Za oponou vědomí
Proč nám náš vlastní mozek brání v dosažení stavu ne-mysli
Pojmy jako mysl, ne-mysl, vědomí či nevědomí rezonují lidskou kulturou po staletí. Mistři bojových umění, zenoví mniši i umělci se k nim neustále vracejí ve snaze popsat stavy absolutního soustředění a dokonalé přítomnosti. Může se zdát, že jde o jakési abstraktní, téměř mystické sféry, do kterých lze proniknout pouze skrze nekonečné filozofické rozjímání. Pravda je však mnohem pragmatičtější a ukrývá se přímo uvnitř našich lebek. Abychom tyto koncepty dokázali skutečně plně pochopit a případně je i uvést do praxe, musíme opustit říši metafor a podívat se na základní fyziologii lidského mozku. Musíme porozumět tomu, jak funguje naše mysl z hlediska neurobiologie a jaké různé stavy vědomí náš mozek vlastně dokáže generovat.
Tento článek vás provede architekturou vašeho vlastního mozku a odhalí, proč je pro nás tak nesmírně těžké dosáhnout stavů, o kterých mluvili dávní mistři. Nejde o nedostatek duchovního cítění, nýbrž o tvrdý, biologický fakt způsobu, jakým jsme evolučně “zadrátováni”.
Mapa bojiště: Základní architektura mozku
Představme si lidský mozek jako gigantické, pulzující řídicí centrum, které zpracovává každičký detail naší existence. I když je jeho anatomie nesmírně spletitá, pro pochopení vědomí nám postačí seznámit se s jeho hlavními částmi. Lidský mozek se skládá ze šesti základních struktur. První z nich je mozek (prefrontální kortex), obrovská zvrásněná klenba, která tvoří největší část naší mozkové hmoty. Pod ním se ukrývá mezimozek, jakási centrální křižovatka signálů. V zadní části hlavy najdeme mozeček, který zodpovídá za rovnováhu a jemné ladění našich pohybů. Celý tento systém je napojen na míchu přes struktury nazývané střední mozek, Varolův most a prodloužená mícha, které řídí ty nejzákladnější životní funkce nezbytné pro naše přežití.
Nejzajímavější je však uspořádání koncového mozku a mozečku. Obě tyto části jsou rozděleny na dvě zrcadlové poloviny – pravou a levou hemisféru. Každá hemisféra koncového mozku se pak dále člení na čtyři specifické oblasti, takzvané laloky: čelní, temenní, spánkový a týlní. V těchto lalocích se nacházejí primární i sekundární oblasti odpovědné za naše pohyby, zpracování smyslových vjemů a vytváření asociací mezi nimi.
Aby však tento složitý systém mohl fungovat jako jednotný celek, musí spolu obě poloviny mozku neustále komunikovat. K tomu slouží kalózní těleso (corpus callosum, česky také mozkový trámec či vazník) – masivní svazek nervových vláken, který funguje jako vysokorychlostní datový most mezi pravou a levou hemisférou. Hlavním a naprosto klíčovým účelem tohoto mostu je koordinace informací mezi oběma stranami. Tato koordinace je životně důležitá. Náš mozek totiž nese odpovědnost za zpracování úplně všeho, co v životě zažijeme, o čem přemýšlíme, co děláme i o čem sníme. A právě z tohoto neustálého zpracovávání našich zkušeností a činů se rodí to, čemu říkáme mysl a naše vědomí.
Dvě polokoule, dva různé světy: Fenomén lateralizace
Nyní se dostáváme k největšímu a nejdůležitějšímu objevu: my lidé nemáme pouze jedno jediné vědomí!
Když náš mozek přijímá informace z okolního světa, každá jeho polovina tyto informace zpracovává naprosto odlišným způsobem. Vznikají tak dva zcela rozdílné typy zpracování – levo-mozečkové a pravo-mozečkové. Tento jev vědci označují jako lateralizaci mozku. Jak prokázaly moderní studie (např. významná vědecká práce Halpern et al., 2005: Lateralization of the Vertebrate Brain), evoluční výhoda tohoto rozdělení mozku na dvě téměř identické poloviny spočívá v tom, že umožňuje mozku provádět oddělené, paralelní úkoly současně. Mozek díky tomu může v jedné chvíli řešit dva různé typy problémů.
Rozdíly mezi oběma hemisférami jsou propastné a tvoří jádro toho, proč zažíváme vnitřní konflikty v momentech, kdy potřebujeme konat s čistou myslí.
Levá hemisféra: Analytický řidič
Zpracování informací v levé hemisféře je spojeno s naším běžným, bdělým vědomím. Je to doména intelektu, slov, řeči a času. Levý mozek přistupuje ke světu analyticky a lineárně – věci rozebírá na součástky a řadí je hezky jednu za druhou, sekvenčně. Je vysoce racionální, objektivní a pracuje takřka “digitálně”, tedy v jasně daných, ohraničených kategoriích (černá/bílá, ano/ne). Levá hemisféra je oním hlasem ve vaší hlavě, který neustále komentuje, hodnotí a plánuje. V našem každodenním životě sedí pevně za volantem; je to sebevědomý řidič našeho vědomí.
Pravá hemisféra: Tichý pasažér
Naopak pravá hemisféra představuje říši našeho nevědomí či podvědomí. Její zpracování světa je absolutně neverbální (nepoužívá slova) a ne-temporální (nevnímá plynutí času). Zde sídlí intuice, představivost a vztahové chápání. Pravý mozek nepracuje lineárně, ale přijímá obrovské množství informací naráz – vnímá vícenásobně, holisticky (celostně) a prostorově. Zkoumá svět subjektivně. Neanalyzuje jednotlivé stromy, ale okamžitě vnímá celý les. Pravá hemisféra je tichým pasažérem, který pozoruje, cítí a intuitivně ví, ale neumí to vyjádřit slovy.
Zásadním a kritickým faktem, který si musíme zapamatovat, je, že levý mozek je verbální, zatímco pravý mozek nikoliv.
Anatomie vnitřního konfliktu: Intelekt jako překážka
Vzpomeňte si na staré texty, které tvrdí, že nejvyšší pravda je mimo slova a že správná Cesta se nedá popsat. Z neurobiologického hlediska mají naprostou pravdu. Hovoří zde totiž o pravo-mozkovém vnímání. V pravé hemisféře intuice bleskurychle vede k přímému vnímání reality. Zde neexistuje žádná prodleva způsobená přemýšlením nebo hledáním správného slova.
Problém je však v tom, že tato intuitivní, podvědomá úroveň je u většiny lidí tvrdě ovládána a potlačována vědomím levé hemisféry. Přepínat plynule mezi těmito dvěma stavy vědomí (z analytického do intuitivního) není pro běžného člověka vůbec jednoduchý úkol. U drtivé většiny z nás totiž dominuje mysli levá hemisféra. Náš vědomý intelekt, náš analytický hodnotitel, se stává naší vlastní největší překážkou.
Tento konflikt vysvětluje jeden z největších historických paradoxů bojových umění a zenové praxe: proč dávní mistři tak často selhávali, když se snažili vysvětlit stav „ne-mysli“ (v japonštině označovaný jako ne-mysl neboli mušin) svým žákům? Odpověď leží opět v biologii. Pro tento stav doslova neexistují slova, protože řeč zkrátka není zpracovávána pravým mozkem.
Řeč je výhradní záležitostí levé hemisféry. Běžné, každodenní lidské vědomí je svou povahou verbální, a proto je naprosto nevhodné a nevybavené k tomu, aby dokázalo popsat neverbální, intuitivní, prostorové a celostní vnímání, které se odehrává v pravém mozku. Ve chvíli, kdy se nacházíte ve stavu pravo-mozkového vědomí, nemluvíte, protože pravý mozek nedisponuje jazykovým aparátem.
Dávní mistři pochopitelně dokázali jasně rozeznat rozdíl mezi těmito stavy vědomí. Zkrátka je ale nedokázali adekvátně popsat. Jakýkoliv pokus o použití slov by totiž okamžitě přesunul veškerý důraz zpět do verbálního centra v levém mozku, které ovšem nedokáže zpracovávat informace stejným, celostním způsobem jako mozek pravý. Vytvořil by se tak začarovaný kruh. Mistři proto mohli pouze konstatovat, že „Cesta je beze slov“. To je hlavní neurobiologický důvod, proč se podobné stavy nedají předat popisem z učebnice, ale musí se přímo zažít. Vymykají se totiž pouhým slovům.
Smrtelná mysl a probuzení vnitřního zraku
Dávné učení (například učení bódhidharmy) často hovoří o konceptu takzvané “smrtelné mysli”. Pokud si tento termín přeložíme do jazyka dnešní vědy, zjistíme, že onou “smrtelnou myslí” se myslí právě naše levo-mozečkové vědomí, které diktátorsky ovládá náš každodenní život. Naopak vědomí pravé hemisféry poskytuje klíč k tomu, co staré texty nazývají osvícením.
Když se objeví “smrtelná mysl” (tedy když začneme příliš analyzovat, přemýšlet a mluvit levou hemisférou), dokonalost a čisté napojení na přítomnost mizí. Jakmile naopak tato analytická mysl zmizí, objeví se realita ve své čisté podobě. Osvobodit svou mysl od “smrtelné mysli” neznamená zbláznit se nebo upadnout do bezvědomí. Znamená to osvobodit svůj podvědomý pravý mozek od svazující kontroly vědomého levého mozku. To je to pověstné „nevědomé vědomí“.
Tím, že různí mistři historie používali k popisu svých filozofií velmi podobná přídavná jména a metafory, nám poskytují silný důkaz, že tyto různé stavy vnímání skutečně empiricky rozeznávali. Dokázali provést to, čemu dnes říkáme kognitivní posun – dokázali záměrně přesunout ohnisko svého vnímání z levo-mozečkového vědomí (běžné mysli) do pravo-mozečkového vědomí (ne-mysli). Nějakým způsobem přiměli levou hemisféru, aby se vzdala své neustálé kontroly, uvolnila sevření a dovolila pravé hemisféře dominovat, čímž dosáhli radikálně odlišného stavu bytí.
Stav ne-mysli byl pro ně jakýmsi „vnitřním zrakem“, který jim umožňoval vidět to, co za normálních okolností vidět nelze. Byla to cesta k nejhlubšímu poznání sebe sama. Známé rčení tvrdí, že skutečné vidění se odehrává vnitřní myslí. Tato psychická síla vidění se musí bystřit, abychom dokázali okamžitě jednat v naprostém souladu s tím, co vidíme, aniž bychom to museli nejprve racionálně zpracovávat a zpomalovat tak své reakce úvahami.
Jak ale tuto schopnost vnitřního vidění zostřit? Jak docílit toho, aby pravý mozek převzal kontrolu, když nás ten levý drží tak pevně v hrsti?
Odemknutí ne-mysli jako neurobiologický cíl
Z poznatků, které jsme získali pohledem do anatomie mozku, můžeme nyní definovat celý problém mnohem srozumitelněji a exaktněji. Podařilo se nám destilovat mystiku do tří základních, holých faktů:
-
Slavný stav ne-mysli (mušin) není žádnou nadpřirozenou magií. Je to jasně definovatelný stav, kdy vědomí a vnímání plně přebírá pravá hemisféra mozku.
-
Heslo “osvobodit svou mysl” v praxi neznamená nic jiného, než utišit dominantní a neustále švitořící vědomí levé hemisféry a dovolit pravé hemisféře, aby se plně projevila a převzala řízení našich reakcí.
-
Historická realita je taková, že mentální trénink potřebný k dosažení tohoto přepnutí vyžadoval v minulosti enormní investici času a úsilí. Tradiční meditace sloužila právě jako nástroj k pomalému, postupnému utišování levého mozku.
Uvědomění si těchto faktů nás staví před zásadní překážku. Podle starých mistrů bylo nutné k dosažení tohoto kognitivního posunu zasvětit tréninku přinejmenším deset či dvacet let, ne-li celý život. Byla to celoživotní cesta odříkání, jejímž jediným cílem bylo z neurobiologického hlediska utišit analytické centrum v naší hlavě. Pokud by toto byla jediná možnost, zůstal by stav ne-mysli pro drtivou většinu moderních lidí, zavalených každodenními povinnostmi (které paradoxně vyžadují neustálé zapojení analytického levého mozku), navždy uzamčený.
Pochopení anatomie našeho mozku a faktu, že náš vnitřní konflikt je “pouhým” bojem dvou odlišně fungujících hemisfér, je však prvním a nezbytným krokem k úspěchu. Náš mozek nám nebrání v dosažení stavu ne-mysli ze zlé vůle. Pouze plní svou primární funkci – levá hemisféra nás svými neustálými analýzami a kategorizováním chrání v běžném složitém světě a umožňuje nám fungovat ve společnosti založené na jazyce a čase. Pokud však chceme nahlédnout za oponu vědomí a zažít okamžiky absolutního splynutí s přítomností, kde akce a reakce splývají v jedno, musíme se naučit tohoto “analytického řidiče” na povel uspat.
Poznání, že se jedná o fyziologický proces – o pouhé odpojení levé hemisféry od řízení a předání volantu hemisféře pravé – snímá z celého konceptu ne-mysli roušku mystiky a mění ho v praktický, byť nesmírně náročný, tréninkový cíl. Cíl, jehož dosažením získáme schopnost nezkresleného, přímého a okamžitého vnímání reality.
