Virus násilí

Jak jsme ztratili přirozený odpor k zabíjení a naučili se ho milovat

Když se podíváme do dávné minulosti, zdá se být život našich dávných předků vlastně velmi jednoduchý. Stáli před svými jeskyněmi a hlídali, aby z temnoty nezaútočil predátor s ostrými tesáky a drápy. Hrozba byla jasná, viditelná a přicházela zvenčí. Dnes je situace diametrálně odlišná. Zlo, před kterým musíme mít neustále na pozoru, už nečíhá v hlubokých lesích. Připomíná spíše zákeřný virus. Začíná hluboko v našem nitru, pomalu se prokousává na povrch, až nás nakonec zcela pohltí a my se staneme jeho šílenstvím.

Žijeme v době, která se tváří jako vrchol civilizace, ale pod povrchem bují epidemie, jejíž rozsah si málokdo uvědomuje. Abychom pochopili skutečnou hloubku tohoto problému, musíme se podívat na zdánlivě suchá čísla, která ovšem vyprávějí děsivý příběh o tom, co se s naší společností děje.

Zázraky medicíny a ocelové mříže: Proč se nebrodíme v krvi

Když zkoumáme vývoj násilných trestných činů a vražd v Americe od konce padesátých let dvacátého století, narazíme na něco, co popírá selský rozum. Kdybychom sledovali pouze počet dokonaných vražd, mohli bychom nabýt falešného pocitu klidu. Jenže klíčovým ukazatelem není to, kolik lidí zemře. Klíčovým ukazatelem je to, kolik lidí se o zabití pokusí.

Statistiky tento jev označují jako „těžké ublížení na zdraví“. Nejde o běžnou hospodskou rvačku nebo facku. Tato kategorie je přesně definována jako útok, jehož cílem je zabít nebo způsobit trvalé zranění – ať už jde o střelbu, bodání, mrzačení, použití kyseliny, výbušnin nebo jedu.

Tento ukazatel, který měří čistou ochotu lidí vzájemně se vraždit, stoupá naprosto závratným tempem. Otázka tedy zní: Proč neroste počet mrtvých stejně rychle jako počet útoků? Odpověď leží ve dvou masivních společenských „škrtidlech“, která jsme nasadili, abychom jako civilizace nevykrváceli.

Prvním z těchto škrtidel je obrovský a neustále rostoucí vězeňský systém. Od roku 1970 do současnosti se podíl uvězněných občanů zvýšil pětinásobně. Z méně než jednoho sta na sto tisíc obyvatel jsme se dostali na téměř pět set. Za mřížemi se dnes nacházejí více než dva miliony lidí. Jak jednoznačně potvrzují odborné kapacity v oblasti kriminalistiky, jako je profesor John J. Dilulio z Princetonské univerzity, toto masivní zavírání lidí do věznic prokazatelně odvrátilo miliony vážných zločinů. Kdybychom neměli nejvyšší míru uvěznění ze všech vyspělých průmyslových států světa, ulice by připomínaly válečnou zónu.

Druhým, ještě mocnějším škrtidlem, je obrovský skok v lékařských technologiích. Tým vědců z Massachusettské a Harvardské univerzity pod vedením Anthonyho Harrise publikoval v roce 2002 přelomovou studii v odborném žurnálu Homicide Studies. Jejich závěr je šokující: pokrok v medicíně od roku 1970 zabránil přibližně třem ze čtyř úmrtí z důvodu vraždy. Zjednodušeně řečeno – pokud bychom dnes disponovali pouze lékařským vybavením ze sedmdesátých let, počet vražd by byl třikrát až čtyřikrát vyšší.

Záchranářské vrtulníky, dispečinky tísňových linek, vysoce trénovaní záchranáři a specializovaná traumatologická centra zkracují dobu odezvy a dramaticky zvyšují šanci na přežití. Zranění, která by v minulosti znamenala jistou smrt, dnes končí „jen“ dlouhou rekonvalescencí. Pro lepší představu: zranění, na které by během druhé světové války devět z deseti vojáků zemřelo, by o pár desítek let později ve Vietnamu devět z deseti vojáků přežilo. A od té doby medicína udělala další mílové kroky.

Pokud bychom se vrátili do třicátých let dvacátého století – do doby, kdy většina lidí neměla telefon ani auto a neexistovala antibiotika – dnešní míra násilí by vedla k desetinásobnému počtu mrtvých. Úmysl ublížit druhému by mnohem častěji dosáhl svého smrtícího konce.

Jsme jako Alenka v říši divů – musíme běžet ze všech sil jen proto, abychom zůstali na stejném místě. Naše obří věznice a zázraky moderní chirurgie jsou jen technologickými obvazy na krvácející tepně naší společnosti. Léčíme symptomy, ale naprosto ignorujeme příčinu.

Odjištění národa: Proč staré výmluvy už nefungují

Jaká je tedy skutečná příčina této epidemie násilí? Je neuvěřitelně snadné a zároveň nebezpečné svádět vinu na samotné nástroje zkázy nebo na tradiční společenské neduhy.

Často slýcháme, že za všechno mohou drogy, pouliční gangy, chudoba, rasismus nebo snadná dostupnost střelných zbraní. Všechny tyto prvky nepochybně hrají svou roli. Jsou to ingredience ve smrtícím koktejlu. Jenže – a to je zásadní zjištění – žádná z těchto věcí není nová. Drogy a alkohol tu byly vždy, stejně tak byly přítomny i v každém válečném konfliktu. Gangy a organizované skupiny tvoří kulisu lidstva od nepaměti. Chudoba a sociální rozdíly byly v minulosti často mnohem propastnější než dnes.

A co zbraně? V padesátých a šedesátých letech dvacátého století si středoškoláci nosili do školy kapesní nože, zatímco dnes si nosí střelné zbraně. Znamená to ale, že dříve zbraně nebyly dostupné? Vůbec ne. Střelné zbraně byly v domácnostech přítomny vždy. Navíc platí, že s obyčejnou pilkou na železo a trochou času lze z jakékoliv běžné lovecké brokovnice vyrobit zbraň pro boj zblízka, která je stejně smrtící jako ty nejmodernější vojenské pušky. To platilo před sto lety a platí to i dnes. Zbraně domů prostě patří odjakživa a černý trh poháněný drogovými kartely je dokáže dodat komukoliv.

Klíčová otázka tedy nezní: Odkud se ty zbraně vzaly? Klíčová otázka zní: Co přimělo dnešní děti vzít tyto zbraně a odnést je do školy s úmyslem zabíjet, když to jejich rodiče neudělali?

Odpověď je mrazivá. Tím novým, naprosto zásadním prvkem, který spojuje moderní válečný konflikt s moderní společností, je systematické odbourávání přirozených psychologických zábran. Zdravý člověk má v sobě od přírody hluboce zakořeněný odpor k tomu, aby vážně ublížil zástupci vlastního živočišného druhu. Dnes ale sledujeme proces, kterým se tento přirozený odpor cíleně a systematicky ničí. Stejně snadno, jako prstem odjistíte pojistku na střelné zbrani, jsme my, jako společnost, odjistili pojistku celého národa. A výsledky jsou naprosto stejné.

Následky tohoto odjištění jsou tragické. V posledních dvou desetiletích dvacátého století vzrostla míra vražd spáchaných na chlapcích a mladých mužích ve věku od patnácti do devatenácti let o více než 150 procent. I přes veškerou snahu špičkových lékařů je dnes vražda druhou nejčastější příčinou smrti u této věkové skupiny. U černošských chlapců je to dokonce příčina číslo jedna. Když tehdejší novinové titulky hlásaly, že “míra vražd vymazává celou generaci dospívajících”, nebyla to novinářská nadsázka. Byla to čistá realita.

