Bojový duch Japonska (E.J. Harrison) – Kapitola 14: Karate a Aikidó

Přečteno: 60

KAPITOLA XIV – KARATE A AIKIDO

Musím se přiznat, že během svého dlouhého pobytu v Japonsku i členství v Kodokanu jsem o žádném z těchto bojových umění nikdy neslyšel. A přesto jejich historie pravděpodobně předcházela historii jujutsu, nemluvě o judu, které je ve srovnání s oběma těmito disciplínami zcela moderní. Ze všech důkazů, které v posledních letech pronikly na Západ, se zdá být zřejmé, že tato dvě umění byla ve svých fyzických atributech v podstatě bojová a měla jen velmi málo společného s tím, co bychom mohli považovat za sport. V tomto ohledu je třeba je jasně odlišit od juda, i když jejich současní představitelé se obzvlášť snaží zdůrazňovat jejich etický základ.

Vzhledem k tomu, že Západ zatím ví o karate podstatně více než o aikidó, dám mu přednost, ačkoliv se se obávám, že se můj popis ukáže být jen povrchním popisem jeho hlavních charakteristik.
Nejprve tedy k samotnému názvu: Kara znamená prázdný a te znamená ruka, tj. bojovat prázdnýma rukama, bez smrtících zbraní. V tomto ohledu se tedy karate podobá jak jujutsu, tak judu. Ale jako čistě “bojové umění”, jehož cílem je zlikvidovat nepřítele v co nejkratším čase a bez použití jakýchkoli prostředků. Musíme, jak se domnívám, uznat, že je svou smrtící účinností převyšuje. A proč by tomu tak mělo být, vyplyne ze skutečnosti, že jediná technika karate, je-li prováděna vážně, je schopna způsobit své oběti smrtelné zranění jistěji a rychleji než jujutsu nebo judo.

Důvodem je to, že karateka si dlouhým a neustálým cvičením a tréninkem zocelí ruce a prsty natolik, že s nimi dokáže bez problémů rozštípnout několik prken a rozbít tucet dlaždic. Silou úderu dokáže zabořit prsty do hrudního koše nebo do krku, zaháknout nebo rozbít žebro a hrtan nebo pěstí rozbít kameny či dokonce hřbet koně!

Ani to není všechno. Zkušený karateka je prakticky akrobat a dokáže stejně snadno použít lokty, kolena a nohy, aby protivníka zneškodnil strašlivými údery na životně důležitá místa jeho těla. Pro dokreslení: V nedávném článku, kterým do časopisu Kodokan Review přispěl jistý Gichin Funakoshi, uznávaný představitel tohoto umění, se vysvětluje, že od hlavy až po konečky prstů existuje překvapivé množství částí těla, které lze využít v technikách karate. Například jen od zápěstí po konečky prstů je více než deset oblastí, které se využívají k úderům. Hodně se používají také lokty, zápěstí, kolena a chodidla (šest oblastí).

Bez přehánění tak lze říci, že lidské tělo je pokryto přirozenými zbraněmi. Je zbytečné říkat, že k jejich účinnému využívání je třeba vytrvale trénovat. Nejdříve je tedy třeba se naučit, jak sevřít pěst, jak se držet v přirozeném obranném a útočném postoji, jak udeřit i jak se bránit atd.

V některých případech je hrana malíčku karatistovy ruky ztvrdlá a zocelená do té míry, že vzniká jakýsi výstupek ostrý téměř jako břitva, jehož jeden úder, kdyby byl veden na krční tepnu nebo krční žílu oběti, by stačil k jejímu usmrcení. Je spolehlivě známo, že před časem si jeden držitel 4. danu Kodokanu dovolil postavit se proti odborníkovi na karate v shiai neboli soutěži, a že za necelé dvě minuty byl judista odnesen z žíněnky se zlomenými žebry a dalšími (byť drobnými) zraněními.

Z těchto senzačních skutečností můžeme vyvodit, jaký by byl osud každého západního boxera, který by se postavil proti odborníkovi karate, v nepravděpodobném případě, že by byly uzákoněny podmínky, které by boxerovi umožňovaly používat holé pěsti a odborníkovi na karate nejen holé pěsti, ale i všechny ostatní části těla a končetiny, které jsou součástí přirozené výzbroje karate.
Je pravděpodobné, že ještě než zazní gong oznamující konec prvního kola, “další průběh ho už nebude zajímat” a že pozůstalým dědicům uspořádají smuteční obřad.

Nebo řečeno vědeckým žargonem, měli bychom být svědky jakéhosi katalytického procesu, při němž se změna ve složení jednoho tělesa uskutečňuje přičleněním jiného tělesa, které samo žádnou nepodstupuje.

Jaký je původ karate? Kdo byl jeho prvním tvůrcem? Jak se v průběhu staletí zdokonalovala jeho technika? Při hledání odpovědi na tuto otázku se můžeme opřít pouze o tradici. Zdá se, že karate existovalo v Číně již před tisíci lety v období Gen, Min a Shin a poté se objevilo na japonském ostrově Okinawa, kde mělo své japonské počátky. Karate se také nazývalo Tode, přičemž To bylo jméno čínského císaře.

Je pravda, že Japonsko bylo v té době pod velkým vlivem Číny. Ať už to bylo jakkoli, právě na ostrově Okinawa se poprvé objevila technika boje beze zbraně. Jedním z důvodů rozvoje karate na ostrově bylo ustavení vlády Kimmu (což znamená “beze zbraní”).

Je zaznamenáno, že Napoleon byl jednoho dne velmi překvapen, když zjistil, že na Dálném východě existuje malé nezávislé království, kde jsou zbraně již dlouhou dobu zakázány. Tato zpráva se týkala země karate, Okinawy, která se dříve nazývala Rjúkjú. Byla založena před 500 lety a sdružovala tři pohoří, byla stylizována jako “svaz tří hor”, ale byl to král hor (Shopashi), kterému se podařilo dostat do rukou tři oblasti ostrova a který zakázal nošení všech zbraní.

Mír trval 300 let až do dne, kdy ve čtrnáctém roce vlády Keisho strašlivý a mocný klan Tozuka ostrov dobyl. Nová vláda obyvatele zcela odzbrojila a zakázala dokonce i držení zbraní doma.
Metody boje beze zbraní byly poté maximálně propracovány a rozvinuty a “čínský box” byl metodicky studován a zdokonalován. Tyto metody se nazývaly různě: okinawa-te, tode a karate. Používání atemi neboli metody útoku na životně důležitá místa na těle předčilo ostatní metody boje holýma rukama, protože útočník mohl v boji na střední vzdálenost využívat různé části vlastního těla, pěst, lokty, kolena, chodidla atd. jako postranní zbraně.

Ve feudálních dobách byl každý způsob boje držen v tajnosti a tato tendence na ostrově Okinawa byla posílena tím, že byla zcela utajena před režimem Tozuka. Nehledě na všechny tyto úvahy však výše uvedené skutečnosti zcela nevysvětlují, proč se o karate nezachovalo nic v písemné podobě v žádných archivech, ani proč bylo vše, co souvisí s tímto uměním, tak přísně utajováno až téměř do našich dnů.

Existuje sice stará literatura o jujutsu, ale o karate neexistuje žádná. A jakkoli početné byly tradice týkající se tohoto umění, ti, kdo ho znali, své znalosti nikdy neprozradili; odkázali je ústně svým potomkům jako vzácné dědictví. Tento zvyk utajovat výuku karate trval dlouho a i poté, co bylo zveřejněno. Přesto i poté mnozí staří mistři nadále žárlivě střežili své speciální techniky.

Pan Funakoshi vypráví, že krátce poté, co začal otevřeně vyučovat karate, asistoval při slavnostním předávání tohoto umění pan Ogawa, tehdejší ministr školství. Po dalším zkoumání uznal jeho výchovnou hodnotu a nechal ho zařadit do výuky tělesné výchovy na školách a prefekturních lyceích. Díky této události byl opuštěn staletý zvyk držet toto umění v tajnosti a pro karate nastala nová éra.
V roce 1923 byl pan Funakoshi pozván Ústředním sekretariátem tělesné výchovy na Okinawě, aby odjel do Tokia, kde bylo karate zcela neznámé, a předvedl zde ukázku na národním mistrovství v atletice. Její úspěch byl ohromující a po skončení ukázky mu nikdo jiný než Dr. Kano prostřednictvím společného přítele sdělil, že si přeje toto umění studovat. To tehdy nebylo možné, protože pan Funakoshi se musel ihned po mistrovství vrátit na Okinawu.

Protože však Dr. Kano naléhal, pan Funakoshi souhlasil s předvedením v Kodokanu. Zde pak předvedl několikrát před asi stovkou žáků Dr. Kano kata (formy) karate a vysvětlil základní principy tohoto umění. Následovala záplava podrobných a technických otázek a pan Funakoshi byl ohromen úctou a zájmem, který tazatelé projevovali.

Během heroické éry juda bylo karate považováno za překážku jeho pokroku a v myslích studentů obou umění zůstávalo trochu pohrdání tím druhým. Dnes se zdá, že se situace změnila a mezi objektivními a jasně uvažujícími judisty se zrodil zdravý respekt ke karate jako k bojovému umění par excellence.

Aniž bychom znevažovali přednosti juda jako špičkového sportu, a dokonce i jako bojového umění, můžeme si položit otázku, zda by se jeho metody, i kdyby zahrnovaly atemi, ukázaly být v tomto ohledu tak účinné jako metody karate, a to z důvodů, které jsme již uvedli. A kromě atemi je třeba si uvědomit, že velmi velkou část technik juda lze s bezpečností pro útočníka cvičit pouze na žíněnkách dojo. Na druhou stranu, pokud by je někdo vykonal na tvrdém terénu proti soupeři typu Rockyho Marciana, který má možná slušné znalosti i v zápasení, mohly by se pro něj ukázat jako rozhodně velmi riskantní.

Lze však poznamenat, že jednou z velkých výhod, které karateka oproti judistovi v opravdovém boji na život a na smrt má, je to, že se nemusí ke svému protivníkovi příliš přiblížit, aby ho přemohl, a že může volně používat ruce, prsty, pěsti, lokty, kolena a chodidla, aby na svou oběť seslal smrtící údery ze všech možných úhlů a výšek, a že ve většině případů stačí jediný strašlivý úder na cíl, aby se jeho oběť dostala na hřbitov.

Z toho, co bylo řečeno, by mělo být zřejmé, že jako sport, a tedy pro účely veřejného předvádění, karate nemá šanci vyzvat judo v jeho populární přitažlivosti. Je zřejmé, že karate mohou na veřejnosti bezpečně předvádět pouze odborníci, neboť každý úder z jeho repertoáru musí útočník zastavit o zlomek centimetru dříve, než dopadne na vybrané místo na těle oběti.
Kromě toho by o ukázku tohoto charakteru měli zájem pouze diváci, kteří mají určité předchozí znalosti tohoto umění. Judo se žádnými takovými omezeními netrápí a díky efektnosti jeho metod přiláká turnaj v judu vždy plný sál. Právě z tohoto důvodu není třeba, aby mezi těmito dvěma uměními existovala vážná rivalita.

Mé znalosti o aikidó jsou stejně tak z druhé ruky, protože jsem ještě nikdy neměl to štěstí být svědkem ukázky tohoto umění. Nicméně jsem si vědom toho, že stejně jako karate je aikidó považováno téměř výhradně za bojové umění, zatímco vyznavači kodokan júdó mají dnes tendenci klást mnohem větší důraz na júdó jako na vrcholový sport. V aikidó se nesoutěží.

Stupně se udělují na základě znalosti technik, stylu a rychlosti. Ty vždy odpovídají skutečné hodnotě ve skutečném boji a velmi vysoké účinnosti. Stejně jako v judu však stupně odrážejí více či méně těsné spojení mezi myslí a tělem. Je také třeba připustit, že předchozí znalost juda usnadňuje studium aikidó a urychluje pokrok v něm.

Čtenáře je třeba upozornit, že samotné slovo aiki není antonymem pro kiai, dokonce ani jeho synonymem, ačkoli dýchání hraje při jeho cvičení důležitou roli, stejně jako rozvoj saika tanden (spodní části břicha). V tomto kontextu ai znamená seskupený, sestavený atd. a ki pocit, vědomí atd.

Aiki tedy není síla uvolněná okultním výkřikem kiai popsaným na jiných místech těchto stránek, ale je to spíše nahromaděná síla, jednota myšlení a jednání, sevření vědomí. Zatímco v judu lze praktické principy shrnout jako (1) vychýlení; (2) nástup do techniky a (3) zakončení, v aikidó jsou to (1) kontakt; (2) bolest a (3) vychýlení a v případě potřeby i hod.

Je zaznamenáno, že před více než 700 lety existovala na sever od hory Fuji škola “budó”, starobylého bojového umění. Tato škola se specializovala na výuku takzvaného aikijutsu, které bylo drženo v tajnosti a zpřístupněno jen několika žákům, z velké části šlechticům starobylého rodu. Toto umění vzniklo z kenjutsu neboli šermu a postupně se stalo zbraní, které předčilo i jujutsu.

Když zesnulý doktor Kano vytvořil svou novou metodu, kterou nazval judo, téměř všechny starší školy jujutsu se spojily s Kodokanem. Školy aikijutsu neboli aikidó si však zachovaly svou nezávislost. Nicméně Dr. Kano, který uznával hodnotu aikidó ve skutečném boji, vyslal speciální misi složenou z některých žáků, aby studovala aikidó, a tito absolventi prý učili tuto formu obrany pokročilé studenty Kodokanu.

Je docela na pováženou, že než se tyto řádky setkají s očima mých čtenářů, dozví se o aikidó v této zemi mnohem více díky skutečným ukázkám tohoto umění předváděným autorizovanými japonskými odborníky.

Jako poznámku pod čarou k výše uvedenému si neodpustím ocitovat úryvek z nesmírně zajímavé depeše, kterou do londýnského deníku Daily Mail z 15. března 1955 přispěl jeho brilantní newyorský dopisovatel Don Iddon v seriálu nazvaném “Velký odstrašující prostředek“, jenž je záznamem jeho dojmů z exkluzivní návštěvy velitelství strategického letectva Spojených států poblíž Omahy v Nebrasce, které jsou vedlejším důkazem rostoucího významu, který ozbrojené síly Spojených států přikládají praktické znalosti japonských neozbrojených smrtících metod. V popisu typu mužů sloužících u SAC tak píše:

Jsou velmi zdatní a musí projít náročnými fyzickými a psychologickými testy. Každý letec zde ovládá techniky hodů juda, úderové a kopací metody karate, dovednosti držení a strhů v zápase a složitosti boje s holemi a noži v policejním boji. Jsou to vlastně Commandos. Generál LeMay trval na odborném týmu instruktorů a poslal do Japonska pro specialisty na jujutsu.
Člověk by rád slyšel autoritativní ujištění, že se nejen v této zemi, ale i v Anglii podnikají kroky k tomu, aby se i naši bojovníci podobným způsobem vycvičili v těchto skutečně nepostradatelných uměních útoku a obrany, aby byli připraveni proti různým nepředvídatelným situacím v oblasti zrady a špionáže páté kolony. A k výše uvedenému by měl být užitečný následující citát: “Život se nikdy nevrací k těm, kdo byli zabiti, když jim jednou prořízli krční tepnu.

POKRAČOVÁNÍ

Series Navigation<< Bojový duch Japonska (E.J. Harrison) – Kapitola 13: Sennin – japonská obdoba jogínaBojový duch Japonska (E.J. Harrison) – Kapitola 15: Poválečné rozšíření juda >>

Autor

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *