Černý pásek poštou a tajné svitky na dobírku

…aneb jak moderní byznys s bojovým uměním rozkvétal už před sto lety

V éře internetu se komunita bojových umění ráda baví i pohoršuje nad fenomény, pro které angličtina zavedla termíny jako mcdojo, bullshido nebo instantní certifikace přes Zoom a YouTube. Známe to všichni: zaplatíte poplatek, zhlédnete sérii instruktážních videí, pošlete nahrávku, jak před zrcadlem máchnete rukou, a poštovní doručovatel vám za pár týdnů přinese luxusně vyhlížející diplom, osvědčení instruktora a černý pás s vyšitým jménem ve zlaté niti.

Tradičně smýšlející cvičenci nad tím kroutí hlavou a s nostalgií vzdychají po starých dobrých časech. V představách mnoha lidí existovala kdysi romantická doba, kdy se džúdžucu, šerm či jiné bojové dovednosti předávaly výhradně v potu tváře za zavřenými dveřmi odlehlých dódžó, kde žák musel léta štípat dříví a nosit vodu, než mu přísný mistr odhalil první tajnou techniku ve formě ručně psaného kaligrafického svitku.

Jenže skutečná historie, jak už to tak bývá, mnohem prozaičtější a přitom i o dost zábavnější.

Touha získat prestižní certifikát bez dřiny v tělocvičně, fascinace „tajnými technikami“ a dravý byznys s lidskou naivitou nejsou vynálezem digitálního věku. Stačí se vrátit o více než jedno století zpět, do Japonska éry Meidži a Taišó, abychom zjistili, že fenomén distanční výuky a prodeje bojových certifikátů na dálku fungoval v masovém měřítku už tehdy. A jedním z nejzářivějších průkopníků tohoto odvětví byla organizace, jejíž originální materiály máme před sebou: Císařská společnost pro pěstování bojových umění – Teikoku šóbukai (帝国尚武會).

1. Zlatý věk tiskařské černi a krize tradičních škol

Abychom pochopili, jak se mohla zrodit poptávka po korespondenčním kurzu džúdžucu, musíme se podívat na společenské otřesy na přelomu 19. a 20. století v Japonsku.

S nástupem reforem Meidži (po roce 1868) došlo k demontáži feudálního systému. Samurajská vrstva ztratila svá privilegia, byl zaveden zákaz nošení mečů a tradiční školy bojových umění (koryū) ze dne na den přišly o své dědičné patrony a finance. Mnoho mistrů doslova bojovalo o holé přežití. Někteří předváděli techniky v arénách a pouličních show (gekiken kógjó), jiní se snažili své dovednosti integrovat do nově vznikající moderní policie.

Do této situace navíc vstoupil gigantický fenomén: Džigoró Kanó a jeho Kódókan džúdó. Kano vzal vybrané principy starých škol džúdžucu (především Kitó-rjú a Tendžin Šinjó-rjú), “očistil” je od nejnebezpečnějších destrukčních prvků, vtiskl jim pedagogický, tělovýchovný a morální rámec a vytvořil moderní, bezpečný sportovně-výchovný systém. Kódókan se stal miláčkem ministerstva školství i policie a postupně začal staré školy vytlačovat na okraj zájmu.

Zároveň však v zemi panovala horečná atmosféra. Japonsko zvítězilo v první čínsko-japonské válce (1894–1895) a v rusko-japonské válce (1904–1905). Společnost byla prosáklá nacionalismem, militarismem a hrdostí na bojové kořeny národa. Každý mladý venkovský chlapec, úředník z odlehlé prefektury nebo budoucí branec chtěl být silný, ovládat neporazitelné techniky a pyšnit se titulem mistra džúdžucu.

Jenže co když jste žili stovky kilometrů od Tokia, neměli peníze na přestěhování do hlavního města, ani přístup do elitního Kódókanu nebo renomovaného dódžó?

Právě zde vycítili příležitost moderní podnikatelé.

2. Zrození giganta: Císařská společnost Teikoku šóbukai

V červenci roku 1903 (36. rok éry Meidži) zakládá šermíř a organizátor Noguči Šóhačiró (野口正八郎) organizaci s honosným názvem Teikoku šóbukai (帝国尚武會). Název lze přeložit jako Císařská společnost pro studium bojových umění.

Noguči nebyl žádný naivní nadšenec. Byl to geniální marketingový stratég. Aby dodal své soukromé instituci maximální státní a společenskou vážnost, zapojil do jejího vedení vlivné osobnosti veřejného života. Jako poradce společnosti figuroval slavný politik Itagaki Taisuke (jeden z vůdců hnutí za svobodu a lidská práva a významný státník éry Meidži), čestným předsedou se stal armádní generál Cučija Micuharu a v čele správní rady stál armádní plukovník pěchoty Kikuči Šuden. Pro běžného občana z venkova tak Teikoku šóbukai působila jako polostátní, vysoce prestižní vlastenecká akademie pod přímým dohledem armádních špiček.

Technickým mozkem a vrchním instruktorem (šihančó) společnosti se stal Šóhačiróův mladší bratr Noguči Kijoši (野口清, 1877–1930), známý též pod bojovým jménem Senrjúken.

Kijoši byl mimořádně zdatný bojovník a čerpal z mnoha různých směrů. Nestavěl tedy na jediné uzavřené korjú tradici. Prošel studiem několika klasických směrů (mj. Tendžin Šin’jó-rjú, Šingecu-rjú, Asajama Ičiden-rjú a Kiraku-rjú) a na jejich základě syntetizoval vlastní systém, který nazval Šindó Rikugó-rjú (神道六合流). Výraz Rikugó (šest směrů / šest sfér) odkazoval k univerzalitě – šlo o systém zastřešující hody, porazy, páky, škrcení, údery do vitálních bodů (atemi), ale také záchranné oživovací metody (kappó) a napravování kloubů (seifuku).

Teikoku šóbukai měla dvě větve:

1. Dódžóbu (道場部): Kamenná tělocvična v Tokiu (v residenční čtvrti Šiba), kde probíhala běžná fyzická výuka.
2. Cúšin kjódžubu (通信教授部): Oddělení distanční / korespondenční výuky.

A právě tato druhá větev spustila lavinu, která v dějinách bojových umění neměla obdoby. V době svého největšího rozmachu na počátku éry Taišó (kolem let 1912–1915) se Teikoku šóbukai chlubila neuvěřitelným číslem: více než 200 000 zapsaných členů napříč celým Japonským císařstvím i v zámořských koloniích!

3. Anatomie korespondenčního balíčku

Z dochovaných materiálů z přelomu éry Meidži a Taišó můžeme do nejmenšího detailu zrekonstruovat, co zákazník obdržel, když na inzerát v novinách odpověděl a poslal peníze.

Obrázek 1: Pevné luxusní pouzdro (čintó / čitsu) se sponami, v němž byl celý studijní komplet rozesílán. Štítek nese název „Džúdžucu kjódžušo“ (柔術教授書 – Učebnice džúdžucu) a označení vydavatele Teikoku šóbukai.

Pevné pouzdro: Punc serióznosti a exkluzivity

Celý studijní komplet byl dodáván v pevném knižním pouzdře se západkou (tzv. čintó nebo čitsu), potaženém strukturovaným papírem, s červeným tiskem uprostřed: Džúdžucu kjódžušo – Teikoku šóbukai hakkó (viz Obrázek 1).

Takové pouzdro mělo zásadní psychologický efekt. Nešlo o obyčejnou knížku z pultu knihkupectví. Byla to kazeta evokující posvátnou schránku na cenné rodinné listiny a dědičné svitky.

Po vyjmutí z pouzdra člen obdržel dva základní svazky:

1. Modrý sešit: Džúdžucu šúgjó hihó (柔術修業秘法) – Tajná metoda výcviku džúdžucu.
2. Světle modrou vázanou knihu: Rjú no maki / Tora no maki gahpon (龍之巻・虎之巻 合本) – Spojené svazky Draka a Tygra.

Obrázek 2: Obsah pouzdra: vlevo sešit „Tajná metoda výcviku džúdžucu“ (Džúdžucu šúgjó hihó), vpravo vázaná kniha technik „Spojené svazky Draka a Tygra“ (Rjú no maki / Tora no maki gahpon). Všimněte si přísného označení „Zákaz půjčování – výhradně pro členy“ a „Neprodejné“.

Psychologie tajemství: „Zákaz půjčování!“

Všimněte si výrazného nápisu na obálce sešitu (viz Obrázek 2):

禁譲渡借貸 會員専用

(Kin džóto šakutai – kaiin sen’jó)

Zákaz poskytování a půjčování jiným osobám – výhradně pro členy

A pod tím doplněk na knize: 非賣品 (Hibaihin – Neprodejné / Není určeno k volnému prodeji).

Tento krok byl mistrovským tahem. Každý zkušený obchodník ví, že lidská touha roste s pocitem nedostupnosti. Kdyby si kdokoliv mohl učebnici volně koupit za pár drobných na rohu v krámku, šlo by o banální brožuru. Pokud je však kniha „přísně vázána na členství“ pod hrozbou vyloučení a zákazu půjčování i rodinným příslušníkům, její hodnota v očích odběratele okamžitě raketově stoupá. Člen se cítil jako vyvolený strážce jakéhosi ezoterického tajemství. 😉

4. Průmyslová mašinérie v pozadí

O jak masový fenomén šlo, nejlépe dokládají tiráže na zadních stranách svazků.

Obrázek 3: Tiráž svazku vytištěného v proslulé tokijské tiskárně Šúeiša (předchůdce dnešní DNP). Sloupec s daty ukazuje šest vydání během pouhého roku a půl (mezi srpnem 1912 a lednem 1914), což dokládá obrovský komerční úspěch.

Na tiráži na Obrázku 3 vidíme detailní záznam o tiskařském provozu. Publikace vznikala v jedné z největších tiskáren té doby – Šúeiša (秀英舎) v tokijské čtvrti Nišikondžjačó (dnes tiskárenský gigant Dai Nippon Printing – DNP).

V dataci vidíme nevídanou rychlost dotisků:

• První vydání v srpnu 1. roku éry Taišó (1912).
• Druhé vydání v říjnu 1912.
• Třetí vydání v listopadu 1912.
• Čtvrté vydání v lednu 1913.
• Páté vydání v červenci 1913.
• Šesté vydání v lednu 1914.

Během necelých osmnácti měsíců tedy vyšlo šest vydání! Tisíce výtisků proudily poštou do všech prefektur. Jako vydavatel je zde uveden přímo Noguči Šóhačiró s adresou v tokijském parku Šiba (芝公園五號地).

Obrázek 4: Tiráž dalšího rozšířeného vydání (vlevo knihtiskárna Kanda) a předmluva (vpravo), která čtenáře láká k nákupu dalšího návazného studijního materiálu – „Speciálního svazku Tygra“.

Na Obrázku 4 vidíme předmluvu a tiráž dalšího vydání tištěného v knihtiskárně Kanda (神田印刷所). Úvodní text na pravé straně bez okolků buduje prodejní trychtýř:

„Tato kniha nebyla sestavena proto, aby sloužila pouze jako letmá reference, nýbrž aby beze zbytku vyložila a objasnila základy veškerého studia džúdžucu, na což je tato společnost nesmírně hrdá… Kdo by však chtěl proniknout ještě o krok dále, nechť nahlédne do svazku Tokka Tora no maki (Speciální svazek Tygra)…“

Jakmile student prostudoval základní knihu, společnost mu okamžitě nabídla další, „ještě tajnější“ úroveň – samozřejmě za další poplatek.

5. Zkouška poštou: Jak získat licenci bez kapky potu

Nejpozoruhodnějším artefaktem celého souboru je zkušební list a členský průkaz, které ukazují samotné jádro distančního ověřování znalostí.

Obrázek 5: Kompletní zkušební set: Vlevo nahoře sešit „Tajná metoda výcviku džúdžucu“, vpravo nahoře legitimace řádného člena na jméno Šin’nosuke Mizoguči s číslem 9488, a dole rozkládací list s šesti korespondenčními zkušebními otázkami a pokyny pro zaslání diplomu.

Členský průkaz jako glejt samurajských ctností

V pravém horním rohu Obrázku 5 leží oficiální průkazka člena:

• Čtyři rohové znaky reprezentují pilíře konfuciánské morálky: 忠 (Věrnost), 義 (Čest a spravedlnost), 勇 (Odvaha), 孝 (Úcta k rodičům).
• Oficiální záhlaví: Teikoku šóbukai seikaiinšó (帝国尚武會 正會員証) – Průkaz řádného člena.
• Číslo osvědčení: 9488.
• Jméno držitele: Šin’nosuke Mizoguči (nebo Minakuči, 水口信之助).

Mít v kapse takový průkaz s razítkem znějícím císařskou autoritou a vysokým pořadovým číslem znamenalo pro mladého muže v té době totéž, co dnes pro leckterého začátečníka mezinárodní certifikát instruktora v lesklém rámečku na zdi.

Zkouška na dálku (在外試験)

Pod průkazkou na Obrázku 5 vidíme rozkládací dokument, který nese nadpis Zkouška (試験) a explicitně vysvětluje pravidla hry:

„Ten, kdo si přeje obdržet licenci tohoto svazku, musí nejprve dokončit všechny předepsané části tohoto kurzu džúdžucu. Poté je oprávněn podstoupit zkoušku a obdržet licenci na seznam technik (mokuroku). Nicméně ti, kteří nemohou vykonat praktickou zkoušku přímo na místě v dódžó, odpoví na níže uvedené distanční zkouškové otázky.“

Následuje sekce Korespondenční zkušební otázky (在外試験問題 – Zaigai šiken mondai). Student nemusel předvést ani jeden poraz na živém soupeři. Místo toho dostal šest teoretických otázek (dole uzavřených formulí Idžó roku mon – Výše uvedených 6 otázek):

1. Popište techniku obrany a chvatu, zaútočí-li protivník přímým úderem pravou pěstí.
2. Jaký je správný postup a vychýlení těžiště, uchopí-li vás soupeř oběma rukama za límec?
3. Vysvětlete mechaniku hodu a následného znehybnění při útoku zblízka…

Na levé straně listu jsou pokyny pro vyplnění (Čúi / Upozornění):

• Student má na přiložený arch čitelně vepsat své odpovědi, své členské číslo (zde 9488) a adresu.
• Odpovědi má odeslat ústředí v Tokiu poštou.
• Po přezkoumání odpovědí zkušební komisí a uhrazení příslušného poplatku bude žadateli obratem vystavena a poštou doručena oficiální licence – svitek Mokuroku či Menkjó, zapsaný do ústředního registru společnosti.

Vítejte v roce 1913: distanční test z kontaktního bojového umění v plné parádě.

6. Byla to čistá fikce, nebo to mělo reálný obsah?

Byla Teikoku šóbukai jen prachsprostý podvod na peníze, nebo se v jejich materiálech skrývala nějaká skutečná bojová hodnota?

Pravda je překvapivě vrstevnatá.

Obrázek 6: Ukázka z vnitřku učebnice. Dvě fázové fotografie (Obr. 12 a Obr. 13) znázorňují vychýlení soupeře vpřed a jeho povalení vzad. Text vlevo podrobně rozebírá biomechaniku rovnováhy, varuje před ukvapeností a vysvětluje využití soupeřovy hybnosti.

Pokud se podíváme na Obrázek 6, vidíme ukázku z vnitřku knihy. Stránka obsahuje text doplněný dvěma kvalitními fotografiemi:

• Obrázek 12 (第十二圖): „Případ, kdy je protivník vychýlen a tažen směrem dopředu“. Instruktoři v bílých kabátcích a kalhotách mají pásky uvázané uzlem přes kabátek, což odpovídá ranému formování moderního úboru.
• Obrázek 13 (第十三圖): „Případ, kdy je protivník sražen a povalen vzad“.

Doprovodný text na levé straně se nezabývá mystickými kouzly, nýbrž rozebírá konkrétní didaktické zásady:

1. Varování před zbrklostí: Při aplikaci síly nesmí dojít k unáhleným pohybům, cvičenec musí neustále vnímat protivníkovo těžiště.
2. Podstata vítězství a porážky: Vítězství nezávisí na hrubé síle, ale na načasování, kosterní struktuře a využití momentu hybnosti.
3. Využití energie soupeře: Nesnažit se přetlačit silnějšího protivníka, nýbrž navázat na směr jeho pohybu.

Učebnice Nogučiho školy Šindó Rikugó-rjú byly ve skutečnosti na svou dobu mimořádně didakticky propracované. Kijoši Noguči do nich zahrnul stovky fotografií (některá rozšířená vydání měla přes 600 snímků!), které detailně fázovaly techniky od nástupu přes vychýlení až po dopad a kontrolu na zemi.

Texty se navíc snažily o tehdy moderní vědecký přístup. Místo ezoterických metafor vysvětlovaly principy pák pomocí mechaniky, anatomie a psychologie. Obsahovaly rozsáhlé kapitoly o resuscitaci (kappó), nápravě vykloubenin (seifuku) i recepty na bylinné obklady proti modřinám.

Samotný technický materiál tedy nebyl vymyšlený nesmysl. Noguči byl legitimní a technicky velmi zdatný mistr.

Zásadní problém však spočíval v samotné metodě předávání.

7. Proč je „distanční džúdžucu“ v rozporu s principy koryū

Každý, kdo se někdy věnoval kontaktnímu bojovému umění, chápe onen neřešitelný rozpor celého konceptu. Bojové dovednosti postavené na zápasu v těsném kontaktu, vychýlení těžiště (kuzuši), jemném čtení svalového napětí a okamžité reakci na soupeřův záměr se z principu nelze naučit z knížky.

V tradičních školách korjú platila po staletí zásada předávání z těla na tělo (išin-denšin nebo džiden-šinden). Učitel musel žáka fyzicky uchopit. Žák musel na vlastní kůži pocítit, jaké to je, když jeho tělo ztrácí rovnováhu bez zjevného úsilí mistra. Učitel musel korigovat úhel lokte o dva centimetry, náklon hlavy, směr pohledu, práci s dechem a rozložení váhy na chodidlech.

Jakmile tento proces zredukujete na to, že venkovský zájemce doma v obýváku podle černobílé fotografie zkouší na svém kamarádovi páku na zápěstí, nastává kolaps hned ve třech rovinách:

1. Ztráta funkčnosti: Technika provedená bez porozumění živému odporu a dynamice těla je v reálném střetu naprosto nefunkční. Cvičenec získá falešné sebevědomí, které je v krizové situaci smrtelně nebezpečné.
2. Riziko zranění: Džúdžucu obsahuje techniky lámání kloubů a dušení. Učit se je na dálku bez zkušeného dozoru vedlo k častým zraněním nezkušených tréninkových partnerů.
3. Degradace hodnoty certifikátu: Tradiční svitek Mokuroku (seznam zvládnutých technik) byl osvědčením mistra, že se za svého žáka zaručuje vlastním jménem a ctí. Udělit tentýž certifikát člověku, kterého jste v životě neviděli na tatami, jen na základě toho, že vám poštou poslal správně opsané teoretické poučky a pár jenů v obálce, znamenalo devalvaci celé tradice.

Právě proto se tradiční mistři i představitelé Kódókanu dívali na Teikoku šóbukai s hlubokým despektem. Byla pro ně tím, čím jsou pro dnešní lékařské fakulty instantní internetové diplomy z pochybných zahraničních adres.

8. Společenský kontext: Od korespondence k moderním rychlokurzům

Bylo by však nespravedlivé vnímat bratry Nogučiovy pouze jako obyčejné podvodníky. Byli to lidé své doby. Období Meidži bylo érou masového opojení vzděláním. Vznikaly korespondenční kurzy i angličtiny, účetnictví, kaligrafie, práva i technického kreslení. Společnost věřila, že tištěné slovo a poštovní síť dokážou demokratizovat vědění a přinést pokrok i do nejzapadlejší vesnice v horách.

Proč by tedy nemohlo stejným způsobem fungovat i bojové umění?

Noguči Šóhačiró a Noguči Kijoši pouze vzali moderní nástroje – masový rotační tisk, fotografii, poštovní systém a agresivní reklamu – a aplikovali je na staré umění sebeobrany. Vytvořili neuvěřitelně výnosný franšízový model.

Organizace prosperovala více než patnáct let. Teprve po ničivém velkém zemětřesení v Kantó v roce 1923 (které srovnalo se zemí velkou část Tokia včetně mnoha institucí) a po Kijošiho pozdějším otevření specializované ortopedické kliniky v Šindžuku (kde své znalosti anatomie a seifuku přetavil v legitimní léčení kostí a svalů) začala stopa Teikoku šóbukai postupně mizet z veřejného prostoru.

9. Závěr: Nic nového pod sluncem

Když se dnes na sociálních sítích setkáte s nabídkou „získejte mistrovský černý pás v sebeobraně během 12 týdnů online“, nemusíte propadat skepsi, že lidstvo v 21. století beznadějně morálně zkrachovalo.

Předměty na přiložených fotografiích jsou hmatatelným důkazem, že lidská psychika zůstává naprosto neměnná. Už před sto deseti lety, za vlády císaře Taišó, seděl v prefektuře Akita nebo na ostrově Kjúšú mladý muž, prohlížel si sešit s nápisem Tajná metoda výcviku džúdžucu, pečlivě plnicím perem vyplňoval odpovědi na šest zkušebních otázek, lepil na obálku známku a netrpělivě vyhlížel pošťáka s tubusem obsahujícím vytoužený certifikát.

Skutečné mistrovství se ovšem ani tehdy, ani dnes prostě koupit nedalo. Skutečné bojové umění začíná a končí v potu, modřinách, tisíckrát opakovaném pádu a neustálé osobní konfrontaci s vlastním egem pod dohledem někoho, kdo vám nedovolí klamat sami sebe.

Všechno ostatní – ať už na zažloutlém papíře s pečetí císařské společnosti, nebo ve formátu PDF staženém z cloudu – je především skvěle vymyšlený obchod.

ZDROJ: eBay – Vintage 1913-14 Japan Jujutsu Instruction Manuals Secret Training Methods 2Books, price 338 USD