Skrytý potenciál lidské mysli
Jak nás bojová umění učí využívat mozek na maximum
Když se učíme jakékoliv nové dovednosti, ať už jde o hru na hudební nástroj, malování, právní praxi, nebo bojová umění, začínáme vždy jako řemeslníci. Učíme se základní pravidla, mechanicky opakujeme předepsané pohyby a spoléháme se na instrukce těch, kteří danou cestou prošli před námi. Řemeslník je mistrem aplikace toho, co ho naučili jiní. Avšak skutečnou otázkou zůstává: Kdy a jak se z řemeslníka stává umělec?
Rozdíl mezi pouhým řemeslným provedením a skutečným uměním nespočívá v technické dokonalosti, ale ve schopnosti vnímat svět za oponou zjevných pravidel. Jde o to, zda člověk dokáže rozvíjet to, co bychom mohli nazvat šestým smyslem. Americký filozof Henry David Thoreau kdysi trefně poznamenal, že skutečným uměním není jen aplikovat pravidla, ale umět detekovat a následně využít univerzální zákonitosti, které vyzařují z děl géniů. Být umělcem znamená přestat slepě kopírovat a začít bytostně chápat podstatu. K takové transformaci je však často zapotřebí vnější impuls, inspirace nebo přímo živý vzor. Je zapotřebí potkat někoho, kdo funguje jako pomyslný „Ukazatel cesty“. Někoho, kdo nám neodhalí jen další sadu pravidel, ale ukáže nám, jak probudit náš vlastní vnitřní potenciál.
Živé příklady a historický kontext: Důkaz praxí
Pokud se podíváme do historie bojových umění, narazíme na jména, která se stala legendami: Funakoši, Ójama, Bruce Lee nebo Musaši. Všechny tyto historické i modernější postavy po sobě zanechaly stohy textů a filozofických úvah o tom, co to znamená být bojovníkem. Papír však snese všechno a slova v knihách jsou jedna věc, zatímco skutečné dosažení mistrovství v reálném světě věc druhá. Existuje v učení těchto legend vůbec nějaká hmatatelná pravda? Skutečně bojová umění přesahují hranice pouhých dovedností boje a dokážou obohatit celý způsob lidského života?
Odpověď je naprosto zřejmá a jednoznačná. Stačí se podrobně podívat na samotné životy, které Funakoši, Ójama, Bruce Lee a Musaši vedli. Jejich odkaz nespočívá v tom, kolik fyzických střetů vyhráli, ale v tom, jakým způsobem dokázali principy z tréninku přenést do každodenní reality, filozofie, umění a pochopení světa. Boj pro ně nebyl cílem, ale pouze nástrojem k seberozvoji.
Tento fenomén však není vyhrazen pouze legendám z dávné či nedávné minulosti. I v dnešní době lze nalézt živoucí ztělesnění podstaty bojovníka, pro kterého se nic nezdá být nemožné. Jedním z takových příkladů je Dan Hausel. Tento muž představuje intuitivního mistra, který dokazuje, že hluboké pochopení principů vede k úspěchu napříč mnoha různými disciplínami. Hausel je příkladem toho, jak se schopnosti vybroušené v dódžó přirozeně a s obrovskou silou přelévají do běžného, každodenního života. Nevede lidi jen prázdnými slovy, ale především vlastním příkladem. Kdo chce pochopit, jak vypadá moderní „Ukazatel cesty“ (ať už v rámci školy Seijo Šórin-rjú nebo mimo ni), musí zkoumat, bádat a učit se na konkrétních činech a úspěších takovýchto jedinců v praxi.
Filozofie a sebepoznání jako cesta ke štěstí
Moderní člověk se může oprávněně ptát: Má vůbec smysl se v dnešním přetechnizovaném světě ohlížet na prastaré filozofy? Nepřekonala už naše vyspělá společnost užitečnost starých bojových disciplín? Pokud pomineme zdravotní benefity cvičení a základní schopnost sebeobrany, k čemu je nám dnes toto učení dobré?
Lidé často vstupují do kurzů bojových umění z nejrůznějších důvodů. Hledají fyzickou výzvu, chtějí se naučit bránit, touží po disciplíně. Skutečným a nejhlubším benefitem tohoto tréninku je však něco zcela jiného: dokonalé poznání sebe sama. Ať už si to uvědomujeme, nebo ne, všichni v životě hledáme štěstí. V určitém bodě lidského vývoje člověk zjistí, že skutečné štěstí nelze nalézt venku v materiálním světě, ale pouze uvnitř. Cesta dovnitř je klíčem.
Tuto myšlenku nelze považovat za novodobý ezoterický výmysl. Aristoteles kdysi prohlásil, že „poznání sebe sama je počátkem veškeré moudrosti“. A toto poznání vede ke stavu, který různé kultury nazývají různě – osvícení, Nirvána, nebe, nebo zkrátka trvalé štěstí a vyrovnanost.
Japonský zenový mistr Dógen tuto cestu popsal s naprostou přesností: „Studovat Cestu znamená studovat sám sebe. Studovat sám sebe znamená zapomenout na sebe. Zapomenout na sebe znamená být osvícen všemi věcmi.“ Tato slova odhalují paradoxní povahu lidského ega. Teprve když přestaneme neustále řešit vlastní “já”, otevře se nám pochopení celého vesmíru. Podobnou myšlenku vyjádřil i taoistický filozof Čuang-c’: „Zklidněné mysli se podřídí celý vesmír.“ Znamená to, že jakmile člověk dosáhne vnitřního ticha a zbaví se neustálého mentálního hluku, získá obrovskou, neviditelnou sílu nad okolním světem i vlastním osudem.
Legendární Bódhidharma, zakladatel zenu, šel ještě dál: „Nemyslet na nic je zen. Jakmile to víte, chůze, sezení nebo ležení, všechno, co děláte, je zen. Poznat, že mysl je prázdná, znamená vidět Buddhu. Buddhové deseti směrů nemají žádnou mysl. Vidět stav bez mysli znamená vidět Buddhu.“ Tento stav „prázdné mysli“, v japonské terminologii označovaný jako mušin, je klíčovým konceptem, který spojuje starověkou filozofii s moderní vědou.
Vědecká realita stavu „Mušin“: Dekonstrukce mýtu
Stav mušin (doslova „bez mysli“ nebo „prázdná mysl“) je často obklopen aurou mystiky. Mnozí si představují mnicha meditujícího na odlehlé hoře, který ztratil kontakt s realitou. Ve skutečnosti však nejde o magii, ale o vysoce efektivní stav lidské neurofyziologie.
Z vědeckého hlediska je mušin procesem, kdy dochází k potlačení analytické, logické, vědomé mysli (často spojované s levou mozkovou hemisférou) a k uvolnění obrovského potenciálu mysli podvědomé (spojované s pravou hemisférou). V tomto stavu jednání předchází myšlence. Neexistuje zde žádný prostor pro strach, obavy z chyb nebo pochybnosti. Je to čisté, ničím nerušené bytí v přítomném okamžiku, kdy mysl není uvízlá v myšlenkách na minulost nebo budoucnost. Je to mysl, která je zcela volná a plynulá.
Abychom pochopili, proč je tento stav tak radikálně odlišný a mocný, musíme se podívat na tvrdá data. Lidský mozek je fascinující stroj. Vědomá mysl – ta část nás, která čte tyto řádky, analyzuje je a tvoří logické úsudky – je ve skutečnosti velmi pomalá a kapacitně omezená. Podle výzkumů v oblasti fyziologie a neurologie dokáže vědomá mysl zpracovat pouhých 40 až 50 kusů informací (bitů) za sekundu. Tato vědomá část představuje přibližně jen 1 až 5 procent naší celkové mentální kapacity.
Oproti tomu podvědomá mysl je skutečným gigantem. Výzkumy (jako například studie založené na práci Manfreda Zimmermanna publikované v akademických žurnálech) ukazují, že naše podvědomí zvládne zpracovat neuvěřitelných 11 milionů kusů informací za sekundu. Z toho vyplývá, že 95 až 99 procent veškeré naší mozkové kapacity leží mimo naše běžné vědomí.
Představme si to na jednoduché analogii. Pokud by naše vědomá mysl (se svými 40 bitovou kapacitou) byla automobilem, šlo by o historický Ford Model T z roku 1908. Bylo to skvělé auto na svou dobu, ale jeho výkon a rychlost jsou z dnešního pohledu úsměvné. Oproti tomu naše podvědomí (s 11 miliony bitů za sekundu) představuje moderní, špičkově vyladěný supersport, jakým je například Ford Shelby GT500 z roku 2015.
Když běžný člověk, onen „řemeslník“, přistupuje k řešení problémů nebo ke konfliktu, snaží se situaci uřídit pomocí svého Fordu Model T. Spoléhá se jen na 1 až 5 procent svého mozku. Když se však mistr dostane do stavu mušin, přepne řízení na Ford Shelby GT500. Dovolí svému podvědomí, které analyzuje miliony informací ve zlomku vteřiny, aby převzalo kontrolu. Reakce jsou okamžité, intuitivní, naprosto přesné a nevyžadují vědomou analýzu.
Fenomén rozšířeného vnímání a fyziologická univerzalita
S obrovskou výpočetní kapacitou podvědomí souvisí i způsob, jakým vnímáme svět kolem sebe. Představte si, že stojíte před obrovským stromem. Pokud svou pozornost (vědomou mysl) upřete na jeden jediný, konkrétní list na větvi, váš svět se zúží. V tu chvíli jasně vidíte jeden list, ale přestáváte vnímat tisíce dalších listů, kmen, větve i samotný tvar stromu. Ztrácíte kontext.
