Matematika smrti

Jak se z obyčejných lidí stávají nástroje zkázy

Každý voják, který vstupuje na bitevní pole, čelí uvnitř své vlastní mysli obrovskému paradoxu. Představte si na okamžik, že by voják uprostřed vřavy neustále myslel na to, jak ničivé vlastnosti má zbraň, kterou drží v rukou. Že by si do detailu představoval, jak projektil drtí kolena, trhá tkáň a tvoří vdovy z manželek na druhé straně fronty. Představte si, že by o svém nepříteli přemýšlel jako o muži, který je naprosto stejný jako on – muž, který pouze plní podobný úkol, čelí naprosto stejnému stresu, stejnému strachu a stejnému vyčerpání. Pokud by si voják připustil tuto společnou lidskost, bylo by pro něj naprosto nemožné v boji efektivně fungovat. Jednoduše by zamrzl a odmítal zabíjet.

Aby člověk dokázal snést válečnou realitu, musí si nutně vytvořit abstraktní obraz nepřítele. Během výcviku musí dojít k jeho odosobnění. Z člověka s rodinou a sny se musí stát pouhý cíl. Zde se ovšem ukrývá obrovské nebezpečí. Tento proces připomíná složitý propletenec, pomyslný gordický uzel, který v sobě svazuje vlákna náklonnosti a nepřátelství.

• Pokud se to s abstraktním obrazem přežene a odosobnění se protáhne až do čisté nenávisti, všechny zábrany lidského chování ve válce jsou smeteny jako domeček z karet. Voják ztratí morální kompas.
• Pokud naopak voják přemýšlí o společné lidskosti příliš do hloubky, riskuje, že nedokáže splnit svůj úkol, i když jsou cíle tohoto úkolu naprosto spravedlivé a legitimní.

Toto dilema leží v samotném srdci vztahu mezi vojákem a jeho nepřítelem. A právě schopnost moderních armád tento vztah manipulovat, představuje jeden z nejzásadnějších psychologických objevů naší doby.

Kohoutek násilí a rovnice odporu

Zabíjení v moderním pojetí naráží vždy na stejný základní problém. Armády se naučily manipulovat s obrovským množstvím proměnných, aby dokázaly usměrňovat tok násilí. Funguje to v podstatě jako kohoutek s vodou. Armáda dokáže zabíjení zapnout a vypnout podle potřeby. Jde však o extrémně křehký a nebezpečný proces balancování.

Otočíte kohoutkem příliš málo a vaši vojáci budou poraženi a zabiti někým, kdo je nastaven mnohem agresivněji. Pokud ale otočíte kohoutkem příliš a uvolníte ventil naplno, skončíte s událostmi, jakou byl masakr v My Lai, což v konečném důsledku naprosto zničí vaše vlastní válečné úsilí a snahy.

Abychom pochopili, jak se tento kohoutek ovládá, musíme se podívat na součet všech faktorů, které člověku umožňují zabít. Můžeme si to představit jako matematickou rovnici. Na jedné straně této rovnice stojí celkový, přirozený lidský odpor ke spáchání specifického aktu zabití. Na straně druhé stojí síly, které musí být vyvinuty, aby se tento odpor překonal. Tyto síly se skládají z několika základních proměnných: vlivu autority, vlivu skupiny, vzdálenosti od oběti, taktického zhodnocení situace a vnitřního nastavení samotného střelce.

Tíha autority: Když rozkaz přehluší svědomí

První velkou skupinou proměnných jsou takzvané Milgramovy faktory. Vycházejí ze slavných studií chování v laboratorních podmínkách, které zkoumaly ochotu subjektů zapojit se do jednání, o kterém se domnívaly, že zabíjí jiného člověka (pomocí elektrických šoků). Prvním a zcela klíčovým hybatelem je zde požadavek autority. Nejde však jen o holý fakt, že někdo vydal rozkaz. Síla tohoto rozkazu se láme do čtyř konkrétních podmínek.

Především jde o blízkost autority, která poslušnost vyžaduje. Pokud velitel stojí přímo nad vojákem a křičí mu rozkaz do ucha, je odpor k neuposlechnutí obrovský. Pokud se rozkaz ozývá pouze z praskající vysílačky z velitelství vzdáleného padesát kilometrů, tlak na psychiku vojáka klesá.

Druhým prvkem je subjektivní respekt k této autoritě. Pokud voják svého velitele obdivuje, věří v jeho schopnosti a vzhlíží k němu, jeho ochota překročit vlastní morální hranice prudce stoupá. Rozkaz od nezkušeného, neoblíbeného důstojníka nemá ani zdaleka stejnou váhu.

Třetím aspektem je intenzita požadavků. Mluví velitel klidným hlasem, nebo jde o vyhrocenou, emotivní a naléhavou situaci, kde jsou požadavky na smrtící chování opakované a důrazné?

Čtvrtým, neméně důležitým prvkem, je legitimita samotné autority a jejího požadavku. Pokud voják vnímá, že rozkaz přichází od někoho, kdo na něj má ze své funkce plné právo, a že je zasazen do legitimního rámce (například obrany státu), jeho vnitřní brzdy se výrazně uvolní.

Rozhřešení davem: Kde se ztrácí osobní vina

Druhým Milgramovým faktorem je skupinové rozhřešení. Jde o psychologický jev nápadně podobný konceptu takzvaného rozptýlení odpovědnosti. Když člověk jedná v rámci skupiny, pocit osobní viny se dělí počtem jejích členů. I tento faktor má své specifické parametry.

Základem je ztotožnění se subjektu se skupinou. Čím silnější je pouto vojáka s jeho jednotkou, čím více je považuje za své bratry, za svou jedinou rodinu v nepřátelském prostředí, tím spíše se podvolí společnému proudu chování. Dále hraje roli blízkost skupiny – pokud jsou ostatní fyzicky přítomni, stojí rameno na rameni, tlak na přizpůsobení se je drtivý.

Důležitá je také intenzita podpory ze strany skupiny. Pokud ostatní členové jednotky aktivně povzbuzují k činu, křičí, schvalují ho nebo se na něm sami podílejí, jednotlivec ztrácí opěrný bod pro svůj vlastní, odlišný morální úsudek. Vliv má i počet lidí v bezprostřední skupině a nakonec opět její legitimita – vnímání toho, že skupina jedná jménem práva, státu či vyššího principu.

Bariéry vzdálenosti: Pět kroků od lidskosti

Třetím, a možná nejděsivějším faktorem určujícím ochotu zabíjet, je celková vzdálenost od oběti. Čím dál je člověk od následků svých činů, tím snáze je dokáže vykonat. Nejde však pouze o metry a kilometry. Vzdálenost má mnoho podob.

První je pochopitelně vzdálenost fyzická. Prostor mezi střelcem a obětí. Zabít někoho z očí do očí vyžaduje nesrovnatelně větší překonání odporu než stisknout tlačítko, které vypustí raketu na cíl za obzorem.

Mnohem složitější je ovšem vzdálenost emocionální. Ta se dělí do několika dalších podkategorií. Existuje sociální vzdálenost. Ta ukazuje, jaký dopad má život strávený v sociálně rozvrstveném prostředí, kde je jedna třída lidí neustále považována za méněcennou, za lidi pod úrovní lidství. Pokud společnost někoho dlouhodobě vnímá jako “méně než člověka”, zabít takovou bytost je psychologicky mnohem snazší.

Pak je tu kulturní vzdálenost. Ta zahrnuje rasové a etnické rozdíly, které střelci přímo umožňují oběť dehumanizovat. Pokud nepřítel mluví cizím jazykem, vyznává cizí bohy a vypadá jinak, je mnohem snazší přelepit přes jeho lidskost abstraktní nálepku nepřítele.

Zcela specifickou hrozbou je morální vzdálenost. Ta bere v úvahu situace, kdy je střelec pohlcen intenzivní vírou ve vlastní morální nadřazenost a jeho činy jsou poháněny touhou po pomstě. Pocit morální spravedlnosti dokáže umlčet i ten nejhlasitější křik svědomí.

