Bojový duch Japonska (E.J. Harrison) – Kapitola 1: Úvod

PŘEDMLUVA

Velmi se podivuji nad svou vlastní troufalostí, že jsem se odvážil vnutit trpělivému publiku další vydání mé knihy o Japonsku, ale jednou získaný návyk na psaní se nedá snadno vymýtit a moje síly k odporu nejsou větší než síly mnoha mých společníků, kteří na knize pracovali se mnou. Ačkoli jsem natolik domýšlivý, že věřím, že některé části následujících stránek budou obsahovat informace, které jsou pro západní čtenáře dosud nové, nehodlám své svědomí urážet tvrzením, že jsem tuto knihu napsal proto, že jsem měl pocit, že musím předat poselství, na který svět úpěnlivě čeká.

Výše jsem uvedl, že podle mého názoru tyto stránky obsahují určitý nový materiál. Jsem si zcela vědom toho, že když mluvím o Japonsku, je výše uvedené tvrzení odvážné, ale přikláním se k názoru, že nestranný čtenář po přečtení mých kapitol o okultních aspektech japonského vojenského umění dá mému tvrzení za pravdu. Během mnoha let pobytu v Japonsku a bádání v naznačeném směru jsem nikdy nenarazil na žádného jiného cizince, který by se pustil do podobného literárního hledání. Zcela zvláštní okolnosti mě poprvé postavily do cesty těmto pátráním a zpočátku jsem je vedl mnohem více s cílem spíše uspokojit osobní zvědavost a v souvislosti s vlastním studiem juda než s postranním motivem přenést údajná fakta na papír. Kapitoly, v nichž jsou tato údajná fakta obsažena, mluví samy za sebe a nemusím zde o nich říkat nic dalšího.

Ostatní části knihy mají menší nárok na původnost; v jejich prospěch budu tvrdit jen to, že představují upřímné přesvědčení a možná tu a tam přibližují téma z nového úhlu.
Za praktickou pomoc a povzbuzení při sestavování těchto stránek patří můj dík především mému příteli panu Y. Umezawovi, o němž jsem se podrobněji zmínil na jiném místě; dále pak slavným instruktorům juda Dr. Kano Jigoro, panu Yokoyamovi a panu Kunishigemu, kteří přispěli cennými údaji. Můj velký přítel pan D. T. Weed, rovněž spolužák z judo, mi byl velmi nápomocen při poskytování rad a materiálů týkajících se jednotlivých fází tohoto umění.

Za inspiraci, která vedla k doplnění kapitoly o japonské fyziognomii, jsem hluboce zavázán panu R. J. H. Mittwerovi z Tokia a samotnému japonskému odborníkovi, panu Seki, který mi vyšel vstříc, aby mi poskytl cenný výklad fascinujícího tématu.

Odborná kontrola knihy nepochybně odhalí chyby v detailech, ale pokud jde o kapitoly o bojovém umění a jeho okultních aspektech, jsem přesvědčen, že fakta jsou v zásadě uvedena správně, i když nelze zaručit, že v pojednání o tom, co je pro cizince prakticky novým směrem zkoumání, nebudou všechny chyby. Zatím jsem neudělal nic víc, než že jsem se jen lehce dotknul povrchu tohoto tématu, v naději, že ostatní, kteří mají k dispozici více volného času, to povzbudí k tomu, aby rozšířili své bádání dále.

V některých dalších kapitolách jsem si kladl za cíl pouze pobavit, nikoli však uvést v omyl čtenáře, který nezná Japonsko z první ruky; a pokud by tyto kapitoly přitáhly pozornost “starousedlíka”, chtěl bych ho požádat, aby byl shovívavý a pokusil se pohlédnout do očí tomu, kdo zastává názor, že “trochu nesmyslů si občas vychutnají i ti nejmoudřejší“.
Kojimači-ku, Tokio

KAPITOLA I – ÚVOD

Následující stránky, ať už jsou jakékoli, jsou výsledkem mého čtrnáctiletého pobytu v Japonsku, kde jsem se po většinu času věnoval novinářské práci pro anglické noviny vydávané v Jokohamě a Tokiu a později jako stálý dopisovatel pro anglické a americké domácí noviny.

