Přečteno: 87

KAPITOLA VI – VZPOMÍNKY MISTRA

O slavném správci Kodokanu, panu Yokoyamovi, jsem již krátce hovořil jako o pravděpodobně největším představiteli moderního juda, jakého Japonsko dosud vytvořilo. S panem Yokoyamou máme přátelské vztahy už nějaký ten tucet let, i když v mém případě narušovaly náš jinak častý styk občasné nepřítomnosti z pracovních důvodů.

Stejně jako mnoho dalších vyznavačů tohoto úžasného fyzického a etického umění boje je pan Yokoyama v soukromém životě ztělesněním dobré povahy, ačkoli svého času byl při výkonu svého povolání nucen občas způsobit svým bližním mnoho bolesti. Tento postřeh se týká spíše minulosti než současnosti; moderní japonské zákony totiž nedovolují, aby si lidé úmyslně způsobovali zranění, i když jsou všechny zúčastněné strany naprosto ochotné riskovat.

Za mladých let pana Yokoyamy byla sice svoboda člověka v jiných ohledech omezenější, ale v jujutsu a šermířských střetnutích byla účastníkům poskytnuta mnohem větší volnost než za současné éry Meiji.
Když jsem pana Yokoyamu požádal, aby mi řekl něco o svém divokém mládí, ochotně mi vyhověl. Domluvili jsme se proto na večeři u mne. V určený den se mnou povečeřel v mém sídle v Kojimachi v Tokiu a pak u sklenky whisky a cigaret okamžitě upadl do vzpomínkové nálady.

“Za starých feudálních časů,” začal, “se jujutsu dělilo na mnoho škol. Já jsem začal toto umění studovat od chlapeckých let u mistra Tenshin Yoshin-ryu. V té době byly souboje nesmírně drsné a nezřídka stály účastníky život. Proto jsem se vždy, když jsem se vydal na nějakou z těchto akcí, loučil s rodiči, protože jsem neměl jistotu, že se ještě někdy vrátím živý. Soutěže byly natolik náročné, že jen málokterá technika byla zakázaná a my jsme se proto neváhali uchýlit k těm nejnebezpečnějším metodám, abychom soupeře porazili. Zážitků tohoto druhu jsem měl proto nepočítaně. Od té doby však byly nebezpečnější techniky z těchto střetnutí vyřazeny, aby se předešlo vážným následkům, a tato okolnost, myslím, vysvětluje rostoucí popularitu umění boje, nyní známého jako judo”.

“Když mi bylo asi třiadvacet let, utkal jsem se s panem Samurou Masaharou ze školy Takeuchi ryu. Dějištěm bylo dójó Metropolitního policejního úřadu a já měl to štěstí, že jsem zvítězil. Někdy krátce poté jsem měl opět ve stejném dójó soutěž i s panem Nakamurou Haruza ze školy Ryó Shinto ryu. Pan Nakamura byl tehdy v nejlepších letech a těšil se pověsti nejsilnějšího představitele jujutsu v zemi. Náš souboj trval pětapadesát minut – nejdelší zaznamenaný čas v zápasech tohoto druhu a nakonec nebyl tehdy rozhodnut ve prospěch žádného z nás. V obavě, aby pokračování zápasu nevedlo ke smrtelnému zranění jednoho nebo obou z nás, byli jsme totiž připraveni jít až na hranici našich fyzických i psychických možností, vystoupil pan Mishima Tsuyo, tehdejší šéf městské policie, a nařídil přerušení zápasu.

Výše zmínění mistři jsou ti nejhrozivější, s jakými jsem se kdy v životě setkal. Zápasy, v nichž jsem zápasil, většinou skončily v můj prospěch po dvou nebo třech minutách. Přibližně v té době byl zveřejněn seznam mistrů jujutsu, v němž se pan Nakamura objevil jako mistr Východu a já jako mistr Západu“.

“Od roku 1890 začala chuť do jujutsu upadat a různé ryugi postupně ztrácely své žáky, ale se založením Kodokanu se příliv opět obrátil a dnes se již ani nešetří na výchově schopných učitelů. Umění judo se vyučuje na všech středních školách i u vojenských a námořních důstojníků. Žáků Kodokanu je asi třináct tisíc, z toho podíl yudansha (učitel), kteří již mají černé pásy na znamení svého výkonu, je asi 1.200. Sedmý stupeň (shichidan) je nyní nejvyšší stupeň udělovaný v Kodokanu a dosud ho získali pouze dva muži – pan Yamashita a já. Šestý stupeň (rokudan) mají tři muži: pan Isogai, pan Nagaoka a pan Iidzuka. Pátý stupeň (godan) má šest osob a čtvrtý stupeň (jodan) asi třicet.

Možná je také zajímavé zmínit, že velitel Hirose, který přišel o život při pokusu zablokovat vjezd do Port Arthuru během rusko-japonské války, byl držitelem čtvrtého stupně a pan Kano mu poté posmrtně udělil šestý stupeň. Třetí stupeň (sandan) zahrnuje asi 120 jmen, druhý (nidan) asi 300 a nejnižší stupeň yudansha, známý jako shodan, je odpovídajícím způsobem početný.

Mimo školu Kodokan je několik dalších známých mistrů, z nichž zvláštní pozornost si zaslouží pan Imai z Okayamy, který se svými dovednostmi vyrovná našemu pátému stupni, pan Tanabe, rovněž z Okayamy, a pan Yamamoto z Chiby, oba by se dali zařadit do čtvrtého stupně. Yudansha z Kodokanu jsou roztroušeni po všech provinciích, kde se snaží o popularizaci tohoto umění. Někteří z nich odjeli i do zahraničí a získávají si v těchto cizích zemích zcela jistě dobrou pověst”.

“Když jsem byl mladý,” pokračoval pan Yokoyama, “Tokio vůbec nebylo takové, jaké je dnes. Staří obyvatelé si ještě pamatují, že v Nedzu, hned za Císařskou univerzitou, byla čtvrť s licencí (herny a prostituce, pozn. překladatele). V zadní části této čtvrti vedla cesta podél rybníka Shinobazu, u úpatí parku Ueno. Tato cesta byla lemována bambusovými keři a v noci byla rozhodně dosti osamělým místem. Čtvrť Nedzu byla tehdy zamořena hazardními hráči a dalšími darebáky, kteří neustále hledali záminku, aby se mohli pohádat s pokojnými pocestnými a vylákat od nich zastrašováním peníze. Dójó, kde jsem cvičil, se nacházelo nedaleko Nedzu a žáci sami vyhledávali tyto hazardní hráče a jiné drsné živly jako výborný materiál, na kterých si mohli vyzkoušet své dovednosti. Měli jsme často ve zvyku se po tréninku vydávat na cestu, kterou jsem popsal dříve, a obvykle jsme si vybrali temnou noc a skryli se v bambusových keřích, kde jsme vyčkávali. Když šla kolem skupina hazardních hráčů, jeden z nás se vynořil ze svého úkrytu a zabránil jim v průchodu. Prakticky vždy se strhla hádka. Neměli jsme v úmyslu jim způsobit vážnou újmu na zdraví; chtěli jsme je jen překvapit a způsobit jim určitou fyzickou bolest jako zasloužený trest za jejich hříchy. Proto jsme se mezi sebou dohodli, že nebudeme zasahovat žádné životně důležité místo, ale omezíme své techniky pouze na dočasné vykloubení spodní čelisti těch hráčů a výtržníků, kteří se chtěli s námi porvat.

Máme jednoduchou metodu, jak toho docílit prudkým úderem otevřenou dlaní. Kdykoli slova vyústila v rány, okamžitě jsme střetnutí urovnali dobře mířeným úderem, který přitom naše protivníky jen zřídkakdy přivedl do stavu “hors de combat” (tedy stavu, kdy již nebyli schopni bojovat, pozn. překladatele). Nás, žáky jujutsu, nesmírně bavilo sledovat naše oběti, jak se s vykloubenými dolními čelistmi marně pokoušejí vykřiknout, a jediným slyšitelným výsledkem bylo jen jakési tlumené zasténání, když se s oběma rukama podpírajícíma poškozené čelisti v plné rychlosti vydávají na útěk. Někdy se žákovi nepodařilo ukončit soupeře jedním úderem a musel úder opakovat, v takovém případě byl považován za ještě ne zcela zkušeného ve svém umění.

Nápravu kostí se mistři jujutsu učili jako nezbytnou součást svého umění, a tak se stávalo, že zranění hazardéři chodili ráno k nám do dójó, abychom jim čelisti zase nahodili zpět. Často se stávalo, že po takové šarvátce, jakou jsem popsal, vyžadovalo služby našeho učitele během jediného dne až půl tuctu obětí, a my jsme tak měli potěšení zblízka zkoumat účinek našich dovedností, což těmto nočním dobrodružstvím dodávalo na pikantnosti. Všichni jsme tehdy byli temperamentní mladí lidé a já nijak neomlouvám naši zálibu v těchto zlomyslných kouscích. Doba se změnila a dnes je třeba od podobných praktik, ať už jsou jejich motivy jakkoli chvályhodné, odrazovat. Vyprávím vám tento příběh jako dobrovolnou zpověď o svém chlapeckém věku“.

“Kromě tohoto záměrného vyhledávání příležitostí k využití juda jsem měl nejednou příležitost použít toto umění k útočným a obranným účelům, ale nechci se pouštět do podrobností, protože tato střetnutí většinou souvisejí s volebními problémy, k nimž došlo v prvních dnech ústavní vlády, kdy se politická kampaň často vyznačovala projevy hrubé síly mezi stoupenci soupeřících kandidátů. Místo abych se zabýval těmito nepříjemnými incidenty, připomenu několik případů méně závažné povahy, při nichž jsem se uchýlil ke svému umění boje jujutsu”.

“Vzpomínám si, jak jsem se počátkem ledna 1909 vydal do jisté restaurace v doprovodu pana Mifuneho, učitele pátého stupně v Kodokanu. V jednom rohu místnosti jsme si všimli skupinky třinácti mladých lidí, kteří popíjeli saké, zatímco ve vedlejší kóji seděl starší pár a ještě několik dalších návštěvníků, kteří si užívali objednané jídlo. Bylo vidět, že členové prvně jmenované skupiny dávají v častých intervalech hlavy k sobě a neustále si něco šeptají a zároveň vrhají pohledy naším směrem. Nijak zvlášť jsem si nevšímal toho, co se děje, ani jsem netušil, že by proti nám měli nějaké úmysly. S panem Mifunem jsme si dál povídali u skleničky. Najednou k nám jeden z těch darebáků přistoupil, klidně mi sebral kabát a klobouk a pokusil se nám utéct přímo před nosem. Samozřejmě jsem se ohradil, když zloděj, který se zjevně chtěl pohádat, trval na tom, že kabát a klobouk jsou jeho majetkem. Vznikla velká hádka, při níž zaujal výhružný postoj a k němuž se rychle přidalo půl tuctu jeho kamarádů z druhé strany místnosti. Nebylo jiné možnosti, a tak se pan Mifune zapojil do hry. Vyvaroval se zbytečných hrubostí, ale za necelou minutu je všechny skolil sérií rychlých úderů. Pak se na mě vrhl zbytek bandy, ale srazil jsem je jednoho po druhém a za necelé tři minuty bylo po všem. Když se naše oběti probrali z bezvědomí, neztrácely čas a snažili ihned utéci, ale jednoho z nich jsme zadrželi a donutili ho k přiznání. Tehdy přiznal, že jejich cílem bylo vylákat od nás zastrašováním peníze. Nechali se zlákat naším kvalitním oblečením a domnívali se, že budeme pravděpodobně snadnou kořistí. Chlapíka jsme nechali jít, místo abychom ho předali policii, protože jsme se domnívali, že byl z našich rukou již potrestán dostatečně. Po odchodu těch darebáků nám staří manželé, kteří události zaujatě přihlíželi, řekli, že právě byli poprvé v životě svědky praktické ukázky jujutsu, a žasli nad našimi úžasnými výkony, které jsme dokázali proti takové přesile předvést.“

“Bylo to v témže měsíci, kdy jsem byl vyzván, abych svému příteli prokázal drobnou službu. Zavázal se financovat divadelní představení, a protože se na něj usmálo štěstí, vydělal několik tisíc jenů. Jednoho dne asi v polovině měsíce se bavil s přítelem u večeře, když na něho zavolalo asi půl tuctu sóshi [typ výtržníka, povaleče, často z řad bývalých studentů, kteří se dostali na mizinu] a dožadovali se rozhovoru. Jelikož to byli naprosto neznámí lidé, můj přítel se s nimi přirozeně odmítl setkat, tím spíše, že již měl hosta. Sóshi se však nedali odmítnout a vnutili se do místnosti, kde můj přítel a jeho host seděli a bavili se. Můj přítel se jich zeptal, co chtějí, a oni klidně prohlásili, že si od něj chtějí půjčit nějaké peníze. Na jeho odmítavý postoj k tak absurdní žádosti a důrazný příkaz, aby opustili dům, vytáhli výtržníci meče a dýky, které měli ukryté mezi oblečením, a mému příteli, který seděl jako uhranutý, úsečně oznámili, že zde počkají, dokud nedostanou uspokojivější odpověď, a mezitím se pustili do všeho, co se jim zachtělo mezi lahůdkami na stole, včetně hojných dávek saké. Můj přítel a jeho host se tak stali prakticky vězni. Naštěstí se jednomu sluhovi podařilo vyklouznout “zadními dveřmi” a říci mi, co se stalo. Neztrácel jsem již ni vteřiny a spěchal jsem je zachránit. Když jsem dorazil do domu, našel jsem sóshi, jak ohrožují mého přítele svými tasenými meči ve snaze vymoci si peníze. Poznal jsem vůdce bandy a poradil jsem mu, aby se svými druhy uprchl, pokud mu záleží na tom, aby si zachoval svůj život. I on mě poznal, okamžitě změnil tón a vydatně se omluvil, že mému příteli způsobil tolik potíží. Ostatní sóshi, kteří mě neznali, se zdáli být nakloněni uchýlit se k násilí, ale jejich vůdce je ujistil, že pokud na mě vztáhnou ruku, nikdy toho nepřestanou litovat, a řekl jim, kdo jsem. Poté odložili své zbraně na zem, které jsem sebral a odložil stranou. Znovu jsem jim doporučil, aby opustili dům, a nařídil jsem jim, aby mě navštívili příští den, kdy jim poskytnu zálohu na pokrytí jejich okamžitých potřeb. Sóshiové byli poté vyvedeni z domu a můj přítel mi vřele poděkoval za tu malou službu, kterou jsem mu mohl prokázat. Sóshiové se mi samozřejmě následující den neozvali, jak jsem předpokládal, ale později jeden z nich vstoupil do Kodokanu, napravil se a nyní je velmi nadějným žákem.”

Pan Yokoyama pak vyprávěl ještě další velmi zajímavou příhodu, jíž byl očitým svědkem a jejímiž hlavními aktéry byli mladý a statný řidič rikšy a starý muž.
“Bylo to asi před sedmi lety,” řekl pan Yokoyama, “když jsem se náhodou mířil na kopec Dangozaka, abych se podíval na výstavu chryzantém, a cestou mě míjel starý asi sedmdesátiletý muž, doprovázený asi jedenáctiletým chlapcem, oba jeli v rikše. Když dorazili k úpatí kopce, vystoupili a stařec nabídl řidiči rikši jízdné. Rikša byl však nespokojen a požadoval víc. Stařec se rozhořčil nad drzým chováním rikši a snažil se pokračovat v cestě, aniž by si jeho požadavku dále všímal. Ten jej ale následoval a zopakoval svůj požadavek, který doplnil výhrůžkou násilí. Pozoroval jsem je z malé vzdálenosti a byl jsem ve střehu, abych zasáhl, kdyby se rikša pokusil svou hrozbu uskutečnit. Stařec řekl chlapci, aby šel napřed, a pak se postavil před rikšu a přikázal mu, aby přestal naléhat, načež ten chytil starce pod krkem. Zrychlil jsem krok v domnění, že nastal okamžik, kdy bude zapotřebí mé pomoci, ale než jsem stačil dorazit blíže, viděl jsem, jak stařec rychle sevřel ruce, které na něj byly položeny, a bez zjevné námahy srazil útočníka na záda k zemi, kde zůstal ležet přišpendlený starcem, bezmocně křičel bolestí a prosil jej o odpuštění. Rychle se shromáždil dav lidí, kteří se nečekaným ztrapněním tyrana náramně bavili. Nakonec ho stařec pustil. Byl to pěkný pohled na něj, jak odkulhal s držadly od rikši přivázanými k opasku, protože obě ruce mu na čas ochromil silný a obratný stisk veterána, který v tomto střetnutí prokázal opravdu skvělé znalosti umění jujutsu, které musel dozajista získat v mládí“.

“Vzpomínám si také na dnes již dávné doby, kdy všichni samurajové nosili dva meče a v případě potřeby je také používali. Jako docela malý chlapec jsem byl náhodou svědkem vzrušujícího souboje na život a na smrt mezi roninem [samurajem bez pána] a třemi samuraji. Souboj se odehrál v okrsku Kojimachi v sousedství Kudanu, kde nyní stojí Shókonsha. Než budu pokračovat ve svém vyprávění, měl bych pro dobro svých zahraničních posluchačů [kromě dalšího japonského pána jsme byli přítomni ještě další dva] vysvětlit zvyklosti, které se běžně dodržovaly u mužů se dvěma meči za starých feudálních časů, aby událost, kterou se chystám popsat, byla lépe pochopena. Meč samuraje, jak víte, byl majetkem ceněným výše než samotný život, a pokud jste se dotkli samurajova meče, dotkli jste se jeho důstojnosti. V těch dobách se považovalo za neomluvitelnou hrubost, když se samuraj dotkl špičkou své pochvy pochvy meče jiného samuraje, když se například míjeli na ulici; takovému činu se říkalo saya-ate (saya = pochva, ate = proti), a pokud se provinilec rychle neomluvil, téměř vždy následoval souboj.

Samurajové nosili dva meče, dlouhý a krátký, které se zasouvaly za obi neboli šerpu na levé straně tak, aby pochva delší zbraně trčela majiteli za zády. Vzhledem k tomu se často stávalo, zejména v davu, že se dvě pochvy dotýkaly, aniž by to bylo úmyslem na obou stranách, ačkoli samurajové, kteří o podobné potíže nestáli, vždy dbali na to, aby drželi meče hrotem dolů a co nejblíže u boku. Pokud by však k takovému sporu došlo, strany by ho v žádném případě nemohly nechat bez povšimnutí. Jeden nebo oba se okamžitě dožadovali satisfakce a výzva byla jen zřídkakdy odmítnuta. Vysoký smysl pro čest, který mezi muži této třídy převládal, jim nedovolil, aby se před následky takového střetu styděli. Tolik na úvod.

Epizoda, kterou se chystám popsat, vznikla právě tímto způsobem. Jak jsem již řekl, účastníky souboje byli jeden rónin a tři samurajové. Rónin byl poněkud ošuntěle oblečen a byl zřejmě velmi chudý. Pochva jeho dlouhého meče byla pokrytá prasklinami, kde se lak dlouhým používáním opotřeboval. Byl to muž středního věku. Tři samurajové byli statní muži a zdálo se, že jsou pod vlivem saké. Byli to vyzyvatelé. Nejprve se ronin omluvil, ale samurajové trvali na souboji a ronin nakonec výzvu přijal.

To už se shromáždil velký dav, mezi nímž bylo mnoho jiných samurajů, z nichž se však nikdo neodvážil zasáhnout. Podle zvyku si bojovníci vyměnili jména a meče byly vytaseny, tři samurajové na jedné straně stáli proti osamělému protivníkovi, s nímž zřejmě sympatizovali přihlížející. Ostré čepele soupeřů se leskly na slunci. Rónin, zdánlivě klidný, jako by se účastnil pouze přátelského šermířského souboje, postupoval vytrvale s hrotem zbraně namířeným proti samurajovi uprostřed trojice a zjevně lhostejný k útoku z obou stran. Samuraj uprostřed ustupoval centimetr po centimetru a ronin stejně jistě postupoval vpřed. Pak se samuraj po pravé ruce, který se domníval, že vidí skulinu, vrhl do útoku, ale ronin, který tento pohyb zjevně předvídal, bleskurychle zaútočil a sekl svého nepřítele smrtelnou ranou. Na řadu přišel levý samuraj, ale i s ním bylo naloženo podobně – jediným úderem se skácel k zemi zalitý krví. To vše trvalo téměř kratší dobu, než je třeba k tomuto vyprávění. Samuraj uprostřed, když viděl osud svých druhů, si svůj první záměr rozmyslel a vzal nohy na ramena. Vítězný ronin si chladnokrevně otřel meč potřísněný krví, a vrátil ho do pochvy. Ostatní samurajové, kteří byli svědky jeho činu, mu hlasitě zatleskali. Rónin se pak vydal na blízký soudní úřad, aby událost ohlásil, jak mu ukládal zákon.”

Pan Yokoyama na závěr poznamenal, že ve feudálních dobách se z pochopitelných důvodů umění šermu studovalo pečlivěji než umění jujutsu. Čas od času se objevilo mnoho zdatných mistrů a o jejich úžasných zdatnostech se vyprávějí četné příběhy. Nejslavnějšími šermíři v prvních dnech vlády Meiji byli bezpochyby pánové Jamaoka Tetsutaro, Henmi Sosuke a Ueda Umanosuke. Z žijících osobností lze zmínit pány Takayamu Minesabura, Takuno Junshiro, Okumura Sakonda, Takano Sataro, Naito Takagi, Uchiyama a Takahashi.

POKRAČOVÁNÍ