Psychologie přežití 3

Přečteno: 49

Vidět svět očima malého dítěte

Arien Mack, psycholog z New York School for Social Research píše: „Většina lidí má pocit, že prostě vidí, co mají před sebou, a to jen díky tomu, že otevřou oči a dívají se.“ Asi nejznámější test, který toto prokazuje, spočíval v tom, že se testovaným subjektům řeklo, aby sledovali basketbalové utkání a počítali, kolik přihrávek dali hráči v černých dresech. Uprostřed záznamu pak došlo k něčemu neobvyklému – středem dění prošla žena s deštníkem (v jiné variantě tohoto testu muž v gorilím obleku). Byla jasně pozorovatelná po dobu 5 vteřin. Zkoumaní lidé pak dostali otázku, zdali si nevšimli něčeho neobvyklého. Třicet pět procent zcela přehlédlo ženu s deštníkem. Pokud však lidé dostali za úkol jen sledovat zápas, pak si této ženy všimli prakticky všichni. Jen tato jednoduchá otázka „řekněte mi, co vidíte“ je dostatečně široká a otevřená na to, aby lidé neměli aplikované filtry a vnímali celou situaci nezaujatě. Jedině díky tomu viděli i něco, co tam zkrátka nepatřilo, co bylo velmi nepravděpodobné… A to je přesně stav, který je nutné mít v krizových situacích. Lidé, kteří počítali přihrávky, vytlačili obraz ženy s deštníkem z vědomí, protože zkrátka není možné, aby žena s deštníkem byla na hřišti, a ještě k tomu zrovna v době, kdy se tam hraje zápas. Největší šanci na přežití mají lidé s otevřenou myslí, kteří jsou otevření neustále se měnícímu se prostředí a zvědaví, co dalšího se stane.

Plánování

Představy dokážou vyvolat stejně silnou reakci jako reálné nebezpečí. Pokud máte strach například z pavouků, zkuste nyní zavřít oči a představit si, jak vám jeden právě leze po ruce. Zkuste si to představit co nejživěji a jsem si jistý, že budete mít stejnou reakci, jako kdyby vám pavouk po ruce skutečně lezl. Tohle je velmi důležitý poznatek. I jen představa, dokáže vyvolat takovou reakci, že se začnete bát a dostanete se do stavu paniky. Tím se zcela odstřihnete od vašeho rozumu, vašich znalostí a dovedností. Jak to změnit? Existuje metoda, které se říká „očkování stresem“. Ta je založené na stejném principu jako klasické očkování. To znamená, že člověk podstoupí to, z čeho má obavu, ale v nízké intenzitě. A postupně pak, jak se učí ji zvládnout, se intenzita zvyšuje. Pro názornost uvedu příklad ze systému FAST, kde tuto metodu používáme velmi často:

Obránce se postaví do přirozeného postoje a proti němu jde potenciální útočník.

  1. Na nejnižší intenzitě se jen zeptá, kolik je hodin a poté dál pokračuje dál. Překvapivě už v této fázi je hodně lidí nervózních. Ve své mysli si vytvořili obraz agresivního útočníka, který se bude snažit na ně zaútočit, a ačkoliv ve skutečnosti vidí normálního člověka, který se jen ptá kolik je hodin (a pak dál pokračuje v chůzi), tohle neodpovídá jejich představám a oni se připravují na boj „na život a na smrt“.
  2. Na střední intenzitě se nejdříve zeptá, kolik je hodin a pak…již mírně agresivním tónem navrhnuto jsou hezké hodinky, rád bych si je vyzkoušel, sundej je“…a pozoruje, jak obránce zareaguje. V této fázi začnou lidé také reagovat nepřiměřeně. Krátce řečeno, už se chtějí prát…a přitom mají slušnou šanci, že potenciální konflikt deeskalují pomocí umně vedené verbální deeskalace.
  3. Na nejvyšší úrovni k obránci přijde útočník a začne být rovnou verbálně i fyzicky agresivní. „Naval hodinky, ty zm.de, nebo ti ublížím tak, že budeš hodně trpět“. Kupodivu výhružka bolestivým zraněním (např. pořezáním, pobodáním) je pro lidi mnohem horší, než výhružka smrtí (např. zastřelení). Pravděpodobně to je tím, že lidé se bojí spíše umírání, než smrti…

Právě rozdíl v plánování toho, jak by to mělo být a jak to skutečně je, je častým důvodem „zacyklení se“ osoby, protože odmítá přijmout za skutečnost fakt, který má přímo před očima a který již může mít i fyzický dopad (v případě požáru se začne dusit, v případě povodně topit apod.)

Každá živá bytost umí plánovat a tím i předvídat. Díky tomu si vytvoří plán, jak dosáhnout svého cíle (ulovit něco k snědku, dojít se napít ke zdroji vody…).

A jak již teď víte, problém nastane v okamžiku, když se na své naplánované cestě (člověk) setkáte s něčím neobvyklým, například na své každodenní cestě se psem potkáte v lese medvěda…medvěda, když víte, že nejbližší medvěd je přeci v ZOO, anebo někde na Slovensku…tahle vysoce nepravděpodobná skutečnost často zacyklí mozek takovým způsobem, že zůstanete stát a nevěřícně zíráte na přibližujícího se medvěda, zatímco pes vám bude lomcovat vodítkem….

Neřešte teď pravděpodobnost situace, jde o ilustrační příklad, který se může stát, byť s velmi malou pravděpodobností. A o to přesně jde…jakmile si v mysli vytvoříte mentální model, že medvěd ve vašem bydlišti je nesmysl, pak svou mysl rovnou omezujete. Místo toho choďte po světě s myslí otevřenou a pak vás ani medvěd nepřekvapí J

V prostředí, kde je vysoká míra objektivních rizik, platí, že čím déle trvá nahradit smyšlený svět tím skutečným, tím více narůstá nebezpečí zranění nebo smrti. Hovořím například o bojišti, treku v horách, anebo průzkumu jeskyně. Platí zde zásada zenu – být TADY a TEĎ. Musíme umět plánovat, ale také musíme umět ty plány pustit okamžitě k vodě. A tím se dostáváme k dalšímu tématu…

Být TADY a TEĎ

Podle četných psychologických průzkumů lidé, kteří se řídí manuály a pravidly, mají mnohem větší problém se změnit, v porovnání s lidmi, kteří jsou více nezávislí. Kniha Tao Te Ting říká:

„Tvrdí a toporní lidé jsou učedníky smrti.

Jemní, pružní a poddajní jsou milenci života.“

Mimochodem, to mi připomnělo, jeden rozhovor, který jsem měl s kamarádem, jenž byl na zahraniční misi. Ptal jsem se ho, jak si naši vojáci vedli v porovnání s jinými a jeho odpověď mě pobavila: „víš, Češi jsou známi tím, že skvěle dokážou improvizovat například v porovnání s Američany, kteří mají manuál na každý krok. Jenže když se pak stane něco nezvyklého…a ono se to stane…jsou dosti bezradní. To jsme se takto vraceli na základnu a u cesty stál americký vrtulník a kolem něho postávali američtí vojáci. Zastavili jsme u nich a zeptali se, jestli jim můžeme pomoci. Řekli, že ne, protože se jim porouchal vrtulník a v takovém případě měli přistát, zavolat o pomoc mechaniky a vyčkat jejich příjezdu. A to také udělali. Vzhledem k tomu, že se jednalo o dosti nebezpečnou oblast, jsem požádal jednoho svého muže, aby se na vrtulník podíval. Ten se v něm chvíli vrtal a pak řekl, že je to spravené a že s tímhle provizorním řešením doletí na základnu, kde to pak opraví pořádně. Američané se na to vyjeveně dívali, ale pak poděkovali, nasedli do vrtulníku a odletěli na základnu.“ Otevřená mysl a být TADY a TEĎ, nic více, nic méně.

Správný výcvik

Další velkou komplikací je pohled na zraněného či dokonce mrtvého člověka, který je nám je drahý (rodina, kamarád). To je tak emocionálně intenzivní moment, že člověk často udělá nějaké zbrklé rozhodnutí a tím ohrozí na životě i sebe. V tu chvíli se lidé vrhají do laviny, divoké vody nebo hořícího domu…věřím, že záchranáři by mohli vyprávět. Tehdy si člověk uvědomí, že jsme v první řadě homo (člověk), ale ne vždy nutně sapiens (rozumný)…Lidé totiž často ve vypjatých situacích dělají věci, kterých si nejsou vědomi. A právě tady je úloha správného výcviku. V klidovém stavu jsme schopni plně využít své znalosti, zkušenosti i dovednosti. Jsme schopni používat jemnou motoriku a udělat například rozborku a zborku zbraně v rekordním čase. A pak se objeví Mr. Murphy a najednou máte problém přendat zbraň z jedné ruky do druhé bez toho, aby vám cestou neupadla…

„Tohle už vím“

Zenové učení říká, že do šálku, který je již plný, se nic dalšího nevejde. Pokud tedy do něj přilejete další čaj, pak jen přeteče a rozleje se po stole. To samé platí pro mysl. Pokud ji uzavřete do „tohle už vím“, již nepotřebuji další informace, pak vám velmi pravděpodobně utečou klíčové informace, které se mohly objevit v poslední chvíli. Instruktoři kurzů přežití o tomto hovoří jako o pokořenikdy nevíte tolik, abyste se nemohli naučit více.

Tohle však většině lidí moc neříká, protože vyrůstají a žijí v oblastech s nízkou úrovní rizika. Zde záleží jen pramálo na tom, jestli jsme pokorní, protože chyba v takovém bezpečném prostředí velmi pravděpodobně nebude fatální…A pak, když se dostaneme do „divočiny“, jsme bezbranní, jak novorozenec. Nemáme odolnost vůči chladu, hladu či únavě. Neumíme se v přírodě chovat, natož využít zdroje, které nám mohou pomoci přežít.

Najednou také zjistíme, že jedna věc je vědět (jak rozdělat oheň) a druhá je skutečně to umět. To zkrátka nenacvičíte koukáním na sebevětší množství Youtube videí. Znalost musíte dostat to svalové paměti, pak teprve pro vás bude znalost přínosem. Do té doby je jen teoretickou informací, která je jen potenciálně hodnotná…. Myslete na to, až vás opět napadne „to už vím“…velice pravděpodobně to (možná opravdu) znáte, ale neumíte.

Teorie chaosu a teorie kritického bodu organizace

Události, kterým říkáme „nehody“, se většinou jen tak pro nic nepřihodí. Není tu žádná síla či (božská) vůle, která ji způsobí. A čím je systém komplexnější, tím je větší pravděpodobnost, že se nehoda stane. Komplexnosti pak paradoxně přidávají i různé systémy na snížení rizik nehod, na které se pak vlastníci celého systému spoléhají. Díky složitosti systému totiž vznikají nečekané interakce sil a komponent. Takové nehody se pak stanou díky kombinaci specifických podmínek, úsudků, jednání a událostí jež by samy o sobě nezpůsobily nic. Stačí se podívat na příčinu havárie jaderné elektrárny ve Fukušimě, anebo na havárie raketoplánů. Mnoho let létaly bez havárie. Startovali za chladných floridských rán, ačkoliv odborníci varovali, že chlad může zásadně ovlivnit gumové těsnění. Ale protože takto lítali často a nic se nestalo, zodpovědní lidé začali považovat ranní starty za standard i jediný možný způsob chování systému. A pak jednoho rána vzlétl raketoplán Challenger

Již dříve zmiňovaný Charles Perrow napsal, že čím pevněji systémy vzájemně jsou, tím větší je i pravděpodobnost, že se něco pokazí. A nemusí to vůbec začít závažně. Ale právě díky té provázanosti se to postupně rozšíří a začne to být problém. Napadá mě v této souvislosti efekt motýlích křídel, který zmiňuje i James Gleick v knize Chaos takto: „Představte si, že motýl, jenž dnes mávne křídly v Pekingu, dokáže vytvořit sérii bouří za měsíc v New Yorku.“

Klasickým příkladem je dopravní letadlo – obří předmět naplněný výbušným palivem letí závratnou rychlostí. Je na hraně mezi stabilitou a nestabilitou, protože i jen malé množství síly může ovlivnit obrovské množství energie uložené v systému.

A na druhou stranu – pokud systém není pevně svázaný a zároveň není možná velká interakce, tak nefunkčnost jedné části končí většinou jen u ní. Představte si kostky domina. Pokud jsou skoro vedle sebe, pak pád jedné, ovlivní pád zbývajících. Pokud budou od sebe dostatečně vzdálené, pak pád jedné zůstane jen u pádu jedné kostky. Například pokud budu mít defekt na bicyklu, pak to (příliš) neovlivní možnost řídit a dále sedět na kole, a jen částečně to ovlivní schopnost dále pokračovat v jízdě. Porovnejte to však s výše uvedeným letadlem…

Ono je to vlastně hezky vidět i v ekonomii, kde se počítá s tím, že se lidé rozhodují vždy racionálně a tedy správně. Jenže historie nám již mnohokrát ukázala, že mnoho lidí se zcela jistě nechová vždy tak, jak je pro ně nejlepší. Stačí si uvědomit, kolik lidí je zadlužených, a přesto si stále půjčují další peníze na…dovolenou, novou televizi či nový mobil…. A tady se dostáváme k důležitým teoriím, které osvětlují část psychologie přežití.

Teorie chaosu říká, že to, co se jeví jako velmi složitý a turbulentní systém (například počasí), může vycházet z velmi jednoduchých součástí (voda, vzduch, země), které fungují podle několika jednoduchých pravidel (teplo a gravitace). Definice systému říká, že malá změna v počátku, která ani nemusí být měřitelná, může vést k radikálně odlišným podmínkám. Můžete udělat jednu dvě simulace a výsledek bude pravděpodobně podobný, ALE zkuste těch simulací mnohem více a najednou budete dostávat čím dál více nepředvídatelné a odlišné výsledky.

Zkrátka umíme často popsat určité detaily, ale nedokážeme popsat výsledek. Předpověď počasí je toho klasickým příkladem, kdy můžeme vysvětlit princip počasí, ale nedokážeme udělat spolehlivou dlouhodobou předpověď. Můžeme říci, že za určitých podmínek uhodí blesk, ale nedokážeme již říci kdy a kde.

Předchozí díl

Pokračování

Zdroj:
Umění přežít – kdo přežije, kdo zemře a proč; Laurence Gonzales; 2008; nakladatelství Jota; ISBN: 978-80-7265-250-8

Jarda Kolcun

Můžete komentovat

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *