Když jsme se minulý rok začali více zabývat problematikou přežití, zjistil jsem, že je docela problém sehnat někoho, kdo se dívá na celou problematiku přežití…řekněme střízlivě. Buď jsem natrefil na specialisty, kteří se specializovali na čistě vojenský survival, anebo (mnohem častěji) na lidi, kteří se řadí do skupiny prepperů. Já jsem však hledal někoho, kdo nás naučí techniky přežití takovým způsobem, že tyto informace a dovednosti pak budeme moci prakticky beze změny předat dětem. A hlavním cílem těchto kurzů bude naučit děti se na jedné straně nebát přírody a světa kolem sebe (protože zombie apokalypsa) a na druhé získat a udržet si neustálou pokoru a respekt, protože ať se nám to líbí nebo ne, příroda vždycky vyhraje. Je to také o tom, aby se děti postupně o sobě naučily hromadu věcí, které se jim budou hodit i v jejich běžném životě – umět improvizovat, nepanikařit, věřit si, rozumně si rozvrhnout cíle, a hlavně vše zažít na vlastní kůži (v co nejvíce kontrolovaném prostředí) bez toho, aby měly pocit, že jim stojíme za zadkem.
Umění fungovat v přírodě a případně i přežít by se dalo rozdělit do následujících oblastí či kategorií:
- Bushcraft – takové to tradiční zálesáctví v souladu s přírodou. Tenhle směr vyučují například skauti, Junáci apod.
- Military survival – vojenské techniky přežití, které se vyučují v rámci programu SERE
- Survival – pravidla přežití s omezenými zdroji v přírodě/nepřátelském území
- Evasion – pravidla pohybu na nepřátelském území
- Resistance – pravidla přežití v nepřátelském zajetí, výslechy, mučení, atd.
- Escape – pravidla útěku z nepřátelského zajetí
- Civilní survival – jak se chovat v krizových situacích (autonehoda, ztraceni v přírodě, horách apod.)
- Outdoor – klasické výlety do přírody s pikniky apod. Jak se v přírodě chovat, že je vhodné po sobě zanechat místo ve stejném nebo i lepším stavu, než jsme tam přišli atd. Jde o takovou lehčí formu Bushcraftu.
- Prepperství – jak přežít v postapokalyptickém světě (zombie apokalypsa, sociální nepokoje, virová epidemie apod.) tihle lidé si budují podzemní kryty, mají připravené tzv. „Bug Out zavazadlo“, až to jednou praskne…cokoliv si pod tím „to“ dokážete představit.
My se zde budeme zabývat tzv. civilním survivalem, tedy technikami, které můžeme využít v případě, že se dostaneme do nějaké krizové situace (autonehoda někde na osamoceném místě, ztracení se na treku, pod.) Nemusíme tedy řešit únik z nepřátelského území ani jak přežít v zajetí, protože to pro civila je velmi málo pravděpodobné. A neřešíme ani zombie apokalypsu. Nechme to raději skalním prepperům a věnujme svůj čas věcem, které jsou mnohem více pravděpodobnější.
Osobní úvod
Po dosti dlouhé době hledání se mi podařilo natrefit na člověka, který patří v naší armádě k jedněm z nejlepších instruktorů technik přežití. Jednak počtem absolvovaných zahraničních kurzů přežití prakticky kdekoliv na světě si dokážete představit a také i tím, že pomohl poté vychovat desítky možná stovky dalších instruktorů. Po rozhovoru s ním jsem nabyl pevného přesvědčení, že tohle je člověk, který chápe potřeby civilního survivalu a má i dostatek praktických znalostí a zkušeností, aby to, co nás následně bude učit, bylo skutečně použitelné. Nebudu popisovat průběh našich instruktorských kurzů, ty si můžete přečíst zde. Nebudu ani popisovat průběh prvního dětského kurzu, který jsme poté uspořádali pro naše studenty z klubu jujutsu, protože reportáž z kurzu si můžete přečíst právě zde.
Psychologie přežití
Místo toho bych se zaměřil na první velkou oblast celé problematiky přežití, která nám má zodpovědět základní otázku PROČ. Proč bych se měl snažit přežít a jaké metody a doporučené tipy mohu použít, aby se má šance přežít zvýšila? Budeme zde pro to hovořit převážně o psychologii přežití než o konkrétních technikách, jak rozdělat oheň, přefiltrovat vodu či postavit přístřešek. Zdroje pro tento a další díly tohoto nového cyklu budou jednak informace, které jsme se dozvěděli na instruktorských seminářích a jednak i kniha Umění přežít – kdo přežije, kdo zemře a proč od Laurence Gonzalese.
Asi ze všeho nejdůležitější je si uvědomit, že všechny krizové situace jsou ve svém základu stejné. Ať již se jedná o nehody (auto nehody, letecké nehody, lodní ztroskotání…), havárie či neštěstí. Vše vychází ze stejných důvodů (podcenění/přecenění situace apod.) a má i velmi podobné postupy řešení. A to je vlastně dobré zpráva. Podle statistik si dokáže zachovat klid a zvládnout krizovou situaci pouze nějakých 10 % – 20 % netrénovaných lidí. Tito lidé nepropadnou panice, dokážou zachovat chladnou hlavu a použít své omezené znalosti a zkušenosti, a ani nemusí být z oblasti přežití. Už jenom schopnost nezpanikařit velmi rapidně zvyšuje pravděpodobnost, že tito lidé (a často i lidé kolem nich) přežijí.
