Přečteno: 319

„86.400 korun na účtě každý den“

Zkuste si představit, že každý den dostanete na účet 86.400 korun a je jen na vás, jak je utratíte. Má to jedinou podmínku – utratit je musíte úplně všechny, není možné je spořit „na horší časy“. A teď si představte, že vám někdo ukradne 10 korun. Budete ochotni utratit zbývajících 86.390 korun na to, abyste toho parchanta dostali? Samozřejmě, že ne…a přesto to mnozí z nás dělají. A nejen těch zbývajících 86.390 korun, ale další den dalších 86.400 a další den znovu a znovu a znovu. O čem to sakra hovořím? Zkuste si teď místo slova „koruny“ dát „vteřiny“ a místo „ukradne“ dejte „řekne vám něco nehezkého“…v délce 10 vteřin. Už chápete, kam tím mířím? Každý den má přesně 86.400 vteřin. Ani o jednu více, ani o jednu méně. Je na vás, jak je „utratíte“. A zatímco v případě korun se dokážete rychle a správně rozhodnout, v případě času s ním plýtváme, jako bychom byli miliardáři….

Popřemýšlejte, kteří lidé si zaslouží váš čas a kteří vás o něj jen připravují. Kdysi jsem si udělal takovou inventuru a výsledkem bylo obrovské množství (skutečně) ušetřeného času. A zajímavé je, že jsem od té doby neměl ani jednou pocit, že bych o něco hodnotného přišel, když jsem s těmito zloději (mého času) přerušil kontakt. Zvažte podobný přístup, pokud nestíháte vše, co byste chtěli. Neutrácejte více času ani na lidi, kteří na vás hází své problémy, případně vám říkají něco nepěkného, „protože to myslí s vámi dobře“. Víte, podle mé zkušenosti problém mají především oni. Nechte je si svoje problémy vyřešit (jinde a u někoho jiného) a vy svůj čas investujte především do sebe a svého rozvoje.

Ego je parchant

Drtivá většina konfliktů nejen mezi lidmi, ale i mezi člověkem a přírodou je díky vlastnímu egu. Tenhle náš vnitřní ďáblík nám dokáže pěkně zavařit, pokud mu popustíme uzdu. Nutí nás například do nesmyslných soutěží, které jsou často kandidáty na Darwinovu cenu.

V mezilidském konfliktu (rvačce) zkušený rváč počítá právě s tím, že se mu podaří aktivovat vaše ego, opičí mozek, který je připravený si poměřovat cokoliv i za cenu toho, že to může skončit velmi špatně. Pak děláme takové hlouposti, jako se snažíme dát lekci maníkovi, který nám „hodil na dálnici myšku“. Tomu se říká „zlaté momenty“. Nebo eskalujeme konflikt s na první pohled nebezpečným člověkem, protože vás předběhnul na frontě na poště. Nebo nechcete přijít o svou peněženku (ve které máte 370 korun) v situaci, kdy proti vám stojí 2-3 útočníci, kteří jen čekají na to, až začnete „tančit opičí tanec“. Mimochodem, velmi dobře má tuto problematiku zpracovanou Rory Miller ve svých knihách. A přitom stačí si jen uvědomit pár základních věcí:

přestaňte cítit potřebu s každým soutěžit
přestaňte cítit potřebu mít vždy pravdu
přestaňte mít potřebu být „ten chytřejší“
přestaňte se snažit mít za každou cenu více (čehokoliv) než druzí
vykašlete se na to, co si o vás pomyslí ostatní, a žijte svůj život.

Paradox šimpanze

Tenhle koncept je vyučován v Anglii v rámci komplexního výcviku britských výsadkových jednotek a podle některých odborníků jim díky tomu úspěšnost přijetí stoupla až na více jak 50 % jen proto, že vojáci začali lépe rozumět nástrahám vlastní mysli jako je strach, ztráta sebedůvěry, či zpochybňování vlastních cílů.

Tento koncept je zjednodušeně řečeno o tom, že každý z nás má dva hlavní mozky (berte s nadsázkou). Každá část plní jinou funkci. Šimpanzí mozek (limbický systém) a lidský mozek (přední neokortex) a pak samozřejmě i počítačové spojení mezi oběma mozky. Šimpanz uvnitř nás dělá rozhodnutí spíše na základě emocí než rozumu, faktů a logiky. Šimpanzí mozek je také asi 5x silnější, než lidský mozek podobně jako je šimpanz zhruba 5x fyzicky silnější než člověk. A proto člověku vždy naskočí nejdříve řešení ze šimpanzího mozku, který přemýšlí čistě v nulách a jedničkách, v černé a bílé a je často založené na paranoie a iracionálním strachu. Cílem šimpanzího mozku je totiž zajistit pokračování přežití jeho nositele, a tak raději bude paranoidní, než aby „přehlížel zřejmá rizika“. Je veden primárně jídlem, fyzickou silou, sexem a územím, kde se nachází a svou dominanci si vynucuje emotivním křikem i silou. Krátce řečeno je váš šimpanzí mozek instinktem přežití.

Člověk je mnohem více rozumově založený. Hledá fakta, logiku a vše analyzuje. Hledá další možnosti, které následně porovnává s fakty a opět vyhodnocuje, které řešení je nejvhodnější. Jenže to trvá mnohem déle než rozhodnutí opičáka, a to je často náš problém.

A počítač je nejsilnější částí v mozku. Je to místo, kde jsou všechny informace uložené. Je asi 20x silnější než lidský mozek. Jsou v něm uschovány vzorce chování, reakce a informace, které používáme při analýze. Tyto informace se do něj ukládají buď prostřednictvím šimpanzího mozku, nebo lidského. A jak tento cirkus tedy uřídit?

Asi není překvapením, když řeknu, že největší problémy bude vždy dělat šimpanz. Avšak už i jen vědomí toho, že každý v sobě máme svého šimpanze, nám obrovsky pomůže. Nemá cenu s ním fyzicky ani intelektuálně zápasit, protože šimpanz je silnější. To je fakt, který musíte akceptovat. Pokud se vyskytnete v nějaké krizové situaci první řešení přijde od šimpanze. Pokud s ním člověčí mozek souhlasí, pak je vše OK. Pokud ne, musíte nejdříve uklidnit svého šimpanze, abyste dosáhli jiného řešení. Pokusit se mu vysvětlit, že například jíst jídlo těsně před náročným fyzickým výkonem není ten úplně nejlepší nápad a že jídlo tu bude i poté, co výkon absolvujete. Můžete svého šimpanze dokonce uplatit…ehmm…odměnit, pokud přestane vyšilovat tím, že si pak dáte nějakou sladkost/zmrzlinu po dokončení výkonu (seskok padákem, běh v plné polní apod.).

Další možností je jednat zcela automaticky a zcela tak vynechat šimpanze ze hry. Příklad – ráno, když vstáváte, máte čím dál menší chuť vstát, čím déle v posteli ještě budete lenošit po odcvaknutí budíku. Zvláště, když venku je zima a vám je ve spacáku tak krááááásně teplo. Řešením je tedy najet na automatický mód a jakmile zazní budík, típněte ho, vystrčíte nohy, sednete si, obujete se a jdete na WC. A než si uvědomíte, že jste již venku…jste již venku. Pokud si totiž řeknete, že něco teď uděláte, vyšle to signál do mozku…jak do toho šimpanzího, tak i lidského. Lidský mozek chápe nutnost vstát, ale šimpanzí se stará o vaše pohodlí a přežití a nechápe, proč vycházet z tepla do zimy, byť to může být proto, abyste si došli na WC a následně rozdělali oheň na teplý čaj. Tak daleko opičák nepřemýšlí…On chce teplo a pohodlí. Takže zkrátka příště najeďte na automatický mód a budete překvapení (včetně opička ve vás ;-), jak hladce jste to zvládli.

Pojďme si tedy shrnout v jednoduchých 7 krocích, jak zvládnout krizovou situaci (a vřeštění šimpanze, že „tu všichni chcípneme“ 😉

Jakmile je šimpanz vystresovaný, nabídne množství emocí, které vám moc nepomohou při řešení krizové situace. Takže v prvním kroku je nutné si uvědomit, že se něco děje a náš opičák je díky tomu nervózní.
Ve druhém kroku je důležité zmáčknout tlačítko „pauza“ pro vlastní představivost (co se teď všechno může opravdu, a nikoliv domněle pokazit) a umožnit tak lidskému mozku zpracovat nové informace.
Ve třetím kroku je útěk. To se děje nejlépe, pokud jste schopni se fyzicky přemístit z místa, kde hrozí nebezpečí na jiné…bezpečnější…místo. Pokud toho nejste schopni, zavřete oči, uvolněte své tělo a na chvíli se dostaňte do svého vnitřního útočiště. Budu-li hovořit za sebe, toto se mi osvědčilo zvláště v případech, kdy se vyskytnu někde ve výškách, které skutečně nemusím. To a pravidelně dýchání (4+4+4) mi pomůže se zklidnit…do té doby, než můj opičák začne opět hystericky řvát, že tu chcípneme…výšky zkrátka nejsou moje parketa 😉
Tento krok je o tom, dát si situaci do kontextu. Někdy se tomu říká „helicopter view“. Později si o něm povíme více.
Pátý krok je plán. Musíte teď zanalyzovat, co můžete udělat a nad čím kontrolu zkrátka nemáte. A soustředit se pouze na to, co můžete vy přímo ovlivnit.
Šestý krok je reflexe a aktivace. Podívejte se na všechny informace, které máte TADY a TEĎ před sebou a na jejich základě se rozhodněte, komu dáte přednost opičákovi nebo člověku. V této fázi již budete více zklidnění, takže se můžete rozhodnout mnohem lépe.
Poslední krokem je úsměv. Ne nadarmo se říká: „Když jdete na smrt, usmívejte se. Protože mrtví, kteří se neusmívají, jsou oškliví.“ 😉 A navíc to zklidní šimpanze ve vaší hlavě, protože byste přeci nebyli takoví magoři, abyste se usmívali ve chvílích velkého nebezpečí, že?

