Tygr ve lví zemi

Jak staré japonské školy boje učí zvládat konflikt slovem

Staré japonské školy boje se nezabývaly jen tím, jak dokonale zacházet s mečem nebo bojovat s kopím. Věnovaly se také tomu, jak v nejvypjatější chvíli ovládnout vlastní mysl a jak působit na člověka, který stojí proti nám. Ellis Amdur, mistr dvou tradičních japonských škol boje a dlouholetý krizový intervent, přenesl tyto poznatky do domácností lidí v psychotické krizi, do policejního výcviku i do výzkumného programu americké armády.

Proč nás do krize dokáže uvrhnout vlastní křik? Co znamená být tygrem ve lví zemi? A proč i to nejspravedlivější násilí vypadá ošklivě?

Prkno mezi dvěma židlemi

Když bylo Ellisu Amdurovi dvanáct let, chtěl za každou cenu chodit na karate. Rodiče to považovali za pochybnou zábavu, která patří spíš na ulici. Syn je však přemlouval tak dlouho, až otec vzal asi šedesát centimetrů dlouhý kus fošny, položil ho mezi dvě židle a řekl: „Až tohle přerazíš holou rukou, můžeš na karate.“ Počítal s tím, že to kluk jednou dvakrát zkusí, ruka ho bude bolet a dá pokoj.

Nepočítal však s tím, jakého má syna. Ellis den co den chodil do sklepa, mlátil do prkna, padal do hromady starých novin, setřásl bolest a pokračoval. Prkno volně ležící na židlích však nezlomí snad nikdo. Ruka mu natekla do velikosti baseballového míčku a hrála všemi barvami. U večeře ji schovával v rukávu a jíst se snažil levačkou. Když se rodiče konečně dovtípili, matka byla zděšená a na otce naštvaná. Do karate dódžó se však ani tak nedostal – to se podařilo až o několik let později, když syn prohrál několik rvaček a jednou přišel domů se zlomeným nosem a vykloubenou čelistí.

Tahle příhoda má ještě jednu zvláštní pointu. Amdurův otec za druhé světové války sloužil v tajné složce FBI, která působila v Jižní Americe ve velmi riskantních situacích. Pro syna si proto pochopitelně přál poklidný život na předměstí. Nakonec ale přání svého syna ustoupil a z dvanáctiletého nadšence vyrostl muž, který už padesát let zkoumá, co se v člověku odehrává, když stojí tváří v tvář někomu, kdo mu chce ublížit.

Dvě školy, dvě mysli

Amdur se dostal do Japonska a začal studovat dvě velmi staré bojové tradice. První byla Araki-rjú, která vychází z výcviku pěšího vojáka: z boje zblízka s různými zbraněmi i ze zápasu, při němž má člověk zbraň v ruce. Téměř současně začal studovat také Tenšin Bukó-rjú, školu zaměřenou naopak na boj s dlouhými zbraněmi. Ty sice zná i Araki-rjú, ale v Tenšin Bukó-rjú platí opačná zásada: nikdy nepustit protivníka na blízko a vždy bojovat na vzdálenost. Každá škola tak měla vlastní filozofii boje i svého učitele.

Amdur dnes většině lidí nedoporučuje, aby se současně věnovali dvěma takovým tradicím. Tradiční školy totiž stojí na osobním vztahu a věrnosti. Kdo studuje zároveň dvě, musí být loajální dvěma různým společenstvím – a navíc se vyrovnávat s jejich vnitřní politikou. Amdur proto žil jakýsi rozpolcený život. V jednom dódžó se snažil druhou školu úplně vypnout a zapomenout, o pár dní později pak dělal pravý opak. Kdykoli mu ruka sklouzla ke zvykům té druhé školy, měl pocit, že jednoho učitele zrazuje před očima druhého.

Právě toto napětí se však ukázalo jako cenná zkušenost. Naučilo ho uspořádat vlastní mysl podle situace, v níž se právě nachází. Nejlépe to ilustruje příklad z policejního prostředí. Policista na ulici se má chovat jinak než doma. Manželství se často rozpadají právě těm, kdo si práci nosí domů. Platí to ale i obráceně: kdo má doma vzpurného dospívajícího syna, nesmí si tu frustraci přenést do jednání se stejně starými výtržníky na ulici. Dvě školy byly pro Amdura laboratoří, v níž se učil přepínat mysl jako rychlosti v autě – a vždy vědět, na jaký stupeň právě jede.

Vedle toho cvičil i řadu dalších stylů, od aikidó a džúdó přes čínská bojová umění až po thajský box. Jádrem jeho cesty však zůstaly tyto dvě staré japonské školy.

Kiai: řízení sebe i protivníka

Japonští bojovníci v době, kdy tyto školy vznikaly, čelili protivníkovi tváří v tvář, s čepelemi a jinými ručními zbraněmi, a snažili se jeden druhého zabít. Z této zkušenosti vyrostla jedna z nejpropracovanějších nauk o tom, jak v takové chvíli zvládnout sebe – a zároveň jak zvládnout toho druhého.

Jejich klíčovým pojmem je kiai. Většina lidí si pod ním představí bojový výkřik. Ve skutečnosti jde o schopnost řídit sebe sama a zároveň ovlivňovat druhého člověka. Výkřik je jen nejviditelnější špička ledovce.

Většina tradičních škol v dnešním Japonsku však tuto stránku svého učení bohužel ztratila. Nauka v nich sice přetrvává, ale nikdo si jí nevšímá a všichni se soustředí jen na to, aby co nejlépe máchali holemi a meči. Přitom právě tato vrstva je na starých školách nejcennější. Amdurovi je dnes 74 let. Boj s kopím ho už nejspíš nikdy nepotká. Setkání tváří v tvář s někým, kdo ho chce zničit – a to nejen fyzicky – však pro něj zůstává reálnou možností.

Ze stejného důvodu sahají miliony lidí, kteří nikdy nevezmou do ruky meč, po Musašiho Knize pěti kruhů (Gorin no šo). Hledají v ní strategii mysli a vůle. Skutečné mistrovství totiž není sportovní výkon. Je to schopnost ovládnout tuto stránku střetu a ideálně zvítězit dřív, než je třeba se pohnout – v zasedací místnosti stejně jako na bojišti. Podobné myšlenky lze najít i v západních tradicích, například u stoiků, pokud člověk ví, kde hledat.

Od dódžó do domovů v krizi

Po svém návratu do Ameriky se Amdur začal zajímat o úzký obor psychologie: krizovou intervenci. Lákala ho představa vstupovat beze zbraně do domovů lidí, kteří jsou v psychotickém stavu, mají možná sebevražedné sklony nebo jsou velmi agresivní – a jen silou vůle a mysli je dovést do klidnějšího stavu. Vystudoval psychologii a začal pracovat jako krizový intervent v centru duševního zdraví.

Při práci se často ocital v týmu s policisty. Mezi místními policisty si získal pověst člověka, který „ví, o co jde“. To znamenalo především jedno: dokázal jasně odlišit jejich profesní odpovědnost od své. Nepředpokládal, že jejich práci rozumí lépe než oni. Přispíval jen tím, co měl sám nabídnout.

Místní šerifský úřad ho proto požádal, aby připravil výcvik taktické komunikace s duševně nemocnými. Nic takového tehdy na západním pobřeží neexistovalo. Dnes známý program krizových intervenčních týmů (CIT) právě vznikal v Memphisu. Amdur tak nejspíš vytvořil první takový program západně od Skalistých hor.

Nabízí se otázka: co může o policejní práci vědět někdo, kdo nikdy nebyl policistou? Amdur na ni odpověděl tím, že půl roku jezdil se šerify ve služebních vozech. A s šerifským úřadem se dohodl na přísné podmínce: program musí osobně schválit sami šerifové z ulice, s nimiž jezdil. Nestačilo, aby se líbil vedení nebo městské radě. Muži v terénu museli říct: „Tohle mi k něčemu opravdu je.“ Pro policisty to byla zásadní věc – příliš často totiž dostávali shora pokyny vymyšlené od stolu pro ideální scénář, bez znalosti skutečných nástrah.

Zpráva o programu se rychle rozšířila a Amdur začal školit i jinde. Paradoxně tak taktickou komunikaci učil policii a vězeňský personál dřív než pracovníky v oblasti duševního zdraví.

Takt, taktika a důvěra

Další zlom přišel díky dvěma policistům, kteří byli zároveň akademiky: Jonathanu Wenderovi a Brianu Landeovi. Získali grant od DARPA, americké agentury pro pokročilý obranný výzkum, kterou si většina lidí spojuje spíš s paprskomety. Projekt dostal jméno The Good Stranger („Dobrý cizinec“) a jeho cílem bylo vytvořit výcvikové postupy, jak mohou mladí vojáci navázat vztah s lidmi, pro něž vždy zůstanou nepřítelem (program DARPA Strategic Social Interaction Modules).

Výsledkem projektu byl koncept tří pilířů: taktu, taktiky a důvěry.

• Takt znamená jednat s druhým tak ohleduplně, jak to daná situace dovolí.
• Taktika znamená mít neustále na mysli taktickou převahu. Nejde o vyjednávání ani o hledání zlaté střední cesty.
• Důvěra znamená, že se lidé naproti vám mohou spolehnout na vaše slovo. Uděláte, co jste řekli – i když je to proti jejich zájmu nebo proti tomu, co za svůj zájem považují.

To se zásadně liší od obchodního vyjednávání nebo mediace při rozvodu. Tam se obě strany snaží potkat uprostřed. Tady má jedna strana poslání, které musí splnit, a druhá musí vědět, že na slovo té první je spolehnutí.

Amdur byl do projektu přizván a vedl jeho část zaměřenou na tvorbu výcvikových scénářů. Spolupracoval při tom s kognitivním vědcem Robertem Hubalem. Když projekt skončil, oba pokračovali a vznikla z toho kniha The Coordinator – jakýsi průvodce rozhovorem v situacích, kdy jde o hodně a napětí je vysoké. Následovaly dvě sesterské knihy: jedna přenáší stejné principy do světa byznysu, druhá, The Good Stranger, je určená pracovníkům v oblasti duševního zdraví.

Konec izolovaných škatulek

Amdur dlouhá léta spolupracoval s policistou Donem Gullou, tvůrcem systému Arrestling – smíšeného bojového umění pro policii. Oba zastávali stejný názor: většina policejního výcviku je rozdělena do oddělených škatulek. Kdo trénuje boj zblízka, vůbec nemyslí na střelnou zbraň a často si při nacvičování pák ani nenasadí pouta. Kdo trénuje střelbu, nepočítá s tím, že se s někým dostane do velmi blízké vzdálenosti. A slovní komunikace se učí v učebně, kde každý scénář dopadne dobře.

Proto vytvořili výcvik nazvaný „z učebny na žíněnku“. Amdur nejprve slovně vysvětlit účastníkům postup, pak se všichni přesunuli na žíněnky, kde Gulla učil fyzickou techniku. Nakonec vytvořili scénář, který obojí spojil – včetně rozhodování, zda střílet, či nestřílet. Podle toho, co udělal partner, musel cvičící buď tasit a vystřelit, nebo v poslední vteřině poznat, že partner vytáhl jen telefon, a nestřílet, nebo prostě mluvit dál. Cílem bylo, aby výcvik odpovídal skutečnosti. Policista může být uprostřed věty, když musí vystřelit. Nebo je přesvědčen, že střílet musí, a najednou se musí „restartovat“ a znovu mluvit.

Vojenské prostředí, zejména speciální jednotky, to zvládají lépe. I tam je ale schopnost mluvit s lidmi klíčová: vytváření vztahů, práce s informátory, získávání informací. Vyražení dveří je až konec procesu, podobně jako domovní prohlídka na konci policejního vyšetřování. Kdo má jako jediný nástroj kladivo, vidí všude hřebíky. Mnoho chybných zákroků – nebo takových, které tak aspoň v médiích vypadaly – má kořeny v neúplném výcviku. Člověk se pod tlakem vrací k nástroji, kterému nejvíc věří, protože se bojí, že ostatní dovednosti by neobstály.

A chce se večer vrátit domů…

Hlas, který nás sám uvrhne do krize

Téměř veškerý výcvik krizových intervenčních týmů probíhá v učebně, kde všichni mluví klidným, odměřeným hlasem. Na záznamech policejních střeleb však policisté většinou křičí z plných plic. Nikdy se neučili ovládat hlas v situaci, kdy se všechno hýbe. A kdo si nenacvičil nic lepšího, sklouzne zpátky k instinktům.

Křikem přitom nevyburcujeme jen druhého, ale i sami sebe. Mění se nám dech i napětí svalů. Mozek neustále snímá okolí a slyší i náš vlastní křik. Vyhodnotí ho jako signál: „Je zle, vyplav adrenalin.“ Vlastním hlasem se tak můžeme doslova sami uvést do krize. Když opakujeme „Ukaž ruce, ukaž ruce!“ a začneme řvát, mozek si to vyloží tak, že to nefunguje a že selháváme. To nás do krize vtahuje ještě hlouběji. Je to jako termostat, který místo aby topení ztlumil, ještě víc přitápí.

Opakem je klid. Lidé zvyklí na krizové situace – například piloti stíhaček – mluví v náročných chvílích klidně a odměřeně. Klid je totiž stejně nakažlivý jako panika.

Amdur to prověřil neformálním pokusem. Skupina pozorovatelů sledovala cvičný scénář: dva policisté mají nasadit pouta člověku, který se brání natolik, že jde o skutečný zápas. Poprvé policisté řvali, někdy si příkazy i odporovaly – tak, jak se to v realitě děje. Podruhé použili úplně stejnou sílu, ale mluvili klidně: „Pozor, levou. Dej mi levou ruku. Všechno bude v bezpečí, dej mi levou ruku.“ Pozorovatelé pak hodnotili, jak násilně zákrok působil. První varianta jim přišla mnohonásobně brutálnější – jako by policisté muže týrali. Druhá, se stejnou sílou a stejným zkroucením ruky za záda, násilně nepůsobila.

Když mluvíme o svědcích, myslíme většinou na to, co viděli. Jenomže právě sluch často rozhoduje, zda lidé něco vyhodnotí jako zlé, nebo dobré. Jasné a klidné pokyny proto neslouží jen člověku, kterému jsou určeny. Dávají okolí najevo, co si policista myslí a co se skutečně děje. Není to klam – jen to lidem umožňuje pochopit realitu situace.

Stejně to funguje i doma. Kdo někdy řekl partnerovi něco s nejlepším úmyslem, ale mimochodem a nevhodným tónem, protože měl hlavu jinde, ví, že druhá strana reaguje spíše na tón, ne na obsah sdělení.

Tygr ve lví zemi

Přepínání mezi režimy zná každý, kdo se pohybuje ve dvou různých světech. Fyzické techniky policejního zásahového týmu a vojáka speciálních sil v Afghánistánu mohou vypadat stejně. Kontext se však liší ve všem: co smíte a nesmíte, jaké máte možnosti reakce, v jakém prostředí se pohybujete a jaké kulturní normy mají lidé kolem. Stejná technika se musí použít úplně jinak.

V Japonsku Amdur patřil k několika málo desítkám cizinců, kteří studovali velmi tradiční a uzavřené školy. Některá dódžó měla jen pět členů a ti byli jediní na světě, kdo dané umění cvičili. Amdur si všiml, že někteří jeho přátelé do prostředí nezapadají. A to právě proto, že se až příliš snažili chovat jako Japonci. Spoustu věcí dělali správně a okolí říkalo: „Je úplně jako my.“ Když pak udělali chybu, nikdo ji nebral jako chybu. Brali ji jako záměrnou urážku – vždyť on to přece ví. Jeden starý muž to řekl otevřeně:

„Gaidžiny jsme k sobě nepustili proto, abychom měli dalšího Japonce. Chtěli jsme něco nového. Chtěli jsme, abyste přinesli něco svého.“

Amdur si z toho vytvořil osobní zásadu: Když vstupuji do země lvů, nesnažím se být lvem. Budu tygrem a nechám je respektovat mé pruhy. Chce být dost blízko, ale nevzdávat se sebe jen proto, aby zapadl. Kdo přejde od speciálních jednotek k policii, nemusí zahodit vše, co umí. Musí ale najít způsob, jak tuto stránku sebe sama sdělit tak, aby byla pro novou kulturu přijatelná. A dívat se na kolegy jako na lidi, s nimiž je třeba budovat vztah a hledat shodu. Naučit se tuto lekci chce pokoru.

Ke své zásadě Amdur později přidal ještě jeden dovětek, přímočařejší, ale výstižný: nemusíš být lvem, ale nebuď ani hulvát. Během projektu DARPA se zkoumalo, co americké a afghánské vojáky na té druhé straně nejvíc pobuřuje. U Afghánců se nejčastěji opakovala jedna výtka: Američané neustále sprostě nadávají – a to i před jejich ženami a staršími. Na videozáznamech ze shromáždění starších je vidět amerického vojáka, jak mluví a každé jeho druhé slovo je sprosté, zatímco afghánské tváře zůstávají bez výrazu. Za touto nehybností se skrýval pocit: „Nerespektují nás.“ Právě toto nejvíc narušovalo vztah.

Kdo se o místní kultuře dozví dost na to, aby věděl, co je skutečnou urážkou, a přesto to udělá, uráží vědomě.

Nebylo to ovšem jednostranné. Na americké straně se v tomtéž průzkumu opakovala hluboká bezmoc nad zneužíváním dětí, kterému nemohli zabránit. Spojenec mohl být morálně odpudivý – a přesto bylo nutné s ním mluvit. Kdo nemůže s lidmi mluvit, nemůže dosáhnout společných cílů ani splnit úkol, kvůli kterému tam je.

Úcta, kterou nevynutí žádný titul

Svět bojových umění se jen hemží senseii a šihany. V Japonsku to Amdurovi nevadí – tam to k místní kultuře patří. Kdo ale přijde cvičit do jeho malého dódžó za domem, a možná s ním pak povečeří, oslovuje ho prostě Ellisi. Pokud v něm nedokáže vidět člověka, který mu má co nabídnout, žádný titul to nezmění. A lidé, na které by zapůsobil titul nebo povyšování, stejně nejsou hodni respektu. Pokud nedokážete svým chováním ukázat, že jste člověk hodný úcty, žádnými slovy nikoho nepřesvědčíte.

To souvisí i s vyučováním. Příběhy jsou odjakživa hlavním způsobem, jak lidé předávají vědění. Instruktoři však často vyprávějí hlavně o svých úspěších. Když jde o výjimečné lidi, posluchač si příběh zapamatuje, ale řekne si: „To bych nikdy nedokázal.“ Amdur proto začal vyprávět jinak. Dvě třetiny až tři čtvrtiny jeho příběhů jsou o jeho vlastních chybách. Nejde o skromnost, jsou to prostě vtipné příběhy o tom, jak něco pokazil. Polovina sálu si řekne „To bych nikdy neudělal, takový hlupák“, druhá polovina se směje, protože to sama zažila. A všichni si příběh zapamatují. Lidé za ním chodí i deset let po kurzu: „Vy jste ten, co to pokazil na krizové lince, ten příběh si pamatuju.“

Obava, že přiznáním chyby ztratíme respekt, je hloupost. Úctu si nelze vynutit povyšováním nebo kritizováním druhých. Získává se chováním a způsobem, jakým jednáme s lidmi.

V podobném duchu se dá číst i úvod Musašiho Knihy pěti kruhů. Muž, který prošel válkami a nespočetnými souboji, v něm přiznává, že měl prostě štěstí. Lekce, které se naučil, tehdy ještě neznal – naučil se je tím, že dělal chyby a nějak je přežil. Špatně by naopak pochodil voják, který by afghánskému veliteli neustále vykládal, o kolik je jeho armáda lepší. Své schopnosti může ukázat, ale nemusí kvůli tomu snižovat ty druhého.

Soucit, který musí být pravý

Zhruba pět let Amdur pracoval jako znalec v soudních sporech o týrání dětí. Řešilo se, zda se dítě má vrátit k člověku, který ho měl týrat nebo skutečně týral. Vyšetřoval děti, ale velmi často i pachatele. Získal pověst, že se mu lidé spontánně přiznávají k činům, které nepřiznali policii ani nikomu jinému. Jedna žena po přečtení jeho posudku přišla na úřad sociálně-právní ochrany dětí, práskla zprávou o stůl a řekla, že toho člověka nenávidí víc než kohokoli na světě.

Protože všechno, co o ní napsal, byla pravda.

Přiznala, že není způsobilá vychovávat své děti, a vzdala se péče.

Amdur dokáže najít člověka téměř v komkoli a cítit soucit téměř s kýmkoli. A otevřeně říká, že tento soucit používá jako zbraň. Jako zbraň ale funguje jen tehdy, když je skutečný. Falešný soucit – „jasně, že jste to dítě týral, ale měl jste k tomu důvod“ – druhá strana okamžitě pozná a rozhovor nikam nevede.

Slovo „respekt“ je tu zrádné, protože zní jako schválení. O schválení nejde. Jde o to vidět před sebou lidskou bytost a umět litovat toho, jak zničený má život. Amdur to přirovnává k pitbulovi, kterého někdo krmil střelným prachem, žaludek mu hnije a on chce kousat každého. Je mu ho líto. Ale k dětem ho nepustí.

Poslání nad sympatiemi

Dnes mnozí vidí svět černobíle: ano, nebo ne, zapnuto, nebo vypnuto. Realita tak však nefunguje. Můžete respektovat chladnokrevného vraha, a přesto chtít, aby nebyl na svobodě – a v případě nutnosti ho bez váhání zastavit. Můžete chovat sympatie k lidem na druhé straně zákona, a přesto zůstanou vašimi nepřáteli. A můžete být spojenci s lidmi, které vůbec nerespektujete. Spojenci a nepřátelé se určují podle společných cílů, ne podle toho, kdo je nám sympatický.

Kdo se stará jen o sebe, řídí se vlastními pocity: tenhle se mi líbí, tenhle ne. Kdo má poslání – a dobré poslání slouží většímu dobru – ví, že bude někdy muset spolupracovat s lidmi, kteří respekt nezasluhují. Během pěti let soudní praxe by Amdur s většinou dospělých, se kterými mluvil, nestrávil mimo práci ani vteřinu. Dělal to však, protože poslání – bezpečí dětí – to vyvažovalo. A někdy tím pomohl i rodičům, k nimž systém nebyl spravedlivý – těm, kteří nic špatného neudělali, nebo těm, jejichž situace byla napravitelná. To neplatí u sexuálního zneužívání – odtud podle něj cesta zpět nevede.

Neznamená to samozřejmě, že účel světí prostředky. Prostředky jsou přípustné jen do té doby, dokud nepřekročí pevnou hranici dobra a zla. Existují ale situace, kdy dobrá volba vůbec neexistuje. Amdur se nedávno zúčastnil vzpomínkové akce na genocidu ve Rwandě v roce 1994, kdy během sta dnů zahynulo přes milion lidí, většinou ubitých mačetami. Ve smíšených rodinách vrazi někdy nutili rodiče zabít vlastní děti, jinak by zabili děti i je; jindy nutili muže zabít manželku jen proto, že byla z druhého kmene. V takové situaci zbývá jediná otázka: co se dá potom ještě zachránit.

Nejsilnějším okamžikem pro něj byla krátká scénka. Dvě ženy hrály přeživší – jedna z kmene Tutsi, druhá Hutu, jejíž rodina vyvraždila rodinu té první. Tutsijská matka zakazuje dětem hrát si s dětmi té druhé, protože jejich rodiče zabili jejich otce. Děti namítají, že ty děti jsou hodné a nic neudělaly. Po pěti minutách matky přesvědčí a obě ženy docházejí k jakémusi usmiření. To, že se celý národ snaží nepředat nenávist další generaci, Amdurem hluboce otřáslo. Většina lidských dějin je přitom dějinami sporů, které se dědí po staletí.

Bolestná je i opačná stránka. Od policistů i vojáků se dnes výslovně žádá, aby zasáhli, když kolega jedná neeticky. Zároveň se ale v západní společnosti šíří povrchní, samolibé moralizování. Společnost pošle své vojáky dělat to, co válka vyžaduje, a pak se k nim obrátí zády. Skutečné válečné zločiny je nutné trestat. Čekat od války nulovou chybovost je však nereálné. Amdur si vybavuje příběh z druhé světové války (sám upozorňuje, že nezná jeho zdroj). Americké bombardování nedopatřením zasáhlo sirotčinec a zabilo několik dětí. Ředitel sirotčince poté propašoval Američanům dopis: “Prosím, nenechte se tímto strašným neštěstím odvést od poslání, které nás všechny zachrání.” To je zralý pohled na svět – jistě se mu však při psaní tohoto dopisu trhalo srdce.

I spravedlivé násilí je ošklivé

Dnes se všechno natáčí – kamerami na uniformách i mobily. Lidé však často nechápou jedno: i to nejspravedlivější násilí na světě je ošklivé jako hřích. Nezáleží na tom, jak dobrá je věc a jak nutný je zákrok. Bude vždy vypadat ošklivě. Kdo sleduje záznam zatýkání a vidí na něm něco ošklivého, často usoudí, že policie musí být v neprávu. Za tím stojí naivní představa, že co je dobré, je nějakým kouzlem i hezké.

Jedním z nejtěžších úkolů vůbec je zpacifikovat člověka, který se nechce nechat zpacifikovat, a přitom ho nezranit. Policista s mnohaletou zkušeností z tvrdých bojových stylů – karate, thajského boxu, brazilského jiu-jitsu – to popisuje na příkladu: nejtěžší na světě je zatknout drobnou starší paní v psychotické atace, která se nechce nechat zatknout. Je zpocená, brání se a vy jí nesmíte ublížit. Uděláte chybu, ať uděláte cokoli. Právě kvůli kontextu taková situace dá zabrat víc než souboj s mladým boxerem, který váží dvakrát tolik.

Podobně je tomu u lidí s mentálním postižením, kteří mohou mít ničím nebrzděnou sílu. Jejich hormonální systém je jakoby uvolněný a posílá vše do svalů. A jak se pak můžete bít v prsa za vítězství, když ten člověk na konci pláče a ptá se, proč jste ho uhodili? Zde se kruh uzavírá – právě proto je taková komunikace důležitá.

S tím souvisí i jedna méně známá stránka starého japonského džúdžucu. Araki-rjú obsahuje i techniky svázání provazem. Lidé bývají překvapení, kolik pák na zápěstí a končetiny staré džúdžucu obsahuje oproti úderům na střed těla. Vysvětlení je nasnadě: džúdžucu se používalo místo prostého bodnutí tehdy, když bylo cílem vzít protivníka do zajetí. A to souvisí se svázáním – musíte ovládnout končetiny a dostat je do určitých poloh. Je to další doklad toho, jak silně bojové umění utváří kultura. Žádný „čistý“ systém bez kontextu neexistuje.

Co je taktika a proč se deeskalace stala prázdným pojmem

Slovo „taktický“ se dnes používá pro všechno, co je černé a má suchý zip. Taktika je však prostě plán, jak vyřešit problém. Není to technika ani předpis. Svou taktiku má komunikace, podnikání i řízení auta.

Amdur používá výraz „taktická komunikace“ trochu nerad, ale z dobrého důvodu. Dříve převládal pojem „deeskalace“ – a o tom, proč se z ní v současnosti stalo skoro sprosté slovo, napsal esej. Ve své čisté podobě by deeskalace měla být právě taktickou komunikací. Místo toho se z ní stal obušek na policii: nemluvil jsi s ním hezky, tvoje deeskalace selhala, protože jsi musel použít sílu. Amdur chtěl pojem bez moralizujícího podtónu. Nejde o to mluvit hezky. Jde o to, co je v tu chvíli nejlepší udělat, abyste nad člověkem získali kontrolu – a z dobrého důvodu.

Laici i mnozí policisté stále vycházejí z představy stupnice síly. Podle ní vše začíná na nule a postupně stoupá. Ve skutečnosti jde spíš o kruh, v němž se skáče z bodu na bod podle potřeby – ze sta na deset, z deseti na sedmdesát. Rozhoduje, co je v dané chvíli nejlepší. Amdur proto nepřiřazuje hodnotu tomu, že se člověka podařilo „ukecat“. Bylo to lepší, protože to byla nejlepší taktika k jeho ovládnutí. Stejně tak ale může být jindy jedinou možností, jak nebezpečného člověka ovládnout, výstřel.

Nebezpečné je brát techniku nebo taktiku jako náboženství: když budu dělat jen to, co mě naučili, vždy vyhraju. Je to duševní berlička, která nám dodává odvahu vstoupit do nebezpečné situace. Jenomže druhá strana má také hlas. Některé lidi nelze přemluvit ani si k nim vytvořit vztah, protože jejich pohled na svět je od našeho příliš vzdálený. Lze to vidět jako jednoduchou rovnici: když druhý udělá A, dostane B; když udělá C, dostane D.

Rozeznat, v jakém režimu je protivník

Jednou z nejdůležitějších dovedností je určit, v jakém stavu se druhý člověk nachází. S člověkem v predátorském režimu se mluví jinak než s člověkem dezorganizovaným.

Kdo je dezorganizovaný, potřebuje, abychom se stali organizujícím bodem rozhovoru: „Dívej se na mě. Dívej se na mě. Jsem tady. Chci, aby sis sedl.“ Funguje to jako maják pro loď ztracenou v mlze – jediný pevný bod, ke kterému se může stáčet.

U sociopata, který vyhrožuje, je tomu však naopak. Řekneme třeba: „Víš, co se stane, když to zkusíš?“ – ale už neřekneme, co přesně se mu stane. Kdo sociopatovi přesně oznámí, co udělá, dává mu tím do ruky hotový protitah. Když to necháme nejasné, jeho nemocná představivost odvede práci za nás. Pokud nás nedokáže zaškatulkovat („aha, tohle je ten typ, a takhle ho dostanu“), zůstává v nejistotě a spíš nezaútočí. Predátora tedy zklidní spíš nejasná hrozba než konkrétní.

Kniha The Coordinator se proto snaží dát čtenáři velmi jasné popisy chování. Podobně jako policista na první pohled pozná, jestli člověk, kterého požádal o doklady, sáhá pro peněženku, nebo pro zbraň, měli bychom umět rychle rozpoznat i to, jakým způsobem se agresivní člověk chová. Takových způsobů je přitom jen několik málo. Kdo je však pozná, může zvolit nejvhodnější taktiku pro daný typ.

Učit se bez strachu z chyby

Mnohé z těchto lekcí se člověk musí naučit sám, i když mu je učitelé řekli předem. Někdo má talent hned od začátku, třeba díky rodinnému prostředí, jiný se musí probojovat. V obou případech však záleží na tom, zda člověk věnuje pozornost chvíli, kdy se s danou situací setká. Jednou se to stane, budiž. Pokud se to opakuje znovu a znovu, je problém. Platí heslo „chybuj málo a chybuj rychle“ – udělej chybu, ale rychle ji naprav…a jdi dál.

V dnešní policii to ale naráží na dva problémy. Ve městech s rychlou fluktuací zkušených policistů, jako je Seattle, mají instruktoři v terénu sami velmi málo zkušeností. Nedokážou proto mladé kolegy cíleně provést zkušenostmi, které potřebují. Zároveň si mladý policista už nemůže dovolit chybu v dobré víře. Dříve za ni dostal nanejvýš vyhubování. Dnes mu může zničit kariéru. Jak se má člověk učit dovednostem, které se odehrávají v okamžiku krize, když nesmí udělat chybu?

Část odpovědi nabízejí intenzivní výcvikové scénáře, které působí skutečně nebo aspoň téměř skutečně. Amdur sám dodnes nedokáže usnout, když se ho při tréninku dotkne ostří protivníkovy zbraně. Jsou to sice dřevěné zbraně a většinou nemá ani odřeninu, ale říká si: kvůli mé nepozornosti jsem doslova mrtvý, žiju jen proto, že to byl trénink. Nedokáže se smířit s tím, že „zemřel“ z lenosti nebo nepozornosti.

Na mnoha místech však intenzivní scénáře nejsou možné, protože si mladí rekruti stěžují. Děti už od základní školy chrání pravidla proti šikaně. Ta jsou sama o sobě chvályhodná, trestají však i dítě, které se brání, a všechno za děti řeší dospělí – takže se děti nikdy nenaučí snést zraněné city. Pokud pak platí stejná pravidla na policejní akademii, může první okamžik, kdy na ně někdo z plných plic zařve ošklivou nadávku, přijít až první den ve službě. A oni přehnaně zareagují, protože neměli šanci vybudovat si vnitřní odolnost. Je to jako očkování: imunitu si nevybudujete, pokud se organismus s původcem nikdy nesetká.

Zkušení policejní velitelé pozorují, že nejmladší rekruti nejenže nikdy nebyli ve rvačce, ale protože jejich sociální život běží hlavně na internetu, neumějí ani mluvit s lidmi tváří v tvář. Chybějí jim tvrdé i měkké dovednosti. Neznamená to, že se to nemohou naučit – jen startují ze slabší pozice. Přežívá ten nejpřizpůsobivější.

Jednu inspirativní metodu tréninku používá Amdurův přítel, který pracuje v bezpečnostní službě na Blízkém východě. Jeho klient jedná s lidmi nejrůznějších politických proudů. Proto se připojuje k online diskusím skupin, které mají opačný názor než on. Nepředstírá, nepodlézá, jen se snaží účastnit rozhovoru, aniž by sám začal reagovat podrážděně. Cvičí postoj „to je zajímavé, řekni mi víc“ místo okamžitého vzplanutí, když druhý překročí nějakou hranici.

Kořeny, které stále prorážejí skálu

Amdur je dnes převážně na odpočinku, ale svou metodu taktické komunikace předal několika instruktorům z řad policie. Nejnovější kniha o bojových uměních, Roots Still Cracking Rock: Reflections on My First 50 Years in Classical Japanese Arts (Kořeny stále prorážejí skálu), možná jeho poslední rozsáhlé dílo v tomto oboru, se věnuje tomu, čím tyto staré školy jsou, jak ho formovaly a proč jsou stále aktuální. Nesou totiž informace, ke kterým bychom se jinak nedostali, protože v naší kultuře se nic podobného nezachovalo.

Tradice předával tak, jak je sám přijal, a vychoval několik skupin žáků. Vytvořil ale i nový model, který nazval Taikjoku Araki-rjú – „velká témata“. Zkušení mistři jiných bojových umění mu řeknou, co z jeho znalostí chtějí naučit, a pak to začlení do svého vlastního umění. Jeden z nich, Chris LeBlanc, takto přenáší staré prvky Araki-rjú, zejména zápas se zbraní, do výcviku policejních i nepolicejních zásahů. Je příkladem toho, jak lze pevný základ ze starého světa začlenit do moderního kontextu.

Západní kultura svou bojovou tradici nezachovala tak dobře jako ty východní. Mnohé se dnes rekonstruuje, a co nebylo zapsáno, nikdo neví. I proto je cenné obrátit se ke školám, které tuto vrstvu stále nesou. Bojové disciplíny mají však tendenci se v průběhu generací vzdalovat realitě nebo se k ní opět přibližovat, někdy v cyklech. Když je nevykonávají lidé, kteří bojují o život, začnou zaměňovat způsob předávání se samotným sdělením – obálku s dopisem.

Závěrečné poučení je jednoduché. Staré japonské školy nejsou jen muzeem pohybů s mečem a kopím. V jejich jádře je umění ovládnout sebe a druhého v okamžiku největšího ohrožení. To umění se dá přenést do dódžó, do policejního auta, do soudní síně i do vlastní kuchyně. Stačí nezaměnit obálku za dopis.

ZDROJ: The Way is in Training Episode 321: Ellis Amdur-Conflict Resolution through Classical Fighting Arts