Bojový duch Japonska (E.J. Harrison) – Kapitola 13: Sennin – japonská obdoba jogína

Přečteno: 58

KAPITOLA XIII – SENNIN: JAPONSKÁ OBDOBA JOGÍNA

Mnoho autorů píšících o Japonsku kladlo zvláštní důraz na velký materialismus nastupující generace Japonců a jejich oddanost myšlenkám Herberta Spencera. Toto hodnocení intelektuálního postoje studentských vrstev skutečně odpovídá realitě. Na druhou stranu by se však nemělo zapomínat na to, že Japonsko se dnes nachází ve stavu přerodu, a to jak duševního, tak morálního, politického, a dokonce i fyzického. Intelektuálně jsou studentské vrstvy, mladí i staří, velmi nestálé ve své loajalitě a ještě nějakou dobu nebude možné očekávat skutečné přijetí nějaké zahraniční školy filozofického myšlení nebo absolutní převahu nějaké školy čistě domácího původu, pokud lze o takové v plném slova smyslu hovořit.

Nelze také prohlásit, že by tento mlhavý subjektivní postoj byl bez zvláštní hodnoty. Ať už jsou jeho negativní nevýhody jakékoli, přinejmenším přispívá k duchu tolerance. Japonská mysl vždy byla a je i dnes neobyčejně vnímavá k novým informacím. Ve svých projevech se jen zřídkakdy projevuje sama o sobě jako tvůrčí, takže kdyby nerada čerpala inspiraci zvenčí, byla by její nevyhnutelnou údělem stagnace. Nevyzpytatelné výkyvy japonské mysli jsou v souladu s buddhistickou sentencí, která v japonštině zní stručně:

“Sho gyo mu-jo
Ze sho meppo
Sho metsu metsu i
Yaku metsu i raku”

kterou profesor Imbrie přeložil:

“Všechny jevy jsou pomíjivé.
To je zákon stávání se a zanikání.
Stávání se a zanikání zcela zanikne.
A klidné zanikání [tj. nirvána] bude blažeností.”

V určitých základních rysech je bezpochyby japonský charakter neměnnou veličinou, ale ti, kdo měli tu čest být svědky celých nebo jen části úspěchů země v éře Meiji, by se provinili neodpustitelnou troufalostí, kdyby předpovídali fáze, kterými má projít během příštích padesáti či sta let. Nejen v Japonsku jsou známky etického a ekonomického neklidu neodbytné; téměř všude je to stejné; a i když je možná pravda, že mladé Japonsko stále tápe po své morální kotvě, musím velmi důrazně protestovat proti nesnesitelnému duchu teologického snobismu, který se projevil na stránkách jedné misijní publikace v tom smyslu, že protože je masa japonského lidu stále ještě v procesu “evangelizace”, žije díky tomu bez “bez Boha a naděje ve světě”.

Tyto úvahy se mohou zdát tématu, o němž se chystám hovořit, poněkud cizí a já si zde dovoluji vyslovit svůj názor jen proto, aby si lidé uvědomili, že je marné doufat, že někdy v budoucnu nastane den, kdy se Japonci jako celý národ přihlásí ke křesťanství. Ano, budou se zabývat křesťanstvím, stejně jako se zabývali a zabývají mnoha jinými “ami”, “ismy” a “ologiemi”, ale druh křesťanství, který se nakonec v Japonsku vyvine, bude mít jen velmi málo společného s různými formami na Západě. O příznaky rozkolu již teď není nouze, ale je nutné si uvědomit, že jsme svědky pouhého začátku, a konec ještě nenastal.

Mým bezprostředním cílem je podat zprávu o některých jevech, které vůbec nejsou v souladu s rozšířenou představou, že Japonci propadli materialismu nebo že jejich jediná záchrana před materialismem spočívá v křesťanství. Již v předchozích kapitolách jsem se snažil ilustrovat, jakou roli hraje jakýsi transcendentalismus v jinak fyzických procesech boje se smrtícími zbraněmi, z čehož vyplývá, že bez ohledu na materialismus jedné třídy filozofických spekulací v Japonsku se japonské mysli podařilo zduchovnit vojenské umění v míře, o jaké se Evropě a Americe ani nesnilo.
Kromě vojenského umění je zajímavé, že víra v okultismus je v Japonsku v současné době mezi vzdělanými lidmi velmi silná. Bez ohledu na fenomény zesnulé paní Mifune, zesnulé paní Nagao a jejich četných napodobitelů a konkurentů, které Západ zná ze svého vlastního pohledu, odhaluje bližší zkoumání přítomnost určitého typu okultních osobností, které Japonci nazývají sennin – slovo, které se přikláním přeložit jako “jogín” nebo “adept”.

Zatímco někteří z těchto jogínů tráví svůj život v lesích a horách, co nejvíce odříznuti od společnosti, existují tu i jiní, kteří sice dosáhli vysokého stupně vnitřního rozvoje vytrvalou prací na svém nitru, ale přesto zůstali po zbytek života v rušném prostředí lidí, a dokonce se věnují běžným činnostem, s výjimkou občasných odchodů do samoty, aby zotavili své okultní schopnosti.

