Bojový duch Japonska (E.J. Harrison) – Kapitola 3: Historie a účel juda

Přečteno: 99

KAPITOLA III – HISTORIE A ÚČEL JUDA

Odhlédnu-li od různých hybridních a importovaných forem cvičení, pokusím se popsat ty, které mají pravý národní charakter, a proto jsou pro zvídavého čtenáře zajímavější. Mnoho dřívějších omylů o Japoncích se postupně rozptýlilo ve světle publicity, ale i dnes je nepochybně stále ještě mnoho lidí, kteří si představu japonského zápasení spojují téměř výhradně s oněmi horami tuku a svalů, které pod názvem sumo-tori tvoří samostatnou třídu a pravidelně pořádají soutěže v různých částech Japonské říše. Ale přitom tento druh zápasu by sám o sobě Japonsko neopravňoval k nějakému zvláštnímu vyznamenání. Má celkem osmačtyřicet různých hodů, z nichž většina je ve skutečnosti společným majetkem zápasníků na celém světě; proto chci nyní čtenáře upozornit na jinou a propracovanější formu umění útoku a sebeobrany.

Mluvím o judu, známějším pod názvem jujutsu, nesprávně jiujitsu, o němž lze říci, že se v posledních letech na Západě naturalizovalo. Průkopníkem tohoto japonského umění nebo jeho jakési západní verze v Evropě byl pravděpodobně pan Barton Wright, který nějakou dobu studoval v Japonsku a poté odjel do Londýna, kde otevřel akademii a vyučoval to, co uměl, pod názvem Bartitsu. Tvrdil, že na mateřský kmen narouboval různé výhonky, které sám vymyslel nebo které získal z jiných škol v různých částech světa.

Pokud je mi však známo, s výjimkou svazku vydaného v Japonsku profesorem Arima z Kodokanu se dosud žádná z mnoha anglických knih o Japonsku nezabývala do hloubky a systematicky tímto skutečně pozoruhodným vývojem národní chlouby.

Již zesnulý pan Lafcadio Hearn sice věnoval tomuto tématu jednu ze svých malebných a nápaditých kapitol, ale nakonec to dopadlo tak, že ačkoli o Japonsku psalo mnoho autorů, kvalifikovaných i nekvalifikovaných, jen málo z nich, pokud vůbec nějací, mělo praktické znalosti o tomto zvláštním umění boje; zatímco těch několik málo cizinců, kteří se mu v různých dobách věnovali, se dosud ještě nezařadilo mezi opravdové znalce.

Osobně jsem sice velmi dalek od toho, abych tvrdil, že mám v judu něco jako hluboké znalosti, ale alespoň se dělím s jedním dalším cizincem, panem D. T. Weedem z Tokia, americkým občanem, o čest, že jsem držitelem dosud nejvyšší hodnosti (shodan), které v judu dosáhl nějaký cizinec. Kromě praktických zkušeností s tímto uměním jsem věnoval hodně času studiu jeho historie a účelu, a proto se považuji za dostatečně kvalifikovaného k vyjádření názoru.

Velkého a statného modrokabátníka (myšleno ruského vojáka, který nosil armádní kabáty modré barvy, pozn. překladatele) muselo často zmást a vyvést z míry, když zjistil, že ho snadno ovládá malý japonský policista, který je o polovinu menší než on. Dovolte mi, abych dodal, že ne každý japonský policista je zkušený v judu, ačkoli doma v mé rodné Anglii se časem zjevně pevně zakořenilo přesvědčení, že i tomu nejslabšímu rodákovi z Dai Nipponu stačí, aby se ukazováčkem dotkl toho nejvíce herkulestějšího Zápaďana, a jeho oběť padne k zemi jako roztřesená hromádka bezmocného člověka. Naopak, musím prozradit, že průměrná dovednost japonské policie v tomto ohledu není příliš vysoká a zpravidla, porovnám-li muže za muže, japonský policista až dosud proti americkým a britským mariňákům obstál až na druhém místě v těch nezřídka se vyskytujících “potyčkách” mezi “svobodnými muži” a junsa (policista, nejnižší hodnost, pozn. překladatele), které pomáhají zklidnit často až nespoutané veselí v uličkách jak v jokohamské “krvavé čtvrti” ale i stejně rušných čtvrtích přístavů Nagasaki a Kóbe.

Na jiném místě těchto stránek budu mít příležitost popsat japonské judoky, jejichž dovednosti a síla dohromady, troufám si tvrdit, nemají v žádné jiné části světa obdoby, natož aby je překonali.

