Nastavení mysli v konfliktu

Když by mi někdo nabídnul, že si mohu vybrat, buď mohu na semináři učit, anebo se učit, bez váhání bych vybral druhou možnost. Čím více člověk proniká do bojových umění, tím více vidí, že je toho fakt ještě hodně, co neví. A tomu napomáhají i jeho skvělí studenti, kteří kladou zvídavé otázky. Na většinu z nich člověk již má a zná odpověď, ale občas se objeví nějaká, kdy ji sice studentovi uspokojivě zodpovíte, ale vám přitom díky ní naskočí hromada dalších otázek, na které dosud neznáte uspokojivé odpovědi. A to je svým způsobem paráda, nemyslíte?

No a pře nějakou dobou jsme měli možnost se s kamarádem zúčastnit jednoho velmi speciálního semináře, ze kterého se pak vyklubala fakticky soukromá lekce, protože původně přihlášení účastníci z různých důvodů odřekli. Vedl jej člověk, který kdysi do Čech přivezl japonské umění meče Kendó a Iaido a kterého si moc vážím pro své hluboké znalosti Japonska i japonských bojových umění.

Tématem semináře bylo ma-ai, o kterém jsem psal například zde.

Jak už to tak ale bývá, když máte soukromku, máte možnost se dotknout i hromady dalších věcí, v našem případě nastavení mysli v konfliktní situaci, tedy v sebeobraně. A abych byl přesnější, v rozdílu mezi západním pohledem na nastavení mysli v případě fyzického vyřešení konfliktu a tím japonským.

Základní fakta

Než se o něm však více rozepíšu, dovolím si zde shrnout několik fakt, které jsou pro vysvětlení klíčové. V Japonsku žili a bojovali válečníci zvaní samurajové, to asi není nic nového. Slovo samuraj pochází z japonského slova saburau, což se překládá jako sloužit. To znamená, že samuraj od malička vyrůstal s tím, že jeho hlavním cílem je sloužit a chránit svého pána a na jeho životě zase tolik nezávisí. To je pro naše další vysvětlování klíčové – když se samuraj dostal do situace, kdy měl chránit a použít tak své dovednosti, nemyslel při tom primárně na zachování vlastního života, ale na ochranu života svého pána. Samozřejmě se v historii objevilo mnoho samurajů, kteří takoví nebyli, ale ty ponechme stranou. Zkrátka samuraj při boji nehleděl na svůj život, na riziko, že bude zraněn či zmrzačen, protože na tom nezáleželo, jak mu bylo vštěpováno již od malička. Ochránit svého pána, to byl jediný a hlavní cíl.

Propojení těla a mysli 1

A toto nastavení mysli je vidět v korjú školách, ať již se bavíme o kendžucu (umění meče), jari džucu (umění kopí) či džúdžucu (umění boje beze zbraně). Vidíte to na jejich postojích k soupeři, kdy často stojí tak, aby mohli kdykoliv zaútočit, tedy zpříma, čelem k protivníkovi (hezky je to vidět například v tomto videu)m ALE přímý postoj také umožňuje v mžiku oka uhnout bleskovému útoku prakticky kamkoliv. Dříve mi to bylo mými sensei vysvětlováno, že je to proto, že samuraj je hrdý a postaví se ke každému nebezpečí čelem. Jak už to tak bývá, není to úplně pravda. Tedy nestavěl se tak proto, že by byl hrdý, ale proto, že jednak se tak mohl takticky pohybovat do všech směrů a ano, možná v tom hrálo i jeho nastavení mysli, kdy mu na vlastním životě zase tolik nezáleželo. Z přímého čelního postoje mohl ideálně zaútočit plnou silou. Neútočil tak, že by se zároveň i kryl ve smyslu, jak to známe z jiných systémů. Nezačínal z postoje a pozice těla, která je již a priori obranná, jako je vidět například u západních zápasníků, boxerů, či sportovních džúdistů, sambistů, anebo brazilských jiudžucuků.

A tady to právě začíná být zajímavé. Když se podíváte například na boxera, má ruce před sebou připravené nejen zasadit úder, ale také jej vykrýt. Je lehce skrčený, hlava schovaná mezi rameny a postoj má takový, aby dokázal ihned ustoupit, či naopak bleskově zkrátit vzdálenost k soupeři. Nebo zápasník, který je lehce předkloněný, hlavu schovanou mezi rameny, aby si chránil krk, ruce před sebou, relativně blízko trupu (tedy nevystrčené před sebe) a je také připravený ustoupit či naopak se k soupeři přiblížit. A pak tu máme japonského šermíře, nebo džúdžucuku, který stojí zpříma, ruce vytrčené před sebou a je připraven zaútočit.

