Klid jako zbraň

Jak zkrotit hněv dřív, než se změní v násilí

Většina hněvu, se kterým se v životě setkáváme, není násilím, ale zoufalým pokusem něco sdělit. Kdo pochopí, co se v rozčileném člověku odehrává, a zároveň dokáže sám zůstat klidný jako kočka balancující na plotě, může rozzlobenému člověku pomoci vrátit se k rozumu. A ve vzácných chvílích, kdy už rozum nepomáhá, ví, jak nastavit jasné hranice. Bojové umění zde neslouží jako návod ke rvačce, ale jako místo, kde se připravujeme na skutečný život.

Od chlapeckých rvaček k umění slova

Cesta k umění zklidňovat druhé často nezačíná v učebně psychologie, ale na ulici. Představte si chlapce, který vyrůstá ve čtvrti, kde jeho rodina patří k menšině. Aniž by o to stál, vrstevníci ho určí za toho, kdo bude „bránit čest“ skupiny. Když nastane problém, postrčí ho dopředu. Někdy vyhraje, jindy prohraje. A právě z těchto prohraných soubojů se rodí zvědavost: jak se vlastně může člověk ubránit?

Schopnost mluvit s rozzlobeným člověkem přitom může přijít docela přirozeně. Devatenáctiletý mladík drží cizímu muži ruku v kapse, protože se chystá vytáhnout nůž na někoho jiného. Neví nic o zvláštních postupech ani o teorii. Přesto začne mluvit a během rozhovoru pochopí důležitou věc: ten muž ve skutečnosti nůž vytáhnout nechce. Úkolem tedy není ho přemoci, ale mluvit tak, aby podpořil jeho vlastní přání nůž nepoužít. Jediné nevhodné slovo by totiž mohlo vyvolat pocit, že už nemá na výběr.

Z tohoto zážitku později vyrostlo půl století výcviku v bojových uměních, třináct let života v Japonsku a učitelská oprávnění v několika starých školách, které před čtyřmi staletími připravovaly příslušníky válečnické vrstvy. A také pozdější povolání: práce s lidmi v duševní krizi, výcvik policistů a vyjednávačů a řada knih o tom, jak mluvit s lidmi na pokraji násilí.

Pacifista, který umí bojovat

Na začátku celého uvažování stojí jednoduché rozlišení. Pacifista, který bojovat neumí, je odkázán na milost druhých. Pacifista, který bojovat umí, ale rozhodne se druhým neubližovat, má skutečnou sílu a vážnost. Klid člověka, který by se dokázal ubránit, je jiný než klid člověka, který nemá jinou možnost. Schopnost bránit se proto není v rozporu s uměním zklidňovat. Naopak může být jeho základem.

Staré japonské bojové školy neučily pouze techniku, ale také psychologii: jak se vnitřně i tělesně připravit na střet s člověkem, který vám chce ublížit, a stojí přitom na dosah paže nebo ještě blíž. Jak zůstat dostatečně klidný, abyste situaci zvládli, a zároveň dostat protivníka do nevýhodného postavení.

Když tyto znalosti přeneseme do světa pomoci lidem v krizi, stačí je v podstatě obrátit. Místo abychom využili slabinu druhého člověka, použijeme stejné porozumění k tomu, abychom mu pomohli dostat se z nebezpečné situace.

Tři patra mozku

Naprostá většina agrese, se kterou se běžný člověk setká, není útokem na život. Obvykle jde o rozrušeného nebo rozzlobeného člověka. A hněv můžeme chápat jako pokus něco sdělit.

Abychom pochopili, proč se takové sdělení může snadno změnit v konflikt, pomůže nám zjednodušená představa mozku rozděleného do tří pater. Nejde o přesný popis jeho skutečné stavby a činnosti, ale o názornou pomůcku.

Lidský/racionální mozek představuje patro rozumu. Když má hlavní slovo, hledáme řešení, klademe si otázky a vedeme rozhovor.

Savčí/opičí mozek se ozývá ve chvíli, kdy se začneme rozrušovat. Protože jsme tvorové žijící ve skupinách, toto patro řeší především jednu věc: kdo má ve skupině vyšší postavení a kdo nižší. Když se dva lidé začnou hněvat, zrychlí se jim dech, stoupne krevní tlak a napnou se svaly. Savčí mozek našeptává: Ten druhý se mě snaží ovládnout. Když zvýším hlas a budu působit hrozivě, konečně mu dojde, co říkám. Nechceme se prát, chceme vyhrát hádku. Potíž je v tom, že jakmile začneme soupeřit o postavení, přestáváme se ptát, co je pravda. Zajímá nás především to, kdo vyhrává a kdo prohrává. Stačí se podívat na dnešní veřejné debaty.

Plazí/instinktivní mozek představuje patro přežití. Když rozčilení dál stoupá, začne člověk vnímat rozhovor jako ohrožení vlastní existence. A právě zde se skrývá nebezpečí: toto patro nerozlišuje mezi fyzickým útokem a urážkou. Řídí se především tím, jak silně tělo reaguje. Je-li poplach dostatečně silný, může být urážka vnímána stejně jako skutečná rána.

Hádka uvnitř hlavy

V rozrušeném člověku tak probíhá jakási hádka mezi jednotlivými patry mozku. 

Lidský mozek říká: Musí existovat nějaké řešení. Proč se ten člověk takhle chová? 

Savčí mozek namítá: Nelíbí se mi, jak se mnou mluví. Překřičím ho. 

A plazí mozek velí: Tuhle hrozbu musím odstranit.

Zuřivost pak můžeme chápat jako stav, kdy se nejprimitivnější část mozku snaží vypnout zábrany ostatních částí, aby mohla jednat násilně. Představte si člověka, který křičí: „Vypadni z mého pozemku, nebo tě zabiju!“ A myslí to vážně. Když z pozemku ustoupíte, může pocítit, že hrozba pominula, a zbraň nepoužije. Pokud je však jeho rozrušení už příliš silné, nemusí dokázat rozpoznat ani smířlivé gesto. Vnímaná hrozba je pro něj tak veliká, že nic jiného nevidí. A právě zde leží hranice, za kterou může začít násilí.

Teploměr rozčilení: od rozhovoru k násilí

Všechno, co jsme si dosud řekli, můžeme shrnout do jednoduchého přehledu. Představme si stupnici rozrušení od nuly do sta. Neudává, jak často se člověk zlobí, ale jak silně svůj hněv právě prožívá.

