Historie a tradice 📚 Část série Kitajama · díl 1

Samuraj na pražské žíněnce

Neuvěřitelný životní příběh Džunjúa Kitajamy, který propojil buddhismus, filozofii a bojová umění

Z japonského pobřežního městečka Jaizu se vydal studovat nejhlubší otázky lidského bytí do Německa, aby nakonec našel svůj skutečný domov v poválečné Praze. Džunjú Kitajama byl buddhistický mnich z bývalého samurajského rodu, uznávaný profesor filozofie, průkopník moderního džúdó i léčitel, kterého nezastavily ani pracovní tábory, ani vytrvalý tlak Státní bezpečnosti. Jeho životní příběh ukazuje, jak lze v jedné osobě spojit ostrý intelekt evropského badatele s klidem východní duchovní tradice a dokonalým ovládáním vlastního těla.

Představte si člověka, který dokáže s naprostou lehkostí rozebírat nejsložitější myšlenky evropských filozofů a o hodinu později v tělocvičně učit nadšené sportovce, jak správně padat na žíněnku nebo jak zneškodnit útočníka. Člověka, který vyrůstal v buddhistickém chrámu v Japonsku, získal profesorský titul na prestižní německé univerzitě, po druhé světové válce skončil jako nuceně nasazený dělník na českém venkově a nakonec se v Praze stal legendárním učitelem japonštiny, sebeobrany a tradičního léčitelství. Tím mužem byl Džunjú Kitajama – osobnost, jejíž osud připomíná dobrodružný román o střetu dvou světů, které se v něm samém dokázaly spojit v nečekanou harmonii.

Abychom pochopili, proč se tento muž nikdy nevzdal ani v těch nejtěžších životních zkouškách, musíme se nejprve vypravit na pobřeží Tichého oceánu, kde jeho cesta začala.

Kořeny mezi chrámovým zvonem a samurajským mečem

Džunjú Kitajama se narodil 29. ledna 1902 v japonském přístavním městě Jaizu, ve čtvrti Kogawa v prefektuře Šizuoka. Už samotné prostředí jeho rodiny předurčilo, že se v něm budou potkávat dva zdánlivě odlišné světy: duchovní rozjímání a válečnická kázeň. Jeho otec, Akira Šinobu Kitajama, byl v pořadí již osmadvacátým představeným místního buddhistického chrámu Kjónendži, který patřil ke škole Čistá země. Jako nejstarší syn v rodině vyrůstal malý Džunjú spolu se svými sourozenci Šóhoem a Kómeiem v atmosféře každodenních rituálů, ticha a úcty ke starým textům. Chrám Kjónendži měl navíc zvláštní genia loci – v minulosti jej navštěvoval i slavný spisovatel Lafcadio Hearn, který západnímu světu přibližoval duši starého Japonska.

Zároveň však v žilách rodiny Kitajamů kolovala krev bývalého samurajského rodu. Džunjúův dědeček byl v Japonsku proslulým šermířem a postaral se o to, aby jeho vnuk nezůstal jen u knih a modliteb. Od dětství jej zasvěcoval do tradičního umění boje beze zbraní – džúdžucu. Pro mladého chlapce tak nebylo bojové umění žádným moderním sportem na body, ale přirozenou součástí výchovy, v níž se držení těla, rovnováha a vnitřní klid neoddělitelně prolínaly s každodenním životem.

Po maturitě na střední škole v Šizuoce v roce 1921 zamířil mladý muž do Tokia. Zapsal se na soukromou buddhistickou církevní vysokou školu Šúkjó daigaku, doslova „Náboženskou univerzitu“, kterou úspěšně absolvoval v roce 1924. Kromě buddhismu a japonské literatury ho však už tehdy silně přitahovala západní, a zejména německá filozofie. Cítil, že pokud má východní myšlení obstát v moderním světě, musí se naučit mluvit jazykem evropské vědy. Právě tato touha ho přivedla k rozhodnutí, které navždy změnilo jeho život: jako stipendista své buddhistické školy se vydal na dlouhou cestu do Evropy.

Vzhůru do srdce evropského myšlení

V roce 1926 vstoupil čtyřiadvacetiletý Japonec na půdu německých univerzit, které tehdy představovaly absolutní světovou špičku v oblasti humanitních věd. Nejprve zamířil na univerzitu ve Freiburgu, kde měl možnost navštěvovat přednášky Edmunda Husserla, zakladatele fenomenologie – filozofického směru, který se snaží zkoumat věci tak, jak se bezprostředně jeví našemu vědomí, bez zbytečných předsudků. O rok později, v roce 1927, se přesunul na proslulou univerzitu v Heidelbergu, kde studoval pod vedením dalších velikánů své doby, Karla Jasperse a Heinricha Rickerta.

Představte si tu situaci: mladý buddhistický mnich z dalekého Japonska sedí v posluchárnách v Heidelbergu a pokouší se přeložit tisíce let staré indické a japonské představy o podstatě lidské mysli do přísných pojmů německé akademické filozofie. Je to podobné, jako byste se snažili popsat jemnou vůni ranní mlhy nad horami pomocí přesných geometrických vzorců. Kitajama však tento nelehký úkol zvládl obdivuhodně. Zaměřil se na indický mahájánový buddhismus a učení starověkého myslitele Vasubandhua, které dokázal vyložit způsobem srozumitelným i pro evropské myslitele. Na počátku třicátých let získal v Heidelbergu doktorát z filozofie a svou disertační práci pak v roce 1934 vydal knižně pod názvem Metafyzika buddhismu (Metaphysik des Buddhismus).

Profesor, diplomat kultury a muž na žíněnce v meziválečném Německu

Po dokončení studií se Kitajama nevrátil do Japonska, jak by se dalo očekávat, ale zůstal v Německu a pustil se do neúnavné osvětové práce. V první polovině třicátých let působil ve Frankfurtu nad Mohanem, kde vedl univerzitní semináře a s podporou místních podnikatelů založil malý japonský institut nazvaný Kjóšicu (Učebna), z něhož později vyrostl místní japonsko-německý institut.

Vedle akademické práce však nezapomínal ani na to, co ho v dětství naučil jeho dědeček. Ve Frankfurtu se zapojil do cvičení v prvním německém klubu džúdžucu a džúdó kolem Alfréda Rhodeho, hlavního průkopníka japonských bojových umění v Německu. Na dochovaných skupinových fotografiích z roku 1934 sedí Kitajama v bílém kimonu a s bílým pásem uprostřed německých cvičenců jako tichý, nenápadný muž s brýlemi. Už v srpnu 1932 však na letní škole džúdó ve Frankfurtu přednesl zásadní přednášku o souvislostech mezi džúdó, japonským šermem kendó a zápasem sumó. Vysvětloval Evropanům, že tyto disciplíny nejsou pouhým soubojem svalů, ale cestou k ovládnutí vlastní mysli a zbavení se strachu.

Jeho vědecká i kulturní činnost brzy přitáhla pozornost dalších institucí. Navázal úzkou spolupráci s univerzitou v Marburgu, kde se seznámil s významnými religionisty Rudolfem Ottem a Heinrichem Frickem. Právě na Frickův podnět byl Džunjú Kitajama v roce 1940 jmenován čestným profesorem kulturních a náboženských studií východní Asie na univerzitě v Marburgu. Zároveň působil v Berlíně jako zástupce ředitele Japonského institutu a přednášel také na berlínské univerzitě.

Toto období však mělo i svou temnou a mimořádně složitou stránku. V Německu vládl nacistický režim a mezi Německem a Japonskem vzniklo válečné spojenectví. Kitajama se ocitl uprostřed soukolí velkých dějin. Na jedné straně psal články a knihy, které měly německému publiku přiblížit japonskou kulturu, čajový obřad, umění meče i samurajský kodex cti – například slavnou knihu Setkání Východu se Západem (West-östliche Begegnung, 1940) nebo Heroický étos (Heroisches Ethos, 1944). Pomáhal také při vzniku dokumentárního filmu o Japonsku v roce 1942. Na straně druhé se však jeho pohled na svět s nacistickou ideologií v mnohém zásadně rozcházel. Tajná zpravodajská služba SS ve svých hlášeních dokonce varovala, že Kitajamovo líčení asijských kultur je příliš pozitivní a u čtenářů kritických vůči režimu může vyvolávat politicky nežádoucí reakce. Badatelé, kteří se později zabývali rolí japonského buddhismu ve třetí říši, upozornili, že řada pasáží v jeho spisech nesla skrytý, ale zřetelný odstup od hitlerovského vidění světa a zdůrazňovala duchovní humanismus namísto slepé nadřazenosti.

Pražská zastávka a poválečný zlom

Na sklonku druhé světové války se Kitajamova životní dráha stočila do Prahy. V roce 1944 zde začal působit na tehdejší Německé univerzitě v Praze, kde vedl výuku a ústav zaměřený na východní Asii. Když se na jaře roku 1945 blížila k městu Rudá armáda, většina německých profesorů v panice prchala na západ. Džunjú Kitajama však neutekl. Zůstal v Praze.

Tento klid a rozhodnutí neutíkat ho ale v chaotických květnových dnech roku 1945 stály svobodu. Dne 9. května 1945 byl v budově bývalého japonského velvyslanectví na Malé Straně zatčen v rámci plošného zajišťování německých obyvatel a osob spojených s bývalými německými institucemi. Následoval tvrdý pád z profesorské katedry až na úplné dno. Dne 27. května byl v transportu odeslán na nucené práce na velkostatek pana Šimínka v Lobči u Mělníka.

Muž, který ještě před několika týdny psal filozofické pojednání o podstatě bytí a přednášel na univerzitě, najednou strávil sedm měsíců těžkou manuální prací na poli a ve stodole. Právě v těchto chvílích se však ukázalo, že jeho celoživotní výchova nebyla jen teorií. Zatímco mnoho jiných internovaných by takový zvrat zlomil, Kitajama přijal novou situaci s buddhistickým klidem a vnitřní vyrovnaností. Po sedmi měsících byl z tábora propuštěn a stanul před zásadní otázkou: co dál?

Nový začátek v poválečném Československu a stín Státní bezpečnosti

Po propuštění se Kitajama nevrátil do zničeného Japonska ani do rozděleného Německa. Rozhodl se zůstat v Praze. Od roku 1946 začal vyučovat japonštinu v Orientálním ústavu a později také na Státní jazykové škole, v roce 1951 vedl i seminář na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Vychoval celou generaci českých japanologů a zájemců o japonskou kulturu, kterým otevíral dveře do světa japonského písma, literatury a myšlení.

Život cizince z bývalé nepřátelské země v poválečném a po roce 1948 komunistickém Československu však nebyl vůbec jednoduchý. Kolem roku 1950 se o Kitajamu začala intenzivně zajímat Státní bezpečnost. V archivech tajné policie se dochoval jeho rozsáhlý svazek. Bezpečnostní složky ho podezíraly, že udržuje kontakty se Západem, že čeká na znovuotevření japonského velvyslanectví v Praze a mohl by pro něj pracovat. V letech 1949 a 1951 se úřady opakovaně snažily dosáhnout jeho vyhoštění ze země.

Kitajama však projevil nečekanou houževnatost. Odmítal odejít a všemi dostupnými cestami usiloval o to, aby mohl v Praze zůstat. Našel si zde okruh věrných přátel, žáků a kolegů, kteří si ho hluboce vážili a v těžkých chvílích za ním stáli. Od roku 1951 až do své smrti pak bydlel v klidné pražské čtvrti v ulici Ve Střešovičkách, kde žil skromným, soustředěným životem učence.

Učitel pohybu, dechu a léčitel těla i mysli

Možná nejhlubší stopu v československé společnosti však Džunjú Kitajama nezanechal v univerzitních knihovnách, ale na žíněnkách tělocvičen. V poválečných letech u nás džúdó a sebeobrana teprve hledaly svou moderní podobu a odbornou úroveň. Kitajama se stal neocenitelným rádcem a učitelem československých průkopníků tohoto sportu. Už v roce 1950 jej představitelé ústředí džúdžucu při Československé obci sokolské (pánové Tůma a Šíma) písemně žádali o další odbornou spolupráci, v roce 1955 vedl sérii metodických přednášek a školení pro instruktory v Hradci Králové a pravidelně předával své zkušenosti pražským cvičencům.

Podle vzpomínek jeho žáků, například Reného Srdínka nebo Vladimíra Lorenze a jeho ženy Dobromily Doubkové, nebyl Kitajama trenérem, který by své svěřence driloval hrubou silou. Naopak – byl to menší, nenápadný muž, který dokázal jedním přesným, téměř nepostřehnutelným pohybem vyvést z rovnováhy mnohem těžšího soupeře. Vysvětloval jim, že skutečná síla nevychází ze zatnutých svalů, ale z uvolnění, správného načasování a využití protivníkovy vlastní energie.

Spolu se svým blízkým přítelem a žákem Vladimírem Lorenzem sepsal také průlomovou knihu Sebeobrana (Kódókan gošin džucu), která vyšla v nakladatelství Naše vojsko v roce 1963, krátce po jeho smrti, a po desetiletí formovala výuku sebeobrany v Československu. Ve všech významných českých učebnicích džúdó z padesátých a šedesátých let najdeme v úvodu upřímné poděkování právě profesoru Kitajamovi.

Kromě chvatů a pádů však své žáky učil i něčemu mnohem jemnějšímu: práci s dechem, vnitřnímu soustředění a metodám duševního uvolnění, které si jeho studenti později v životě dávali do souvislosti s autogenním tréninkem. A k tomu přistupovala ještě jedna schopnost, o níž se zmiňují jak vzpomínky pamětníků, tak i samotné záznamy Státní bezpečnosti – Kitajama byl vyhledávaným léčitelem. Díky hlubokým znalostem anatomie, tradiční japonské medicíny a tlakových bodů dokázal lidem ulevit od bolestí zad, kloubů i dlouhodobých potíží, s nimiž si běžní lékaři nevěděli rady. Lidé za ním chodili pro pomoc i pro klidné slovo, které samo o sobě působilo jako lék.

Závěr života a ztracený rukopis

Přestože měl v pozdějších letech možnost vrátit se do Japonska, Džunjú Kitajama zůstal v Praze až do konce svých dnů. V říjnu roku 1961 se u něj projevily vážné srdeční potíže a musel být hospitalizován v pražské Thomayerově nemocnici. Ani na nemocničním lůžku neztrácel svou vlídnost a klid, jak na to s dojetím vzpomínala paní Dobromila Doubková, která ho v nemocnici navštěvovala.

Dne 19. ledna 1962, pouhých deset dní před svými šedesátými narozeninami, Džunjú Kitajama v Praze zemřel. Protože si přál spočinout v rodné zemi, přijel do Československa jeho mladší bratr Hiroaki Kitajama, který se mezitím stal představeným rodinného chrámu Kjónendži v Jaizu. V Praze se setkal s bratrovými přáteli a kolegy, převzal jeho urnu a odvezl ostatky domů do Japonska, kde byly uloženy u domovského chrámu.

Tím však příběh ještě neskončil. Během pobytu v Praze se Hiroaki od Džunjúových přátel dozvěděl, že jeho bratr za sebou zanechal ještě jedno celoživotní dílo – rozsáhlý vědecký rukopis o buddhistické filozofii, na kterém pracoval dlouhá léta a který zůstal v Německu. Mladší bratr se proto v květnu téhož roku vydal do Německa znovu. Když rukopis vypátral, čekalo ho hluboké dojetí: Džunjúova bývalá německá sekretářka tento text po celá léta války i poválečného zmatku pečlivě opatrovala jako vzácný poklad. Hiroaki si dílo odvezl do Japonska s pevným odhodláním je vydat, přestože text psaný v němčině byl myšlenkově tak náročný, že mu jen málokdo dokázal plně porozumět.

Život Džunjúa Kitajamy tak uzavřel svůj kruh. Muž, který opustil rodný chrám, aby v Evropě hledal porozumění mezi Východem a Západem, zanechal nesmazatelnou stopu v obou světech. Ukázal, že skutečná vzdělanost není hromaděním titulů, ale schopností zůstat lidským, klidným a užitečným druhým – ať už sedíte v univerzitní pracovně, dřete na poli v pracovním táboře, nebo stojíte bosýma nohama na žíněnce v pražské tělocvičně.

ZDROJ: https://www.kitayama-junyu.info/ (Petr Březina)

Autor

  • Jarda Kolcun

    Jarda Kolcun vede se Zdendou Novákem tréninky džúdžucu v Roztokách u Prahy od roku 2012. Držitel černého pásu v džúdžucu (JJIF, 2016), hlavní instruktor FAST Defense pro ČR, trenér II. třídy. Tři roky přednášel na FTVS UK. Na bojovky.info píše o historii, metodice a psychologii bojových umění.

    View all posts