Pět kroků do temnoty

Co se děje v lidské mysli, když vezme život

Když se člověk blíží ke konci svého vlastního života, prochází podle psychologů jasně danými stádii – od popírání přes vztek až po konečné smíření. Co se ale odehrává v hlavě člověka, který stojí na opačné straně? Zkušenosti vojáků a bojovníků z moderních konfliktů ukazují, že i samotný akt ukončení cizího života má svou vlastní, hluboce zakořeněnou psychologickou posloupnost. Není to jen okamžik stisku spouště. Je to složitý řetězec emocí, obav, reflexů, euforie a celoživotního vyrovnávání se s následky. Následující text vás provede temnými a často nepochopenými zákoutími lidské psychiky, která je vystavena té nejextrémnější zkoušce.

Architektura lidské mysli tváří v tvář zániku

V sedmdesátých letech dvacátého století přinesla švýcarsko-americká psychiatrička Elisabeth Kübler-Rossová průlomový pohled na to, jak lidé reagují na zprávu o své blížící se smrti (její základní výzkum shrnuje dnes již klasická práce O smrti a umírání, poprvé vydaná v roce 1969, která zcela změnila přístup k paliativní péči). Popsala pět emocionálních fází: popírání, hněv, smlouvání, depresi a nakonec přijetí. Její práce ukázala, že lidská mysl potřebuje čas a určitou strukturu, aby dokázala zpracovat i to nejtěžší břemeno.

Stejně jako existuje psychologický proces pro vyrovnání se s vlastní smrtí, existuje velmi podobný, jasně ohraničený řetězec emocionálních reakcí na situaci, kdy člověk vezme život někomu jinému. Tento proces se objevuje opakovaně v historických záznamech i ve vzpomínkách veteránů z válečných konfliktů posledních desetiletí.

Základní reakce na zabití v boji se dělí do pěti stadií: obavy z vlastního výkonu, samotný akt zabití, pocit euforie, hluboké výčitky a konečně dlouhodobý proces racionalizace a přijetí. Podobně jako u fází umírání, i tyto kroky jdou většinou postupně za sebou. Nejsou však zcela univerzálním pravidlem pro každého. Někteří lidé mohou určitou fází proběhnout tak rychle, že si ji ani nestihnou uvědomit, jiní mohou některá stadia zcela přeskočit, nebo se jim pocity slijí do jednoho nepřehledného celku.

Lovecká analogie: Od zvířete k člověku

Pro pochopení těchto mechanismů je užitečné podívat se na zkušenost, která je běžné společnosti mnohem bližší než válečné bojiště: na pocity lovce, který se chystá ulovit své první velké zvíře. Mnoho vojáků s odstupem času popisuje, že to, co zažívali v boji, se velmi podobá právě zkušenosti z lovu – avšak s nesrovnatelně větší silou a hloubkou.

Lovec, který poprvé míří na jelena, cítí nejprve silné obavy z toho, zda vůbec dokáže vystřelit. Existuje pro to dokonce pojem „jelení horečka“ – stav, kdy člověk v rozhodující chvíli ztuhne a propásne příležitost. Když už k výstřelu dojde, děje se tak téměř bez přemýšlení. Hned po úspěšném zásahu přichází obrovská vlna vzrušení a sebechvály. Zvíře padlo, úkol je splněn. Ale jakmile lovec přistoupí ke svému úlovku a musí ho vyvrhnout a zpracovat, často nastupuje krátká lítost a fyzický odpor. I zkušení, celoživotní zálesáci přiznávají, že se jim při tomto úkonu občas udělá nevolno. Celý tento zážitek je nakonec uzavřen procesem přijetí a rozumového zdůvodnění – lovec maso sní, zpracuje ho a své trofeji prokáže úctu.

Přestože je tato posloupnost – strach, čin, radost, odpor, smíření – u lovu zvířat a boje s lidmi velmi podobná, je tu jeden zásadní a propastný rozdíl. Emocionální dopad a intenzita pocitu viny jsou při zabití lidské bytosti nesrovnatelně silnější a mají potenciál trvale změnit lidskou osobnost.

První fáze: Obavy a strach z vlastního selhání („Jak to zvládnu?“)

Než vůbec dojde k jakémukoliv střetu, mysl bojovníka je pohlcena první a často nejvíce paralyzující fází: obavou o vlastní výkon. Široká veřejnost si většinou myslí, že největším strachem vojáka je strach ze smrti. Skutečnost je ale mnohem složitější. Člověk vstupující do nebezpečné situace nese na svých bedrech dva obrovské strachy.

Druhým, tím běžnějším strachem, je samozřejmě strach o vlastní přežití – bojím se, že budu zraněn nebo zabit. Ale tím prvním a často naprosto převládajícím strachem je děs z vlastního selhání. Člověk se ptá sám sebe: „Až přijde ten rozhodující okamžik, dokážu udělat to, co se ode mě čeká? Nebo ukážu zbabělost? Ztuhnu a zklamu své kamarády, kteří na mě spoléhají?“

Tato obava, zda člověk dokáže v kritické chvíli zmáčknout spoušť, je naprosto upřímná a hluboce zakořeněná. Z historických výzkumů týkajících se amerických střelců z pěchoty za druhé světové války vyplývá, že obrovské množství vojáků se nikdy nedostalo přes tuto první fázi. Pouhých 15 až 20 procent z nich dokázalo tento počáteční blok překonat a skutečně vystřelit na nepřátelského vojáka. Většina lidí má v sobě silnou, přirozenou zábranu ublížit jinému člověku, a strach, že tuto zábranu nedokážou zlomit, je paradoxně silnější než pud sebezáchovy.

Pokud je tento strach z neschopnosti jednat příliš velký, může vést až k psychické fixaci. Člověk začne být myšlenkou na zabití posedlý. S touto posedlostí se můžeme setkat nejen ve válce, ale i v dobách míru u některých psychických poruch. Lidé, kteří se v této fázi zablokují a nikdy se nedostanou do situace, kdy by museli skutečně jednat, mohou svou posedlost živit tím, že utíkají do fantazijního světa. Sledují akční filmy a představují si, jaké by to bylo. V běžném boji je tato fixace nejčastěji prolomena tím, že k situaci nakonec dojde a člověk přejde do druhé fáze. Pokud ne, musí si svou posedlost vyřešit až v poslední fázi, kdy se s celou věcí rozumově a emocionálně vyrovná, aniž by k samotnému činu došlo.

Druhá fáze: Samotný čin („Zcela bez přemýšlení“)

Ve chvíli, kdy dojde k reálnému střetu, není čas na filozofování. Moderní vojenský výcvik je postaven na tom, aby člověk v krizi nepřemýšlel, ale jednal. Když se voják dostane do situace, kdy musí vzít život, odehraje se to obvykle v zápalu boje, jako čistý reflex.

Proces je to nesmírně rychlý. Je to naučená reakce. Výcvik vtiskne člověku do svalové paměti sérii pohybů – zamířit, vystřelit. Bývalí vojáci tento moment popisují překvapivě chladně a mechanicky. Stalo se to přesně tak, jak to trénovali. Dvě rány, rychlé zneškodnění cíle. V tu chvíli se vědomá mysl odpojuje. Není tam žádné rozhodování, žádné pochybnosti. Člověk sám se stává zbraní.

Představte si střelnou zbraň. Natažení kohoutku, odjištění pojistky – to všechno jsou složité mechanické procesy, které vyžadují přípravu. Ale ve chvíli, kdy je zbraň odjištěna a připravena, je samotné stisknutí spouště tou nejjednodušší a nejrychlejší věcí na světě. Přesně tak funguje i lidská psychika pod tlakem. Dlouhá příprava, výcvik a psychické odjištění vedou k tomu, že samotný akt zabití je bleskový a mechanický.

Přesto, jak už bylo zmíněno, neschopnost tento akt provést je na bojišti velmi častá. Pokud se člověk v této chvíli zablokuje a nedokáže jednat, má před sebou dvě cesty: buď se z toho zhroutí a stane se z toho trauma na celý život, nebo začne okamžitě pracovat na rozumovém zdůvodnění, proč to nedokázal, aby si zachoval příčetnost.

Třetí fáze: Smrtící euforie („Pocit nejintenzivnějšího uspokojení“)

Bezprostředně po překonání nebezpečí a zneškodnění protivníka nastupuje fáze, o které se na veřejnosti mluví jen velmi těžko a zřídka. Je to fáze euforie, obrovského uspokojení a radosti. Z chemického hlediska zažívá tělo masivní šok. Do krevního oběhu se vyplaví obrovské množství adrenalinu. Výsledkem je stav, kterému se někdy říká „bojové opojení“.

Tento stav je přirovnáván k aplikaci morfia. Člověk má pocit, že se vznáší. Navzdory tomu, že je obklopen smrtí a zkázou, má chuť se smát, vtipkovat a cítí se naprosto nedotknutelný. Je zcela odpojen od reálného nebezpečí, které kolem něj stále panuje. Je to oslava vlastního přežití. Zážitek je to natolik intenzivní a silný, že v sobě skrývá obrovskou hrozbu: vznik závislosti.

Závislost na boji je stejně reálná a ničivá jako závislost na heroinu nebo kokainu. Člověk, který tento stav zažije, může zatoužit po další dávce. Chce znovu zažít ten pocit absolutní moci a vzrušení. A jako každý závislý člověk, i on začne být zoufalý a udělá cokoliv, aby svou dávku dostal znovu. Na bojišti to znamená vyhledávání nebezpečí, což dříve či později vede k fatálním následkům.

Adrenalin ze samotného boje může být navíc silně umocněn ještě jedním faktorem – pocitem uspokojení z přesného zásahu. Vzpomeňme si na příměr s lovcem. Každý, kdo někdy střílel na terč nebo lovil, zná ten zvláštní pocit zadostiučinění, když cíl padne. V boji je tento pocit mnohonásobně silnější.

Velkou roli zde hraje vzdálenost. Euforie a pocit sportovního zadostiučinění jsou mnohem častější u těch, kteří nezabíjejí z očí do očí, ale na střední či dlouhou vzdálenost. Zvláštní skupinou jsou v tomto ohledu stíhací piloti. Ti jsou díky své technice od cíle fyzicky velmi daleko. Nevidí krev, neslyší křik. Vidí jen explozi, technický triumf nad strojem nepřítele. Proto u nich často dochází k silné závislosti na lovu samotném. Zaznamenané výkřiky do rádia po úspěšném sestřelu nepřátelského letadla jsou plné čisté, ničím neředěné divoké radosti. Motivem k dalším bojovým letům pak mnohdy přestává být smysl pro povinnost, ale čistá láska k tomuto smrtícímu “sportu”.

Tato euforie se ale nevyhýbá ani vojákům na zemi. Z historických pamětí velitelů tanků či důstojníků z první světové války jasně vyplývá, že když po letech těžkého tréninku poprvé přesně zasáhli cíl a viděli nepřítele padnout, cítili místo lítosti fantastické vzrušení a pocit obrovského zdvihu.

Přiznat, že člověk cítil radost ze zabití, nese ve společnosti obrovské stigma. Proto o tom většina lidí mlčí. Najdou se ale výjimky, které mluví s mrazivou otevřeností. Popisují válku jako tu nejlepší zábavu, jako lov na tu nejnebezpečnější zvěř, při kterém člověk žije neustále na samotné hraně existence. V boji cítí hluboké bratrství s ostatními, zažívají pocit, že jsou skutečnými a respektovanými bojovníky. Přiznávají, že civilní život je pro ně po návratu nudný, ztrácí barvu a oni se pak zbytek života snaží tento pocit absolutního života na hraně smrti znovu někde najít. I když s tímto pohledem mnoho jiných veteránů hluboce nesouhlasí, ukazuje to, jak extrémně návyková může třetí fáze pro určitý typ osobnosti být.

Čtvrtá fáze: Náraz na realitu a hluboké výčitky (Koláž bolesti a hrůzy)

Jakmile opadne prvotní adrenalinový šok, zvláště pokud k zabití došlo zblízka, nastupuje nevyhnutelný protitlak. Z euforie se člověk propadá do hluboké temnoty. Přichází čtvrtá fáze: lítost, výčitky svědomí a nepřekonatelný odpor.

Vojáci, kteří se museli s nepřítelem utkat tváří v tvář, popisují tento okamžik jako koláž čisté bolesti a hrůzy. Reakce těla bývá prudká a fyzická. Člověk odhodí zbraň, začne se třást, plakat. Zápach krve, uvědomění si zkázy, kterou právě způsobil, často vyvolá prudké zvracení. Hrdost a vzrušení jsou vystřídány pocitem hluboké hanby. Vojáci si vybavují, jak nad tělem nepřítele bezděčně šeptali omluvy a nemohli zastavit slzy.

Tato reakce pramení z jednoho z nejhlubších lidských instinktů – z empatie. V okamžiku, kdy voják pohlédne na padlého zblízka, už nevidí “terč” nebo “hrozbu”. Vidí lidskou bytost. Identifikuje se s jeho bolestí a s faktem, že právě ukončil něčí vesmír. Tyto emoce dokážou lidskou psychiku naprosto ochromit. Někteří jedinci jsou touto zkušeností zasaženi natolik, že v sobě najdou neochvějné rozhodnutí už nikdy v životě nevzít do ruky zbraň. Tím pro ně jakákoliv další bojová činnost navždy končí.

Většina moderních bojovníků si tímto silným emocionálním peklem sice projde, ale postupně se naučí své pocity potlačovat. Zvyknou si na ně, uzavřou je hluboko v sobě a s každým dalším střetem se akt zabíjení stává o něco snazším. Bez ohledu na to, zda tyto pocity člověk popírá, zda je dokáže zpracovat, nebo se jimi nechá pohltit, výčitky po zabití zblízka jsou naprosto reálné. Objevují se zejména u mladých vojáků a u těch, kteří se na tento akt nedokázali mentálně a emocionálně připravit. Je to břemeno, se kterým se pak budou muset potýkat po zbytek svých dnů.

Pátá fáze: Celoživotní snaha o ospravedlnění a přijetí

Poslední stadium není otázkou minut ani hodin. Je to celoživotní psychologický proces. Člověk, který vzal život, se musí snažit svůj čin racionalizovat, najít pro něj rozumové ospravedlnění a nakonec se s ním smířit. Ve skutečnosti tento proces nebývá nikdy stoprocentně ukončen. Výčitky svědomí a pocit viny člověka nikdy neopustí docela, ale postupem času dokáže přijmout fakt, že to, co udělal, bylo v danou chvíli nutné a správné.

První kroky této racionalizace začínají často už vteřiny po samotném činu. Mysl hledá jakýkoliv záchytný bod, aby se vyhnula výčitkám. Velmi dobře je to vidět na tom, jak lidé o svém činu následně vyprávějí. Ze začátku popisují absurditu boje – přirovnávají střelbu k volejbalovému zápasu (podání, smeč, zásah) nebo k dětské hře na vojáky, kdy se po zásahu musí teatrálně padnout k zemi. Když ale poprvé pohlédnou na zničenou tvář mrtvého, nastupuje přirozená lítost. Vidí “jeho” rty, “jeho” zuby, uvědomují si, že zabili “člověka”.

A právě v momentě, kdy hrozí propadnutí do depresivní čtvrté fáze, nastupuje obranný mechanismus mozku – depersonalizace. Mysl potřebuje mrtvého zbavit lidskosti, aby ochránila sama sebe. Voják se přestane dívat na tvář a zaměří se na detaily, které z mrtvého dělají cizorodý předmět. Všimne si, že mrtvý nepřítel drží americkou zbraň, má na ruce americké hodinky a na nohou americké tenisky. Slovo “on” a “člověk” je v mysli nahrazeno slovy “tělo”, nebo nějakým hanlivým označením nepřítele.

Pro nezúčastněného čtenáře nebo posluchače nedává smysl, proč se někdo snaží ospravedlnit zabití tím, jakou měl mrtvý na ruce značku hodinek. Je to naprosto iracionální argument. Ale pro psychické zdraví střelce je tento proces životně důležitý. Musí najít nepřímé důkazy o tom, že mrtvý si svůj osud zasloužil, že to nebyl stejný člověk jako on. Je to nevědomý, ale naprosto nezbytný proces ochrany vlastní příčetnosti.

Někdy probíhá toto rozumové zdůvodňování zcela vědomě. Zvláště u vojáků plnících rozkazy, se kterými vnitřně nesouhlasí. Pilot průzkumné helikoptéry dostane rozkaz zlikvidovat ze vzduchu malou skupinku schovávajících se nepřátel, kteří nepředstavují okamžitou hrozbu. Logika mu říká, že velení má pravdu – pokud je nezabije teď, mohou později napadnout jeho vlastní jednotky. Přesto ví, že funguje v podstatě jako popravčí. Úkol splní, ale vyžaduje to veškerou mentální kapacitu a sebezapření, aby tento čin před sebou samým obhájil. Není náhodou, že takoví lidé po letech veřejně nevzpomínají na to, kolik cílů zneškodnili, ale s obrovskou hrdostí vyprávějí o té jedné jediné výjimečné situaci, kdy riskovali vlastní život, porušili rozkazy a nepřítele pouze zajali. Tím vzkazují světu i sami sobě: „Dělal jsem věci, které byly kruté a nutné, ale neztratil jsem lidskost. Chci si pamatovat den, kdy jsem nemusel zabíjet.“

U některých lidí probíhá boj o smíření na rovině podvědomí – ve snech. Traumata z boje zblízka se často vracejí v podobě nočních můr. Zabitý nepřítel ve snu ožívá a klade tu nejzákladnější otázku: „Proč jsi mě zabil?“ Voják ve snu neustále dokola vysvětluje: „Bylo to buď ty, nebo já. Na mém místě bys udělal to samé.“ Z psychologického hlediska nemluví voják s duchem mrtvého. Vysvětluje a racionalizuje svůj čin sám sobě. Až ve chvíli, kdy jeho vlastní psychika tento argument po mnoha letech trýznivých snů plně přijme, snové výslechy ustanou a přízraky odejdou.

Neuzavřený kruh

Celý tento pětistupňový proces – od obav před výstřelem, přes automatismus střelby, následnou prchavou euforii, tvrdý náraz výčitek až po celoživotní hledání smíru – je fascinujícím, i když temným zrcadlem lidské mysli.

Je nutné si uvědomit, že fáze racionalizace a přijetí je proces, který nemusí dopadnout dobře. Pokud selže, pokud člověk nenajde způsob, jak si to, co udělal, obhájit, nebo pokud je mu společností po návratu domů znemožněno o svých pocitech mluvit a najít pochopení, proces se zhroutí. Výsledkem tohoto selhání je pak těžká posttraumatická stresová porucha. Neschopnost společnosti pochopit tento hluboký vnitřní boj a selhání procesu racionalizace u velkého množství veteránů má pak drtivý dopad nejen na jednotlivce, ale i na celou zemi. Lidská psychika je neuvěřitelně odolná, ale její mechanismy pro vyrovnání se s ukončením cizího života jsou křehké a vyžadují pochopení, čas a obrovskou vnitřní sílu.

ZDROJ: On Killing: The Psychological Cost of Learning to Kill in War and Society (Dave Grossman)