Mýty a realita japonských válečníků

Každý, kdo se někdy postavil na tatami nebo vzal do ruky tréninkovou zbraň, se s nimi setkal. Jde o hluboce zakořeněné pravdy, které slýcháme od svých učitelů a jež zcela přirozeně formují náš pohled na historii. Co když je ale naprostá většina našich představ o dávných bojovnících, jejich způsobu boje a pevných morálních zásadách jen pečlivě vystavěnou iluzí? Následující řádky vás vezmou na cestu napříč staletími, aby oddělily tvrdá historická fakta od romantické fikce. Ukážeme si, jak mocný dokáže být mýtus v konfrontaci s bezohlednou realitou japonských bitevních polí…

Vše začíná zcela nenápadně v dódžó či tělocvičně. Všichni víme, že soupeře nelze hodit, aniž bychom nejprve narušili jeho rovnováhu. Každý student učí své tělo reagovat na jednoduchý princip: čelí-li s kratší zbraní protivníkovi s tou dlouhou, musí zkrátit vzdálenost a vstoupit do jeho prostoru. Delší čepel nebo ratiště tak okamžitě ztratí svou smrtící výhodu. Stejně tak je obecně přijímaným fyzickým faktem, že dynamika a síla úderu či seku vychází z pohybu boků. Tyto principy si znovu a znovu ověřujeme při každém opakování technik džúdžucu nebo boje se zbraněmi, dokud se z nich nestanou nezpochybnitelné jistoty.

Problém nastává ve chvíli, kdy si tento absolutní pocit jistoty, pramenící z fyzické zkušenosti vlastního těla, začneme podvědomě přenášet i do chápání historie. Zde totiž narážíme na jiný druh domněle nezpochybnitelných pravd. Všichni přece „vědí“, že dávní válečníci striktně dodržovali jasný morální kodex. Všichni „vědí“, že staré klasické školy bojových dovedností vznikly a vyvíjely se jako logická a nutná reakce na kruté podmínky bojišť takzvaného období válčících států. A všichni také „vědí“, že k přeměně pouhých technických postupů na plnohodnotná bojová umění s přesahem do lidské psychiky došlo až s velkými politickými reformami po roce 1868.

Proč těmto historickým představám věříme se stejnou neochvějností, s jakou spoléháme na gravitaci při hodu přes rameno? Důvod je prostý: z těchto tvrzení se stal všeobecně přijímaný standard. Neustále je opakují respektovaní instruktoři, kteří strávili desítky let kultivací dovedností, jež nám dnes předávají. Je docela přirozené předpokládat, že se s brilantním zvládnutím pohybu automaticky pojí i neomylná znalost historického vývoje. Realita je však mnohem složitější a historikové na většinu podobných tvrzení pohlížejí se značnou dávkou skepticismu.

Odkud se tedy tyto představy berou? Pro odpověď musíme zamířit mimo sféru zaprášených archivů. Náš pohled totiž neformovaly dobové účetní knihy ani strohá logistická hlášení vojenských velitelů, nýbrž umění a zábava. Už středověké válečné eposy, oslavující velkolepé hrdinské činy, vnesly do vnímání minulosti notnou dávku romantiky. V pozdějších dobách převzala štafetu divadelní představení, včetně těch loutkových, která z dramatických důvodů ohýbala události tak, aby dojala publikum. V moderní éře pak naše podvědomí zcela opanovala filmová a televizní tvorba. Stříbrné plátno nám vtisklo vizuální obrazy, z nichž si dnešní cvičenci skládají představu o tom, jak vypadal ideál bojovníka, jaké měl pohnutky a jak fungovaly jeho metody.

 

Máme-li však k tréninku přistupovat poctivě, musíme si uvědomit, co je prokazatelný fakt a co představuje pouhou romantickou nadstavbu.

Při vyslovení slova „samuraj“ většině z nás okamžitě naskočí jeden konkrétní, jasně daný archetyp. Tento pojem však často používáme jako plošné a hrubé označení pro společenskou vrstvu, která se utvářela neuvěřitelně dlouhou dobu – téměř osm století. Během této nesmírně dlouhé epochy se proměňovala celá společnost a s ní se radikálně měnila i role těchto mužů. Slovo „samuraj“ navíc ne vždy označovalo jedince, kteří se primárně živili proléváním krve.

Nahlédneme-li hluboko do minulosti středního období Heian, uvidíme jedince, kteří sice monopolizovali vojenskou sílu, ale jejichž každodenní role byla diametrálně odlišná od představ o hrdých pánech bitev. Působili jako výběrčí daní, zastupovali státní moc coby strážci zákona, pracovali jako tělesní strážci nebo vykonávali podřadnější ozbrojené služby pro dvorní aristokracii. Teprve mnohem později, na sklonku dvanáctého století a po vytvoření prvního vojenského šógunátu, se začali prosazovat jako politická a ekonomická síla ovládající venkov. Až v patnáctém století se pak tato dřívější třída strážců a výběrčích stala faktickými vládci celé země, byť formálně nikdy zcela nenahradila postavení císařského dvora v Kjótu.

S tímto společenským vzestupem šla pochopitelně ruku v ruce i proměna vojenské technologie. V samotných počátcích formování této vrstvy byl určující vojenskou schopností lov a boj z koňského hřbetu s využitím luku. Taktika tehdy stála na velmi malých skupinkách jízdních střelců. Jak ubíhala staletí, povaha války se transformovala. Koncem jedenáctého století stoupl význam polních opevnění, v patnáctém století vzrostla role organizovaných pěších lučištníků podporovaných jednotkami kopiníků a na konci šestnáctého století začaly luky pomalu, ale jistě ustupovat palným zbraním. Představa, že tradiční japonský válečník zůstal v průběhu staletí stejný, je proto čistě fiktivní.

Zde se střetáváme s jedním z největších paradoxů. Věříme, že tradiční školy válečnictví zrodila tvrdá nutnost bitevních polí. Fakta však ukazují jiným směrem. Ucelené systémy a školy zaměřené na individuální dovednosti začaly vznikat až během patnáctého století. A to je přesně ten dějinný zlom, kdy hodnota schopností jednotlivce na obřích bojištích začala rapidně klesat ve prospěch bezduché palebné síly a koordinace masivních, plně disciplinovaných formací.

Z čistě logického hlediska tak školy zaměřené na mistrovství v osobním střetu zažívaly největší rozmach přesně ve chvíli, kdy zručnost jediného mistra na hromadném bojišti neznamenala už téměř nic. Výcvik v těchto institucích navíc stál především na šermu. Jak si vysvětlíme později, meč nebyl zbraní, která by v bitvě rozhodovala o osudu vojsk. Dalším nezpochybnitelným statistickým faktem zůstává, že počet lidí, kteří ve středověku v těchto starých školách aktivně cvičili, dosahoval nanejvýš několika tisícovek, zatímco počty vojáků nasazovaných do bitev se pohybovaly v desetitisících.

Tyto argumenty vedou k jedinému smysluplnému závěru: účel starých systémů od samého počátku vůbec nespočíval v produkci vojáků pro masová válečná střetnutí. Cíle byly vždy mnohem hlubší a abstraktnější. Šlo o způsob předávání vyšších ideálů, sebepoznání, pochopení lidské povahy a komplexního rozvoje elitního jedince. Tradiční školy představovaly teoretickou abstrakci a výzkum samotných principů konfliktu, nikoliv jen tupý návod na zabíjení. Samozřejmě zlepšovaly taktický ostrovtip a psychickou odolnost, takže absolventi byli nepochybně ostřejšími a bystřejšími bojovníky. Celý proces byl však spíše náročným a komplexním vzděláváním než přímočarou učňovskou průpravou pěšáka. Z tohoto pohledu tak moderní bojová umění nejsou žádným „novým objevem“ devatenáctého století, ale organickým pokračováním původního abstraktního záměru.

Snaha zjistit, jak ozbrojené střety v minulosti reálně vypadaly, neustále naráží na problém s prameny. Zdroje, kterým historici obvykle věří nejvíce – osobní korespondence, administrativní deníky či záznamy o majetku – jsou totiž ohledně průběhu krvavých šarvátek neuvěřitelně skoupé. Badatelé tak musí trpělivě skládat mozaiku z vojenských hlášení o úmrtích, dobových záznamů o zraněních a postupně k tomu přidávat exaktní archeologické nálezy. Po dlouhá desetiletí byla naše představa o válce ovlivněna slepou důvěrou ve čtivé válečné eposy. Ty sice hýřily barvitými detaily, ale často je až mnohem později, tedy s obrovským časovým odstupem, sepisovali autoři, kteří o skutečné válečné praxi neměli ponětí a jejichž hlavním cílem bylo publikum především zaujmout nebo morálně vychovávat.

Jakmile se však tyto romantické nánosy díky modernímu vědeckému bádání odstraní, dostaneme naprosto jiný obrázek. Běžnou populární vizí raných bitev jsou kultivované osobní duely, kde si válečník vybere sobě rovného protivníka a před vlastním bojem důstojně provolává svůj vznešený rodokmen a dosavadní zásluhy. Jde ovšem o literární klišé, které nemá s realitou mnoho společného. Tehdejší válečnictví nebylo o nic rytířštější než to moderní. Taktika velitelů se soustředila primárně na to, jak zaskočit nepřítele zcela nepřipraveného. Vítězily promyšlené léčky, nečekané útoky ze zálohy a zákeřné noční přepady nepřátelských sídel.

A co vizuálně atraktivní bitvy šestnáctého století? Z filmů máme zafixované rozlehlé pláně a proti sobě stojící pestré oddíly kavalérie a pěchoty, které se vzápětí s řevem vrhnou proti sobě a páchají zkázu v divoké řeži muže proti muži na kontaktní vzdálenost. Podle badatelů je ale tento obrázek z velké části pozdějším konstruktem, vytvořeným na konci devatenáctého století z jasných politických důvodů. Skutečná taktická realita se točila především kolem snahy zasáhnout soupeře z co největší bezpečné vzdálenosti. Jakmile to doba a technologický dovoz umožnily, muže s luky okamžitě nahradily oddíly s mušketami.

Jakou roli v tomto světě palných zbraní a nočních přepadů ze zálohy hrál slavný až ikonický meč, na který klade výuka bojových umění tak obrovský důraz? Dominance čepele ve cvičebních osnovách nesouvisí s počtem usmrcených nepřátel ve velkých konfliktech, ale spočívá v symbolice. Zbraně tohoto typu měly nedotknutelný status. Byly fyzickým symbolem samotného mocenského práva, zosobňovaly válku, představovaly identitu nositele a od nepaměti sloužily jako nejvyšší forma odměny pro podřízené velitele. Samotná terminologie pro vedení boje se postupně začala překrývat s obraty jako „zkřížit meče“, a to bez ohledu na to, zda vojska reálně útočila střelami nebo tyčovými zbraněmi. Byla to zkrátka univerzální metafora pro osobní bojový um.

Pro laiky i některé starší generace historiků bylo nesmírně snadné zaměnit tento monumentální symbolický význam za skutečnou vojenskou efektivitu. Pravdou ovšem zůstává, že na velké bitevní pláni měly meče funkci zcela okrajovou a doplňkovou – asi jako záložní pistole v pouzdře u pasu moderního vojáka. Svou reálnou, smrtící a plnohodnotnou roli hrály břity především při pouličních potyčkách, loupežných přepadeních nebo nájemných vraždách v civilním sektoru.