V klidovém pásmu spolu komunikujeme běžným rozhovorem. To neznamená, že si oba řekneme stejný počet slov, ale že mezi námi existuje prostor svobodně reagovat.

V pásmu hněvu už běžný rozhovor přestává fungovat. Rozzlobený člověk se stále snaží něco sdělit. Proto křičí: „Sklapni, ještě jsem neskončil!“ nebo „Vůbec mě neposloucháš!“

Nehledá však skutečnou výměnu názorů. Chce především ujištění, že jeho sdělení bylo vyslyšeno. A to je podstatný rozdíl. Právě zde přichází na řadu zklidňování: jakýkoli postup, který člověku pomůže uklidnit se natolik, aby znovu dokázal jasně přemýšlet. Když rozčilení překročí další hranici, dostává se člověk do zuřivosti. V takovém stavu už komunikovat nechce. Každý, kdo někdy viděl rvačku, zná okamžik, kdy jeden z účastníků náhle ztratí zábrany a vrhne se na druhého. Na začátku přitom může stát něco zcela obyčejného: mám pocit, že mě odbýváš, ignoruješ nebo se mnou mluvíš pohrdavě. Rozčilení postupně stoupá, až převezme vládu potřeba bránit se vnímanému ohrožení. Z toho plyne první zásadní pravidlo: každé pásmo vyžaduje jiný přístup.

S klidným člověkem rozmlouváme, rozzlobeného se snažíme zklidnit, zuřícímu nastavujeme jasné hranice a při skutečném násilí se bráníme. Chyba nastává ve chvíli, kdy použijeme nesprávný postup.

Vyjádření vlastními slovy aneb loupání cibule

Nejdůležitějším slovním nástrojem v pásmu hněvu je převyprávění sdělení vlastními slovy, tedy shrnutí toho, jak rozumíme tomu, co druhý člověk říká nebo dělá. Kdo někdy absolvoval párovou terapii, možná se setkal s nepovedenou podobou tohoto postupu. První je pouhé zrcadlení: opakování toho, co druhý řekl, slovo od slova. Rozzlobený člověk to okamžitě pozná a může v tom slyšet výsměch. Přesně jako malé děti, které se navzájem rozčilují tím, že po sobě všechno opakují. Druhou nepovedenou podobou jsou naučené fráze typu „Slyším, že mi říkáš…“ nebo „Děkuji, že to se mnou sdílíš…“. Takové věty znějí nepřirozeně a navíc je velmi těžké je přesvědčivě použít ve chvíli, kdy jsme sami rozrušení. Skutečné vyjádření vlastními slovy je obyčejná, přirozená řeč. Představte si sociálního pracovníka, který pomáhá lidem v krizi. Zaklepe na dveře, otevře mu muž a okřikne ho: „Co sakra chcete?“ Pracovník odpoví: „Dneska jste mě fakt neměl chuť vidět.“ Neopakuje jeho slova, ale pojmenovává postoj, který za nimi vnímá. A pak už to pokračuje jako loupání cibule. „Jo, neměl. Seděl jsem u piva, nikoho neotravoval, a pak se zjevíte vy.“ 

„Takže jste měl dobrý den.“

„No… zas tak dobrý ne. Manželka mě opustila…“

A najednou spolu skutečně mluví. Vrstva po vrstvě se dostávají k tomu, co člověka trápí. Proč to funguje? Rozzlobený člověk se snaží něco sdělit. Když jeho slova shrneme vlastními slovy, dáváme mu najevo: Tuhle část tvého sdělení jsem pochopil. A pokud se netrefíme přesně, nemusí to vadit. Druhý člověk nás opraví. Tím se rozhovor posune dál.

Když je člověk zmatený

Někdy takové pojmenování postoje rozzlobeného člověka nejprve zmate. I to může být dobré znamení. Kdo se zarazí a začne přemýšlet, ten už není plně pohlcen hněvem. Jakmile člověk začne uvažovat o tom, co slyšel, vrací se obrazně do horního patra mozku a začíná svou situaci znovu posuzovat. Seděl jsem v klidu doma, včera mě opustila žena… Opravdu potřebuju dát pěstí sociálnímu pracovníkovi? Zlepší mi to život? A možná ho napadne, že další zatčení by nebylo právě nejlepším řešením. Cílem přitom není člověka záměrně zamotat do pavučiny slov. Jde o to, že kdykoli začne přemýšlet o tom, co jsme řekli a co to pro něj znamená, může to být krok správným směrem.

Když už nejde o rozhovor: hranice a odchod

Obtížná situace nastává ve chvíli, kdy je člověk tak rozrušený, že přejde do zuřivosti. V takovém stavu už mu může být jedno, co říkáme, a pokusy o zklidnění přestávají zabírat. Právě zde vzniká časté nedorozumění, které se objevuje dokonce i při hodnocení policejních zákroků. Někdo křičí: „Podříznu tě jako prase!“ Policista vytáhne elektrický paralyzér a zavelí: „Ustup!“ Později se ozve kritika: Proč ho nezklidnil?

Odpověď spočívá v tom, že s člověkem v zuřivosti už nemusí být možné zacházet stejným způsobem jako s někým, kdo je pouze rozzlobený. Místo běžného zklidňování může být nutné převzít kontrolu nad situací a nastavit bezpečné hranice. Konkrétní postup přitom závisí na tom, o jaký druh zuřivosti jde. Nastavení hranic nemusí být nijak dramatické. Představte si telefonát s kamarádem. Řeč přijde na politiku a on začne křičet. „Podívej, já už vím, co si o tom myslíš. Křikem to nezměníš.“ On však křičí dál. „Jestli na mě ještě jednou zakřičíš, budu to brát tak, že si nemáme co říct, a zavěsím.“ To je příklad jasného nastavení hranice. Nesnažíme se za každou cenu potvrzovat jeho pocity. Dáváme najevo, že takové jednání vůči sobě nebudeme přijímat.