Tři pilíře výcviku: Jak naučit člověka zabíjet

Abychom pochopili, jak je možné vymazat z lidské mysli odpor k zabíjení, musíme se podívat do míst, kde se tento proces dovedl k absolutní dokonalosti – do armády. Během druhé světové války vystřelilo na nepřítele v přímém boji pouze patnáct až dvacet procent vojáků. Většina nedokázala zmáčknout spoušť, když měla v hledáčku jinou lidskou bytost. Během války ve Vietnamu už ale toto číslo stouplo na bezprecedentních devadesát pět procent.

Tohoto obrovského skoku nebylo dosaženo magií, ale systematickým psychologickým tréninkem. Armáda zjistila, jak obejít přirozené lidské zábrany. Problém je, že tytéž nesmírně účinné psychologické mechanismy jsou dnes plošně, nekontrolovaně a bez jakýchkoliv bezpečnostních pojistek aplikovány na civilní obyvatelstvo, a to včetně dětí.

Tento proces stojí na třech základních psychologických pilířích. Jsou jimi klasické podmiňování, operantní podmiňování a sociální učení skrze vzory. Pojďme se na každý z nich podívat podrobněji.

1. Klasické podmiňování: Pavlovův pes v kině

Představte si slavný experiment ruského vědce Ivana Pavlova. Zazvonil na zvonek a dal psovi maso. Po čase psovi začaly téct sliny už jen při samotném zvuku zvonku, aniž by jakékoliv maso viděl. Jeho mozek si vytvořil pevnou spojnici: zvuk rovná se potěšení z jídla. Tomuto jevu se říká klasické podmiňování.

Americká vláda s tímto principem v minulosti experimentovala. V roce 1975 popsal vojenský psychiatr amerického námořnictva, komandér Narut, jak cvičili speciální agenty a vrahy. Aby vojáci ztratili zábrany, byli nuceni sledovat brutální filmy plné utrpení a umírání. Aby nemohli uhnout pohledem, měli hlavu upevněnou ve svěráku a speciální zařízení jim drželo otevřená oční víčka. Tímto drastickým procesem, zvaným systematická desenzibilizace (znecitlivění), si měli zvyknout na hrůzu natolik, až od ní dokázali zcela odpojit své emoce. Ti, kteří dokázali potlačit svůj přirozený odpor, byli následně odměňováni.

Ve filmu Mechanický pomeranč byl tento princip použit obráceně – hlavnímu hrdinovi podali látku způsobující strašlivou nevolnost a pustili mu násilné filmy, aby si vytvořil k násilí absolutní odpor. Ve skutečném světě vojenských experimentů šlo o pravý opak – naučit mozek spojit si násilí s odměnou. Armáda tuto praxi používala i ve formě neustále se opakujících pochodových popěvků během základního výcviku, ve kterých mladí rekruti do kroku sborově křičeli texty o tom, jak chtějí znásilňovat, zabíjet, drancovat, pálit a jíst mrtvé děti. Šlo o to otupit jejich citlivost a glorifikovat násilí. Dnes už to armáda netoleruje, ale po desetiletí to byl klíčový nástroj k přeměně civilisty na vojáka.

Pokud jsme zděšeni tím, co vláda údajně dělala vojákům, jak to, že tiše tolerujeme, když se úplně stejný proces odehrává u milionů dětí po celé zemi?

Každý den v kinech a obývacích pokojích probíhá gigantický experiment klasického podmiňování. Začíná to už v dětství zdánlivě nevinnými kreslenými pohádkami. Jak dítě roste, práh násilí se zvyšuje. V honbě za sledovaností televize přitvrzují. Přicházejí filmy nevhodné pro děti do třinácti let, kde se objevují stříkající krev nebo useknuté končetiny. Následují filmy pro starší, které detailně a zpomaleně ukazují nože bodající do těl, hlavy explodující po zásahu kulkou a vyhřezlé vnitřnosti.

V sedmnácti či osmnácti letech – přesně ve věku, kdy armáda tradičně začíná s výcvikem vojáků – jsou tito mladí lidé už dokonale znecitlivělí a vstupují do světa dospělé, neomezené zábavy.