Slovo jujutsu, abychom použili starší pojmenování, se píše dvěma ideografickými znaky, z nichž první ju znamená “poddat se, podřizovat se, slabý, měkký, poddajný” a druhý jutsu znamená “umění” nebo “věda”. Použití prvního znaku má naznačit, že jujutsu se opírá ve svém vítězství nikoliv o hrubou sílu, ale o dovednost a jemnost, o schopnost vítězit tím, že se zdánlivě podvolíte. V jujutsu tak může mít jujutsuka, který je pod protivníkem, druhého na milost a nemilost, i když se začátečníkovi může zdát, že je poražen.

Jujutsu je umění, které se za feudálního režimu musel naučit každý samuraj, a mezi těmi výše postavenými bylo často věcí cti, když je napadl agresivní protivník, ať už se zbraní, nebo beze zbraně, aby se ho nejprve pokusili přemoci pomocí jujutsu, než vytáhnou vlastní meč. V dnešní době však již jujutsu není monopolem vojenské třídy a díky různým dójó nebo školám ve větších městech se mu může věnovat každý slušný člověk.

Poplatky jsou překvapivě nízké, hlavní škola v Japonsku, výše zmíněný Kodokan doktora Kano Jigoro, vybírá od každého žáka pouze padesát jenů měsíčně, tedy jeden šilink, zatímco ti, kteří mají stupeň shodan a vyšší, neplatí nic, protože navštěvují školu již jako učitelé.

Dalším charakteristickým rysem tohoto klubu je, že jeho členové nesmějí veřejně předvádět své umění za peníze. Proto jsou všechny soutěže většinou prakticky soukromé, vstup je na pozvání, a díky tomu se ve sportovních rubrikách domácího tisku o jujutsu neobjevují žádné drby v porovnání s boxem a zápasem v Americe či Anglii, i když zprávám o zápasech sumo je během sezony věnováno dost místa. Stejně tak je zde v říši vysoce ceněno kenjutsu neboli šerm.

Původ kenjutsu, stejně jako mnoha dalších japonských věcí, sahá až do mytologického věku, kdy si prý bohové Kajima a Kadori osvojili toto umění, aby potrestali vzbouřené obyvatele východních provincií. Od té doby až do doby vlády Hójó (řekněme od 12. do 14. století) se však nevyvinula žádná zvláštní škola (ryugi). Později však byly pečlivě propracovány různé metody, které fyzicky nižší osoby používaly k porážce fyzicky vyšších protivníků, až nakonec vzniklo mnoho odlišných ryugi nebo škol. Hypotéza, že Chin Gen-pin nebo Chuen Yuan-pin z čínské dynastie Ming zavedli toto umění do Japonska, není obecně uznávána; v každém případě se zdá být jisté, že za svou současnou dokonalost vděčí téměř výhradně japonskému úsilí. Jujutsu je jen jedním z názvů, pod kterými se skrývá téměř jedna a tatáž věc; kempo, yawara, kogusoku, kumiuchi a nyní i judo jsou jen mírně odlišné aplikace stejných principů.

Bez ohledu na eklektický a převládající moderní systém judo, vyvinutý dr. Kano Jigoro, jsou dnes nejznámějšími školami Kiraku-ryu, Takenouchi-ryu, Yoshin-ryu, Shinnoshindo-ryu, Tenshin Shinyo-ryu, Sekiguchio-ryu, Shibukawa-ryu, Asayama Ichiden-ryu, Kyushin-ryu, Kito-ryu, Ryoishinto-ryu, Arata-ryu, Shimmei Sakkatsu-ryu atd.

Já jsem se poprvé seznámil s jujutsu se školou Tenshin Shinyo-ryu jujutsu, která je spojením Yoshin-ryu a Shinnoshindo-ryu. Zakladatelem Yoshin-ryu byl jistý Akiyama Shirobei Yoshitoki, lékař z Nagasaki. Byl na studijním pobytu v Číně a tam se u jistého Hakuteie nebo Pao-čchüana naučil třem te neboli technikám jujutsu. Hlavními rysy umění, jak se praktikovalo v Číně, byly kopy a údery. Joshitoki plně ovládal tato tři te a k tomu ještě dvacet osm různých kassei-ho neboli oživovacích metod. Po návratu do Japonska vyučoval toto umění své žáky, ale většina z nich, znuděná nedostatkem dalších technik, které by měl jejich mistr k dispozici, zanechala studia dříve, než si dostatečně osvojila potřebné dovednosti. Joshitoki se pak snažil své umění zdokonalit a je zaznamenáno, že se proto na sto dní uchýlil do chrámu Temmangu v Cukushi, kde se mu nakonec podařilo zvýšit počet svých technik na sto tři.

Název jeho školy vznikl takto. Jednoho dne v zimě si náhodou všiml, že větve vrby před chrámem nezadržují sníh ani po silném sněžení a že díky pružnosti svých větví, které se pod padajícím sněhem poddají, jej odhazují tak rychle, jak se hromadí. Díky tomu unikl strom osudu jiných, zdánlivě pevnějších, stromů, jejichž větve se časem pod tíhou nemilosrdně lámaly. Tato okolnost udělala na pozorovatele takový dojem, že dal své škole jméno Yoshin-ryu, tedy “škola vrbového srdce”.

Zakladatelem Shinnoshindo-ryu byl Yamamoto Tamizayemon. Jeho škola byla modifikovanou formou Yoshin-ryu a názvy mnoha technik byly v obou stejné. Byly rozděleny na shodan (nejnižší úroveň), chudan (střední úroveň) a jodan (vysoká úroveň).

Zakladatelem Tenshin Shinyo-ryu byl Yanagi Sekizai Minamoto-no-Masatari, který se narodil v Matsuzaka v Seishinu. Sloužil feudálnímu pánovi z Kishiu, jeho původní jméno bylo Okayama Hochiroji. Brzy získal zálibu v bojových uměních a po dovršení patnácti let odešel do Kyóta, kde šest nebo sedm let studoval jujutsu u Hitotsuyanagi Oribeho, známým mistrem tohoto bojového umění. Po smrti svého učitele se poté připojil k jistému Honma Joyemonovi, představiteli Shinnoshindo-ryu, jehož učení si během šesti let také důkladně osvojil. Poté cestoval po zemi a zkoušel zápasit s různými mistry, přičemž v každém střetnutí byl úspěšný. Dva nebo tři roky pobýval v Kusatsu v Joshiu, kde získal mnoho “žáků” (montei).

Při jedné významné příležitosti se za asistence Nishimury, jednoho ze svých žáků, střetl s více než stovkou výtržníků, které po tvrdém útoku zahnal na útěk. Skeptický Západ se může nedůvěřivě usmívat a označit tuto historku za přehnanou, ale během svého pobytu v Japonsku jsem osobně pozoroval neméně pozoruhodné příhody, a proto jsem připraven ji přijmout jako v podstatě pravdivou. Yanagi podrobně vypracoval techniky atemi, kopy a údery do určitých životně důležitých míst na těle, a kappo neboli umění resuscitace. Nakonec založil svou školu Tenshin Shinyo-ryu a stanovil počet te neboli technik na sto dvacet čtyři. Znovu cestoval po zemi, zdokonaloval své umění, a nakonec odešel do Eda (Tokio), kde si podle tehdejší japonské módy změnil jméno na Kuriyama Matayemon a stal se úředníkem tokugawské vlády. Později si opět změnil jméno na Iso Matayemon Yanagi Sekizai Minamoto-no-Masatari. Jeho sláva se šířila dál a počet jeho žáků vzrostl na pět tisíc.

“K plnému zvládnutí jakéhokoli vojenského umění,” říká jeden z japonských autorů věnujících se jujutsu, “je nezbytné učit se pod vedením schopného učitele. Žák nesmí být pyšný ani panovačný. Měl by se neustále věnovat svému umění a svědomitě poslouchat pokyny svého učitele. Je třeba se přísně chránit tří neřestí, a to přílišné lásky k vínu, penězům a sexuální nemravnosti. Pokud se žák stane závislým na sexuální nemravnosti nebo nespolehlivým kvůli lásce k penězům, nebo pokud se stane pyšným a arogantním kvůli pití, může si zničit život, a i když se stane zkušeným ve svém umění, nezaslouží si žádné uznání! Těmto nešvarům je proto třeba se úzkostlivě vyhýbat.

Náš autor dál pokračuje: “Žák jujutsu se učí svému umění bez jakékoli zbraně u sebe. Po získání zkušeností bude schopen již svou myslí plně ovládat tělo a může začít studovat techniky ve zbroji a se zbraněmi. A naopak řečeno, pokud se nezkušená osoba navlékne do zbroje a vezme zbraň, pak její pohyby budou nedokonalé a jaksi omezené. Proto musí být nejen tělo, ale především mysl dobře vycvičena. Mysl žáka by měla být vládcem těla a jeho ruce a nohy se stanou jeho služebníky. A pokud žák správně ovládá své končetiny, pak by měl být schopen na ně navléknout zbroj i vzít zbraň a být schopen účinně bojovat. Proto je umění jujutsu důležitým spojencem bojovníka na bitevním poli.”