Odchod jako oprávněná volba

Není ale věta „Odcházím, tenhle rozhovor končí“ jen útěkem přehnaně citlivých lidí? Dnes se skutečně setkáváme s lidmi, kteří se stáhnou při prvním náznaku nepohodlí. Svou roli v tom může hrát i společenský důraz na vlastní pocity. To však neznamená, že máme povinnost snášet jakékoli chování. Kdo chce jednat rozumně, musí přijmout, že s některými lidmi se za určitých okolností jednoduše mluvit nedá. Pokud nemáme závažný důvod v rozhovoru pokračovat, nemusíme se jím dál trápit. Umět se odpoutat je totiž velmi cenná dovednost. Představme si advokáta, jehož klient se chová pohrdavě. Advokát se může cítit příliš zavázaný: „Jsem přece jeho právník, musím mu pomoci.“ V určité chvíli však může říct: „Máte právo se ke mně takhle chovat. Já mám zase právo přestat být vaším advokátem.“ Rozhodující otázka vždy zní: Co mohu ztratit, když odejdu? Teď role obraťme. Jsme klient, za pět minut vstupujeme do soudní síně, našemu domu hrozí exekuce a náš advokát má špatnou náladu. V takové chvíli si odchod jednoduše nemůžeme dovolit. Naším úkolem je proto mluvit účelně, třeba i přehnaně souhlasně: „Mýlil jsem se, jste ten nejchytřejší člověk, jakého znám.“ Nejde o to, zda si to skutečně myslíme, ale zda tím dokážeme advokáta přimět, aby v dané chvíli odvedl svou práci. Volba postupu se tedy vždy odvíjí od toho, jak důležité je v rozhovoru pokračovat a co je v sázce.

Nejdřív zvládnout sebe

Někdo si během napjatého rozhovoru představuje, že má před sebou ovladač, kterým může své rozrušení zesílit nebo zeslabit. Jak si ale zachovat duchapřítomnost, když proti nám stojí agresivní člověk?

Krok první: poznat, jestli vás hněv netěší

Většina lidí svého výbuchu hněvu později lituje. Třeba když se rozkřičí na dítě nebo partnera. Existuje však i skupina lidí, a nemusí jít o špatné lidi, kteří jsou přirozeně nastaveni na střet. Chceš si to rozdat? Tak pojď. Takoví lidé se zklidňují velmi obtížně, protože jim může být příjemné vzdát se sebekontroly a nechat se unést konfliktem. Křik, jízlivost nebo pocit, že druhého „srovnali do latě“, jim přinášejí uspokojení. Prvním krokem je proto upřímně si přiznat, zda mezi ně náhodou nepatříme. Protože i když může být hněv v dané chvíli příjemný, jeho následky už příjemné být nemusí.

Krok druhý: poznat hněv v těle

Druhý krok se týká těla. Je důležité naučit se podle tělesných projevů rozpoznávat, jaké pocity právě prožíváme. Emoce samozřejmě nejsou jen tělesnou záležitostí. Vznikají ze vzájemného působení tělesných reakcí, myšlenek a dalších vnitřních dějů. Tělesné projevy však můžeme přímo vnímat, a právě proto se o ně můžeme opřít. Někdo zjistí, že když se zlobí, lehce se mu stáhnou ramena, na tváři se objeví zvláštní úsměv a rozšíří se mu oči. Není nutné všechno složitě rozebírat. Důležité je naučit se tyto projevy včas poznat.

Krok třetí: zpomalit dech

Pak přichází to nejdůležitější: naučit se zpomalit dech. I když nám hněv přináší určité uspokojení, musíme odolat pokušení nechat se jím unést a vědomě použít některý ze způsobů řízeného dýchání. Jednou ze známých metod je rytmické dýchání: čtyři doby nádech, čtyři doby zadržení dechu a čtyři doby výdech. Má však jednu nevýhodu. Musíme v duchu počítat, zatímco svou pozornost bychom měli věnovat okolní situaci. Proto může být vhodnější plynulé, kruhové dýchání, při kterém se více soustředíme na vlastní tělo a jeho uvolnění.

Kočka na plotě a jezdec na prkně

Správný klid není klidem osvíceného mudrce. Je to klid kočky, která kráčí po úzké hraně plotu. Je připravena kdykoli seskočit, udržet rovnováhu, vyskočit na větev nebo se poprat s jinou kočkou, která se jí postaví do cesty. Je to živý, pružný klid spojený s neustálou připraveností. Představte si také chlapce na skateboardu, který sjíždí prudký kopec. Tělo má uvolněné a při průjezdu zatáčkou se plynule naklání do oblouku. Najednou se před ním objeví auto. Dupne na zadní konec prkna, prudce zastaví, prkno vyskočí do vzduchu, on ukáže řidiči prostředníček, hodí prkno zpátky na zem a objede překážku. Srdeční tep se mu téměř nezmění, protože celou situaci dokázal zvládnout od začátku do konce. Cílem dechových cvičení je právě takový stav: tělesně cítit, že jsem připravený reagovat na cokoli, co přijde, a dokážu přitom využít své schopnosti naplno.

Trénink na drobných stresech

Jak takový klid cvičit, aniž bychom úmyslně vyhledávali lidi, kteří se na nás budou zlobit? Odpověď je překvapivě jednoduchá: běžný život nám každý den nabízí dostatek příležitostí. Nejprve si osvojíme způsob dýchání natolik, že při něm začneme vnímat určitý tělesný pocit, například jakési proudění v těle. Jak tento pocit pojmenujeme, není podstatné. Můžeme mluvit o sebeovlivňování mysli, proudění životní energie nebo jednoduše o zvláštním tělesném vjemu. Vzduch samozřejmě tělem tímto způsobem neobíhá, ale o to tu nejde. Potom začneme využívat drobná napětí běžného dne. Uvízl jsem v dopravní zácpě, přijdu pozdě a nemohu s tím nic udělat. Teď je příležitost vědomě dýchat. Stojím v samoobsluze u pokladny určené pro nákup do deseti kusů. Mám sedm věcí, ale člověk přede mnou vyloží patnáct položek. Dva lidé za mnou se otočí a začnou mi vyprávět o svých potravinových alergiích. Vlastní alergie jsou pro člověka nesmírně zajímavé. Ty cizí už obvykle o něco méně. Tak dýchej. Možná nám takové dýchání čekání v zácpě trochu zpříjemní, ale to není hlavní cíl. Jde o něco jiného. Ve stresu má každý z nás své typické tělesné reakce. Někdo zadrží dech, jiný začne dýchat rychleji, další sevře rty, zvedne ramena nebo napne svaly. Tím vzniká bludný kruh mezi tělem a myslí. Jsme naštvaní, tělo se napíná, vnímáme druhého člověka jako ještě větší hrozbu a rozčilení dál roste. Pravidelným cvičením v drobných každodenních nepříjemnostech učíme tělo reagovat jinak. Kdykoli přijde zátěž, začnu dýchat pomaleji.

Naučený návyk

Když takovou reakci opakujeme dostatečně často, vytvoříme si pevný návyk. Chování, které jsme natolik procvičili, že ho začneme provádět téměř samočinně. Ve sportu se někdy říká: amatér je člověk, který dokáže něco udělat velmi dobře. Profesionál je ten, kdo už to téměř nedokáže udělat špatně. Kdo si chce osvojit určitou reakci na stres, musí do jejího nácviku vložit dostatek práce a mnohokrát ji zopakovat. Teprve potom, až přijde opravdu vážná situace, může zpomalení dechu nastoupit téměř samo. Výborným cvičištěm jsou třeba telefonáty na úřady nebo na technickou podporu. Ale i na druhé straně telefonu se můžeme setkat se skutečným mistrem svého oboru. Představte si člověka, kterému den před odevzdáním zprávy pro soud přestane fungovat počítač. Zavolá na technickou podporu a ozve se mladík se silným přízvukem, kterému je obtížné rozumět. Na otázku, odkud pochází, odpoví: „Jsem z Egypta, pane, a chtěl bych vás ujistit, že ať se stane cokoli, zůstanu s vámi, dokud problém nevyřešíme. Ať to potrvá jakkoli dlouho.“ Volající měl pocit, jako by ho někdo vzal za ruku. Řešení trvalo dvě a půl hodiny. Mladík během práce vyprávěl o své rodné vesnici a nakonec problém skutečně vyřešil. Byl mistrem svého řemesla a zároveň jedním z nejlepších lidí pro zvládání krizových rozhovorů, jaké si lze představit. Naproti tomu naučený postup, který někdo odříkává bez sebemenšího zájmu, dokáže člověka přivést k zuřivosti.

Okamžik, který přeruší zajetý způsob uvažování

Co dělat s člověkem, který se drží naučeného postupu a nedokáže z něj vybočit? Nejprve si opět položme otázku, jak důležité je pro nás v rozhovoru pokračovat. Pokud je to opravdu důležité, může pomoci následující příklad. S telefonickou podporou sice nemá nic společného, ale ukazuje stejný princip. Malý vnuk si zapíchne do chodidla trn z ostružiny. Není hluboko, ale chlapec prožívá bolest velmi intenzivně. Dědeček mu vysvětlí: „Nejdřív ti na to přiložím led. Na zlomek vteřiny to zabolí, ale jakmile trn vytáhnu, nebude to bolet vůbec.“ Udělá přesně to, co slíbil. Ve chvíli, kdy se chystá trn vytáhnout, začne chlapec křičet a plakat. Dědeček mu řekne: „Tím, jak se chováš, mi dáváš najevo, že mi nevěříš a to bolí zase mě. Řekl jsem ti, že to bude bolet kratší dobu, než stačíš mrknout, a ty se chováš, jako bych ti chtěl hrozně ublížit.“  Chlapec se zarazí. A právě v tom okamžiku dědeček trn vytáhne. Na takovou situaci neexistuje žádný univerzální návod. Princip je však zřejmý: když se druhý člověk zasekne v určitém způsobu chování, můžeme ho nečekaným sdělením přimět, aby se na okamžik zastavil a začal uvažovat jinak. Může to být například věta: „Když budeme pokračovat tímhle způsobem, můžeme spolu mluvit celý den a nikam se nedostaneme. Musíme to zkusit jinak.“ Nemusí jít o nic mimořádného. Lidé, kteří pracují s krizovými situacemi, rádi vyprávějí své nejdramatičtější příběhy, protože působí působivě. Velká část jejich práce však spočívá právě v takových nenápadných okamžicích. V krátkém přerušení zaběhnutého způsobu uvažování, po kterém může rozhovor znovu pokračovat. Podobně jako když zamrzlý počítač vypneme a znovu zapneme.

Předstíraná slabost není řešení

Co kdybychom před agresorem začali předstírat, že jsme zranění, rozplakali se a zeptali se: „Proč jsi na mě tak zlý?“ Člověka, kterému působí utrpení druhých potěšení, by to mohlo jen povzbudit. Naopak člověk, kterému na nás skutečně záleží, ale v dané chvíli ztratil sebekontrolu, se možná zarazí a uvědomí si: Takhle jsem to nemyslel. Pokud však stejný postup použijeme opakovaně, začneme se stavět do role oběti. A to není dlouhodobě použitelný způsob řešení konfliktů.

Podívat se strachu do tváře předem

Při střetu se často mluví o reakcích „bojuj, nebo uteč“. Někdy se k nim přidává ještě ztuhnutí. Reakce na ohrožení však můžeme rozdělit do pěti základních podob:

• Boj – postavit se hrozbě.
• Útěk – vzdálit se od nebezpečí.
• Ztuhnutí – na okamžik se zastavit a vyhodnocovat situaci.
• Úlekové uhnutí – prudce ucuknout nebo se přikrčit.
• Mdloba – ztratit vědomí nebo se zcela přestat zapojovat do dění.

Mdloba představuje jednu z nejkrajnějších reakcí. V některých společenských prostředích bývala dokonce považována za jedinou přijatelnou odpověď na silné rozrušení. Například u žen z vyšších vrstev v Evropě 19. století se omdlévání spojovalo s dobovými představami o vhodném ženském chování. Úlekové uhnutí je naproti tomu velmi rozšířenou reakcí. Když na nás něco rychle letí, prudce ucukneme. Někteří lidé, zvláště ti, kteří mají zkušenost s opakovaným slovním nebo jiným ubližováním, mohou podobně reagovat už ve chvíli, kdy někdo zvýší hlas. Nejzajímavější je však ztuhnutí. Mnohá zvířata se při náhlém ohrožení na okamžik zastaví a teprve potom zareagují. Když kočku přecházející přes trávník vyděsíte tlesknutím, nejprve se zarazí a podívá se na vás. Až potom se rozhodne, zda uteče. Aby tuto krátkou chvíli vyhodnocování přeskočila, musela by hrozbu vnímat jako opravdu bezprostřední. Mnoho lidí však právě ve fázi vyhodnocování uvízne. Nedokážou se rozhodnout, zda utéct, nebo bojovat.

Bojové umění jako cvičiště skutečného života

Právě zde vstupuje na scénu výcvik. Jedním z hlavních přínosů bojových umění je, že nás připravují na situace, které by nám jinak byly zcela neznámé. Když vás někdo přitlačí vahou svého těla k zemi, nemusí mít automaticky úplnou převahu. Pokud jste podobnou situaci mnohokrát nacvičili, víte, jak se pohnout, abyste jeho váhu přesměrovali a mohli se uvolnit. Když vás někdo škrtí, ale nemá škrcení správně nasazené, nemusíte okamžitě propadnout panice. Máte zkušenost, víte, co se děje, a znáte možnosti obrany. Čím více podobných situací bezpečně nacvičíme, tím méně neznámé a hrozivé pro nás budou. Už jsme něco podobného zažili. Známe ten pocit. Víme, jak reagovat. Nejvíce nás totiž často děsí právě to, s čím nemáme žádnou zkušenost. Dobře to ukazuje příběh mladého pracovníka v oblasti duševního zdraví. První den ho nadřízená pošle na oběd do denního centra, kde tráví čas lidé s dlouhodobým duševním onemocněním. Klienti tam také připravují jídlo. Kolem nového pracovníka se shromáždí skupina lidí. Jeden se ptá na jméno, druhý na výšku. Mladík odpoví na druhou otázku: „Šest stop a šest palců.“ Jedna žena vykřikne: „Šest, šest, šest! Ďábel je tady!“ A lidé začnou couvat. Začátek je téměř komický, ale výsledek je velmi cenný. Lidé, se kterými mladý pracovník odpoledne obědval, mohli být těmi samými, k nimž ho o půlnoci zavolají kvůli nebezpečí sebevraždy. Společně strávený čas měl dva důležité přínosy. On už znal různé projevy jejich neobvyklého chování a lépe dokázal rozlišit, co je pouze zvláštní a co může být nebezpečné. A oni s ním zase sdíleli jídlo. Už pro ně nebyl úplně cizí. Jeho přítomnost si mohli spojit s něčím příjemným a bezpečným.

Co neznáme, to obvykle nedokážeme dobře zvládat.

Jedním z hlavních smyslů bojových umění je proto vytvářet bezpečné prostředí, ve kterém se připravujeme na skutečný život. Pokud nebojujete v ringu nebo nejste vojákem v bojové situaci, výcvik není skutečným střetem. Je to příprava na podobné situace, které mohou nastat mimo tělocvičnu. Platí to i pro jemnější cvičení, například tlakové ruce v tchaj-ťi-čchüan. Nejde o skutečný boj, ale o učení rovnováze. Nejen rovnováze vlastního a partnerova těla, ale také rovnováze vnitřní, citové. Jak snáším prohru? Jak vítězství? Co udělám s partnerem, který se chová jako hulvát a nedodržuje pravidla? Řeknu si: „Tohle je pro mě dobrý partner na cvičení,“ anebo „Končím, toho člověka nesnáším“? Právě takové otázky ukazují, že bojová umění mohou učit mnohem víc než samotné bojové techniky.

Rozbor po události: cvičení, které má každý po ruce

Kde tedy můžeme bezpečně rozvíjet schopnost zvládat konflikty? Jedním z nejlepších postupů je to, co dělají policisté v dobře vedených útvarech po náročných zásazích: společně si rozeberou, co se stalo. Jde o věcný a pokud možno nezaujatý pohled na průběh události. Co se povedlo? Co se pokazilo? A co bychom příště mohli udělat lépe? Představme si manžele, kteří se pohádají a jejich hádka skončí nepříjemně. Jednou možností je odejít, dál se v duchu rozčilovat a plánovat pomstu. Přemýšlet, co jí příště řeknu, abych ji konečně umlčel. Druhou možností je položit si otázku: S touhle ženou žiju čtyřiadvacet let. Je úžasná, a přesto jsem na ni teď pekelně naštvaný. Co se při našem rozhovoru stalo, že jsem nedokázal říct to, co jsem skutečně chtěl? A potom se zaměřit na vlastní tělesný i duševní stav: 

• Vstoupil jsem do rozhovoru už napjatý, jako bych byl připravený se s ní poprat?
• Nebo jsem byl v tom otevřeném, pružném postoji jezdce na skateboardu?
• Proč jsem ztratil nervy?
• Dokázal jsem přiznat, že jsem situaci špatně pochopil a potřebuji začít znovu? Nebo jsem se zarputile držel svého, protože kdybych ustoupil, měl bych pocit, že jsem hádku prohrál?

Užitečné je mít určitý tělesný záchytný bod. Pocit uvolněnosti, ke kterému se dokážeme vědomě vracet. Situace obvykle zvládáme nejlépe, když zůstáváme ve stavu, který znají lidé cvičící tchaj-ťi-čchüan: v pružném, živém uvolnění. Nejde o ochablost, ale o připravenou poddajnost. Podobně jako lano, které není ani prověšené, ani přepjaté. Totéž platí pro naše pocity. Jak dobře se dokážu přizpůsobit změně situace? Jedna věc je přitom téměř jistá: situace, se kterými máme potíže, se budou opakovat. Znovu a znovu. Buď v nich budeme opakovat stejné chyby, nebo se naučíme příště reagovat lépe.

Kdo to umí: policisté, vyhazovači a dozorci

Jsou lidé, se kterými se setkáváme ve veřejném prostoru, skutečně vycvičeni ve zklidňování rozrušených osob? Odpověď zní: ano i ne. A platí to prakticky pro všechny profese. Kdo tyto dovednosti vyučuje, měl by se řídit jednoduchou zásadou: respektuj prostředí, do kterého přicházíš. Neměl by například vstoupit na policejní útvar jako odborník na duševní zdraví a začít policistům vnucovat postupy, které používá při práci s klientem v léčebném zařízení. Nejprve musí dostatečně porozumět jejich povolání. Jaké mají povinnosti? Jak se od nich očekává, že budou jednat? Co v určitých situacích musí udělat? Teprve potom může své znalosti přizpůsobit jejich skutečným potřebám.

Zvláštnost zásahových jednotek

Zásahové jednotky, v americkém prostředí známé jako SWAT, mají pověst silně ozbrojených policejních útvarů, které jsou někdy kritizovány za přílišný důraz na použití síly. Přesto existuje zajímavý pohled: policisté, kteří pravidelně nacvičují i ty nejnáročnější zásahy, mohou být při běžném jednání s lidmi klidnější právě proto, že svým schopnostem důvěřují. Vědí, že kdyby se situace skutečně zvrhla, dokážou ji zvládnout. Tato jistota se může promítat i do jejich chování. Nemusí působit povýšeně nebo panovačně, ale sebejistě. Podobně jako dobrý profesionální boxer, který vstupuje do ringu klidně, uvolněně a s jistotou, nikoli rozrušeně. Zajímavým vědeckým podkladem k této otázce je studie Jimmyho J. Williamse a Davida Westalla „SWAT and non-SWAT police officers and the use of force“, zveřejněná v časopise Journal of Criminal Justice v roce 2003 (roč. 31, č. 5, s. 469–474; shrnutí je dostupné na stránkách OJP). Autoři původně očekávali, že členové zásahových jednotek budou vzhledem k povaze svého výcviku více nakloněni používání síly také při běžné službě. Údaje z jednoho policejního útvaru v americkém státě Georgia však neukázaly statisticky významný rozdíl mezi členy zásahových jednotek a ostatními policisty. Předpoklad, že náročný zásahový výcvik nutně vede k většímu sklonu používat násilí, se tedy v této studii nepotvrdil. Z toho vyplývá důležitá myšlenka: člověk, který své schopnosti opravdu ovládá, nemusí mít potřebu je při každé příležitosti předvádět. A při jednání s takovým člověkem se můžeme cítit bezpečněji než s někým, kdo sice působí sebevědomě, ale své reakce pod kontrolou nemá.

Vyhazovači a pracovníci ostrahy

V Británii měla policie s vyhazovači tolik potíží, že se rozhodla jejich práci více usměrnit a zapojit je do společného systému pravidel a výcviku. Kdo chce tuto práci vykonávat, musí projít příslušným školením, získat potřebné oprávnění a splňovat stanovené podmínky. Součástí přípravy jsou také základní dovednosti pro zvládání konfliktů. Ve Spojených státech se poměry podle jednotlivých míst výrazně liší. Někteří vyhazovači jsou skutečnými mistry svého řemesla. Jejich přístup lze shrnout jednoduše: když se v baru něco rozbije nebo dojde ke rvačce, svou práci jsem nezvládl. Proto se snaží udržet klid dřív, než konflikt propukne. Jinde však zaměstnávají lidi, kteří se sami rádi perou a konflikty spíše vyhledávají. Podobné rozdíly najdeme i mezi pracovníky ostrahy. Některé firmy zajišťují kvalitní výcvik, jiné věnují přípravě zaměstnanců jen malou pozornost.

Nejlepší v jednání slovem: vězeňští dozorci

Poněkud překvapivě mohou mezi nejlepší odborníky na zvládání konfliktů slovem patřit vězeňští dozorci. Samozřejmě existují i věznice s velmi špatným prostředím. Přesto si představme dozorce, který má na starosti oddělení s pětadvaceti až padesáti vězni, z nichž někteří mohou být velmi nebezpeční. A přitom sám nemusí být ozbrojený. Mezi ním a vězni vzniká určitá nepsaná dohoda: vy chcete bezpečně zvládnout svůj pobyt a jednou se dostat ven, já se k vám budu chovat s respektem a očekávám totéž od vás. Když někdo tuto dohodu poruší a situace se stane nebezpečnou, přijdou posily. Při školeních bývá vidět, jak pozorně dozorci naslouchají a zapisují si poznámky. Nejde jim jen o ochranu sebe samotných, ale také jejich spolupracovníků a vězňů. Právě v takovém prostředí se ukazuje, jakou cenu může mít schopnost mluvit s člověkem dřív, než začne používat násilí.

Čtyři tváře zuřivosti

Ne každá zuřivost vypadá stejně. A protože způsob zvládání situace závisí na tom, s jakým druhem zuřivosti se setkáváme, je užitečné rozlišit čtyři základní podoby.

Horká zuřivost je typická například pro prudké konflikty mezi řidiči. Člověk sám sebe stále více rozčiluje. Přešlapuje sem a tam, křičí, mračí se, buší se do hrudi nebo mlátí do okolních předmětů. Připomíná to jakýsi válečný tanec. Svým vlastním chováním se dál povzbuzuje k násilí. Pro běžného člověka jde o nejčastější druh zuřivosti, se kterým se může setkat.

Chaotická zuřivost se může objevit například u lidí pod vlivem některých drog nebo při těžké zmatenosti. Je velmi obtížné ji zvládnout, protože s takto rozrušeným člověkem často není možné vést smysluplný rozhovor. 

Vyděšená zuřivost připomíná chování zvířete zahnaného do kouta. Pro většinu z nás je paradoxně nejsnazší na rozhodnutí, jak postupovat. Člověk nám totiž sám říká, co máme udělat: nepřibližuj se. A my můžeme ustoupit. Pokud nepracujeme v povolání, které nám ukládá povinnost zasáhnout, obvykle nemáme důvod k vyděšenému člověku chodit blíž.

Chladná, dravčí zuřivost je podoba, které se lidé obávají nejvíce. Představujeme si člověka, který je plně při smyslech, jedná promyšleně a chce nám vědomě ublížit. S takovým jednáním se však běžně setkáváme mnohem méně často než s otevřeným, prudkým hněvem vyvolaným strachem, ponížením nebo ztrátou sebekontroly.

Žebřík nebezpečí a síla krátkých pokynů

Jak tedy jednat s nejčastější podobou, tedy horkou zuřivostí? Představte si souseda, který zcela ztratil nervy. Křičí, hází věci přes plot, dupe, promáčkne vám oplocení, nadává, plive, buší do auta a nakonec vykročí vaším směrem. Všechno jeho chování si můžeme představit jako příčky žebříku. Každá vyšší příčka znamená bezprostředně větší nebezpečí než ta pod ní. Řekněme, že na vás soused právě vykřikl nějakou odpornou urážku. Může vás to pochopitelně zasáhnout, ale v dané chvíli to není nejdůležitější. Nejvyšší příčkou je totiž skutečnost, že se k vám přibližuje. A řešit bychom měli především nejvážnější hrozbu. Nejdříve ústup do bezpečí. Pokud můžete odejít a schovat se za zamčenými dveřmi, je to první volba. „Ustup!“ Pokud bezpečný odchod není možný, můžeme použít krátký, jednoznačný pokyn: „Ustup.“ Proč ne pouze „Stůj“? Člověk se totiž může zastavit, ale stále zůstane příliš blízko. Formálně náš pokyn splnil, přesto se nachází na dosah. Chceme, aby se od nás vzdálil, nikoli aby jen přestal postupovat vpřed. Pokud dál bezprostředně útočí, přichází na řadu sebeobrana. Většina lidí však na jasnou hranici zareaguje a ustoupí, třebaže přitom dál nadávají. Zvláštní skupinu tvoří ti, kteří ustupují, ale současně se ušklíbají a vyhrožují: „To by se ti líbilo, co? Ještě ti zatancuju po ksichtu!“ Důležité však je, že ustupují. Takový člověk může být nebezpečný, ale výhrůžkami si zároveň může chtít zachovat tvář. 

Posuňme se na žebříku o příčku níž. Soused už nejde směrem k nám, ale znovu buší do auta. Třeba dokonce do svého vlastního. Proč by nás mělo zajímat, že ničí vlastní věci? Protože údery do předmětů ho mohou dál rozčilovat a povzbuzovat k násilí. Auto navíc nereaguje bolestí tak, jak by si možná přál, aby reagoval člověk. Můžeme proto říct: „Přestaň mlátit do věcí.“ Záměrně mluvíme obecně. Neříkáme „do auta“, protože by mohl přestat bušit do auta a začít mlátit do sloupku plotu. „Je to moje zatracené auto!“ vykřikne. My se však nepouštíme do debaty o vlastnictví nebo pojištění. Pouze zopakujeme: „Přestaň mlátit do věcí.“ Pokud znovu vykročí směrem k nám, vracíme se k nejvyšší příčce: „Ustup.“

Hlas vycházející z hrudi

Důležité není jen to, co říkáme, ale také jak to říkáme. 

Nekřičíme.

Snažíme se mluvit pevným, hlubším hlasem, který vychází z hrudi.

U mnoha savců bývá hluboký hlas spojován s velikostí, silou a vyšším postavením. Také u lidí může klidný, pevný hlas působit jistěji než rozčilený křik.

Co když druhý odpoví: „Nebudeš mi říkat, co mám dělat!“

A ještě více se rozčílí?

Pokud se dál přibližuje, zopakujeme: „Ustup.“

V tuto chvíli není podstatné, co říká. Důležité je, zda se blíží a představuje bezprostřední nebezpečí. Pokud dojde ke skutečnému útoku, může být nutné se bránit. I proto má smysl učit se sebeobraně a rozvíjet schopnost bezpečně zvládat fyzický střet. Zároveň je však dobré zachovat si správné měřítko. Člověk, který se bojovým uměním věnuje půl století a dlouhá léta pracoval v prostředí, kde se s násilím mohl setkávat, se ve svých dvaasedmdesáti letech dostal do situace, kdy se musel skutečně fyzicky bránit, pouze dvakrát nebo třikrát za život. Pro většinu lidí jsou takové situace velmi vzácné. Mnohem častěji potkáme člověka, který zuří, než člověka, který na nás skutečně zaútočí. Když však říkáme „Ustup“ a současně stojíme tak, abychom si zachovali rovnováhu, odstup a možnost obrany, jsme připraveni i na případné další vyhrocení. Kdybychom místo toho začali zoufale prosit: „Proboha, nechtěl jsem vás urazit. Co můžu udělat, abych to napravil?“ Mohlo by to u některých útočně naladěných lidí vyvolat pocit převahy. Člověk odhodlaný ublížit může vnímat naši bezradnost jako slabost a příležitost pokračovat.

Sedni si. Ztlum hlas.

Pokračujme na žebříku. Člověk už nebuší do auta. Pouze přešlapuje, křičí a nadává. Představme si, že jsme advokát a tento člověk stojí v naší kanceláři. Z nějakého důvodu nemůžeme jednoduše odejít. Řekneme: „Sedněte si.“ Namítne, že si sedat nechce a že raději odejde. Jenže cesta z kanceláře vede kolem několika pracovních míst a recepce. Takto rozrušený člověk by mohl cestou někomu ublížit. Chceme proto, aby se nejprve alespoň částečně uklidnil. „Vidím, že jste rozčilený. Promluvíme si o tom, až si sednete. Sedněte si.“ Bez zbytečného vysvětlování a dlouhých vět. Pokud vykročí směrem k nám, vracíme se k předchozímu pokynu: „Ustup.“ Dáváme mu vždy jedno jasné sdělení podle toho, co právě představuje největší problém. Nakonec si sedne, ale dál křičí a nadává. Samotný křik přitom může jeho rozrušení dál zesilovat bez ohledu na to, co říká. Proto pokračujeme: „Když křičíte, špatně vám rozumím. Ztlumte hlas.“ Namítne, že přece slyšíme dobře. „Takhle vám prostě nerozumím. Ztlumte hlas a promluvíme si.“ Když hlas ztiší, ale dál nadává, můžeme přidat další hranici: „Mluvte se mnou se stejným respektem, s jakým mluvím já s vámi. Potom si můžeme promluvit.“

Nikdy neodměňujte zastrašování

Když se člověk konečně zklidní, přichází další otázka. O čem si teď budeme povídat? Záleží na okolnostech, ale jedna zásada je důležitá: neměli bychom vytvořit dojem, že zastrašováním lze získat výhodu. Člověk před chvílí téměř převrhl stůl, shodil věci na zem a vyhrožoval nám. Máme teď okamžitě začít řešit odklad jeho soudního jednání, jako by se nic nestalo? Ne. Rozhovor může pokračovat například takto: „Pane X, dobře vím, že si s tímto případem děláte velké starosti. Ale ať máte starostí jakkoli, nedává vám to právo přijít do mé kanceláře, shazovat věci na zem a vyhrožovat mně nebo komukoli jinému. Teď půjdete domů. Ve 16:45 buďte u telefonu. Zavolám vám a domluvíme se, jak budeme s případem postupovat dál. Očekávám, že se ke mně budete chovat se stejným respektem, s jakým já jednám s vámi. A teď prosím opusťte mou kancelář.“ Pokud mu předtím řekneme „Sedněte si, promluvíme si“ a on se zeptá „O čem?“, můžeme odpovědět: „Právě o tom, jak se teď chováte.“

Ohled na čest

Nemůže se však takový člověk cítit zahanbený, takže se jeho hněv znovu rozhoří? Samozřejmě může. Proto musíme během celého rozhovoru vnímat, s kým mluvíme. Zvlášť pokud jde o klienta, kterého už známe. Je-li to člověk, pro něhož čest a dobré jméno znamenají všechno, nechceme ho zbytečně ponižovat. Jeho tvář a pověst mohou být tím nejcennějším, co má. Stejné sdělení proto podáme jinak. Pokud se například rozčílil při obraně svého dítěte, můžeme říct: „Chápu, že máte o svou dceru velký strach. Rodič, který se bojí o dítě, je ochoten pro něj udělat téměř cokoli. To ale nemůže zahrnovat vyhrožování mně nebo mým kolegům. Teď musíte jít domů. Zavolám vám ve 16:45. Rozumím tomu, že se o dceru bojíte, a promluvíme si o tom.“ Nejde tedy o naučený postup, při kterém každému říkáme stejnou větu stejným tónem. Musíme přemýšlet o člověku, který stojí před námi, a podle toho volit slova. Nad tím vším však stojí jedna zásada: Nikdy nedávejte člověku výhodu jen proto, že vás dokázal vyděsit. Pokud to uděláte, může se takové jednání stát výchozím bodem vašeho příštího rozhovoru. Každá hranice, kterou pod nátlakem bezdůvodně ustoupíme, se může stát hranicí, od níž bude druhý příště začínat.

Co si z toho vzít do běžného života

Většina z nás nebude muset jednat s ozbrojeným násilníkem na cizím pozemku ani s klientem, který převrací stoly v kanceláři. Pro lidi, kteří se s agresí setkávají pravidelně, například policisty, pracovníky probační služby nebo rodiny žijící s člověkem s vážným duševním onemocněním, existují zvláštní postupy a odborná příprava. Když však z těchto zkušeností vybereme to, s čím se běžný člověk skutečně setkává, zůstane nám především jedna věc: hněv. Reklamace v obchodě. Nepříjemný rozhovor s pracovníkem služeb. Obsluha kavárny, která vám špatně naúčtovala kávu a začíná být podrážděná. Právě v takových obyčejných situacích můžeme své dovednosti využít nejčastěji.

První dovednost: dech

První věcí, kterou bychom měli zvládnout, je vlastní dech. I když zvolíme ne zcela vhodná slova, pokud dokážeme zůstat klidní a přirozeně dýchat, může nás druhý člověk vnímat jako někoho, kdo se nebojí, ale zároveň ho neohrožuje. A právě to může pomoci snížit jeho rozrušení.

Druhá dovednost: vyjádření vlastními slovy

Když běžné smířlivé gesto nepomáhá a obsluha kavárny se odmítá znovu podívat na účet, zkuste pojmenovat její postoj: „Vypadá to, že máte fakt náročný den.“ Všimněte si, že nejde o otázku. Neříkáme: „Máte náročný den?“ Rozzlobený člověk se snaží něco sdělit. Otázka může vyznít tak, že jsme jeho rozpoložení vůbec nepochopili a ptáme se na něco, co považuje za zcela zjevné. Oznamovací věta naproti tomu dává najevo: Vidím, co se děje. Rozumím vám. Rozhovor může pokračovat: „Jo, mám náročný den.“ 

„Takže nejsem první, kdo vám dneska něco reklamuje.“

„To teda ne. Takhle to jde už od osmi od rána.“

„To je dlouhý den.“

Vrstva po vrstvě se tak můžeme dostat do chvíle, kdy bude možné říct: „Udělal byste pro mě jednu věc? Sečtěte to se mnou ještě jednou. Myslím, že je tam chyba. Nikoho neobviňuju, jen si nemůžu dovolit utratit víc, než mám v kapse.“ Kdybychom s tím přišli hned na začátku, možná by nás odbyl. Když jsme však nejprve ukázali, že chápeme, v jak nepříjemné situaci se nachází, je mnohem pravděpodobnější, že se společně dobereme řešení. Protože má konečně pocit, že ho někdo poslouchá.

Vyhrocení ve službách klidu

Má někdy smysl záměrně rozčílit druhého člověka ještě víc, aby se následně uklidnil? Takovou situaci si lze jen těžko představit jako rozumný obecný postup. Existuje však něco jiného: můžeme vědomě zvýšit důraz svého vystupování. Ne proto, abychom druhého provokovali, ale abychom mu dali najevo, jak vážná situace skutečně je. Příkladem může být jednání s dospívajícími syny, kteří už nejsou malými dětmi, ale dovolují si k matce chování, které je nepřijatelné. Představte si patnáctiletého nebo šestnáctiletého rozzlobeného chlapce, který své matce opakovaně dělá ze života peklo. Jeho těžce nemocný otec, který bojuje s rakovinou, přijde do pokoje, podívá se mu do očí a řekne: „Nejdřív chci, abys věděl, že tě miluju víc, než kdy vůbec dokážu vyjádřit. Ale chci, abys věděl také to, že si tvojí matky vážím víc než čehokoli na světě. Vidím, jak se k ní chováš. Jestli to ještě jednou uděláš, klidně tě vyhodím z domu a už tě nikdy neuvidím.“ 

Usměje se a odejde. Chlapec prožívá směs pobouření a strachu. A za nimi možná i zvláštní pocit úžasu: Takhle tedy muž chrání svou ženu. Kdyby se otec v tu chvíli snažil rozebírat synovo těžké období na střední škole nebo se pustil do dlouhého vysvětlování dospívání, nemuselo by to mít stejný účinek. Otec však zvolil výrazné a důrazné sdělení, aby ochránil klid v rodině. Nesnažil se syna vyprovokovat k hádce. Chtěl mu jasně říct jediné: Tohle je mnohem vážnější, než si uvědomuješ. A měl bys to začít brát vážně.

Na začátku i na konci: klid

Celé umění zklidňování se nakonec vrací tam, kde začalo. 

Schopnost ubránit se nám dává jistotu. 

Jistota nám pomáhá zachovat klid. 

A klid, nikoli nehybný klid mudrce, ale živý a pružný klid kočky balancující na plotě, dává druhému člověku najevo, že se nebojíme, ale zároveň ho nechceme ohrožovat. 

Právě z tohoto klidu pak můžeme zvolit vhodný postup: běžný rozhovor, vyjádření jeho sdělení vlastními slovy, nečekanou otázku, která ho přiměje se zamyslet, pevné nastavení hranic nebo prostý odchod. Hněv je často pokusem něco sdělit. Kdo to pochopí, dokáže druhému skutečně naslouchat. A kdo si přitom zachová vlastní klid, má mnohem větší šanci zabránit tomu, aby se hněv změnil v násilí.

ZDROJ: Calm Under Pressure: Exploring The Power Of Verbal De-Escalation & Martial Arts With Ellis Amdur