napsal: Lance Gatling
Všeobecně známá filozofie judo Jigoro Kano „Seiryoku zenyo jita kyoei“ se běžně vykládá jako “nejlepší využití energie / všeobecný prospěch“, avšak v angličtině ani v japonštině není známo žádné podrobné vysvětlení konkrétního původu těchto dvou pojmů. Tento článek vysvětluje klasické i moderní vzdělání Jigoro Kana tak, jak jej sám popsal, jeho roli při tvorbě první oficiální japonské knihy etiky, jeho nespokojenost s používáním tradičního “principu pružnosti” ju no ri pro popis juda a historický původ a vývoj těchto termínů. Výzkum byl prováděn s využitím primárních a sekundárních japonských a anglických pramenů, především Kanova spisu, záznamů ministerstva školství a dosud neznámých archivů císařské domácnosti.
Konzultované čínské texty vedly autora tohoto článku k prvnímu známému anglickému překladu “Horní strategie Tří strategií Huang Shigonga” (pinyin: Huang Shigong Sanlue), jedné ze starobylých čínských “Sedmi vojenských klasik“, a k nalezení pravděpodobného konfuciánského původu termínu do z judo; japonské zdroje naznačily, že ju bylo poprvé použito školami jujutsu až teprve v japonské éře Tokugawa (1603-1867). Citované výzkumy také podporují závěr, že prvky Kanovy filozofie juda byly odvozeny z anglického utilitarismu 19. století a na něj navazující filozofie energismu.
Bojová umění se dlouho snažila vytvořit svou legitimitu či posílit svůj status prostřednictvím doprovodných filozofií, které mohou být motivací pro nábor nových studentů i podnětem pro rozšíření studia formou vědeckých prací.
Řada škol má zřetelné a jasné vazby na ucelenou a zavedenou filozofii, jako například čínské Shaolin kungfu anebo japonské Shorinji Kempo, které byly vyvinuty legitimními buddhistickými sektami Č’an (japonsky: Zen) a jsou s nimi také úzce spjaty.
Jiné se snaží vytvořit filozofické dědictví prostřednictvím tvrzení o nejasných útržcích buddhistických nebo šintoistických textů, které nějakým způsobem souvisejí s danou školou nebo s některým z jejích vůdců.
A pak tu jsou některé školy, jejichž filozofický základ je zkrátka vymyšlený, jako například tvrzení o zenových filozofických kořenech japonské lukostřelby kyudo, které bylo později definitivně vyvrácené jako historicky nepodložené. Navzdory velmi pochybným tvrzením měla Herrigelova populární kniha „Zen v umění lukostřelby“ obrovský vliv na studenty, neboť mnoho lukostřelců uvádí zájem o duchovní rozvoj a zen. A motivací jim byla právě Herrigelova kniha jako rozhodující faktor při výběru bojového umění, což jen dokazuje, že implantace vyššího poslání a filozofie do čistě fyzické disciplíny zpravidla přiláká více studentů.
Jak je to tedy s judem? Jigoro Kano (1860–1938), zakladatel juda, proklamoval velmi specifickou filozofii, která však není dnes bohužel správně pochopena. A co je zajímavé, není to z nedostatku materiálů, protože Kano ji podrobně vysvětloval po mnoho let prostřednictvím esejů, rozhovorů a projevů. Avšak dodnes zůstávají otázky, co přesně Kano myslel slovy „seiryoku zenyo jita kyoei“, v její konečné, nejkratší podobě.
Ve snaze zaplnit toto vakuum a znovu zavést do poválečného sportovního juda srozumitelnou etiku a morálku vytvořila Francouzská federace juda svůj vlastní “morální kodex juda” a nedávno přijala jeho anglickou verzi i Mezinárodní federace juda. Tyto nově vymyšlené tradice byly zjevným pokusem o znovuzavedení filozofie do juda, protože ta původní se po druhé světové válce zdála být ztracená.
Po druhé světové válce bylo prioritou vedení japonského juda jeho opětovné přijetí do zcela přepracovaného japonského vzdělávacího systému, což by nejen pomohlo zajistit zaměstnání pro tisíce senseiů juda, kteří byli nezaměstnaní v důsledku okupačního zákazu budó, ale také by to obnovilo judo v japonské kultuře, jelikož po válce se judo neslo v duchu nového zaměření na rovnost a demokratizaci, nikoli na původní tradiční filozofii juda.
Poválečné publikace Kodokanu vynechávaly podrobná vysvětlení i příklady filozofie judo v praxi, které Kano nestále svým studentům opakoval. Mnoho Japonců také po válce nechtělo, aby jejich děti poučovali o etice a filozofii instruktoři bojových umění budó, což byli příliš často muži, kteří ještě donedávna byli nadšenými stoupenci válečného militaristického režimu.
Po několika letech byly výklady o filozofii judó stále stručnější a záhadnější. Postupně se jen opakovala její finální podoba („Seiryoku zenyo /jita kyoei“, co nejefektivnější využití energie / vzájemný prospěch), ale bez dostatečného vysvětlení, protože velmi pravděpodobně z Kodokan scény odešlo několik klíčových lidí, kteří skutečně rozuměli jejím podrobnostem i kontextu.
Co však tyto dva pojmy ve skutečnosti opravdu znamenají? A co je ještě důležitější, mohlo by pochopení jejich podrobného původu a významu zlepšit pověst juda nebo dokonce umožnit lepší pochopení samotného Kanova juda? A konečně, mohla by být správně vysvětlená filozofie judo atraktivní pro potenciální nové studenty jako přínos pro nábor a udržení studentů a mohla by pak být i zajímavější pro vědce zabývající se judem? Tyto a další otázky možná činí pochopení filozofie judo dnes důležitějším cílem než kdy jindy.
Kanova filozofie juda
V roce 1915 napsal shihan (mistr) Kano v novém časopise Judo v sérii článků nazvané “Nástin Kodokan Judo“, že “Judo je cesta k co nejefektivnějšímu využití těla a ducha“.
Od roku 1920, kdy ukončil téměř čtyřicetiletou kariéru jednoho z předních japonských pedagogů, se Jigoro Kano ve stovkách projevů a spisů, včetně četných kaligrafií, odvolával na tyto dvě věty filozofie juda v různorodých podobách. Jejich poslední, nejkratší podoba, kterou dnes dobře znají judisté po celém světě, zní:
„Seiryoku zenyo /jita kyoei“
Různí západní odborníci uvádějí různé překlady, ale poslední známý překlad, který uvedl sám Kano při své přednášce v angličtině ve Spojených státech, zní: “Maximální efektivita a vzájemné blaho a prospěch“.
Sám Kano trochu nejasně a stručně napsal, že tyto konkrétní pojmy ve skutečnosti nevytvořil, ale že je ve skutečnosti vymysleli pře dním jiní Japonci; zdá se však, že také nikdy neupřesnil jejich zdroje. Dokonce velmi pravděpodobně žádný předchozí výzkum neidentifikoval jejich konkrétní, ve skutečnosti, západní i východní zdroje.
Autor tohoto článku více než dvacet let shromažďoval a zkoumal původní japonské předválečné zdroje, staré čínské prameny, dosud neznámé císařské záznamy z doby Meiji, jakož i současné komentáře v japonštině a angličtině, aby vypracoval možné odpovědi.
Seiryoku je výraz pro energii, sílu nebo moc, zatímco zenyo je chápáno jednoduše jako nejlepší nebo nejvyšší využití. Termín jita kyoei tedy “vzájemné blaho a prospěch” je zřejmě původní výtvor Jigora Kano.
