Z problémového rváče leteckou legendou

Jak „Pappy“ Boyington přechytračil pacifické nebe

I. Představení a charakterový profil bojovníka

Pro pochopení psychologie válečníka, jakým byl Gregory Boyington, je nezbytné nahlédnout hluboko do jeho nitra a prozkoumat osobní démony, kteří jej provázeli. Z informací o jeho životě je zřejmé, že s výzvami běžného, civilního bytí se potýkal s obrovskými obtížemi. Boyington byl mužem, který se těžce potýkal s alkoholismem. Tato destrukční závislost představovala palivo pro jeho další problémy a projevovala se v nekonečné sérii automobilových nehod a fyzických rvaček. Jeho neschopnost podřídit se a krotit svůj temperament vedla k tomu, že byl prakticky v neustálém konfliktu se svými nadřízenými důstojníky.

Tato prudká a nezkrotná povaha si pochopitelně vybrala vysokou daň i v jeho soukromém životě. Vztahy doma byly plné problémů a celé toto období vyvrcholilo v roce 1941 nevyhnutelným rozvodem. K emocionálnímu zmatku se navíc přidala tíživá ekonomická situace, neboť se Boyington ocitl těžce zadlužen. Tlak všech těchto faktorů způsobil, že z americké námořní pěchoty nakonec zcela rezignoval.

Jeho cesta však nekončila; naopak se přesunula do ještě drsnějšího prostředí. Vydal se do Číny, kde začal působit jako žoldnéř. Vstoupil do řad dobrovolnické skupiny American Volunteer Group (AVG), které velel Claire Chennault. Tato skupina, jež vstoupila do historie pod přezdívkou „Létající tygři“, zde pomáhala odrážet nápory japonských invazních sil. Život u AVG byl extrémní a neposkytoval žádný prostor pro dlouhodobé plány do budoucnosti. Byla to realita přežívání ze dne na den, kde Boyington spal v primitivních kasárnách ukrytých pod plechovou střechou.

II. Zásadní zlom: Zrod Černých ovcí

Zásadní zlom v jeho kariéře nastal v srpnu roku 1943. Boyington se projevil nejen jako bojovník, ale i jako schopný vyjednavač a taktik. Předstoupil před svého starého přítele, plukovníka Sandersona, s neobvyklým návrhem. Chtěl získat povolení k rychlému sestavení dočasné stíhací letky. Jeho plán spočíval v tom, že převezme číslo jedné z neaktivních jednotek a naplní ji muži, kteří byli k dispozici – tedy veterány bez stálého zařazení a novými, nevyzkoušenými piloty, kteří teprve čekali ve společné záloze na přidělení. Vybavení mělo být stejně provizorní jako lidské zdroje; měli létat na cvičných verzích letounů Corsair.

Plukovník Sanderson jeho plán schválil a tím oficiálně vznikla jednotka s označením VMF 214. Tato letka vešla ve známost jako „Černé ovce“ (Black Sheep Squadron). Je fascinujícím detailem, že i tento název vznikl jako kompromis; piloti původně chtěli letku pojmenovat mnohem drsněji, ale museli vzít v úvahu, co by bylo společensky a veřejně přijatelné, a tak z respektu k citlivosti veřejnosti zvolili tento mírnější název.

Život těchto Černých ovcí byl zasazen do nesmírně krutých podmínek tropického ostrovního prostředí. Představte si Štědrý den roku 1943. Místo sněhu a klidu se vojáci tísnili kolem Boyingtonova stanu ve zničujícím, vyčerpávajícím horku tropů. Prostředí bylo obklopeno všudypřítomným nepřítelem – neustále museli odhánět roje moskytů a odhánět obrovské stonožky, které se hemžily kolem. V této tíživé atmosféře se snažili udržet si příčetnost zpěvem sprostých, hrubých písní. K pozvednutí morálky jim sloužil improvizovaný vaječný koňak, který si vojáci posilnili kořistním lékařským alkoholem. Během tohoto večera se přirozeně dostala řeč na „Pappyho“ a všichni sdíleli touhu vidět ho překonat magickou hranici dvaceti šesti sestřelů.

III. Bojová psychologie a taktické myšlení

Boyingtonův přístup ke konfrontacím nebyl omezen jen na nebe; jeho nátura se projevovala i v osobních vztazích. Příkladem je příhoda z jednoho baru, kde si jiný, značně opilý pilot nahlas stěžoval na Boyingtonovy úspěchy. Tento kolega zpochybňoval jeho dovednosti a tvrdil, že Boyington má jen “kliku” – podle něj měl štěstí pokaždé, když vystřízlivěl natolik, aby mohl letět na misi, vzápětí byl obklíčen Japonci a musel se z této situace doslova prostřílet ven, jen aby se vrátil k pití brandy zdarma, kterou pak léčil svou kocovinu.

Zde se ukázala překvapivá Boyingtonova sebekontrola. Ačkoliv připustil, že za normálních okolností by podobného řečníka bez milosti poslal k zemi jedinou ranou (což by pro něj nebylo složité, neboť na univerzitě býval zápasníkem a rvačky v podstatě vyhledával), situaci vyhodnotil čistě pragmaticky. Zjistil totiž, že bar bude brzy zavírat, a čistě z toho důvodu usoudil, že na vyvolání a řešení rvačky zkrátka nemá čas. Využití této chladnokrevné logiky bylo v naprostém kontrastu s jeho jinak výbušnou povahou.

Pokud šlo o vzdušný boj, dokázal Boyington přemýšlet s neobyčejnou mírou lsti a manipulace, což demonstruje brilantní psychologická past, kterou vymyslel při návratu na Guadalcanal. Když byl přibližně v polovině cesty zpět, dostal nečekaný nápad. Otočil svou letku a vrátil se směrem k japonské základně v Kahili. Aby nepřítele oklamal, začal ve vysílačce hrát bravurní herecké představení – začal předstírat, že je velitelem americké bombardovací formace. Do éteru záměrně ohlásil svou falešnou pozici a výšku 20 000 stop, přičemž se hlasitě dožadoval stíhacího doprovodu. Věděl totiž zásadní věc: japonští radisté, kteří uměli anglicky, neustále monitorovali americkou radiokomunikaci. Jeho brilantní lest vyšla dokonale; o malou chvíli později mu jeden z těchto anglicky mluvících japonských operátorů do vysílačky slíbil bleskovou asistenci. Nepřítel spolkl návnadu i s navijákem a o pár minut později se zvedl k letu, aby “bombardéry” zachytil, čímž napochodoval přímo do Boyingtonovy léčky.

IV. Analýza klíčových střetů na obloze

Boj na život a na smrt ve vzduchu vyžadoval adaptabilitu a bleskové reflexy. Ukažme si to na situaci z 16. září. Letka Černých ovcí byla na své třetí misi a poskytovala krytí bombardérům letícím z Guamu na Bougainville. Náhle narazili na ohromující přesilu – hejno zhruba 40 japonských stíhaček typu Zero. Útok přišel tak nečekaně, že Boyingtona naprosto zaskočil. V osudný moment neměl dokonce ani zapnutý svůj elektrický zaměřovač a jeho kulomety vůbec nebyly nabité.

Následující okamžiky připomínaly spíše absurdní divadlo. Zcela zmatený japonský pilot se ve vzduchu přiblížil k Boyingtonovu stroji. Namísto útoku však jen zamával křídly – což je mezi letci standardní, univerzální signál pro “zařazení se do formace” – a posléze letoun předletěl. Jakmile Boyington překonal počáteční šok a zbraně připravil, vypálil do předlétajícího Zera smrtící dávku, po níž se nepřátelský letoun v plamenech zřítil ve spirále k hladině.

Při stejném letu se Boyington musel spolehnout na svůj dokonalý prostorový instinkt. Spatřil další Zero letící těsně nad vodní hladinou a začal se k němu přibližovat s úmyslem zaútočit. Jenže ve chvíli, kdy se chystal zaujmout střeleckou pozici, spustil se v něm vnitřní alarm; jeho instinkty mu začaly našeptávat, že tato situace je zkrátka příliš ideální, než aby to byla pravda, a že se s největší pravděpodobností jedná o předem připravenou past. Okamžitě proto zahájil extrémně ostrou zatáčku. Tento manévr mu zachránil život, protože při otočce stanul tváří v tvář jinému Zeru, které se mu celou dobu plížilo do zad a chystalo se ho sestřelit. Boyington po něm vypálil dávku, čímž letoun zasáhl. Zasažené Zero začalo silně dýmit, zvolna klouzalo pod mírným úhlem v délce asi 10 mil, dokud nehavarovalo nárazem do moře. Boyington poté začal pátrat po své původní kořisti a na vzdálenost asi 600 yardů objevil další cíl. Zahájil palbu a viděl, že i z tohoto stroje se valí hustý kouř, avšak nikdy za to nezískal potvrzení o zničení a dokonce mu to nebylo započítáno ani jako pravděpodobný zásah. Palivo mu navíc začalo nebezpečně docházet.

Naprosto odlišnou, až děsivě chirurgickou ukázku boje předvedl Boyington u silně bráněné japonské základny Rabaul na Nové Británii. Tam spatřil směřující nepřátelská Zera. Rozhodl se pro extrémně nebezpečný manévr a přiblížil se k jednomu z letounů do bezprostřední blízkosti pouhých 50 stop (tedy zhruba 15 metrů) za ocas. Pro laika je důležité zmínit, jak neuvěřitelně blízko to je na stroje pohybující se obrovskou rychlostí. Japonský pilot neměl o smrtícím nebezpečí za svými zády nejmenší tušení.

Díky této neznalosti měl Boyington dostatek času na klidnou a nesmírně precizní přípravu. Zkontroloval nabíječe svých zbraní. Následně se pustil do vyvažování klapek kormidla a stabilizátoru (což je proces, při kterém pilot jemně seřizuje ovládací plochy tak, aby letadlo letělo naprosto rovně bez nutnosti křečovitého přidržování kniplu, čímž z něj vytvoří dokonale stabilní střeleckou plošinu). Teprve když umístil zaměřené Zero naprosto exaktně do středu svého zaměřovače, stiskl spoušť a vypustil velmi úspornou a promyšlenou dávku, aby neplýtval municí. Zásah byl okamžitý a ničivý; japonské letadlo okamžitě vzplálo a jeho pilot musel vyskočit s padákem. Boyington ani na vteřinu nezaváhal a plynule se přesunul k další dvoumístné formaci Zer. Zavěsil se přesně 100 stop za jedno z nich a poslal ho nemilosrdně k zemi. Poté sledoval, jak druhý japonský pilot začal pouze zmateně kroužit kolem svého společníka padajícího na padáku.

V. Klimax: Poslední let a pád

Celá jeho nesmírná bojová kariéra dospěla k naprostému vrcholu, a zároveň pádu, 3. ledna 1944. Toho dne letěl Boyington společně se svým wingmanem (doprovodným letcem), kterým byl George Ashmun. Kousek od Rabaulu si oblohu opět podmaňovalo 10 nepřátelských Zer. Zatímco Ashmun převzal klíčovou roli obránce a z bezpečné pozice kryl Boyingtonovi záda, Boyington neohroženě zaútočil přímo do středu nepřátelské formace. Právě tehdy se ozvalo ve sluchátkách nadšené Ashmunovo zvolání: „Dědku, zapálil jsi ho!“ („Gramps, you got a flamer!“). Toto zničení letadla v ohni představovalo jeho historický dvacátý šestý sestřel.

Boyington tvrdil, že se mu vzápětí podařilo poslat k zemi ještě jednoho nepřítele a to samé se povedlo i Ashmunovi. Vzápětí se však odehrála katastrofa, která radikálně obrátila rovnováhu sil. Náhle na ně udeřila obří přesila dvaceti dalších Zer, která celou dobu číhala nepozorovaně skrytá v husté oblačnosti přímo nad nimi. Stali se cílem drtivého přepadu a situace se stala neudržitelnou. Ashmunův stroj obdržel několik těžkých zásahů a z motoru se mu začal valit hustý kouř. Sám Boyington ještě uváděl, že se mu podařilo sestřelit další Zero, zatímco…. Během tohoto zoufalého boje už nemohl Ashmunovi efektivně pomoci a jeho letoun šel nakonec také k zemi.

VI. Epilog a odkaz

Zajetí a zřícení však rozhodně neznamenalo konec Boyingtonových překvapení. Na konci druhé světové války se stal válečným zajatcem a nakonec byl z japonského zajateckého tábora se štěstím propuštěn. Jeho reakce na návrat byla ryze cynická. Potutelně se uchechtl, když zjistil, že mu byla prestižní Medaile cti (Medal of Honor) udělena “posmrtně”. Boyington byl totiž hluboce přesvědčen o tom, že nejvyšší vojenské velení by nedopustilo, aby takto vysoké vyznamenání dostal, pokud by tušili, že je stále naživu a mohl by svou komplikovanou osobností nadále dělat generalitě ostudu a zahanbovat je.

Pobyt v drsných podmínkách japonského zajetí měl pro něj paradoxně jeden pozitivní dopad. Enormní odtržení od běžného světa pro něj představovalo nevyhnutelnou, krutou odvykací kúru (tzv. “cold-turkey”), která mu ze dne na den vzala jakýkoliv přístup k alkoholu a dočasně ho vyléčila z alkoholismu. Nicméně Boyingtonova stará přirozenost se nedala zkrotit navždy. Hned po návratu domů bez zaváhání splnil slib, který dal svým mužům, a zašel s nimi na drink. Trvalo jen velmi krátce, než naplno navázal na svůj starý životní styl a začal zameškaný čas horečně dohánět. Koloběh jeho destrukce se tak opakoval. Opět přišla série zatýkání za řízení v opilosti, opakující se manželské problémy a nesčetné konflikty. Osobnost válečného hrdiny tak navždy zůstala tragicky propletená s duší problémového rváče, který nakonec dokázal přežít všechno, jen ne boj se sebou samým.

ZDROJ: The deadliest men – The world’s deadliest combatants throughout the ages