Živá stavebnice
Jak se formuje a přestavuje architektura naší hlavy
Představte si, že jste inženýr, který dostal za úkol navrhnout složitého robota. Tento úkol má ovšem jeden zásadní háček: váš robot musí být schopen vyrůst z velikosti kuličky hrášku až do velikosti bowlingové koule, a to bez jakéhokoliv přerušení svých funkcí. Během desítek let svého provozu musí navíc dokázat plynule měnit svůj tvar a přizpůsobovat se široké škále funkčních změn – od odlišného terénu, ve kterém se pohybuje, přes odlišný druh paliva, který spaluje, až po měnící se schopnost manipulovat s předměty. Navrhnout a postavit něco takového by pro lidského inženýra představovalo neřešitelný problém. Jednou z největších překážek by byla už samotná volba materiálu pro nosnou kostru robota. Takový materiál by musel být pevný a tuhý, ale zároveň vysoce tvárný, aby umožnil změnu velikosti a tvaru během růstu. Musel by být složen z modulárních jednotek, které se dají snadno vyměňovat, jakmile se opotřebují, nebo modifikovat podle toho, jak se mění nároky na funkce stroje.
Zatím žádný lidský inženýr nedokáže zkonstruovat takto složitého, rostoucího a multifunkčního robota. Naše vlastní hlava je však naprosto dokonalým příkladem toho, jak evoluce přesně tohoto cíle dosáhla. Udělala to prostřednictvím neustálého „kutilství“ – oportunistického využívání pouhých několika základních součástek zcela novými způsoby. Tyto prastaré tkáně, mezi které patří především kost, ale také chrupavka, šlachy, vazy, zubní sklovina, dentin a cement, tvoří nezbytnou nosnou kostru. Slouží jako kotvy pro svaly a poskytují bezpečný prostor a ochranu pro všechny rozmanité orgány a měkké tkáně, jako je mozek či oči. Ačkoliv se kosti a další skeletální tkáně zdají být na první pohled neústupné, tvrdé a zcela pevné, ve skutečnosti jsou neuvěřitelně dynamické. Dokážou měnit svůj tvar, velikost a vnitřní strukturu v reakci na obrovské množství genetických pokynů a podnětů z okolního prostředí. Kost je od své podstaty tkání, která se dokonale integruje se svým okolím a je k evolučnímu i vývojovému kutilství přímo stvořena.
Železobeton našeho těla: Jak vzniká kost
Na nejzákladnější, mikroskopické úrovni se kostní tkáň napříč savci téměř neliší. Její univerzální využitelnost vyplývá z její unikátní ultrastruktury, která kombinuje organické a minerální složky. Výrobu kosti mají na starosti specializované buňky, kterým říkáme osteoblasty (kostitvorné buňky). Tyto buňky pracují ve dvou fázích.
V první fázi vyrobí organickou matrici zvanou osteoid. Tento materiál se skládá převážně z kolagenu. Kolagen tvoří dlouhé řetězce molekul smotané do podoby trojité šroubovice, které silně připomínají lano. Molekuly se spojují chemickými vazbami do větších fibril a ty následně do ještě silnějších vláken. Stejně jako provaz jsou i kolagenová vlákna ohebná a elastická. Výborně odolávají tahu, ale pokud byste na ně zatlačili, poddají se. Právě prostorové uspořádání těchto kolagenových vláken určuje velkou část strukturálních a mechanických vlastností kosti. Kolagen tvoří zhruba 60 procent hmotnosti vysušené kosti.
Když osteoblasty dokončí pokládání kolagenové sítě, přistoupí ke druhé fázi: začnou ji vyztužovat minerálem, který tvoří zbývajících 40 procent suché hmotnosti kosti. Prostory v kolagenové matrici jsou zpočátku vyplněny vodou. Ta je postupně nahrazována drobnými krystalky kostního minerálu, které kondenzují z přesyceného roztoku fosforečnanu vápenatého vylučovaného osteoblasty. Krystalky se srážejí v mezerách mezi vlákny formou fázové přeměny, což je proces velmi podobný tomu, jak se z tekuté vody stává pevný led. Osteoblasty k tomu využívají specializované buněčné orgány (Golgiho aparát), které produkují a vylučují malé váčky naplněné přesyceným roztokem. Buňky mohou tyto váčky zanechávat za sebou, jak postupují vpřed, takže samotná mineralizace může probíhat i v určité vzdálenosti od nich, a to za asistence dalších speciálních bílkovin, které organizaci krystalů řídí.
Jakmile buňky přestanou tvořit novou tkáň, některé z nich odumřou. Mnohé se však transformují do nových rolí. Z osteoblastů na povrchu se stanou krycí buňky, které pomáhají regulovat výměnu minerálů mezi krví a kostí. Velká část osteoblastů je ovšem během stavby doslova zazděna do vznikající kosti. Zde přežívají pod názvem osteocyty. Mění svůj tvar a vytvářejí dlouhé, tenké výběžky (kanálky), kterými se spojují s dalšími uvězněnými buňkami i s buňkami na povrchu. Vzniká tak ohromná a složitá komunikační síť. Osteocyty v této síti fungují jako mechanické senzory – vnímají fyzickou zátěž a zaznamenávají i mikroskopické praskliny na základě změn tlaku a proudění tekutin uvnitř kanálků.
Odolnost vůči tlaku a tahu: Chrupavky, vazy a šlachy
Blízkou příbuznou kosti je chrupavka – tužší, méně mineralizovaná pojivová tkáň, kterou vyrábějí buňky zvané chondrocyty. Na rozdíl od kosti má chrupavka méně uspořádanou síť kolagenu a obsahuje další vlákna, například elastická. Především ale obsahuje těžké, složité molekuly (proteoglykany), které na sebe extrémně silně vážou vodu. Chrupavka tak může obsahovat až 70 procent vody. Vzhledem k tomu, že vodu nelze jednoduše stlačit, funguje chrupavka jako fantastický tlumič nárazů a tlaku. Nejběžnějším typem je hyalinní chrupavka, opaleskující tkáň pokrývající kloubní plochy, kde snižuje tření a absorbuje tlak. Jiné typy (elastická nebo vazivová chrupavka) nacházíme třeba v ušních boltcích či hrtanu.
Pro spojení jednotlivých částí kostry a svalů slouží vazy a šlachy. Obě tkáně jsou tvořeny především podélně orientovanými svazky kolagenu a fungují podobně jako pružiny. Vazy spojují kosti navzájem a omezují pohyb v kloubech, zatímco šlachy, které jsou elastičtější, připojují svaly ke kostem. Obě tkáně obsahují senzory protažení, které vysílají informace o své délce do centrálního nervového systému. Ke kosti jsou tyto struktury ukotveny pomocí takzvaných Sharpeyových vláken. Tato vlákna pronikají hluboko do kosti, která kolem nich následně zmineralizuje, čímž vznikne spojení odolné i extrémnímu tahu.
Časosběrní kronikáři v našich ústech: Zubní tkáně
Zuby jsou fascinujícím fenoménem. Každý zub se skládá z korunky a alespoň jednoho kořene, přičemž je tvořen třemi odlišnými tvrdými tkáněmi: sklovinou, dentinem a cementem.
Sklovina tvoří povrch korunky a je suverénně nejtvrdší tkání – obsahuje téměř 95 procent minerálu. Tvoří ji buňky (ameloblasty), které nejdříve vytvoří organickou matrici a následně ji osadí krystaly uspořádanými do těsně natěsnaných hranolů. Jak korunka roste, ameloblasty se posouvají směrem ven a zanechávají za sebou trvalý záznam své denní aktivity. Cirkadiánní rytmy se ve sklovině projevují jako drobné mikroskopické vrstvičky. Každých 6 až 12 dní dochází ke zpomalení růstu, což vytvoří silnější čáru (takzvané Retziusovy strie). Tyto přírůstky na povrchu zubu (perikymata) umožňují vědcům s obrovskou přesností spočítat, jak dlouho se daný zub vyvíjel a jak rychle rostl.
Pod sklovinou leží dentin, který je kosti mnohem podobnější (75 procent minerálu, 20 procent kolagenu). Buňky tvořící dentin (odontoblasty) nepostupují směrem ven, ale naopak dovnitř do středu zubu. Během cesty za sebou zanechávají dlouhé válcovité kanálky. Růst dentinu opět probíhá ve vrstvách, zanechává za sebou denní (von Ebnerovy) i hrubší (Andresenovy) linie, ze kterých lze zpětně vyčíst historii růstu kořene.
Třetí, často přehlíženou tkání, je zubní cement. Pokrývá kořen zubu a jeho hlavním úkolem je zub ukotvit v čelisti. Vzhledem i strukturou připomíná hůře uspořádanou kost. Obsahuje obrovské množství Sharpeyových vláken, která vycházejí z okolního vazu a zabetonují se do cementu. Aby zub zůstal pevně usazený po celý život i přes opotřebení, cement neustále pomalu přirůstá v dalších a dalších vrstvách. Z těchto vrstev lze odhadnout nejen věk, ale u fosilií dokonce i roční období, kdy jedinec zemřel.
Jak kosti mění svůj tvar a velikost
Z mikroskopického hlediska se kost tvoří dvěma způsoby: jako vláknitá (hrubá) nebo lamelární (uspořádaná). Vláknitá kost vzniká velmi rychle, například při hojení zlomenin, a její kolagenová vlákna jsou neuspořádaná. Lamelární kost je naproti tomu stavebním mistrovským dílem. Ukládá se pomalu ve vrstvách (lamelách). Vlákna v jedné lamele směřují stejným směrem, ale v sousední lamele už běží jinudy. Vzniká tak struktura podobná překližce, která zaručuje obrovskou pevnost ve všech směrech. Lamely jsou od sebe odděleny tenkými, silně mineralizovanými liniemi, které zastavují šíření mikroskopických prasklin.
Tato lamelární kost může mít v zásadě dvě hrubé podoby: kompaktní (hutnou), která tvoří pevnou stěnu, nebo trabekulární (houbovitou), která je složená z tisíců drobných vzpěr. Obě formy vznikají buď ze základu vazivového, nebo chrupavčitého.
Dvě stavební metody: Blána a chrupavka
Téměř celá klenba lebeční se tvoří takzvaným intramembranózním růstem – tedy rovnou ve vazivových blánách. Kost zde vzniká v místech zvaných primární osifikační centra, kde se zárodečné buňky (mezenchym) přemění přímo na osteoblasty a začnou tvořit kostní tkáň. Tvar těchto kostí je primárně dán tvarem orgánů, které kosti obalují. Mozek roste ve své kapsli z vaziva podobně, jako když nafukujete balonek v krabici. Expanze mozku odtlačuje okraje kostí od sebe. Na těchto okrajích (v lebečních švech) je to signál pro osteoblasty, aby rychle přidávaly další kostní materiál. Z toho plyne jedna zásadní věc: ať už má jedinec abnormálně malý mozek (mikrocefalie) nebo naopak obrovský kvůli hromadění tekutiny (hydrocefalus), kosti klenby lebeční ho vždy naprosto dokonale a těsně obemknou.
Zcela odlišný je růst kosti endochondrální, který probíhá u lebeční spodiny a většiny kostí zbytku těla. Zde si tělo nejprve vytvoří drobný model budoucí kosti z chrupavky. Model postupně roste, zatímco do jeho středu prorostou krevní cévy, které s sebou přivedou buňky pohlcující chrupavku a buňky tvořící kost. Chrupavka je zevnitř vybourávána a okamžitě nahrazována kostní tkání. Růst do délky pak probíhá na koncích v takzvaných růstových ploténkách, kde chrupavka překotně roste směrem ven a z vnitřní strany je neustále měněna na kost.
Přestavba kosti za provozu
Když už je kost hotová, nezůstává statická. Roste a modeluje se do neuvěřitelných tvarů pomocí tří základních procesů: driftu, dislokace (vytlačení) a rotace.
Při driftu se na jedné straně kosti materiál přidává a na opačné odstraňuje. Kost se tak fyzicky přesouvá prostorem, aniž by ztrácela svou funkci – podobně jako když přesouváte hromadu polen tak, že na jedné straně polena přidáváte a z druhé je odebíráte. Dokonalým příkladem je patro našich úst. Během dětství se na straně ústní dutiny kost hromadí a na straně nosní dutiny se odbourává. Patro tak postupně sestupuje dolů. Když byl při experimentu do kosti patra v ústech vložen drobný titanový marker, objevil se po čase v nosní dutině, protože ho patro při svém posunu směrem dolů doslova “obešlo”.
Dislokace nastává, když kost roste na jednom konci, čímž celou svou masu odtlačuje od okolních struktur. Naše čelist se prodlužuje růstem na svém zadním konci u kloubu, což celou čelist i se zuby fyzicky odtlačí směrem dopředu od zbytku obličeje. Rotace pak kombinuje oba předchozí procesy k naklánění a ohýbání kostí kolem osy.
Proporce hlavy: Otázka načasování a velikosti
Jak kostra roste, orgány a tkáně se nezvětšují jednotným tempem. V hlavě pozorujeme dvě zásadně odlišné růstové křivky. První je neurální: mozek a jeho kostěný obal rostou extrémně rychle během prvních dvou let života a dospělé velikosti dosáhnou už kolem šestého až osmého roku. Druhá křivka je skeletální: obličej a zbytek kostry rostou mnohem pomaleji, s výrazným spurtem až v období dospívání, přičemž dospělosti dosahují mezi 14. a 20. rokem.
Když srovnáváme tvar hlavy u různých druhů, musíme se dívat na vztah mezi velikostí a tvarem (tzv. alometrie). Pokud jedna část roste úměrně s druhou, jde o izometrii. Pokud roste rychleji nebo pomaleji, mění se s velikostí i celkové proporce.
Tento princip je hnacím motorem evoluce, a to skrze fenomén zvaný heterochronie – evoluční změny v načasování vývoje. Organismus může změnit tvar zkrátka tím, že začne růst dříve, roste déle nebo roste rychleji než jeho předkové. Výsledkem může být potomek, jehož dospělá forma vypadá jako mládě jeho předka (pedomorfóza), nebo naopak potomek, který vývoj svého předka vývojově “přestřelí” (peramorfóza). Klasickým případem pedomorfózy je rozdíl mezi lebkou šimpanze a jeho blízkého příbuzného bonoba. Dospělý bonobo tvarem velmi nápadně připomíná nedospělého, mladého šimpanze, protože se některé části jeho obličeje přestanou vyvíjet dříve. Lidská hlava je fascinující mozaikou – naše klenba lebeční se oproti šimpanzům vyvinula peramorfózou (narostla mnohem více), ale náš obličej je pedomorfní (zůstal vývojově nedokončený a „dětský“).
Od genů k hotové kosti: Velení celé stavby
Co přesně všechny tyto složité manévry řídí? Růst probíhá ve třech krocích: vytyčení vzoru (patterning), morfogeneze (tvarování) a samotný růst.
Buňky pro budoucí lebku pocházejí ze dvou zcela odlišných zdrojů v embryu. Zadní část lebeční spodiny vzniká ze stejného středního zárodečného listu (mezodermu) jako páteř, a její identita je určována takzvanými Hox geny, které určují tělní osu od hlavy k ocasu. Zbytek hlavy, včetně celého obličeje, se rodí ze zcela unikátní skupiny migrujících buněk pocházejících z neurální lišty (původně svrchní vrstvy embrya).
Když tyto zárodečné buňky doputují na své místo určení, shluknou se do kondenzací. O tom, jak velká kost nakonec vznikne, rozhoduje už počáteční počet buněk v této kondenzaci, rychlost jejich dělení a to, kdy se kondenzace vůbec vytvoří. Zásadní roli tu hraje buněčná komunikace neboli indukce. Buňky cestou sbírají signály od okolních tkání. Pokud vezmete tkáň z oblasti budoucích řezáků a transplantujete ji embryu do místa budoucích stoliček, místní buňky přijmou tento nový signál a místo stoličky se vyvine další řezák.
Na samotné spuštění výroby kosti pak dohlížejí specifické geny. Například pokud chybí gen známý jako Runx-2, kostitvorné buňky se vůbec nevytvoří a organismus se narodí zcela bez kostí.
Hormonální a lokální regulace
Jakmile je základní struktura hotová, její konečnou velikost dolaďují hormony a růstové faktory. Celým tělem proudí růstový hormon, který stimuluje játra i kosti k produkci faktorů IGF-I a IGF-II. Tyto faktory fungují jako urychlovače – nutí buňky množit se a chrlit další kolagen.
Obrovský vliv mají pohlavní hormony. Estrogen a testosteron v malých dávkách růst kostí stimulují. Zvrat přichází v pubertě s vysokými dávkami estrogenu (který si u mužů tělo v růstových ploténkách vyrábí přeměnou z testosteronu). Vysoká dávka způsobí okamžité odumření chrupavčitých buněk v ploténkách a jejich nevratné zkostnatění. Tím se růst do výšky definitivně zastaví. Estrogen zároveň potlačuje činnost buněk, které kost bourají. Proto po menopauze, kdy hladina estrogenu klesne, čelí ženy vysokému riziku úbytku kostní hmoty (osteoporózy).
Významnou roli hraje neustálá lokální mezibuněčná konverzace. Pevná plena mozková svými signály nutí lebeční švy růst a vyrábět kost, aby mozek měl dost místa. Pokud chirurgicky otočíte embryo mozku ptáka o 180 stupňů, tvar podložní kosti se otočí přesně podle něj. Absence svalů zase brání vzniku kostních výběžků. Čelisti se tvarují podle tlaků žvýkacích svalů a oční jamky kolem rostoucí oční bulvy.
Tlak, tah a deformace: Kost čte fyzikální zákony
Zdaleka nejzajímavějším faktorem, který zasahuje do architektury kosti, je ale mechanické zatížení. V žádném případě neplatí, že by kost byla pasivní, plně geneticky naprogramovaný materiál, ani že by šlo o plastelínu, která se beze zbytku zformuje jen podle síly svalů. Pravda je uprostřed. Kost na fyzikální zátěž odpovídá, ale tato odpověď je omezena věkem a přísnými biologickými mantinely.
Každý tlak nebo tah působící na kost vyvolává napětí (síla na jednotku plochy) a následně deformaci (mikroskopickou změnu délky). Ať už kost natahujete, stlačujete, ohýbáte, kroutíte nebo střiháte, v kosti se vždy objevují místa tahu a tlaku. Pokud je namáhání v mezích pružnosti kosti, po odlehčení se kost vrátí do původního stavu. Pokud se překročí mez kluzu, poškození je trvalé.
Aby kost zabránila zlomení, musí neustále monitorovat vlastní deformaci. Tuto úlohu plní dříve zmíněné zazděné buňky – osteocyty. Když se kost ohne, v mikroskopických kanálcích sítě osteocytů vznikne přetlak a tekutina začne proudit, což buňky ihned zaregistrují. Jakmile vrcholová deformace při intenzivní aktivitě dosáhne hraniční hodnoty 0,2 až 0,3 procenta, spustí kost poplach. Zajímavé je, že nepřetržitý tlak nefunguje zdaleka tak dobře, jako krátkodobé, přerušované série vysoké zátěže. Buňky se na jednotvárný tlak velmi rychle adaptují a přestanou reagovat.
Kost může v odpovědi na zátěž buď hmotu přidat na těch místech, kde to mechanicky dává největší smysl (čím dále od středu, tím efektivnější odolnost vůči ohybu), nebo zahájit takzvanou Haversovu remodelaci. Při té specializované buňky vyvrtají do poškozené kosti s množstvím mikrotrhlin tunel, který vzápětí jiné buňky zalijí čerstvým, zdravým kolagenem a minerály.
Bohužel, schopnost reagovat na zátěž tvorbou nové hmoty na povrchu kosti dramaticky klesá po dosažení dospělosti. Klasická studie na profesionálních tenistech ukázala, že ti, kteří začali hrát mezi 8. a 14. rokem věku, měli kosti v hrací paži až o 50 procent silnější než ve druhé ruce. Hráči, kteří začali hrát až v pozdní adolescenci nebo dospělosti, měli přírůstek kostní hmoty jen minimální. V dospělosti buňky ztrácejí schopnost razantně odpovídat na mechanické podněty na vnějším povrchu. Kosti starších lidí proto bojují s tlakem jinak – zpomalí přirozené rozšiřování vnitřní dřeňové dutiny.
Neúprosný je naopak vliv nečinnosti. Ať už jde o kosmonauty v beztížném stavu vesmíru, pacienty dlouhodobě upoutané na lůžko, nebo absenci funkce zubů v dásni, úbytek zátěže vede k obrovské ztrátě kosti (v případě čelistí chybějícími zuby to může být ztráta až 50 procent výšky). Ztracenou kost v dospělosti už přitom téměř nelze získat zpět. Nepomůže ani nadbytek vápníku v potravě. Vápník dokáže úbytek kosti zpomalit, ale samotnou výstavbu nijak nestimuluje, pokud chybí stimulace fyzickou aktivitou v období růstu.
Tvarovaní okolím: Kosti jako ochotní sluhové hlavy
Všechny výše zmíněné vlastnosti – tvárnost, řízené odbourávání, mechanická odezva – umožňují, aby se v naší hlavě kosti neskládaly jedna k druhé jako autonomní stavebnicové kostky. Z anatomických knih se to tak sice může zdát, ale ve skutečnosti musíme hlavu vnímat optikou tzv. teorie funkční matrice. Tuto myšlenku detailně rozpracoval Melvin Moss. Upozornil, že to, co definuje tvar hlavy a obličeje, nejsou primárně samotné kosti. Tvar určují měkké tkáně, orgány a funkční prostory (jako je nosní či ústní dutina, oči, dýchací cesty a sluchový aparát).
Kosti lebky tvoří v tomto pojetí jen kapsle kolem těchto tkání, které se jejich velikosti a funkci zcela podřizují. Pokud dítě nemá vyvinuté oko, roste mu nepřirozeně malá oční jamka a zdeformuje se mu celý střední obličej, protože chybí tlak rostoucí oční bulvy. Pokud má dítě neustále zduřelé nosní mandle a dýchá pouze ústy, nerozvine se nosní dutina a čelist začne růst do zcela abnormálních úhlů. Kosti tu pouze pasivně poslouchají pokyny diktované okolními orgány.
Kritici upozorňují, že to není tak absolutní a že například chrupavčité kosti mají svou vlastní neměnnou genetickou osu, ale přesto tento pohled obrovsky pomáhá pochopit, jak může tak složitý aparát evolučně fungovat. Pro kosti hlavy to znamená geniální flexibilitu. Nepotřebujeme složitou kombinaci statisíců náhodných mutací všech kostí k tomu, aby se nám v průběhu evoluce zvětšil mozek. Stačí mutace pro větší mozek. Ten při svém rozpínání zatlačí na obaly, ty roztáhnou švy lebečních kostí a ty na to zareagují zrychlenou produkcí kostní tkáně. Posunou oční jamky, změní sklon tváře a vše zapadne na své místo jako dokonalé puzzle bez předem stanoveného návodu.
Kost je geniálním dílem přírody právě díky tomu, že nemá žádný svůj fixní konečný tvar. Je to tkáň pulzující životem, která neustále staví, bourá, přeměřuje mechanické napětí a naslouchá biochemickým vzkazům z celého těla. Jen díky této tvárnosti, s níž poslušně obemyká všechny životně důležité měkké systémy, jsme během stovek milionů let evoluce dospěli k dnešní podobě naší vlastní hlavy.









