Neviditelné rány a cena za přežití
Jak společnost a válka ničí lidskou duši
Válka nikdy nekončí ve chvíli, kdy utichnou zbraně. Pro statisíce lidí, kteří si prošli bojovým peklem, se bitevní pole pouze přesouvá – z blátivých džunglí a zničených měst přímo do hloubi jejich vlastních myslí. Když se zamyslíme nad válečnými ztrátami, obvykle počítáme padlé, zraněné a materiální škody. Existuje však ještě jedna daň, mnohem plíživější a temnější. Je to daň za to, že společnost vezme mladého člověka, systematicky ho vycvičí k potlačení jeho nejpřirozenějších lidských instinktů a následně ho uvrhne do prostředí, kde je nucen zabíjet. Jaké to má následky? A proč se někteří vojáci dokážou vrátit do běžného života, zatímco jiní skončí v nekonečném kruhu nočních můr? Odpověď neleží jen v samotné hrůze boje, ale především v tom, jak se k těmto lidem zachováme, jakmile odloží uniformu.
Zpožděná exploze v lidské psychice
Když mluvíme o posttraumatické stresové poruše (PTSD), představujeme si většinou vojáka, který se po návratu z fronty budí s křikem a je nervózní při každém hlasitějším zvuku. Realita je však často mnohem nenápadnější a zrádnější. Historicky byla tato porucha nepochopena. Lidé se na ni dívali podobně, jako starověcí Keltové na zrození nového života – nerozuměli spojitosti mezi intimním sblížením a těhotenstvím, protože mezi příčinou a následkem uběhla příliš dlouhá doba. Stejně tak traumatická událost může v lidské duši dřímat celá desetiletí, než se probudí k životu.
Představte si ženu jménem Claire. Během druhé světové války sloužila jako zdravotní sestra v Barmě. Jejíma rukama prošly nekonečné zástupy potrhaných a zohavených těl. Viděla víc lidského utrpení, než by kdokoli měl zažít za několik životů. Přesto se zdálo, že ji to nijak nepoznamenalo. Vrátila se do běžného života a desítky let žila v naprostém klidu. Až do chvíle, kdy v televizi propukly zprávy o začátku války v Zálivu. Najednou, po téměř padesáti letech, se spustil spouštěč. Claire začala trpět nočními můrami, ve kterých k ní neustále proudily zástupy zakrvácených a zmrzačených těl. I to je projev posttraumatického stresu – nenápadný, zpožděný, ale o to drtivější.
Ještě mrazivější je příběh veterána, který bojoval u italského Anzia, kde získal druhé nejvyšší americké vyznamenání za statečnost. Celou druhou světovou válku strávil v tvrdých bojích, následně desítky let normálně pracoval. Když ale odešel do důchodu, jeho svět se zhroutil. Z hrdiny se stal člověk, který jen nečinně sedí doma, obsesivně sleduje válečné filmy a je naprosto pohlcen utkvělou představou, že je vlastně zbabělec.
Americká psychologická asociace definuje tento stav jako reakci na psychologicky traumatizující událost, která zcela vybočuje z rámce běžné lidské zkušenosti. Její příznaky jsou zničující. Zahrnují neustále se vracející vzpomínky a sny, citové otupění, stahování se ze společnosti a extrémní potíže s navazováním či udržováním intimních vztahů. Postižení mají narušený spánek a jen velmi obtížně se vrací do civilního života, což nevyhnutelně vede k rozvodům, ztrátě zaměstnání a těžkému alkoholismu. Z těchto příkladů je jasně patrné, že lidská psychika dokáže trauma na čas pohřbít pod nánosy každodenních starostí, ale nezapomíná.
Překonání lidskosti: Výcvik proti přirozenosti
Abychom pochopili, proč válka tak hluboce ničí duši, musíme se podívat na samotný počátek vojenské cesty. Pokud chce národ přežít a udržovat funkční armádu, musí přijmout tvrdý fakt, že úspěch v bitvě vyžaduje schopnost likvidovat nepřátele. K tomu je ale potřeba překonat jeden z nejsilnějších lidských bloků – přirozený odpor k zabíjení vlastního druhu.