Vnitřní/vnější kontrola

Tento přístup (teorie Locus of control) představil poprvé světu Julian Rotter v roce 1966. Jde o to, jak moc člověk věří, že má kontrolu nad svým životem. Lidé se podle tohoto přístupu dělí na ty, kteří věří, že aktivně mohou ovlivnit svými činy své okolí a na lidi, kteří obviňují jakékoliv vnější aspekty, za vše, co se jim v životě stalo a děje.

Potřebujete více peněz? Pak první skupina jde a vymyslí způsob, jak si je vydělat. Zjistí, co na trhu chybí, naučí se potřebné znalosti a dovednosti a svůj záměr realizují. A druhá skupina? Nu…ta mezitím sestaví seznam 150 důvodů, proč to nejde (zatím to nejde…avšak jednou…“jednou“ s měrnou jednotkou „1 furt“) a zůstanou u toho, že budou nadávat na vládu, svět, osud, rodiče, školu apod. Mimochodem, dodnes mi nikdo z téhle skupiny nebyl schopen vysvětlit, k čemu jim v praktické rovině je onen seznam se „150 důvody, proč ne…“ Alibi? Koho to zajímá? Omluva? Komu? Asi tušíte 😉

V životě jsou pak tito lidé obecně méně úspěšní, protože oni přeci nemohou za to, že mají malý plat, anebo jsou „blbí na jazyky“. Anebo si koupí lístek do loterie a budou doufat, že vyhrají velké bohatství. Ke které skupině patříte vy? A ke které skupině byste se přidali v případě krizové situace?

Takže si pojďme shrnout oba typy:

Internalista – tito lidé vyhodnocují jakoukoliv životní situaci takto:
- Přišel jsem pozdě, protože jsem si neuvědomil, že v té době již budou na silnici kolony
- Prohráli jsme zápas, protože jsme se na něj dostatečně nepřipravili
- Nebyl jsem povýšen, protože jsem nesplnil podmínky k povýšení
Externalista – tito lidé vyhodnocují jakoukoliv životní situaci takto:
- Přišel jsem pozdě, protože mě zdržela kolona
- Prohráli jsme zápas, protože rozhodčí byl hajzl
- Nebyl jsem povýšen, protože šéf nadržuje kolegovi

To nejdůležitější, co byste si odsud měli odnést, je ZODPOVĚDNOST ZA SVŮJ ŽIVOT. Buď jste dostatečně vnitřně silní na to, abyste si uvědomili, že máte kontrolu nad svým životem, anebo budete vždy vše a všechny obviňovat, že stojí za vaším neúspěchem…je to na vás… Je to opět o nastaveni mysli vítěze, který se často používá v psychologii sportu. Ale nejen tam, ale i v armádě. Tam dostanete jasné možnosti a podmínky k jejich splnění. Tím pádem víte přesně, co musíte udělat. Pravidla jsou jasná. Právě toto pak člověku dává sílu se rozhodnout, jestli vynaložené úsilí pak za to stojí, anebo ne.

Je zajímavé, že výše uvedený koncept úzce souvisí i s věkem. Mladší uchazeči do speciálních jednotek, kde jsou přijímací podmínky velmi přísné, mají většinou větší šanci uspět než ti starší. Například k britským jednotkám SAS je věkový limit 18-34 let a věkový průměr přijatých se pohybuje kolem 20 let.

S tímto přístupem také úzce souvisí i tzv. pružné vs fixní nastavení mysli, který poprvé popsala americká psycholožka Carol Dweck. Kniha vyšla i v češtině a nyní je dokonce dostupná i audiokniha. Vřele doporučuji si ji přečíst.

Takže pokud máte pocit, že nemáte, nebo ztrácíte kontrolu nad svým životem, je doporučeno se dobrovolně přihlásit k nějaké činnosti, kde musíte něco dodat, zrealizovat. Například zorganizovat nějakou akci pro děti od A do Z. Naučí vás to plánovat, mít připravené i plány B, dobře komunikovat a řešit problémy za pochodu. Rozhodně to není pohodová záležitost, to bych lhal, ale na druhou stranu, když pak vidíte rozzářené obličeje dětí na konci akce, víte, že již dokážete vše, co si jen vymyslíte….

Předchozí část

Pokračování

Zdroj: Special Forces mental strength hacks.pdf; 2020