Skrytý tep starého Eda

Jak obyčejní měšťané zachránili bojová umění a stvořili moderní Japonsko

Když se dnešní cestovatel vydá do Japonska s touhou zažít dotek starých časů, jeho kroky obvykle automaticky směřují do Kjóta. Kjóto je v očích světové veřejnosti vnímáno jako nedotčený skanzen historie. Existuje však místo, kde je tradice možná ještě živější, pulzující a autentičtější. Tímto místem není žádné odlehlé horské městečko, nýbrž samotné srdce dnešního hypermoderního Tokia – přesněji řečeno jeho staré dělnické a řemeslnické čtvrti, tradičně označované jako šitamači (doslova „dolní město“).

Většina návštěvníků Tokia se pohybuje po vyjetých kolejích takzvané turistické svaté trojice: navštíví rozlehlý park Ueno, vyfotí se u starobylého chrámu Senšódži a vyjede výtahem na moderní věž Sky Tree. Pokud však člověk najde odvahu z této hlavní cesty uhnout, byť jen o pár ulic vedle, narazí na svět, který jako by zamrzl v čase. Dalo by se to přirovnat k situaci, kdy se procházíte centrem moderní evropské metropole ze skla a oceli, zabočíte do nenápadného průjezdu a najednou se ocitnete na středověkém nádvoří, kde řemeslníci stále pracují stejnými postupy jako před staletími. Kde se v centru největšího města světa tento fenomén vzal? Odpověď leží v éře, kdy se Tokio ještě jmenovalo Edo.

Zrození první světové megapole

Abychom pochopili, co se v japonské společnosti odehrálo, musíme se vrátit na počátek 17. století. Poté, co vojevůdce Tokugawa Iejasu zvítězil v klíčové bitvě u Sekigahary, vybudoval ze svého sídla v Edu nové mocenské centrum celého Japonska. Na více než dva a půl století se toto město stalo ohniskem všeho dění. Zatímco zbytek světa si koncept opravdového velkoměsta teprve začínal uvědomovat, Edo již raketově rostlo. V průběhu 17. století dosáhla jeho populace neuvěřitelného jednoho milionu obyvatel. Pro srovnání – Londýn, v té době druhé největší město na planetě, měl obyvatel sotva polovinu. Edo se tak stalo kolébkou jedné z prvních skutečných městských kultur v dějinách lidstva.

Tento masivní rozvoj nebyl jen dílem náhody, ale důsledkem geniálního (a nesmírně vyčerpávajícího) politického nástroje zvaného sankin kótai, neboli systému střídavé služby. Vládnoucí šógunát nařídil všem provinčním vládcům (daimjó), aby v pravidelných intervalech cestovali mezi svými domovskými provinciemi a hlavním městem. Představte si, že by dnes vláda nařídila všem hejtmanům či guvernérům z celé obrovské říše, aby každé dva roky sbalili celý svůj dvůr, veškeré úřednictvo, ochranku i sloužící a přesunuli je napříč zemí do hlavního města. Tato neustálá, gigantická migrace lidí fungovala jako obrovský dopravní pás pro myšlenky, zboží a kulturu. Lidové umění, zvyky a dovednosti ze všech koutů Japonska se neustále vlévaly do Eda, kde se mísily a vytvářely zcela novou, unikátní městskou identitu. A právě šitamači je dodnes pokladnicí, kde jsou tyto tradice živé. Japonci prokázali neuvěřitelnou schopnost přijímat nové věci, aniž by zavrhli ty staré, a uchovali si z minulosti to, co má skutečnou hodnotu.

Paradox míru: Zlatý věk pro bojová umění

Mezi laickou veřejností panuje hluboce zakořeněný omyl ohledně vývoje bojových umění. Lidé se často domnívají, že období Edo – éra dlouhotrvajícího míru a stability – muselo logicky znamenat naprostý úpadek bojových disciplín. Myšlenkový pochod je zdánlivě jasný: válečníci přestali bojovat na bitevních polích, stali se z nich úředníci a byrokraté, zatímco obyčejní měšťané bohatli, což muselo nevyhnutelně vést k dekadenci a změkčilosti.

Pravda je však přesně opačná. Období Edo nebylo pro bojová umění dobou temna, ale naopak největším inkubátorem, ve kterém se zrodila prakticky veškerá bojová umění, jak je známe dnes. A klíčovou roli v tomto procesu nesehrála jen válečnická elita, ale především právě obyčejní měšťané, takzvaní čónin. Mír neznamenal smrt meče. Lze to připodobnit k vývoji vojenských technologií. Když armáda vynalezla internet nebo systém GPS, jejich uvolnění pro civilní sektor neznamenalo konec těchto technologií. Naopak, jakmile se dostaly do rukou běžných lidí, začaly se obrovským tempem rozvíjet, zdokonalovat a nacházet tisíce nových uplatnění. Přesně to se stalo s bojovými uměními, když se z exkluzivní domény samurajů začala rozšiřovat mezi obyvatele rychle rostoucí metropole i do provincií.

Živoucí ulice: Dva světy v jednom městě

Tato symbióza mezi světem vznešených válečníků a světem prostého lidu je dodnes patrná na místních slavnostech. Během jediného jarního měsíce se v tradičních čtvrtích konají události, které otevírají okno přímo do minulosti. Jednou z nich je Oiran doču, velkolepý průvod kurtizán v oblasti Senzoku (místech, kde dříve stávala proslulá zábavní čtvrť Jošiwara). Druhou událostí je Honó enbu, každoroční ukázka bojových umění v prostorách svatyně Kameido Katori na východním břehu řeky Sumida. (Další podobnou institucí jsou i pamětní obřady historických edoských hasičů, zvaných hikeši, kteří tvořili svébytnou a nesmírně hrdou sociální vrstvu).

Na rozdíl od obrovských, formálních, státem či velkými organizacemi sponzorovaných exhibic (jaké se konají například ve slavném chrámu Meidži nebo v hale Budókan), je ukázka v Kameido srdečnou a pevnou součástí místní komunity. Atmosféra je zde naprosto unikátní. Bojovníci sice před začátkem vzdají uctivý respekt svatyni a kousek od pódia jsou vystavena historická brnění, ale celý prostor dýchá uvolněností a vřelostí. Pódium stojí hned u vnější zdi svatyně. Zatímco na něm mistři provádějí staletí staré techniky tasení meče, jen o pár metrů dál po silnici projíždějí moderní auta a procházejí běžní chodci. Po každém vystoupení navíc vedoucí jednotlivých škol zůstávají na pódiu, v odlehčeném tónu promlouvají k divákům, vysvětlují technický kontext toho, co právě předvedli, a odpovídají na dotazy. Z přísně oficiální události se tak stává sousedské setkání. Tento komunitní přístup, organizovaný přirozeně „zdola nahoru“, je absolutní podstatou kultury šitamači, která si vždy zachovávala svou nezávislost navzdory všem vládním snahám o striktní řízení „shora dolů“.

Čtyři přístupy k tradici: Rozmanitost starých škol

Rozmanitost tohoto komunitního festivalu vynikne při bližším pohledu na čtyři konkrétní školy bojových umění, které se zde prezentují. Každá z nich reprezentuje jiný historický proud a jiný způsob, jakým se bojové znalosti v Japonsku vyvíjely a předávaly:

1. Tosa Eišin-rjú: Tato stará škola odvozuje svůj původ od muže jménem Hasegawa Čikaranosuke Hidenobu (známého též jako Eišin), který byl potomkem zakladatele umění tasení meče (iai) v sedmé generaci. Eišinův životní příběh nabořuje vžité evropské představy o tom, kdo byl vlastně samuraj. Žil totiž jak v Edu, tak v provincii, kde měla nesmírně silný vliv specifická vrstva takzvaných góši, neboli venkovských samurajů. Byli to válečníci, kteří žili na venkově, obdělávali půdu, a jejich postavení ve striktním čtyřtřídním kastovním systému bylo velmi mlhavé. Západní svět o jejich existenci téměř neví, přesto právě oni zpochybňují zažitý mýtus, že právo nosit meč a trénovat bojová umění měla jen úzce vymezená městská elita.

2. Jagjú Šingan-rjú Kačú Heihó: Zakladatelem tohoto stylu byl Takenaga Hajato, který přesídlil ze Sendai do Eda, aby zde mohl studovat pod legendárním mistrem Jagjú Munenorim. Jde o další dokonalý příklad toho, jak se do hlavního města stahovaly talenty a jak se provinciálové mísili s městskou smetánkou. Tato škola si dodnes zachovává vizuálně ohromující aspekt – své techniky cvičí v plné historické zbroji (joroi), což divákovi poskytuje syrový pohled na to, jak musel vypadat reálný boj na válečném poli, kde měl člověk na sobě desítky kilogramů kůže a železa.

3. Rjúšin Šóči-rjú: Na rozdíl od předchozích, tato škola představuje modernější přístup. Byla založena až v 60. letech 20. století přímo v srdci starých čtvrtí (její zakladatel Kawabata Terukata i současný mistr Jahagi Kunikazu pocházejí z lokálních oblastí Taito a Kacušika). Zahrnuje jak tasení meče, tak přímý šerm. Znalce může na první pohled překvapit, že pohyby při tasení jsou mimořádně rychlé, s prudkými změnami směrů, a působí o něco více „divadelně“ – což byl běžný rys škol, které se formovaly až v pozdním Edu nebo v éře Meidži, kdy ubylo přímých konfliktů. V kontrastu k tomu je však jejich šerm s vytaženým mečem mnohem zemitější, zachovává si starodávné hluboké postoje a míří přesně do míst, kde měla stará zbroj zranitelné mezery.

4. Seirenkan Sósuiši-rjú: Tato škola, sídlící pod vedením uznávaného leštiče mečů Usukiho Jošihika v oblasti Koto, byla vytvořena během období Edo provinčním samurajem jménem Futagami Hannosuke Masaaki. Tento muž propojil vlastní znalosti s vlivy proslulé školy Takenoči-rjú. Z technického hlediska je jejich systém neuvěřitelně komplexní. Nejde jen o meč; věnují se zápasu a boji zblízka (kumiuči) pomocí drobných pobočních zbraní, tasení i šermu. Celý tento arzenál technik spojených se zbraněmi nošenými u pasu se souhrnně označuje jako koši no mawari.

Tavicí kotel společnosti a zhroucení kast

Skutečnost, že obyčejní měšťané získali přístup k dovednostem, které byly předtím exkluzivní výsadou elitních válečníků, byla jedním z nejzásadnějších společenských zvratů. Tento převrat byl však zcela nevyhnutelný. Představte si obrovskou, přelidněnou metropoli plnou statisíců ambiciózních a tvrdě pracujících mužů. Obchodníci a řemeslníci začali bohatnout, získávali finanční moc a hledali způsoby, jak smysluplně trávit volný čas – toužili po vzdělání a osobním rozvoji mimo svou každodenní dřinu. Na druhé straně barikády stála vládnoucí třída samurajů, která v době míru ztrácela svůj vojenský smysl i ekonomické zázemí. Samurajové sice měli prestiž, ale často jim chyběly peníze na zaplacení účtů.

Logickým důsledkem bylo, že se po celém Edu začaly otevírat desítky nových tréninkových hal. Tato místa začala přitahovat stovky a později tisíce studentů. Proslulá “Tři velká dodžó z Eda” – Čibův Genbukan, Saitův Rempeikan a Momonoiův Šigakkan – byla pouhou špičkou ledovce. Následovala doslova exploze bojových umění, která svého absolutního vrcholu dosáhla až na přelomu 19. a 20. století v éře Meidži a Taišó.

Ačkoliv se rodina Tokugawa snažila udržet teoretický společenský model založený na tuhé konfuciánské etice (který dělil lidi na bojovníky, rolníky, řemeslníky a obchodníky, z nichž každý měl striktně určené místo), v praxi se tento systém postupně hroutil. (To samozřejmě neznamená, že konfucianismus nezanechal v Japonsku své nesmazatelné stopy – ty vidíme dodnes.) Obyčejný život ve městě zkrátka nešlo spoutat nařízeními. Tavicí kotel velkoměsta sváděl dohromady potulné bojovníky bez pána (róniny), venkovské válečníky, přímé vazaly šóguna (hatamoto), vysoké pány (daimjó), drobné řemeslníky i zámožné kupce. Chudnoucí elita potřebovala peníze, zatímco bohatnoucí měšťané lačnili po vědomostech a prestiži vyšších vrstev. Výsledkem byla masivní, nezastavitelná výměna dovedností. Dalo by se to přirovnat k dnešnímu světu, kdy zchudlé staré aristokratické rodiny otevírají své knihovny a panství dravým internetovým podnikatelům – nakonec si obě skupiny předají to nejcennější, co mají, a vznikne zcela nová vrstva společnosti.

Jošiwara: Kulturní a intelektuální epicentrum

Nejviditelněji se toto stírání společenských hranic projevovalo ve slavné čtvrti Jošiwara. Z pohledu dnešního člověka by mohla být tehdejší zábavní a vykřičená čtvrť snadno odsouzena. Pokud bychom ji však soudili měřítky dnešní morálky, dopustili bychom se chyby zvané prezentismus – tedy neobjektivního posuzování minulosti skrz optiku současnosti. Funkce Jošiwary byla v tehdejší době dalším obrovským nástrojem sociální změny.

Lidé, kteří prošli její Velkou bránou, se nesdružovali pouze za účelem uspokojování tělesných potřeb. Jošiwara byla tím pravým kulturním centrem tehdejšího světa. Představte si situaci, kdy se v jednom salonu potkají tři muži: drsný samuraj ze vzdálené, mrazivé prefektury Aomori, bohatý obchodník s rýží z luxusní edské čtvrti Kuramae a poutník, který se právě vrátil z posvátných svatyní v Ise. Obchodník začne samurajovi nadšeně vykládat o nejnovějších hrách v divadle Kabuki. Samuraj mu na oplátku popíše dramatické srážky s horskými bandity, a oba nakonec se zatajeným dechem poslouchají poutníkovy zprávy z dalekých cest. Tento obrovský tok informací, zjemněný kvalitním alkoholem, tím nejlepším jídlem a vysoce kultivovaným zpěvem elitních kurtizán, způsobil něco nevídaného. Obyvatelé Eda se stali světoobčany, lidmi s hlubokým kosmopolitním rozhledem, a to aniž by kdy v životě překročili hranice Japonska a podívali se za Japonské moře.

Dědictví, které přesáhlo staletí

Je velmi těžké plně docenit, jak obrovský vliv mělo toto dvě a půl století trvající kulturní mísení na formování moderní japonské společnosti. Fenomény, jako jsou průvody Oiran v Senzoku nebo tradiční ukázky bojových umění u svatyně Kameido, nejsou pouhými izolovanými fragmenty minulosti; jsou přímým produktem doby, kdy obyčejný lid převzal otěže kultury. Byla to právě éra Eda, kdy svět bojovníků a svět zábavních čtvrtí prolomily své třídní bariéry. Vstoupily do hlavního proudu kulturního dění a nakonec se staly jedním z nejdůležitějších exportních artiklů, kterými moderní Japonsko obohatilo zbytek světa. Měšťané – společenská síla budoucnosti – vzali prvky z obou těchto světů, udělali z nich součást svého vlastního životního stylu, a tím zajistili, že tyto disciplíny nejen přežijí v kolektivním vědomí, ale budou se dál vyvíjet.

Pro náhodného návštěvníka mohou dnešní slavnosti vypadat jen jako hezký komunitní festival a příjemný způsob, jak strávit volné odpoledne. Skrývá se za nimi však mnohem víc. Muži a ženy, kteří dnes vystupují v těžkých historických róbách nebo se zbraněmi v rukou, nejsou jen svátečními herci. Jsou to lidé, kteří neustále a tvrdě trénují. Tráví roky studiem detailů a historie svého umění. Ponořují se do hloubky toho, jak jejich dnešní život souvisí se životy jejich předků. Nejde o každoroční společenskou kratochvíli, ale o celoživotní poslání. Prostřednictvím této oddanosti nabízejí světu přímý, nepřerušený odkaz na minulost, chrání podstatu své historie pro budoucí generace a dávají starému Edu možnost neustále, každý den, dýchat uprostřed největšího města světa.

ZDROJ: In the shadow of Edo castle