Dnes se má obvykle za to, že pokud budete efektivně využívat svou energii, budete mít vy i váš soupeř v judu nejlepší prospěch, pravděpodobně tím, že se naučíte nejlepší judo, získáte nejlepší fyzický trénink atd. Potud je to tak dobře, ale toto chápání však ve skutečnosti neslouží k ilustraci toho, co měl Kano původně na mysli, když tak často říkal, že seiryoku zenyo/jita kyoei se vztahuje i na život mimo dójó (což je místo praktikování bojových umění), na mezilidské úrovni a dokonce i na úrovni společností a národů.
Abychom pochopili kontext, je třeba se vrátit v historii nejprve k prastarým základním principům odvozeným z jujutsu, i ke Kanovu vzdělání a profesnímu životu….
Ju no ri: princip ju (pružnost / ohebnost / jemnost)
Systém bojových umění známý dnes jako jujutsu, doslova “jemná technika“, vznikl v Japonsku již v 16. století, ale nejstarší zbývající školy, které vznikly před érou Tokugawů (1603 až 1867), včetně Takeuchi Ryu (škola) a Araki Ryu, vůbec nepoužívaly termín ju, ale řadu jiných termínů: kogusoku (lehká zbroj), kumiuchi (zápas), taijutsu (technika těla) atd.
Teprve v tokugawské éře začaly školy jako Sekiguchi ryú používat termín jujutsu, což se alespoň zčásti považuje za důsledek zvýšeného vlivu neokonfuciánského myšlení, které se stalo schválenou, ortodoxní filozofií vojenské vlády Tokugawa bakufu. Ortodoxní neokonfucianismus v Japonsku zahrnoval významné ocenění taoistických prvků, které byly v Japonsku známy a studovány i samostatně a byly zahrnuty do čínských klasiků, které Kano studoval od svého mládí. Taoismus, někdy nazývaný “cesta vodního toku”, zdůrazňuje ústupnost před silou a nebojování silou přímo proti síle.
Ju je znak pro jemnost / ohebnost / měkkost; čte se ju ve složených slovech nebo yawara jako jednoznakové slovo. V roce 1888 v nejstarším popisu juda v angličtině popsal Jigoro Kano jujutsu jako umění vítězit tím, že se podvolíme, že jsme ohební, když na nás útočí síla a přímá moc.
Časem nazval své umění júdó, cesta poddajnosti nebo ohebnosti, přičemž “významem Cesty je pojem života jako takového“, čímž prozradil svůj záměr učinit ze svého nového stylu jujutsu účelový prostředek výuky životních dovedností.
Ju no ri, princip pružnosti, je Kanova formulace taoistického konceptu, zdůrazňujícího ohebnost a pružnost. Termín do v judó, znamená cesta nebo stezka, ale není zde míněna ve stejném smyslu jako ta taoistická (i když dao je čínský výraz pro cestu). Naopak, je zřejmé, že Kanovo do v judu odpovídá spíše konfuciánskému pojetí do, cesty jako Cesty k etickému, politickému a civilizovanému řádu.
Kanova Cesta předepisuje, jak jednotlivci mají dosahovat sebe dokonalosti prostřednictvím kultivace disciplíny, znalostí, morálky a fyzických schopností, aby se následně zapojili do světa jako mnohem lepší lidé. Daoistická cesta je někdy nazývána “cestou vodního toku”, protože podle jejího učení se osvícení lidé snaží pochopit a přizpůsobit se cestě přírody, nikoli proti ní bojovat; v Kanově cestě se lidé snaží o sebekultivaci, aby zlepšili svět, jak je uvedeno v jeho popisu konečného cíle juda: “Jiko o kansei shi (zdokonalit sebe sama), yo o hoeki suru (prospět světu)”.
Dalo by se říci, že i další prvky používané k popisu juda jsou v souladu s jinými taoistickými koncepty: používání intuice, vítězství prostřednictvím ústupku před silou a důležitost klidu a trpělivosti v neklidných dobách. Někteří judisté a pozorovatelé, zejména Kaishu Katsu (1823-1899) ve slavné básni, kterou napsal na památku Kanova výkonu Koshiki-no-kata, jdou ještě dál a uvádějí tajemné a abstraktní aspekty myo (čínsky miao) vynikajících technik juda.
Zdá se však, že Kano se na podobné esoterické koncepty neodvolává, ale spíše upřednostňuje konkrétnější, vědecká vysvětlení. V Kanóově judu neexistovala žádná tajemství, žádné esoterické učení pro vybrané studenty. Snažil se, aby techniky k ovládnutí juda a jeho filozofie byly zcela jednoznačné a nenechávaly prostor k nějakým (esoterickým) spekulacím.
Polo-legendární původ termínu ju, označujícího filozofii jujutsu a juda, tedy pružnost a ohebnost oproti tvrdosti a síle, se nachází ve staročínském vojenském textu „Tři strategie Chuang Š’-gunga“ (čínsky Huáng Shígong Sanlüe), což je jeden ze sedmi čínských vojenských klasiků. Předpokládá se, že pochází z období kolem roku 200 př. n. l. až 0 n. l. a skládá se ze tří částí: Horní, Střední a Dolní strategie. O Horní strategii, která je považována za nejdůležitější, se v textu tvrdí, že není původním Huangovým dílem, ale že ve skutečnosti jde o převyprávění ještě starobylejšího čínského textu „Vojenská proroctví“. Poskytuje strategie, jak úspěšně jednat s lidmi, jak mají jednat vládci s podřízenými, velitelé s vojáky, a její koncepce čerpají z kombinace starověkých taoistických a konfuciánských myšlenek.
Japonský výtisk “Tří strategií Chuang Shigonga” ze 17. století
První část Horní strategie přeložená do češtiny zní:
„Pružnost kontroluje sílu a slabost kontroluje sílu.
Pružní mají ctnosti, nepoddajní mají chyby.
Slabí přitahují pomoc, silní přitahují odpor.
Občas využijte flexibilitu, občas použijte tvrdost, občas použijte slabost, občas využijte i sílu.
Pouze pokud člověk používá všechny čtyři vlastnosti, teprve pak zvítězí.“
Nejstarší definice juda
Nejstarší známý rozsáhlejší Kanův spis o judu je přednáška v angličtině z roku 1888, která vysvětluje judo téměř výhradně západnímu publiku na zasedání Japonské asijské společnosti. Vysvětluje jujutsu jako “umění získat vítězství poddajností nebo ohebností“, přičemž používá klasický taoistický výklad použití ju jednotlivými cvičenci (jujutsuka) z knihy „Tři strategie Chuang Š’-gunga“. V přednášce byly uvedeny tyto principy jujutsu:
- Neodporovat protivníkovi, ale získat vítězství poddajností.
- Nesnažit se o časté vítězství za každou cenu.
- Nenechat se svést k emotivní hádce tím, že udržíme svou mysl (prázdnou) vyrovnanou a klidnou.
- Nenechat se vyvést z míry jinými věcmi a okolnostmi.
- Nenechat se emotivně rozrušit při jakékoli mimořádné události, ale být neustále klidný.
A co je obzvláště důležité, pro všechny tyto případy jsou pravidla pro dýchání považována za klíčově důležitá.
Jeho přednáška popisovala judo jako školu jujutsu složenou z několika jiných (jujutsu) škol a rozvinutou do “systému atletiky i duševního a morálního tréninku“, který zkoumá “zákony, podle nichž lze získat vítězství tím, že se člověk podvolí a kde praxe je sice podřízena teorii, avšak při studiu systému hraje praxe důležitější roli“.
To umožnilo nahlédnout do rané duality Kodokanu: studenti, kteří měli zájem se učit, stali se členy Kodokanu a poté studovali teorii a principy, “podle nichž lze získat vítězství poddajností“, tedy „ju no ri“. Toto nacvičovali pravděpodobně prostřednictvím kata i praktickým zkoušením technik. Zatímco jiní, kteří se nestali členy Kodokanu, se zaměřovali hlavně na praktickou, fyzickou praxi a studovali judo pouze jako jakousi gymnastiku bojových technik bugei taisó.