Definice slova “sebeobrana”

Než budu pokračovat dále, dovolím si ještě malou jazykovědnou odbočku: slovo sebeobrana se skládá ze dvou slov – „sebe“, naznačující, že nám jde o ochranu sebe sama, že je to primárně směrem dovnitř, do sebe, svým způsobem pasivní, defenzivní. A druhé slovo „obrana“ je opět to samé – defenzivní, svým způsobem pasivní, jako bychom jen reagovali, ale nikoliv přebírali iniciativu, protože BRÁNÍME sebe, nikoliv CHRÁNÍME, někoho jiného.

Propojení těla a mysli 2

A asi se mnou budete souhlasit, když řeknu, že pozice těla ovlivňuje i stav mysli (doporučuji shlédnout vynikající Your body language may shape who you are (TED video) na toto téma, je to i s CZ titulky). Zkuste být například skrčený jako ustrašený zajíc, a přitom se cítit jako lev, král zvířat. To není možné. A o to přesně jde. Vaše mysl, ať již na vědomé či nevědomé úrovni, bude reflektovat váš postoj, a tedy se primárně spíše obávat toho, co vám může útočník způsobit a bude tedy primárně hledat způsoby, jak se (lépe) krýt a bránit, než abyste “probudili vnitřního válečníka” a útočníka elinimovali.

Oproti tomu, když vidíte japonského šermíře, nebo jeho moderní verzi – kendistu, který stojí čelem k soupeři, vidíte že stojí bez toho, aby byl nějak skrčený, aby si na první pohled cokoliv kryl. Neznamená to, že proti soupeři stojí se svěšenýma rukama, ale má (bambusový) meč před sebou a vyčkává… Na co? Na mezeru, kterou dříve nebo později soupeř vytvoří, pokud se pohne a přesně do ní on může zaútočit.

A “vyšší dívčí” pak je donutit jej, aby se pohnul a vy přitom měli situaci plně pod kontrolou. O tom hovoří například koncepty načasování Go no Sen, Sen no Sen a Sensen no sen, o kterých jsem psal zde i zde.

Jiné nastavení mysli

Co je však důležité, japonský válečník nemyslel a priori na to, jakou bolest, či jaké zranění mu může soupeř způsobit, ale myslel hlavně a výhradně na to, jak svého soupeře zasáhnout a tím eliminovat. Tohle je velmi důležitý a obrovský rozdíl v nastavení mysli, pokud se nad tím zamyslíte.

Mimochodem, poprvé jsem se s tímto konceptem nastavení mysli setkal překvapivě jinde než při studiu japonských bojových umění. Bylo to na seminářích Urban Combatives a i sebeobranného (původně vojenského) systému SCARS. Tam právě zaznělo, že se nemáme zabývat tím, co nám způsobí útočník, ale spíše tím, co vše můžeme způsobit útočníkovi my. Změnit myšlení z oběti na predátora.

Pro mne to byla doslova revoluční myšlenka, ale jak to už, tak bývá s podobnými skvělými idejemi, v lepším případě si to člověk někam napsal (jako já do svého deníku), v tom horším jen pokýval souhlasně hlavou…a časem se mu to z ní vypařilo. Ani v jednom případě to však neaplikoval do svého přístupu k boji…

No a na semináři, o kterém píšu v úvodu, jsme se zaměřovali na všechny aspekty umění ma-ai za použití, jak bambusového meče šinai, tak i speciálních změkčených holí (velikosti teleskopu), které používá japonská policie k výcviku. Tam se ukázalo, že zatímco sensei stál vzpřímeně, čelem k nám a uvolněně, my jsme se, jak jsme zvyklí, nakrčili do boxerského postoje s holí v ruce a druhou rukou přitisknutou na hrudník, abychom si ji chránili vůči možným výpadům soupeře…a tím pádem jsme rovnou i v mysli přirozeně přešli do defenzivního, vyčkávacího, obranného módu. A to nezmiňuji fakt, že nás pak ten 70letý chlapík za chvíli ve sparingu „vyškolil“ takovým způsobem, že jsme na konci málem lezli po čtyřech…ale snad k naší cti lze říci, že to ani jeden z nás přesto nevzdal.

Oběť nebo probuzený predátor?

A tehdy se rozvinula tato diskuse, která mi od té doby nedává spát. Neučíme naše studenty spíše fakticky obrannému, pojetí konfliktu místo toho, abychom jej učili tomu původnímu, pro které bylo džúdžucu stvořeno? To jest postavit se čelem k soupeři připravený vyrazit jako kobra v okamžiku, kdy ten odkryje nějakou část svého těla? Není to příliš agresivní nastavení mysli? Není to v rozporu s českou legislativou? A po dosti dlouhé chvíli jsem si uvědomil, že to není ani s ničím v rozporu, ba přímo je to mnohokrát lepší nastavení mysli. Proč? Tak si to shrňme, jak (trénovaný) člověk postupuje v konfliktu:

1. První fázi v potenciálním konfliktu je intuice. Cítíte, že něco je špatně a raději zvolíte jinou cestu domů (než přes noční park), nebo přejdete na druhou stranu ulice (protože na té vaší stojí rozjařená skupinka fotbalových fanoušků). Učinili jste tím první krok v prevenci možného konfliktu.
2. Když to nepomohlo a skupinka fotbalistů si vás již zaměřila, pokusíte se o druhou fázi, tedy slovní deeskalaci. Pokud ze skupinky vystoupí pouze jeden „hrdina“, budete se snažit celou situaci zklidnit a zároveň to udělat tak, aby před svými kamarády nevypadal jako srab. Zkrátka, aby si zachoval svou tvář. Učinili jste tím druhý krok v prevenci možného konfliktu.
3. Když to nepomohlo a útočník se chystá na vás zaútočit, nebudete již čekat, až vytáhne nůž, nebo si nasadí boxera. Udělali jste vše pro to, abyste se konfliktu vyhnuli. Komunikovali jste s potenciálním útočníkem na úrovni intuice (přešli jste na druhou stranu, abyste ukázali, že nestojíte o problémy), zkoušeli jste se z toho vykecat (protože opravdu nestojíte o problémy), ale jsou zkrátka lidé, kteří rozumí jen jedné formě komunikace, a tou je fyzická bolest (poslední třetí fáze). Takže vám již nezbývá, než ji způsobit co nejrychleji (aby se nezapojili i ostatní z party) a samozřejmě tak, aby na jedné straně byl útočník mechanicky zneškodněn, ale na druhé straně, aby to stále bylo úměrné intenzitě hrozícího nebezpečí (viz paragraf trestního zákona Nutná obrana).

A přesně v takovém případě není čas na myšlenky, co vám on může způsobit a být fakticky vmanipulován do pozice oběti, kde vás potenciální útočník chce mít. Místo toho byste se měli již spíše soustředit (a předtím samozřejmě trénovat) na to naučit se vidět vznikající mezery v útoku predátora a do nich svůj „meč“ zanořit.

Změna mysli, to je oč tu ve skutečnosti běží

Když se nad tím pak člověk zamyslí, je to skutečně hlavně o změně stavu mysli – defenzivní, obranná a svým způsobem pasivní vs. klidná, vyčkávající a pak drtivě výbušná a agresivní tak, že si to příště útočník již rozmyslí. A protože již víme, že mysl je pevně spojena s pozicí těla, pak i to, jak se postavíme vstříc nebezpečí, určí, jestli naše mysl bude spíše v obranném, anebo vyčkávácím útočném módu.

Víte, od malička jsme učení rodiči, učiteli a celkově svým okolím nekřičet, nevracet ránu, nebýt agresivní, atd. Na jedné straně je to pochopitelné, avšak na té druhé… násilí tu stále existuje. Tím, že budu útočníkovi říkat, že nechci problémy, jej v některých případech bohužel neodstraším. Musím umět hovořit “jazykem jeho kmene”, protože pak skončím oloupený, zbitý, znásilněný, zkrátka skončím špatně. Jenže díky tomu, že v nás potlačovali agresivitu a tvrdili nám od malička, že být agresivní je špatný, vychovali z nás civilizované, zhýčkané čivavy….a přitom my někdy (bohužel) musíme být tygry/pitbuly/draky/válečníky v tom pravém slova smyslu….

Čím více nad tím přemýšlím, tím jsem nakloněn tomu, že tohle je správné nastavení mysli v konfliktu, protože sice na rozdíl od dávných samurajů již nemusíme chránit život svého pána, ale jejich stav mysli v konfliktu je více než vhodný aplikovat i dnes, nemyslíte?

Je načase z čivavy vychovat draka…