Jeden z důvodů, že tito lidé nepanikaří, je schopnost zachovat si i v těchto situacích humor, byť může být notně černý. Vzpomínám si na nálepky, které jsem při svých služebních cestách v zahraničí viděl na autech – „Shit happens“ (Někdy se to posere). To je velice přesné…některé věci zkrátka neovlivníte a někdy se to zkrátka po.ere. Pak buď můžeme zoufale lomit ručičkama a vztekle dupat nožičkama, že není po vašem, anebo se k tomu postavíte čelem a vyřešíte to. Humor nám tak nejen pomůže udržet si zdravý rozum, ale i jej nastolit. Vzpomínám si, jak nám náš instruktor vyprávěl mnoho historek dokumentujících roli humoru ve vypjatých situacích a že právě to jim často zachránilo život. Slyšel jsem, že někteří špičkoví záchranáři přezdívají pytlům na mrtvoly „spacáky na věčnost“. Zní to krutě, ale ti, co tohle zažívají velmi často, to mají jako velmi účinný obranný mechanismus. Smích totiž pomáhá nám aktivovat levou prefrontální kůru, jež nám pomáhá se cítit dobře a odhodlaně.
Přežití znamená zachovat si chladnou hlavu a zůstat „v pohodě“. Smát se, a přitom si zachovat pokoru tváří v tvář něčemu strašlivému.
Tohle je krátce řečeno nastavení mysli, které i na našich kurzech chceme děti naučit. Vzdát něco je velice jednoduché, ale vzepřít se a vymyslet plán, jak přežít, to již chce odvahu a samozřejmě také znalosti a (praktické) zkušenosti. Víte, když se díváte do tváře smrti, je to výzva v tu chvíli nalézt alespoň něco vtipného. Jenže právě toto je rozdíl mezi tím, jestli první okamžiky v krizové situace přežijete, anebo ne. Jakmile začnete být příliš vážní, začnete se bát…vypustíte tím džina z lahve a jste na nejlepší cestě do pekel… A co je na tom vlastně to pozitivní, je fakt, že rozhodnutí je skutečně jen na vás. Reakci na (krizovou) situaci si vybíráte vy, takže hlavním cílem kvalitního kurzu přežití je naučit vás správně si vybrat. A jestli se při tom naučíte 2 nebo 150 způsobů rozdělání ohně, již není tolik důležité.
Strach je důležitý, pomáhá nám nejít do všeho bezhlavě. Ale nesmí ho být moc. Pak nás ochromí a výsledkem je náš konec. Lidé se snažili přijít na to, jak se strachu zbavit a nejčastěji doporučení, které získali od těch zkušenějších, je „vůbec nad tím nepřemýšlej. Čím více budeš přemýšlet, tím více (pesimistických) scénářů vymyslíš. Tak je evolučně nastaven náš mozek. Být raději přespříliš opatrný než…vůbec nebýt.“ Ačkoliv považujeme rozum za tu nejvyšší životní funkci, ve skutečnosti jsou to naše instinkty a naše intuice, které nám často zachrání život. Jak řekl Remarque „jsou situace, kde na rozum není čas.“
Vztah emocí a těla
Už teď víte, že vše se točí kolem emocí. Již Platon chápal, že emoce mohou převzít otěže a ovládnout rozum. Někdy se tomu říká šimpanzí mozek, opičí mozek, jindy zase plazí mozek, zkrátka pokud emoce budou velet, pak jste na nejlepší cestě to zabalit…. To však neznamená, že emoce jsou špatné. Oni jsou naším nástrojem, který nám pomáhá přežít. Jsem si vědom toho, že to teď vypadá, jako bych popíral to, co jsem napsal před chvíli, ALE…rozdíl je v intenzitě a s tím související vaší psychické odolnosti. Pokud jste odolní, vaše emoce/reakce na určitou situaci nebudou tak intenzivní. Takže místo toho, aby emoce převzaly velení, vás jen upozorní, že je něco jinak. Díky tomu se vaše tělo může odpovídajícím způsobem připravit. Například pokud zkušený vodák spadne do divoké vody, otočí se na záda, popluje s prsty u nohou nad hladinou a nechá se nést záchrannou vestou. Naopak nezkušený nebo panikařící vodák se bude pokoušet čehokoliv zachytit a jakmile zvedne ruce, potopí nohy.
A další fakt, který je nutné si uvědomit – tělo je ovlivňováno emocemi stejně tak jako emoce tělem. A zatímco si dokážeme představit, že tělo chřadne, pokud je psychika špatná, občas jsem se setkal s nepochopením toho, jak může neudržované tělo ovlivnit následně psychiku. V této souvislosti se mi vybavují dva kvalitní zdroje/argumenty. Doporučuji si poslechnout TEDx přednášku Dr. Amy Cuddy nazvanou Vaše řeč těla ovlivňuje to, kým jste. (Již je dostupná i s českými titulky, které si můžete nastavit vpravo dole).
A pak doporučuji si přečíst knihu Drew Manninga Z hubeňoura tlouštíkem a zase zpátky. Autor v ní popisuje, jak sám na sobě vyzkoušel jíst jen nekvalitní stravu, jak postupně přibíral a díky tomu se následně začal zhoršovat i jeho psychika. Začal být popudlivý, pesimistický, apatický, zkrátka psychika šla do háje. Jakmile pak začal znovu cvičit a jíst kvalitní stravu, vše se opět dostalo do předchozího stavu a on byl postupně v pohodě nejen fyzicky, ale hlavně i psychicky.
Zdroj:
Umění přežít – kdo přežije, kdo zemře a proč; Laurence Gonzales; 2008; nakladatelství Jota; ISBN: 978-80-7265-250-8
Jarda Kolcun
