(Na Healaíonai an Chogaidh Éireannach)
O bojových umění z Dálného Východu se ví nepoměrně více než o bojových uměních našeho Západního světa. O to více paradoxní je fakt, že žijeme v západním světě a máme tedy tyto informace prakticky . V tomto článku se podíváme na evropská bojová umění, konkrétně na bojová umění vzniklá v Irsku. V navazujících článcích se poté podíváme na bojová umění vzniklá i v dalších evropských zemích, jako například i v Rusku, které zvláště po perestrojce nabídlo světu nepřeberné množství „tradičních“ ruských stylů boje. O tom však až v příštím článku. Nyní se přesuňme na ostrovy do Irska a podívejme se, co zde lze nalézt.
Evropské styly sebeobrany, zvláště ty mladší (hovoříme zde o 17.-20.století) se dají rozlišit do několika hlavních kategorií:
- Styly založené na technikách boxu
- Styly založené na technikách zápasu
- Styly založené na technikách kopů
- Styly založené na využití (vycházkové) hole
- Styl kombinující výše uvedené školy, včetně ozbrojených a neozbrojených systémů
Jedním z nejstarších stylů boje byla irská obdoba pozemního hokeje (hurling), kde se využívala hůl Camán nejen k vedení míčku do soupeřovy branky. Velice často šlo o velice zuřivou hru, kde se hráči snažili zneschopnit své protivníky všemi možnými způsoby. Mezi nejznámější bojovníky této hry se řadí například CúChulain (více o něm později).
Dalším stylem boje byl boj s tyčí, což je 4 stopy dlouhá hůl z trnkového dřeva, která byla původně používána jako vycházková hůl, nicméně poté, co britská vláda zakázala všem Irům nosit jakoukoliv zbraň, se začala používat i při konfliktech.
Další byl například box, který neměl žádná pravidla. Pravidla fakticky zavedli až Řekové a od nich je později převzali Římané (více zde). Box, který je možné vidět v současnosti, pochází právě z oblasti Irska a Británie, kde byl rozšířen hlavně na počátku 18.století. Z Irska pochází a pocházelo mnoho skvělých boxerů nejen v Irsku samotném, ale později i v Americe.
V 19.století se v Irsku rozhořel tzv. boj frakcí. Gangy známé jako frakce často čítali stovky až tisíce členů ozbrojených po zuby holemi, obušky a kameny. Jejich místa soubojů byly louky, pole, tržiště, koňská závodiště, ale také ulice měst. Tehdy umíralo mnoho lidí a mnoho dalších bylo zraněno.
Jeden z prvních konfliktů se stal ve městě v roce 1805, odkud se rychle rozšířil i do dalších oblastí Irska. Během relativně krátké doby prakticky neexistovalo tržiště či ulice, kde by neproběhl nějaký konflikt. V roce 1836 tak například policie oznámila více jak 100 bojů frakcí a právě proto se lidé začali učit bojovat s tím, co bylo dostupné. Sebeobrana s holí tak byla logicky nejvíce rozšířená. Hůl Shillelagh se tak stala velice populárním doplňkem k nošení. A kromě toho se také stala nejčastější zbraní při rvačkách a vraždách mezi rodinami, gangy, komunitami, sektami, prostě kýmkoliv, nerozlišujíce, zda-li spolu bojovali muži či ženy.
Zatímco frakce měly největší vliv během 19.století, jejich vznik se datuje již od 16.století. Irové pomocí hole shillelagh řešili původně pouze vlastnické spory, později se tento styl řešení sporů začal používat i pro boj samotný.
Jednou za nejčastějších metod, jak začít boj, bylo tahání kabátu po cestě a vyzývání rivalské frakce, aby se ho dotknuli. Pokud se tak stalo, všichni se odebrali na místo zápasu a bojovali do té doby, dokud se jedna strana nevzdala. Někteří Irové bojovali profesionálně za peníze, jiní se pouze snažili přežít v nebezpečné době. Jeden ze spisů Bretha déin checht (Rozsudky Dian Cécht) nabízí velice zajímavé informace, co se tehdejší bojovník musel naučit. Popisuje například seznam 12 bodů na lidském těle, na které je dobré útočit. Ve spisu se nazývají Bretha Déin Chécht, čili 12 dveří do duše. Útoky na tyto místa způsobovala velice vážná zranění a Irové věřili, že právě tudy poté uniká duše z těla, proto „dveře do duše“.
Seznam obsahuje následující oblasti:
- Temeno hlavy, kraniální šev lebky
- Týl hlavy
- Spánek
- Ohryzek
- Krční jamka
- Podpaží
- Hrudní kost
- Pupek
- Ohyb lokte
- Zadní strana kolena
- Vnitřní strana stehna
- Celé chodidlo
Těchto dvanáct dveří se dále dělilo na 7 hlavních technik lámání kostí, které jsou méně použitelné v boji, o to více se však používaly při zápasových technikách.
- Zuby (ukousnutí článku prstu, apod.)
- Horní část paže
- Předloktí
- Stehenní kost
- Holenní kost
- Klíční kost
- „Jakákoliv z kostí, vycházející z předloktí nebo z holeně“, tedy jakákoliv z kosti dlaně či chodidla
Box (Donálaíocht)
Box se v Irsku provozoval od nepaměti. Jak jsem napsal již výše, právě z Irska se poté rekrutovali nejlepší boxeři Evropy, ale i Ameriky. Podíváme se však na jeho ranou formu na takzvaný pugilismus. Jde o formu boxu, kdy soupeři neměli žádné rukavice ani nic jiného, čím by si chránili ruce a kde se bojovalo tak dlouho, dokud jeden ze soupeřů byl schopen stát na nohou.
V současnosti je tento styl boje známý spíše pod názvem – BKB – Bare Knuckle Boxing (Box holýma kloubama). Rozdíl mezi BKB a sebeobrannou variantou je v existenci pravidlech, kdy v případě BKB není dovoleno útočit na útočníka ležícího na zemi. Sportovní varianta navíc obsahovala různé varianty “zvedáků a padáků” (vertikálních úderů pěstí) stejně tak jako zápasových technik v postoji jako jsou hody a podmety.
Rok 1838 je považován za zlatou éru BKB, jelikož v tomto roce byly vytvořeny oficiální pravidla boje (London Prize Fighting Rules). A ačkoliv Londýnská pravidla byly daleko obsažnější než předchozí Broughtonova (z roku 1734, vytvořená Jackem Broughtonem), přesto neobsahovaly mnoho zákazů, které lze nyní nalézt v pravidlech moderního boxu: žádné kopání do zadku, žádné útoky na ležícího muže, žádné údery pod pás, zákaz kousání, žádné kopání do soupeřových kolen, žádné chytání soupeře od pasu níže.
Postava pugilisty byla také velice typická pro tento typ sportu – malé oči, silný mohutný krk. Svalnaté ruce s velkými rameny a širokým hrudníkem. Dlouhé ruce a silné nohy pro zakončení technik. Přibližnou podobu BKB jste mohli vidět například ve filmu Navždy a daleko s Tomem Cruisem a Nicole Kidman, kde oba boxeři byli od pasu nahoru svlečení. Často měli kolem pasu ovázaný pruh látky (případně vlajku své země) pro zpevnění zad. Nicméně vzhledem k tomu, že k soubojům docházelo neplánovaně, bojovali oba v tom, v čem byli zrovna oblečení.
Postoj byl podobný tomu dnešnímu s tím rozdílem, že ruce byly vystrčené více před sebou a pěsti dlaněmi k tělu. Mezi údery se nejčastěji řadily přímé údery z přední či zadní nohy (jab / cross direct) stejně tak jako háky či zvedáky na tělo od pasu nahoru.
V současné době BKB přežívá díky irským (kočovné komunity složené z cikánů a z lidí nejnižších sociálních skupin) kteří pořádají uzavřené soutěže nazvané například „Král kočovníků“ (King of travellers). Soutěž se koná většinou v odlehlé části Irska a je pouze pro pozvané. Zápasy často končí zraněními ikdyž jsou provozovány dle pravidel, a někdy však pravidla zcela chybí. Vše závisí na domluvě mezi pořadateli a účastníky. Neexistují také kola, jede se nonstop, dokud jeden z nich není již schopen stát na nohou. Existují záznamy ukousnutých bradavek, uší a jiných částí těla při zápase. Účastníci těchto zápasů pokračují v zápasu, dokud ten druhý neleží, ať se děje, co se děje. Proto dochází také k těžkým zraněním v oblasti tváře. Někteří zjistili, že videozáznamy z těchto soubojů patří k velice žádanému zboží a již je možné je sehnat i na youtube. Jedním z nejznámějších šampiónů těchto zápasů byl například Bartley Gorman. Dařilo se mu vítězit 20 let nepřerušovaně v ilegálních zápasech, které se odehrávaly na koňských závodištích, skladech, kempech a parkovištích! O irských travellers a jejich soubojích byl natočen vynikající dokument Knuckle.
Zápas (Coraíocht)
Zápas je pravděpodobně nejstarší forma bojových umění. Různé formy zápasu lze nalézt prakticky ve všech kulturách. Co je však méně známé je fakt, že i v Irsku existuje místní forma zápasu. Ve městě Kells lze vidět vytesané zápasníky do kamenného kříže, ale záznamy o existenci zápasu lze nalézt i v jiných (nejen) literárních památkách Irska.
Například v jednom spisu se popisuje souboj mezi CúChulainem a jeho synem Connlanem, kteří spolu nejdříve zápasili, avšakpoté se zápas zvrhnul v souboj na život a na smrt. Zápas většinou začínal v pozici, kdy jeden druhého chytil za pás. Další známí bojovníci byli například Diarmuid nebo Dubh-chosach. Tito bojovníci zvolili radši neozbrojený zápas než boj se zbraněmi pro vyřešení jejich sporu (není přesně zmíněno, o co se jednalo).
Ve sportovní variantě se zápas začal praktikovat až počátkem 17.století, kdy zápasníci již byli schopni zápasením si vydělat na obživu. Dr. Douglas Hyde popisuje ve svém díle zápas, který se stal ve městě Connacht. Mladý zápasník jménem Láidir, přijal výzvu zápasníka ze sousedního města Sligo. Jednalo se o zápasníka, který byl plně sponzorován městem Sligo a který již zabil v předchozích zápasech několik protivníků. Byl obávaný a nepříliš oblíbený obyvateli města. Sázky byly deset ku jedné, že vyzyvatel podlehne. Oba dva zápasníci se setkali na louce za přihlížení obyvatel obou měst. Láidir hned chytil protivníka kolem pasu a mrštil s ním o zem. Zápasník ze Sliga dopadl a při pádu si zlomil vaz. Přihlížející ohromeně přihlíželi rychlému konci zápasu a poté propukli v nadšený jásot a oslavovali nového šampióna.
A ačkoliv byly podobné zápasy již ilegální, šampión se nemusel bát žádného postihu, protože oba dva předem podepsali revers za dohledu představitelů obou měst. Tehdy se také ukázalo, že menší a techničtější zápasník může porazit silnějšího a většího soupeře. Zápas probíhal podobně jako box svlečený do půli těla. Objevily se však i případy, kdy zápasníci na sobě měli oblečené vesty. Jakákoliv obuv byla zakázaná stejně tak jako kopy a podrážení soupeře. Zápasníkům se říkalo „Scufflers“ (volně přeloženo jako rváči). Zápas většinou začínal v pozici, kdy zápasník chytil pravou rukou soupeřovu levou ruku za loket a levou rukou chytil zápasníka za krk. Tato pozice nutila zápasníky spoléhat se více na techniku než tupou sílu. Navíc se jednalo i o test strategie a rozložení rovnováhy. Zápasníci kolem sebe kroužili a snažili se různými fintami vyvést soupeře z rovnováhy, aby mohli aplikovat hod či strh, včetně zakázaných kopů či podmetů. Tato fáze mohla trvat i hodinu, dokud se některému ze soupeřů nepodařilo najít soupeřovu slabinu a využít ji. Zvítězil ten, který donutil soupeře dotknout se země celými zády (to znamená, že jak ramena, tak boky byly na zemi).
Existovala i další forma zápasu, kdy jeden soupeř se otočil k druhému zády. To znamená, že soupeř jej chytil zezadu kolem těla. Tento typ zápasu se praktikoval převážně v západní části Irska – Connemara, Galway a Donegal. Dle tradice rozhodčí zvolal: “Lámh an iochdair, lámh an uachdar” (jedna ruka nahoru, jedna ruka dolu). Některé techniky z této formy lze nalézt i moderních formách zápasu.
Zápas se dostal do Ameriky prostřednictvím irských emigrantů v letech 1845–1849. Život v irských ghettech v Americe patřil k velice těžkým a mnoho mužů mělo zápas jako jedinou možnost obživy sebe i své rodiny. Od té doby se zápas vyvinul do forem, které jsou dnes známé jako profesionální zápas, případně MMA (Mixed Martial Arts).
Techniky kopů (Speachóirdacht)
Irský způsob kopů se cvičil zvlášť pouze výjimečně. Většinou byl absorbován jinými systémy boje. Některé kopy lze však stále ještě nalézt například v irském tanci (Michael Flatly, který patří mezi špičku současných irských tanečníků) či galském fotbalu (spolu s hurlingem patři nyní k nejoblíbenějším sportům). Kopy a podmety byly většinou součástí zápasových technik. Irský zápas Cornish, ale i welští zápasníci byli často přezdívány barbary v zápasu, protože zápasnické techniky se často zvrhly v tvrdé okopávání holení. Často také nosili tito zápasníci pevné boty, aby mohli svým kopem způsobit maximální zranění.
Kopání do holení
Tato disciplína se cvičila i samostatně. Oba zápasníci se pevně chytili do klinče a poté, co rozhodčí započal souboj se začali oba zápasníci kopat do holení do té doby, dokud jeden z nich již nebyl schopen stát na nohou. V některých případech mohli bojovníci mít na holeních jednoduché chrániče ze sena. Výsledkem toho však bylo jen to, že souboj trval o něco déle. Některé formy kopání do holení dovolovali zápasníkům, že se nemuseli držet v klinči. V tom případě byla práce nohou (kroky, úhyby, bleskové útoky) klíčová pro vítězství.
Kopání holeněmi
Zápasník se musel na tuto formu zápasu patřičně připravit, než mohl zápasit. Pokud však patřičně trénovali, zasazovali soupeři podobně silné údery jako kdyby útočili basebalovou pálkou. Nejčastějším cílem těchto útoků bylo stehno. Tyto techniky se postupně mixovaly se zápasnickými technikami stejně tak jako s kopáním do holení. Některé techniky poté byly převzaty do francouzského Savate.
Boj tyčí (Batadóireacht)
Postupně jsme se tak přesunuli z neozbrojených systémů boje (Gráscar Lámh) do ozbrojených systémů boje (Troid armáilte). Irský způsob boje holí má své počátky v 17.století, kdy Angličané zakázali Irům nosit jakékoliv zbraně. Během následujících století byla hůl Bata a obušek začleněn do irské kultury. Irští kluci se učili již od malička zacházet s holí a výcvik je provázel celým jejich dětstvím až do dospělosti. Dle tradice byl do hole vyryt zářez pokaždé, když byl vlastníkem hole někdo zabit. Proto bylo hned na první pohled poznat, kdo s holí umí zacházet, a ke komu je potřeba se chovat s patřičnou úctou. Holi Bata se také někdy říká Shillelagh (Sáil-éile). Shillealgh byla často nošena na veřejnosti jako běžný doplněk, jako vycházková hůl, ale mohla být v jediném okamžiku využita jako velice brutální zbraň. Měla různé délky, ale i vzhled, stejně tak jako existovalo mnoho stylů boje. Například Fiancluichí, jedna ze skupin bojových her obsahovala například také Camáníocht, což je stará obdoba hurlingu, nebo Iománíocaht, což je obdoba moderního hurlingu. A ikdyž Shillelagh, případně obušek, nebyl použit, stejně se při těchto hrách cvičily podobné techniky, jelikož ne vždy šlo jen o to dostat míček do sousedovy branky, jak jsme si již řekli výše.