Kano ani Lindsay během své přednášky neupřesnili, jakou morální výchovu používají, a nečinili si žádné nároky na vyšší filozofii. Tenkrát uvedli, že k vysvětlení mentálních a morálních aspektů juda bude později předložen další dokument. Ačkoli takový referát Kano pak předložil asi až o 30 let později, Společnost jej nezveřejnila.
Kanova vzdělanost zahrnovala 2 500 let čínské a západní filozofie
Abychom lépe pochopili Kanův způsob myšlení a původ jeho filozofie juda, je užitečné projít si jeho vzdělání a jeho přístup k filozofii a etice. Kano začal studovat klasické čínské konfuciánské filozofické a vojensko-strategické texty již v sedmi letech a v zájmu o konfuciánská studia poté pokračoval po celý svůj život. Po studiu angličtiny na tokijských soukromých školách a na oficiální vládní anglické škole, během něhož pokračoval ve studiu konfuciánské čínštiny na předchůdkyni dnešní univerzity Nishogakusha, nastoupil Kano na tokijskou univerzitu, kde studoval politickou ekonomii.
V roce 1881 absolvoval druhý ročník a poté nastoupil na jednoroční postgraduální studium filozofie, které dokončil v roce 1882. Čtyři z těchto pěti let studoval Kano v malých třídách s oyatoi “ctěným externím lektorem“ Američanem Ernestem Fenollosou (1853-1908), který přijel do Japonska v roce 1878. Fenollosa vyučoval filozofii a politickou ekonomii z tehdy populárních anglickojazyčných západních filozofických textů, přičemž hodně vycházel z děl anglických utilitaristických filozofů Johna Stuarta Milla, Jeremyho Benthama a Herberta Spencera (1820-1903).
(vlevo): angličtí utiliriáni Jeremy Bentham a (vpravo) John Stuart Mill
(vlevo): Herbert Spencer a (vpravo) Američan Ernest Fenollosa, Tokyo University oyatoi a mentor Jigora Kano
Spencer byl v Japonsku tak populární, že 70. až 80. léta 19. století byla označována jako “Spencerův boom”, neboť jeho myšlenky byly podkladem pro řadu diskusí mezi elitou plánující a vytvářející nové Japonsko. Jednou z prvních publikací nové Tokijské univerzity v roce 1877 byl totiž anglický přetisk Spencerovy vlivné knihy “Filosofie stylu“. Kano a jeho spolužáci studovali Spencerova původní díla v angličtině, ale téměř všechna byla nakonec přeložena i do japonštiny.
Je důležité zmínit, že myslitelé po celém světě se v těchto letech snažili začlenit nové vědecké poznatky do filozofie. Zejména první termodynamický zákon, známý také jako zákon zachování energie, který říká, že v izolovaném systému nelze energii vytvořit ani zničit, vyvolal vlnu snah o jeho zohlednění jak ve vědě, tak i ve filozofii.
Ačkoli je dnes Spencer do značné míry přehlížen, představil své představy o energii v “Prvních principech nového filozofického systému“. Spencer se snažil sjednotit vědu, náboženství a filozofii do jedné “syntetické filozofie”. Jeho prvním principem byla “trvalost síly”; Spencerovi totiž nevyhovoval termín “zachování energie”, a proto vytvořil svou vlastní verzi. Touto novou, komplexní filozofií se Spencer snažil navázat na díla Newtona, Kanta a Laplace a “spojením s učením o perzistenci síly byl přiveden k objevu zákona celého kosmického procesu od hvězdy po duši“, jak jeho univerzální, monistickou filozofii zhodnotil jeden z obdivovatelů.
Spencer zdůrazňoval rovnováhu mezi egoismem a altruismem, tedy přirozené napětí mezi individuálním vlastním zájmem, egoismem, versus ohledem na skupinové zájmy, altruismem, jako základní hnací mechanismus nejen jednotlivců, ale všech společností, a dokonce i mezinárodních vztahů, což je koncept, který Kanovi pomohl učinit klíčovým pojmem v první oficiální japonské učebnici etiky.
Mezi další Spencerovy zásluhy patřilo vypracování koncepce sociálního darwinismu; je totiž autorem fráze “přežití nejsilnějších”, o níž se často mylně soudí, že pochází od samotného Darwina. Spencer tento pojem aplikoval na společnosti a národy, v nichž silné společnosti postupují vpřed tím, že využívají slabších. Tento koncept byl v Japonsku tak široce diskutován, že se později stal běžnou referencí západních kritiků expanzivního, kolonizátorského císařského Japonska, kteří ho obviňovali z toho, že používá sociální darwinismus k ospravedlnění svých vojenských dobrodružství proti slabším sousedům.
Kano a první japonská etická příručka: Rinrisho (1888)
Po restauraci Meiji v roce 1858 oficiální Japonsko opustilo starobylou neokonfuciánskou etiku, kterou se řídil tokugawský režim téměř 300 let. Zatímco v raném japonském vzdělávacím systému Meiji se používaly západní texty pro přírodovědné, lékařské a technické reference, etikou se vůbec nezabývaly. Nový vzdělávací systém byl zaměřen na rychlou integraci znalostí, technologií a kultury vyspělých západních zemí, takže vzdělávání kladlo důraz na individuální úsilí a objektivní měřitelné znalosti.
A jaké etické a morální poučky vyučovat, nebo dokonce zda je vůbec vyučovat, bylo ponecháno na uvážení jednotlivých škol. Absence standardu způsobovala problémy, když se na vysokých školách setkávali studenti z různých prostředí, kteří neměli prakticky vůbec žádné etické a morální představy, od tradičního konfucianismu až po nejnovější západní myšlení.
První japonský ministr školství Arinori Mori byl samuraj ze Satsumy, který strávil velkou část svého života v zámoří v USA a Anglii, nejprve jako student a poté i jako diplomat. V USA neustále bádal, mimo jiné studoval a diskutoval o Spencerových dílech. Když se přestěhoval do Londýna, vyhledal a osobně se seznámil se samotným Spencerem. Oba muži spolu diskutovali o řadě otázek od etiky až po návrh japonské ústavy a Spencer samotný si pak ještě několik let dopisoval i s Japonci spojenými s vládou.
Ve své dřívější funkci magistra školství po restauraci Mori čelil pokusům zavést do japonského systému etické výchovy tradiční konfuciánská opatření. Prováděl také reformy školství, které si vynutily úsporná opatření ve školách, zavírání studentů do internátů a od roku 1886 diktoval vojenský styl tělesné výchovy a kázně v normálním školském systému (tj. vzdělávání učitelů), do značné míry v souladu se Spencerovou knihou “Vzdělávání – intelektuální, morální a fyzické” z roku 1861. Spencerova koncepce, že úplné vzdělání musí zahrnovat tyto tři aspekty, se v japonském školství natolik zakořenila, že termín vytvořený k jejímu popisu, san iku shugi, tedy “tři výchovy“, přežívá v Japonsku dodnes.
Kano přijal tyto tři aspekty jako standardní prvky své filozofie vzdělávání, stejně jako japonské ministerstvo školství. I v 21. století, tedy o sto šedesát let později, japonské Ministerstvo školství, vědy a techniky (MEXT) uvádí důležitost rovnováhy mezi tím, co označuje jako kognitivní, afektivní a psychomotorickou oblast, přičemž používá moderní termíny a zároveň zahrnuje znaky chi, toku, tai (vědění, ctnost, tělo), které byly přijaty již v 19. století.
Krátce předtím, než byl Mori jmenován ministrem školství v prvním japonském kabinetu, nařídil jeden z vrcholných úředníků ministerstva přijmout program etické výchovy založený na konfuciánství, ale Mori tento program okamžitě zrušil, protože byl rozhodně proti do nového japonského etického systému začlenit jakékoliv náboženské nebo tradiční filozofie, včetně konfucianismu.