V moderní době hraje obrovskou roli také mechanická vzdálenost. Jde o chladnou, sterilní neskutečnost zabíjení. Připomíná to videohru. Voják se na svět nedívá vlastníma očima, ale přes televizní obrazovku, skrze termovizi, přes optiku odstřelovací pušky nebo přes jakýkoliv jiný mechanický tlumič reality. Tato optická clona odděluje lidský mozek od syrové reality prolité krve.

Taktická kalkulace: Izraelský model hodnocení oběti

Psychologie odporu k zabíjení není jen o rozkazech a emocích. Jak modeluje izraelská vojenská psychologie (tzv. Shalitovy faktory), velkou roli hraje i racionální povaha oběti a taktická situace. Voják v setinách vteřiny podvědomě zvažuje hned několik proměnných.

Zvažuje relevanci a účinnost dostupných strategií, jak oběť zabít. Má smysl střílet? Dále hodnotí relevanci oběti jako hrozby pro něj samotného a pro jeho taktickou situaci. Je tento konkrétní člověk nebezpečím, které mě může stát život? Pokud je odpověď ano, odpor k zabíjení se snižuje.

Nakonec psychika kalkuluje s výnosem akce. Co zabitím tohoto cíle střelec získá? A jakou ztrátu to bude znamenat pro nepřítele? Jde o chladnou matematiku zisku a ztrát, která se mísí s pudem sebezáchovy.

Předpoklady střelce: Vliv výcviku a krutosti náhody

Poslední část rovnice se ukrývá hluboko v samotném střelci. Jeho vnitřní předpoklady hrají klíčovou roli v tom, zda se kohoutek násilí otočí, či nikoliv.

Zásadní je výcvik a kondicionování (jde o metodu tzv. operant conditioning, kdy se voják učí jednat na nějaký podnět co nejrychleji, bez přemýšlení) vojáka. Přirozený odpor člověka k zabíjení příslušníka vlastního druhu je obrovský, ale systematický výcvik ho dokáže obejít. Historická data jsou v tomto ohledu neúprosná. Příspěvky do výcvikového programu americké armády dokázaly dramaticky změnit chování vojáků v boji. Zatímco za druhé světové války vystřelilo na nepřítele pouze 15 až 20 procent jednotlivých pěšáků, v Koreji to už bylo 55 procent a ve Vietnamu díky změnám v kondicionování pálilo na cíl téměř 90 až 95 procent vojáků. Výcvik dokázal zautomatizovat procesy tak, že ruka zmáčkla spoušť dříve, než stačil mozek vyhodnotit morální dosah činu.

Neméně silným faktorem jsou nedávné zkušenosti vojáka. Pokud byl v nedávné době nepřítelem zabit vojákův přítel nebo příbuzný, je tento zážitek velmi silně spojen s agresivním chováním na bitevním poli. Smutek a strach se v kotli války snadno přetaví ve spalující touhu po odplatě.

Nejsložitější oblastí pro výzkum je samotný temperament, který vojáka k zabíjení předurčuje. Zatímco většina běžných vojáků si nese hluboká traumata, existuje specifická skupina, která to má jinak. Výzkumy potvrzují existenci zhruba 2 procent bojových vojáků, kteří mají predispozice být „agresivními psychopaty“. Tito lidé zjevně nezažívají trauma, které je u drtivé většiny populace běžně spojováno s aktem zabití. Toto specifikum bylo následně potvrzeno i u stíhacích pilotů amerického letectva vykazujících extrémně agresivní bojové chování.

Anatomie masakru: Cesta do My Lai

Jak děsivě tyto proměnné fungují v praxi, se ukázalo během vietnamské války u čety poručíka Calleyho během nechvalně známého masakru v My Lai. Abychom pochopili, co se tehdy mezi minovými poli stalo, musíme se podívat, co se stalo v samotné Americe, během základního výcviku.

Vojáci prošli drsným kondicionováním. Během výcviku boje s bodákem jim instruktoři řvali do uší, že nepřítel je jen “malý sráč”, a pokud chtějí jeho vnitřnosti, musí jít nízko a zakleknout. Tím byla do jejich myslí zaseta hluboká kulturní vzdálenost a došlo k absolutní dehumanizaci Vietnamců. Bylo nastoleno nepsané pravidlo “pouhého rákosníka”, které vojákům vštěpovalo, že zabití vietnamského civilisty se vlastně vůbec nepočítá.

