Z bitevního pole na ulici
Skrytá historie japonských bojových umění a zrod samurajské policie
Když se dnes v západním světě mluví o tradičních japonských vojenských uměních, často se setkáváme s velmi romantickým a idealizovaným obrazem. V posledních desetiletích tyto staré disciplíny, označované jako umění plynoucí z minulosti, zažívají drobnou renesanci. Mnoho lidí je vnímá jako něco zcela odlišného od moderních sportovních disciplín. Je jim přisuzována jakási aura nedotčenosti – všeobecně se věří, že tyto systémy přesně uchovávají a do dnešních dnů v nezměněné podobě předávají syrové bitevní dovednosti historické japonské válečnické třídy. Odborný historický výzkum však tento pohled dlouhodobě vyvrací a ukazuje, že představa o nepřerušené linii čistě válečných technik je do značné míry uměle vytvořeným mýtem. Skutečná realita vývoje těchto systémů je mnohem spletitější, bohatší a především mnohem pragmatičtější.
Konec věku válek a přeměna smrtících potyček
Abychom pochopili, co se s vojenskými dovednostmi skutečně stalo, musíme se vrátit do období Sengoku, příznačně nazývaného „Věk válčících států“. V této temné a krvavé epoše válečníci pochopitelně trénovali a vylepšovali skutečné techniky určené pro přežití ve skutečných bitvách. Efektivita v boji byla otázkou holého přežití. Když se však na počátku 17. století (s nástupem éry Tokugawa trvající od roku 1603 do roku 1868) začala země sjednocovat a stabilizovat, situace se radikálně změnila. V prvních desetiletích tohoto nového režimu ještě dobíhala setrvačnost starých pořádků – vzkvétala například kultura takzvaných válečnických poutí (tzv. muša šugjó). Během těchto cest se bojovníci toulali krajinou, testovali své schopnosti a zapojovali se do výzev a soubojů, které velmi často končily smrtí jednoho z účastníků. Můžeme si to představit jako drsné a neregulované ilegální zápasy, kde šlo o všechno.
Tento divoký zvyk však nemohl v rodící se mírové společnosti přetrvat. Vládnoucí autority, usilující o klid a absolutní kontrolu, tyto smrtící potyčky zhruba v polovině 17. století definitivně zakázaly. Od tohoto zlomového okamžiku začali vysoce postavení válečníci přistupovat k tréninku z úplně jiného úhlu. Trénink bojových umění přestal být primárně přípravou na válku a stal se spíše nástrojem pro pěstování elitní identity a osobní, charakterový rozvoj.
S tímto posunem se charakter cvičení nutně proměnil. Jak poukazuje britský sociolog a historik ve své práci Education in Tokugawa Japan (Dore, 1965), stále více se kladl důraz na formální gymnastiku a přísně disciplinovanou choreografii pohybů. Skutečná bojová účinnost logicky a nevyhnutelně slábla, protože techniky už nebyly testovány v reálném boji o život. Toto slábnutí bojového ducha dokonce nezůstalo bez povšimnutí dobové veřejnosti – bylo terčem ostré a vytrvalé kritiky v tehdejších komerčních tiskovinách, které v té době zažívaly obrovský rozmach a vyjadřovaly se k nejrůznějším společenským tématům.
Zatímco se však učitelé těchto umění potýkali s prokazatelným úpadkem reálných dovedností a teoretici neustále mluvili o „umění války“, tento diskurz zcela zastínil jednu naprosto zásadní a hluboce praktickou stránku věci. Bojová umění totiž nezanikla v abstraktní filozofii, ale našla si tvrdé, každodenní uplatnění v prosazování práva a udržování veřejného pořádku.
Středověké zákony a boj s každodenním výtržnictvím
Udržování pořádku nebylo v Japonsku žádnou novinkou. Země měla již po staletí formální zákoníky, které velmi podrobně řešily různé druhy občanských i trestních deliktů. Například starý zákoník Džóei z roku 1232 nezahrnoval pouze nudné administrativní předpisy týkající se svatyní, chrámů nebo pozemkových sporů, ale obsahoval i přesné postupy pro řešení násilné kriminality. Historik Thomas Conlan ve svých textech přibližujících japonské vojenství a právo (Conlan, 2022) upozorňuje, že zákoník zahrnoval těžké zločiny, jako byla zrada, vražda, banditismus, pirátství, záludná noční přepadení či organizované loupeže.
Zajímavé ovšem je, že zákoník pamatoval i na mnohem běžnější, každodenní problémy ulice – běžná fyzická napadení a bití, padělání, nebo dokonce „hrubé výrazy“, které podle zákonodárců měly tendenci vyvolávat zbytečné hádky. Šlo o prohřešky, které bychom v dnešní právní terminologii pravděpodobně klasifikovali jako výtržnictví, narušování veřejného pořádku nebo provokování k fyzickému napadení.
Tento zákoník Džóei a jeho základní principy sloužily jako zvykové právo na územích lokálních vládců a velmi často bývaly přímo začleňovány do jejich vnitřních rodových předpisů. Fascinujícím příkladem detailní regulace každodenního života je doména Óuči. Ta v roce 1459 nechala své specifické zákony veřejně vyvěsit přímo na zdi obklopující panské sídlo, aby si je mohl přečíst a vzít k srdci naprosto každý kolemjdoucí. Tyto veřejné vyhlášky zakazovaly celou řadu na první pohled nesourodých činností. Lidé se například nesměli bezcílně toulat po hlavních cestách v noci. Přísně zakázáno bylo zápasení sumó na křižovatkách – což mělo logický důvod, neboť podobné kratochvíle blokovaly cesty a přitahovaly sázky a potyčky. Zakázáno bylo také „brání žen na kraji cesty“, což byl tehdejší specifický eufemismus pro kuplířství a pouliční prostituci, nikoliv pro únosy nebo znásilnění. Vládcům dokonce vadilo i nošení podivného oblečení, které se provinilci snažili omlouvat tím, že prý jde o „nový styl z hlavního města“.
Postupem času se tyto lokální zákony neustále aktualizovaly a zpřísňovaly. V roce 1487 přibyly v doméně Óuči plošné zákazy nošení dlouhých zbraní. Konkrétně šlo o halapartny (naginata), oblíbené dlouhé meče (odači) nebo dlouhá kopí (jari). Běžní lidé nesměli nosit ani luky a toulce s šípy, ačkoliv pro určité specifické jedince existovaly výjimky. Z dnešního pohledu úsměvný, ale tehdy zcela vážně braný zákaz se týkal i nošení fléten, tradičních bambusových píšťal (šakuhači) či jiných hudebních nástrojů, pokud se člověk nenacházel v bezprostřední blízkosti svého bydliště. Zjevně to byl nástroj, jak omezit potulné hudebníky a s nimi spojený hluk a nepořádek.
Velkým problémem bylo pro vrchnost také „poflakování se“, obzvláště pokud zahrnovalo nakukování zvědavců do panských sídel rodu Óuči. K prosazování těchto nařízení sloužili noční hlídači. Očekávalo se od nich, že budou všechny zákony perfektně znát a budou je tvrdě a bez výjimek vymáhat. Skvělým příkladem tvrdosti tehdejšího práva byl specifický zákon proti zabíjení kožnatek (druh vodních želv), které vrchnost chytala jako exkluzivní návnadu pro sokoly. Zákon výslovně nařizoval, že pokud byla „obyčejná lůza“ přistižena při zabíjení těchto želv, nebo se o tom byť jen proslýchalo, noční hlídači měli plnou pravomoc je na místě nekompromisně zatknout, nebo dokonce rovnou zabít, v závislosti na tom, jak se situace vyvinula.
Falešná sebeobrana a kjótské zákazy tance
Podobně detailní a přísná byla i legislativa v tehdejším hlavním městě Kjótu. Zákon z roku 1506 zde, jak dokládá historička Mary Elizabeth Berry (1994) ve své studii o kultuře občanské války, zakazoval nejen klasické těžké zločiny jako krádeže, ničivé žhářství a ozbrojená přepadení, ale cílil i na drobné hádky, pouliční zápasy sumó (opět se ukazuje, jak populární a problematické na ulicích byly) a dokonce i na pouliční tanec, který byl vládnoucí třídou vnímán jako obrovský zdroj veřejných potíží a nepokojů.
Zcela mimořádný vhled do tehdejšího chápání násilí a sebeobrany nám dává zákoník zvaný Džinkaišú, vydaný v roce 1536 rodinou Date ze severní provincie Mucu. Tento kodex nesmírně podrobně upravoval postupy pro řešení specifických případů násilí. Řešil takzvané „násilné soutěže“, situace, kdy „pobláznění opilci zabijí lidi a následně se vymlouvají na opilost jako na omluvu“, a pamatoval i na tragické případy, kdy se lidé impulzivně pohádali nebo se pomátli během hostiny a zcela neplánovaně někoho usmrtili.
Z pohledu bojových umění a vývoje sebeobranné legislativy je neobyčejně zajímavé, jak tento zákoník nahlížel na problematiku „přiměřené obrany a lsti“. Specificky se totiž věnoval případům manipulace s důkazy – konkrétně situacím, kdy pachatelé zabili svého soka a následně tvrdili, že se tak stalo jen díky jejich bojovým dovednostem při obraně proti přepadení ze zálohy. Zákoník počítal s tím, že ve skutečnosti to byli oni sami, kdo provedl zákeřný a překvapivý útok na svého rivala, a pokusili se to maskovat jako sebeobranu.
Tento severojaponský zákoník také velmi jasně stanovoval, jaké chování se očekává od vládců a jejich podřízených, pokud se připletou k násilným potyčkám, atentátům a dalším vraždám. Bylo přísně zakázáno vrahům jakkoliv napomáhat nebo je ukrývat. Byla stanovena jasná povinnost je aktivně vystopovat, prohledávat lokality, kde by se mohli skrývat, a pachatele dopadnout, nebo v případě odporu zabít. Současně se však zákoník snažil o spravedlnost a chránil obyvatelstvo před zvůlí strážců zákona – existovaly tvrdé tresty pro případy, kdy byl pachatel strážníky zabit neúmyslně omylem, když se zajatý podezřelý nedoznal, nebo když někdo iniciativně provedl zatčení či zabití člověka na ulici, aniž by k tomu měl patřičné a průkazné důkazy o jeho vině.
Umění ovládat meče byrokracií
Když se přesuneme zpět na počátek 17. století, vidíme snahu centrální vlády sjednotit tuto pestrou paletu lokálních předpisů. Tokugawští šógunové začali vydávat takzvané Zákony pro vojenské domy. Jednalo se o ucelené kodexy chování, zákony a striktní očekávání kladená na celou válečnickou třídu. Hlavním cílem tohoto byrokratického aparátu bylo ustavit absolutní a nezpochybnitelnou autoritu šógunovy ústřední vlády (zvané bakufu) nad všemi ostatními regionálními vládci a panstvími. Tento komplexní systém byl plně institucionalizován v roce 1635. Od tohoto data byli lokální vládci povinni do puntíku dodržovat státní zákony jak při samotném prosazování práva, tak při vynášení soudních rozsudků. Ústřední vláda navíc jejich loajalitu a pečlivé dodržování předpisů neustále a pravidelně kontrolovala.
Ačkoliv se mohlo zdát, že na celonárodní úrovni zavládl vytoužený mír a armády proti sobě již netáhly do velkých bitev, udržování základního občanského pořádku zůstávalo obrovskou starostí. Společnost v období Tokugawa, jak ve své encyklopedii japonských válečníků dokládá historik Constantine N. Vaporis (2022), byla totiž pod povrchem oficiálního klidu stále prostoupena značnou mírou všudypřítomného násilí. Velmi cenným svědectvím o této době je Deník papouška v kleci (Omuročúki), který si mezi lety 1674 a 1718 vedl nízko postavený samuraj jménem Asahi Šigeaki. Z jeho podrobných zápisků se dozvídáme o temném fenoménu zvaném cudžigiri, neboli „pouliční vraždy“. Mladí, často nezaměstnaní samurajové, frustrovaní z chudoby nebo prostě toužící po morbidní zábavě, vycházeli do temných ulic, kde svými ostrými meči bez milosti rozsekali a následně oloupili náhodné kolemjdoucí.
Změna image: Od řezníků k laskavým ochráncům
Tváří v tvář této pouliční kriminalitě a s vědomím pošramocené pověsti vojenské vrstvy začala centrální vláda provádět něco, co bychom dnes nazvali masivní kampaní za vylepšení vztahů s veřejností (PR). Bylo potřeba zbavit válečníky nálepky krvežíznivých řezníků a démonických zabijáků, která s nimi pochopitelně přetrvala z dob krvavých válek. Vláda se snažila cíleně odvrátit myšlení regionálních vládců od ambiciózních idejí na vojenské dobývání směrem k mnohem prozaičtějšímu úkolu – k udržování poklidného občanského pořádku.
Oficiální rétorika se změnila. Bojová umění a celá „cesta bojovníka“ již neměly sloužit k dobývání cizích území, ale měly být společností chápány jako ušlechtilý „nástroj k zabíjení zla“. Šógunátní vláda je hodlala plně využívat k obraznému „očištění říše“. Válečníci měli být od nynějška vnímáni jako benevolentní, spravedliví ochránci, kteří slouží veřejnosti a chrání slabé. Jak uvádí badatel zaměřený na dějiny trestu Dani Botsman (2005), soudní a právní systém začal paradoxně klást značný důraz na koncept, který by se v dnešní době dal bez okolků nazvat „právy obětí“.
Vládnoucí třída si velmi dobře uvědomila, že příliš krutý, drakonický a neúprosný systém trestů by mohl vážně narušit pečlivě budovaný obraz šóguna jako laskavého a osvíceného vládce. Úředníci z řad válečníků proto začali v praxi uplatňovat velmi rafinovanou strategii. Na jedné straně úmyslně kombinovali relativně uvolněné prosazování práva, kdy často zcela cíleně přivírali oči nad drobnými, bezvýznamnými přestupky. Na straně druhé to však doplňovali velmi okázalými a teatrálními ukázkami své vlastní neomezené moci. Dokázali nejen strašlivě trestat, ale uměli i velkoryse a veřejně omilostňovat. Tento promyšlený balanc umožnil podpořit autoritu úřadů hrozbou děsivého a exemplárního trestu, a zároveň si cíleně pěstovat dobrou vůli běžného obyvatelstva tím, že oficiální místa prokazovala značnou míru flexibility, zdrženlivosti a milosrdenství.
Elitní zločiny a nostalgie po drsných časech
Avšak zavírání očí nad drobnými zločiny ve snaze působit laskavě nebylo bez negativních následků, jak to ostatně známe i z moderních policejních postupů. Už ve dvacátých letech 18. století si prominentní vzdělanec Ogjú Sorai hořce stěžoval na alarmující zhoršení bezpečnostní situace. Psal o tom, že se po celé zemi lidé vloupávají do domů, kriminální živly neustále vraždí, kradou, zakládají zhoubné požáry a uprostřed noci skrytě číhají na opuštěných a temných místech, aby zákeřně přepadali a loupili. Ve svých spisech Ogjú Sorai s neskrývanou nostalgií vzpomínal na staré, drsnější časy, kdy „úředníci běžně sekali kriminálníky na místě“, a velmi hlasitě naříkal nad dramatickým a nezadržitelným úpadkem skutečného bojového ducha mezi příslušníky válečnické třídy.
Závažná trestná činnost navíc nebyla zdaleka výsadou jen chudých vrstev nebo spodiny, nevyhýbala se žádné společenské vrstvě, ani těm absolutně nejvyšším. Z historických záznamů víme o šokujícím případu z roku 1747, kdy duševně nestabilní úředník samotného šóguna (příslušník vysoké hodnosti hatamoto) chladnokrevně zavraždil jiného muže přímo na toaletě na přísně střeženém hradě v Edu.
Ba co víc, i samotní absolutní vládci rozlehlých provincií byli často podezíráni z těch nejhrůznějších činů. Příkladem může být vládce domény Mito, mocný Tokugawa Micukuni, na kterého padlo vážné podezření z násilných zločinů, když byl ještě mladým mužem. Další děsivé svědectví zanechal v roce 1829 samuraj z domény Tosa jménem Mori Masana. Během své cesty do hlavního města Eda zapsal hrůzostrašné zkazky o bývalém, penzionovaném vládci oblasti Wakajama. Podle těchto zpráv měl tento mocný muž ve zvyku po nocích vycházet ven se skupinkou čtyř či pěti oddaných sluhů, vnikat do domů obyčejných lidí a tam je bezdůvodně vraždit. Pověsti hovořily o tom, že takto zvráceným způsobem připravil o život stovky nevinných poddaných.
Denní chleba: Opuštěné děti a mrtví koně
Fyzické prosazování zákonů a přivádění takovýchto i běžných zločinců před spravedlnost pochopitelně leželo na bedrech lokálních vládců, kteří se museli řídit státním právem. Kdo však tuto těžkou a špinavou práci vykonával v ulicích a na vesnicích? Ve venkovských oblastech fungovali jako prodloužená ruka zákona a policie starostové jednotlivých vesnic a nízko postavení, chudí válečníci. Ti měli za úkol udržovat každodenní pořádek, aktivně chytat (nebo v případě nutnosti zabíjet) narušitele zákona, nahánět a vykazovat tuláky a žebráky. Problematika chudých tuláků byla mimochodem palčivým společenským problémem, který se během období Edo neustále zhoršoval. Tito muži byli také nasazováni na tvrdé potlačování veřejných nepokojů a selských povstání, ke kterým průběžně docházelo.
Kriticky důležitou součástí celého státního bezpečnostního aparátu byl fenomén zvaný sankin-kótai, neboli systém takzvané „střídavé docházky“, který detailně popsal historik Macunosuke Nišijama (1997) ve své práci o kultuře a každodenním životě v Edu. Tento systém nutil vládce provincií střídat přesně jeden rok strávený správou své domény s dalším rokem povinného života v hlavním městě Edu. Jejich ozbrojení podřízení měli během pobytu v hlavním městě za úkol trvale obsazovat strážnice rozeseté v obrovských samurajských čtvrtích města a vykonávat v přiděleném rajónu základní, rutinní policejní funkce.
Pro tyto vojáky sloužící na malých strážnicích (cudži-banšo) dokonce tehdejší byrokracie vytvářela precizní psané manuály a metodické příručky, jak mají krok za krokem zvládat „neobvyklé situace“. Z výčtu těchto situací jasně vidíme, že realita těchto bojovníků měla daleko k hrdinským bitvám – jednalo se o nálezy lidských mrtvol (ať už šlo o vraždy či sebevraždy), zvládání násilného chování opilců, rozhánění hádek a surových rvaček před panskými sídly, vyšetřování násilí a zranění přímo uvnitř rezidencí, a samozřejmě i řešení smrtelných útoků mečem.
Když se podrobně podíváme na každodenní očekávání a rutinní pracovní náplň těchto hlídek, je zarážející, jak moc se to podobá dnešním zákonům a předpisům pro výkon běžné policejní služby. Strážníci se museli starat o opuštěné děti. Předpisy dokonce pedantsky a byrokraticky rozlišovaly až malichernou nuanci: dítě mladší tří let bylo oficiálně klasifikováno jako „opuštěné“, zatímco starší dítě bylo evidováno pouze jako „ztracené“. Hlídky dále naháněly nebezpečné uprchlíky před zákonem, pacifikovaly výtržnické opilce a vagabundy, pokutovaly nelegální skládky a černé vyhazování odpadků, spravovaly agendu nalezených a ztracených předmětů. Museli si umět poradit s neposlušnými nebo dokonce uprostřed ulice mrtvými koňmi, organizovali záchranu nešťastníků, kteří spadli do hlubokých vodních příkopů kolem hradů, prověřovali podezřelé osoby potloukající se čtvrtí a vyšetřovali běžné dopravní nehody na frekventovaných ulicích.
Zcela byrokraticky absurdní, ale v tehdejším striktním systému nezbytné, bylo řešení složitých jurisdikčních sporů mezi jednotlivými okrsky. Manuály pamatovaly i na situace, kdy se mrtvé tělo našlo ležet přesně na neviditelné hranici oddělující území dvou různých strážnic. Pravidla přísně a nekompromisně určovala, která stanice si případ převezme, a to na základě polohy nohou mrtvoly. Podle zákona rozhodovala u zavražděných mužů poloha levé nohy, zatímco u ženských obětí určovala příslušnost k vyšetřování poloha pravé nohy.
Propastný rozdíl ve výcviku: Spiritualita versus efektivita
K tomu, aby nízko postavení válečníci mohli tyto náročné a nebezpečné policejní role plnit, museli logicky projít tvrdým a cíleným výcvikem. A právě zde narážíme na zajímavé třídní rozdíly. Jak si podrobně povšimli historikové zkoumající japonskou vzdělanost (Passin v roce 1965 a později moderní výzkumy Michaela Werta o venkovských šermířích), existovaly obrovské rozdíly v důvodech v tom, jak a proč bojová umění trénovali muži z různých pater společenského žebříčku.
Bohatí a vysoce postavení samurajové se učili elegantnímu zacházení s mečem, vznešené jízdě na koni a precizní střelbě z luku. Tyto disciplíny však necvičili proto, aby chránili na ulici – chápali je výhradně jako rafinovanou formu vnitřního „duchovního tréninku“. Za tuto snahu nebyli pochopitelně nijak placeni, patřilo to k jejich společenskému bontonu. Jejich oficiální a drahé školy se úzce soustředily na vytříbený šerm s jediným cílem – posilovat a utvrzovat jejich elitní společenskou identitu ušlechtilých a nadřazených válečníků. Badatel M. Wert ve své nepublikované studii poukazuje na velmi zajímavou a pro mnohé možná překvapivou zákonitost: mezi kulturní hodnotou bojového umění a jeho skutečnou účinností v reálném střetu panovala naprosto jasná nepřímá úměra. Čím více bylo umění formální, obřadní a uznávané společenskou elitou (vysoký kulturní kapitál), tím horší a méně použitelné bylo ve špinavé realitě skutečného boje (nízká bojová účinnost).
Naopak to platilo pro obyčejné pěšáky na spodních příčkách vojenské hierarchie. Tito nízko postavení válečníci (známí jako ašigaru) trénovali přesně to, co skutečně potřebovali pro své přežití na ulici a výkon své riskantní profese. Od svých domén měli striktně nařízeno učit se dovednostem, které bychom dnes označili za čistě aplikovanou sebeobranu a policejní taktiku. V oblastech, jako byla například doména Kaga, se učili praktickému boji s dlouhou holí (bódžucu), drilu ve skupinové policejní taktice, zacházení se střelnými zbraněmi (puškami) a především se učili kontaktní zápas beze zbraně a techniky zatýkání – džúdžucu. Tito pěšáci nevyužívali bojová umění pro meditaci v chrámu, ale jako nástroj hrubé síly přímo ve službě, na blátivých a nebezpečných ulicích. Za svůj tvrdý a praktický trénink technik zatýkání a boje s holí dostávali normálně zaplaceno, protože šlo o nezbytné zvyšování jejich profesionální, nyní již policejní, kvalifikace.
Rozdílná očekávání, která se vázala k různým společenským třídám ve vztahu k roli „strážce pořádku“, naprosto dokonale a poněkud úsměvně ilustruje příhoda z autobiografie významného konfuciánského učence, spisovatele a politika jménem Arai Hakuseki (žil v letech 1657 až 1725).
Když mu bylo sedmnáct nebo osmnáct let, stala se mu v přítomnosti jeho váženého otce drobná, ale společensky velmi trapná nehoda. Z oděvu (konkrétně z oblasti hrudníku, kde se věci nosily) mu nečekaně vypadla na zem torinawa. Torinawa (někdy také označovaná jako kaginawa, neboli lano s háčkem) je velmi specifický policejní nástroj – jemně, ale pevně svinutá zelená šňůra opatřená na konci malým kovovým háčkem, která se používala primárně ke spoutání a znehybnění zadržených osob při zatýkání.
Jeho otec si tohoto policejního donucovacího prostředku u svého syna ihned všiml a pronesl k němu poměrně přísné pokárání. Zmínil: „Kdysi dávno, když jsem ještě aktivně působil v úřadu, nosíval jsem ji u sebe připravenou v brašně na křesadlo. Tehdy jsem si říkal, že kdybych náhodou musel nařídit svým mužům, aby chytili a pevně svázali nějakého drzého výtržníka, nemuseli by zrovna mít provaz po ruce, takže jsem ho nosil pro jistotu já. Ovšem jakmile jsem odešel do výslužby, už jsem pro tento předmět neměl absolutně žádné praktické využití. Nyní si tuto šňůru nechávám doma už jen na to, abych s ní svazoval kočku. Ano, je sice naprosto správné, aby dokonalý bojovník teoreticky ovládal a znal do hloubky každou jednotlivou část svých povinností, ale je nutné si uvědomit, že existují věci, které by člověk zkrátka měl nebo neměl dělat v přísné závislosti na svém vlastním společenském postavení. Tuto šňůru bys u sebe jako šlechtic rozhodně nosit neměl. Jsi už dost starý a moudrý na to, abys tohle věděl.“
Tato roztomilá a zároveň velmi poučná historka nám ukazuje dvě naprosto zásadní věci. Zaprvé to, jak se z velmi praktického policejního donucovacího prostředku stala v domě penzionovaného elitního úředníka naprosto nepotřebná věc, degradovaná na provaz pro kočku (přičemž by bylo z čistě historického hlediska nesmírně zajímavé podrobněji zkoumat praktické důvody a způsob, proč a jak přesně tento vážený otec svazoval svou kočku). Zadruhé, a to je mnohem důležitější, tato promluva jasně dokresluje, že manuální, špinavá, každodenní policejní práce a fyzické svazování pachatelů na ulici zkrátka nebyly považovány za činnost dostatečně důstojnou a vhodnou pro muže z vysoké šlechty.
Extrémní riziko a rozkaz k zabití
Bez ohledu na aristokratické pohrdání hrubou prací s provazem však platilo, že když šlo v ulicích opravdu do tuhého, i ty absolutně nejlepší bojové schopnosti byly zoufale potřeba. Mnoho hledaných zločinců, po kterých strážníci v temných uličkách pátrali, bylo těžce ozbrojených. Mnozí z těchto kriminálníků měli za sebou léta tvrdého výcviku, obrovské zkušenosti z potyček s násilím a vládli dovednostmi, které se plně vyrovnaly nebo dokonce předčily schopnosti zasahujících hlídek. Často navíc šlo o lidi zahnané do kouta, kteří neměli co ztratit, a byli proto nesmírně zoufalí a nebezpeční.
K řešení takovýchto vysoce kritických událostí, které už dalece vybočovaly z běžné policejní rutiny s opilci či toulavými psy, se běžní hlídači nehodili. K těmto incidentům, které by se v dnešní moderní policejní terminologii bezesporu označovaly jako „vysoce riziková zadržení“ nebo zásahy speciálních komand, byli povoláváni ostřílení bojovníci s jasně prověřenými a skutečnými schopnostmi boje o život. Vzhledem k vysoké pravděpodobnosti ztrát na životech zasahujících se pro tyto extrémní situace přirozeně vyvinuly vysoce specializované a drsné taktické postupy. Výmluvným příkladem takové praxe je takzvané hanači-uči. Šlo o velmi specifickou, zákonem ošetřenou situaci z oblasti vysokého rizika, kdy vládce udělil svému schopnému podřízenému výslovný příkaz, aby vyhledal a bez jakéhokoliv varování rovnou zabil zločince bezprostředně na místě činu či dopadení, protože povaha a hrůznost jeho trestného činu plně ospravedlňovaly preventivní a bleskové použití fatální, smrtící síly bez čekání na soudní proces.
Tato hluboká propast mezi teoretickou snahou elity o duchovní zdokonalení prostřednictvím (nyní již spíše formálních) pohybových sestav (kata) na jedné straně a krvavou, pragmatickou a neustále se vyvíjející realitou pouličního boje s kriminalitou na straně druhé, nám odhaluje pravou tvář historických technik. Bojová umění zkrátka nezamrzla v čase na středověkých bojištích, ani se nezměnila v prázdný ceremoniál pro znuděné aristokraty. Jejich drsnější, praktická větev se plynule transformovala a neustále se cizelovala v ostrých střetech policejních pochůzkářů, hlídačů a zasahujících oddílů napříč staletími, čímž si udržela svou funkčnost pro každodenní ochranu života.
ZDROJ: Guest Blog: From Taking Heads to Taking Hands: Torite in Early Modern Japan: by Chris Leblanc
