Napsal: Dave Lowry
V japonštině je nejběžnějším zdvořilým způsobem, jak dát najevo, že jste něco pochopili, slovo „wakarimas“ – „rozumím“.
Je to však slovo, které byste v dódžó nikdy neměli používat.
Je velká pravděpodobnost, že pokud tohle čtete, máte alespoň nějaké intelektuální sklony. Pro vás není karate ani ostatní disciplíny budó čistě fyzickou záležitostí. Zajímá vás i jejich historie a filozofie. Chcete jim porozumět jak na rovině intelektuální, tak i v rovině tělesné.
A na tom není nic špatného. Naopak, mělo by se to podporovat. Těžko si dovedu představit budoucnost pro ty, kdo nemají o své umění žádný zájem, nebo pro ty, kdo se nechtějí učit nic víc než jen to, co náhodou zaslechnou od svého učitele v dódžó.
V tento okamžik však můžete právem namítnout – je přeci spousta profesionálních sportovců, kteří nevědí nic o historii svého sportu. Stejně tak, jako jsou také skvělí instalatéři, kteří vám však neřeknou nic o historii instalatérství.
To je pravda.
Jenže budó není sport a není to ani technické řemeslo. Ve své plnosti je to umění. A umělec, který nemá žádné povědomí o minulosti ani k ní necítí úctu, není ve skutečnosti příliš dobrým umělcem.
Problém s intelektualizací
Na druhu stranu tu však je problém, který postihuje lidi s až příliš velkými intelektuálními sklony. Objevuje se tehdy, když dovolí, aby se jejich zvědavost a touha akademicky se učit dostaly do nerovnováhy s jejich odhodláním k následnému fyzickému úsilí.
Karate, stejně jako všechna budó, je ve svém jádru fyzickým vyjádřením mentální vůle. Neuskutečňuje se však pouze intelektuálním úsilím, ale i činem. Zapomenout na to – nebo to dokonce bagatelizovat – znamená fakticky sabotovat jakýkoli pokus ovládnout karate jako umění.
A přitom nerovnováha mezi intelektualizací a tělesným osvojením není nic nového ani výlučného pro naši dobu. Je to dávno známé riziko.
V asijských bojových disciplínách máme odkaz dvou konfuciánských učenců. Ču Si (1130–1200) popsal vztah mezi poznáním a jednáním. Upozorňoval, že samotná skutečnost, že má člověk nohy, mu neumožňuje vidět, a to, že má oči, mu neumožňuje chodit. Stejně tak samotná (teoretická) znalost něčeho nestačí k jeho zvládnutí.
Jeden z Ču Siho následovníků, Wang Jang-ming (1472–1529), tuto myšlenku rozvinul dál. Tvrdil, že vědět, ale nebýt schopen toto vědění uskutečnit v činu, je důkazem, že člověk ve skutečnosti neví vůbec nic.
„Vědět a nejednat ještě neznamená vědět,“ napsal.
Wangova myšlenka by měla vést k zamyšlení, zejména u nás bojových umělců.
Pokud vím, co je správné, morální a dobré, ale podle toho nejednám, pak tomu podle Wanga ve skutečnosti vůbec nerozumím.
Když to zúžíme na prostředí dódžó, vidíme, že mít intelektuální představu o předním kopu je jedna věc. Umět ten kop skutečně kompetentně provést je ovšem věc úplně jiná.
„Bojovníci ústy“ vs. upřímní studenti
Pokud se budó věnujete delší dobu, určitě znáte pár tzv. kuči buši, tedy „bojovníků ústy“, jejichž přednášky a názory by vás přiměly si myslet, že mají minimálně pátý dan. Tito lidé jsou jasnými příklady těch, kteří vědí, ale neumějí.
Naštěstí existují však i tací budoucí budókové, kteří nechtějí zapůsobit na ostatní, kteří nemají potřebu akademicky mudrovat. Jsou to prostě lidé, kteří opravdu chtějí pochopit, co dělají. Jsou upřímní. A proto se ptají:
„Proč při kopu zvedáme koleno tak vysoko?“
„Jak důležitý je rychlý návrat nohy?“
„Jak můžu udělat vysoký kop stejně silný jako nízký?“
Problémem nejsou otázky, které kladou. Problémem je, že si pletou intelektuální pochopení principů s fyzickou dovedností tyto principy uskutečnit. Dostávají se do vážné nerovnováhy.
Student, který se příliš spoléhá na své intelektuální uchopení karate, má sklon věřit, že to „ví“. Pokud však toto pochopení nedokáže převést do činu, pak….neví.
Propast mezi věděním a konáním se bude časem spíše rozšiřovat, pokud nezačne i cvičit a aplikovat tak teorii do praxe, anebo pokud není přítomen učitel, který mu včas řekne “dost řečí a alou cvičit” a povede ho tak k vyváženějšímu studiu.
„Rozumíš?“
„Rozumíš?“ je otázka, kterou učitel po vysvětlení často položí. Pamatuji si, jak jsem na ni jednou odpověděl kladně. „Ano, rozumím,“ řekl jsem. Wakarimas.
„Dobře,“ řekl můj učitel. „Tak to udělej.“
Nedokázal jsem to. Hlava to věděla, ale tělo ne. Po několika pokusech — a žalostných neúspěších — jsem si v dódžó připadal hloupější než kdykoli jindy. A to už je co říct.
„Rozumíš tomu tady,“ řekl mi tehdy sensei a poklepal ukazováčkem na moje čelo. „Tady dole…“ — píchl mě do břicha a zavrtěl hlavou.
Proto se v diskusích o učení často objevuje výraz karada de oboeru – „učit se tělem“.
Když něco uděláš párkrát — katu nebo techniku — budeš tomu trochu rozumět. Když tím své tělo vědomě provedeš několik tisíckrát, budeš tomu rozumět doopravdy.
Nevím, zda již mám skutečné porozumění čemukoli v karate v tom smyslu, jak ho myslel můj sensei. Je přede mnou ještě dlouhá cesta. Naučil jsem se však jednu věc, že říct „rozumím“, když se mě učitel zeptá, je špatný nápad.
ZDROJ: Dojo Etiquette 101: The Phrase That Can Sabotage Your Karate Growth
