Host v cizím domě
Může umění, které se zrodilo z japonského šermířského a zápasnického dědictví, obstát proti přímému úderu boxera, zápasnickému strhu nebo třeba rozzuřenému davu – a přitom zůstat samo sebou? Dva učitelé s půlstoletím zkušeností, Bruce Bookman a Ellis Amdur, nabízejí odpověď, která nepotěší ani zarputilé strážce tradice, ani zastánce „toho, co funguje na ulici“. Aikidó podle nich nesmí ztratit svou nezaměnitelnou „vůni“, ale nesmí ani zapomenout, že jeho zakladatel učil muže, kteří už uměli bojovat. Přečtěte si příběhy z ústředního dódžó, poválečná rozhodnutí Uešiby Kišómarua, skrytou krizi sebevědomí v uměních bez soupeření i konkrétní postup, jak naučit cvičence jednat ve chvíli, kdy neví, jaký útok přijde.
Dva životy na tatami
Když se o budoucnosti aikidó baví dva lidé, z nichž každý strávil na žíněnce půl století, nejde o pouhou teoretickou debatu. Jde o zkušenosti, které se z knih vyčíst nedají: o modřiny, ztracené iluze a postupné poznávání toho, co bojové umění skutečně dokáže a co jen předstírá.
Bruce Bookman začal s aikidó v New Yorku u Jošimicua Jamady. Po osmi letech odešel do Tokia do ústředního dódžó Aikikai (Honbu dódžó) kde cvičil především u Čiby senseie. Po návratu do Ameriky pod jeho vedením pracoval dalších zhruba čtrnáct let, poté se v dobrém rozešel se všemi svazy a posledních dvacet let jde vlastní cestou. Jeho dódžó v Seattlu se blíží čtyřiceti letům existence a vedle dospělých v něm cvičí i velká skupina dětí. Už čtvrt století se věnuje brazilskému džúdžucu, několik let věnoval se boxu a vyzkoušel si taekwondo, karate i thajský box. Základy práce se zbraněmi získal od Čiby senseie a od učitele umění tasení meče (iaidó), u něhož cvičil v Japonsku.
Ellis Amdur začal jako mnoho kluků – prohrál rvačku a šel na karate. Poté cvičil kung-fu. Jednoho horkého letního dne však cestou do jiné školy náhodou zabloudil do newyorského dódžó aikidó. Prvním člověkem, kterého tam uviděl, byl šestnáctiletý Bookman. Obratně uhýbal staršímu cvičenci, který ho pronásledoval s dřevěným mečem. Amdura však k aikidó nepřitáhla technika, ale krása pohybu a japonské prostředí, způsob, jakým se lidé klaněli a pohybovali. Něco takového hledal od chvíle, kdy ve filmech Zatóiči a Jódžinbó uviděl postavu v podání Toširóa Mifuneho, která v každém okamžiku věděla, co dělat, nikdy neváhala a nikdy nespěchala.
Následovalo pět let cvičení, často kolem osmi hodin denně. Potom odjel do Japonska. Dva roky střídal pět dódžó. Nejvíc ho ovlivnili tři učitelé: vedoucí nejstarší pobočky Aikikai; bývalý profesionální boxer Jošio Kuroiwa, jehož pohyby v aikidó vycházely z háků a zvedáků, a přitom vůbec nemusel napínat paže; a Nišio Šódži. Pak objevil dvě staré japonské školy (kórjú). Araki-rjú ze 16. století popisuje jako „sumó se zbraněmi“ – boj začíná teprve v okamžiku střetu těl. Tóda-ha Bukó-rjú je pravým opakem: pracuje na vzdálenost dosahu čepele a jejím jádrem je naginata, dlouhá násadová zbraň se zahnutou čepelí. Araki-rjú ho pohltilo natolik, že si vyžádal schůzku s Ósawou senseiem a z Aikikai formálně vystoupil – místo aby prostě přestal chodit. Vedle toho dva roky trénoval thajský box v Tokiu, několik let džúdó na střední škole, kde učil angličtinu, a čínská umění sing-i a pa-kua.
K aikidó se vrátil vlastně náhodou. Kamarád, od kterého si půjčoval prostory, odjížděl na dlouhou dovolenou a chtěl, aby mu Amdur vedl hodiny. Odmítl, ale kamarád mu připomněl dluh – a Amdur dluhy splácí. Proč to nevezme někdo z ostatních instruktorů? „Bojím se, že mi ukradnou žáky.“ Z laskavosti se postupně zrodil nový zájem. Amdur o sobě ale říká, že není aikidóka, nýbrž host – a chtěl by být host uctivý. Nikdy nepřijde na hodinu s tím, že místo sekového úderu na hlavu (šómen uči) by měli cvičit přímý úder. Pokusí se ale s pomocí všeho, co o lidském těle ví, tento úder zdokonalit tak, aby byl účinnější – aniž by formu jakkoli porušil. Tento postoj „hosta v cizím domě“ prostupuje celým následujícím textem.
Vůně umění a klavírista u stupnic
Každý, kdo se pokusí obohatit aikidó o prvky z boxu, karate nebo zápasu, dříve či později narazí na zastánce neporušené tradice. Ti tvrdí, že vlivy zvenčí umění znečišťují a že aikidó nemá co dělat s přímými údery, háky nebo zápasnickými strhy. Překvapivě jim Bookman, který právě takové propojení vyučuje, dává částečně za pravdu.
Nebezpečí je skutečné. Mnozí z těch, kdo do aikidó přenášejí karate nebo box, nakonec připomínají karatisty či boxery, kteří jen napodobují pohyby aikidó. Aikidó se jim nedostane skutečně do těla. Pohyb může vypadat správně, ale chybí to, co dělá aikidó právě aikidó. Pro tuto nezaměnitelnou vlastnost používají oba učitelé japonské slovo kuse. Může znamenat vůni i zápach – osobitý pach, podle něhož věc poznáte i se zavřenýma očima. Amdur totéž popisuje na vlastní zkušenosti ze starých škol: technika není jen sled pohybů. Usazuje se ve šlachách, v nervové soustavě, v mysli. Kdo ji zjednoduší na obecné pohyby, přijde o její podstatu.
Bookman proti tomuto nebezpečí nabízí jednoduché pravidlo. Své „rozšíření aikidó“ – práci proti úderům a strhům – doporučuje cvičit zhruba desetinu času. Zbylých devadesát procent patří tradičnímu cvičení, „vyjíždění kolejí“, jak říká. Tradiční techniky – první až páté znehybnění (ikkajó až gokjó) nebo vstupní hod irimi nage – se mají cvičit tak, jako koncertní klavírista hraje stupnice. Kdy s nimi přestane? Nikdy. Ne proto, že by se je ještě potřeboval naučit, ale proto, že s nimi přichází určitý pocit, který jinak nezíská.
Právě o ten pocit jde. Bookman se snaží, aby jeho reakce na levý přímý úder nesla stejný vnitřní pocit jako základní cvičení, při němž se cvičenec držený za zápěstí otočí vedle partnera (katatedori tai no henkó). Nejde mu o to, přilepit k aikidó řešení převzaté z boxu, ale přenést tuto přirozenou jistotu do situace, kdy nevíte, jaký útok přijde.
Klasický trénink má podle něj i i prvky, které připomínají skutečný střet, a které by měly zocelovat psychiku. Má to ale háček: člověk musí být sám sobě přísným rozhodčím. Musí mít velkou dávku poctivosti, aby v sekovém úderu na hlavu neviděl jen strnulý, mrtvý pohyb, ale skutečný útok. A to je těžké udržet den co den.
Zajímavé je, že Bookman sám zpochybňuje, zda lze o aikidó mluvit jako o tradičním umění. Existuje teprve zhruba sedmdesát pět let a od samotného počátku čerpá z několika zdrojů. Neznamená to však, že by nemělo vlastní charakter. Stejně jako Amdur jednoho dne ucítil, jak se v něm cosi přeskupilo, a pochopil „aha, tohle je Tóda-ha Bukó-rjú“, existuje podobný okamžik poznání i v aikidó. A právě ten nesmí být přejímáním cizích prvků ztracen.
Tři vzdálenosti a otázka „k čemu?“
Každé bojové umění má vzdálenost, která mu nejlépe vyhovuje. Lze si to představit jako tři soustředné kruhy kolem člověka. Vnější kruh patří úderům a kopům, především těm vedeným z větší vzdálenosti. Prostřední kruh, vzdálenost natažené paže, patří aikidó: tady se chytá za zápěstí, vychýlí se rovnováha, zapojuje se páka. Vnitřní kruh, tělo na tělo, je prostředím džúdó a džúdžucu.
Aikidóka chce jít blízko, podobně jako džúdista, protože teprve tam může použít páky. Potíž je v tom, jak se tam dostat proti agresivnímu útočníkovi. Cesta dovnitř vede přes jeho nebezpečnou oblast – jako když musíte přejít silnici, po které jezdí auta. To je problém, se kterým se každý aikidóka dřív nebo později musí vypořádat.
Předchozí generace velkých aikidóka měla výhodu: mnozí z nich byli zároveň džúdisty, a proto se v těsné blízkosti cítili jistě. Dnes je mnoho cvičenců aikidó bezradných, když je někdo moc blízko, a stejně bezradných, když je naopak moc daleko. Funguje jim jen jedna vzdálenost. Proto zní jedna z klíčových otázek: umíte dělat aikidó i zblízka? A umíte ho dělat i na velkou vzdálenost?
Dnes navíc nestačí být odborníkem jen na jednu oblast. Samotný karatista ve smíšených bojových uměních (MMA) neuspěje, a neuspěje ani zápasník, který dělá jen sportovní džúdžucu. Kdo mluví o aikidó, měl by si pamatovat, že neexistuje žádné jedno umění, které by bylo všelékem – ani při zápase, ani při sebeobraně. Jednotlivá umění se navzájem ovlivňují a přebírají od sebe zkušenosti.
Amdur však připomíná otázku, kterou si málokdo položí: sebeobrana pro jakou situaci? Za jakých podmínek? Jako příklad uvádí města zmítaná nepokoji. Pokud musíte projít davem a vaším jediným cílem je uniknout, pokud vedle vás někdo máchne skateboardem a vy potřebujete jeho úder odvést stranou a zmizet, může vás podle Amdura aikidó připravit lépe než třeba brazilské jiu-jitsu. Kdo nikdy necvičil vyhýbání, odrážení a pohyb mezi více nekontrolovanými lidmi, ten v takové situaci těžko obstojí. Mnohé dnešní bojové sporty zaměřené na souboj jednoho proti jednomu na to nejsou stavěné.
Výmluvným příkladem je capoeira. Dnes je považována spíše za lidové bojové umění a v soubojích ji brazilské jiu-jitsu obvykle poráží. Ale před několika desetiletími se ve favelách nebojovalo jeden na jednoho, nýbrž v potyčkách mezi skupinami. To, že capoeira používá hlavně nohy, souvisí s tím, že lidé nosili v každé ruce břitvu. Jemné pohyby rukou, které dnes působí ozdobně, podle tohoto výkladu představovaly řezy břitvou v davu. Její únikové pohyby sahají až do západní Afriky, kde existovaly zvláštní oddíly válečníků zvaných „běžci“. V tamním způsobu válčení se ve volných formacích vrhaly oštěpy a úkolem běžců bylo oštěpům uhnout, proniknout do řad nepřítele a zabít velitele nebo krále – jeho ztráta byla pro tamní vojsko zničující. Deník britského důstojníka z doby kolem roku 1820, z války v Argentině, popisuje muže, který „bojoval africkým způsobem“ s oštěpem, prorazil řadami a zabil několik vojáků, než ho konečně zastavili – Britové po něm znovu a znovu stříleli a…míjeli.
Poučení pro aikidó je zřejmé: každé bojové umění vzniklo pro určitou kulturu a určité podmínky. Když žijeme v jiném světě, nejde o neúctu k původní kultuře. Naopak: úctu k ní lze spojit s vědomím toho, kde a kdy sami žijeme. Za dva lidi, kteří hranice aikidó rozšířili a zároveň zachovali jeho kuse, považuje Amdur právě Bookmana a Nišia Šódžiho – džúdistu a karatistu, jehož aikidó bylo neobyčejně složité, ale pořád to bylo aikidó.
Aikidó pro účetní, lékaře a ženy v domácnosti
Aby bylo jasné, proč dnes aikidó zaostává tam, kde zaostává, je třeba se vrátit k tomu, koho zakladatel Uešiba Morihei (Ó-sensei) původně učil. Před válkou to byli muži, kteří už uměli bojovat. Aikidó pro ně bylo doplňujícím tréninkem. Už měli za sebou zocelení – věděli, co dělat při nečekaném útoku, třeba ze zálohy, ať už to znali z volného boje, nebo z bojiště, z něhož měli štěstí se vrátit. Zakladatel tedy stavěl na základech, které už jeho žáci měli.
Po válce bylo v Japonsku cvičení bojových umění do značné míry omezeno, aikidó ale povoleno zůstalo. Zakladatelův syn Uešiba Kišómaru a Tóhei Kóiči z něj postupně vytvořili umění přístupné téměř každému. Bez soutěží, bez váhových kategorií, muži spolu se ženami, šedesátníci i sedmdesátníci. Za tím stála krásná myšlenka: člověk do dódžó přijde pracovat sám na sobě, zpevnit tělo, získat sílu a pak to přenést do jakékoli profese. Cílem nebyl bojovník, ale účetní, lékař, podnikatel nebo žena v domácnosti, kteří si udrží zdravé silné tělo, schopnost soustředění a snad i vnitřní rovnováhu.
Amdur se Kišómarua důrazně zastává. Je dnes módní ho kritizovat, ale přehlíží se, v jaké situaci byl. Jeho otec cvičil úzké, sektářské umění vhodné pro pár lidí a Japonsko se zvedalo z trosek. Kišómaru věděl, které z „bizarních nápadů“ svého otce osekat a co naopak posílit a vybrousit. Vytvořil umění, které doslova proměnilo svět: ovlivnilo pohybové systémy i lidskou psychologii. Podle Amdura byl stejně velkým mužem jako jeho otec. Daň za toto zjednodušení ale existuje – v něm se někde ztratila otázka bojové zdatnosti.
Není to však tak, že by se to stalo omylem. Dobře to ukazuje příběh Tomikiho Kendžiho a jeho celoživotního žáka Óby, muže, který cvičil mnoho různých umění a byl podle všeho ztělesněním toho, jaký by měl být dobrý a silný člověk. Óba jednou viděl ukázku Daitó-rjú s ohromujícími ukázkami tělesných dovedností a přišel za Tomikim: „Sensei, my pocházíme z Daitó-rjú, ale tohle neděláme.“ Tomiki odvětil, že to všechno umí – a hned mu to i předvedl. Proč je to tedy neučil? „Protože to člověka může odtrhnout od společnosti. Mohl bys celý život zdokonalovat tyto dovednosti, nechat se jimi pohltit a nic jiného bys v životě nedělal. Jsme však po válce a zvedáme se opět na nohy. Potřebujeme silné, pracovité občany, kteří tuhle zemi znovu postaví – ne několik lidí uzavřených ve své škole, kteří se učí dovednosti, jež nejspíš nikdy v životě nebudou potřebovat.“ O Tomikiho vlastní tvrdosti svědčí film z roku 1957, v němž předvádí džúdistickou sebeobrannou formu (Gošin džucu no kata) vytvořenou na základě aikidó – působí velmi tvrdě.
Má to však i druhou stránku: také Kišómaru vyučoval nebezpečné techniky, ovšem ne každého. Amdurův známý Mike Skoss popisuje, jak si Kišómaru zavolal jeho a jednoho Francouze. Oba už měli ve škole poměrně vysoké postavení. Řekl jim: „Jednou budete vést vlastní dódžó doma ve své zemi a někdo přijde, aby vám ho rozbil. Něco vám ukážu.“ Když se jako obvykle seběhli ostatní, poslal je zpět cvičit: “Tohle není pro vás“. Pak jim podrobně ukázal, jak při hodu čtyřmi směry (šihó nage) a při vstupním hodu (irimi nage) natočit soupeře tak, aby dopadl přímo na temeno hlavy, a sám je při tom jistil, aby to zvládli bezpečně. Tolik k tvrzení, že Morihei svého syna nic nenaučil. Kišómaru nebyl fyzicky mohutný ani silný muž, ale tyto věci znal. Jen se nedomníval, že tudy má umění směřovat.
To, co se tehdy považovalo za sebeobranu, byla sebeobrana v Japonsku – zemi s velmi malou pouliční kriminalitou. Dnes je proto oprávněné se ptát: pokud se dnešní lidé v dnešním světě nedokážou ubránit pouze pomocí tradičních technik, jak respektovat umění a zároveň rozšířit jeho hranice? Bookman přitom zdůrazňuje, že i díky čistě tradičnímu cvičení se někteří lidé dokázali stát skutečně nebezpečnými protivníky. Příkladem je Kató Hiroši, který nikdy necvičil jiné bojové umění. Takový člověk je ale génius. Pro většinu lidí je však velmi těžké proměnit to, co Kišómaru a Tóhei vyučovali, ve skutečnou bojovou dovednost.
Boxer v chrámu harmonie
Jošio Kuroiwa byl pozoruhodnou a zároveň tragickou postavou. S aikidó začal asi šest měsíců po Katóovi Hirošim – a právě Katóovi, tehdy sedmnáctiletému, zlomil ruku v jeho úplně první hodině. Katóova matka pak syna dotáhla za ucho ke Kuroiwově matce, aby se omluvil. Kuroiwa byl kluk z chudoby a ulice, profesionální boxer, a většinu lidí v aikidó vnímal jako povýšené lidi ze střední vrstvy.
Nikdy ale nezpochybňoval, že Tóhei Kóiči byl neuvěřitelně silný – nejen díky svalům, ale díky souhře celého těla. Potíž nastala, když Kuroiwa už po půl roce po hodinách ukazoval spolužákům, jak lze využít zkušenosti z boxu. Žáci žijící v dódžó (uči-deši) i dojíždějící (soto-deši) byli nadšení, Tóhei se ale cítil uražený. Přišel a řekl mu: „Nemáš žádné ki.“ Kuroiwa mu odvětil, zda má snad zvednout prst a dát mu elektrickou ránu, a že na takové nesmysly nevěří. Druhý den přišel cvičit a dódžó bylo prázdné. Jen mladý Čiba, ještě ani ne dvacetiletý, seděl v kleče se zatatými pěstmi a plakal – jako jediný měl odvahu přijít. Tóhei totiž ostatním vzkázal: buď na jeho hodiny nechoďte, nebo na něj pořádně přitlačte.
Následovala schůzka v kanceláři, při níž Kuroiwa nahlas zpochybnil Tóheiovu historku z války, že díky ki vždy vycítil nepřítele dřív, než se objevil. Byla to slova, kvůli kterým se lidé perou. Tóhei už vstával, když do kanceláře vklouzl sám Ó-sensei: „Ahoj, hoši, dáte si čaj?“ A bylo po souboji. Když se Amdur Kuroiwy zeptal, zda by tehdy vůbec mohl vyhrát, odpověděl: „Všichni byli silní kluci, ale neuměli se prát.“
Proč tolik sebevědomí? Jako středoškolák chodíval do čtvrti Ginza, tehdy ještě ne tak vznešené, vyprovokoval vysokoškoláky, v uličce je srazil do bezvědomí a utrhl jim knoflík z univerzitní čepice. Takových trofejí prý nasbíral dvě plné nákupní tašky. Pak ho jednou ve vlaku oslovil starší muž: „Ty si mě nepamatuješ, že? Před pár lety jsi mě nechal v bezvědomí ležet v hromadě odpadků na Ginze. Dej na sebe pozor, chlapče.“ A vystoupil. Kuroiwa se pak celých čtyřiadvacet hodin nemohl přestat třást. Uvědomil si, že si pamatuje tváře všech, kdo zbili jeho, ale po Tokiu chodí stovky lidí, které ponížil a které by ani nepoznal. Kterýkoli z nich ho může kdykoli přepadnout a bodnout. Poprvé pochopil, že je na špatné cestě, a vyhledal aikidó – slyšel o muži, který učí umění míru. Něco mu chybělo a chtěl se to naučit. Klukem z ulice však zůstal i nadále.
Kuroiwa se mistrem stát příliš nechtěl. Dlouho odmítal jakýkoli stupeň a nosil bílý pásek, dokud mu Kišómaru neřekl, že je to trapné: posílá ho učit do dódžó a držitele černých pásků uráží, že je učí někdo s bílým. Skončil na šestém danu a víc už nikdy nepřijal – zvláštní směs pokory a hrdosti člověka, který vyrostl v chudobě.
Na jedné z porad mistrů pak pronesl: „Na celojaponské ukázce všichni vytrhávají lidem meče a uhýbají bodnutí. V publiku sedí profesionální šermíři. Je to vůči nim neuctivé, dělat, že bychom je dokázali porazit. Měli bychom s tím přestat.“ Zavládlo hrobové ticho, až někdo změnil téma. Po poradě ho Saitó sensei poplácal po zádech, že to řekl dobře. Kuroiwa ale Amdurovi s hořkostí řekl: „Nikdo nic nezměnil. Nikdy nikdo nic nezměnil.“
Měl pravdu? Kdo zkouší proti ozbrojenému šermíři nacvičené odzbrojení, dopadne špatně – i desetiletý kluk plný vzteku a odhodlání by s ostrým mečem z člověka nadělal suši. Amdur, který se celý život věnuje zbraním, přiznává, že při některých ukázkách odzbrojování jen nevěřícně kroutí hlavou. Zároveň ale uvádí policistu z australského Adelaide, který cvičil Tomikiho aikidó a čínská umění a více než jednou použil čistou klasickou techniku proti člověku se zbraní. Nacvičené vzorce totiž mohou fungovat – ne proti profesionálnímu šermíři, ale proti někomu, kdo máchá skateboardem, holí, nebo kdo se neohrabaně pokusí bodnout. Právě v takových chvílích mohou naučené pohyby pomoci. Kuroiwa měl pravdu – a zároveň se mýlil.
Když technika selže a ego se probudí
Když se řekne sebeobrana, Bookman s nadhledem přiznává: v dospělosti ho fyzicky napadl jediný člověk – japonský instruktor aikidó v kimonu. Do Japonska přijel s osmi lety aikidó u Jamady senseie, který pro něj byl skoro jako otec, a jen s několika měsíci boxu, taekwondó a džúdó. V rámci aikidó byl velmi tvrdým soupeřem. Měl tak silná zápěstí, že když nechtěl, nikdo mu páku na zápěstí (kote gaeši) neudělal.
V Honbu dódžó cvičil s učedníky, kteří se během tvrdého tréninku bránili. Jakmile se ale začal bránit i on, jako by se rozzlobili a chtěli se prát – dát mu pěstí do pusy. Přestal být partnerem a stal se vyzyvatelem, kterého je třeba rozdupat. Nepomáhalo ani to, že byl některým z nich vlastně nadřazený: nepocházel z ústředí. Funguje to jako ve velké firmě, kde každý z centrály je „manažer“ a každý z pobočky je o stupeň níž. Roli hrálo i to, že nebyl Japonec. Jednou mu učitel v agresivnějším dódžó ukázal na jednoho staršího cvičence a řekl: „Na něj.“ S čím? Ten muž znal kote gaeši stejně dobře a měl za sebou stovku pouličních rvaček. Bookman proto obvykle jen pokorně padal, nechal partnera, aby techniku dokončil, obdivně ho pochválil a dopřál partnerovu sebevědomí potřebné uznání.
Proto se po návratu do Ameriky, kolem třicítky, začal vážně věnovat boxu a džúdžucu. Jeho krátkodobým cílem bylo, jak s nadsázkou říkával, naučit se bránit instruktorům aikidó, kteří se chtějí prát, když jim technika nevyjde. V džúdžucu zjistil, že to jde i jinak. Když se mu podařilo překonat zkušenějšího cvičence s vyšším stupněm, ten ho poplácal po zádech a měl radost. Příští kolo bude možná tvrdší, ale vše zůstává v rámci tréninku.
Amdur má podobný zážitek. Cvičil v Japonsku s bývalým příslušníkem britské speciální jednotky a navzájem si aktivně ztěžovali provádění technik. Přišel mladý instruktor, hodil Amdura a vyzval ho, ať hází on. Pak se schoulil do klubíčka, takže ho nebylo možné zvednout. Amdur už tehdy cvičil zápas a zafungovaly naučené pohyby: dostal se za něj, vyprostil ruku, nasadil škrcení zezadu, padl na záda a zahákl nohy. Zdálo se, že je rozhodnuto. Ve skutečnosti však teprve začínal skutečný problém. Dovést škrcení až do konce? Bude se mstít, možná se svými kamarády. Nebo ho pustit? Pustil ho. Instruktor se na něj díval naprosto zmateně, jako by nechápal, co se právě stalo, zavrtěl hlavou a odešel. Už nikdy s ním Amdur neměl potíže.
Kde se tato reakce bere? Amdur rozlišuje umění založená spíše na ideálu a umění s jasným ověřováním dovedností. Když začal s brazilským džúdžucu a vydržel proti Bookmanovi třicet sekund, než ho donutil vzdát se, byl na sebe hrdý. Přesně věděl, kde stojí, a nemohl se vymlouvat, že nebyl připravený nebo že partner zaútočil špatně. V thajském boxu věděl, kdy dostal kop. V umění, kde se skutečná dovednost obtížně ověřuje, se však mnozí lidé začnou upínat ke svému technickému stupni. Když vás na zem dostane držitel prvního danu, zatímco vy máte třetí, je váš stupeň skutečný?
V džúdó nebo v zápase se s tím lidé smiřují. Na střední škole, kde Amdur učil, hlavního trenéra se šestým danem i asistenta se stříbrnou medailí z mistrovství světa studenti běžně házeli. Brazilský zápasník Mário Sperry byl kdysi jedničkou ve svém oboru, a přesto ho ve 36 letech porazil Minotauro, který zápasil teprve tři roky. Ve světě, kde je dovednost jasně měřitelná, stárnutí přijmete. V umění založeném spíše na ideálu se ale může rozvíjet něco nezdravého: nepředstírám? Zasluhuji si to? A když vás mladý cvičenec podsekne, místo radosti, že posílil, cítíte ohrožení svého postavení.
Je tu ještě jeden pohled. Čím větší je propast mezi tím, jak dobří si myslíte, že jste, a tím, jak dobří skutečně jste, tím větší problém s egem vás čeká. Buď se zlobíte na toho, kdo vám propast ukázal, nebo žijete v klamu, dokud se neroztříští – a to bolí vždy. Pravidelná střetnutí s lepšími soupeři jsou proto jednou z nejlepších škol pokory. Amdur to s humorem dokládá příběhem silného bývalého zápasníka bez zkušeností s bojem na zemi, kterého opakovaně porazil, dokud ho jednou ten muž nedonutil vzdát se pákou na krk. V tu chvíli vyskočil, že jde domů a oznámí to celému internetu. Odcházet je třeba na vrcholu. 😉
Od jednoho přímého úderu k pohotové reakci
Jak tedy připravit cvičence na útoky, které v dódžó běžně nepoznají? Prvním krokem je zjistit, proti čemu se vůbec bránit. Od lidí, kteří mají s násilím mnohem víc zkušeností – vyhazovačů, ostrahy, policistů – lze získat přehled pěti až deseti nejběžnějších útoků. Na špičce je široký, nemotorný švih (takzvaný plavák), často viděný na záznamech bezpečnostních kamer, dál silné strkání, nárazy tělem a strhy na zem.
Proč by s tím aikidó nemělo umět zacházet? Nejde nutně o to, že by na všechno mělo hotovou techniku, ale o způsob myšlení. Pohnout se, ovládnout prostor a vzdálenost, dostat se do výhodné pozice, ovládnout tělo útočníka nebo ovlivnit jeho pohyb tak, abych byl v bezpečí – a pokud možno ochránil i jeho. Kdo se podívá na zápas, uvidí v obraně proti strhu za nohy čistý princip aikidó: zápasník uhne z linie útoku, obvykle nad ni, odvede přicházející sílu stranou a dolů a dostane se do ovládající pozice. Nevypadá to jako aikidó, ale principy tam jsou. Sportovní zápasník pak pokračuje do držení; v sebeobraně se můžete odrazit a vzdálit. Aikidó tak není jen sbírka technik, ale způsob uvažování o boji a rozhodování v něm.
Bookman k tomu dodává, že hlavní potíž nespočívá v technikách, ale ve způsobu výuky. Jak naučit cvičence reagovat bez předchozího rozmýšlení? Jeho postup připomíná učení se žonglovat: nejprve s jedním míčkem, pak se dvěma, až později se třemi.
- Cvičenci se naučí rychlý levý přímý úder. Na jednu ruku si nasadí rukavici a zkoušejí se navzájem překvapit – zpočátku zlehka, jen se dotknout čela. Postupně přímý úder zrychluje, až je ostrý.
- Obránce ví, že přijde přímý úder, ale neví, kdy. Učí se proti němu uzavřít vzdálenost.
- Přibude pravý přímý úder. Neví se, co přijde dřív ani v jakém sledu – dva levé a pravý? Levý a pravý? Nebo něco nezvyklého, například pravý a za ním levý? Mění se vzdálenost i načasování.
- Přibude široký švih. V omezeném prostoru se střídají tři možné údery, dokud cvičenec nezačne reagovat pohotově – vejde a nasadí kote gaeši, nebo zkusí strh za obě nohy, a když nevyjde, sklouzne do irimi nage.
- Později přijde hák, který se člověk bez zkušeností s údery učí těžko, a nízký kop.
Platí i opak: proti zápasníkovi, který jde na strh, lze použít zápasnické „propadnutí“, odtlačení rameny nebo ruku přes obličej a z toho přejít do irimi nage. Důležité je, aby toho na cvičence nebylo příliš mnoho najednou. Nelze ho postavit do kruhu, říct „teď použij aikidó“ a pak na něj sesypat smršť úderů. Bez promyšleného postupu se nic nenaučí.
Když se cvičenec připravuje na první dan, měl by už takový postup zvládat. Vše je zlehka, nikdo se nesnaží druhému „utrhnout hlavu“. To, co dělá, možná už ani nevypadá jako aikidó, ale alespoň zčásti zaplní mezeru, kterou předváleční žáci zakladatele měli zaplněnou – a to v mnohem větší míře. Od černého pásku pak může žák směřovat různými směry. Devadesát procent času ale stále cvičí klasické aikidó.
Cíl, který si Bookman klade, je skromný a jasný. Netvrdí, že jeho žáci budou připraveni na smíšená bojová umění. Budou připraveni na sebeobranu: pokud je něco překvapí a nebudou vědět, co přichází, budou mít vypěstované pohotové reakce a dokážou využít základní principy aikidó. Nebude to pro ně nic cizího, jen další den tréninku. Inspirací mu byla rodina Gracie: obdivoval, jak dokázali proti zdatnému útočníkovi uzavřít vzdálenost, strhnout ho na zem a ukončit boj bez zbytečného násilí. Tvrdé údery do soupeře na zemi, běžné v dnešních MMA, ho tolik nezajímají. Důležité je pro něj, aby si základní principy dokázal osvojit i člověk bez bojových zkušeností – třeba účetní.
Volný boj jako koření, ne jako hlavní chod
Z toho by se mohlo zdát, že řešením je co nejvíc volného boje. Amdur ale varuje před opačným extrémem. Poměr devadesát ku deseti není jen pojistka pro zachování charakteru aikidó. Je to i ochrana před tím, aby se samotný volný boj nestal prázdnou rutinou.
Svůj argument opírá o vlastní zážitek. S bývalým policejním seržantem, zakladatelem bojového systému určeného pro policii, zkoušel cvičení nazvané „taktický dvojkrok“. Dva lidé stojí proti sobě, každý ve vymezeném prostoru širokém zhruba tři metry a hlubokém necelé dva metry. Za každým leží na stolku airsoftová zbraň. Na signál se oba rozběhnou ke stolku, vloží zásobník, připraví zbraň a začnou po sobě střílet. Ochranu mají jen na očích a zásahy bolí. Amdur přiznává, že se bál a před startem se trochu třásl. Jakmile byl uvnitř, už se soustředil jen na to, co se dělo.
Pak si ale uvědomil podstatnou věc: kdyby to dělali každý den, stala by se z toho hra. A hra si vytvoří vlastní pravidla úspěchu. Mozek si řekne: tohle je všechno, co kdy musím očekávat. Jakákoli forma soutěže, která se dělá jediným způsobem, se dříve či později změní v předvídatelnou rutinu – bez ohledu na to, jak živá zpočátku byla.
Nejlépe to ukazuje příklad jeho syna, bývalého profesionálního boxera. Amdur sledoval, jak vede volný boj s jedním z nejnebezpečnějších boxerů své doby, a jako otec o něj měl opravdový strach. Syn ale řekl, že měl jen trochu trému před vstupem; jakmile byl v ringu, věděl přesně, co čekat, uměl se bít a uměl v ringu být. Stačilo by ale přidat jeden prvek – například baseballovou pálku, pro kterou je třeba skočit a pokračovat – a všichni by byli vyděšení.
Závěr je proto jednoznačný. Kdo chce skutečně bojový trénink, nesmí každý den dělat obdobu zápasu v ringu. Volný boj musí být dost vzácný, abyste se ho pořád báli a nechtěli se zostudit. A pokaždé je dobré změnit jednu podmínku. V Araki-rjú to dělají tak, že jeden ze zápasníků má při volném boji ukrytou zbraň – nebo nemá, nebo ji mají oba. Uprostřed zápasu najednou vytáhne nůž a vy na to musíte reagovat. Dokud trvá nejistota, trvá i určitý strach. Ne strach ze smrti, ale strach z toho, že nevíte, co přijde, a nechcete prohrát.
Podobně platí, že se dá přehánět volný boj, kata i nácvik modelových situací, jaký často využívají policisté. Každá z těchto složek rozvíjí jinou stránku schopností. Kdo cvičí pouze kata a nikdy nezkusí volný boj, ten se ve volném boji cítí úplně mimo – vzorec zmizel a žádný jiný neexistuje. Naopak ten, kdo cvičí jen jeden druh volného boje, naučí se jen jednu hru.
Zajímavé svědectví nabízí i historie samotného aikidó. Podle Terryho Dobsona dělali žáci žijící v dódžó v šedesátých letech po hodinách, když nebyli mistři nablízku, především sumó. A do toho přidávali tantó – dřevěný nůž – a snažili se nenechat se bodnout. Nebyla to soutěž v pravém slova smyslu. Chtěli si vyzkoušet živý, nepředvídatelný střet, jako to do jisté míry chce každý bojovník.
I vlastní zkušenost z dódžó to potvrzuje. Když má jeden cvičenec za úkol prostě zvládnout jednoho útočníka, který jde po něm, vznikne užitečný způsob, jak odhalit slabiny. Ukáže, které útoky na něj fungují, a s těmi se pak dá cíleně pracovat. Když na vás někdo zaútočí doopravdy, začal s vámi soutěž on. Nemusíte se nutně nastavit tak, že útočníka musíte zničit, ale musíte mít vůli nenechat se zničit. Tohle je vážné – pokud to nezvládnu, budu obětí.
Umění vryté do těla a mysli
Jedna z nejhlubších myšlenek se týká toho, kde vlastně bojové umění sídlí. Není to v seznamu technik. Staré japonské školy se ukládají do šlach, nervové soustavy a mysli. Proto je tak těžké je kombinovat: mnozí lidé to sice dělají, ale ve skutečnosti je jen zjednoduší na obecné pohyby a všechno smíchají do jediné nerozlišitelné směsi. Podstata těchto umění je ale na úrovni nervového systému.
Amdur to zná z vlastní kůže. Jedenáct let cvičil Tóda-ha Bukó-rjú u své učitelky Nitty sensei, byl dokonce jejím asistentem. Ona byla s jeho prací spokojená a navenek všechno vypadalo správně. Přesto sám tvrdí, že za celou tu dobu neprovedl ani jedinou formu Tóda-ha Bukó-rjú – uvnitř pořád dělal Araki-rjú. Až jednoho dne provedl pohyb a cítil, jako by se v něm převrátila řada domin. Poprvé pocítil něco, co nikdy předtím: „Tak tohle je Tóda-ha Bukó-rjú.“
Dnes to přirovnává k přecházení mezi dvěma jazyky. Podobně jako dvojjazyčné dítě mluví s mamkou jedním jazykem a s babičkou jiným, aniž by je míchalo, dokáže i on oddělovat obě školy. Když cvičí Araki-rjú, na druhou školu nemyslí. A platí to i naopak. Teprve ve volném pohybu se vše promíchá. Tady leží jádro problému „rozšiřování“ aikidó: míchat lze, ale jen pokud máte každý jazyk opravdu zvládnutý zvlášť.
S tím souvisí i druhá cesta, jak aikidó „posílit“, kterou Amdur popisuje vedle Bookmanovy. Je to otázka, co vlastně dělal zakladatel Uešiba Morihei – ne v oblasti uctívání božstev, ale ve způsobu, jakým používal své tělo, aby vytvořil překvapivě velkou sílu. Amdur se domnívá, a rozvádí to v knize Hidden in Plain Sight (Skryto na očích), že Uešiba měl vlastní způsob tělesného cvičení. Techniky aikidó mu sloužily k tomu, aby trénoval tělo a zvyšoval jeho sílu – o samotné techniky (waza) mu podle něj vůbec nešlo. Tento způsob cvičení však své žáky přímo neučil. Několik z nich ji pochytilo jaksi mimochodem, většina jen sledovala pohyb a napodobovala ho.
Lze to přirovnat k matematické úloze, u níž člověk dostane jen hotový výsledek. Opsat výsledek je snadné, ale postup, který k němu vedl, zůstává skrytý – a bez něj nelze vyřešit žádný nový příklad. Amdur proto věnuje značnou část času velmi cíleným cvičením. Chce dosáhnout toho, aby dokázal poškodit kloub, kterého se už dotýká, nebo uhodit uvolněným tělem ve chvíli, kdy už je se soupeřem v kontaktu. Netvrdí, že dělá Uešibovo aikidó. Uešiba ho jen inspiroval, aby tímto směrem hledal.
Bookman z této práce čerpal. Pamatuje si, jak spolu cvičili hod nebe a země (tenči nage) jako příklad toho, jak se napojit, udržet kontakt a pak udeřit celým tělem. Tyto poznatky pak po svém zapracoval do vlastního tréninku i výuky. Obě cesty – Bookmanovo rozšíření proti dnešním běžným útokům a Amdurovo hledání vnitřní síly – tak nejsou soupeři, ale dvě strany téže snahy: vrátit aikidó bojovou zdatnost, kterou zjednodušením ztratilo.
V rozvoji aikidó se tak podle Amdura nabízejí dvě odlišné cesty. Na jedné straně je aikidó, které jsme z velké části zdědili od Uešiby Kišómarua – široké, přístupné, ale s oslabenou bojovou stránkou, kterou lze rozšířit směrem k jiným vzdálenostem a dnešním útokům. Na druhé straně stojí snaha pochopit, co přesně dělal se svým tělem zakladatel. Kdyby Amdur ještě cvičil aikidó, chodil by prý každý den k Bookmanovi; sám se ale vydal druhou cestou.
Rozhovor, který nikdy nekončí
Spolupráce obou učitelů začala díky knize. Bookman četl Amdurovu knihu Dueling with O-Sensei a zaujaly ho jeho zkušenosti s volným bojem a zbraněmi. Potřeboval také partnera, se kterým by mohl opakovaně procvičovat základy džúdžucu. Poprvé se po letech potkali v kavárně na jedné bojové výstavě v roce 2005. Bookman chtěl získat staré principy, které jsou starší než aikidó: jak držet meč, jak držet hůl džó, co zvažovat ohledně vzdálenosti (maai) a načasování. A dostat se až k tomu, aby si mohli vyzkoušet volný boj – aby jeho zbraňová práce v aikidó měla zázemí, jaké měla většina žáků Ó-senseie. Nechtěl měnit věci jen z estetických důvodů, ale krása pro něj zůstává důležitá: když v umění chybí, ztrácí o něj zájem. Zbraňovou práci Čiby senseie miluje dodnes, kdykoli vidí jeho záznam, zastaví se.
Zlom nastal, když Bookman ukázal Amdurovi videa Čibových forem s holí. Amdur odpověděl jako zkušený učitel: je v nich velmi hodnotný obsah a Čiba byl skvělý, ale tyto formy se mu nelíbí. Zdálo se mu, že učí žáky prohrávat – v některých pohybech žák nemá jinou možnost, než ucuknout, nebo dostat zásah, aby forma mohla pokračovat. Dodává, že jiní s ním mohou nesouhlasit, a ten nesouhlas respektuje. Na Bookmanovu otázku „A co bys dělal jinak?“ začali zkoušet. A najednou oba pochopili, že našli společnou cestu: začali kombinovat všechno, co znali.
Každé umění potřebuje nádobu, která ho drží pohromadě. Pro ně jí byla jediná Bookmanova otázka, kterou kladl pokaždé, když Amdur začal odbíhat jiným směrem: „Je to dobré pro aikidó? Pomůže to mým žákům dělat aikidó?“ Díky této otázce neztráceli společný směr.
Výsledkem je soubor forem pro meč a pro hůl džó, které jsou postavené jako nekonečná smyčka. Poslední pohyb jedné strany je zároveň prvním pohybem druhé, takže partneři si neustále vyměňují role a mohou pokračovat, dokud nepadnou. Každá z pěti forem s džó klade důraz na jiný princip:
- velmi velká vzdálenost, skoro jako s evropským dlouhým mečem, s pohybem připomínajícím vrtuli vrtulníku;
- co dělat, když soupeř chytne vaši zbraň a vy se ho snažíte zvládnout a zůstat venku;
- vzdálenost, z níž lze zasadit prudký, výbušný úder;
- zápas tváří v tvář;
- přechod ze zbraně do zápasu.
Pátá forma je velmi jednoduchá a obvykle končí pákou na loket pod paží (waki gatame). Na další úrovni ale přichází otázka: co co když se té páce ubráním? Pak může boj pokračovat na zemi a výsledek už není předem daný. Forma tak není uzavřený tanec, ale otevřený základ pro další zkoušení: když se něco pokazí, lze to znovu napravit. Právě to je v aikidó vzácné – učit, co dělat, když technika selže, a mít v hlavě, že ne vždy všechno vyjde.
Záměrem je, aby tyto formy byly otevřené. Oba učitelé dělají tytéž formy jinak – jako dva různé motory v témže autě. Amdur je používá ve skupinách lidí, kteří už dobře ovládají svá vlastní bojová umění, a pro své Araki-rjú je „arakizoval“ – stejný postoj, stejný pocit, jiný způsob práce těla. Araki-rjú podle něj funguje jako pizza: ať krájíte kdekoli, všechno končí ve středu. Zbraň se mění, principy zůstávají. Když učí formy s holí skupinu drsných amerických cvičenců džúdžucu svého věku, drží se zásady „respektuj dům“: nemění jejich způsob pohybu, dá jim formy a pozoruje, jak se pohybují. Zároveň se od nich učí, jak používají své tělo. Formy se staly společným jazykem mezi různými bojovými uměními.
V dějinách bojových umění se vždy mluví o zakladateli, který odešel do hor a vrátil se s uměním. Někdy existuje učitel a blízký spolupracovník, jako Tomiki a Óba – ale i tam byl Óba žákem a podporoval vizi svého učitele. Spolupráce dvou rovnocenných partnerů je proto vzácností. Nejde o to, že by jeden předával hotové vědění druhému. Je to rozhovor, který nikdy nekončí. Přísná hierarchie, z níž vědění stéká shora dolů, funguje jako hrdlo láhve. Když se setkají lidé s bohatým zázemím a sdílejí své objevy otevřeně, mohou svět bojových umění obohatit o poznatky, na které nikdo nepřišel, nebo které se zapomněly.
A přesto se vše vrací k vůni, k onomu kuse. Aikidó má kvalitu, kterou pocítí každý, kdo ho miluje, a která je skoro nepopsatelná. Bookman je přesvědčen, že ji jejich společná zbraňová práce zachovala. A to je možná nejdůležitější odpověď na otázku, kam aikidó směřuje: čerpat z celého světa bojových umění, ale chovat se v něm jako uctivý host – a odejít z něj s tím, co je pro aikidó dobré.
ZDROJ: EVERY AIKIDOKA NEEDS TO WATCH THIS!