A kde je v tom ten Pavlovův pes? Dospívající divák sleduje na plátně detailní, děsivé utrpení lidských bytostí. A k tomu pije svůj oblíbený sladký nápoj, jí křupavý popcorn a čokoládu, užívá si bezpečí party přátel a možná se poprvé drží za ruku se svou dívkou nebo chlapcem. Mozek si vytvoří neúprosnou spojnici: brutální násilí a lidské utrpení je spojeno se sladkou chutí, společenským přijetím, zábavou a intimním potěšením.

Navíc tu funguje obrovský tlak vrstevníků. Skupina kamarádů poníží a vysměje se každému, kdo by si při krvavé scéně zakryl oči nebo se odvrátil. Hollywoodský standard vyžaduje, abychom zůstali tvrdí a chladní. Tento sociální tlak funguje naprosto stejně jako ocelový svěrák komandéra Naruta – drží oči diváků násilím otevřené, aby proces znecitlivění mohl být dokončen.

2. Operantní podmiňování: Virtuální střelnice v dětských pokojích

Druhým pilířem je operantní podmiňování, které proslavil vědec B. F. Skinner. Ten zjistil, že když krysa v kleci zmáčkne páčku a dostane za to pamlsek, naučí se tento pohyb velmi rychle automatizovat.

Moderní vojenský výcvik tento princip přebral. Místo střílení na statické papírové terče s nakreslenými kruhy začala armáda používat terče, které mají tvar lidské postavy, nečekaně vyskakují z úkrytů a po zásahu okamžitě spadnou. Voják vidí hrozbu, automaticky stiskne spoušť a okamžitá vizuální odezva (padající terč) mu slouží jako odměna za správně provedený úkon. Tím se buduje rychlý, podvědomý reflex.

Přesně tytéž simulátory – virtuální střelnice s vyskakujícími terči a okamžitou zpětnou vazbou – dnes mají naše děti doma v podobě interaktivních videoher. Trénují úplně stejné reflexy, úplně stejné podvědomé reakce.

Je tu ale jeden fatální rozdíl. Když armáda trénovala vojáky do Vietnamu, zabudovala jim do hlavy neviditelnou, ale pevnou psychologickou brzdu. Voják mohl své naučené smrtící reflexy použít pouze a jedině tehdy, když mu k tomu dala příkaz autorita – velící důstojník. Děti, které po tisících hodinách hraní získají identické střelecké reflexy a nulový odpor k zabíjení zprostředkovaný obrazovkou, v sobě žádnou takovou brzdu nemají. Nikdo je neučí, že stisknout spoušť smí jen na výslovný příkaz a v jasně vymezené situaci.

3. Sociální učení a zvrácené vzory: Kdo je náš hrdina?

Třetím mechanismem, kterým se přepisuje lidská psychika, je učení se nápodobou. Pozorujeme vzory v našem okolí a napodobujeme je.

Děsivé je, jak se tyto vzory v průběhu let proměnily. V dřívějších dobách měly hororové filmy jasná pravidla. Monstra jako Dracula, Frankensteinovo monstrum nebo Vlkodlak byli jasně mýtické, nereálné bytosti. Symbolizovali naše podvědomé obavy, byli často nepochopení, žili v exotických prostředích a hlavně – na konci příběhu byli jednoznačně poraženi, exorcováni dřevěným kůlem do srdce. Zlo bylo zničeno.

Současná zábavní kultura ale dětem a dospívajícím předkládá úplně jiný typ hrdinů a antihrdinů. Zabijáci z nekonečných filmových sérií, postavy jako Freddy, Jason nebo Hannibal Kanibal, už nejsou exotická monstra. Vypadají jako váš soused. Jako váš lékař. Jsou to hluboce nemocní, zločinní a sadističtí sociopati. Jsou naprosto zlí. A co hůř – nedají se zabít. Vždycky se znovu vrátí v dalším pokračování, aby mohli znovu vraždit.