Stav mušin funguje přesně opačně. Tím, že svou mysl nezaměříte na žádný konkrétní list – tedy prázdnou, uvolněnou myslí přestanete ulpívat na jednotlivostech – rázem vidíte všechny listy najednou. Vaše vědomí se rozšíří a vy vidíte celý strom v jeho úplnosti. Vaše podvědomí totiž s kapacitou 11 milionů informací za sekundu nemá žádný problém pojmout celek, zatímco vědomá mysl se s 40 informacemi za sekundu logicky zasekne na jednom detailu. To je pravá podstata rčení o tom, že „nevidíme les pro stromy“. V bojovém nasazení to znamená, že se nesoustředíte na protivníkovu zbraň nebo jeho oči, ale vnímáte celé jeho tělo, jeho záměr, pohyb i okolní prostor jako jeden jediný plynulý obraz.
Tato obrovská síla však vyvolává logickou otázku: Je to dar od přírody, talent vyhrazený jen několika vyvoleným mnichům nebo nadlidem? Nikoliv. Zde leží největší poselství celého konceptu. Dosažení tohoto stavu je teoreticky přístupné každému z nás, a to díky dvěma nezpochybnitelným faktům.
Za prvé, fyziologie lidského mozku je v zásadě u všech lidí naprosto stejná. Ačkoli existují drobné individuální odchylky, základní struktura je univerzální. Pokud lékař pitvá lidský mozek, přesně ví, kde najde jaké centrum a jaké nervové dráhy, bez ohledu na to, zda mozek patřil muži, nebo ženě, a bez ohledu na to, zda pocházel z Asie, Ameriky nebo jestli dotyčný byl Eskymák. Jsme v základu „zapojeni“ stejným způsobem. Náš mozek má stejný fyzický potenciál.
Za druhé, mozek má úžasnou a vrozenou schopnost neustále se měnit, adaptovat a podmiňovat na základě vnějších podnětů a tréninku. To je jeho inherentní vlastnost. Pokud je fyziologie u všech stejná a každý mozek se dokáže učit, znamená to nevyhnutelně, že každý mozek na této planetě lze potenciálně vycvičit k dosažení stavu mušin. Není k tomu potřeba stěhovat se do kláštera, skládat slib mlčenlivosti nebo se vzdát běžného života. Vyžaduje to pouze specifický a vytrvalý trénink mysli.
Závěr: Aplikace do běžného života a výzva společnosti
Zásadním průlomem v chápání tohoto fenoménu je fakt, že jakmile jednou svůj mozek tréninkem dovedete k pochopení a ovládnutí stavu mušin, stává se naprosto irelevantním, kde to pak využijete. Aplikace této dovednosti nezná hranic.
Nezáleží na tom, zda jste malíř, právník, sochař, cvičenec bojových umění, hudebník, profesionální voják nebo básník. Stav mušin nikoho nediskriminuje a neomezuje se na jeden obor lidské činnosti. Ve stavu, kdy je podvědomí naplno aktivováno a mysl osvobozena od vlastního ega, jsou všechny věci stejné. Zjišťujete, že všechny systémy podléhají stejným principům, že všechny věci jsou navzájem hluboce propojeny a co je nejdůležitější – že v tomto stavu je možné naprosto všechno.
Tento princip si velmi dobře uvědomoval i legendární mistr Ójama, když ve svém učení z roku 1965 doslova uvedl: „Karate je takto mocné… protože dává vzniknout zázračné síle, se kterou není nic nemožné.“ Tato zázračná síla neleží ve svalech nebo v tvrdosti pěstí, ale ve schopnosti plně odemknout potenciál lidské mysli.
Dnešní moderní společnost možná nepotřebuje bojovníky se starodávnými zbraněmi, ale zoufale potřebuje lidi, kteří dokážou vyřešit složité problémy dneška. Potřebuje kreativní, nezávislé myslitele. Potřebuje lidi, kteří dokážou přepnout z omezeného vědomého vnímání do širšího podvědomého kontextu, aby viděli nejen jeden list, ale celý strom. Studiem disciplín (ať už bojových umění, nebo zenu), které kultivují stav mušin, lze tohoto cíle dosáhnout v každodenním životě.
Jakmile pochopíte podstatu této cesty, úkol je jasný. Začněte u sebe. Poznejte sami sebe. Osvoboďte svou mysl od rušivého hluku, pochybností a nekonečného vnitřního dialogu vědomé mysli. Staňte se umělci svého vlastního života a ve chvíli, kdy tyto principy plně integrujete, proměníte se. Stanete se tím, kým společnost tolik potřebuje – stanete se jedním z „Ukazatelů cesty“.
