Mýty a pověry v bojovkách 29 – Ninja 5

Samurajové shinobi jako žoldáci a piráti

Ve filmech je ninja často zobrazován jako námezdní žoldák, který pro svého pána neváhá udělat cokoliv. Kdo zaplatil více, tomu sloužil. Buď se jednalo o jednotlivce, nebo o celou skupinu ninjů, kteří se nechávali najmout. I v tomto případě však skutečná historie ukazuje něco maličko jiného…

Ano, někdy samurajové působili jako žoldáci. Zvláště v případě, že se jednalo o roniny, tedy samuraje, kteří ztratili svého pána, a v rámci obživy se poté nechávali najmout například jako piráti či námezdní vojáci podobně jako se to občas stává i v současnosti. A ano, občas podnikaly akce, které měly špionážní charakter (průzkum pobřeží, přístavu či lodí nepřítele, apod), ale opět šlo o samuraje vykonávající špionážní misi a nikoliv ninju či skupinu ninjů.

Snadno bychom také nalezli paralelu i v evropské historii, například s italskými „condottierri“ „vojáky štěstěny“, kteří se nechávali najímat na různé činnosti, včetně pirátství. Japonští piráti bojovali například v letech 1593-1688 ve službách krále Siamu a Kambodže, španělských kolonistů na Filipínách, ale i ve službách Holandské Východoindické Společnosti. Tyto skupiny expatriotů bydleli například v Manile, Makau a Malace a právě odsud vyjížděli na svoje výpravy. Pokud vás tato část historie japonských samurajů zajímá, pak doporučuji přečíst knihu Antonína Nowaka Japonská bojová umění.

Samurajové shinobi v době Eda

V období Edo (1603-1867) museli již všichni daimjóové mít podobný systém, jako byl nastaven v novém hlavním městě Edo (nyní Tokio). To znamená, že museli mít perfektní přehled o svých poddaných a samozřejmě o jakýchkoliv aktivitách, které by pro shoguna mohly být nebezpečné. Aby tomuto nařízení dostáli, zaměstnávali několik zkušených samurajů jako shinobi, jejímž úkolem bylo pátrat po protistátních aktivitách. Postupně se tak ze špionů, kteří měli za úkol zjistit velikost nepřátelského vojska i slabé stránky protivníkova hradu, stávali spíše špiclové anebo detektivové. Například rod Matsumoto zaměstnával v roce 1726 tři shinobi s ročním platem 18 koku pro každého. A v provincii Owari je záznam několika generací samurajského rodu, které místnímu daimjóovi poskytovali služby jako shinobi. Podle tohoto záznamu začal rod poskytovat své služby již od roku 1679 a první takový samuraj se nazýval  Watanabe Heiemon Toshimitsu. Autor knihy Ninja – Unmasking the myth, Stephen Turnbull se při svém studijním pobytu v Japonsku setkal s přímým potomkem Watanabe Toshinobu, který tento fakt objevil při pátrání v historii svého rodu. Turnbull se ho ptal, jaký byl jeho první pocit, když zjistil, že někteří jeho předci pracovali jako shinobi. Odpověděl, že „musím přiznat, že jsem byl tímto objevem poněkud zahanben“, což je překvapivé tvrzení, protože tito muži vykonávali práci, která by se dala charakterizovat jako policejní práce v utajení, tedy v současné době dosti respektované a náročné povolání. Přesto v období Eda byla práce policie a špiclů nepříliš respektovaná mezi běžnými Japonci….

Situace se dosti zásadně změnila až se smrtí sedmého shoguna Tokugawa Ietsugua. Jeho bratři byli příliš mladí, takže se rozhodlo, že vládu převezme Tokugawa Yoshimune, který je v pokrevní linii rodu Kii. Ten udělal několik změn, mezi nimiž bylo i ustanovení 20 zkušených mužů, které nazval Oniwabam, což se překládá jako „Čestní strážci zahrady“. Mnoho lidí se domnívalo, že se jedná o zahradníky zahrad v Edu, ale jejich skutečná role byla zpravodajská služba pro shoguna. Měli své podřízené Fubungaki, kteří se starali o zpravodajské informace od daimjóů. Zpravodajské zprávy Omiwabanů a Fubungaki měli za úkol zpracovat jiná skupina Ometsuke. Shogun tím docílil toho, že žádný člověk z těchto skupin nemohl získat kompletní obrázek, jaká je situace v Japonsku a tím snížil riziko, že by se obrátil proti němu.

Největší sláva této špionážní služby byla v letech 1854 a 1860, což úzce souvisí s první západní návštěvou Japonska po více jak 200 letech izolace. Komodor Matthew Perry z US Navy nejprve přistál roku 1853 u malého města Uraga. Odsud vyslal poselství do blízkého hlavního města Eda, kde slíbil, že pokud shogun neotevře své hranice západním obchodníkům, za rok se vrátí v plné síle.

Když se skutečně rok nato vrátil, edská vláda vyslala na jeho loď špiona (shinobi), který mě loď prozkoumat a zjistit sílu jejich zbraní i slabé stránky. Podle historických záznamů se špion jmenoval Sawamura Jinzaburo Yasusuke a pocházel z provincie Iga. Špionážní mise se zúčastnil jako účastník oficiální japonské uvítací delegeace, pro kterou komodor uspořádal na své lodi USS Susquehanna recepci.

O šest let později další špion oniwaban zvaný Muragaki Norimasa byl členem japonské obchodní mise, která odplula do USA a zde se osobně setkal s prezidentem Buchananem.

Poslední záznam o shogunových špionech pochází z roku 1865 (válka Boshin), kdy se několik špionů zúčastnilo v řadách shogunovi armády proti těm, kteří se snažili navrátit vládu zpět do rukou japonského císaře. Výše uvedené historické události nám tak jasně ukazují, že shinobi, tedy samurajové s hlubokými znalostmi i zkušenostmi ze světa špionáže, skutečně existovali a hráli důležitou roli v dějinách Japonska.

Ninjutsu černobíle

Při psaní tohoto i předešlých dílů se neustále ptám sám sebe, jak bych asi reagoval, kdyby mi někdo řekl, že zdrojem jujutsu, kterému se věnuji, nebyly historické školy, ale prakticky jeden šikovný marketingový plán několika lidí. Záměrně to zjednodušuji a neuvádím konkrétní jména, protože tu není cílem hon na čarodějnice. Opravdu ne. Mnohem více mě zajímá, jak se s faktem, že ninjové a ninjutsu je staré maximálně 60-70 let, vyrovnávají. Jasně, pokud bychom si řekli, že jde o moderní interpretaci starého systému, stále to ještě nebude úplně přesné, ale již to bude o něco blíže pravdě. Nejhorší na tom však je, když vidíte videa, kde nositelé mistrovských stupňů (danů) zasvěceně hovoří o úloze ninjů v dávné japonské historii, ukazují koryu svitky a vydávají je za ninja svitky…Pobíhají v tělocvičně v černém úboru, učí se různé gymnastické a akrobatické prvky, ačkoliv o nich také neexistuje žádná zmínka v historických zdrojích a chovají se jako by byli potomky dávných samurajů…ehhmm…ninjů.

Kolik peněz takoví studenti vrazili do svého ninja mistra a neexistujícího tradičního bojového umění ninjutsu? Pokud bychom se navíc podívali na skutečnou podstavu technik, taktik a nástrojů používaných při výcviku shinobi no jutsu, pak je velmi snadno můžeme dnes přirovnat k podobnému výcviku, jako podstupují špioni či teroristé. Já vím, zní to na první pohled přitažené za vlasy, ale pojďme si shrnout, co vlastně vše výuka pokrývala:

• výroba výbušnin
• výroba jedů a protijedů
• přežití v přírodě (možná ekvivalent současného armádního SERE programu)
• techniky špionáže, výslechu, mrtvých schránek, atd.
• převleky, sledování (vč. technik kontrasledování) a infiltrace na nepřátelské území
• zdolávání terénních překážek, stopování i odemykání zámků
• odhalování špionů ve vlastních řadách (kontrašpionáž)

Zapomeňte teď na moment na to, že tohle bylo asi velmi pravděpodobně náplň samurajů pronikajících do umění shinobi a když bych vám takovýto seznam poskytnul bez kontextu, co byste si pomysleli?

Mystické kořeny ninjutsu

V ninja knihách se také často odkazují autoři na horské mnichy yamabushi, kteří buď přímo předávali své nadpřirozené znalosti vybraným bojovníkům, kteří se pak stali slavnými ninji, anebo hráli nějakou jinou důležitou roli v rozvoji ninjutsu. V turistickém průvodci města Iga je kapitola věnovaná historickým kořenům ninjutsu, která se snaží čtenáře přesvědčit, že ninjutsu je vlastně historické, válečné, mystické a vědecké zároveň. „Umění ninjutsu nespočívá v prosté fyzické síle rukou, ale v jeho nenápadnosti a využívání intelektuálních řešení boje. Jedna oblast ninjutsu je zvaná věštění, psychologie a parapsychologie, aby mohli ovlivňovat vnímání nepřátele. Další oblast zase staví na znalostech astrologie a rostlinné medicíny.“

Shinobi no jutsu (správnější výklad znaků ninjutsu) může buď znamenat „techniky používané shinobi“, anebo „tajné techniky“. A pokud bychom chtěli překládat ninjutsu, pak správný výraz je magie, kouzelnictví. Zajímavé je, že oba tyto termíny (shinobi a ninjutsu) spolu v pohodě existovali ještě v době Tokugawů, kdy vznikalo mnoho historických spisů (například válečných deníků) stejně tak jako mnoho textů, které byly napsány hlavně pro pobavení. Pokud v té době vznikl nějaký shinobi manuál (tedy manuál týkající se práce špiona), pak obsahoval velmi často spíše spirituální a náboženská témata, která zdůrazňovala správné nastavení mysli a kladla také velký důraz na loajalitu spíše než že by uváděla praktické rady či techniky. Velice často se také odkazovali na nějakou, nejlépe historickou, postavu, aby zvýšili důvěryhodnost obsažených informací. Opět mě napadá kodex Bushido, který se také odkazoval na dávné samurajské kodexy, ale jak již víme, realita byla zcela jiná… Hodně těchto manuálů zdůrazňovalo důležitost použití špionáže a získávání informací a k tomu byly popsány i různé nástroje, které k tomu slouží. Nedílnou součástí také byl popis různých rostlin a jejich využití v lékařství stejně tak jako výroba střelného prachu. Právě tyhle části manuálů jsou asi to nejbližší (a nejčastěji citované), co jednak znamenalo mít shinobi dovednosti a jednak to, co mohou současní studenti „ninjutsu“ použít ke své argumentaci a autenticitě ninjutsu. Nicméně je nutné znát jeden důležitý fakt  – například popsané nástroje, nebyly „ninja nástroji“, ale popisovalo se zde jiné využití tradičně používaných nástrojů. Opět je nutné si uvědomit, že se ninja nemohl producírovat s pytlem plným speciálních „ninja nástrojů“, protože by byl odhalen při nejbližší kontrole na silnici či při vstupu do hradu. Místo toho se tito samurajové-špioni učili používat nástroje běžné potřeby, které při prohlídce nevzbudí podezření, i pro jiné účely, než ke kterým byly původně určené.

Z té doby jsou dostupné i válečné manuály, které popisují jednak doporučované způsoby, jak přežít na bojišti ve vlhku a mrazu, kdy hrozí plíseň nohou, omrzliny či hlad. Velká část manuálů se také zabývala farmakologií, aneb jak z dostupných rostlin udělat lék či jídlo, anebo jed. Další část se věnovala i přípravě střelného prachu, apod. Zkrátka manuály byly pro představu takovými zápisníky a někdy i deníky vojáků a důstojníků, kde se kromě běžného života popisovaly i zajímavé způsoby jak to či ono použít (včetně nákresů). Je to podobné, jako kdybyste si zapsali do deníku, že dobrý způsob, jak vytáhnout vlhkost z bot je strčit do nich noviny, které do sebe vlhkost z bot natáhnout. Když jste byli alespoň trochu zdatní v kreslení, k popisu jste přidali i nákres. No a pak někdo o par stovek let později řekne, že toto určitě deník nějakého ninji, protože obsahuje ninjovské způsoby, jak si uchovat nohy suché. Zkrátka obecně v oblasti výzkumu shinobi no jutsu chybí kritické myšlení. A pokud nějakou informaci pronese mistr či dokonce japonský mistr, pak je to automaticky svatá pravda. Při té příležitosti si vzpomínám na jeden rozhovor s člověkem, kterého si velmi vážím pro své hluboké znalosti japonských technik s holí jo i mečem. Konzultoval jsem s ním jednu informaci a on mi na to odpověděl: „víš Jardo, i Japonci lžou.“ To bylo pro mne obrovské prozření  (díky Patriku J a od té doby již kontroluji informace ať již jsou z evropského či japonského zdroje mnohem pečlivěji.

A tímto bych možná celou naší rozpravu o mýtu ninjů a ninjutsu zakončil…. Cílem bylo ukázat, že možná právě  ninjutsu je ze všech známých bojových uměních asi nejvíce postavené na velice vratkých “historických” základech… Máme tu sice další bojová umění jako například korejské Wo Hwan Do, které má zase sektářský původ a dodnes je využíván jako náborový prostředek do řad Moonovy sekty, ale to je na jiné povídání…

Shrnutí

Pojďme si to tedy shrnout:

• Ninjutsu nikdy nebylo vyučováno jako samostatné bojové umění. Původní význam termínu ninjutsu je „umění kouzelnictví a magie“ a se samostatným bojovým uměním nemá nic společného.
• Neexistují ani žádné (nebo dosud nebyly nalezeny) historické manuály, které by ukazovaly specifické „ninja“ techniky boje (ninjutsu). Umění špionáže bylo skutečně jen o špionáži a když takový samuraj-špion musel umět bojovat, využil svou znalost technik kenjutsu, jujutsu (taijutsu), shuriken jutsu apod., které se naučil v samurajské koryu.
• „Ninjovské umění neozbrojeného boje“ taijutsu není nic jiného, než jujutsu. I samurajové se učili, jak tiše odstranit nepřítele, případně jej svázat a odvést k výslechu. A mnoho dalšího, které potřebovali k úspěšnému provedení své mise.
• Slovo Ninja je také anglický novotvar, který se objevil až ve 20.století (ano ve 20.století). Rozhodně ani v tomto případě nešlo o historický termín. Vlastně podobně jako harakiri, respektive správněji seppuku i zde došlo k jistému zkomolení.
• Shinobi bylo původně používáno jako přídavné jméno popisující utajený nebo skrytý…únik, vstup, či jinou akci a až později se začalo používat i jako podstatné jméno označující osobu vykonávající utajenou činnost (špionáž, infiltraci apod.)
• Shinobi no mono byl samuraj, který měl i dovednosti skryté infiltrace a špionáže. Nejednalo se o žádnou zvláštní společenskou vrstvu či skupinu.
• Shinobi no mono byl původně jen špion a infiltrátor a až později díky literární a filmové fikci se z něho stal vrah a japonský Juraj Jánošík (viz Goemon Ishikawa)
• Iga no mono a Koka no mono byli samurajové, kteří bydleli v těchto provinciích a často byli shogunem pověřování špiclováním po celé zemi. Rozhodně nešlo o žádné „ninja vesnice“.
• Ninjové sice bojovali proti samurajům, ale nikoliv tak, jak vidíme ve filmech či čteme v beletristické literatuře. Ve skutečnosti bojovali samurajové (na špionážní misi) proti jiným samurajům (kteří jim bránili informace získat).
• Černé obleky jsou také filmovým mýtem. Pokud budeme předpokládat, že se jednalo o tajné mise, pak takový špión samuraj musel být co nejvíce nenápadný v případě, že by jej objevila (noční) hlídka. Zakrytí tváře bylo sice logické a běžné, ale aby byl oblečený celý v černém, to je vysoce nepravděpodobné a nepraktické pro dlouhodobé přesuny a špionážní akce.
• Čtvercová záštita (tsuba) a rovné meče, tzv. ninja meče jsou také výmyslem moderní doby a dle všeho se velmi pravděpodobně jednalo o marketingový počin prvního amerického ninju Stephena K Hayese. Nejsou totiž známá žádné historické svitky, dokonce ani videa (z dřívější doby), kdy by Masaaki Hatsumi (učitel výše uvedeného pána) někdy cvičil s rovným mečem se čtvercovou záštitou. Podle všeho to byl skutečně „vynález“ S.K. Hayese, který se při svých pravidelných cestách do Japonska jednou stavil nějaký čas v Hong Kongu, kde našel vhodného výrobce mečů. S ním se dohodnul na zastoupení a následně začal v USA propagovat „tradiční ninja meče“. Ale opět zapojme selský rozum – samuraj na tajné misi, který by nosil takový specifický meč, by byl velmi snadno rozeznatelný nepřátelskými jednotkami. A že by nosil takový špion meče dva (samurajský a „ninjato“) je velmi nepravděpodobné, nemluvě o tom, že by to bylo vysoce nepraktické.
• Ninja nástroje jsou ve skutečnosti nástroje běžného použití, které samurajové používali i k dalším účelům. Sem tam si je upravili, aby se například snadno přenášely, apod. Nicméně většina předmětů se ve skutečnosti běžně vyskytovaly na japonském venkově a proto nebudily pozornost, pokud je samuraj měl u sebe. Zvláště pokud byl oblečen jako rolník, mnich, obchodník, apod….
• Tajné umění Kuji in/Kuji kiri nebylo vůbec tajné a už vůbec ne výlučnou doménou ninjů. Tyto praktiky pravděpodobně pochází z raného taoismu a sloužilo k ochraně před duchy i získáním síly zvládnout náročný úkol. Například škola Katori shinto ryu má stejné techniky ve svém portfoliu také. Našel jsem je také ve svitku školy Mubyoshi ryu.
• Neexistuje žádná „ninja“ koryu, která by se věnovala jen umění špionáže, protože toto, podobně jako například jujutsu či kenjutsu, bylo součástí celého kurikula té které tradiční samurajské školy.
• Popisované metody průniku do hradu, apod jsou skutečné. Tohle je asi to jediné, co je jednak skutečné umění špionství a jednak i dostatečně historicky zdokumentováno.
• V anglicky psané literatuře naleznete spíše překlad japonských znaků shinobi jako ninja, protože západní čtenář je spíše obeznámen s tímto (byť nesprávným) termínem než s termínem shinobi. Avšak platí výstižný popis rozdílů – „Ninja je fiktivní shinobi“.