Je třeba také říci, že japonský jogín sice nedosáhl výšin, o nichž se předpokládá, že je úspěšně zdolal například hinduistický mahátma, ale také je potřeba říci, že nikdy neklesl tak hluboko jako indický fakír, který praktikuje různé ohavnosti proto, aby kultivoval pouze nižší formy hathajógy.
Jak daleko je japonský sennin od degradace fakíra, se ukáže z následujících anekdot, které jsem převzal přímo z japonských zdrojů.

V Nihon-bashi, v samém srdci Tokia, které se nikdy neobejde bez ohlušujícího rachotu elektromobilů, hlučného troubení automobilů, zvonění telefonů a kouřících továren – symbolických symbolů obchodních triumfů tohoto století – žije známý japonský jogín. Když člověk přejde tramvajovou trať na Sandai-cho, otočí se na západ a pokračuje kousek dál úzkou uličkou, dojde k hydrantu, kolem něhož se obvykle shlukuje několik služek zabraných do planého tlachání. Hned naproti hydrantu stojí úhledný domek se zamřížovanými vchodovými dveřmi, nad nimiž je zavěšena dřevěná cedulka s jednoduchým nápisem “Miyagishima Tomekichi”.

Většina západních čtenářů má sklon spojovat si představu jogína s obydlím v srdci nějakého horského masivu a představovat si jogína jako starého muže oděného v primitivním oděvu, jehož postava je neuvěřitelně vychrtlá a jehož sněhobílé vlasy a vousy jsou dlouhé a husté tak, že by je nedokázal ostříhat ani ten nejúčinnější holicí strojek. Může se tedy zdát nesourodé, že se uprostřed města nachází jogín, a také samotné jméno Tomekichi spíše připomíná tesaře či jiného řemeslníka než mystika s abnormálními schopnostmi. Nicméně to nemůže nic změnit na skutečnosti, že tento konkrétní Tomekichi, pokud zprávy nelžou, si titul, jenž nosí, plně zaslouží, jak dokazuje následující příběh: Před deseti lety se tento jogín náhodou doslechl, že jistý zahraniční misionář v Tsukuji, tokijské čtvrti, je velkou autoritou v oblasti zázraků, a aby zjistil pravdu, navštívil ho. Zpočátku byly na obou stranách značné potíže, protože jogín neznal angličtinu a misionář zase naopak japonštinu, protože byl v zemi nově příchozí; výmluvnou pantomimou se prý jogínovi podařilo cizinci sdělit důvod jeho návštěvy. V průběhu tohoto originálního rozhovoru si jogín instinktivně uvědomil, že misionář se od něj liší v chápání termínu zázrak. Jogín, dychtivý přesvědčit ho o jeho omylu, na vteřinu zavřel oči, jako by hledal inspiraci, ale o okamžik později vstal a ihned se pustil do přednášení svých názorů plynulou angličtinou, jazykem, který před malou chvílí vůbec neznal! Misionář byl ohromen. Jogín ještě nějakou dobu pokračoval v řeči a tu a tam odpovídal na otázky, které mu ohromený cizinec kladl. Na konci svých poznámek se jogín opět posadil a začal se kolem sebe udiveně rozhlížet, jako by se právě probudil z hlubokého spánku. A opět nedokázal mluvit ani rozumět jedinému slovu v jazyce, v němž před chvílí s takovou lehkostí popisoval dosažené zázraky. Znovu se uchýlil pouze k pantomimě. Sám jogín si zázrak, který sám vykonal, vůbec neuvědomoval a sdílel misionářův údiv, když ho informoval o tom, co se stalo.

Jiná historka, která se o panu Tomekichi také vypráví, říká, že v souladu s podobným nevědomým vnuknutím vedl jednou spor se slavným buddhistickým knězem na téma, které mu bylo normálně cizí, a svého protivníka argumentačně zcela vyřídil.

V době psaní tohoto článku je panu Tomekichimu již přes padesát let. Nosí plnovous, vlasy má hustě prošedivělé a jeho výraz je poněkud přísný. Kdysi žil v ústraní a živil se plody, kořeny a listy mladých rostlin. Během té doby si nechal narůst vlasy. Lidé si mysleli, že se zbláznil, a jeho rodina se ho snažila od tohoto počínání odradit, ale marně. Dnes však žije zdánlivě stejně jako ostatní jeho bližní, pokud ovšem pomineme ony občasné projevy tzv. okultní síly.

Pohled na mapu Japonska svědomitému badateli napoví, že rovina Musashino se postupně zvedá od hranice Chichiku a Kaie, až se spojí s horským pásmem, které se táhne napříč provinciemi Musashino a Kai a jehož odbočka vede severním směrem do provincie Shinano. Zdá se, že tato rozsáhlá oblast je bez lidských obydlí. Nad všemi se tyčí dominantní Kumotori yama, jejíž výška je sedm tisíc stop.

Nedaleko od Kumotori stojí další hora, zvaná Hakuseki, která sice není tak vysoká jako Kumotori, ale je podstatně strmější; na vrcholu Hakuseki stojí šintoistická svatyně ve tvaru čtverce o straně čtyřiadvaceti stop, postavená z prostého dřeva hinoki. Pozinkovaná železná střešní krytina této stavby umělecky neladí s prostředím, ale ani to nemůže ubírat na působivosti celé scény, protože svatyně se nachází uprostřed hustého a ponurého borového háje, kterého se po staletí nedotkla svatokrádežná sekera. Když se vítr zvedá z údolí pod námi a truchlivě se prodírá hustým listovím prastarého háje, působí to nesmírně podivně a plně to vybízí k tomu, aby se lidská mysl naladila na takovou úroveň, že se víra v možnost působení nadpřirozených sil stane téměř instinktivní.

Tato hora leží na dosah od Tokia. Když cestovatel vystoupí v Hinadawadě, konečné stanici trati Aone vládní železnice, a pokračuje pěšky po kopcovité silnici asi patnáct kilometrů, dojde do venkovského městečka Hikawa. Za tímto místem musí pokračovat po úzké a obtížné cestě, která lemuje břeh řeky Hihara, až se dostane na úpatí Hakuseki. Výstup na tuto horu, který vyžaduje dva dny snadného stoupání, přivádí cestovatele do okolí zmíněné šintoistické svatyně. Z hlediska starobylosti se svatyně nemá čím chlubit, její založení se datuje do doby před padesáti lety.

Postavil ji prostý rolník jménem Nagasaki Hichirozaemon, který věřil, že plní boží příkaz, jenž mu byl zprostředkován ve snu; ale tento rolník je navzdory svému společenskému postavení těmi, kdo ho znají, uctíván jako jogín. Kromě toho, ačkoli je dnes rolníkem, může Nagasaki vysledovat svůj rodokmen až k jistému Nagasaki Iyo no kami, poddanému Imagawy Yoshimota, který v šestnáctém století na čas zpochybnil nadvládu Ody Nobunagy. Jedna větev rodu se usadila ve vesnici Kitaniigata v okrese Tsuzuki v prefektuře Kanagawa, kde se jí dařilo a kde se těšila velké úctě vesničanů. Po mnoho generací žili její členové ve starém domě obklopeném hustým lesem, který dodával objektu poněkud pochmurný vzhled. Právě zde poprvé spatřil světlo světa Nagasaki Hichirozaemon. Byl dítětem plachých a uzavřených zvyků a nepletl se mezi chlapce a dívky svého věku při venkovských sportech, raději trávil celé dny v ústraní a rozjímal v nejtemnějších komnatách domu. S přibývajícími léty se tato jeho dispozice stále více potvrzovala. Říká se, že když se ho otec zeptal, co při těchto příležitostech dělá, odpověděl, že rozmlouvá s tengu, nadpřirozenou bytostí, která má strašit na vysokých stromech a v horách. Vážný a klidný tón, kterým mluvil, nenechal nikoho na pochybách o jeho příčetnosti. V ostatních ohledech se s ním však nedělo nic pozoruhodného, dokud nedosáhl věku třiceti let, kdy jednoho krásného rána vyděsil svou rodinu a ostatní vesničany oznámením, že obdržel zjevení, podle něhož se země brzy ponoří do stavu vážného neklidu, a že mu bohové přikázali postavit na vrcholu Hakuseki svatyni, kde musí rozjímat, aby jeho oči mohly nahlédnout do budoucnosti.

Svatyně byla postavena. Že tato předpověď nebyla planým výplodem jeho mozku, dokládá skutečnost, že krátce nato vypukla válka. Také jeho následná proroctví se ukázala jako pozoruhodně správná. Korejské problémy v roce 1883, pokus o atentát na tehdejšího ruského korunního prince, který spáchal šílený policista v Ocu, čínsko-japonská a rusko-japonská válka, to vše se odehrálo tak, jak rolnický prorok předpověděl.

Předtím, než vyhlásí některou ze svých předpovědí, Nagasaki vždy odchází do ústraní své horské svatyně. Opět občas zmizí na pár dnů a později se po několikadenní nepřítomnosti vrátí s tělem pokrytým škrábanci. Nikdy neprozradí, kde se nachází, ale mezi vesničany panuje přesvědčení, že se potuluje mezi horami a udržuje kontakt s duchy, které Japonci nazývají tengu.

Před několika lety, v hluboké zimě, kdy na kopcích ležel hustý sníh, se rolník objevil v Hihaře na úpatí Hakuseki a po přenocování, zahájil výstup na horu. Kdykoli se odebere do svatyně, mají obyvatelé Hihary ve zvyku jej zásobit jídlem, které mu vystačí na dobu jeho pobytu, obvykle asi na týden. Tuto konkrétní zimu se však zdržel mnohem déle než obvykle, až se jeho příznivci začali cítit znepokojeni kvůli jeho bezpečnosti, protože věděli, že jeho zásoby jídla musely být spotřebovány. Jeden z nich se odvážil proto vystoupit na horu a na vrcholu našel mystika živého a zdravého, který byl deset dní bez jídla.

Další anekdota na mém seznamu daleko více odpovídá duchu naší moderní doby, neboť se týká nadpřirozeného nadání jednoho zcela moderního japonského pedagoga, pana Kanedy, bakaláře přírodních věd a ředitele střední školy Kitano. Tento pán, jak se dozvídáme má mezi svými studenty i kolegy respekt a je i oblíbený. Kvůli svému zvyku vystrkovat při vyučování bradu mu žáci často přezdívají ago-no-kocho neboli “mistr brady”. Tato jeho slabost se prý projevuje zejména při výuce algebry. Je také znám jako zori-no-kocho neboli “učitel slaměných sandálů”, protože trvá na tom, aby učenci nosili ve třídách tuto obuv, aby byla podlaha čistá. A v neposlední řadě se mu také říká “učitel Tengu” a z této přezdívky lze vyčíst, jaké zvláštní schopnosti pravděpodobně ovládá.

Počátkem února 1910 se pan Kaneda zúčastnil vědeckého setkání, které se konalo na Vysoké škole přírodních věd Tokijské císařské univerzity, kdy k úžasu všech přítomných divotvůrců předvedl své podivuhodné mentální schopnosti. Stručně řečeno, příhoda se odehrála následujícím způsobem: Po skončení pravidelného jednání seděl profesor Dr. Jinbo, bývalý ředitel pana Kanedy, a několik dalších profesorů u stolu a oddávali se nezávazným rozhovorům, když vtom přinesli dopis od jistého německého vědce a předali jej Dr. Jinbovi. Ten rozlomil pečeť a zjistil, že obsah dopisu je napsán v esperantu. Po prostudování Dr. Jinbo ukázal dopis svému bývalému žákovi a zeptal se: “Studoval jste esperanto? Obávám se, že ne, když jste byl celou dobu na venkově.
Nestudoval jsem ho,” odpověděl pan Kaneda, “ale když ho vidím, tak mu rozumím.
Sebejistota, s níž pan Kaneda tato slova pronesl, vzbudila zvědavost doktora Jinba i ostatních členů výpravy. “Cože!” vykřikl doktor Jinbo, “vy to umíte přečíst, i když jste to nestudoval? Jak to myslíte?
Pan Kaneda odpověděl: “Jsem obdařen jintsu-ryoku (nadlidskou božskou silou) a s její pomocí snadno poznám význam dopisu napsaného nejen v esperantu, ale i v jakémkoli jiném cizím jazyce, který jsem nikdy nestudoval.
Nadlidská síla!” vyhrkl doktor Jinbo. “Humbuk! Nemluvte nesmysly, milý chlapče!
Vyzkoušejte mne,” opáčil pan Kaneda prostě, “a já vám řeknu, o čem ten dopis je.
Velmi zajímavé,” řekl doktor Jinbo. “Řekněte mi tedy, co ten dopis obsahuje.
Po letmém prolistování dopisu pan Kaneda vysvětlil jeho význam bez sebemenšího omylu. Dále profesorovi sdělil, že k tomu, aby mu sdělil své – profesorovy – myšlenky, stačí, aby on – profesor – přiložil list čistého papíru, protože on – pan Kaneda – dokáže přečíst i nenapsané řádky!

Zanechav všechny přítomné ve stavu ohromení, vyšel profesor – pan Kaneda ven a prošel se kousek po jedné z ulic Hongo, když tu náhle profesora napadlo, že by měl navštívit svou zahraniční přítelkyni a představit jí svému bývalému žáku – pana Kanedu. Ten však profesora ujistil, že by bylo zbytečné, aby ho ten den navštívil, protože paní není doma. Doktor Jinbo, stále skeptický, trval na svém, ale jistě, když dorazili do domu, sluha jim oznámil, že hostitelka na den odešla, jak pan Kaneda předpokládal.

Několik dní poté pan Kaneda navštívil hraběte Okumu ve Wasedě, ale zjistil, že velké množství předchozích návštěvníků bylo zklamaně odmítnuto, protože hrabě byl indisponován a nemohl přijímat. Prý jej strašně bolela hlava. Pan Kaneda předal svou vizitku lokaji, který mu však hned začal oznamovat, že jeho pán je příliš nemocný, než aby mohl někoho přijmout. Pan Kaneda jej však zdvořile přerušil a řekl, že tu je výslovně za účelem vyléčení jeho pána. Lokaj se na pana Kanedu překvapeně zadíval, nechápaje na základě čeho se prostý učitel může ujmout funkce lékaře, ale nakonec jej uvedl do komnat hraběte Okumy. Následný dialog je popsán následovně:
Kaneda: “Slyšel jsem, že jste všichni. Co je s vámi?
Hrabě Okuma: “Nic vážného, děkuji. Mám jen silnou bolest hlavy.
Pan Kaneda: “Tak mi dovolte, abych vás vyléčil.
Návštěvník se poté začal několik minut vytrvale dívat hraběti do tváře a pak řekl: “Jak se teď cítíte?“ Hrabě Okuma: „Bolest hlavy je pryč!
Zkušený státník, který měl zpočátku tendenci považovat tento experiment za obrovský žert, si náhle uvědomil, že bolest skutečně zcela zmizela, a jeho údiv byl úměrně tomu velký.
Hrabě Okuma: “Jak se vám, proboha, podařilo dosáhnout tak náhlého vyléčení?” zeptal se.
Pan Kaneda: “Mým jintsu-ryoku,” zněla odpověď.
Hm!” řekl hrabě. “Ať už je to cokoli, je to úžasné.
Pan Kaneda pokračoval ve svém vysvětlování, že má potenciální schopnost vyléčit všechny nemoci světa. V té době byly rozšířené neštovice a on měl tu drzost prohlásit, že dokáže vyléčit jakýkoli případ, pokud se dostane do kontaktu s pacientem, ale dosud není zaznamenáno, že by skutečně prokázal pravdivost svého tvrzení. Dávaje průchod svému humoru, návštěvník dále hraběte ujistil, že pokud se bude starat o využití své nadlidské síly, může odolat tlaku stáří a žít pět set let!

Pan Kaneda poprvé předvedl své jintsu-ryoku, když by jmenován ředitelem střední školy Miye.
Jeho předchůdce byl nucen odstoupit kvůli stávkám studentů, a když pan Kaneda nastoupil do nové funkce, ocitl se v obtížné situaci. Více než polovina starého učitelského sboru následovala příkladu bývalého ředitele a studenti se chovali velmi neukázněně. Po poradě s učitelským sborem si pan Kaneda nechal vyhotovit jmenný seznam, na kterém si následně poznamenal asi třicet jmen a nařídil, aby tito studenti dorazili k němu do ředitelny. Rozkaz byl okamžitě splněn, a když se studenti dostavili, pokáral je za to, že se na stávkách podíleli. Studenti byli neméně překvapeni než učitelé, když viděli, že je na jejich špatné chování s naprostou přesností upozornil muž, který do školy teprve nastoupil a nikdy předtím se s nimi nesetkal. Odtud patrně pramení jeho přezdívka Tengu.

Pan Kaneda opakovaně předpovídal vítěze baseballových zápasů i dalších atletických sportů mezi žáky. Při udělování známek u něj nebylo nutné, aby pracně procházel písemky; stačilo, když se podíval do tváří žáků, aby zjistil kvalitu jejich výkonu, a následná kontrola písemek ostatními učiteli vždy ukázala, že jeho rozhodnutí byla správná.

Ve velmi zajímavé knize s názvem Senjitsu Shugyo Kidan neboli “Příběh studia umění sennin” autor, pan Kawamura Hokumei, vypráví o zkušenosti svého přítele, který věnoval tři roky samoty a přísnosti, aby dosáhl titulu sennin neboli jogín. A až těsně před dosažením úspěchu byl sveden malichernou okolností, díky které se vrátil do lůna naší prozaičtější civilizace. Hrdinou skutečného příběhu je jistý Ubanai Masataro. Syn šintoistického kněze z města Nanbu Ubunai, který se narodil v prvním roce Ansei (1854). Byl znám jako předčasně vyspělý chlapec, obdařený pozoruhodným důvtipem a vynalézavostí, které mu nezřídka získaly obdiv starších spolužáků.

Vypráví se o něm, že si jednoho dne, když mu bylo sotva šest let, hrál s několika kamarády na dvoře, na němž také stála košatá broskvoň, jejíž větve byly obtěžkány zralými a lákavými plody. Chlapci se přirozeně snažili ovoce získat a k dosažení svého cíle se uchýlili k různým způsobům, ale s malým nebo žádným úspěchem. Nakonec Ubunai oznámil, že jim ovoce získá. Odběhl zpět do domu a tam si opatřil silný provázek, k jehož jednomu konci přivázal kámen. Pak zatíženou šňůru rozhoupal a snadno ji přehodil přes jednu z větví, kterou pak stáhl dolů, až bylo ovoce na dosah a jeho druhové si naplnili kapsy lahodnými broskvemi. Pak už bylo jen jednoduché uvolnit kámen a nechat větev navrátit se zpět do své původní pozice.

Autor čtenáře zásobuje mnoha dalšími triviálními detaily z mládí svého hrdiny – o tom, jak byl pilným studentem se silnou zálibou v psaní, které cvičil až do ranních hodin se štětcem v ruce; o tom, jak měl fenomenální apetit, který ho při jedné pozoruhodné příležitosti přivedl k tomu, že na posezení spořádal čtyřiadvacet misek makarónů se čtyřiadvaceti vejci. Na druhou stranu nikdy nekouřil ani nejedl a nepil. Oblíbil si vojenské umění a získal značnou zručnost při zacházení s kopím. Když vypukla válka, Ubunai, kterému tehdy bylo asi šestnáct nebo sedmnáct let, bojoval na straně šóguna a vyvázl bez úhony. Po válce získal místo učitele ve vesnické škole ve své rodné provincii, kde si brzy získal úctu svých žáků, jejich rodičů a opatrovníků.

