Mistrovství není dar z nebes
Cesta k dokonalosti, kterou v sobě skrývá každý z nás
Když se podíváme na historické i současné velikány – ať už je to Wolfgang Amadeus Mozart, Charles Darwin, Leonardo da Vinci, Benjamin Franklin, Henry Ford, Steve Jobs nebo Paul Graham – velmi často podléháme jednomu hluboce zakořeněnému omylu. Představujeme si, že tito lidé přišli na svět s hotovým darem. Že se zkrátka narodili s mozkem, který fungoval na úplně jiné úrovni, a jejich mimořádnost byla prostě předurčena osudem. Tento způsob uvažování je však nejen nepřesný, ale v dnešním racionálním a vědeckém světě dokonce i poněkud mystický a zavádějící.
Žijeme v době, kdy se snažíme jevy kolem nás vysvětlovat, kvantifikovat a chápat jejich příčiny. Přesto, jakmile přijde řeč na mimořádné lidské výkony a vysokou úroveň kreativity, máme tendenci sklouznout k magickému tvrzení: „Oni mají zkrátka talent….“ Jakmile nějaký jev takto zredukujeme, zcela se vzdáváme možnosti mu skutečně porozumět. Vysvětlovat lidskou výjimečnost jako pouhou náhodu přírody znamená zavírat oči před skutečným, ověřitelným a velmi konkrétním procesem, kterým si všichni tito jedinci museli projít.
Mýtus vrozeného génia a biologická realita naší jedinečnosti
Představa, že Mozart skládal svá díla bez námahy jen proto, že byl vyvoleným géniem, se nezakládá na pravdě. Za jeho oslnivými skladbami a ranými úspěchy se skrývá nesmírně intenzivní studium a obrovské množství práce, kterou od útlého dětství vykonával. Dokonalost nespadla z nebe, ale byla vykována každodenní praxí. Pokud se tedy chceme bavit o nějakém genetickém základu, musíme se na něj podívat z úplně jiného úhlu.
Každý z nás se rodí s naprosto unikátní fyziologií a neurologií. Naše DNA se neopakuje a struktura našeho mozku je jedinečná. Tato vrozená odlišnost se začíná projevovat už ve velmi raném věku. Projevuje se tím, že nás přirozeně a hluboce přitahují určité specifické aktivity. Může to být sport, matematika, hudba, přírodní vědy nebo jakákoliv jiná oblast. Nejedná se o nějaké jasné, rozumové vnuknutí – pětileté dítě si najednou racionálně neřekne: „Teď vím, že ze mě bude inženýr nebo spisovatel.“ Tyto prvotní sklony jsou mnohem mlhavější, fungují na úrovni, pro kterou ještě ani nemáme slova. Jsou to spíše jakési prvotní inklinace, pocity hlubokého zájmu a pohlcení.
Lze si to představit jako určitý genetický marker, který ukazuje směrem k tomu, co nás činí odlišnými od všech ostatních. Kultura a společnost vždy těžily z lidí, kteří dokázali tuto svou vnitřní jedinečnost objevit, rozvinout a přetavit ve vysokou úroveň tvořivosti. Lze dokonce říci, že tato naše vrozená jinakost má svůj hluboký smysl.
Vynikajícím příkladem tohoto raného propojení s vlastní přirozeností je příběh golfisty Tigera Woodse. Když mu bylo pouhých jedenáct nebo čtrnáct měsíců, sedával v garáži a sledoval svého otce, jak odpaluje plastové golfové míčky. Podle vyprávění se malému dítěti při tomto pohledu doslova rozzářily oči. Celá jeho bytost vyzařovala pohlcení a obrovské vzrušení, jako by mu něco uvnitř říkalo: „Tohle musím dělat.“
Podobné momenty naprostého pohlcení a okouzlení nějakou činností zažívá v dětství téměř každý. Co tedy odděluje budoucí mistry a vynálezce od zbytku populace? Rozdíl spočívá v tom, že většina z nás s touto svou vnitřní podstatou časem ztratí kontakt. Začneme naslouchat tomu, co nám říkají rodiče, učitelé a vrstevníci. Přizpůsobujeme se společenským očekáváním a postupně zapomínáme na to, co nás původně dělalo jedinečnými. Ztráta tohoto spojení tvoří hlavní dělící čáru mezi tím, kdo nakonec dosáhne výjimečnosti, a tím, kdo zapadne do průměru.
Životní úkol a nalezení vlastní cesty
Prvním a naprosto nezbytným krokem k dosažení mimořádných schopností je pochopení a přijetí svého “životního úkolu”. Pokud tento základní krok chybí, žádné mistrovství se nikdy nedostaví. Znamená to být k sobě naprosto upřímný ohledně toho, co nás ve světě skutečně zajímá, co nás vzrušuje a čím se lišíme od ostatních.
V praxi to obnáší vytvoření kariérní cesty, která se dokonale prolíná s něčím hluboce osobním – s činností, kterou zkrátka chceme dělat a s problémem, který toužíme vyřešit. U někoho se toto uvědomění dostaví již v raném mládí, u jiného k němu dojde až v pozdějších fázích života. Obě varianty jsou možné a platné. Důležité je, že díky této naprosté ujasněnosti ohledně vlastních cílů získává člověk ohromnou zásobu energie a trpělivosti. Pouze tehdy, když děláte něco, co je plně v souladu s vaší vnitřní povahou, dokážete udržet vášeň a vytrvalost po dobu oněch deseti či dvaceti let, které jsou pro dosažení nejvyšší úrovně nezbytné.
Fáze učednictví jako nezbytný základ
Jakmile si člověk jasně vytyčí svůj směr, vstupuje do fáze, kterou můžeme nazvat učednictvím. Toto období trvá obvykle pět až deset let a často se odehrává v období dvacátých let života, i když může začít dříve nebo se přehoupnout do pozdějšího věku.
Během této doby se člověk učí základním pravidlům, postupům a mechanismům daného oboru. Je to doba pozorování, nasávání informací a zkoušení. Podobně jako středověký učeň pracoval v dílně staršího a zprvu vykonával ty nejzákladnější úkony, i dnešní člověk si musí osvojit řemeslo od naprostých základů. V této fázi ještě nejde o inovaci nebo boření pravidel – jde o to pravidla vůbec pochopit.
S fází učednictví se neodmyslitelně pojí nutnost najít si zkušeného mentora. Role mentora je nesmírně důležitá. Jde o člověka, který už má tuto dlouhou cestu za sebou a dokáže vidět věci v širších souvislostech. Pomáhá zkrátit dobu učení tím, že ukazuje správné směry a upozorňuje na slepé uličky. Učí nejen samotné technice nebo znalostem, ale předává i způsob uvažování, přístup k řešení problémů a hluboké vnitřní zásady daného oboru.
Dalším klíčovým a často velmi opomíjeným prvkem celého procesu je dřina – nezáživná, opakující se práce. Žijeme ve světě, který oslavuje rychlé úspěchy a okamžitá řešení. Očekáváme, že cesta vzhůru bude neustále vzrušující a plná objevů. Skutečnost je však taková, že každá cesta na vrchol je dlážděna tisíci hodinami rutiny. Dřina je naprosto životně důležitým krokem. Právě skrze neustálé opakování základních dovedností, skrze dril a rutinní činnosti se poznatky přesouvají z našeho vědomého myšlení do podvědomí. To, co nás zpočátku stojí obrovské mentální úsilí, se díky drilu stává automatickým. Bez ochoty snášet nudu a každodenní rutinu se nelze posunout na další úroveň.
Deset tisíc hodin a proměna lidského vědomí
Vytrvalost a neustálé cizelování dovedností postupně vedou k hromadění praxe, která se nejčastěji kvantifikuje hranicí deseti tisíc až dvaceti tisíc hodin intenzivního tréninku či studia. Tento obrovský objem času není jen jakýmsi odškrtnutím povinnosti; představuje hlubokou kvalitativní změnu mozku. Nutnosti cílevědomé/záměrné praxe k dosažení expertízy se podrobně věnují i akademické práce. Jedním ze stěžejních textů v této oblasti je studie Anderse Ericssona The Role of Deliberate Practice in the Acquisition of Expert Performance z roku 1993, která doložila, že schopnosti často přisuzované vrozenému talentu jsou prakticky ve všech oborech výsledkem cíleného, mimořádně soustředěného tréninku trvajícího minimálně celou jednu dekádu.
Když člověk věnuje oboru tolik času a nasazení, jeho mysl se postupně promění. Přejde do stavu “intuice vysoké úrovně” nebo také “citu v konečcích prstů”. Co si pod tím představit?
Běžný člověk vidí ve svém oboru izolované informace, jednotlivé dílky skládačky. Když řeší problém, musí vědomě a postupně propojovat bod A s bodem B. Naopak mysl, která prošla dlouholetým drilem a hlubokým vnořením do problematiky, začne vidět celý obraz naráz. Informace se propojují neuvěřitelnou rychlostí. Člověk na této úrovni už nemusí krokovat a racionálně odvozovat každý detail. Jakmile se objeví překážka nebo nový podnět, rovnou cítí správné řešení, aniž by si uměl v ten daný zlomek vteřiny rozumově zdůvodnit, jak na něj přišel.
Tato změna úrovně myšlení je přímým důsledkem toho, jak se náš mozek fyzicky přizpůsobuje dlouhodobé zátěži. Neurologické dráhy, které u průměrného člověka pracují pomalu a těžkopádně, se u mistra zpevní a zrychlí. Jde o hmatatelnou a ověřitelnou biologickou realitu. Hluboká intuice je zkrátka zaplacena lety trpělivosti, učednictví, překonávání nudy a naprostého oddání se svému vnitřnímu poslání.
Proč nedosáhnou cíle všichni?
Když mluvíme o osobnostech typu Charlese Darwina, často nás svádí představa, že ho při pohledu na přírodu jednoduše osvítil blesk prozření. Skutečnost je taková, že strávil obrovské množství času mravenčí prací – sbíral vzorky, vedl nekonečné záznamy, prováděl zdlouhavá a často úmorně monotónní měření a klasifikace dat. Teprve tato nesmírná dřina, ono nutné období učednictví, pomalu přeformátovalo jeho chápání přírody. Teprve po letech, kdy se plně sžil s oborem v jeho nejpodrobnější celistvosti, mohla vyklíčit převratná sjednocující myšlenka.
Podobně tomu bylo u inovátorů moderní doby, jakým byl třeba Steve Jobs. Nebyl to člověk stvořený ze speciální vesmírné hmoty. Jeho úspěch pramenil z toho, že neztratil kontakt se svou vnitřní odlišností – silnou vášní pro design a propojení technologie s lidským citem. Odpracoval si své roky omylů, neúspěchů a rutinní dřiny. Hluboký cit pro to, jak má vypadat dokonalý produkt, byl i u něj plodem tisíců hodin přemýšlení, propojování a odříkání.
Zajímavé je uvědomit si, jak intenzivně proces nalézání naší vlastní cesty obvykle blokujeme. Když jsme velmi malí, mozek ihned reaguje uvolňováním pocitů radosti a soustředění při činnostech, které nás skutečně bytostně přitahují. Rychle do toho ale vstupuje sociální faktor – touha po přijetí okolím. Chceme potěšit rodiče, kteří pro nás preferují kariéru zajišťující bezpečí. Nasloucháme okolí, které nás nabádá, abychom nevybočovali. Tím tlumíme své přirozené puzení, ztrácíme vnitřní kompas a vydáváme se po cestách, které v nás neprobouzí onu nutnou vnitřní jiskru.
Bez této vnitřní vazby nám chybí motor. Chybí nám nezlomná síla, která člověka převede přes těžké roky učení. Když necítíte hluboký osobní smysl své práce, stane se z nevyhnutelné rutiny a drilu nesnesitelné utrpení, a vy se zastavíte daleko před branami skutečného mistrovství.
Demokratická podstata výjimečnosti
To nejlepší poselství, které z tohoto ověřitelného pochopení lidského potenciálu plyne, je naprostá přístupnost dokonalosti. Mistrovství není výsadou úzce vybrané skupiny jedinců chráněných záhadným genetickým kódem. Tento proces je hluboce demokratický a je teoreticky otevřený naprosto komukoliv.
Neznamená to však, že nejvyššího stupně poznání dosáhne každý. Drtivá většina z nás na tuto úroveň nevystoupá. Nikoliv z nedostatku buněk, ale kvůli nedostatku ochoty. Dosažení mistrovství vyžaduje velkou porci odvahy k tomu, abychom se odpojili od názorů a tlaků okolí a našli to, co je pro nás přirozené a osobní. Vyžaduje to pokoru být celá léta obyčejným žákem, trpělivě naslouchat mentorům a snášet každodenní nutnou dřinu bez vidiny rychlé odměny. Znamená to věnovat obrovskou, často bolestivou část života něčemu, co nás posouvá kupředu milimetr po milimetru.
Kdo se ale pro takovou cestu rozhodne a vydrží, získá odměnu nejvyšší: nejen úspěch, ale absolutní svobodu. Ve chvíli, kdy hodiny strávené na vašich pomyslných stopkách protnou nezbytnou hranici a mozek dokončí svou velkou neurologickou proměnu, získáte schopnost tvořit, jednat a uvažovat s lehkostí, která svému okolí bude připadat jako čistá magie. Cesta zkrátka existuje, mapa byla nakreslena a je jen na nás, zda se po ní vydáme.
ZDROJ: Art of Manliness Podcast #46: Mastery with Robert Greene