Válka frakcí se odehrávala během 19.století. Frakce byly často založené na jednotlivých rodinách či klanech a potyčky se většinou konaly v době trhů či v neděli po bohoslužbách. Každá frakce měla svého trenéra, který měl titul Maighistir Prionnsa nebo šermířského mistra, který vyučoval použití hole Bata. Frakce bojovali kvůli slávě, zemi, teritoriu, případně jen tak pro zábavu. A ačkoliv se může na první pohled zdát, že šlo o tupé mlácení mezi nejnižšími vrstvami společnosti, techniky byly velice propracované – bloky, útoky, pohyb, stejně tak jako průběh souboje měl pevná pravidla (která se ne vždy dodržovala). Čest byla důležitá, protože často nic jiného ti lidé neměli. Například mezi jinými zde byla tato pravidla:
- Obě frakce budou mít srovnatelný počet bojovníků a podobné zbraně
- Špinavé triky jsou zakázány
- Nikdy neútočí více lidí na jednoho.
- Ženy se také mohou zúčastnit, ale nesmí být schválně zasaženi jiným mužem
- Vše ostatní je povoleno
Jak jsme si již řekli, existovalo mnoho systémů a mnoho tvarů a délek holí Bata. Některé systémy dokonce využívaly dvě hole současně, kdy jedna byla používána jako štít a druhá jako útočná zbraň.
Hůl – Bata / Sáil-Éile (shillelagh)
Bata je irské slovo označující hůl. Někdy se jí také říká shillelagh. Hůl je vyráběna z větve stromu, případně celého malého stromku, kdy se osekají ostatní větvičky a nechá se jen , který vedl ke kořenům. Hůl měla většinou délku tři stopy (cca 90 cm). Většinou se nechala pořádně vyschnout a poté se ještě dále upravila do finální podoby. Nejčastěji se dělaly z trnkového dřeva, protože trnka je velice běžná v Irsku. Existují však i varianty vytvořené z dubu, jasanu a dalších stromů. Název shillelagh pochází z názvu lesa Shillelagh v části Irska zvané Wicklow, která byla známa díky těžbě velice kvalitního dubu. Irsko je známé tím, že o své lesy příliš nepečuje a tak mnoho krásných lesů bylo vykáceno a dřevo bylo využito na stavbu britských lodí. Na místě vykácených lesů se pak pěstovaly plodiny, které původně v oblasti Irska vůbec nerostly. V 19.století byly tyto stromy již tak prořídlé, že nejčastější rostlinou byly právě trnkové keře. A právě proto bylo trnkové dřevo nejčastěji používané na výrobu těchto holí.
Nejčastěji se hůl používala v jedné ruce. Postoj připomínal boxerskou pozici s tím, že ruka s holí se držela u hlavy. Podobný postoj lze najít i v některých filipínských školách Escrimy/Kali. Hlavní cíl spočíval v blokování a úderech. Bojovník se učil zasáhnout z jakékoliv vzdálenosti a polohy.
Další častá pozice (Rince and Bhata Uisce Bheatha) spočívala v držení hole oběma rukama v horizontální poloze před tělem. Tato pozice se často spojuje s rodinou Doylea z Newfoundlandu, konkrétně se jménem Glen Doyle. Obecně řečeno se umění boje s holí předávalo z generace na generaci, kdy otec předal své znalosti synovi a ten poté svému synovi.
Smíste – Obušek
Obušek byl využíván velice podobně jako výše zmiňovaná hůl. Na rozdíl od hole se zde využívalo hodně kruhový pohybů pro vygenerování potřebné síly k úderu. Obušek byl podobný holi bata s tím, že v oblasti rukojeti měl ještě malou šňůrku, která zabraňovala majiteli, aby mu obušek vypadnul z ruky. Obušek byl přibližně tři stopy dlouhý (90 cm) a měl buď velkou hlavici na konci, případně se ponechal kus větve, která tvořila obrácené či „T“ na konci obušku.
Camán – hokejka
Camán, neboli hokejka se proslavila v oblasti bojových umění hlavně díky (v dětství znám jako Setanta). Camán se drží oběma rukama. Při souboji se využívala jednak hůl samotná, ale i míček (sliotar). Když bylo Setantovi sedm let, doslechl se, že královi synové hrají zvláštní hru hurling. Rozhodl se dozvědět více a tak odešel do Emain Macha, kde poprvé viděl hru hurling. Po chvíli vzal volně ležíci hůl a připojil se do hry. Podařilo se mu ukořistit míček a po krátkém kličkování se mu podařilo i dát gól. To se samozřejmě nelíbilo hlavně Follamanovi (syn krále Conchubara), který spolu s otatními začali po Setantovi házet hole, míčky a vše, co se jim dostalo pod ruku. Setantovi se však podařilo zdařile uhýbat a poté některé z nich srazil k zemi. Vše sledoval Ferbus (rozhodčí), který se následně rozhodl vzít Setantu ke králi. Král mu řekl, že může zůstat, pokud zasvětí svůj život ochraně království. Setanta se poté představil svým celým jménem – Setanta, syn Sualtim a Deichtire, a následně tak vyšlo najevo, že jde vlastně o syna královy sestry. Setanta přijal nabídku, aby zůstal na královském dvoře a mohl se tak zlepšovat (nejen) v této hře.
Jednou pořádal proslulý kovář a stříbrotepec oslavu pro krále Conchubara a jeho družinu. Conchubara napadlo, že by mohl vzít s sebou i Setanta, když už je členem jeho družiny. Protože však Setanta zrovna cvičil, řekl mu, aby dorazil až dokončí svůj trénink. Poté, co Conchubar dorazil ke Culainovi, hostitel se ho zeptal, jestli ještě očekává někoho dalšího. Král zapomněl, že pozval i Setantu a tak odvětil, že nikdo další již nepřijde. Hostitel měl velkého loveckého psa, který poslouchal pouze jeho. Když se ujistil, že další hosté již nepříjdou, vypustil psa ven, aby hlídal před domem. Když se Setanta přiblížil k domu Culaina, pes na něho zaútočil. Setanta jej praštil tak silně camánem, že psa na místě zabil. Král Conchubar byl rád, že chlapec útok psa přežil, nicméně hostitel byl velice rozezlen. Pes hlídal jeho majetek, ale dělal mu společnost i při lovu. Setanta navrhnul, že sežene psa stejné rasy a vycvičí ho pro Culaina. Do té doby bude hlídat Culaina, jeho majetek a bude mu také dělat společnost na loveckých výpravách. A tak dostal nové jméno – Pes Culaina.
Picé – Kopí
Boj s kopím byl Iry využíván nejen při soubojích, ale i v bitvách. Střelné zbraně byly vzácné a drahé. Irové nikdy nepatřili mezi bohaté národy a tak hromadný nákup střelných zbraní nepřicházel v úvahu. Proto odvážní Irové útočili na britská opevnění s kopími a jen velice vzácně i se střelnými zbraněmi. Kopí mělo délku od šesti do devíti stop (180–270 cm). Rozdíl mezi kopím a oštěpem byl minimální. Zatímco oštěp se používal převážně na házení, kopí se z rukou nepouštělo. Kromě jiného bylo kopí také používáno při popravách, kdy se na něj napíchla useknutá hlava nepřítele, aby působila odstrašujícím dojmem na ostatní.
Troid Armáilte Eile – Další bojová umění se zbraněmi
Tyče, kopí, sekery a meče byly nejčastěji používané zbraně v Irsku. Irové byli známi jako odvážní a nelítostní bojovníci. Boj mezi frakcemi mohl začít kdykoliv a kdekoliv, a ne vždy s sebou měl bojovník svou oblíbenou zbraň. Tehdy použil cokoliv, kámen či klacek, aby zvýšil svoje šance. Je však potřeba zmínit, že existovaly i organizované souboje mezi frakcemi, jak jsme si uvedli výše.
A jako je tomu i na jiných místech světa, i zde používali lidé předměty denní potřeby pro boj. Uveďme si na závěr pár z nich:
- Scinóireacht – nůž
- Sústeáil – cep
- Spealadóireacht – kosa
- Corránóireacht – srp
- Tuadóireacht – sekera
- Claímhóireacht – široký irský meč
- Pionsóireacht – irská verze rapíru
Pokud máte zájem o podrobnější informace ohledně irských tradičních bojových umění, doporučuji knihy: , případně Irish Gangs and Stick-fighting
IS MINIC BHRIS BÉAL DUINE A SRÓN
“Jsou to často mužova ústa, která rozbijí nos”
Irské přísloví
Zdroj: Gaelic martial arts (Eoin O Ceallacháin); 2008; Printed by Amazon.co.uk, Ltd.; ISBN: 978–1-4092–4203–1
Jarda Kolcun
TacFit Field Instructor
FAST Defense Instructor