Když se tito takto naprogramovaní vojáci ocitli ve Vietnamu, rovnice začala nabírat na síle. Četa poručíka Calleyho utrpěla sérii ztrát. Nepřítel nebyl vidět, neustále se rozpouštěl a mizel zpět mezi civilní obyvatelstvo. Den před masakrem zabil oblíbeného seržanta Coxe nástražný výbušný systém. Tento jediný moment radikálně zvýšil „relevanci“ civilních obětí jakožto hrozby, přidal čerstvou zkušenost ztráty přítele a masivně zvýšil intenzitu skupinové podpory pro budoucí krveprolití.

Do tohoto sudu se střelným prachem pak vstoupila autorita. Velitel roty, kapitán Medina, na brífinku svým mužům řekl, že jejich úkolem je jít rychle dovnitř a všechno neutralizovat. Všechno zabít. Když padla otázka, zda to znamená i ženy a děti, odpověď zněla: „Myslím tím všechno.“ Na scénu tak vstoupil středně intenzivní požadavek legitimní a plně respektované autority.

Když dnes vidíme fotografie hromad mrtvých žen a dětí z My Lai, zdá se naprosto nemožné pochopit, jak se jakýkoli Američan mohl podílet na takovém zvěrstvu. Stejně tak se ale zdá nemožné uvěřit výsledkům Milgramových experimentů, kde 65 procent běžných lidí bylo ochotno šokovat druhého člověka elektrickým proudem až k smrti, navzdory jeho křiku a prosbám, a to jen proto, že jim to nařídila neznámá autorita.

Poznání těchto faktorů toto chování v žádném případě neomlouvá. Umožňuje nám ale pochopit, jak se něco takového mohlo stát. Běžný voják dostal rozkaz zabít od legitimní, blízké a respektované autority. Stál uprostřed blízké, respektované, legitimní a souhlasící skupiny. Byl predisponován znecitlivěním z výcviku a nedávnou ztrátou přátel. Od svých obětí byl oddělen široce přijímanou kulturní a morální propastí. Navíc byl konfrontován s aktem, který by znamenal relevantní ztrátu pro nepřítele, který mu předtím znemožnil a zhatil všechny ostatní dostupné strategie boje.

Jak výstižně poznamenal jeden z veteránů: Vezměte obyčejné kluky do džungle. Pořádně je vyděste. Zabraňte jim spát. Zařiďte pár incidentů, aby přeměnily jejich strach v nenávist. Dejte jim seržanta, který viděl umírat příliš mnoho svých mužů kvůli minám a nedůvěře, a který má pocit, že místní obyvatelé jsou hloupí a špinaví, protože jsou zkrátka jiní. Přidejte trochu tlaku davu, a z těch hodných kluků, se kterými dnes mluvíte, se stanou mistry ve znásilňování. Zabíjet, znásilňovat a krást se stane pravidlem jejich hry.

Mysl sebevražedného útočníka: Smrt jako taktická nutnost

Pochopení faktorů umožňujících zabíjení nám otevírá unikátní pohled i do mysli takzvaných sebevražedných atentátníků. Odborníci tento termín často kritizují. Tito lidé nejsou ve skutečnosti sebevrazi; jsou to vrahové, kteří jsou ochotni zemřít, jen aby mohli zabíjet. Toto sebevražedně-vražedné chování známe od japonských pilotů kamikadze z druhé světové války i od mladistvých masových vrahů v dnešních školách. Podívejme se ale konkrétně na útočníky z islámského světa, včetně únosců z 11. září a atentátníků v Iráku a Afghánistánu.

U fanatického radikála je autorita vyžadující poslušnost ztělesněna v náboženském vůdci. Ten pro útočníka představuje naprosto nejmocnější autoritu v jeho životě. Často to může být vůbec jediná forma autority mimo rodinu, kterou kdy poznal. Náboženský vůdce sice nemusí být fyzicky přítomen v samotném okamžiku zabití, ale v duchovní sféře – která podle přesvědčení střelce bezprostředně následuje po činu – je tento náboženský aspekt absolutně všudypřítomný.

