Napsal: Andy Adams a přeložil: Jarda Kolcun
Že bojová umění ovlivňovaly historii lidstva asi není pochyb. Ale že byla dokonce zneužívána ke špionáži jiné země, o tom se už ví méně. Při studiu historie japonských bojových umění jsem narazil na velice zajímavý článek o zneužití juda pro špionážní účely. Poprvé se tím podrobněji začali novináři zabývat až v šedesátých letech minulého století, a článek, který poté vyšel, byl dosti šokující. A protože se s vámi chci podělit i o tuto zajímavou kapitolu bojových umění, níže vám předkládám překlad článku, který toto podrobně popisuje. Toto je podrobný report, který popisuje příběh japonské špionážní sítě. Popisuje jakou úlohu hrály ve válečné historii tajné organizace a bojová umění.
„Oddíl juda ve Vladivostoku?“, nevěřícně zavrtěl hlavou ruský major. “Proč by nás Japonci měli učit judo”, zeptal se major, „když je více než zřejmé, že s nimi budeme brzy válčit? A říkáš, že všichni umí perfektně rusky?“, zeptal se poručíka a po krátkém váhání se rozhodl:„Dobrá tedy, pokud si myslíš, že to jejich judo je tak dobré, jak říkáš, pak si pozveme jednoho z jejich instruktorů k nám na základnu, aby učil naše důstojníky.“ Orazítkoval papír na stole a předal jej poručíkovi. „Kde to vlastně cvičí?“ Poručík odpověděl:„Urajio Dojo“.
Mezitím v dojo stálo šest mladých Japonců, kteří však na judo rozhodně nepomýšleli. Všichni byli pozváni do kanceláře senseie a dveře poté zamčeny. Před nimi stál muž s černýma pichlavýma očima a velký knírem. Přijel pozdě v noci a hned svolal schůzku. “Prostudoval jsem si vaše zprávy”, řekl měkce, avšak s patřičnou sebejistotou. „Plány ulic a železnice jsou již hotové. Gratuluji.“ Pak zvýšil hlas:„Ale co je velice špatné, jsou plány ruské základny. Myslím, že vám nemusím připomínat, že tato práce je velice důležitá a proto jsem na ní přidělil své dva nejlepší muže, kteří se o to mají postarat.“ „Zkoušeli jsme všechny možné způsoby, jak se na základnu dostat“, odpověděl jeden z vybraných instruktorů. „Vyčerpali jsme všechny možnosti a bez úspěchu. Jediné, co máme, je plán vnějšího opevnění.“ „To nestačí“, řekl onen muž s pichlavýma očima. „Každého z vás jsem osobně vybral, protože vím, že to dokážete. Odpověď na váš problém leží právě zde, v tomto dojo. Použijte jej k tomu, abyste nalákali co nejvíce vojáků to půjde. Věnujte se jim. Spřátelte se s nimi a možná jednoho dne vás pozvou k sobě na základnu, abyste trénovali jejich důstojníky.“ Instruktoři nadšeně souhlasili. „Ale mějte na paměti jednu věc“, řekl onen muž „času máme velice málo“.
Psal se rok 1903 a času již skutečně bylo málo. Za méně než rok bude Rusko a Japonsko ve válce. Ruská tajná služba krutě zaplatí za informace, které se podaří ve Vladivostoku získat a že Urajio dojo, první dojo mimo území Japonska, byla ve skutečnosti tajná základna japonské špionážní sítě, která se nazývala Kokuryu Kai (Společnost černého draka). V japonské historii snad nebylo tajnější a tajemnější organizace, než právě Kokuryu Kai, která sloužila ke špionáži, sabotážím, podněcování k nepokojům, zastrašování a samozřejmě i k likvidaci nepohodlných osob.