V této fázi své kariéry se Ubunai začal zabývat myšlenkou stát se senninem. Když se rozhodl, začal se připravovat na delší pobyt v blízkém horském lese. Jeho výbava zahrnovala nůžky, nůž, několik listů psacího papíru, pero a inkoust, zápisník, sbírku básní, slovník, zápalky, dalekohled, přikrývku, oblečení, kompas, hodinky, moskytiéru z olejového papíru a nějaké léky. Rozhodl se, že si na cestu připraví zásoby rýže a nádobí na vaření. Když byly jeho přípravy dokončeny, rozloučil se v sobotu večer s otcem, otec byl z Ubunaiovy strany nemluvný a o jeho rozhodnutí nic nevěděl. Ubunai se vrátil do školy pozdě večer, ale ačkoli byl unavený z procházky, nemohl usnout, jeho mysl se neustále zaobírala podivnými úvahami a emocemi. Brzy ráno následujícího dne se vydal na cestu do hor, aniž by se zmínil jediné duši, a vesničané tak vůbec netušili, kam se jejich oblíbený učitel poděl. Cestou dorazil do města Morioka, kde navštívil svého bývalého učitele, pana Ida Keisho, u něhož autor tohoto vyprávění v té době sám studoval. Ještě téhož večera pozval Ubunai autora a několik přátel na večeři do sousední restaurace a poté přenocoval ve školní ubytovně. Brzy ráno následujícího dne se opět vydal na cestu s těžkým balíkem na rameni a jednoduše oznámil, že míří na místo vzdálené asi pět mil.

Autor se s Ubunaiem znovu setkal až po třech letech, kdy se budoucí sennin znovu objevil v Morioce poté, co od svého pokusu upustil. Své zážitky z hor osobně vyprávěl autorovi, který se o ně se čtenářem podělil tak, jak je reprodukujeme níže. Ubunai se po odchodu z Morioky vydal do města Hashiba a odtud do horského lesa na hranicích prefektury Akita. Vybral si vhodné místo, postavil stan a věnoval se studiu vlastního nitra.

Netrvalo dlouho a vyčerpal své skromné zásoby rýže, což ho přimělo sbírat mladé kořínky a chytat v horských potocích ryby na jídlo. Jeho stan nebyl dostatečně odolný vůči přírodním živlům, a tak si místo něj v pravý čas postavil srub. Zažil mnoho nebezpečných setkání s medvědy, hady a vlky a nejednou zachránil opice před útoky těchto nepřátel. Osobně mezi své přátele počítal medvěda, kterému zachránil život a který mu později během první zimy projevil vděčnost tím, že mu pomohl odrazit divoký útok smečky hladových vlků, kteří se ho snažili připravit o zásoby.

Když se v tomto období ve své poustevně věnoval hlubokému a dlouhému rozjímání, náhodou se přesvědčil, že výběr stravy představuje velmi důležitý faktor pro dosažení seninských schopností, a proto se rozhodl změnit svůj způsob života, aby usnadnil žádoucí proměnu.

Dále vypráví, že v této fázi svých zkušeností si uvědomil obrovské zlepšení svého zdraví, odpadly z něj obavy, jichž byl doposud obětí, a čas se rozběhl na zlatých křídlech. Znovu přišlo jaro a pak výročí památného květnového dne, kdy opustil otcovskou střechu a lidská obydlí, aby vyhledal svou horskou samotu. Napadaly ho tisíce vzpomínek na minulost – ačkoli Ubunaiovi bylo stále jen o málo víc než čtyřiadvacet let – a těžko bojoval se svými emocemi. Přesto neochaboval ve svém odhodlání pokračovat v cestě, kterou si vytyčil.

Byl přesvědčen, že dokud bude denně jíst ryby a maso, nemůže doufat, že dosáhne vytouženého cíle, protože tato jídla kazí krev a vedou k duševní roztržitosti, která nutně brání hluboké introspekci nezbytné pro vnímání Velké pravdy vesmíru. Proto se zcela vzdal ryb a masa a živil se výhradně kaštany a jinými plody a bylinami. O dva měsíce později si podle svých slov uvědomil, že se v jeho tělesném stavu odehrála ohromná změna. Jeho kůže znatelně zbělela a svaly postupně ztvrdly.
Ztratil veškerý pocit únavy, ať pracoval sebevíc; jeho tělesné pohyby se staly tak hbitými, že byl schopen bez obtíží a bez pocitu nebezpečí zdolávat i ty nejprudší skály a mohl se brodit ledovými potoky, aniž by mu znecitlivěly nohy.

Navíc se jeho sluch a zrak staly abnormálně bystrými. Mohl tak slyšet mravence lezoucího po zemi nebo lidi hovořící na vzdálenost šesti mil. Nejednou ho vyděsil zvuk blížících se osob, a tak se vydal směrem, odkud se ozývaly hlasy, a myslel si, že se s mluvčími každou chvíli setká, jen aby si uvědomil, že jsou vzdáleni mnoho mil.

Stejně tak dokázal snadno a správně pojmenovat barevné odstíny peří malého ptáka sedícího na stromě vzdáleném dvě stě metrů od něj a dokázal rozeznat ryby plovoucí ve velké hloubce. Ještě několik měsíců pokračoval v askezi a za tu dobu se jeho smysly dostaly na ještě vyšší stupeň vývoje. Dokázal pak rozpoznat pachy na míle daleko.

Nakonec se stal odolným vůči extrémnímu horku a chladu. V létě dokázal bez jakékoli umělé ochrany snášet palčivé sluneční paprsky, které jsou v Japonsku v tomto ročním období téměř tropické, a uprostřed zimy mohl bez nejmenších obtíží stát venku nahý a vystavený sněhové bouři. Takto strávil tři roky a téměř dosáhl vytouženého cíle, když se stalo něco, co ho odklonilo od cesty, kterou si zvolil, a znovu ho navrátilo do postavení obyčejného smrtelníka.

Ubunai vypráví, že jednoho dne, když sbíral kaštany, náhodou potkal dva rolníky, kteří, jakmile ho spatřili, projevili známky nejživější hrůzy. Celí se třásli, padli na kolena a prosili ho, aby ušetřil jejich životy. Zřejmě ho považovali za to, čemu se říká yama-otoko neboli horal. S hlubokou pokorou a úctou mu slíbili přinést obvyklé oběti, bude-li milosrdný. Ubunai těmto nabídkám nevěnoval pozornost a raději zmizel v lese. Když se druhý den vrátil na místo tohoto dobrodružství, viděl, že rolníci dostáli svému slovu a zanechali po sobě podnos s velkou mísou vařené rýže a dalšími pochutinami. Když tak náhle jeho chřípí napadly lahodné výpary těchto dávno zapomenutých pochoutek, začaly se mu volně sbíhat sliny v ústech a nemohl odolat pokušení se najíst.

Následky si lze domyslet. Pokud je taková záměna “epitafů” přípustná, ukázalo se, že miska rýže byla v tomto případě Adamovým jablkem, a Ubunai padl stejně nenávratně jako naši údajní první rodiče. Začal se zabývat pošetilostí svého dosavadního života v nedostatku a pohrával si s myšlenkou opustit své senninské ambice ve prospěch zálib svých obyčejných bližních. Zbytek je snadný. Okamžitě se rozloučil se svou poustevnou a co nejrychleji se vrátil na starou usedlost, kde ho všichni vřele přivítali. Jeho rodiče měli z jeho příchodu radost a brzy nato dostal opět místo učitele ve vesnické škole, kde dodnes vede skromnou existenci běžnou pro toto povolání.

O tom, že levitace patří v Japonsku k vysoce ceněným vlastnostem adepta či jogína, by mohly svědčit další četné příběhy. Snad postačí následující vyprávění o zdatnosti buddhistického kněze Yoshóa, který prý ještě žije.

Yoshó pochází z provincie Noto, poloostrova ve středním Japonsku, jehož pobřeží omývají vody Japonského moře. Jako předčasně vyspělý chlapec byl Yoshó ve svých jedenácti letech poslán svým otcem do kláštera Shorengein na vrcholu hory Hiei nedaleko Kyóta, kde studoval buddhismus pod dohledem slavného opata Kunishi Rishiho ze sekty Tendai. Mladý Yoshó brzy vynikl mezi svými spolubratry vytrvalostí, hlubokou oddaností a pečlivým dodržováním rituálních detailů.

Po několikaletém pobytu v ústraní kláštera Hieizan odešel s odhodláním získat si místo v řadách senninů. Jako předběžný krok vystoupil na horu Konpo, kde strávil několik měsíců v poustevně a ponořil se do hluboké meditace. Poté vstoupil do chrámu Muda a tam se zdvojnásobeným zápalem pokračoval ve studiu, aby dosáhl vytouženého cíle. Jako buddhistický kněz se Yoshó samozřejmě zdržoval masa a ryb, ale zašel v askezi ještě dál a ze svého jídelníčku vyřadil obiloviny, zeleninu a ovoce. Během dlouhých půstů se podroboval různým druhům sebetrýznění a v důsledku těchto vytrvalých asketických praktik prý nakonec dosáhl takového stupně okultního vývoje, který ho povznesl vysoko nad běžné smrtelníky. Pak si uvědomil, že nastal okamžik, kdy může nastoupit cestu, která má vést k ještě vyšším stupňům vývoje senninů, a svlékl si kesa koromo neboli symbolický oděv buddhistického kněze a pověsil jej na větev borovice spolu s lístkem se vzkazem, v němž odkázal oděv na památku svému žákovi Enmei Zenshimu z chrámu Hiogen. Poté opustil chrám a vydal se neznámo kam.

Enmei Zenshi byl vskutku velmi překvapen a zarmoucen, když obdržel tento vzkaz na rozloučenou. Přál si znovu spatřit svého učitele a vydal se na cestu, aniž by ho vedlo něco jiného než jeho vroucné přání. Po několika letech putování mezi pláněmi a horami byl již téměř na pokraji, aby v zoufalství přerušil své úsilí, když náhodou narazil na kněze jménem Onshin, jehož útočiště se nachází na hoře Joshino, a od tohoto poustevníka získal úžasnou informaci, že nedávno viděl Yoshóa, nyní již plnohodnotného sennina, jak se vznáší nad Kitanomine! Kněz Onshin navíc Enmeimu sdělil svůj vlastní zážitek, který mu pomohl ukázat, do jakých výšin se Yosho úspěšně dostal.

Několik měsíců před Onshinovým setkáním s Enmeiem týral hladem své tělo v jisté odlehlé čtvrti takovým způsobem, že se zdálo, že mu hrozí bezprostřední nebezpečí kompletního selhání, když k němu náhle přistoupil pohledný mladík, předložil mu bělavě vypadající prášek a přikázal mu, aby jej snědl. Vyčerpaný kněz tak učinil a v okamžiku se cítil podivuhodně osvěžen a povzbuzen. Když se zeptal na jméno svého dobrodince, dozvěděl se, že on – ten mladík – je Oshův žák a že právě podané jídlo je darem od jeho mistra. S těmito slovy se mladík vznesl do vzduchu a odletěl jako pták! Ve světle této informace Enmei zřejmě dospěl k závěru, že pokud se pouhý Oshův žák dokáže takto vzepřít běžným gravitačním zákonům, bude on – Enmei – při pronásledování mistra spíše handicapován, a na místě zanechal dalšího pátrání.

Po celou tu dobu, jak nám bylo řečeno, byl Yoshó ve svém horském příbytku. Jednoho dne se setkal s knězem chrámu Tadaji, kterému sdělil, že prožil v horách padesát let a s pomocí buddhistických posvátných spisů získal schopnost létat vzduchem. V té době onemocněl starý Joshův otec, a jak je za takových okolností přirozené, pocítil nepřekonatelnou touhu ještě jednou spatřit svého syna, než zemře; jejich poslední setkání se uskutečnilo v den, kdy Yoshó, tehdy ještě chlapec, odešel do kláštera Hieizan. Ať už pomocí telepatie, nebo nějaké jiné záhadné schopnosti, kterou jsou senninové obdařeni, se Yoshó dozvěděl o otcově stavu a – jak se vypráví – jednoho večera se vznesl do vzduchu, usedl na nejvyšší bod střechy jako nějaký obrovský pták a začal odříkávat buddhistickou modlitbu! Yoshoův otec a bratr hlas rychle rozpoznali a vyběhli z domu, ale přestože se upřeně dívali směrem, odkud hlas zazníval, svého příbuzného nespatřili. Otec ho prosil, aby vstoupil do domu a umožnil rodičům spatřit ho osobně. Yoshó odmítl, ale slíbil, že přijde každý 18. den v měsíci, pokud jeho otec v ten den zapálí kadidlo. Když otec tuto podmínku řádně dodržel, Yoshó ho pravidelně navštěvoval a ze své pozice na střeše zpíval sútry.

Dále se dozvídáme, že v tomto období měl chrám Senkoin v Hieizanu na starosti ctihodný opat Yokan, který měl ve zvyku zpívat Sonjodarami (část buddhistického písma) s tak intenzivním patosem, že všichni, kdo ho slyšeli, byli dojati k slzám. Jedné jasné měsíční noci se Yoshó vydal na vzdušný výlet do chrámu, vybral si vhodný trám na stropě, dřepl si na něj a s potěšením naslouchal opatovu zpěvu. Opat si uvědomil, že má svědka, a zeptal se na jméno vetřelce, načež se Yoshó snesl z trámu a nechal se uvést do opatovy svatyně, kde oba svatí muži strávili zbytek noci v plodném rozhovoru. Když začal zvonit zvon k ranní mši, Yoshó oznámil, že musí jít, ale dodal, že se cítí poněkud ztuhlý v kloubech, protože už mnoho let tak dlouho nesetrval s obyčejným smrtelníkem. Aby překonal potíže, požádal opata, aby posunul kadidelnici blíž k němu, a když mu vyhověl, sennin se jako pták vznesl na kouři a brzy zmizel z dohledu. Od té doby opat udržoval kadidlo hořící na počest svého bývalého žáka.

Z čistě praktického hlediska se zdá být plýtváním, že japonská vláda nebyla dosud schopna využít služeb senninů k zorganizování v pravém slova smyslu létající kolony pro armádu. Místo toho je nucena se značnými náklady dovážet letadla Farman, Wright a Bleriot a vysílat důstojníky do zahraničí ke studiu letectví. A to i přesto, že dle oficiálních japonských údajů, která jsem citoval výše, žijí v Japonsku jedinci, kteří vyřešili problém letecké navigace v její nejpodstatnější podobě a nikdy jim nehrozí, že by za nejtěžších okolností ztratili duševní nebo fyzickou rovnováhu.

POKRAČOVÁNÍ

Series Navigation<< Bojový duch Japonska (E.J. Harrison) – Kapitola 12: Kult Zenu v JaponskuBojový duch Japonska (E.J. Harrison) – Kapitola 14: Karate a Aikidó >>

Autor

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *