Jak umlčet logickou mysl a probudit intuici
Tři cesty k vnitřní svobodě
Skutečný mistr bojových umění a úspěšný člověk v jakémkoliv jiném oboru sdílejí jednu zásadní vlastnost: mají dokonale zostřenou intuici a vnímání, tedy jakýsi šestý smysl. Právě díky tomuto mimořádně rozvinutému smyslu mohou dosáhnout úspěchu ve všem, do čeho se rozhodnou vložit svou energii. Klíčem k tomuto úspěchu a k probuzení šestého smyslu je dovednost vědomě ovládat kognitivní přesun od dominantní levé mozkové hemisféry k hemisféře pravé. Tento přesun neznamená nic menšího než přechod od přísně logické, analytické mysli k absolutnímu stavu bez mysli.
Tradičně se tohoto přesunu dosahovalo prostřednictvím formálních sestav bojových technik a hluboké zenové meditace. Jak kdysi poznamenal mistr Ójama, technika a metodika jsou pouze prvním krokem; skutečné mistrovství spočívá až v následném zjemnění ducha, čímž se fyzický trénink a zen stávají neoddělitelnými nádobami. Abychom pochopili, jak tento proces funguje v praxi, musíme nejprve porozumět samotné povaze naší mysli a tomu, proč je nutné její logickou část občas zcela umlčet.
Konflikt hemisfér a paradox zenu
Levá mozková hemisféra je z podstaty své funkce neustálý organizátor. Její hlavní specializací je pojmenovávat věci, kategorizovat je a rozpoznávat informace, které zpracovává. Představte si ji jako pečlivého archiváře, který každý nový podnět okamžitě porovnává s již uloženými informacemi z minulosti, hledá rozdíly i podobnosti a snaží se novou zkušenost zasadit do jasně definovaného a srozumitelného kontextu. Levá hemisféra miluje lineární, krok za krokem jdoucí procedury a pevný řád.
Co se ale stane, když tento archivář narazí na informace, které nedávají absolutně žádný smysl? Když narazí na obraz nebo problém, který nezapadá do žádné z jeho úhledných přihrádek? Zde přichází na scénu klasická výuková metoda zenu. Zenoví mistři učili své žáky prostřednictvím specifických konverzací a hádanek, známých jako kóany, které záměrně postrádaly jakoukoliv definitivní nebo logickou odpověď. Tyto kóany byly zkonstruovány tak, aby byly hluboce paradoxní. Účel tohoto paradoxu byl naprosto prozaický: měly za úkol přetížit a frustrovat logickou levou hemisféru natolik, až nakonec svůj marný pokus o racionální vyřešení problému vzdá. V okamžiku, kdy levá hemisféra kapituluje, otevírá se prostor pro pravou hemisféru, pro stav bez mysli, aby převzala vedení a intuitivně odvodila řešení.
Tento fenomén potvrzuje i D. T. Suzuki, když vysvětluje koncept takzvaného náhlého prozření. Toto prozření nenásleduje žádné obecné zákony logiky. Děje se náhle, jako zázrakem, když se člověk najednou ocitne tváří v tvář prázdnotě všech věcí. Nedochází k němu v důsledku usilovného rozumového uvažování, ale přesně naopak – ve chvíli, kdy je rozumové uvažování definitivně opuštěno jako zcela marné a kdy je psychologická síla vůle dovedena ke svému úplnému konci.
Základním klíčem k umlčení levé hemisféry a k napojení se na pravou, podvědomou část naší mysli je tedy poskytnout logickému mozku takový úkol, který je neochotný nebo absolutně nepřizpůsobený zvládnout. Tímto úkolem mohou být zmíněné paradoxní hádanky, ale existují i mnohem praktičtější a přístupnější metody, prostřednictvím kterých se můžeme naučit tento kognitivní přesun vyvolat zcela záměrně, kdykoliv si to přejeme.
Reiterační cvičení sestav: Cesta za hranice choreografie
V kontextu bojových umění není duch nebo mysl něčím striktně individuálním, ale představuje spíše jednotu jedince s univerzem. Esencí této mysli je svoboda od jakýchkoliv omezení. Tradičním prostředkem, jak přenést vědomí z každodenní logické roviny do této univerzální, duchovní roviny, je cvičení formálních sestav (kat). Rytmické pohyby koordinované s dechem nemají sloužit pouze jako nástroj k budování svalové paměti pro určité techniky. Mají mnohem hlubší účel: jsou to prostředky k transcendenci vědomí a navození stavu bez mysli.
Přesto se v tělocvičnách běžně stává, že jakmile instruktor změní směr, kterým žáci sestavu cvičí, nebo pokud jim dokonce zaváže oči, studenti okamžitě zapomenou kroky a zcela se ztratí. Tento jev ukazuje na kritickou chybu v jejich praxi. Studenti totiž při cvičení používají vizuální záchytné body v prostoru. Jakmile se tyto orientační body změní, jejich vnitřní systém zkolabuje. Připomíná to spíše podmíněný reflex Pavlova psa než skutečné bojové umění – jakmile zmizí vizuální podnět, podmíněnost přestává platit. Kata (sólo i párová) prováděná bez správného ducha a vědomí klesá na úroveň pouhého choreografického tance.
Pro dosažení správného stavu je klíčová prostorová vizualizace. Bojovník si při cvičení sólo katy musí ve své mysli neustále představovat imaginárního soupeře a vnímat přesnou lokaci každého úderu či krytu ve vztahu k vlastnímu tělu. V případě kat ve dvojici je to dokonce náročnější, protože si bojovník sice nemusí nikoho představovat, ale za to musí reagovat na živého soupeře, který navíc postupně, tak jak se zlepšuje dovednost bojovníka, zvyšuje intenzitu a realističnost útoku. A při tom by měl stále udržet ne-mysl (mušin). A tato hluboká vizualizace v kombinaci s prostorovým myšlením pomáhá navodit stav bez mysli, ve kterém mizí vnímání času a nastupuje absolutní soustředění a uvolněnost – tedy dominance pravé hemisféry.
Základním stavebním kamenem tohoto procesu je nejprostší ze všech sestav, známá jako Základní sestava (v japonštině Taikjoku Šódan). Obsahuje ty nejzákladnější techniky: jeden postoj, nízký kryt a přímý úder. Její název ovšem skrývá hluboký filozofický význam. Označuje makrokosmos před jeho rozdělením na nebe a zemi; reprezentuje tedy původní chaos neboli prázdnotu. Tato prázdnota znamená stav dokonalé vnímavosti, absolutního osvícení a uvědomění si, že vše je propojeno se vším. Je to intuitivní moudrost, bytí bez osobních názorů, soudů a reflexe.
Mimochodem, něco podobného převzalo z japonského karate i korejské taekwondo (ITF Čon dži), kde jde také o jeden kryt, úder a postoj. Bylo by zajímavé zjistit, jestli má tato sestava podobný účel jako výše zmiňovaná japonská.
Abychom tohoto stavu prostřednictvím sestavy dosáhli, musíme pochopit rozdíl mezi pouhým opakováním a skutečnou reiterací. Při běžném tréninku žáci sestavu zopakují. Začnou úklonou, odcvičí kroky a končí úklonou. To je ale pouhé opakování s pevně daným začátkem a koncem, což plně vyhovuje lineární logice levé mozkové hemisféry. Reiterace naopak vyžaduje, aby pohyby nikdy neskončily. Znamená to jít proti konvencím, vynechat závěrečnou úklonu a plynule napojit poslední pohyb sestavy přímo do prvního nižšího krytu dalšího cyklu. Pokud cvičenec provádí tuto nepřetržitou smyčku po dobu deseti, třiceti minut nebo dokonce celé hodiny, levá hemisféra ztratí svůj lineární opěrný bod. Rytmus se nesmí narušit. Tento proces mimořádně efektivně vynutí kognitivní přesun, při kterém bojovník ztratí pojem o čase a přestane vnímat vnější podmínky – směr, kterým je otočen, se stává naprosto irelevantním. Tento stav prázdnoty a absolutního soustředění nelze vysvětlit, je nutné ho osobně prožít.
Zároveň je však nezbytné zachovat si ostražitost a uvědomit si určitá omezení. Setrvávání pouze v jedné určité sestavě nebo systému může představovat limitující podmíněnost. Bojovník by se neměl spokojit jen s jedním stylem, ale měl by se seznamovat se všemi uměními a disciplínami, se kterými se setká, aby pochopil jejich cestu a udržel si maximální svobodu adaptace.
Pohled umělce: Oklamání vizuálního systému
Další a velmi silnou metodou, jak utišit logickou levou hemisféru, je umění, konkrétně kresba. Autorka Betty Edwardsová odhalila, jak moc je levá hemisféra závislá na svých předem připravených koncepcích. Když vidíme běžný předmět, například židli, levá hemisféra okamžitě rozpozná, že nohy se dotýkají podlahy, sedák je k nim připevněn a opěradlo směřuje vzhůru. Mozek objekt bezpečně pojmenuje a vše je v pořádku. Pokud ale stejnou fotografii obyčejné židle otočíte vzhůru nohama, levá hemisféra je okamžitě vyvedena z míry. Dožaduje se toho, aby nohy byly na podlaze, a zoufale se snaží tento nelogický, zmatený obraz nějak racionalizovat. Předmět prostě vzhůru nohama nevypadá stejně.
Zde leží obrovský potenciál. Poskytneme-li mozku úkol interpretovat obrazy, které se neshodují s ničím, co dříve zažil, předkládáme levé hemisféře něco, co odmítá nebo nedokáže zpracovat. Pokud zkusíte překreslit obrázek otočený vzhůru nohama a zaměříte se pouze na abstraktní tvary, tóny a dokonce i na “negativní tvary” (tedy prázdný prostor definující předmět), levá hemisféra po chvíli marné frustrace úkol vzdá a přesune zpracování informací do pravé hemisféry. Výsledkem je schopnost vidět a kreslit to, co skutečně vizuálně vnímáte, nikoliv to, co si vaše levá hemisféra myslí, že byste měli vidět.
Tento princip úzce souvisí i s technikou čisté obrysové kresby, jejímž propagátorem byl Kimon Nicolaides. Kontura v kresbě není nic jiného než hrana, tedy místo, kde se setkávají dvě různé věci. Jedná se o fundamentální koncept umění, který zajišťuje, že vše v kompozici zapadá do koherentního celku, přičemž každá část přispívá k celistvosti výsledného obrazu. Pokud kreslíř postupuje mimořádně pomalu, detailně a s maximální přesností vnímá tyto hrany, a dokonce si představuje, jako by se formy fyzicky dotýkal, levá hemisféra tyto pomalé a komplexní prostorové informace naprosto odmítne. Tím se plně otevírá přístup k pravé hemisféře.
Všechny tyto dovednosti nevyžadují ke svému praktikování obrovské množství času. Jakmile člověk jednou identifikuje a prožije tento stav vědomí pravé hemisféry, může ho posléze bez problémů aplikovat zpět do reiteračního cvičení bojových sestav. Obě metody se tak stávají vzájemně se doplňujícími nástroji.
Splynutí s kamenem: Zenová architektura okamžiku
Třetí, a možná nejpřekvapivější metodou, jak zcela utišit logický mozek, je budování rovnováhy. Představte si obyčejný kámen. Malý kámen může sloužit jako těžítko. Větší kámen jako sloupek k uvázání zvířete. Lze na něj psát a využít ho jako orientační značku. Jeho užitná hodnota vždy závisí na naší interpretaci. Pokud ale spojíme nekonečné množství kamenů, postavíme zeď, dům nebo dokonce celé město.
Tato práce s kamenem v sobě skrývá obrovský zenový potenciál. Můžete si vzít krabičku plnou obyčejných, vodou ohlazených, asymetrických oblázků různých tvarů, barev a textur. Úkolem je postavit tyto kameny na sebe a udržet je v dokonalé balanci bez jakéhokoliv pojiva, pouze s využitím přirozené gravitační energie. Každý jednotlivý kámen je naprostý unikát. Nejsou to geometricky přesné cihly. Hledání onoho titěrného bodu rovnováhy mezi dvěma takovými kameny je úkol, který se nedá nijak matematicky definovat ani logicky předvídat. Levá mozková hemisféra je tváří v tvář tomuto naprosto nepravidelnému a nelogickému problému okamžitě bezradná a velmi rychle svůj boj o nadvládu vzdává.
Tento proces vyžaduje absolutní zaměření pozornosti. Při balancování se člověk dostává do hluboké harmonie a jednoty s materiálem v daném čase a na daném místě. Pro ještě silnější probuzení pravé mozkové hemisféry lze tento úkol provádět výhradně pomocí nedominantní, tedy levé ruky, protože pravá hemisféra primárně ovládá levou stranu těla. Výsledkem tohoto neuvěřitelně prostého cvičení je nečekaně hluboký zážitek intenzivního soustředění a mentální čistoty, při kterém člověk zcela ztratí pojem o ubíhajících hodinách. Tento stav prázdnoty a hry pravé hemisféry nevyžaduje žádné obrovské balvany – stačí malá hrstka kamínků na pracovním stole, které poskytují nekonečné množství kombinací a dávají unavené levé hemisféře tolik potřebný odpočinek.
Osvobození mysli pro každodenní život
Nekonečné opakované procvičování sestav, obrácené kreslení hledající prázdný prostor a trpělivé vyvažování nesouměrných kamenů. To všechno jsou praktické, provázané cesty vedoucí k jedinému cíli: k onomu tichému kognitivnímu přesunu do stavu bez mysli.
Tento přesun ale není určen pouze pro zavřené zdi tělocvičen nebo pro soukromé umělecké ateliéry. Jeho skutečný účel dalece přesahuje hranice fyzického tréninku. Cílem je odemknout obrovský, do té doby nepoznaný kreativní potenciál jedince. D. T. Suzuki tento fenomén vystihl naprosto přesně, když poukázal na to, že pravda zenu – i kdyby jí byla jen nepatrná troška – je právě tím, co dokáže proměnit všední, monotónní a zcela neinspirativní lidský život v nespoutané umění plné ryzí vnitřní kreativity. Probuzením šestého smyslu a intuice získáváme nástroj, jak prolomit svazující bariéry logiky a najít skutečnou svobodu napříč všemi sférami našeho bytí.