Na veřejnosti byla známa jako „Společnost řeky Amur“, Kokuryu Kai byla založena roku 1901 mužem jménem Uchida Ryohei pod dohledem jednoho z nejvíce obávaných mužů Japonska – Mitsuru Toyama. Během následujících čtyřiceti let života ve stínu, byla široce rozvětvená organizace zodpovědná za revoluce, povstání, vraždy korejské císařovny, abdikaci císaře, zavraždění premiéra, svržení kabinetu, zastrašování mnoha státníků, anexi zahraničních kolonií a další špionážní operace po celém světě. Dokonce se podílela na financování mandžuských banditů, korejských fanatiků a filipínských revolucionářů. Jejím cílem nebylo nic menšího, než ovládnutí celé Asie. Ale pro větší fanatiky uvnitř organizace bylo cílem nejenom to, jejich cílem bylo naplnění vize Hakko – ichi – u , což se dá volně přeložit jako “Osm koutů světa pod jednou střechou”, kde střechu představoval císař jakožto přímý následovník bohyně Amaterasu.
Zatímco Uchida slídil kolem Ruska a Mandžuska, kde zakládal špionážní sítě, organizoval mandžuské bandity a čínské partyzány v boji proti ruskému vojsku, Toyama zatím „přesvědčoval“ politiky, aby souhlasili s jeho postupy ve světě, který se již připravoval na válku. japonského nacionalismu na začátku své „mise“ zjistil, že musí nějakým způsobem neutralizovat japonského prvního ministra, prince Itoa, který preferoval raději mírové řešení, než válku s Ruskem. Toyama si velice rychle uvědomil, že jej musí přesvědčit všemi možnými prostředky, jinak veškeré přípravné práce, které Kokuryu Kai do té doby provedla, přijdou vniveč. A bylo to začátkem léta roku 1903, kdy Toyama nakráčel do domu prince Itoa se třemi judisty, aby přesvědčil prince, že válka je nezbytná…to se mu také nakonec povedlo.
Poprvé ovlivnil důležité rozhodnutí před deseti lety, kdy Toyama, jakožto mluvčí organizace – Genyosha , aby Japonsko vytáhlo do boje s Čínou okupované Koreje. Toyamuv příběh pravděpodobně začíná v době, kdy Takamori Saigo a jeho rebelská armáda samurajů utrpěla roku 1877 drtivou porážku od císařské armády nově budovaného Japonska. O čtyři roky později Saigo nalehl na svůj meč a jeho věrní samurajové se rozptýlili po jižní části ostrova Kyushu. Právě tehdy byla založena společnost Genyosha (1881) mužem jménem (strýc Ryoheie Uchidy).
Byla vytvořena jako ultra nacionální společnost, která, ruku v ruce s militantním přístupem k řešení politiky Japonska, dovedla zemi v následujících 60 letech do mnoha válečných konfliktů. Jako členové této společnosti byli rekrutováni právě výše zmínění samurajové, kteří byli již zkušenými bojovníky. Přesunuli se na sever do prefektury Fukuoka, kde probíhal jejich další výcvik.
V té době byl Uchida ještě malým chlapcem, nicméně jeho účast v Genyoshe byla skvělou přípravou na vedení Společnosti černého draka o pár desítek let později. Uchida pocházel z dlouhé linie samurajů, jedné z těch, kteří byli vyhnáni na malé strovy právě díky své rebelské aktivitě. Jeho otec Ryogoro, sloužil klanu Kuroda na sklonku periody Edo a byl to právě on, který vštěpoval mladému chlapci, že Korea musí jednou být součástí Japonska jako jeho kolonie. Mladý Uchida byl na ostrově Kyushu vcelku známou osobu díky svým znalostem bojových umění, jakožto žák (kendo), Shinto-Muso ryu (jojitsu) a Kyushin ryu (jujutsu). Byl také výborným studentem v kyudo (lukostřelba) a sumo. Na konci 19.století se začal více zajímat o nově vzniklý sport judo. Poté, co odešel do Tokia studovat ruštinu, Uchida se také přihlásil do Kodokanu, kde velice brzo navázal přátelství s Jigoro Kano. Uchida vcelku rychle dosáhl pátého mistrovského stupně a o pár let později se stal mistrem Keio University Judo Club. Jeho otec jej nepřestal dále vyučovat jojitsu, a také učil mladé námořníky a policisty v zacházení s krátkou holí. Uchida sehrál také důležitou úlohu ve vybudování prvního dojo na ostrově Kyushu spolu s Jigoro Kano v roce 1897. Dojo se nazývalo Tenshinkan a vedl jej Uchiduv kolega Hyozo Chiba, který se stal později prvním instruktorem juda v USA. Z toho je vidět, že mladí členové společnosti Genyosha, stejně tak jako Kokuryu Kai byli pečlivě trénováni v bojových uměních, stejně tak jako jim byla vštěpována ultra nacionalistická filozofie o nadřazenosti Japonska.
Zatímco Hiraoka, bohatý majitel dolů, sponzoroval celou akci, Toyama vedl organizaci Genyosha která už měla dvě sekce: teroristickou skupinu a špionážní školu. A poté, co Uchida dosáhl dospělého věku, začal přebírat vedení nad taktickými operacemi skupiny. Hlavními cíly bylo přesvědčit Japonce, že je nutné ovládnout moře mezi Japonskem a Korejí, odtržení Kyushu od Koreje a expanze do Koreje samotné. Oficiálně měla ve svém programu plnou oddanost císařské rodině, respekt a hrdost na Japonsko a tvrdou kontrolu dodržování lidských práv. Nicméně Toyama měl maličko jiné cíle. A tak nejenže prostřednictvím svých lidí zastrašovali politiky během voleb, ale byl také zapleten do bombového útoku na ministra zahraničí Okumu v roce 1900, kde ministr přišel při atentátu o nohu. Okuma byl známý tím, že byl připraven poskytnou obchodní licence západním obchodníkům. Toyama také vyslal více jak sto svých oddaných ex-samurajů do Číny, kde měli za úkol udržovat pro-japonskou špionážní síť a získávat strategické informace vojenského charakteru. Díky tomu byla Genyosha velice dobře obeznámena se situací v Číně. Pravidelně dostávala balíky map, průvodců a jiných materiálů, které jí pomáhaly v příštích letech plánovat teroristické akce. A kromě příspěvků of Hiraoky, dostávala společnost štědré příspěvky i od japonské vlády, konkrétně z ministerstva války, sekce tajné služby.
Genyoshe se nakonec podařilo zatáhnout Japonsko do války s Čínou poté, co Toyama zatlačil na premiéra Hirobumi Ito, aby solidárně podporoval vojenské a jiné vůdce v japonské vládě. Hodně tomu také pomohlo Sino-japonská válka v letech 1894–1895, která skončila v horizontu několika měsíců a ukázala, že Japonsko je schopné vojensky vítězit, nemluvě o tom, že se tak Japonsko přiblížilo ke Koreji, na kterou si již delší dobu brousilo zuby. Stále více se ukazovalo, že Genyosha ronin dokáže udělat to, v co japonská vláda tajně doufala – dobít Koreu a udělat špinavou práci za ně.
Špinavý tucet
Odpovědí na tyto ambice byl z Genyoshe. Uchida ihned postavil skupinu, kterou nazval (Samuraj pod božskou ochranou), složenou z osobně vybraných dobrodruhů, kteří se měli postarat o to, že Japonsko nepřijde o výhody získané díky vítězství nad Čínou. Národní ultranacionalisté stále těžili z národního ponížení, které Japonsko muselo absolvovat, když se muselo vzdát poloostrova Liaoning s klíčovými přístavy Port Arthur a Dalian ve prospěch západního triumvirátu Ruska, Německa a Francie. V Japonsku proběhly velké demonstrace proti této akce, ale bohužel bez úspěchu. Japonsko v té době ještě nemohlo vojensky čelit Západu, nicméně Genyosha byla pevně rozhodnuta se nevzdat Koreje a jakmile se jí podaří vstoupit na korejskou půdu, již ji neopustit. Spiknutí s cílem získat Koreu se odehrálo v Soulu, kam dorazil japonský premiér, ale také vikomt a generálporučík Goro Miura. Ryohei Uchida byl jediný mladík, který se tohoto účastnil. Vikomt pokýval souhlasně hlavou:„Korejská vláda mi předala další protestní nótu, Uchida-san, dozvěděl jsem se také, že korejská císařovna hodlá rozpustit korejské jednotky, které cvičí naši důstojníci.“ „Musíme proto reagovat rychle“, odvětil Uchida. Miura mu na to vyhýbavě odpověděl:„Uchida-san, pokud se zde v Koreji rozhoří oheň, pak japonské jednotky, zde umístěné, budou muset být požárníky.“ „Rozumím vám dobře Miura-san“, odpověděl s úsměvem Uchida.„Pak tedy mí muži ze skupiny Tenyuko budou těmi, kteří tento oheň zažehnou.“ Během následujících několika dní se skupina v převlečení za tonghaky (korejská náboženská sekta, pozn.překladatele) a s maskami na tváři, dostala do paláce, přemohla stráže a zavraždila císařovnu. Veškerá obvinění poté padla jen a pouze na tuto sektu.
Smrt císařovny
“Špinavý tucet” vykonal svou práci výtečně. Císařovna Koreje byla mrtvá. Jejich trénink v ninjutsu se nyní osvědčil. Naneštěstí pro Uchidu se korejskému císaři podařilo uniknout do Ruska a tam byl svými příznivci prohlášen za oficiálního vůdce Koreje. A než se Japonci nadáli, Rusové nahradili všechny japonské důstojníky v korejské armádě a ruské loďstvo založilo svou základnu v přístavu Masampo, prakticky přímo přes moře k Japonsku. Spiknutí tak nenaplnilo své cíle a navíc mělo Japonsko nového nepřítele. Proto Uchida vytvořil novou organizaci – Kokuryu kai – “Společnost černého draka”.
Je potřeba zmínit, že Kokuryu kai je přímým a přirozeným následovníkem Genyoshe s tím, že převzala její členy, pravidla a cíle. Přesto však i nadále ještě zůstala funkční již dříve založená organizace Společnost temného oceánu. Tato organizace fakticky ještě fungovala do konce druhé světové války, ačkoliv již v japonské historii nehrála žádnou důležitou úlohu.
Společnost černého draka však byla jiné kafe. Její cíle spočívaly na anti-Západu, anti-kapitalismu a anti-demokracii a apelovala na lidi, aby bojovali svatou válku proti bolševismu.
Inspirace pro Kokuryu kai vzešla v jarních květnových dnech roku 1898. Tři muži stáli na břehu řeky Amur. řekl muž s uhlazenými vlasy, mohutným knírem a pichlavýma černýma očima. „Musíme zatlačit Rusy za řeku. Amur se musí stát konečnou hraniční linií. Nesmíme dovolit, aby se bolševismus dostal na jih od řeky.“
„Společnost temného oceánu tak již prakticky splnila svůj účel. Proto musíme ustanovit novou organizaci zde v Mandžusku, abychom mohli udělat to, co se podařilo Genyoshe v Koreji. Tato nová společnost se bude nazývat Kokuryu kai. Rusko je veliká země, ale má tři slabé stránky – jak ruský tak carský režim je zkorumpovaný až do morku kostí. Bolševický vliv začíná nabývat na síle a přesto je neustále podceňován carskou vládou. A francouzsko-ruské vojenské spojenectví má své limity. Bude proto hlavním cílem naší organizace přivést Japonsko do střetu s takto oslabeným Ruskem. Naše pozice v Koreji je ohrožena a naše ambice v Mandžusku jsou ohrožovány Velkým Medvědem ze severu. Než se vrátíme do Japonska, musíme tu udělat spoustu práce. Musíme zmobilizovat co nejvíce mandžuských banditů a čínských partyzánů, co půjde. Jejich úkolem bude neustále dorážet na ruská vojska na hranicích a případně narušovat mandžuskou železniční dopravu, bude-li to potřeba.“, řekl Toyama. „Toyama san má pravdu,“ řekl Uchida. „Vliv Dai Nipponu se musí rozšířit nejen na sever přes řeku Amur, ale také na jih přes celou Asii.“
O tři roky později, v roce 1901, založil v Tokiu vizionářský patriot Uchida společnost Kokuryu kai s prvními dvaceti členy. Jedním z prvních úkolů společnosti byla publikace časopisu, měsíčníku, který propagoval válku s Ruskem. Spolu s tím byly také publikovány detailní mapy Mandžuska, Sibiře a evropské části Ruska. Japonská vláda se však obávala reakcí ze strany Ruska. Například povolila publikaci a prodej knihy „Rusko se zboří“, kterou napsal Uchida, pouze pod podmínkou, že kniha bude mít jiný název. Kniha tak nakonec vyšla pod názvem „Esej o Rusku“.
Velice zaneprázdněný Uchida založil jazykovou školu v Kanda v Tokiu, kde se vyučovala ruština a čínština. Byla to přípravka pro lidi, kteří poté, co začne válka, budou sloužit jako tlumočníci. Zorganizoval také Rusko-japonskou společnost, která oficiálně propagovala přátelství mezi těmito dvěma národy, ve skutečnosti však sloužila jako špionážní agentura k získávání strategických informací o Rusku.
Propagace bojového ducha
Kokuryu kai organizace měla pět hlavní cílů – vytvoření harmonie mezi Západní a Východní civilizací, odstranění slabosti a neefektivity v japonském politickém systému, expanze do zámoří, vyřešení problému kapitál-práce, propagace bojového ducha dle císařského ediktu o ozbrojených silách a prosazení základních reforem vzdělávacího systému změnou západního modelu převzatého z Evropy a Ameriky za školy založené na „kokutai“ (systém založený na propagaci nacionalismu).
Rychlý úspěch ve válce s Čínou pozvedl prestiž Japonska na úroveň mezinárodního hráče. Výsledkem toho bylo, že vůdci se světa financí začali v Japonsku ochotně podporovat národní vojenské ambice. Velké zaibatsu (kartely), jako například Yasuda a Okura, se stali přímými dodavateli zbraní pro Kokuryu kai. Za méně než 25 let se podařilo Uchidovi a jeho mentorovi postavit organizaci, která začínala jako provinční skupina dobrodruhů a nyní se stala strážcem nacionalismu v celém Japonsku. Toyama nastavil pravidla fungování organizace, zatímco Uchida byl zodpovědný za operace v terénu. Každý byl sám za sebe velice silnou osobností a když se spojili dohromady, stala se z nich neporazitelná síla.
Poslali doslova stovky příznivců do Mandžuska a na Sibiř jako tajné agenty. Někteří se dostali až k jezeru Bajkal, kde sbírali strategické informace pro Japonsko. Když začala válka s Ruskem v roce 1904, japonská císařská armáda vzala pod svá křídla tuto společnost jakožto organizaci zodpovědnou za špionáž. Agenti Černého draka byli často používáni armádou jako tlumočníci či průvodci. V mnoha případech byli agenti vysílání do vnitrozemí Číny, Koreje, Mongolska i Ruska, aby zjišťovali strategické informace o nepříteli a podněcovali místní partyzánské nebo loupeživé skupiny.
Uchida a Toyama tak dosáhli toho, o co se snažili několik desetiletí – stát se hlavní hybnou silou Japonska v nadcházejících válečných konfliktech.
Poznámka: Originální text byl pro potřeby tohoto článku zkrácen. Plné znění (v angličtině) lze nalézt například prostřednictvím Google books.
Zdroj: Časopis Black Belt – Behind the mask of Japan’s Black Dragon Society by Andy Adams, str.43–49 (BB 1969/8) a str.41–46 (BB 1969/9)
Jarda Kolcun
TacFit Field Instructor
FAST Defense Instructor