Aby vyřešil tuto mezeru, sestavil první oficiální učebnici etiky v moderním Japonsku, a proto zřídil kompilační a redakční komisi složenou z:
- Shigeki Nishimura: bývalý samuraj, pedagog, skalní imperialista
- Sakae Nose: akademik, asistent ministerstva školství Arinoriho Mori
- Walter Dening: bývalý anglický misionář, učitel angličtiny, vědec
- Ryóho Suga: buddhistický kněz a akademik, studoval vzdělání v Evropě
- Jigoro Kano: tehdejší zástupce ředitele a lektor na škole Gakushuin Peers’ School při císařské domácí agentuře, v rámci projektu se dostal na ministerstvo školství
V té době byl Kano členem Filosofické akademie Tetsugakkai, první japonské filosofické organizace. Počátkem roku 1887, přibližně v době jeho přednášky o jujutsu/judo pro Japonskou asijskou společnost, vyšel v časopise Akademie dlouhý, podrobný, dvoudílný Kanův esej nazvaný “Diskuse o utilitarismu“, v němž srovnával a porovnával utilitaristické filozofy Gregoryho Benthama a Johna Stuarta Milla a představil Spencerův přínos v této oblasti, což je pravděpodobně první ucelená prezentace utilitarismu v japonštině a první známý publikovaný spis 26letého Kana.
(vlevo) Ministr školství Arinori Mori a (vpravo) Jigoro Kano, kolem roku 1888, rok vydání Rinrisho
Sakae Nose byl úředníkem ministerstva uvnitř výboru. Byl v podstatě Moriho asistentem a pravou rukou a Kano mu po letech připisoval zásluhy za finální úspěch výboru. Původní Moriho představa byla vytvořit podrobnou až pětisetstránkovou příručku pro učitele, jak provádět etickou výchovu, ale text, který nakonec vyšel v říjnu 1888 pod názvem „Rinrisho: Chugakko shihan gakko kyoka yo sho“ (Učebnice etiky: učebnice pro potřeby středních a základních škol), měl pouhých 86 stran. Záměrně se striktně držela Spencerových „Zásad etiky“, které byly do japonštiny přeloženy v roce 1883; obsahovala dokonce oddíl označený jako “Normy chování” s podkapitolou nazvanou Jita heiritsu (já a druzí stojí vedle sebe), což je nový japonský termín vytvořený pro Rinrisho, ale v angličtině s podtitulem “The Cooperation of Self and Others“, který byl převzat z přesného znění Spencerových “Principů etiky” a zahrnoval Spencerovo pojetí kompromisu mezi egoismem a altruismem ve prospěch vzájemného prospěchu.
první japonská etická příručka: Rinrisho (1888)
O několik let později Dening podrobně popsal Rinrisho v projevu na shromáždění Japonské asijské společnosti: “Toto dílo prohlašuje, že konečným cílem člověka je soulad s rozumem a dokonalost, a měřítkem chování, jímž je třeba se řídit při snaze o dosažení tohoto cíle, je prý koordinace ega a alter. Čtenáři knihy pana Spencera “Data etiky” si jistě vzpomenou, jak jasně; ukazuje, že čistý egoismus a čistý altruismus jsou stejně nelegitimní; že maxima ‘Žít pro sebe’ i maxima ‘Žít pro druhé’ jsou obě špatné; že kompromis je jediným proveditelným postupem. Vikomt Mori byl důvěrným přítelem a velkým obdivovatelem Herberta Spencera a já mám nejlepší autoritu pro tvrzení, že Etický standard přijatý zesnulým ministrem školství měl být zcela v souladu se Spencerovými filozofickými zásadami. V důsledku toho nejsem nakloněn přikládat čínskému termínu jita-heiritsu příliš velký význam. Spencer zřetelně říká, že zatímco egoismus a altruismus jsou do značné míry vzájemně závislé, jsou chvíle, kdy jsou v přímém protikladu, kdy je třeba se řídit výhradně jedním nebo druhým…”
Dening pak nastínil klíčovou povahu Spencerovy “spolupráce já a druzí“, kterou Rinrisho přijal jako Jita heiritsu, doslova „já a druzí stojící bok po boku“, ale Dening nebere v úvahu to, co nazývá “čínským termínem”, ve prospěch původního anglického. Uvedl jeho ústřední postavení ve Spencerově filozofii a prokázal, že členové výboru Rinrisho mu plně rozuměli a podrobně o něm diskutovali. Spencer věřil, že koexistence či souběžná rovnost egoismu a altruismu je pro pokrok lidstva rozhodující. Podle Spencera byla tato rovnováha zájmů procesem, díky němuž kultury a národy postupují vpřed, přičemž spolupracují, jsou v různé míře v rovnováze, nebo v extrémních případech v naprostém protikladu. Dening jde dále a překládá část Rinrisho: “Právě ve vztahu ega k ne-egu vznikl etický svět a úměrně tomu, jak je tento vztah upraven, národy dosahují morálního pokroku.“ Poté pokračoval svými vlastními slovy: “Je tedy vidět, že měřítko, na němž je Rinrisho založeno, má prakticky utilitaristický charakter. Nejvyšší zájmy lidstva představují Konečný cíl a tohoto cíle má být dosaženo udržováním vzájemného vztahu jednotlivce a společnosti na liniích, které přinášejí každému z nich co největší množství dosažitelného štěstí. To je podstata utilitarismu, a to byl hlavní princip japonské oficiální etiky Ministerstvy vzdělávání v Moriho době a poté ještě několik dalších let po jeho zavraždění (11. února 1389)“.
Kanova filozofie Spencerovy “spolupráce sebe a druhých” Jita kyóei
Když byl na počátku 60. let 20. století v Kodokanu sestavován oficiální životopis Jigora Kano, byl jedním z editorů Dr. Tetsuji Morohashi (1883-1982). Morohashi v roce 1908 absolvoval Kanovu tokijskou vyšší základní školu a poté mu Kano financoval téměř dvouletou výzkumnou cestu do Číny v letech 1917-1919, která odstartovala Morohashiho dlouhou kariéru sinologa. Dlouhá léta přispíval do časopisu Judo esejemi o hodnocení klasické čínské poezie a oba muži si zůstali blízcí téměř 40 let.
Jako důvěrnému spolupracovníkovi shihana Kano, byl doktoru Morohashimu udělen široký přístup ke Kanovým soukromým dokumentům. Proto se dá soudit, že právě Morohashi byl jedním z mála učenců v kodokan kruzích, kteří měli vzdělání a zkušenosti, aby mohli vysvětlit vývoj, složitosti a skutečný význam Kanovy filozofie v jakémkoli jazyce. V 60. letech byl klasicky vzdělaný, téměř osmdesátiletý Morohashi pravděpodobně jediným členem redakční skupiny, který dokázal plně porozumět Kanovým téměř sto let starým esejům, nejstarším napsaným v sino-japonštině, tisíc let starému stylu psaní, který byl dávno opuštěn, i Kanovým odkazům na 2 500 let starou čínskou filozofii a texty. Životopis Jigora Kano v jedné části, téměř jistě ovlivněné Morohashim, pouze poznamenal, že Jita kyoei je Kanovou verzí Jita heiritsu, aniž by se zmínil o původu tohoto termínu anebo uvedl Kanovu roli ve výboru pro sestavení učebnice etiky Rinrisho.
Spencerova “Spolupráce sebe a druhých“, kterou Rinrisho přijalo jako Jita heiritsu, je zjevně zdrojem Kanova Jita kyoei, “vzájemného prospěchu“. Ačkoli tato slova připsal jinému blíže neurčenému japonskému autorovi, jejich původcem byl ve skutečnosti právě Spencerův spis. Japonským prostředníkem, který vytvořil termín jita heiritsu, byl pravděpodobně buď Mori, nebo jeho spolupracovník Sakae, který napsal většinu obsahu Rinrisho. Kano jej přijal jako univerzální morální normu, monismus, který lze aplikovat na všechny lidské záležitosti, od osamělého člověka přes společnost až po národy a mezinárodní záležitosti.
V judu to nebylo vůbec náhodné; i když se od této praxe po jeho smrti a okupaci Japonska po druhé světové válce upustilo, první pozorovatelé zaznamenali, že až polovinu výuky juda tvořily Kanóovy přednášky o etice, morálce a zdraví.
Kano několikrát psal o kyoei, tedy vzájemné prosperitě, a poznamenal, že dostával mnoho dotazů na termín sakaeru, “prosperovat”, a že většina lidí tomuto slovu neporozuměla. Někteří lidé mu rozuměli jen povrchně, mysleli jen na fyzické požitky nebo materiální dostatek, nikoli na hlubší význam prosperity. Nakonec napsal, že prosperita pro něj znamená pouze uspokojení racionální potřeby. To je odklon od klasického utilitarismu, který neklade taková omezení požitkům ani materialismu a může lehce sklouznout k hédonismu (tedy k požitkářství).
Kanova filozofie energetiky: Seiryoku Zenyo
Po odchodu do důchodu v lednu 1920 poté Kano ještě dalších osm měsíců cestoval po Evropě a Spojených státech. Po návratu do Tokia oznámil dvě rozhodnutí:
- Japonsko musí zajistit, aby jeho lidé byli co nejkvalitnější proto, aby se mohli vypořádat s četnými silnějšími zahraničními zeměmi, i když je označil za “skvělé”, a poznamenal, že Japonsko nyní soutěží s národy celého světa.
- Vzhledem k tomu, že Japonsko má omezené zdroje, jako je železná ruda a zemědělská půda, musí se zlepšit především jeho lidský kapitál, aby z toho měla prospěch celá společnost.
Kano shrnul problémy takto: “Spolu s tím, že naše země má omezené zdroje bohatství, přijde den, na který lidé nebudou připraveni.“ Proto se Kano rozhodl ještě více zintenzivnit svou snahu využít výuku juda k tomu, aby naučil lidi správnému způsobu života, aby je připravil tím, že je naučí co nejefektivněji využívat svou mysl a tělo.
Spencer si při svém bádání všiml, že energie je rozhodující pro jakýkoli rozvoj, že intelekt bez energie usilující o nějaký závěr není možný, že energie je hnací silou rozvoje jednotlivců a společností a že správná tělesná výchova je nezbytná pro kultivaci individuální energie. Kano tyto myšlenky převzal a zdůraznil potřebu tělesné výchovy, která by vypěstovala fyzickou a duševní sílu k tomu, aby se člověk stal produktivním člověkem.
Techniky juda jsou v optimálním případě založeny na pružnosti a pohybu, aby se pokud možno vyhnuly přímým střetům síly proti síle. Právě proto měl Kano velký zájem o Spencerovy diskuse o úloze energie nebo síly, což je zřejmě taoistický koncept s polo-vědeckým přístupem, popisující to, co bychom dnes nazvali vektory síly: “Tam, kde se jedná o samotné odpudivé síly, nebo spíše jen o ty, které jsou znatelné, dochází k pohybu podél jejich výslednice, která se obvykle nazývá přímka nejmenšího odporu. A tam, kde se jedná o přitažlivé i odpudivé síly nebo kde jsou tyto síly citelné, se pohyb odehrává podél výslednice všech sil a odporů“.
Snad největším zastáncem filozofie energismu byl německý fyzikální chemik Wilhelm Ostwald (1853-1932), nositel Nobelovy ceny, který se zúčastnil, až řekněme monumentálních sporů o existenci či neexistenci atomu. Ostwald podporoval nadřazenost teorie energie nad teorií atomu, energismus versus atomismus, a nakonec se stal hlavním zastáncem teorie energie. Ostwald byl celosvětově známý díky své průkopnické práci v oblasti fyzikální chemie, za kterou v roce 1909 získal Nobelovu cenu. Byl také dobře známý mezi prvními japonskými chemiky; mnoho prvních japonských chemiků studovalo v Německu, řada z nich právě u Ostwalda. Jeho teorie byly známé po celém světě a jeho práce byly překládány do japonštiny.
Ostwald představil svou energetickou teorii energismu (německy Energetik) v roce 1887 na univerzitě v Lipsku a přednášel o ní po celém Německu a Evropě. Je skutečně docela možné, že Kano poprvé slyšel o energismu během své první návštěvy Evropy (1889-1891), z níž mnoho prvních dnů strávil v Německu, poté cestoval po Evropě, zkoumal evropské vzdělávací systémy jako funkcionář císařské agentury a po návratu podal zprávu samotnému císaři Meiji.
Nejstarším známým Kanóovým oficiálním projevem, který zahrnoval energii seiryoku, byla přednáška z roku 1892, kterou pronesl v době, kdy byl ředitelem páté střední školy v Kumamotu. Představil v ní pojem široké univerzální energie a poté se obšírně věnoval nutnosti pěstovat energii prostřednictvím tělesné síly a duševní odolnosti, které jsou potřebné k tomu, abychom byli výkonní a efektivní, přičemž uvedl řadu příkladů a rozebral roli cvičení, odpočinku a výživy i individuální vůle.
Téměř tři desetiletí po restauraci Meiji v roce 1867 došlo během první sinojaponské války (1894-1895) ke zrušení systému feudálních panství a následnému úpadku tradičních bojových umění bujutsu, které byly do té doby podporované téměř výhradně feudálními pány daimjó.
Kano a další učitelé bojových umění byli zaplaveni zájemci, kteří chtěli cvičit judo a japonský šerm gekiken, protože noviny po celé zemi rozdmýchávaly válečnou horečku a vychvalovaly přednosti původních bojových umění jako mužných, válečnických a vlasteneckých. Měsíčník Kokushi (“Patriot” nebo “Nacionalista”, který vycházel v období říjen 1898 až prosinec 1903), jenž vydávala Kanova asociace Zoshikai Gentleman-making Association a který redigoval sám Kano, byl reakcí na značně zvýšený zájem o budó a Kanův zájem využít judo k většímu vlasteneckému, nacionalistickému, etickému a morálnímu vzdělání společnosti.
V roce 1899 psal Kanův podřízený, profesor chemie na tokijské vyšší základní škole a současně i student lukostřelby kyudó Toranosuke Sakurai v časopise Kokushi o “způsobu využití energie” jako o mostu mezi praktickým světem fyziky a lidskou společností.
Jako chemik si byl jistě vědom Ostwaldovy teorie energismu a nepřímo se na ni odvolával ve svém výkladu o výzkumu „energie“ a „die energie“, což jsou odpovídající anglické a německé termíny. Stejně jako Kano ve svém projevu v Kumamoto o sedm let dříve, i Sakurai rozdělil energii do dvou tříd: přírodní energii vesmíru a osobní lidskou energii, hybnou sílu mysli a těla. Uváděl přínosy většího pochopení a využívání energie pro společnost, ale poznamenal, že to společnost značně komplikuje. Uváděl také, že je důležité energii kultivovat a šetřit a neplýtvat jí, což je v energetice standardní.
Sakurai řekl, že nejvlivnější a nejdůležitější poznatky týkající se univerzální energie (včetně identifikace a využití četných nově vytvořených uhlovodíkových paliv) pokročily díky aplikaci osobní energie výzkumníků, přičemž uvedl vývoj v chemii, která je jeho osobní specializací. V závěru poznamenal, že zatímco judo i trénink s mečem gekiken (předchůdce moderního kendó) hrají rozhodující roli při pěstování silné postavy, přísné praktikování “cesty využívání energie” zahrnuje v kokushi také řadu dalších životních lekcí, které, pokud je žáci plně zvládnou, mohou pohánět své žáky k tomu, aby se stali jedněmi z nejbohatších a nejmocnějších lidí v Japonsku, muži, kteří budou rádi známí jako vlastenci cenní pro národ. V tom vidíme Kanóovu touhu učinit filozofii juda důležitou pro celý svět, relevantní pro všechny, nejen pro judisty.
Během svého krátkého života časopis Kokushi publikoval mnoho článků o vědeckých pokrocích, včetně fyziky a chemie. V Japonsku byly vazby mezi fyzikou a filozofií tak těsné, že samotný termín rigaku, který se v Japonsku nejprve používal ve významu filozofie, pak začal znamenat fyzikální nebo přírodní vědy, a později dokonce pouze fyziku.
Časopis Kokushi vycházel pouze do roku 1903. Dalším časopisem, který Kano redigoval, byl časopis Judo, který poprvé vyšel v roce 1915. Během této pauzy Kano poskytl řadu článků jiným časopisům, ale většinou se týkaly spíše studentů, učitelů a tělesné výchovy než filozofie.
Pravděpodobně proto nebyl po dlouhá léta odhalen vývoj myšlenek Jigora Kano o filozofii, s výjimkou jedné jeho unikátní knihy: „Seinen Shuyo Kun“. Tato jedna z prvních moderních japonských knih o etice pro děti, kterou Kano napsal v době, kdy zastával post ředitele tokijské Vyšší základní školy, v podstatě japonské univerzity pro přípravu učitelů, obsahovala kapitolu nazvanou „Seiryoku no saizen riyo“, tedy „nejlepší využití energie“. Kano v ní obšírně vysvětloval nejlepší, správné využití energie a změnil termín ze Sakuraiovy obecné studie „seiryoku no riyo“, tedy “využití energie“ na univerzální tvrzení: „seiryoku no zenyo riyo“, což se překládá jako „nejlepší kultivace a využití energie“.
V mezidobí mezi těmito Kanovými časopisy se atomismus posunul za hranice teorie a stal se ověřenou, uznávanou vědou, zatímco Ostwald rozšířil své pojetí energismu na jednotný vědecký monismus zaměřený spíše na metafyzickou než fyzikální oblast. Nakonec Ostwald vypracoval klíčový princip energismu, univerzální “energetický imperativ”, který shrnul takto: “Neplýtvej energií, ale přeměň ji na užitečnější formu“.
(vlevo) Wilhelm Ostwald 1909, (vpravo) Jigoro Kano kolem roku 1930
Postupem času nabyl energismus dvojího vymezení:
- Za prvé se energismus dá vnímat a rozumět jako učení, že určité jevy (včetně duševních stavů) jsou vysvětlitelné v termínech energie.
- Za druhé se energismus dá vnímat a rozumět i jako etická teorie týkající se seberealizace.
Druhá z nich je představa, že nejvyšší dobro spočívá v efektivním výkonu normálních lidských schopností, a nikoli v hédonistické honbě za štěstím či požitkem. V energismu není cílem štěstí, ani potěšení, ale spíše seberealizace, což odpovídá i Kanovu učení. Důraz energismu na osobní zdokonalení a jeho přínos světu potvrzuje i Kanův popis konečného dvojího cíle júdó shugyó, upřímného, disciplinovaného cvičení júdó: jiko o kansei shi (zdokonalit sebe sama), yo o hoeki suru (prospět světu).
Německý idealistický monistický filozof Friedrich Paulsen shrnul energismus takto: “Je faktem, že jednání člověka je určováno motivy, které existují ve formě účelů, tj. jako představy o dobru, jehož má být jednáním dosaženo. Vyvstává tedy otázka: Jaký je konečný cíl neboli nejvyšší dobro, kvůli němuž se chce všechno ostatní? Hedonismus odpovídá: Pro něj je žádoucí všechno ostatní. Proti tomuto názoru stojí jiná teorie, která nehledá nejvyšší dobro v subjektivních pocitech, nýbrž v objektivním obsahu života nebo, protože život je činnost, v určitém způsobu života. Dovolte mi, abych tento názor nazval energismem.”
Ostwald a energismus byli sice známí mezi německy čtoucími japonskými chemiky, jako byl Sakurai, ale japonskou veřejnost s nimi seznámil redaktor bulvárních novin a filozof Ruiko Kuroiwa (1862-1920). V roce 1904 napsal pro časopis Gunjikai (Svět vojenství) esej s názvem “Věřím v energismus”, v níž Ostwaldův energismus (japonsky „enerugizumu“) překládá jako seiryoku shugi (doslova energismus) a upozorňuje na jeho význam pro Japonsko. Později o seiryoku psali i různí další japonští myslitelé, včetně významných Kanových přátel, kolegů a souputníků z řad nadšenců pro tradiční i západní filozofii: pedagog Dr. Hiroyuki Kato, filozof Jugo Sugiura, pedagog Dr. Enryo Inoue a předseda Japonské chemické společnosti Dr. Kikunae Ikeda, který u Ostwalda rok a půl osobně studoval. Tyto a další dokumenty a články vznikly v době mini-boomu zájmu o energismus v Japonsku, které však rychle odeznělo, kromě pokračujících snah Kana, jenž experimentoval a zdokonaloval různé verze výroků své filozofie juda založené právě na utilitarismu a energismu.
Co je to judo?
V jednom z prvních známých popisů judo, kolem roku 1887, si Kano do soukromého zápisníku napsal osnovu projevu a dopisu prezidentovi námořní školy, v němž popisuje judo čistě fyzicky, bez odkazu na jakoukoli filozofii, ale od prvních dnů Kodokanu Kano a jeho zaměstnanci zkoumali „ju no ri“, princip pružnosti, z něhož vzniklo japonské rčení „ju yoku sei go“, „poddajné ovládá tuhé“. Shromáždil svitky densho předávající tajné znalosti z mnoha jujutsu škol a vedl i dlouhé rozhovory s mistry jujutsu, aby prozkoumal historii, filozofii a aplikace principu „ju no ri“.
V lednu 1915 Kano oznámil založení asociace Judokai Judo, které předsedal, a začal vydávat měsíčník Judo, který redigoval. Hned v první větě předmluvy prvního vydání Kano uvádí význam mnoha importovaných západních systémů a kulturních prvků, které významně přispěly k tomu, že Japonsko bylo silné a prosperovalo. Později poznamenal, že Japonsko by mělo dbát na zachování a rozvoj i své původní kultury, aby si zachovalo svou jedinečnou identitu a přispělo ke světové civilizaci. Kanóovo uznání užitečnosti západní kultury a systémové technologie, ale současně i varování před erozí japonské kultury, je v souladu s japonskou koncepcí ještě z období Meiji zvanou wakon yosai, „japonská citlivost se západní technologií“, což byl termín pro import západní materiálně-fyzikální technologie současně při zachování jedinečné japonské kultury a ducha.
A ve svém druhém vydání Kano odpověděl na otázku, co je judo? “Judo je cesta k co nejefektivnějšímu využití energie mysli a těla. Prostřednictvím tréninku útoku a obrany disciplína judo kuje a kultivuje mysl, tělo a ducha, aby zvládli tuto cestu. Díky tomu může člověk zdokonalit sám sebe a současně i prospět světu, což je konečný cíl disciplíny judo.” (Kano, 1915)
Filozofie juda kompletní: Seiryoku Zenyo Jita Kyoei
Kano napsal, že se nespokojil pouze s používáním „ju no ri“ jako nejvyššího principu juda, když zvážil příklady, jako je boj proti soupeři ozbrojenému mečem nebo při napadení zezadu. V těchto a dalších případech vyžadovaly obrany nebo úniky akce, které nebyly v souladu s ju, pružností nebo ohebností, ale bylo nutné použít i jiné pohyby, dokonce i silové působení na protivníka nebo údery do životně důležitých bodů kyusho, které měly soupeře zranit nebo zabít.
Nakonec napsal, že dospěl k pojetí, že judo je “cesta/způsob techniky co nejefektivnějšího využití mysli a těla“, v japonštině „shinshin saiyuko shiyo jutsu toka michi“, což je rčení, které v té či oné podobě používal již od roku 1910.
Po více než deseti letech, kdy se o této otázce téměř nemluvilo, se Kanův důraz na energismus (seiryoku) projevil v Kulturní asociaci Kodokan Bunkakai, kterou založil v roce 1922 a které až do své smrti předsedal, což byla platforma, kterou využíval k šíření filozofie judo po celém císařství i ve světě. Ihned po založení Bunkakai Kano cestoval po celém císařství, Koreji, Tchaj-wanu a hlavních japonských osadách v Číně, kde po celé týdny přednášel a verboval členy.
Postupem času Kano uváděl různé verze své filozofie energismu, ale postupně směřoval k jakési zkrácené konečné podobě. Nejprve zredukoval čtyřznakový termín „shinshin no chikara“ (energie mysli a těla), na dva znaky „Sei ryoku“ (energie, čilost, vitalita). A pětiznakový termín „saiyuko shiyo“ (nejefektivnější použití) poté zkrátil na čtyři, „saizen katsuyo“ (nejlepší použití). V Kodokanu napsal kombinovaný termín „seiryoku saizen katsuyo“, který se stal později známým jako “nejlepší využití energie”.
Samozřejmě by se termín „zen“ neměl překládat jednoduše jako “nejlepší” nebo “dobrý”; to sice pro zjednodušený překlad stačí, ale správněji tento japonský znak ve skutečnosti znamená „dobrý, dobro, správný, spravedlivý, ctnost a ctnostný“. Pokud chtěl Kano předat více tradičního čínského cítění, což často dělal, přidal by k tomu definice dobročinnosti a laskavosti.
V eseji „Shuyo to jigyó“ (Kultivace a podnikání), v němž se Kano pouští do vysvětlování filozofie juda japonskému podnikatelskému světu, poznamenal, že různí lidé mají přirozeně různé cíle kultivace. Energie z různých specializovaných oborů, nejlépe kultivované yenjó, musí být pečlivě využívána v zájmu konečného úspěchu jakéhokoli snažení. Nakonec poznamenává, že z tohoto důvodu jsou jak kultivace shuyo, tak použití riyo společně ve skutečnosti nejlepším využitím energie zenyo.
V eseji z roku 1924 Kano napsal, že šestiznaková věta „seiryoku saizen katsuyo“ má totožný význam jako čtyřznakový výraz „seiryoku zenyo“. Tato poslední nejkratší forma z něj učinila „jójijukugo“, jeden z tisíců čtyřznakových japonských lexémů idiomatických frází a pěknou paralelu se čtyřznakovým termínem „jita kyoei“, který je sám „jójijukugo“, stejně jako jeho předchůdce termín „jita heiritsu“.
Časopis Sakko publikoval řadu esejů o roztříštěných mezinárodních vztazích a globálních dělnických a socialistických hnutích, které se v Japonsku stávaly stále problematičtějšími. V roce 1925 napsal Kano do tohoto časopisu pozoruhodnou esej “Proč je nutné klást důraz na seiryoku saizen katsuyo jita kyóei“. V něm konstatuje, že učení různých nových filosofií se rozmnožilo natolik, že studenti, a dokonce i samotní učitelé byli zmateni konflikty mezi těmito filozofiemi. Pokud brali v úvahu jednu z nich, zanedbávali tím ostatní pohledy, zatímco některé dokonce vytvářely zcela konfliktní myšlení. Jeho odpovědí na tento zmatek bylo nabídnout „filozofii judo“ jako řešení, které by se mělo používat nad množstvím těchto filozofických směrů nyní aktuálních ve světě.
Kanóovým řešením množících se filozofií a nepříjemných “myšlenkových problémů” rostoucího počtu levičáků bylo navrhnout univerzální filozofii júdó, tedy „seiryoku zenyo jita kyoei“, jakožto zastřešující monismus (tedy názor ve filosofii, že veškerenstvo vychází z jediné podstaty či substance. Jde o protiklad dualismu a pluralismu, pozn. překladatele), který by mohl řídit lidskou činnost od individuálních interakcí přes cvičení a vzdělávání až po podnikání a mezinárodní vztahy.
V projevu z roku 1925 Kano poznamenal, že Kodokan Bunkakai založil pobočky po celém Japonsku, od Sachalinu na dalekém severu, na jihu až po Tchaj-wan a na západě v Koreji a Mandžusku, za účelem šíření filozofie juda po celém světě. V projevu tvrdil, že „jita kyoei” (vzájemný prospěch) je základem celé lidské společnosti, a pro všechny lidské vztahy doporučoval „seiryoku zenyo shugi“ (princip nejlepšího využití energie), tj. energismus.
Kano později zdůraznil, že důvodem, proč nazývat nejefektivnější nejlepším, je to, že “cílem lidského jednání musí být konání dobra co nejefektivnějším způsobem“. K dosažení tohoto cíle by podle něj mělo lidstvo co nejlépe využívat své energie, což je další tvrzení odpovídající energismu.
V roce 1929 Kano v odpovědi na řadu otázek poznamenal, že skutečný cíl „Kulturního sdružení Kodokan“ je “jeden celek s utilitarismem”, což je další odkaz na tuto západní filozofii.
Bethamův a Millův utilitarismus, který Kano studoval a o němž psal, zastával názor, že jednání (nebo druh jednání) je správné a dobré, pokud směřuje k podpoře štěstí nebo potěšení, a naopak špatné a zlé, pokud směřuje k vyvolání neštěstí nebo bolesti.
„Seiryoku zenyo/jita kyoei“ je tedy poslední, nejkratší platnou formou Kanova filosofického energismu. Do češtiny se dnes obvykle překládá víceméně ve znění „nejlepší využití energie / vzájemný prospěch“. Výše uvedený vývoj však ukazuje, že jde přinejlepším jen o hrubý překlad.
Postupem času Kano vyvinul tyto termíny jako zkratky pro “nejlepší / ctnostné / spravedlivé pěstování a využívání energie mysli a těla, vyvážené ve snaze o nejlepší / ctnostné / spravedlivé výsledky při dosahování cíle” a “vyvažování egoismu a altruismu pro vzájemný prospěch“.
V odpovědi na otázky, který princip je primární a který podřízený, napsal Kano dlouhý esej popisující jejich složitou souhru. Společnost vyžaduje spolupráci, aby se udržela harmonie, ale když člověk jedná, aby pomohl druhým v souladu s „jita kyoei“, jeho osobní činy by měly být v souladu se „Seiryoku zenyo Jita kyoei“ pomáhá sociální harmonii, ale současně přitom nebere ohled na osobní naplnění a naopak osobní naplnění nebere ohled na sociální harmonii.
Kanóovým řešením bylo nabídnout „seiryoku zenyo jita kyoei“ jako způsob, jak se v těchto konfliktních situacích orientovat, protože je třeba uspokojit obojí. Zajímavé je, že Kano přitom vyvažuje co největší dobro pro skupinu a zároveň i osobní naplnění prostřednictvím sebezdokonalování. Zdá se, že toto řešení je v souladu s konfucianismem, neboť tato filozofie se zaměřuje na správnou roli účasti člověka ve společnosti a na nutnost, aby jednotlivec upřednostňoval zájmy společnosti nad svými vlastními.
Osobní dokonalost, zdůrazňovaná v chartě Kulturního sdružení a odpovídající energismu, je však významná i ve starověkém konfuciánském učení. Tato a další náhodné podobnosti s východním myšlením možná pomohly generacím učenců zamaskovat západní původ filozofie juda. Abychom byli spravedliví, sám Kano neprezentoval ani západní energismus, ani východní konfuciánské či taoistické principy jako základ svých vlastních filozofií; pouze je odříkával bez historického odkazu.
Sám Kano nazval judo eklektickým (ek-lektos, „vybraný“ je v obecné rovině způsob tvorby a práce, který čerpá z cizích vzorů nebo z děl starších období a mísí je dohromady, pozn. překladatele) systémem a možná nejvíce eklektickým aspektem je jeho začlenění východních a západních filosofických prvků, trvajících 2 500 let, aby vytvořil bojové umění, jež je v souladu se sportem a ten je v souladu také se životním stylem, který již více než 120 let přitahuje desítky milionů lidí na celé planetě a v nesčetných kulturách. To je pozoruhodný výkon.
Dříve existovaly dvě hypotézy, jak se filozofie juda rozvíjela. Jedna tvrdila, že ji Kano navrhl jako univerzální princip pro běžný život teprve až poté, co tuto filozofii nejprve rozvinul pro své judo. Druhá hypotéza tvrdí, že Kano již od počátku počítal s tím, že již od začátku měl záměr učinit z ní univerzální principy. Diskuse, která je zde uvedena, však podporuje ještě třetí možnost: Kano přijal dva existující univerzální principy (energismus a vzájemnou spolupráci) a použil je pro judo pod názvy, které sám vymyslel, a následně je prosadil jako univerzální principy prostřednictvím svých publikací a široké veřejné osobnosti jako pedagoga, zakladatele japonské amatérské atletiky, člena Sněmovny i člena Mezinárodního olympijského výboru.
Na sklonku života Kano tvrdil, že filozofie judo je natolik osvícená, že pečlivé a pravidelné celoživotní praktikování těchto přikázání v dójó i mimo něj povede ke stejné úrovni osvícení jako dlouholeté praktikování zenové meditace vsedě zvané zazen.A to nehovoříme o dalších výhodách cvičení judo, jako je zlepšení fyzické kondice a schopnosti útočit a bránit se, což bylo Kanóovo stálé téma jako základní technické učení juda.
Od poloviny dvacátých let zůstávaly Kanovy prezentace filozofie juda již velmi konzistentní a tato témata stále opakoval. Příkladem může být jeho projev na Jihokalifornské univerzitě v Los Angeles u příležitosti XI. olympijských her v roce 1932, který, viděno dnešní optikou energismu, vyznívá jako jasný a podrobný apel na tuto utilitaristickou filozofii a snahu Kana učinit z ní jedinou, univerzální filozofii.
Přínos juda ke vzdělání dle Jigoro Kano
“Cílem této přednášky je vysvětlit vám, co je to judo. V našich feudálních dobách existovalo mnoho vojenských systémů, jako je šerm, lukostřelba, používání kopí atd. Mezi nimi existovalo i jedno, které se nazývalo jujutsu, což byl komplexní systém, který se skládal převážně ze způsobů boje beze zbraně; občas se však používaly dýky, meče a jiné zbraně.
Způsoby útoku byly především hody, údery, škrcení, držení protivníka na zemi a páčení nebo kroucení rukou či nohou protivníka tak, aby mu způsobily bolest nebo zlomeninu. Vyučovalo se také používání mečů a dýk. Měli jsme také mnoho způsobů, jak se proti takovým útokům bránit. Taková cvičení ve své primitivní podobě existovala i v našem mytologickém věku, ale systematická výuka jako umění se datuje teprve zhruba od doby před třemi sty padesáti lety.
V mládí jsem toto umění studoval u tří významných mistrů té doby. Velký užitek, který jsem z jeho studia měl, mě přiměl k rozhodnutí zabývat se jím vážněji a v roce 1882 jsem založil vlastní školu a nazval ji Kodokan. Kodokan doslova znamená „školu pro studium Cesty“, přičemž význam Cesty je pojem života jako takového. A předmět, který zde vyučuji, jsem pojmenoval judo místo jujutsu.
Nejprve vám vysvětlím význam těchto slov: jú znamená mírnost nebo ustupovat, jutsu znamená umění nebo cvičení a do znamená způsob nebo princip, takže jutsu znamená umění nebo cvičení mírnosti nebo ustupování, aby se nakonec dosáhlo vítězství, zatímco judo znamená způsob nebo princip téhož.
Své pojednání o intelektuální fázi juda zakončím krátkým odkazem na racionální prostředky zvyšování znalostí a intelektuální síly. Pozorujeme-li pozorně společnost, všude si všimneme způsobu, jakým pošetile vynakládáme energii na získávání vědomostí. Celé naše okolí nám neustále poskytuje příležitosti. Avšak vybíráme si vždy ty nejlepší knihy, časopisy a noviny, které čteme? Nezjišťujeme často, že energii, kterou bychom mohli vynaložit na získání užitečných znalostí, často spotřebujeme na hromadění vědomostí, které ve výsledku škodí nejen nám samotným, ale i společnosti?
Pokud nyní stručně shrnu to, co jsem řekl, dalo by se to shrnout takto: Judo je studium a výcvik mysli a těla, jakož i řízení vlastního života a záležitostí. Z důkladného studia různých metod útoku a obrany jsem nabyl přesvědčení, že všechny závisí na uplatňování jedné všeprostupující zásady, a to: “Ať už je cíl jakýkoli, nejlépe ho lze dosáhnout tím, že k němu co nejlépe a nejefektivněji využijeme mysl a tělo. Stejně jako tento princip aplikovaný na metody útoku a obrany tvoří jujutsu, tak stejný princip aplikovaný na fyzickou, duševní a morální kulturu, stejně jako na způsoby života a podnikání, tvoří studium a trénink v těchto věcech.
Jakmile pochopíme skutečný význam tohoto principu, můžeme jej aplikovat na všechny fáze života a činnosti a umožnit tak vést nejvyšší a nejracionálnější život. Ke skutečnému pochopení tohoto principu nemusí nutně dojít prostřednictvím tréninku v metodách útoku a obrany, ale protože jsem k pochopení této myšlenky dospěl prostřednictvím tréninku právě v těchto metodách, učinil jsem z něj regulérní prostředek, jak k tomuto principu dospět.
Tento princip maximální efektivity, je-li aplikován na zdokonalování společenského života, stejně jako při aplikaci na koordinaci mysli a těla, vyžaduje především disciplínu a harmonii mezi jeho členy, a toho lze dosáhnout pouze vzájemnou pomocí a ústupky, které vedou k vzájemnému prospěchu a užitku.
Konečným cílem juda je tedy vštípit do mysli člověka ducha úcty k principu maximální účinnosti a vzájemného blaha a prospěchu a vést ho k jejich praktikování tak, aby člověk individuálně i kolektivně mohl dosáhnout nejvyššího stavu a zároveň rozvíjel tělo a učil se umění útoku a obrany.”
V lednu 1938, před odjezdem na svou poslední cestu kolem světa, vyslovil Kano hrozivé varování: s rozšiřujícím se konfliktem v Číně a izolací od světa vstoupilo Japonsko do nejnebezpečnějšího období v celé své 2600leté historii. Své řešení, jak Japonsko z této smrtící situace zachránit, rozeslal v malém soukromém letáku svému okruhu přátel a klíčových potenciálních příznivců. Obsahovalo klíčovou myšlenku: „Ještě více spoléhejte na seiryoku zenyo jita kyoei!“
Jigoro Kano zemřel 4. května 1938 na luxusní osobní lodi ve své kajutě během zpáteční cesty jen několik dní po odjezdu z Jokohamy. Západní zdroje inspirace své filozofie juda do té doby zřejmě nikdy nepřiznal. Nyní se judo opírá o legitimní, podrobně propracovanou filozofii, kterou vypracoval jeho tvůrce, shihan Kano.