Do Jokohamy jsem se dostal ze San Franciska na palubě lodi P.M. S.S. China počátkem léta 1897, kdy jsem byl v tomto přístavu přijat do redakce listu Japan Daily Herald jako zástupce šéfredaktora. Riskuji, že tím poněkud pošramotím důstojnost, která by měla být tomuto úřadu vlastní, ale v zájmu pravdy musím říci, že v té době byl v redakci kromě mne ještě jeden cizinec, a to již zesnulý pan J. H. Brooke, kterému tehdy bylo přes sedmdesát let, ale ve své době a pro tehdejší generaci byl pro japonskou vládu silou, se kterou musela počítat jako s neochvějným odpůrcem jakékoliv revize smluv a neochvějným obhájcem zájmů všech cizinců s trvalým pobytem v Japonsku. Po smrti pana Brookea jsem byl postupně spojen s novinami Japan Times, Japan Advertiser a během rusko-japonské války i s londýnským deníkem Daily Mail jako korespondent na základně v Tokiu. Během svého čtrnáctiletého pobytu v Japonsku jsem podnikl různé profesní cesty za hranice země, přičemž jsem se hned po válce vrátil přes Sibiř do Anglie a v nedávné době jsem opět cestoval po Koreji, jižním a severním Mandžusku, dalších částech severní Číny a východní Sibiři, abych studoval situaci. Tato kniha si však neklade za cíl podrobně popsat mé osobní novinářské zážitky v Japonsku; tento úkol by vyžadoval více místa, než mám k dispozici, a neponechal by téměř žádný prostor pro jiné účely, které jsou pro plán, jež jsem si vytyčil, mnohem podstatnější.

Talentovaný a vtipný autor knihy Dopisů samoděržavného obchodníka svému synovi kdesi vypráví o starém zhrzenci, který si tu a tam vzal normální obživu, jen aby byl společenský, ale žil hlavně, z tabáku. Poněkud analogicky o sobě mohu říci, že ačkoli jsem byl nucen pracovat jako novinář, abych si vydělal na chléb vezdejší, během prvních let svého pobytu na venkově jsem žil především studiem jazyka a studiem proslulého umění judo, v zahraničí známějšího jako jujutsu. Jako chlapec v Lancashiru jsem vždycky rád zápasil. Pak jsem se rok nebo déle, když jsem pracoval jako městský redaktor místních novin v Nanaimu v Britské Kolumbii, systematicky učil zápasnický systém “catch-as-chatch-can” pod vedením Jacka Stewarta, oblíbeného žáka Dana McLeoda, jinak známého jako “kalifornský zázrak”, ačkoli ve skutečnosti pocházel z Nového Skotska, a první hlubší zkušenosti se zápasnickými technikami na žíněnce jsem získal v Nanaimu, což je malé hornické městečko, které snad může mezi svými dělníky produkovat úměrně větší počet šikovných zápasníků než kterékoli jiné místo na kontinentu.

Co je tedy přirozenějšího než to, že jsem se hned po příjezdu do Japonska poohlédl po nějakém podobném způsobu, jak se zbavit přebytečné energie? S jujutsu jsem se poprvé seznámil zhruba v té době během nočního dobrodružství, které mě přivedlo do kontaktu s jokohamskou policií, kdy jsem s jistým rozčarováním zjistil, že můj repertoár triků typu “catch-as-chatch-can” je málo účinný i proti třetiřadému představiteli toho, čemu se dnes správně říká judo.

Neměl jsem radost z pocitu méněcennosti ve srovnání s člověkem podstatně menším, než jsem já, ačkoli nejsem žádný Goliáš, a rychle jsem se pustil do nápravy těchto nedostatků. S pomocí redakčního tlumočníka jsem si našel místní dójó neboli školu jujutsu, o níž se zmiňujeme na jiném místě těchto stránek. Její majitel, malý Japonec jménem Hagiwara Ryóshinshai, byl žákem jujutsu školy Tenshin Shinyo-ryu a svým způsobem úžasný malý muž. Ačkoli v zápase ve stoje, odborně zvaném randori, by se nevyrovnal ani brigádě černých pásů slavného tokijského Kodokanu, přesto v tom, co zahraniční vyznavači tohoto umění označují jako “práci na zemi”, měl pozoruhodné schopnosti a krk tak pružný a pevný jako indiánský kaučuk, že odolával mým snahám ho uškrtit, i když se záměrně opakovaně vystavoval mému útoku a škrcení. V této malé škole, která měla asi patnáct žíněnek¹, jsem získal mnoho drsných zkušeností, protože moji protivníci pocházeli převážně z buržoazních kruhů a občas se k nim přidal i nějaký dělník. Zpočátku jsem utrpěl řadu ošklivých pádů, v jedné fázi řízení jsem si zlomil klíční kost, což mě na několik měsíců vyřadilo z provozu a téměř mě vyřadilo z profesionální činnosti, k nemalé nelibosti mého zaměstnavatele pana Brooka, který nikdy v životě nepropadl kouzlu atletiky, a proto považoval můj zájem za něco víc než jen mírnou formu šílenství.

Díky vytrvalosti a “buldočímu nasazení” jsem začal získávat srovnatelnou zdatnost, a nakonec jsem v tomto malém dójó získal hodnost shódan (první dan, černý pásek, pozn. překladatele). Až na velmi vzácné výjimky jsem byl jediným cizincem, který klub pravidelně navštěvoval. Jednou z nevýhod bylo, že tréninky se konaly pouze v noci po večeři, a druhou, že do interiéru bylo zvenčí vždy vidět, nic většího než nízká zástěna oddělující zápasnické žíněnky od vozovky. Pohledy a zvuky neustálého zápasu samozřejmě vždy přilákaly velký dav diváků, a když jsem se náhodou ocitl na parketu, shon a boj o místa v boxech byly divočejší než kdy jindy. Můj vlastní postoj k této nevyžádané publicitě byl přímý a jednoduchý. V počátečních fázích mého noviciátu, kdy jsem byl i nadále “snadným terčem” pro každého mladistvého “učedníka” s šílenou touhou vyzkoušet si, jaké to je mrštit cizím ďáblem rozpáleným vzduchem, jsem se upřímně, když jsem slyšel hlučný smích a nevychované řeči přihlížejících čumilů, ptal sám sebe, co tu sakra dělám. Později, když jsem začal “dávat na frak” většině studentů, jsem si však tuto proslulost náležitě užíval a snažil jsem se tvářit bezvýrazně, kdykoli pád oběti vyvolal sténání vlasteneckého znechucení nespokojených diváků.

Pak jsem se s vypuknutím války přestěhoval do hlavního města a nastoupil do hlavní školy judo v císařství, do Kodokanu, jehož dvě stě žíněnek nápadně kontrastovalo se skromnými patnácti žíněnkami v zápasnickém hájemství města Jokohama. I tady jsem brzy zjistil, že jsem v tomto umění pouhý zelenáč, a musel jsem se odnaučit mnoha zlozvykům, které vznikly tím, že jsem se příliš spoléhal na hrubou sílu namísto dovedností. Od té doby mé spojení s Kodokanem přetrvává a v současné době jsem i v této instituci držitelem hodnosti shodan; jediným dalším cizincem, který se těší tomuto vyznamenání, je, jak už bylo zmíněno na jiném místě, můj zvláštní přítel pan D. T. Weed z univerzity v Keio, jež je i všestranným sportovcem.

V souvislosti se studiem a cvičením juda jsem byl upozorněn na roli, kterou ve výzbroji skutečně zdatných mistrů hraje určitý druh okultismu. Přesun sídla odvahy bojovníka do spodní části břicha (japonsky shita-hara) a domněnka, že koncentrace síly v této části těla je jakousi alfou a omegou bojeschopnosti, na mě okamžitě udělaly hluboký dojem jako věrohodné a originální teorie hodné prozkoumání. Skutečným experimentem jsem zjistil, že tato tvrzení nejsou jen planým a prázdným teoretizováním a že návyk na hluboké břišní dýchání, pokud by byl prováděn podle pokynů japonských učitelů vojenského umění a vedle praktického studia vojenského umění, by obecně vedl k výraznému rozvoji obranné a útočné síly.

To, že o Japonsku bylo napsáno více blábolů a žvástů než o kterékoli jiné zemi na světě, je skutečnost příliš notoricky známá na to, aby vyžadovala zvláštní důkaz, a já bych nerad přidával svou “sumu navíc k tomu, co již teď má příliš mnoho“. Nicméně i když se náležitě přihlédne k nadsázce, myslím, že se obecně uzná, že japonská rasa jako celek má jistý talent na boj. Samozřejmě, že země má i svou kvótu slabochů a průměrný Japonec na ulici není v žádném případě působivý objekt. Přesto, kdybych měl co nejstručněji shrnout fyzické vlastnosti Japonců, nepochybně bych řekl, že tito lidé jsou obvykle silnější, než vypadají, zatímco u nás je tomu často naopak, tj. často vypadáme silnější, než jsme.

Tímto aspektem otázky jsem se zabýval v následujících kapitolách, ale zde lze říci, že někteří z nejsilnějších Japonců, které znám, jsou spíše svou postavou krejčovskými manekýny. Mám na mysli například instruktora juda na univerzitě v Keio, pana Izuku, který, když je oblečen do západního oděvu a viděn zezadu, by mohl být velmi snadno zaměněn za školáka, ale když je svlečen, vykazuje šlachy a svaly miniaturního Herkula. I když připustíme, že průměrný Japonec se v boji s přírodními zbraněmi sotva vyrovná průměrnému Angličanovi nebo Američanovi, Evropa a Amerika mají dostatek důkazů, že v těchto podmínkách je japonský specialista téměř vždy jistým vítězem. Zkoumání ukáže, že tento výsledek má čistě technické důvody, ale cílem části této knihy je ukázat, že útočné a obranné schopnosti japonských specialistů nejsou založeny pouze na technických důvodech. Půjdu dokonce tak daleko, že prohlásím, že za předpokladu stejných technických dovedností na obou stranách, dokud si důkladně neosvojíme lekci síly pramenící z břicha, Japonec téměř vždy porazí svého západního protivníka v boji do posledního dechu, ať už se zbraněmi, nebo bez nich, střelné zbraně samozřejmě vyjímaje.

Na následujících stránkách jsem se pokusil co nejjednodušším jazykem vysvětlit tajemství této výrazné převahy. Jsem připraven si za to, co jsem napsal, vysloužit v některých kruzích výtku lživosti, ale pokud si mé skromné úsilí získá příležitostné konvertity, nebudu si stěžovat, neboť trocha kvasu někdy prokvasí hroudu, a pokud si ti, na jejichž mínění skutečně záleží, dají tu práci a dohledají mé výroky až k jejich původním zdrojům, rychle se přesvědčí o mých upřímných záměrech.

Je třeba zdůraznit, že tato kniha není v žádném případě technickým výkladem těchto japonských umění, ale spíše nedokonalým prvním pokusem o jejich zdůvodnění, a to jak esoterické, tak exoterické; ani nemá být pouze tím a ničím víc. Naopak jsem se odvážil zabývat se i několika dalšími výrazně japonskými tématy, která mi v posledních letech zabrala část volného času, který jsem si mohl ušetřit od čistě odborných povinností. Netvrdím, že tato témata nebyla nikdy předtím zpracována zahraničním autorem, ale tvrdím, že jsem je zde zpracoval buď zcela samostatně, nebo s využitím původních japonských originálů. Zatímco kapitoly věnované esoterickým a exoterickým aspektům juda tvoří víceméně souvislé vyprávění, mnohé další kapitoly lze číst jako samostatné a oddělené studie a dvě nebo tři jsou nabízeny prostě jako lehčí ukázky skutečných osobních zážitků ze života japonského města a venkova.

Pokračování

¹ Japonská podlahová rohož, zvaná tatami, je obvykle asi 6 stop dlouhá, 3 stopy široká a 2 palce silná, skládá se z loko (z rýžové slámy spojené dohromady), pevně pokryté slaměnou rohoží zvanou omote, s okraji pečlivě olemovanými látkou. Žíněnky používané při cvičení judo jsou přibližně stejně velké, ale mnohem pevněji vyrobené. Podrobný popis najdete v kapitole věnované tomuto tématu.

Zdroj: The fighting spirit of Japan and other studies; E.J. Harrison; Second edition 1914; T. Fisher Unwin, London