Během éry vietnamské války prošly miliony dospívajících chlapců tvrdým podmiňováním. Byli systematicky cvičeni k tomu, aby potlačili svůj vrozený instinkt a dokázali v krizové situaci bez váhání vzít život. Toto psychologické přeprogramování je naprosto nezbytné pro přežití vojáka na bojišti. Dělá z nich jedince ochotné a schopné poslechnout rozkaz. Ovšem zanechává za sebou děsivý morální dluh.
Společnost dokáže vojáka naučit mačkat spoušť, ale už ho nedokáže připravit na morální a sociální tíhu tohoto činu. Pokud stát připraví mladého člověka o jeho přirozené zábrany a vrhne ho do prostředí, kde je nucen prolévat krev, má absolutní a nevyhnutelnou povinnost postarat se o to, jak se tento člověk s následky svých činů vyrovná. A právě v tomto bodě americká společnost v době Vietnamu fatálně selhala. Neznalost těchto psychologických procesů a ignorování morálních potřeb veteránů vedla k vytvoření identity neznámé pro vojáky všech předchozích konfliktů. Jak trefně poznamenává autor D. Andrade, v rychlé snaze zapomenout na debakl nejdelší války si Amerika vytvořila obětního beránka. Veškerou vinu za válku svalila na ramena veteránů, čímž je uvrhla do propasti viny a zášti.
Vědecký pohled na spojitost mezi zabíjením a traumatem
Dlouhou dobu se o vlivu samotného zabíjení na vznik psychických poruch pouze spekulovalo. Zlom přinesla rozsáhlá vědecká studie publikovaná v roce 1988, kterou provedli Jeanne a Steven Stellmanovi na Kolumbijské univerzitě. Ti zkoumali soubor 6 810 náhodně vybraných veteránů a poprvé v historii exaktně kvantifikovali úroveň bojového nasazení.
Jejich zjištění byla naprosto jednoznačná a otřásla dosavadním vnímáním problému. Zjistili, že oběťmi posttraumatického stresu jsou téměř výhradně ti veteráni, kteří se účastnili bojových situací vysoké intenzity – tedy ti, kteří byli přímo v centru zabíjení. U této skupiny se projevoval dramaticky vyšší výskyt rozvodů, manželských problémů, užívání léků na uklidnění, alkoholismu, nezaměstnanosti, a dokonce i srdečních chorob, vysokého krevního tlaku a žaludečních vředů. Naopak vojáci, kteří sice sloužili ve Vietnamu, ale v nebojových rolích (mimo samotný konflikt), byli z hlediska symptomů PTSD statisticky zcela k nerozeznání od těch vojáků, kteří celou dobu své služby strávili na bezpečných základnách na území Spojených států.
Hrůznost situace dokresluje i další fakt, který Stellmanovi zjistili: když tito psychicky zlomení muži konečně vyhledali odbornou pomoc, naprostá většina odborníků na duševní zdraví se jich na jejich bojové zkušenosti – a už vůbec ne na to, zda někoho osobně zabili – vůbec nezeptala.
Rovnice zkázy: Trauma versus podpora
Proč se tedy někteří vojáci po hrůzách války dokážou vrátit do normálu, zatímco jiní, někdy s menším počtem nasazení, končí na okraji společnosti? Odpověď leží v pochopení základního vzorce lidské psychiky po extrémní zátěži. Z nespočtu výzkumů opakovaně vyplývají dva zcela klíčové faktory, které určují sílu a hloubku posttraumatické reakce. Prvním, zcela zřejmým faktorem, je samotná intenzita úvodního traumatu – tedy to, co voják reálně zažil na bojišti. Druhým, méně zřejmým, ale absolutně životně důležitým faktorem, je povaha sociální podpory, která je zasaženému jedinci k dispozici po návratu.
Tyto dva prvky se navzájem nesčítají, ony se násobí. Fungují společně a navzájem umocňují svůj efekt. Představme si to jako hlubokou, otevřenou ránu. Trauma z boje představuje samotné zranění. Sociální podpora pak funguje jako sterilní prostředí, obvazy a antibiotika, které ráně umožní se zacelit, i když po ní zůstane trvalá jizva. Pokud ovšem společnost vojáka odsoudí, je to, jako by do otevřené rány někdo sypal hlínu a kyselinu.
Tento princip si můžeme ukázat na názorném srovnání dvou generací vojáků: veteránů z druhé světové války a těch z Vietnamu.
Návrat z dobré války: Generace druhé světové
Představme si typického třiadvacetiletého pěšáka z druhé světové války. Zažil to nejhorší myslitelné peklo. Viděl těžké boje, zabíjel nepřátelské vojáky z těsné blízkosti a přímo v náručí mu zemřel nejlepší kamarád zasažený palbou. Na naší stupnici traumatu by jeho prožitky dosáhly absolutního maxima. Naopak si můžeme představit pětadvacetiletého řidiče náklaďáku ze stejné války. Sice sloužil čestně, občas blízko jeho pozic dopadly dělostřelecké granáty, ale nikdy nemusel na nikoho vystřelit a nikdo nestřílel na něj. Viděl mrtvá těla, přišel o známého při dělostřeleckém přepadu, ale intenzita jeho osobního traumatu je na stupnici velmi nízko.
Rozdíl spočívá v tom, co následovalo po válce. Tito muži se vraceli domů jako celistvé jednotky. Týdny strávili na palubách obřích lodí spolu se stejnými muži, se kterými bojovali. Celé dny vtipkovali, hráli karty, vyprávěli historky a společně upouštěli nahromaděný tlak. Psychologové by dnes tento dlouhý návrat lodí nazvali vynikajícím prostředím pro skupinovou terapii. Měli jeden druhého.
Doma na ně čekal triumfální návrat. Armáda například vyčlenila rekreační hotely jako adaptační centra, kam vojáci mohli vzít své manželky na dva týdny a v klidu, obklopeni svými spolubojovníky, se znovu učit normálnímu životu. Civilní obyvatelstvo navíc bylo předem připraveno na jejich emocionální zranitelnost pomocí populárních filmů. Byli to vítězové. Byli oprávněně hrdí na to, co dokázali, a jejich národ byl hrdý na ně a dával jim to jasně najevo. Náš pěšák z první linie se možná projel ulicemi New Yorku za jásotu desítek tisíc lidí, zatímco se na něj sypaly konfety. Sice všichni vojáci brblali na armádní byrokracii, ale uvnitř cítili obrovskou pýchu. Řidič náklaďáku zase mohl hrdě pochodovat v místních průvodech, stát se členem mocných veteránských organizací, které měly obrovský politický vliv, a využívat výhody štědrých státních programů.
Sociální podpora u obou byla na maximální úrovni. A protože se faktory násobí, obrovské trauma pěšáka bylo touto láskyplnou podporou společnosti téměř (byť ne zcela) vymazáno. Řidič náklaďáku, který zažil jen mírné trauma, se vrátil zcela zdráv. A ačkoliv pěšák mohl občas své chmury utápět v alkoholu v místním klubu veteránů, dokázal dál žít funkční a normální život.
Peklo po návratu: Generace z Vietnamu
A teď se podívejme na Vietnam. Znovu máme dva podobné vojáky – osmnáctiletého pěšáka a devatenáctiletého řidiče náklaďáku.
Pěšák přijíždí do válečné zóny, jako téměř každý tehdejší voják, coby jednotlivec. Nezná ve své jednotce vůbec nikoho. Nasazení je brutální. Zabije několik nepřátel z bezprostřední blízkosti, ale nepřítel tu nenosí uniformy – jsou to lidé v civilním oblečení a jeden z nich je sotva dvanáctileté dítě. Stejně jako vojákovi z předchozí generace mu v náručí zemře nejlepší kamarád. Na stupnici traumatu se pohybujeme na samém vrcholu.
Řidič náklaďáku zažívá také něco zcela odlišného než jeho dědové. Ve Vietnamu neexistuje žádný bezpečný týl. Nemůže nikdy polevit v ostražitosti. Každý konvoj je zkouškou nervů plnou strachu ze záloh a min, což připomíná spíše nekonečnou bitvu. Jeho vůz je obrněný a obložený pytli s pískem. Sice na nikoho osobně nestřílí, ale neustále má zbraň nabitou a v pohotovosti a kolem něj to hvízdá. Jeho trauma je střední, mírně vyšší než u řidiče z druhé světové války.
Opravdová zkáza ale přichází ve chvíli, kdy válka pro tyto dva mladé muže končí. Odjíždějí tak, jak přijeli: naprosto sami. V nitru mají zmatek – radost, že přežili, se mísí se strašlivou hanbou, že tam zanechali své přátele. Místo dlouhé, uklidňující cesty lodí jsou během pár hodin přepraveni letadlem. Nečekají je průvody s konfetami, ale protiválečné demonstrace. Nejsou vítáni v luxusních hotelech, ale bleskově propuštěni do civilu z přísně střežených vojenských základen.
Společnost je nepřijala. Média, místo aby lidi připravila na jejich zranitelný stav, je označovala za „zvrácené zrůdy“ a „psychopatické vrahy“. Známé filmové hvězdy stály v čele křičících davů a skandovaly slova, která se veteránům provždy vypálila do duše: „Vrazi dětí… řezníci…“ Dívky se s nimi rozcházely, cizí lidé na ně na ulicích plivali. Nakonec se mnozí začali bát byť jen svým přátelům přiznat, že vůbec kdy ve válce byli. Nikam nechodili, nevstupovali do spolků, neúčastnili se žádných oslav. Své zážitky dokonale potlačili a svou bolest pohřbili hluboko pod neprostupnou slupku.
Když nyní na tento scénář aplikujeme multiplikační rovnici, výsledek je katastrofální. Pro řidiče náklaďáku se i mírné trauma z neustálého strachu ve spojení s extrémním společenským odsouzením proměnilo v obrovskou ničivou sílu, která mnohdy převýšila problémy veteránů nejtěžších bitev předchozích válek. A pro vietnamského pěšáka, jehož hrůzy z bojiště byly vynásobeny nenávistí jeho vlastního národa? Velikost jeho utrpení je pro běžného člověka naprosto nepředstavitelná.
Spolupachatelé vraždy: Sdílená vina a trauma nepřímo zúčastněných
Tento fenomén zesíleného traumatu u vojáků, kteří nestáli přímo v první linii, je mimořádně důležitý a ukazuje, jak funguje lidské svědomí ve stavu války. V normální bojové situaci dochází k psychologickému mechanismu, kterému říkáme “rozptýlení odpovědnosti”. Voják, který stiskne spoušť, nenese celou vinu sám. Část své viny přenáší na velitele, který mu dal rozkaz. Další část přenáší na řidiče, který mu dovezl munici a který pak na korbě odváží mrtvá těla. Všichni tito lidé se stávají „spolupachateli“ onoho činu a dostávají svůj díl odpovědnosti, se kterým se musí nějak vnitřně vyrovnat.
Když se ale společnost k válce postaví zády a začne ji odsuzovat jako celek, nerozlišuje, kdo střílel a kdo jen řídil. Společnost zaútočila na všechny bez rozdílu. Jeden z veteránů, dynamický lídr a právník zastupující koalici vietnamských veteránů, to popsal naprosto přesně:
„Neexistuje žádný jasný rozdíl mezi chlápkem, co mačkal spoušť, a chlápkem, co ho ve Vietnamu podporoval. Společnost nedělala žádný rozdíl v tom, na koho si plivne.“
Veteráni v nebojových rolích sice možná sami nezabíjeli, ale žili obklopeni výsledky své vlastní práce – byli denně konfrontováni se smrtí, ke které přispěli svou logistickou nebo administrativní činností. Právě průměrný veterán, který sám neprolil ničí krev, trpěl hroznou agónií viny a muk, jež vyvolalo zničující odsouzení ze strany vlastního lidu. Společnost se zachovala jako pomatený soud, jenž odsoudil miliony navrátivších se mladíků jako spolupachatele vražd. Tito zmatení a vyděšení chlapci na nějaké podvědomé úrovni tento rozsudek přijali. Uvěřili mediální kampani a sami se zavřeli do nejhoršího možného vězení – do vězení vlastní mysli, které neslo jméno posttraumatická stresová porucha. Osobní utrpení a trauma u případů znásilnění umíme zmírnit tím, že zakazujeme obhájcům pachatelů obviňovat oběť u soudu. V případě vietnamské války ale americký národ udělal přesný opak – obvinil samotné oběti svého politického rozhodnutí.
Odhaduje se, že z přibližně 2,8 milionu Američanů nasazených v jihovýchodní Asii se téměř milion setkal s nějakou formou ohrožení života. Kvůli tomuto společenskému selhání se odhady počtu veteránů trpících těžkým traumatem pohybují mezi neuvěřitelnými 400 tisíci až 1,5 miliony lidí. Z takovýchto událostí a příčin vznikla spirála bolesti, která bude Spojenými státy rezonovat ještě po mnoho generací.
Tváří v tvář nepříteli: Anatomie jednoho výstřelu
Abychom pochopili, s čím přesně se tito lidé potýkali, musíme nahlédnout přímo do okamžiku, kdy se z člověka stává zabiják. Skutečný příběh vojáka Steva Banka, popsaný v jeho vyprávění, dokonale ilustruje psychologický rozklad, kterým mladý člověk v takové chvíli prochází.
Steve se při hlídce vyplížil na okraj útesu a v hustém podrostu pod sebou uviděl dva nicnetušící nepřátele s kulometem. Jeho první reakce nebyla chladnokrevná jistota, ale instinktivní panika. Tělo se mu začalo třást a zmítat v křečích, zatímco se opíral loktem o tvrdou zem. Zamířil na hrudník muže, který seděl blíže ke zbrani. Věda o zabíjení zde ukazuje klasické principy: Steve nevybral cíl náhodně, ale vybral toho, kdo byl blíže zbrani – tedy pro něj představoval větší potenciální hrozbu. Tento psychologický trik usnadňuje rozumové ospravedlnění činu. Je potřeba zabít toho nebezpečnějšího.
Stiskl spoušť a následný výbuch výstřelu mu zaduněl v uších. Viděl, jak se cíl svalil na zem, jak se mu zachvěla noha a jak se jeho tělo před smrtí otřáslo. Byl natolik paralyzován pohledem na smrtelné křeče, že na druhého nepřítele už vůbec nevystřelil a nechal ho utéct. Následně seskočil z útesu a běžel k umírajícímu muži. Jak sám popsal, nevěděl, jestli mu chce pomoct, nebo ho dorazit, ale cítil nepřekonatelnou, magnetickou potřebu vidět ho zblízka. Vidět, jak umírá.
Když vedle něj klečel, sledoval krev vsakující se do prachu. Zjistil, že mrtvý voják byl vlastně velmi mladý chlapec. Měl otevřené oči a vypadal nesmírně klidně. Jeho válka skončila, ale ta Stevova právě začala. Spolu se zraněním z něj vyprchal nejen život, ale i Stevova vlastní nevinnost. Jakmile na místo dorazil zbytek čety, Steve poodstoupil k nedalekému keři a začal prudce a nekontrolovatelně zvracet. Prudké fyzické znechucení, reflexivní obrana těla proti hrůznosti činu, je přirozeným projevem hrůzy.
Nejsilnější moment tohoto příběhu ale nespočívá ve výstřelu samotném. Spočívá ve slovech, kterými Steve celou vzpomínku uzavírá:
„Nevěděl jsem, jestli se odtamtud někdy dostanu. A nevím to dodnes.“
Tato slova nejsou žádným akčním hrdinstvím ve stylu Ramba. Je to skutečná emocionální reakce mladého Američana na nejhorší okamžik jeho života. Není to zpochybňování politiky, není to lítost nad splněním rozkazu. Je to jen nesmírně silná a nevyslovená potřeba být jako lidská bytost pochopen. Být pochopen ne jako bezmyšlenkovitý stroj na zabíjení, ale jako obyčejný člověk, který udělal nepředstavitelně těžkou práci, již od něj jeho stát vyžadoval.
Poučení do budoucnosti: Weinbergerova doktrína
Společnost nemá právo utkat pavučinu života a pak se tvářit, že se jí to netýká. Cokoliv národ udělá se svými vojáky, to nakonec udělá sám se sebou. Uvědomění si obrovských společenských nákladů na moderní válku si Spojené státy vykoupily nesmírně draze. Prvním pokusem, jak formulovat ponaučení z vietnamské katastrofy, se stala takzvaná Weinbergerova doktrína, pojmenovaná po ministru obrany z Reaganovy éry.
Tato doktrína stanovila pro budoucí nasazování vojáků přísná pravidla, která lze shrnout do několika klíčových bodů, jež mají chránit nejen státní zájmy, ale i duše vojáků: Nasazení vojsk se smí uskutečnit pouze tehdy, jsou-li ohroženy naprosto životně důležité zájmy státu. Pokud už se vojsko vyšle, musí být v takovém počtu a s takovou podporou, aby jednoznačně zvítězilo. Polovičatá řešení neexistují. Politické a vojenské cíle musí být zcela jasně a zřetelně definovány. Národ nikdy nesmí vyslat vojáky do války, kterou nehodlá vyhrát. Před jakýmkoliv nasazením musí mít vláda naprostou jistotu, že má plnou podporu veřejnosti a volených zástupců. Po vojácích nelze žádat, aby bojovali s nepřítelem v zahraničí a zároveň čelili nepřátelství od lidí doma. A konečně, vyslání vojsk musí být vždy, za všech okolností, až tou naprosto poslední možností.
Tato doktrína je krokem správným směrem, ale je to jen začátek. Rodiny, důstojníci i běžní občané musí pochopit zranitelnost vojáků po boji. Musí pochopit, že voják se vrací zoufale dychtící po uznání a přijetí. Neustále potřebuje ujišťovat o tom, že to, co dělal ve válečné zóně, bylo správné a nutné. Je nesmírnou celonárodní ostudou, že trvalo téměř dvacet let, než Amerika vybudovala památník veteránům z Vietnamu a uspořádala pochody, které jim konečně umožnily – slovy klasika – „setřít si alespoň trochu plivanců ze svých srdcí“.
I samotná armáda se musela poučit. Začala nahrazovat vojáky jako celé ucelené jednotky, nikoliv po jednotlivcích, čímž udržela pospolitost nutnou pro psychické zdraví. Znovu se objevila potřeba pomalých návratů a aklimatizačních procesů, podobných těm, které měli muži po druhé světové válce nebo Britové po válce o Falklandy.
Tím nejdůležitějším poselstvím z celého tohoto temného období ovšem zůstává uvědomění si hodnoty obyčejného lidství. Každý voják, který si projde traumatem boje, nechce být litován ani souzen. Touží po prostém přijetí a potvrzení faktu, že navzdory tomu všemu, co musel udělat, a hrůzám, které spatřil, je to v jádru stále dobrý a hodnotný člověk. Udělali jen to, co po nich jejich země žádala. A pokud je k tomu odsoudila, má morální povinnost jim podat pomocnou ruku na cestě zpět z temnoty.
ZDROJ: On Killing: The Psychological Cost of Learning to Kill in War and Society (Dave Grossman)