Na závěr bych znovu zopakoval – cílem rozhodně nebylo špinit úsilí těch, kteří se upřímně a celým svým srdcem věnuji studiu jakékoliv Cesty bojových umění. Naopak, cílem bylo ukázat s jakým nánosem mýtů se musí studenti „ninjutsu“ vypořádat a současně je i povzbudit k dalšímu studiu. Vím, že v případě ninjutsu to bude významný zásah do jejich znalostí o historii, ale stojí to za to, to mi věřte.

Víte, i v jujutsu je mnoho mýtů a je osobní zodpovědností každého jednotlivého jujutsu instruktora, aby svým studentům předával fakta. Jedině pak jujutsu přežije a nezmění se v ezoterické mambo jumbo woodo ptákovinu, kam některé školy bojových umění velice úspěšně intenzivně směřují….

Jarda Kolcun

Zdroje:
Ninja – Unmasking the myth; Stephen Turnbull; Frontline books; 2018; ISBN: 978-1-47385-042-2
The Ninja: An Invented Tradition?; Stephen Turnbull; Journal of Global Initiatives: Policy, Pedagogy, Perspective, vol.9, Number 1 Interdisciplinary Reflections on Japan; March 2015
Historical Ninjutsu and Samurai Warfare; Fórum pro akademickou diskusi o feudálních japonských způsobech boje
Strategy and the art of peace (Tenshinsho-de Katori Shinto-ryu); Risuke Otaro; Nippon Budokan; 2016; ISBN: 978-4-583-10984-8

Dějiny Japonska; John Caiger & R. H. P. Mason; 2007; Fighters Publications; ISBN 978-80-86977-13-3

Japonská bojová umění; Antonín Nowak; 2019; vlastním nákladem