Skupinové rozhřešení je zde reprezentováno spolubojovníky a velmi často i samotnou rodinou zabijáka, která jeho čin veřejně schvaluje a podporuje. Atentátník může být ve chvíli samotného odpálení fyzicky zcela sám, ale dobře ví, že pokud by selhal a útok neprovedl, jeho domovská skupina se o tomto selhání nepochybně dozví. Tím by okamžitě čelil drtivé skupinové odpovědnosti a opovržení. (A to pomíjíme velmi reálnou a běžnou praxi přímého nátlaku, kdy je rodina útočníka držena jako rukojmí, nebo kdy bombu na dálku odpaluje někdo jiný).

Z hlediska predispozice k zabíjení funguje u těchto útoků obrovsky silný faktor takzvaného sebevýběru. Mezi stovkami milionů obyvatel dané kultury se dobrovolně přihlásí jen zcela nepatrné procento těch nejextrémnějších jedinců.

Zajímavě se u atentátníků projevuje vzdálenost od oběti. Útočník se sice fyzicky dostane ke svým obětem „tváří v tvář“, do naprosté blízkosti, ale nepotřebuje vidět následky svých činů! Výbuch ukončí jeho vnímání dříve, než stihne zaznamenat utrpení, které způsobil. Funguje to jako nesmírně silný psychologický tlumič – podobně jako když piloti bombardérů shazují náklad z výšky deseti tisíc stop nebo dělostřelectvo pálí na cíl vzdálený tři kilometry.

Poslední ingrediencí v rovnici atentátníka je taktická povaha oběti. Sebevražedné útoky jsou specifickou taktikou navrženou pro použití proti takzvaným „tvrdým“ cílům. Například v přísně střežených zónách, v prostředí plném ozbrojené bezpečnosti nebo proti koaličním vojskům, kde jsou všichni po zuby ozbrojeni. Klasický “aktivní střelec” nemá v takové situaci nejmenší šanci nahromadit vysoký počet obětí, než by ho ochranka nebo vojáci zastřelili. V těchto specifických taktických podmínkách je sebevražedný bombový útok jednou z mála dostupných možností, jak může terorista konzistentně dosáhnout hrůzného počtu mrtvých, po kterém touží.

Každý muž je popravčí četa

Když se podíváme na všechny faktory, které na bojišti umožňují člověku vzít život jinému člověku, zjistíme, že většina z nich se dá přirovnat k rozptýlení odpovědnosti u klasické popravčí čety. V bojové vřavě je totiž každý voják ve skutečnosti členem jedné obrovské popravčí čety.

Velitel vydává povel a představuje drtivý tlak autority, ale sám ve skutečnosti nezabíjí. Samotná popravčí četa (ostatní vojáci) zajišťuje proces konformity, přizpůsobení a skupinového rozhřešení. Páska na očích popravovaného představuje psychologickou a mechanickou vzdálenost. A vědomí o vině oběti (nebo o faktu, že jde o nepřítele státu) dodává aktu relevanci a morální racionalizaci.

Tyto faktory umožňující zabíjení představují neuvěřitelně mocný soubor nástrojů, jak obejít nebo překonat přirozený odpor vojáka k usmrcení bližního. Má to ale jeden děsivý háček. Čím vyšší je tento uměle překonaný odpor, tím vyšší je následné trauma, se kterým se musí lidská mysl v procesu racionálního zpětného hodnocení vyrovnat.

Zabíjení má svou krutou cenu. Společnosti, které posílají své mladé lidi do válek, si musí konečně uvědomit obrovskou pravdu: tito vojáci stráví zbytek svého života tím, že budou muset žít s tím, co udělali. Mechanismus popravčí čety sice s matematickou jistotou zajišťuje, že voják stiskne spoušť, ale psychologická daň, kterou si vybírá na jejích členech, může být zničující. Stejně tak musí začít celá společnost chápat nesmírnou propastnost ceny a procesu zabíjení v boji. Jakmile se toto porozumění stane veřejným, pohled na zabíjení a válku už nikdy nemůže zůstat stejný.

ZDROJ: On Killing: The Psychological Cost of Learning to Kill in War and Society (Dave Grossman)