I při pouhém nácviku technik by se měl člověk snažit představit si svého protivníka jako skutečného nepřítele. Je třeba pečlivě udržovat správné držení těla a také dodržovat pravidla genshin (schopnost předvídat útok) a zanshin (nastavení mysli po zneškodnění protivníka). Neměl by však nikdy zaujímat agresivní postoj.”

Když je člověk napaden dřevěným mečem, nemá tak velký strach ba ani jeho opatrnost není velká; nahraďte však dřevěný meč ocelovým a opatrnost bude vskutku na místě. Ať si tedy žák zkusí vždy představit, že jeho protivník je ozbrojen skutečným mečem.

Použití agresivní fyzické síly v jujutsu není žádoucí, ale někdy je přípustné.” Žák, který si své umění zcela neosvojil, se však musí vyvarovat přílišnému používání síly, jež má tendenci bránit volným pohybům těla a končetin, a tím mu bránit v poznání skutečných tajemství bojového umění. Měl by se snažit cvičit hýbat lehce a měkce a vyhýbat se tvrdým či těžkým pohybům.”

Při střetnutí je třeba sledovat paže svého protivníka, tedy zbraně, s nimiž zachází, a především jeho oči. Zároveň je třeba mít na paměti, že chytrý protivník se neustále bude snažit vás obelhat. Když nepřítel zůstane nehybný, může se stát, že nebudete moci zaútočit; v takovém případě se musíte držet přísně v defenzivě. Především se skutečně vyvarujte toho, abyste vůči svému protivníkovi chovali jakékoliv pocity nenávisti. Neudržujte své končetiny v napětí, ale buďte chladní a obezřetní a připraveni na jakoukoli situaci. Pokud budete příliš dychtit po porážce soupeře, můžete přehlédnout příležitost.”

“Využití změny protivníkova postavení se nazývá aiki-no-sen; náhlé uchýlení se k úskoku se nazývá fui-no-sen. Technika hodu nebo jiného zneškodnění protivníka by měla být prováděna tak, jako byste házeli kámen na zem. Tělo by nemělo být příliš tvrdé, ani ramena by neměla být zvednuta příliš vysoko. Při dodržování této rady se spodní část těla zpevní.”

Ki-ai [doslova “sjednocení ducha”, tj. jakýsi výkřik] by mělo vycházet z břicha, čímž se zpevní spodní část břicha. Při uchopení nebo odhození protivníka je třeba dbát na ochranu vlastního těla. Při uchopení levou rukou neztrácejte ze zřetele pravou ruku a nohu a při házení pravou rukou dbejte podobně na svůj pravý bok.

Protože je lidské tělo tvořeno úhly, snažte se útočit na slabé směry. Při odrážení útoku se jakoby podvolte vůli nepřítele, ale stejně jako tykev plující po vodě, i když je stlačena dolů, okamžitě se opět vynoří na hladinu. “Když proti vám stojí fyzicky silnější člověk, nebojte se, a na druhé straně nikdy nepodceňujte slabším, než jste vy. Neodporujte bezhlavě fyzické síle protivníka, napodobujte činnost lodi plující po hladině oceánu. Pokud je vaše síla menší než síla protivníka, je zbytečné, abyste se stavěli silou proti síle; místo toho se snažte využít svého umění a zaútočit na něj během nepozorného okamžiku na nestřežené místo a oklamat ho blafujícími pohyby. Tímto způsobem slabší, ale obratnější člověk porazí silnějšího protivníka.

V působení mysli a těla působí vyváženě negativní (in) a pozitivní (yo) princip. Aktivní stav mysli nebo těla se označuje jako yo a pasivní jako in. Protože správné ovládání mysli má důležitý vliv na cvičení jujutsu, byla mu věnována značná pozornost. Mysl je třeba udržovat energickou a pozornost soustředit hlavně na základní principy umění. Mysl bude bdít a hlídat každou část těla, ať už je v klidu, nebo v pohybu.”

Technické pojmy shi, ki a chikara lze obecně definovat jako myšlenka, duch a síla. Záměr člověka něco zvednout je shi; jeho uposlechnutí podnětu shi je ki; a skutečné uchopení předmětu rukou je způsobeno chikarou, která se řídí impulsem ki. Kde je chikara, tam je také ki a naopak; jedno je ve skutečnosti doplněním druhého. Při cvičení jujutsu je však třeba mít na paměti, že pokud se upřednostní síla (chikara), výsledek bude jistě velmi nepříznivý. Síla neboli fyzická síla by měla být odsunuta na druhou kolej a mělo by se usilovat o získání zkušeností s ovládáním a používáním ducha neboli mysli, neboť jakmile se toho dosáhne, správné použití síly se stane spontánním.”

Pod pojmem ki o mitsuru se rozumí zaujmutí správného postoje s myslí v pohotovosti.” Bůh Senju-Kannon má tisíc rukou a jen jednu hlavu, ale přesto se mu připisuje schopnost používat všechny ruce současně. Aby se předešlo nebezpečí nerovnoměrného rozložení sil, musí mysl prostupovat celým tělem od hlavy až po končetiny.”

Slovo kurai znamená klidný stav mysli, jako když se člověk plaví v malé loďce na oceánu.” Loďka se podřizuje vlnám a proudům a nepokouší se jim vzdorovat. Podobně je tomu i v jujutsu, když je na vás vyvíjen silný tlak, neodporujte mu, ale zdánlivě se přizpůsobte vůli svého protivníka. Nicméně v okamžiku, kdy poleví ve svém úsilí, okamžitě využijte právě vzniklé šance.”

Nezkrotnost mysli v nouzi se nazývá fudoshin. Nehybné chování při spatření ostrých tasených mečů nebo při jakékoli jiné nečekané události rozvážně pěstujte. Při střetu se silným protivníkem je třeba zachovat klidnou mysl a použít všechny techniky umění. V dávných dobách měl student častěji než dnes možnost sledovat válečné akce a účastnit se jich, aby si osvojil tuto duševní bezstarostnost. Někteří nadšenci šli dokonce tak daleko, že se při hledání duševního soustředění uchýlili do horských oblastí nebo na jiná opuštěná místa. V dnešní době příliš mnoho žáků jujutsu trénuje pouze tělo a kultivaci mysli věnuje jen malou pozornost, což je však chyba; význam duševního tréninku by se nikdy neměl ztrácet ze zřetele.”

Někdy, když se člověk připravuje k útoku, protistrana se nepohne, ale zachová klidný postoj, jako by usnula. Toto chování se nazývá muga-mushin; je vysoce ceněno a mělo by se pečlivě studovat, ačkoli by se žák nikdy neměl zdráhat využít příležitosti, která je pro něj příznivá a pro protivníka škodlivá.

Tolik můj japonský autor, jehož poznámky budou zahraničnímu čtenáři stačit k tomu, aby si udělal dostatečnou představu o teorii a aplikaci jujutsu. Ne vše, co je zde napsáno, je třeba přijímat doslovně; je třeba počítat s jistou dávkou orientální nadsázky, a ne každá teorie je schopna bezchybného naplnění v praxi.

Žádný moderní učitel judo nepohrdá fyzickou silou. Při rovnosti ostatních okolností je téměř jisté, že obrátí misky vah ve prospěch jejího nositele. Podstatné je, že znalost judo umožňuje studentovi rozlišovat mezi správným a nesprávným použitím síly. Filozofii tohoto rozlišování jsem si začal uvědomovat již na začátku svého studia, když mě Japonec podstatně menší a lehčí než já, přehodil přes hlavu takzvaným hodem seoi-nage a zlomil mi klíční kost. Přesto je to těžká lekce, zvláště pro svalnatého žáka, který je neustále v pokušení snažit se svého protivníka srazit k zemi pouhou “tupou silou“.

Protože se dospělý žák Sandowova typu jen zřídka může vyhnout instinktivnímu využití pouhé fyzické síly, nejuspokojivějších výsledků v judu obvykle dosahuje žák, který začne studovat mladý, řekněme ve čtrnácti letech, a který tak může rozvíjet dovednosti a sílu současně. Takový subjekt, pokud má na začátku určité přirozené vlohy, se jen zřídkakdy proviní tím, že “nepřiměřeně” (muri-ni, jak říkají Japonci) použije svou sílu.

Nejde o to, že by se dospělý mohutný člověk nemohl stát v praktickém smyslu velmi hrozivým představitelem juda, ale pouze o to, že jeho vítězství na tatami budou pravděpodobně méně zásluhou toho, čemu Japonci říkají waza (úhledné a dokončené provedení techniky), než wanryoku neboli hrubé síly, i když účinnost této síly bude nepochybně umocněna znalostí principů a praxí tohoto umění. Skutečnou ukázku základních vlastností a předností juda však nelze hledat u takového studenta, ale spíše u poměrně malého a nikterak těžkého experta, který když provede daný hod, bude se zdát, že tak činí bez velkého úsilí.

POKRAČOVÁNÍ

Series Navigation<< Bojový duch Japonska (E.J. Harrison) – Kapitola 2: Tělesná kultura obecněBojový duch Japonska (E.J. Harrison) – Kapitola 4: V dójó >>

Autor

One comment

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *