Božský původ

Mýty a legendy v tradičních japonských bojových uměních

napsal: Dave Lowry

Oficiální název několika japonských korjú (starých bojových umění) obsahuje slovní spojení tenšinšó-den nebo něco velmi podobného. V překladu to znamená „božsky inspirovaní základní učitelé“ a odkazuje to na mýtus o samotném původu daného umění. Většina korjú o sobě totiž tvrdí, že vzešla z nadpřirozených událostí.

Někdy jsou tyto příběhy poněkud zvláštní.

Katori šintó rjú, jedna z nejstarších japonských bojových tradic, odvozuje svůj původ od zakladatele, který počátkem 15. století viděl, jak je kůň omýván vodou ze studny v šintoistické svatyni. Zvíře zničehonic zemřelo. Podle tradice této školy dala smrt zvířete zakladateli tajemné poznání o skryté síle svatyně, z čehož se následně zformovaly hlavní principy tohoto umění.

Není nijak neobvyklé, že k podobnému zjevení dojde až po usilovném fyzickém vypětí samotného zakladatele. V 16. století byl Musó Gonnosuke, odborník na boj s dlouhou holí, poražen (ačkoliv nezraněn) ve slavném souboji s Mijamotem Musašim. Poté se uchýlil do jeskyně na vrcholku hory a trénoval až do úplného vyčerpání. Nakonec ho navštívilo božstvo a nařídilo mu zkrátit délku jeho zbraně – což vedlo k vytvoření džó (krátké hole). Přesně takový je příběh o původu umění džódžucu v linii tenšinšó-den šintó musó rjú.

Předpokládá se, že k původu některých škol přispěli také tengu, horští démoni z japonské mytologie. Podle řady legend to byl právě tengu, kdo slavného válečníka z 10. století, Minamota Jošicuneho, naučil tajemstvím šermu, která jsou dnes obsažena v principech kurama rjú.

Je velmi zajímavé, že zatímco vznik většiny klasických japonských bojových umění je pevně spjat s nadpřirozenými událostmi, v okinawských systémech karate tyto prvky téměř úplně chybí. To se zdá obzvláště zvláštní, uvážíme-li, že i okinawská kultura je hluboce a bytostně mystická. Tamní náboženství je plné propracovaných, tajných rituálů a bohatého folklóru. Zdálo by se tedy zcela přirozené, že karate tohoto ostrovního národa bude alespoň něco z toho odrážet.  

V několika systémech karate však existují výjimky. Například kodžó rjú – malý, tradiční okinawský styl – má do svých kat           začleněn tucet postojů, které představují dvanáct zvířat čínského zvěrokruhu. Symbol školy iššin rjú zase vyobrazuje bohyni podobnou mořské panně. Ta byla inspirací pro zakladatele systému, Tacua Šimabukua, když se mu zjevila ve vidění. Tento „mýtus“ však pochází až z počátku 60. let 20. století. Navíc, soudě podle vyobrazení na nášivkách iššin rjú, je tato postava zjevně mnohem více ovlivněna západními pohádkami než původní okinawskou bunaigami, neboli „sesterskou bohyní“.

Jedním z důvodů absence nadpřirozených mýtů v okinawském karate může být jednoduše to, že se tato umění vyvinula do ucelené a rozpoznatelné podoby až v relativně nedávné době. Stejně jako by nám připadal zvláštní božský nebo mystický mýtus o původu hamburgerů, okinawské karate může být natolik moderní, že podobné legendy ani neměly čas vzniknout.

Další možností je, že Okinawané vnímají tato umění v rámci své kultury zkrátka jinak než Japonci. Karate pro ně bylo prostředkem ochrany, formou tělesné výchovy a způsobem, jak poměřit síly v zápasech proti sousedním vesnicím; málokdy ale šlo o život. Prohra v zápase karate mohla znamenat zranění, avšak prohra na válečném bojišti znamenala jistou smrt. Pro japonského válečníka byly sázky nesrovnatelně vyšší. Možná právě proto byly tyto silné, nadpřirozené mýty nezbytné k tomu, aby mu dodaly potřebnou víru a sebedůvěru. Okinawský karatista naproti tomu takovou strukturu přesvědčení nepotřeboval.

Moje osobní domněnka – a je to skutečně jen domněnka – je taková, že žádní démoni ani božstva nesehráli při vytváření okinawských stylů roli z jednoho prostého důvodu: Okinawané už měli svůj hlavní objekt úcty a respektu. Byla jím Čína.

Okinawané navštěvovali Čínu už v 15. století. Obchod mezi tímto malým ostrovním královstvím a obrovskou pevninou vzkvétal a Čína okinawskou kulturu hluboce formovala. Pro ostrovany musely být čínské znalosti a kultura naprosto ohromující. Čínská bojová umění, která nakonec sehrála klíčovou roli ve zdokonalování okinawského karate, jistě působila nesmírně impozantním dojmem a jejich mistři se těšili obrovské úctě.

Ti Okinawané, kteří tehdy podnikli dalekou cestu do Číny, byli pravděpodobně vnímáni podobně jako naši dnešní astronauti – jako vzácní jedinci, kteří se vydali do fantasticky vzdálených míst a měli možnost vidět a naučit se nevídané věci.

Okinawané zkrátka nepotřebovali nadpřirozené příběhy, aby svému umění dodali důvěryhodnost nebo punc výjimečnosti. Samotní Číňané, od kterých čerpali znalosti, pro ně představovali natolik neobyčejný příběh o původu, jaký si jen mohli přát.

ZDROJ: Divine Origins: Myth and Legend in Classical Japanese Martial Arts (Dave Lowry)