Dokonce i ti „kladní“ hrdinové se změnili k nepoznání. Klasický archetyp policisty, který ctí zákon a chrání slabé, byl nahrazen modelem nestabilního mstitele. Tito hrdinové berou spravedlnost do vlastních rukou, ignorují zákony a zabíjejí bez mrknutí oka. Standardní hollywoodský vzorec funguje tak, že na začátku filmu ukáže padoucha, který brutálně ublíží někomu nevinnému – nejlépe rodinnému příslušníkovi hlavního hrdiny. Tím se divákovi podvědomě ospravedlní všechno to strašlivé, detailně vyobrazené násilí, které pak “kladný hrdina” rozpoutá v rámci pomsty.

A jak na tyto kruté scény reaguje publikum v kinosálech? Když zloduch mučí a zabíjí nevinnou oběť mimořádně odporným způsobem, dospívající publikum často nadšeně tleská a povzbuzuje. Kdybychom měli jako společnost jasně stanovený cíl vychovat generaci chladnokrevných vrahů, které nezajímá žádná autorita a je jim jedno, komu ubližují, pravděpodobně bychom to nedokázali vymyslet a zorganizovat lépe, než to dělá dnešní zábavní průmysl. Z tohoto pohledu jsou dávné vládní pokusy o výcvik vrahů naprosto k smíchu. Zábavní průmysl to dělá plošně, profesionálně a za obrovského finančního zisku pro tvůrce, producenty i herce.

Ztráta úcty a zábavné utrpení

Otupělost vůči utrpení druhých prosákla celou společností. Zamysleme se nad příkladem z konce druhé světové války. Když byl veřejně popraven italský diktátor Mussolini se svou milenkou a oba byli pověšeni za nohy hlavou dolů, stalo se něco pozoruhodného. Šaty mrtvé ženy se přehouply přes hlavu a odhalily její nohy a spodní prádlo. V rozlíceném davu se najednou našel americký voják, který k mrtvole přistoupil a slušně jí šaty zastrčil mezi nohy. Věděl, že ta žena pravděpodobně stála na špatné straně dějin a zasloužila si trest, ale přesto cítil přirozenou úctu ke smrti. Věděl, že nikdo, ani mrtvý nepřítel, si nezaslouží být po smrti takto ponižován a degradován.

Kde jsme tuto elementární lidskou slušnost ztratili? Jak jsme se mohli takhle zocelit a ztvrdnout?

Stačí se podívat do jakékoliv videopůjčovny či obchodu s filmy. Na obalech hororových filmů uvidíte zcela běžně zobrazená odhalená prsa, po kterých stéká krev, zejí z nich prázdné oční důlky a všude jsou rozčtvrcená těla. Pokud by obal zobrazoval nahou, živou, usmívající se ženu, byl by pravděpodobně cenzurován, ukryt v oddělené místnosti pouze pro dospělé, nebo úplně zakázán. Ale nahota spojená se znetvořenou mrtvolou? Ta visí ve výšce očí, aby na ni dohlédlo každé dítě, které projde kolem.

Omlouváme si to tím, že bulvární noviny a televizní zpravodajství nás přece udržují v obraze a učí nás soucitu s oběťmi tragédií. Opak je pravdou. Bulvár nás pouze dále otupuje. Aby dokázal vůbec upoutat pozornost stále chladnějšího a znuděnějšího publika, musí přicházet s čím dál bizarnějšími, krvavějšími a děsivějšími příběhy. Trivializuje lidské utrpení tím, že ho balí do formátu rychlého konzumu.

Dosáhli jsme jako civilizace bodu zlomu. Bodu, kdy se způsobování bolesti, sledování utrpení a smrt staly zdrojem naší zábavy. Namísto přirozeného fyzického a psychického odporu k násilí cítíme zprostředkované potěšení.

Prošli jsme úspěšně dokonalým celospolečenským výcvikem. Naučili jsme se zabíjet a navíc jsme se naučili, jak si to užívat. A dokud si nepřiznáme, jak smrtící koktejl psychologické manipulace na naše děti aplikujeme, ani ty největší věznice a nejmodernější nemocnice nás před následky neochrání.

ZDROJ: On Killing: The Psychological Cost of Learning to Kill in War and Society (Dave Grossman)