Tecuzan Kuroda – Za hranicemi lidských možností

Tajemství božské rychlosti a ztraceného umění pohybu

Co když jsme tradiční kata v moderním věku celou dobu chápali špatně? Co když jejich skutečným smyslem nikdy nebylo jen naučit bojovníka předem připravené techniky, ale i změnit samotný způsob, jakým používá své tělo? Život a učení japonského mistra Tecuzana Kurody nabízejí překvapivý pohled na skutečný význam starých bojových škol, hranice lidského pohybu i podstatu mistrovství.

Muž, jehož pohyb nedokázali přečíst

Představte si, že stojíte proti zkušenému šermíři. Pozorně jej sledujete, víte, že se chystá tasit meč, a dokonce vás předem upozorní, že to právě teď udělá.

Přesto nedokážete včas zareagovat.

Ne proto, že by se jeho ruka pohybovala nějakou nadpřirozenou rychlostí. Problém je v něčem jiném. Nedokážete rozpoznat samotný začátek pohybu. V okamžiku, kdy si uvědomíte, co se děje, už šermíř drží tasený meč. Právě takové zkušenosti byly spojovány s japonským mistrem Tecuzanem Kurodou (1950–2024), patnáctým představitelem rodinné školy Šinbukan a dědicem pěti tradičních japonských bojových škol (tzv. korjú). Jejich výuka zahrnovala šerm mečem, boj beze zbraně (džúdžucu), umění tasení meče, boj s holí i tradiční nauku o oživování a usmrcování. Kuroda nebyl pouhým strážcem starých postupů. Byl člověkem, který celý život zasvětil jejich hlubšímu pochopení. A především se snažil zjistit, kam až může člověk dospět, pokud dokáže změnit způsob, jakým používá své tělo. Jeho schopnosti vzbuzovaly pozornost daleko za hranicemi Japonska. Na záznamech z jeho výuky a ukázek bylo možné sledovat pohyby, které působily téměř nepochopitelně. Kuroda se často pohyboval bez zřetelného nápřahu, bez výrazného přenášení váhy a bez onoho obvyklého svalového napětí, které předchází většině našich pohybů. Výsledkem byl zvláštní dojem. Jako by se jeho tělo přesunovalo z jedné polohy do druhé, aniž by bylo možné zachytit okamžik, kdy se začalo pohybovat. Právě tato schopnost mu vynesla označení šinsoku, tedy „božská rychlost“. Jenže tajemství Kurodova umění nespočívalo pouze v rychlosti. Abychom pochopili, co se za jeho schopnostmi skrývalo, musíme nejprve přehodnotit jednu z nejzákladnějších představ o tradičních bojových uměních. Musíme se znovu podívat na význam kata.

Přehodnocení významu tradičních sestav

Tradiční sestavy, označované jako kata, představují jednu z nejstarších součástí výuky japonských bojových umění. Přesto se jejich význam stal předmětem mnoha sporů. Zejména v prostředí moderních bojových sportů se často objevuje mylný názor, že předem stanovené pohyby nemohou člověka skutečně připravit na nepředvídatelný boj. A na první pohled je taková námitka oprávněná. Pouze však na první pohled.

Skutečný protivník přece nebude spolupracovat. Nebude útočit přesně stanoveným způsobem ani čekat, až provedeme předem připravenou obranu. Pokud se pokusíme doslova zopakovat nacvičenou sestavu v živém střetu, velmi rychle zjistíme, že skutečnost se od našich představ liší. Právě proto někteří učitelé považují kata za zastaralý pozůstatek minulosti. Jiní se je snaží upravovat tak, aby jejich pohyby více připomínaly skutečný boj. Jenže podle Kurodova pojetí oba přístupy vycházejí ze stejného nedorozumění. 

Kata totiž nebyly určeny především k tomu, aby bojovník jejich pohyby doslova opakoval v boji.

Jejich skutečný význam měl být mnohem hlubší. Představme si člověka, který se naučí tradiční sestavu s mečem. Zná každý krok, každý postoj a přesné pořadí všech pohybů. Dokáže ji předvést plynule, bez zaváhání a bez jediné viditelné chyby. Znamená to však, že skutečně zvládl její obsah? Podle Kurody nikoli.

Pokud totiž při cvičení používá své tělo stejným způsobem jako při běžných každodenních činnostech, může být celé jeho úsilí pouze napodobováním vnější podoby sestavy. Pohyby zůstávají zachovány, ale jejich skutečný význam se ztrácí.

Je to podobné, jako kdybychom se naučili dokonale napodobovat pohyby zkušeného řemeslníka, aniž bychom pochopili, proč je provádí právě takovým způsobem. Zvenčí může naše práce vypadat stejně, ale výsledky budou rozdílné. Právě tento rozdíl mezi vnější podobou a vnitřním obsahem je pro pochopení Kurodova učení zásadní. 

Cílem kata není pouze naučit se určitý pohyb. Cílem je prostřednictvím jeho dlouhodobého opakování změnit způsob, jakým se naše tělo pohybuje.

A pokud tento účel přehlédneme, může se z tradiční sestavy stát pouhý tanec. Pohybově náročný, možná i krásný, ale zbavený toho, co měl původně předávat.

Zrození bojového těla

Kuroda označoval výsledek dlouhodobého studia tradičních sestav jako budžucuteki šintai – tělo vycvičené pro bojové umění. Nešlo mu přitom o mimořádně vyvinuté svalstvo ani o schopnost vyvinout co největší hrubou sílu. Šlo o samotný způsob, jakým člověk své tělo používá. V běžném životě se pohybujeme podle návyků, které jsme si vytvářeli od raného dětství. Když chceme vykročit, přeneseme váhu a odrazíme se od země. Když chceme něco zvednout, zapojíme příslušné svaly. Když potřebujeme překonat větší odpor, zvýšíme svalové úsilí. Tyto návyky nám většinou dobře slouží. V bojových uměních však mohou představovat určitou nevýhodu. Než totiž provedeme pohyb, často jej nepatrně připravujeme. Napneme ramena, změníme postavení, přeneseme těžiště nebo zahájíme nápřah. Zkušený protivník může právě tyto drobné změny zachytit a využít. Pokud například před úderem viditelně napneme rameno, soupeř může rozpoznat náš záměr ještě předtím, než se ruka skutečně vydá k cíli. Podobně pokud před vykročením přeneseme váhu na jednu nohu, můžeme tím prozradit směr svého následujícího pohybu. Kurodovo pojetí bojového těla směřovalo k odstranění právě těchto zbytečných příprav. Cvičenec se měl naučit pohybovat bez nadměrného napětí, bez výrazného odrazu od země a bez oddělené práce jednotlivých částí těla. To ovšem neznamená, že by přestal používat svaly nebo překonal základní zákony lidského pohybu. Znamená to, že se postupně učí používat své tělo jiným, účinnějším a méně nápadným způsobem. 

A právě k tomu měly sloužit tradiční kata.

Jejich přesně stanovené pohyby vytvářely podmínky, v nichž se cvičenec nemohl jednoduše spoléhat na své obvyklé návyky. Musel hledat nový způsob provedení. Proto bylo důležité zachovávat jejich podobu a neusnadňovat si cvičení libovolnými úpravami. Kata tak nepředstavovaly pouze soubor technik. Byly prostředkem k dlouhodobé proměně celého těla.

Šest zásad dokonalého pohybu

Kurodovo pojetí bojového těla vycházelo z několika vzájemně propojených zásad. Nejde o šest samostatných technik ani o zvláštní triky, které by bylo možné jednoduše přidat k běžnému způsobu boje. Každá zásada představuje jiný pohled na stejný cíl: vytvořit tělo, které se dokáže pohybovat plynule, účinně a bez zbytečných přípravných pohybů. Teprve jejich společné zvládnutí má vést ke skutečné změně způsobu pohybu.

1. Maximum a minimum: Více těla, méně pohybu

Na první pohled jde o rozpor. Jak může co největší zapojení celého těla současně vytvářet co nejmenší pohyb? Podstatou této zásady je využít co největší část těla k dosažení výsledku, který vyžaduje co nejkratší a nejúčinnější pohyb. Představme si šermíře, který vede sek pouze rukama. Meč se sice pohybuje, ale účinek seku závisí především na práci paží a ramen. Pokud chce šermíř zvýšit jeho sílu, může začít používat větší nápřah nebo výraznější svalové úsilí. Tím však může zároveň prodloužit dráhu pohybu a dát protivníkovi více času k reakci. Kurodova zásada maxima a minima směřovala opačným směrem. Šermíř se měl naučit zapojit celé tělo, od chodidel přes trup až po ruce, takovým způsobem, aby jednotlivé části společně přispívaly k výslednému seku. Navenek přitom nemusel být pohyb větší. Naopak mohl být kratší a méně nápadný. Představme si velký stroj, jehož jednotlivé části společně vytvářejí pohyb jediného malého nástroje. Ačkoli se na práci podílí celý stroj, samotný nástroj vykoná pouze nezbytný pohyb. Podobně má pracovat i tělo šermíře. Maximum představuje zapojení celého těla. Minimum vyjadřuje úspornost výsledného pohybu. 

Čím lépe dokáže člověk zapojit celé tělo, tím méně zbytečných pohybů potřebuje k dosažení výsledku. 

Právě v této souhře se má skrývat možnost provádět mimořádně účinné pohyby bez výrazného nápřahu.

2. Odmítnutí síly: Proč větší úsilí nemusí znamenat lepší výsledek

Druhá zásada patří k těm, které nejvíce odporují našim běžným zkušenostem. Když potřebujeme překonat odpor, zpravidla zvýšíme svalové úsilí. Pokud se nám nedaří někoho přetlačit, zatlačíme silněji. Pokud se protivník brání, snažíme se zapojit více svalů. Jenže právě tento přístup může být v bojových uměních nevýhodný. Nadměrné svalové napětí může omezovat pohyblivost, zpomalovat změnu směru a zároveň protivníkovi prozrazovat, co se chystáme udělat. Kurodova zásada odmítnutí síly proto neznamená, že se člověk pohybuje bez práce svalů. To by nebylo možné. Znamená, že se učí nespoléhat na hrubou svalovou sílu jako na hlavní prostředek překonávání odporu. Představme si těžký předmět, který chceme posunout. Můžeme se jej pokusit přetlačit pouze pažemi. Pokud však změníme postavení těla, využijeme jeho hmotnost a zvolíme vhodný směr působení, může být stejný úkol mnohem snazší. 

Podobná zásada se uplatňuje také v džúdžucu.

Zkušený cvičenec nemusí protivníka přemáhat přímým přetlačováním. Může využít jeho postavení, směr působící síly a okamžik, kdy se jeho rovnováha stává zranitelnou. Kuroda tuto myšlenku ukazoval například při cvičeních, v nichž dokázal narušit protivníkovu rovnováhu pomocí jediného prstu. Smyslem takové ukázky nebylo přesvědčit diváky, že jeden prst dokáže vyvinout neobyčejnou sílu. Naopak. Měla ukázat, že při správném použití těla nemusí být velké svalové úsilí nezbytné. Zvenčí tak může vznikat dojem, že obránce téměř žádnou sílu nepoužil. Ve skutečnosti však pouze dokázal využít své tělo jiným způsobem než protivník.

3. Jeden plynulý pohyb: Rychlost bez nápřahu

Třetí zásada se týká samotného začátku pohybu. Většina našich běžných pohybů má určitou přípravnou část. Než vykročíme, přeneseme váhu. Než udeříme, často nepatrně pohneme ramenem nebo napneme svaly. Tyto změny mohou zkušenému pozorovateli napovědět, co bude následovat. Kuroda se proto snažil vytvářet pohyb, jehož začátek nebyl výrazně oddělen od jeho dalšího průběhu. Pohyb měl být co nejplynulejší, bez zbytečného zastavování, nových rozběhů nebo nápadného počátečního napětí. Představme si ručičku hodin. Její pohyb je natolik rovnoměrný, že si často ani neuvědomujeme, že se pohybuje. Teprve po chvíli zjistíme, že změnila polohu. Podobného dojmu se snažil dosáhnout Kuroda. Pokud dokázal sáhnout po meči nebo vykročit bez obvyklé přípravy, protivník mohl mít potíže včas rozpoznat, že pohyb vůbec začal. To ovšem neznamená, že by se tělo mohlo začít pohybovat plnou rychlostí bez jakéhokoli zrychlení. Takové tvrzení by odporovalo základním zákonům pohybu. Podstatou zásady je především odstranění zbytečných přípravných pohybů a zachování plynulosti. Právě tím se může zkrátit čas, který má protivník k dispozici pro rozpoznání záměru a následnou reakci. 

Nejde tedy pouze o to, jak rychle se člověk pohybuje, ale také o to, kdy protivník pozná, že se pohyb začal odehrávat.

4. Plovoucí tělo: Rovnováha bez připoutání k místu

Ve většině sportů i bojových umění se učíme vytvářet pevný a stabilní postoj. Pevné postavení nám umožňuje vyvíjet sílu a odolávat vnějšímu působení. Jenže každá výhoda může mít také svou nevýhodu. Pokud je člověk příliš pevně usazený v postoji, může před zahájením pohybu potřebovat nejprve změnit rozložení váhy. A právě tento okamžik může protivník rozpoznat a využít. Zásada plovoucího těla proto zdůrazňuje schopnost udržovat rovnováhu, aniž bychom byli zbytečně připoutáni k jedinému postavení. Představme si předmět volně plující na vodní hladině. Má svou hmotnost, ale zároveň se může poměrně snadno dát do pohybu různými směry. Podobně se cvičenec učí vnímat vlastní těžiště a pracovat s ním tak, aby mohl změnit polohu bez zdlouhavé přípravy. Nejde o ztrátu stability ani o neustálé balancování na hranici pádu. Jde o hledání rovnováhy mezi pevným postavením a připraveností k pohybu. Tělo má být dostatečně stabilní, aby mohlo účinně jednat, a zároveň dostatečně volné, aby nemuselo před každou změnou směru překonávat vlastní ztuhlost. V bojovém střetu může být právě tato schopnost rozhodující. Člověk, který potřebuje před každým pohybem nejprve upravit postoj, totiž může protivníkovi poskytovat cenná znamení o svém dalším jednání.

5. Propojené tělo: Když se všechno pohybuje společně

Při běžném pohybu často zapojujeme jednotlivé části těla postupně. Nejprve vykročí noha, následně se otočí trup a teprve potom se pohne ruka. Takový pohyb připomíná vlakovou soupravu. Lokomotiva se dá do pohybu, postupně napíná spojení mezi vagóny a teprve nakonec se pohne poslední vůz. Každá další část se připojuje s určitým zpožděním. Zásada propojeného těla usiluje o to, aby jednotlivé části pracovaly co nejvíce společně. Představme si těžký kamenný kvádr. Pokud se celý začne posouvat, jeho přední část se nepohybuje nezávisle na zadní. Posouvá se jako jediný celek. Právě takovou souhru se cvičenec snaží vytvořit ve vlastním těle. Pohyb paže není oddělený od pohybu trupu. Práce nohou není nezávislá na postavení ramen. Jednotlivé části těla se navzájem podporují a společně přispívají k výsledku. Kuroda tuto zásadu ukazoval například při cvičení, v němž protivník držel oběma rukama dřevěný meč a snažil se zabránit jeho pohybu. Úkolem obránce nebylo protivníka přetlačit pouze pažemi. Měl se pokusit použít celé tělo jako jeden propojený celek. Pokud se mu podařilo pohyb správně provést, mohl narušit protivníkovu rovnováhu způsobem, který překvapoval svou nenápadností. Podstatou však nebyl pouze dosažený výsledek. Rozhodující byl způsob, jakým pohyb vznikal. A právě proto tato zásada úzce souvisí s odmítnutím nadměrného svalového úsilí. Pokud se člověk snaží vše vyřešit silou rukou, obtížně může současně rozvíjet pohyb celého těla.

6. Chůze bez odrazu: Pohyb, který protivník obtížně odhaduje

Poslední ze šesti zásad se týká samotného způsobu chůze. Při běžné chůzi využíváme práci nohou a odraz od země k tomu, abychom posouvali tělo vpřed. Kuroda však zdůrazňoval jiný způsob přesunu. Cvičenec se má učit chodit bez výrazného odtlačování od podlahy a bez spoléhání na sílu nohou jako hlavní prostředek pohybu. Představme si chůzi po velmi kluzkém povrchu. Prudký odraz by mohl způsobit ztrátu rovnováhy. Člověk proto musí pohybovat tělem opatrněji, plynuleji a více pracovat s jeho hmotností. Podobná zásada se uplatňuje při Kurodově způsobu pohybu. Cvičenec se učí přesouvat tělo tak, aby jeho krok nebyl předem ohlašován nápadným odrazem nebo výrazným přenesením váhy. Proč je to důležité? Protože schopnost odhadnout vzdálenost a okamžik přiblížení protivníka patří k základním předpokladům včasné reakce. Pokud se protivník pohybuje způsobem, který neodpovídá našim obvyklým zkušenostem, může být jeho přiblížení obtížněji předvídatelné. Zvenčí pak může vznikat zvláštní dojem. Člověk se přibližuje, ale jeho pohyb neodpovídá obvyklému způsobu chůze, na který jsme zvyklí. Vzdálenost mezi oběma bojovníky se zkracuje, aniž by obránce dokázal snadno odhadnout okamžik, kdy k přiblížení dojde. Právě takový účinek Kuroda spojoval s chůzí bez odrazu.

Proč musí všech šest zásad fungovat současně

Jednotlivé zásady mohou působit jako samostatné dovednosti, které si člověk postupně osvojí a následně je začne používat podle potřeby. Kurodovo pojetí však bylo odlišné. Všechny zásady měly tvořit jediný způsob pohybu. Představme si například tasení meče. Cvičenec chce provést pohyb plynule, bez nápadného začátku. Pokud však začne meč vytahovat pouze silou paží, porušuje zásadu propojeného těla i odmítnutí hrubé síly. Pokud před tasením výrazně přenese váhu, opouští zásadu plovoucího těla. Pokud pohyb zahájí nápadným svalovým napětím a následným prudkým zrychlením, vzdaluje se zásadě jednoho plynulého pohybu. A pokud současně vykročí výrazným odrazem od podlahy, přestává dodržovat také zásadu chůze bez odrazu. Ukazuje se tak, že jednotlivé požadavky nelze jednoduše oddělit. Jde o různé stránky jediného způsobu používání těla. Právě proto je jejich společné zvládnutí mimořádně obtížné. Začátečník dokáže věnovat pozornost jedné nebo dvěma věcem současně. Pokud se však pokusí vědomě dodržovat všechny požadavky najednou, jeho pohyb se často začne rozpadat. Místo plynulého seku vznikne nepřirozené, přerušované cvičení. A právě tento problém vedl Kurodu k vytvoření zvláštního způsobu výuky.

Hravé cvičení: Jak se naučit něco, co zatím neumíme

Představme si začátečníka, kterému učitel řekne, aby se pohyboval bez zbytečného svalového napětí, nepřenášel váhu obvyklým způsobem, neodrážel se od země, používal celé tělo jako jeden celek a přitom zachoval naprostou plynulost. Pravděpodobně nebude vědět, co má vlastně udělat. Jednotlivé pokyny totiž odporují pohybovým návykům, které si vytvářel po celý život. Pokud by se je pokusil vědomě splnit všechny najednou, jeho pohyb by se nejspíš stal strnulým a nepřirozeným. Jak tedy člověka naučit něco, co jeho tělo dosud neumí? Kuroda k tomu využíval způsob výuky označovaný jako asobi geiko, tedy hravé cvičení. Namísto okamžitého požadavku na dokonalé provedení celé sestavy učitel rozdělil pohyb na menší části. Každé cvičení se zaměřovalo na jednu vybranou zásadu, kterou si žák mohl postupně osvojovat. Například jeden cvičenec uchopil oběma rukama zbraň druhého a snažil se mu zabránit v pohybu. Úkolem obránce nebylo protivníka přetlačit. Měl se pokusit změnit postavení svého těla tak, aby využil jeho propojení a vhodného přesunu těžiště. Zpočátku nemusel uspět. Mohl se příliš napínat, používat pouze ruce nebo ztrácet rovnováhu. Právě díky těmto pokusům však postupně zjišťoval, které pohyby fungují a které nikoli. Učitel jej přitom vedl k tomu, aby nevnímal pouze výsledek, ale především způsob, jakým jej dosahuje. Takové cvičení se podobá hře, při níž člověk prostřednictvím vlastních zkušeností objevuje nové možnosti pohybu. Postupně se jednotlivé dovednosti začínají spojovat. To, co zpočátku vyžadovalo plné soustředění, se stává stále přirozenějším. Cílem není naučit se soubor zvláštních triků. Cílem je změnit pohybové návyky natolik, aby se nové způsoby práce s tělem staly samozřejmou součástí každého pohybu. A právě v tomto okamžiku začínají tradiční kata získávat svůj hlubší význam. Stejná sestava může navenek vypadat téměř totožně jako před několika lety. Způsob, jakým ji však člověk provádí, může být zcela jiný. To, co dříve vyžadovalo značné úsilí, se postupně stává přirozeným.

Tajemství „božské rychlosti“

Nyní se můžeme vrátit k otázce ze začátku. Jak mohl Kuroda dosahovat pohybů, na které jeho protivníci podle svědectví při ukázkách nedokázali včas reagovat? Odpověď nelze hledat pouze v rychlosti rukou. Podle Kurodova pojetí není rozhodující samotný rozdíl mezi rychlým a pomalým pohybem. Podstatné je, zda protivník dokáže rozpoznat okamžik jeho zahájení. 

Představme si dva šermíře. První dokáže provést velmi rychlý sek, ale předchází mu nápadný nápřah. Druhý nemusí být při samotném seku rychlejší, ale dokáže jej zahájit bez zřetelného upozornění. Který z nich bude pro protivníka obtížněji čitelný? Právě druhý šermíř může působit mnohem rychleji, než jaká je skutečná rychlost jeho pohybu. Pokud totiž protivník včas nerozpozná začátek útoku, přichází o část času, který by jinak mohl využít k obraně. V tom může spočívat jedno z vysvětlení Kurodovy pověstné rychlosti. Jeho pohyby byly natolik neobvyklé a zbavené zřetelných přípravných znamení, že pozorovatelé často nedokázali včas rozpoznat, co se právě děje. Při ukázkách tasení meče tak mohl vznikat dojem, jako by zbraň během jediného okamžiku změnila místo, aniž by bylo možné sledovat její cestu. Neznamená to, že by přestaly platit zákony pohybu nebo že lidské oko a mozek nedokázaly takový pohyb vůbec zaznamenat. Znamená to, že obvyklé náznaky, podle nichž předvídáme jednání druhého člověka, mohou být natolik omezené, že na účinnou reakci zbývá příliš málo času.

Skutečné tajemství tedy nemusí spočívat ve schopnosti pohybovat se nadlidskou rychlostí, ale ve schopnosti nedat protivníkovi včas poznat, že pohyb vůbec začal.

Právě tento rozdíl odděluje pouhou tělesnou rychlost od mistrovského ovládání pohybu. A právě zde se všech šest Kurodových zásad spojuje v jediný celek. Božská rychlost tak není samostatnou technikou. Má být výsledkem dlouhodobého rozvoje bojového těla.

Celý život zasvěcený jedinému cíli

Tecuzan Kuroda se narodil v roce 1950 jako nejstarší syn Šigekiho Kurody. Vyrůstal v rodině, v níž se tradiční bojová umění předávala po generace. Významnou roli v jeho výuce sehrál zejména dědeček Jasudži Kuroda. Již v mládí dosáhl mimořádných výsledků. V devatenácti letech získal učitelské oprávnění kjóši a o rok později mu byl udělen osmý dan spolu s titulem hanši v oblasti starých bojových umění. V roce 1988 vydal společně s Jošinorim Kónem knihu věnovanou rozpravám o bojových uměních. Toto dílo významně přispělo k tomu, že se jeho jméno dostalo do širšího povědomí. Od roku 1998 byl pravidelně představován také v odborném časopise Hiden, v němž po více než deset let vedl vlastní řadu příspěvků věnovaných otázkám bojových umění. Přestože jeho jméno postupně získávalo značný ohlas, hlavní náplní jeho života zůstávalo studium a výuka tradičních kata. V roce 2002 uzavřel léčebnu, kterou převzal po svém otci, a nadále se věnoval bojovým uměním naplno. Jeho schopnosti se postupně dostávaly k širší veřejnosti prostřednictvím odborných časopisů, knih, televizních pořadů a později také obrazových záznamů na internetu. Zvláštní pozornost vzbudily právě ukázky jeho pohybu, při nichž vynikala neobvyklá plynulost a obtížně postřehnutelný začátek jednotlivých technik. Kuroda však své schopnosti nepovažoval za cíl oddělený od samotného cvičení. Byly výsledkem mnohaletého studia zděděných kata a neustálého úsilí porozumět jejich skutečnému obsahu. V roce 2023 předal vedení školy Šinbukan svému synovi Jасumasovi, který se stal jejím šestnáctým představitelem. Tecuzan Kuroda zemřel 3. března 2024 ve věku 73 let. Zanechal po sobě nejen tradiční školu a množství žáků, ale také způsob uvažování o bojových uměních, který zpochybňuje řadu běžných představ o výuce technik.

Co jsme možná ztratili při předávání bojových umění

Kurodovo pojetí tradičních kata otevírá ještě jednu důležitou otázku. Co se vlastně stane s bojovým uměním, pokud se podaří zachovat všechny jeho techniky, ale ztratí se způsob, jakým mají být prováděny? Představme si školu, v níž se po generace předává stejná sestava. Každý učitel ji naučí svého žáka a ten ji později předá dalšímu. Na první pohled se zdá, že tradice zůstává zachována. Pohyby jsou stejné. Pořadí technik se nemění. Názvy i vnější podoba sestavy přežívají. Jenže co když se postupně vytrácí právě to, co nebylo na první pohled vidět? 

Způsob propojení těla.

Práce s rovnováhou.

Odstranění nadměrného napětí.

Schopnost zahájit pohyb bez zbytečné přípravy. 

Pak může nastat zvláštní situace. Další generace stále cvičí stejné kata, ale jejich těla už se nepohybují stejným způsobem. A protože neznají původní účel jednotlivých pohybů, začnou je vysvětlovat podle vlastních představ. Snaží se například hledat jejich přímé použití v boji. Pokud je nenajdou, upraví sestavu tak, aby dávala větší smysl podle současného způsobu uvažování. Tím se však mohou ještě více vzdálit původnímu obsahu. Právě zde získává Kurodovo učení mimořádný význam. Připomíná totiž, že zachování tradičního bojového umění nespočívá pouze v předávání technik a jejich názvů. Stejně důležité je předat způsob, jakým tělo dané pohyby vytváří.

Tradice může navenek zůstat téměř beze změny, a přesto se její skutečný obsah postupně vytrácet.

Kuroda se proto nesnažil tradiční kata přizpůsobovat moderním představám o boji. Naopak se pokoušel co nejhlouběji pochopit, proč byly vytvořeny právě takovým způsobem. Sám zdůrazňoval, že popisované zásady nevymyslel. Podle jeho přesvědčení byly již obsaženy v tradičních sestavách, které jeho rodina uchovávala po generace. Jeho úkolem bylo tyto zásady rozpoznat, pochopit a předat dál.

Co nám Kurodův odkaz říká o skutečném mistrovství?

Příběh Tecuzana Kurody přináší důležitou otázku. Jak daleko se může člověk dostat, pokud celý život soustavně rozvíjí jedinou dovednost? V jeho případě nešlo pouze o schopnost rychle tasit meč nebo účinně provést určitou techniku. Mnohem důležitější bylo dlouhodobé úsilí změnit samotný způsob používání těla. Kurodův život ukazuje, jak zásadní rozdíl může existovat mezi znalostí určitého pohybu a jeho skutečným zvládnutím. Naučit se sestavu zpaměti ještě neznamená pochopit její obsah. Umět napodobit učitelovu techniku ještě neznamená používat tělo stejným způsobem. A provést určitý pohyb rychle ještě neznamená dosáhnout takového mistrovství, při němž protivník nedokáže včas rozpoznat jeho začátek. Právě tyto rozdíly stojí v samotném středu Kurodova učení. Jeho přístup zároveň mění pohled na tradiční kata. Pokud je vnímáme pouze jako připravené bojové postupy, mohou se nám zdát zastaralé nebo nepraktické. Pokud je však chápeme jako prostředek dlouhodobého rozvoje způsobu pohybu, jejich význam se zásadně proměňuje. Už nemusíme očekávat, že každá část sestavy představuje hotovou odpověď na určitou bojovou situaci. Místo toho můžeme sledovat, jaké požadavky klade sestava na naše tělo a co se prostřednictvím jejího opakování učíme. V tomto pojetí není mistrovství výsledkem pouhého hromadění technik. Je výsledkem dlouhodobého prohlubování několika základních zásad, které se postupně stávají přirozenou součástí pohybu.

Skutečné tajemství se možná skrývá v tom, co nevidíme

Na pohybu zkušeného mistra může být nejnápadnější právě to, co v něm chybí. Žádný výrazný nápřah. Žádné zbytečné napětí. Žádná nápadná příprava. Pohyb začíná a končí s takovou plynulostí, že pro pozorovatele může být obtížné určit okamžik, kdy se vlastně odehrál. Právě tím se Kurodovo umění odlišovalo od běžných představ o rychlosti a síle. Jeho přístup přitom nevedl k odmítání tradičních sestav, ale naopak k jejich důslednějšímu studiu. Kata pro něj nebyly pouhou připomínkou dávných bojových technik. Byly prostředkem, který umožňoval uchovávat a předávat zvláštní způsob používání těla. V tomto smyslu se jejich skutečná hodnota nemusí nacházet v tom, co dokážeme při prvním pohledu rozpoznat. Může spočívat právě v tom, co se při povrchním napodobování snadno ztratí. V jemných rozdílech mezi běžným a vycvičeným pohybem. Ve způsobu propojení celého těla. V odstranění nadměrného úsilí. Ve schopnosti pohybovat se bez zbytečných příprav. Tecuzan Kuroda zasvětil svůj život snaze tyto rozdíly pochopit a ovládnout. Jeho odkaz proto není pouze příběhem neobyčejně rychlého šermíře.

Je především připomínkou, že skutečné mistrovství nemusí znamenat dělat stále více věcí, ale naučit se ty základní provádět zcela jiným způsobem.

A možná právě zde leží odpověď na otázku, proč staré bojové školy věnovaly tolik pozornosti zdánlivě prostému opakování stejných sestav. 

Nešlo pouze o to uchovat pohyby předků. 

Šlo o to uchovat způsob, jakým jejich těla dokázala bojovat. 

A právě ten se může ztratit mnohem snadněji než samotné techniky.