Šestý smysl bojovníka

Skryté tajemství vnímavosti a přežití

V historických filmech i televizních dramatech o starém Japonsku se často objevuje jedna typická scéna. Hlavní hrdina, osamělý a zdánlivě naprosto uvolněný válečník, klidně sedí nebo kráčí krajinou. Náhle, aniž by se ohlédl, aniž by cokoliv slyšel nebo viděl, neomylně rozpozná přítomnost zákeřného útočníka, který se k němu plíží zezadu. Zlomek vteřiny před úderem bleskurychle zareaguje a útočníka zneškodní.

Západní divák má při sledování takové scény obvykle jasno: jde o pouhou pohádku. Je to poutavý mýtus, režisérská zkratka, která má hrdinovi dodat auru nadlidskosti. Představa, že by člověk mohl spolehlivě vycítit něčí přítomnost a nepřátelský úmysl, který se ještě ani neprojevil konkrétním fyzickým činem, působí z pohledu západního racionálního myšlení neuvěřitelně – jako něco, co patří jen do světa fikce.

V Japonsku se však na takovou scénu dívají úplně jinak. Schopnost vycítit mysl a záměr protivníka tu lidé berou jako něco přirozeného. Panuje všeobecné přesvědčení, že skutečně vycvičení a zkušení válečníci ji prostě měli. Jak je to ale možné? Je to jen celonárodní iluze živená po staletí ústní tradicí, nebo se jedná o reálný, fyzicky a psychologicky vysvětlitelný fenomén, který si tito lidé ověřili na vlastní kůži?

Odpověď skrývá pojem, který můžeme nazvat hlubokou vnímavostí či ostražitostí. Je to patrně vůbec nejdůležitější a nejpozoruhodnější výsledek, jehož lze dosáhnout dlouholetým, nekompromisním tréninkem tradičních bojových umění.

Fyzika úmyslu: reakce rychlejší než kulka

Abychom tento fenomén přenesli z říše legend do reality, podívejme se na moderní příklad. Japonský mistr bojových umění Akira Hino, jehož jméno je dobře známé i za hranicemi jeho domoviny, provedl experiment, který na první pohled popírá fyzikální zákony. Postavil se před muže, který na něj mířil puškou. Úkolem mistra bylo vyhnout se dráze střely tím, že bleskově uhne tělem do strany, a to těsně předtím, než střelec stiskne spoušť. Zbraň samozřejmě nebyla nabitá ostrými náboji, ale z pohybu mistrova těla a z načasování cvaknutí spouště se dalo přesně posoudit, zda by v reálné situaci dráze kulky unikl.

Výsledek byl jednoznačný. Při každém pokusu dokázal mistr uhnout celým tělem z palebné linie právě v okamžiku, kdy střelec mačkal spoušť. Pokud se na to podíváme čistě mechanicky, prst na spoušti je nesrovnatelně rychlejší než celé lidské tělo. Jakmile už prst začne svůj pohyb, je na uhýbání pozdě. Jediné logické vysvětlení je, že mistr vycítil samotný úmysl střelce dřív, než ho střelcův mozek proměnil v pohyb prstu.

Takové úrovně vnímavosti nedosáhl žádným magickým rituálem, ale léty hlubokého tréninku bojových umění. Je schopen číst ty nejjemnější detaily – dokáže rozpoznat záměr útoku pouhým pohledem do očí protivníka nebo z nepatrných změn v napětí a postoji celého jeho těla. Západnímu pozorovateli se tento výkon může stále zdát poněkud záhadný, je však mnohem snáze pochopitelný než onen útok zezadu z historických filmů. Při uhýbání kulce totiž oba muži stojí tváří v tvář a oči mohou sledovat pohyby svalů.

Jak ale vysvětlit, že bojovník odhalí útočníka, kterého nevidí? Klíčem je rozšíření této vnímavosti. Vyzrálý bojovník dokáže svou pozornost rozprostřít nejen před sebe do svého zorného pole, ale i do celého svého okolí, podobně jako ponorka využívá svůj sonar k mapování neviditelného prostředí pod vodou. Je to stav neustálého, a přitom nenuceného sledování prostoru.

Druhým, neméně důležitým aspektem této vnímavosti je schopnost „všimnout si“. Jde o dovednost zachytit drobnosti, stopy a indicie, které běžný člověk přehlédne, ale z nichž vycvičená mysl dokáže vyvodit zásadní závěry. Tento druh ostražitosti se neomezuje jen na odhalení přímého útoku, ale týká se jakéhokoliv důležitého záměru nebo blížící se události.

Učebnice vnímavosti v literatuře

Nejlepším způsobem, jak si tyto dva druhy vnímavosti přiblížit, je prozkoumat je na konkrétních příkladech. K tomu skvěle slouží proslulý román japonského spisovatele Eidžiho Jošikawy. Jeho příběh o Mijamotovi Musašim, legendárním bojovníkovi žijícím na přelomu 16. a 17. století, utvářel představy o kultuře a myšlení starého Japonska. Země tehdy byla roztříštěná na mnoho malých panství, která spolu vedla neustálé, zničující války. Tento chaos ukončil až mocný vládce Iejasu Tokugawa, který zemi sjednotil.

V Japonsku ho lidé čtou a milují už přes půl století. Stal se nejen historickou epopejí, ale i duchovní oporou pro miliony lidí v těžkých časech, mimo jiné i pro zakladatele karate Kjokušin, mistra Masutacu Ójamu. Cesta Musašiho, plná výzev na bitevních polích a soubojů na život a na smrt, ztělesňuje nezdolného ducha. Právě na dvou konkrétních epizodách z Musašiho mládí si můžeme ukázat, jak vnímavost v praxi fungovala a jaký rozdíl dokázala udělat.

První lekce: uříznutá větvička ve vesnici Jagjú

V rané fázi svého života, kdy si Musaši teprve utvářel vlastní styl šermu, putoval po zemi a vyhledával uznávané mistry. Chtěl od nich získat jakoukoli radu či inspiraci, která by ho posunula dál. Jednoho dne dorazil do vesnice Jagjú v prefektuře Nara, domova věhlasného starého mistra jménem Sekišusai Jagjú. Musaši se ubytoval v malém místním hostinci a přemýšlel, jak se dostat k mistrovi, který si už užíval zaslouženého odpočinku a zástupy zvědavých návštěvníků odmítal.

Ve stejném hostinci se však zrovna ubytovala i jiná výprava. Šlo o skupinu ze slavné školy Jošioka z Kjóta, jejíž jméno mělo zvuk po celé zemi. Skupinu vedl Denhičiró Jošioka, neobyčejně sebevědomý muž, který ve vesnici čekal na mistrovu odpověď na svou žádost o setkání. Denhičiró byl natolik přesvědčený o svých kvalitách, že starému mistrovi poslal velmi nezdvořilý dopis, v němž požadoval souboj jako rovný s rovným. Nepochyboval o tom, že ho mistr přijme už jen kvůli prestižnímu jménu jeho rodiny.

Odpověď od starého mistra nakonec dorazila. Nebyl to však dopis plný omluv ani pozvánka na čaj. Byl to jen malý kousek uříznuté větvičky s květem. Nic víc.

Denhičiró si tento zvláštní vzkaz okamžitě vyložil po svém: starý mistr se ho bojí. Byl naprosto přesvědčený, že Sekišusai se souboji vyhýbá z obavy před porážkou. S tímto pyšným, byť zcela mylným přesvědčením se i se svými žáky vrátil do Kjóta.

Když opustili hostinec, Musaši se vplížil do jejich prázdného pokoje, aby si tu větvičku prohlédl. Na rozdíl od povrchního Denhičira totiž chápal, že takový předmět od mistra musí nést hluboké poselství. Upřel na větvičku zrak a to, co uviděl, ho doslova vyděsilo. Zkoumal místo, kde byla větvička uříznuta. Řez byl tak nepředstavitelně čistý, hladký a přesný, že ho mohl provést jen člověk s naprosto mistrovským ovládáním zbraně.

Musaši okamžitě pochopil, na jak závratné úrovni mistr je. Rozhodl se to vyzkoušet. Sám uřezával větvičky a snažil se dosáhnout stejně dokonalého řezu. Udělal to stokrát, ale ani v jednom případě se mu to nepodařilo. V ten okamžik si plně uvědomil propastný rozdíl mezi svými dosavadními schopnostmi a skutečným mistrovstvím starého muže. Získal tak nový, nedocenitelný cíl.

Zatímco arogantní zástupce slavné školy viděl jen kus dřeva a vyvodil z něj závěry, které mu diktovalo vlastní ego, vnímavý Musaši si všiml drobného detailu – čistoty řezu – a vyčetl z něj pravdu o skutečných schopnostech protivníka. V tom spočívá podstata vnímavosti zaměřené na detaily.

Druhá lekce: zrcadlo mysli v chrámu Hózóin

Druhý příběh se odehrává o něco později. Musaši mezitím svedl tři smrtící souboje se zástupci rodiny Jošioka v Kjótu, všechny je drtivě porazil a udělal si tak jméno. Během svého dalšího putování dorazil do proslulé školy kopí v chrámu Hózóin v Naře.

Když kráčel po úzké cestičce na rozlehlém pozemku chrámu směrem k cvičné hale v zadní části areálu, všiml si starého mnicha. Mnich stál Musašimu v cestě a pomalu obdělával půdu obyčejnou motykou. Jakmile se Musaši k mnichovi přiblížil na dosah, pocítil, jak z něj vyzařuje nesmírně silný vražedný úmysl. Musaši instinktivně uskočil, aby se vyhnul hrozícímu nebezpečí.

Nestalo se však vůbec nic. Starý mnich si ho ani nevšiml a v klidu dál okopával záhon. Musaši pokračoval v cestě s podivným, znepokojivým pocitem a snažil se uklidnit svou silně rozrušenou mysl.

Když dorazil do haly, zjistil, že hlavní představený chrámu není přítomen. Zápasy s návštěvníky proto vedl jeho nejlepší student, tvrdý a krutý bojovník jménem Agon. Kolem sedělo deset až patnáct dalších bojovníků, kteří původně přišli otestovat své síly, ale poté, co viděli, jak Agon svými bleskovými výpady kopím několik vyzyvatelů těžce zmrzačil nebo dokonce zabil, ztratili odvahu. Seděli se sklopenými zraky a báli se podívat Agonovi do očí.

Musaši beze strachu zvedl ruku a Agonovu výzvu k boji přijal. V tutéž chvíli nahlédl malým oknem do haly onen starý mnich z cesty, zhodnotil situaci a tiše pronesl, že Agon nemá proti tomuto mladíkovi žádnou šanci. Zápas byl skutečně velmi krátký. Musaši bravurně uhnul bleskovému výpadu Agonova kopí a v témže zlomku vteřiny zasáhl svým dřevěným mečem Agona do hlavy, čímž ho okamžitě zabil.

Po tomto drtivém vítězství pozval starý mnich Musašiho k sobě do přijímací místnosti. Ukázalo se, že jde o Nikkana, představeného sousedního chrámu. Musaši se mu svěřil se svým podivným zážitkem z cesty a popsal vražedný úmysl, který z něj předtím vycítil. Mnich Nikkan mu na to odpověděl zásadní věc: on sám je v bojových uměních naprostý laik. Nemá v sobě žádnou agresivitu, a tudíž nemohl vyzařovat žádný útočný úmysl. To, co Musaši na cestě ucítil a čeho se tak lekl, byl jen odraz jeho vlastní dravé touhy zabíjet, kterou sám vyzařoval do okolí.

Musaši z toho byl zmatený a dlouho přemýšlel, co to vlastně znamená. Tento na první pohled jednoduchý příběh odhaluje hned několik vrstev vnímavosti. Zaprvé, Musaši měl svůj „sonar“ neustále zapnutý; byl extrémně pozorný ke svému okolí i při obyčejné chůzi. Zadruhé, mnich Nikkan, ač nebojovník, měl natolik čistou a citlivou mysl, že dokázal Musašiho vnitřní agresi zachytit a zafungovat jako zrcadlo, které ji odrazilo zpět. A konečně: oba muži oplývali mimořádnou vnímavostí, což ukazuje, že k tomuto hlubokému napojení na realitu nevede jen trénink boje, ale i hluboká spirituální či náboženská praxe.

Cena za selhání: život, nebo smrt

Z výše uvedených příběhů už jasně vyvstává obraz toho, jak se vnímavost v praxi projevuje. Proč jí ale tradiční bojová umění přikládají tak zásadní význam?

Odpověď je nemilosrdně pragmatická: protože prohrát znamenalo ve většině případů zemřít. Na pomyslný vrchol se dostala jen hrstka těch, kteří dokázali přežít, tedy vyhráli všechny své souboje. Dnes bychom to mohli přirovnat ke kariéře profesionálního boxera, který se chce stát šampionem, a proto nesmí prohrát jediný zápas. Zásadní rozdíl je však v tom, že v bojových uměních neexistovala žádná odveta. Prohra znamenala konec.

Z tohoto důvodu musel bojovník do každého střetu vložit veškeré soustředění a využít všechny dostupné prostředky a metody, aby zvítězil – aby přežil. V tomto kontextu je hluboká vnímavost vlastně nejvyšší formou úsilí o přežití. Byla to právě míra vnímavosti, co tvořilo onen tenký rozdíl mezi vítězstvím a porážkou, mezi životem a smrtí.

Podlý útok, nebo mistrovská strategie?

Abychom pochopili tvrdou realitu tohoto přístupu, podívejme se na další historickou událost, kterou zachytil další přední spisovatel, Rjótaró Šiba. Posuneme se do poloviny 17. století, do éry třetího šóguna z rodu Tokugawa jménem Iemicu. Rodina Jagjú už tehdy měla pevné a vážené postavení jako osobní učitelé šermu samotného šóguna.

Jednoho dne vyzval hlavu rodiny, mistra Munenoriho Jagjú, k souboji jiný, vysoce schopný bojovník. S tak vysoce postaveným mužem, jako byl Munenori, by se za běžných okolností nemohl utkat jen tak někdo, ale sám šógun Iemicu chtěl tento duel vidět. Zajímalo ho, kdo z nich je lepší, a proto Munenorimu přikázal výzvu přijmout.

Munenori nenechal nic náhodě. Pečlivě si nastudoval styl a dovednosti svého protivníka a s obavami zjistil, že vyzyvatel je natolik vynikající, že by Munenori mohl skutečně prohrát. Proto učinil neobvyklý krok. Požádal šóguna, aby se souboj nekonal s obvyklými tréninkovými dřevěnými meči, ale se skutečnými, ostrými ocelovými čepelemi. Protivník s touto podmínkou sebevědomě souhlasil. (Nutno dodat, že i boj s dřevěným mečem byl extrémně nebezpečný; rány byly tak tvrdé, že poražený většinou skončil jako mrzák nebo na místě zemřel.)

V den souboje vstoupili oba muži na vyznačené prostranství před šógunem, každý z jedné strany. Zastavili se zhruba dva a půl metru od sebe. Běžná etiketa velela, že se oba ukloní šógunovi, poté se postaví čelem k sobě a počkají na signál pověřeného rozhodčího, který boj odstartuje.

Oba bojovníci se obrátili k šógunovi a uklonili se. Jakmile se však protivník začal z úklony narovnávat, Munenori zcela nečekaně, bez jakéhokoliv varování nebo povelu k zahájení boje, zaútočil. Vedl drtivý šikmý sek shora zprava dolů doleva. Jeho protivník byl na místě mrtev. Na tak náhlý výpad nebyl vůbec připraven. Očekával totiž tradiční proceduru.

Šógun Iemicu byl Munenoriho jednáním šokován. Okamžitě ho začal ostře kritizovat za to, že se zachoval tak podlým, nespravedlivým a nečestným způsobem. Šógun byl dokonce natolik znechucen, že uvažoval o tom, že Munenorimu nařídí rituální sebevraždu seppuku.

Munenori si však stál za svým a své chování odůvodnil neprůstřelnou logikou: „Souboj začal přesně v okamžiku, kdy jsme oba souhlasili s tím, že budeme bojovat skutečnými ostrými meči. Protože jsem vaším osobním učitelem šermu, znamená to, že musím být nejlepší v celém Japonsku. Nemohu si dovolit prohrát. Je to má nejvyšší povinnost vůči vám, a proto jsem využil všechny myslitelné prostředky k tomu, abych zvítězil. Mé chování z pohledu bojových umění nelze kritizovat. Tím, kdo si zaslouží kritiku, je můj protivník, jehož vnímavost byla tak slabá, že se nedokázal připravit na můj útok. Jeho mysl byla na válečníka příliš tupá. Prohrál pouze proto, že mu chyběla patřičná vnímavost a ostražitost.“

Šógun nakonec musel před touto tvrdou argumentací ustoupit. Munenoriho logika byla nezpochybnitelná. Jakkoli z toho měl vládce nepříjemný pocit, trest smrti neudělil. Z pohledu skutečného boje o život na Munenoriho činu nebylo nic nefér. Byla to otázka přežití. Soupeř se dopustil fatální chyby: podcenil situaci a naivně si myslel, že v bitvě na život a na smrt se hraje podle společenských pravidel a čeká se na signál.

Tato událost přirozeně vyvolává etické otázky. Jak mohlo být takové zjevné porušení pravidel slušnosti a čestnosti vůbec tolerováno, byť se skrývalo za pojmy jako vnímavost? Odpověď nabízí historický vývoj Japonska. Před nástupem rodu Tokugawa byla celá země jednou obrovskou válečnou zónou. Válečníci trénovali své dovednosti výhradně proto, aby porazili nepřátele a přežili bitevní vřavu. Na slušnost, etiketu a pravidla fair play nebyl prostor ani čas. Cíl byl jediný: přežít. Ve světě šermířů bylo dokonce naprosto běžné, že ambiciózní student zákeřně zabil svého vlastního mistra, jen aby získal jeho slavné jméno a postavení.

S příchodem trvalého míru za vlády šógunů se však role válečníků zásadně změnila. Z vojáků se stali byrokraté, úředníci a správci. Jejich zbraně ztratily praktické využití a meče nosili už jen jako odznak svého stavu. Aby si však udrželi svou identitu, společenské postavení i zdroj obživy, museli meče nosit dál a ze stavovské hrdosti se v jejich ovládání dál cvičit.

Lidská psychika však nedokáže dlouhodobě vkládat spoustu energie a času do něčeho, co postrádá smysl. A tak si tito noví úředníci s mečem u pasu museli najít jiný důvod pro svůj tvrdý fyzický výcvik. Tím novým důvodem se stalo zušlechťování vlastní mysli, formování charakteru a osobnostní rozvoj – proces velmi podobný náboženské praxi. Z pouhého způsobu zabíjení se tak začala rodit „cesta“ – bojové umění, které slouží rozvoji člověka.

V době šóguna Iemicua byl tento transformační proces teprve na začátku. Oba světy – starý svět neúprosného přežití i nový svět kultivované cesty – existovaly současně vedle sebe. Šógun už uvažoval v duchu nového, kultivovaného bojového umění, které stojí na pravidlech a cti. Munenori mu však předvedl syrovou, původní realitu boje.

Zavřené oči a zrazení strachu: Noc s mistrem Čibou

Když se feudální Japonsko blížilo ke svému definitivnímu konci v polovině 19. století, objevil se v tehdejším Edu (dnešním Tokiu) jeden z nejvýznamnějších reformátorů šermu, Čiba Šúsaku. Odvrhl staré, tajemné a často nelogické tréninkové metody a zavedl racionální systém výcviku s bambusovými cvičnými meči (šinaj). Jeho přístup byl natolik revoluční a efektivní, že shromáždil přes tři tisíce studentů a vybudoval největší školu šermu v historii země.

Jeho věhlas byl obrovský. Jednou pozdě večer u něj doma nečekaně zabušil na dveře mladík, jehož tvář byla bledá jako křída. Nebyl to žádný bojovník ani hrdina, ale obyčejný kurýr pracující na hradě v Edu. Hlasem třesoucím se děsem mistrovi vylíčil svůj příběh: Cestou z práce domů procházel opuštěnou, temnou ulicí, když ze tmy náhle vystoupil muž se zbraní v ruce. Byl to šílenec, vrah, který chtěl chlapce rozsekat jen tak pro zábavu. Kurýr byl strachy bez sebe, div neomdlel, ale v posledním záchvěvu vůle vraha prosil o milost. Vysvětlil mu, že následující den musí splnit životně důležitý úkol pro své nadřízené, a proto dnes večer nemůže zemřít. Prosil ho o jeden jediný den odkladu. Vrah pobaveně svolil s podmínkou, že se chlapec vrátí další noc ve stejný čas, na stejné místo a zcela sám. Chlapec mu dal slovo a vrah ho nechal jít.

Šúsaku poslouchal a s jistou skepsí se zeptal: „A teď mě žádáš, abych tam s tebou zítra poslal některého ze svých nejlepších žáků, aby toho vraha zabil?“

Kurýr to však okamžitě odmítl. „Ne, pane. O to nežádám. Dal jsem slovo a kvůli své cti a hrdosti se na to místo zítra vrátím. Jsem plně smířený s tím, že zemřu. Nemám žádnou naději na záchranu. Nechci se ale nechat zabít jako dobytek na porážce. Chci mu zasadit úder. Chci se bránit a způsobit mu alespoň nějaké zranění, i kdyby to byla jen malá rána. Odmítám zemřít jako ubohá, bezmocná oběť.“

Toto odhodlání z úst obyčejného poslíčka udělalo na slavného mistra takový dojem, že se rozhodl zasáhnout a naučit ho jedinou techniku, která by mu mohla pomoci jeho přání naplnit.

Následující noci dorazil kurýr na smluvené místo. Vrah tam na něj už čekal. Vytasil zbraň a s cynickým úsměvem prohlásil: „Je opravdu obdivuhodné, že ses sem vrátil sám. Je skoro škoda zabít muže s takovou odvahou, ale musím to udělat.“

Kurýr tasil meč, který mu půjčil mistr Šúsaku. Podle mistrových instrukcí zvedl čepel vysoko nad hlavu, pevně zavřel oči a znehybněl jako socha.

Vrah se pomalu přibližoval. Když už byl téměř na dosah úderu, náhle, jako by do něj udeřil blesk, ucítil, jak z chlapce sálá neuvěřitelně silný vražedný úmysl. Cítil ho tak intenzivně, že nabyl přesvědčení, že pokud udělá ještě jeden krok, ta zvednutá čepel ho bez milosti rozpůlí. Instinktivně ucukl zpět. Strach z toho, co z chlapce vyzařovalo, ho ochromil natolik, že nedokázal zaútočit. Tento psychologický tanec trval celou půlhodinu. Vrah se opakovaně pokoušel najít odvahu k útoku, ale pokaždé ho odrazil chlapcův nehybný tlak. Nakonec to vrah vzdal, zasunul meč zpět a se slovy „Vyhrál jsi, statečný muži“ zmizel ve tmě. Až když kurýr s naprostou jistotou vycítil, že nebezpečí pominulo, zhroutil se vyčerpáním z napětí na zem – živý a zdravý.

Co přesně se té noci v mistrově domě odehrálo? Mistr Šúsaku analyzoval situaci a odhalil klíčové detaily. Skutečnost, že vrah přistoupil na odklad o jeden den, mistrovi napověděla, že nejde o obyčejného rváče, ale o člověka, který musí mít vysokou úroveň výcviku i sebevědomí. Šúsaku z toho vyvodil, že takový člověk musí mít rozvinutou i vnímavost – musí umět vycítit úmysl protivníka. To byla kurýrova jediná šance. Kdyby se obyčejný poslíček pokusil se zkušeným vrahem bojovat běžným způsobem, byl by během vteřiny rozsekán na kusy. Nebylo by to ani utkání.

Strategie mistra Šúsakua stála na několika pilířích, které musel chlapci během jediné noci vštípit:

1. Naprostá absence naděje. Kurýr se musel plně a bez výhrad smířit se svou smrtí. Nesměl doufat v přežití, protože naděje plodí váhání.
2. Odstranění vizuálních stimulů. Zavřením očí chlapec odstřihl svou mysl od pohledu na blížícího se vraha, což by v něm nevyhnutelně vyvolalo paniku. Slepota mu umožnila udržet mysl klidnou.
3. Extrémní zostření zbývajících smyslů. Bez zraku musel svou citlivost vybičovat na maximum, aby tělem vycítil ten přesný zlomek vteřiny, kdy se vrah rozhodne zaútočit.
4. Fyzická akce. V ten pravý okamžik měl chlapec bleskově strhnout meč dolů.
5. Smysl mise. Věděl, že tímto sekem vraha nejspíš nezabije, ale zanechá na něm stopu – zranění. Splní tak svůj cíl: bránit se.

Právě toto absolutní vzdání se touhy po přežití, spojené s obrovskou koncentrací na zasazení jednoho jediného úderu, způsobilo, že chlapec začal do svého okolí nechtěně vyzařovat nesmírně čistý a děsivý útočný úmysl. A protože byl vrah vycvičený úmysly číst, vycítil tuto auru natolik silně, že ho to zlomilo. Vnímavost v tomto příběhu sehrála roli na všech stranách: nejprve u mistra Šúsakua, který odhadl vrahovu úroveň, následně u chlapce, který vnímal napětí prostoru, a nakonec u vraha, který byl vlastní schopností číst úmysly zrazen a zastrašen.

Od soubojů k přežití národů: vnímavost jako geostrategie

Hluboké pochopení lidské psychiky, načasování a čtení úmyslů, kterých špičkoví bojovníci dosahovali, přirozeně přesahovalo hranice osobních soubojů. Znalost principů vnímavosti a reakce na hrozbu je základem každé strategie. Mistři jako Munenori nebo Musaši si dobře uvědomovali, že se ze šermířů stali stratégy, kteří mohou tyto univerzální principy předávat panovníkům pro řízení státu. Dynamika střetu dvou lidí se totiž v mnohém neliší od střetu dvou armád či celých národů.

Úřednický aparát mírové éry Tokugawa však toto spojení vidět odmítal. Vysocí představitelé, kteří sami skutečný boj o život nikdy nezažili a neměli o principech vnímavosti ani potuchy, považovali tyto mistry za pouhé řemeslníky s mečem. Když slyšeli Musašiho či Munenoriho debatovat o státních záležitostech z pohledu šermířské strategie, opovržlivě kroutili hlavou nad tím, že se obyčejní vojáci opovažují vyjadřovat k vysoké politice. Pro mistra, jakým byl Musaši, který se na rozdíl od Munenoriho nemohl opřít o vysoký aristokratický titul, muselo být takové přehlížení a nepochopení hluboce frustrující; s těmito společenskými předsudky bojoval velkou část života.

Skutečný význam této strategické ostražitosti na státní úrovni se v Japonsku ukázal až na počátku 20. století. V roce 1904, stovky let po Musašiho éře, čelila země existenční krizi. Dostala se do války s Ruskem, tehdy jednou z největších a nejmocnějších vojenských říší světa. Japonsko tehdy existovalo jako moderní stát teprve pětatřicet let. Podle všech měřítek to byl boj Davida s Goliášem; nikdo na celém světě nepředpokládal, že by asijský ostrovní stát mohl zvítězit.

Avšak lidé, kteří tehdy stáli v čele Japonska, byli veterány ničivé občanské války. Byli to muži zocelení krví, muži, kteří měli hluboce vyvinutou vnímavost pro realitu situace. Přesně si uvědomovali, jak obrovské a riskantní břemeno na sebe berou. Nedělali si žádné iluze o tom, že by mohli nad Ruskem drtivě zvítězit a srazit ho na kolena. Jejich strategií, vycházející z čirého pudu sebezáchovy, bylo zabránit naprosté porážce a za každou cenu najít skulinu, kudy národ může přežít.

Přestože Japonsko dokázalo nemožné a ruskou armádu i loďstvo opakovaně těžce porazilo, japonští vůdci si zachovali chladnou hlavu i ostražitost. Dobře věděli, že pokud by konflikt trval příliš dlouho, obrovské ruské zálohy a zdroje by Japonsko nakonec nevyhnutelně rozdrtily. Přistoupili proto na mír bez válečných reparací, které by vítězi jinak běžně náležely. Japonský tisk i veřejnost zuřily a označovaly své vůdce za zbabělce a zrádce národa. Politici však svůj kurz nezměnili, protože díky své vnímavosti jasně viděli, že je to jediná možná cesta, jak uchránit budoucnost své vlasti. A historie ukázala, že měli naprostou pravdu.

Uplynulo dalších 35 let a země se opět ponořila do válečného šílenství, tentokrát proti Číně a následně proti USA, Velké Británii a dalším spojencům. Vedení státu však už nebylo v rukou zocelených veteránů s chladným úsudkem. Zemi ovládla klika arogantních, zaslepených vojenských hodnostářů, kteří byli neochvějně přesvědčeni o vlastní neporazitelnosti. Těmto lidem chyběl i ten nejmenší náznak schopnosti reálně vnímat situaci. Nedostatek vnímavosti a chybějící strach z prohry vedly k šíleným plánům bez jakékoli reálné strategie. Tato ztráta kontaktu s realitou přivedla zemi ke katastrofě, která přinesla zkázu sousedním státům a smrt deseti milionů lidí v Asii.

Ztráta ostražitosti v moderním světě

Z výše uvedeného je zřejmé, jak zásadní význam má pro člověka schopnost kritického vnímání a ostražitosti, a to nejen na bojišti, ale i v každodenním životě a strategickém uvažování. Otázkou tedy zůstává: jak této schopnosti dosáhnout? Lze to vůbec v dnešní době?

Určitého hlubokého napojení na okolí lze sice dosáhnout i meditací, náboženskou praxí či ponořením se do umění, trénink bojových umění však zůstává nejpřímější, nejrychlejší a nejúčinnější cestou. Je to dáno samotnou podstatou boje, kde chyba neznamená ztrátu bodu, ale ztrátu života. Člověk je nucen využít všechny síly svého těla i mysli, aby vyhrál a přežil. Kdo si tuto schopnost vyvinul, přežil.

Vnímavosti může dosáhnout jen ten, kdo má upřímnou a neochvějnou vůli zvítězit a zachránit se. Naopak člověk, který je příliš sebevědomý, který ani na vteřinu nepřipouští možnost prohry nebo ohrožení (stejně jako japonští generálové ve druhé světové válce), se vnímavosti nikdy nenaučí, protože jeho ego mu zastře zrak.

Tady narážíme na zásadní problém dnešní doby. Lze této schopnosti nabýt tréninkem moderních bojových umění, kde se bojuje podle pravidel, s ochrannými pomůckami a kde život nikdy reálně nevisí na vlásku?

Odpověď je krutá, ale jasná:

Ne

Pokud se z bojového umění stane sportovní disciplína, vytrácí se onen absolutní existenční tlak, který formuje mysl. Aby člověk skutečně získal tuto úroveň vnímavosti, musel by trénovat s takovým nasazením a vážností, jako by mu v každém okamžiku šlo o život. To se snadno řekne, ale v podmínkách moderní společnosti je takový psychický stav extrémně náročné navodit a udržet.

Autor původního textu si to vyzkoušel na vlastní kůži. Při rodinné dovolené na jihu Francie mu před patnácti lety místní děti nepozorovaně vytáhly peněženku z kapsy. Manželka s dcerou ho nemilosrdně zkritizovaly: „Jak je vůbec možné, že člověk s tak dlouhou praxí v bojových uměních jako ty se nechá okrást malými dětmi?“ Nemohl jim odporovat. Sám se cítil hluboce zahanbený, že byl v tu chvíli tak nepozorný a duchem nepřítomný. Věděl, že kdyby věnoval svému okolí alespoň zlomek pozornosti, nikdy by se to nestalo.

O tři roky později se však karta obrátila. Při posezení v kavárně ve Varšavě náhle, bez jakéhokoliv zjevného vizuálního podnětu, vycítil z muže, který seděl za ním, cosi zvláštního a nepřirozeného. Vteřinu nato zaznamenal, jak se ruka onoho muže nenápadně blíží k jeho levé kapse. Dříve než si situaci stačil racionálně promyslet, jeho tělo zareagovalo zcela automaticky. Okamžitě vystřelil ze židle, otočil se a sevřel zlodějův krk svou levou rukou. Přestože svou vnímavost i nadále hodnotil velmi skromně, v tu chvíli před rodinou obhájil svou čest bojovníka.

Faktem však zůstává, že počet lidí, kteří v dnešním světě skutečně disponují touto hlubokou, naostro vybroušenou formou vnímavosti, nezadržitelně klesá. Za několik desetiletí už s největší pravděpodobností nebudou této schopnosti věřit ani samotní Japonci, zkrátka proto, že už nepotkají nikoho, kdo by jim ji mohl v praxi demonstrovat.

Z vnímavosti, z tohoto nejdůležitějšího daru přežití a taktické výhody bojových umění, se stane jen další historický mýtus, nad nímž budou diváci po celém světě nevěřícně kroutit hlavou, přesvědčeni, že jde jen o filmařský trik.

A to by byla nesmírná škoda.

ZDROJ: 【Series of Budo Essay vol.3】“Awareness” [First Half] a 【Series of Budo Essay vol.4】“Awareness” [second half]