Kdykoliv přijde řeč na chování tehdejších elit, s jistotou padne zmínka o specifickém morálním kodexu válečníka. Jsme přesvědčeni, že tito lidé konali, dýchali a pokládali životy ve jménu striktních morálních pravidel, ukotvených hluboko v historii. Z pohledu objektivní historiografie je však celá koncepce takového kodexu značně problematická.

Samotný výraz pro tento mravní systém se objevil až velmi pozdě a ve starších dobách se objevoval jen naprosto sporadicky. Hlavním překvapením ale je, že písemné debaty a snahy o ujasnění toho, jak se má „správný“ válečník chovat, vůbec nevznikaly v obdobích krvavých vřav. Ve chvílích, kdy země skutečně krvácela ve válkách, zkrátka nebyl pro filozofické úvahy tohoto typu čas. Veškeré myšlenkové proudy definující „cestu“ vypluly na povrch až po nastolení tvrdého míru během sedmnáctého a osmnáctého století. Autoři textů, kteří tak zdlouhavě definovali odvahu a loajalitu, už dávno neproráželi brnění nepřátel. Proměnili se v administrativní aparát, byrokraty a strážce pořádku, kteří prožívali existenční krizi: hledali smysl existence společenské třídy, zrozené pro destrukci, ve světě, kde válka ze dne na den přestala existovat. Etika, kterou tito úředníci tvořili, tak neměla téměř nic společného se skutečným, drsným a ryze pragmatickým uvažováním jejich brutálních předků o několik staletí dříve.

Tyto teoretické debaty navíc nikdy nepřinesly absolutní shodu, a to ani v dobách míru. Očekávat, že existoval jeden univerzální manuál chování, je jako tvrdit, že dnes existuje jediný výklad slova „vlastenectví“. Na samotných konceptech loajality či hrdinství se teoreticky shodne většina lidí, u konkrétních činů už ale narazíme na diametrální rozdíly. Je občan, který vynese na světlo temná státní tajemství, aby očistil národní morálku, hrdina a vlastenec, nebo obyčejný zrádce? Úplně stejně tehdy váhali i japonští byrokraté. V případě slavných sedmačtyřiceti róninů – bojovníků bez pána, kteří se vzepřeli tehdejším zákonům a drasticky pomstili smrt svého velitele – se tehdejší společnost radikálně rozštěpila. Nešlo o žádný samozřejmý triumf morálky, nýbrž o obrovský hodnotový spor plný nejednoznačností.

Naše moderní vnímání kodexu tak vzniklo až mnohem později a zcela uměle. Jeho hlavním účelem bylo vybudovat fanatickou oddanost u rekrutů nově vznikající císařské národní armády a námořnictva na přelomu 19. a 20. století. Propagandisté si vypůjčili atraktivní romantický slovník, spojili ho s agresivními požadavky moderního státu a vytvořili fikci neochvějné, staletí staré tradice. Ta ovšem ve skutečnosti stála na hliněných nohou.

Kde se vlastně všechny tyto iluze vzaly a proč se jich neustále tak křečovitě držíme? Odpověď je jednoduchá: jsme krmeni obrovským množstvím polopravd. Valí se na nás z knih, webů i populárních seriálů od tvůrců, kteří sice danou tematiku milují, ale neznají závěry desítky let starých akademických výzkumů. Z dostupných zdrojů si často vyzobávají jen to, co ladí s jejich subjektivními, romanticky zabarvenými představami. Vše ostatní, co do tohoto obrazu nezapadá, jednoduše ignorují.

Naše fyzická praxe a propocená kimona při studiu technik mají jednu obrovskou výhodu: dávají nám bezprostřední tělesné chápání konfliktu. Osobní zkušenost nás učí poznávat, co na úrovni lidské biomechaniky a hrubé síly opravdu funguje. Pro skutečně ucelený rozvoj je však naprosto nezbytné doplnit tuto fyzickou praxi i o intelektuální odvahu. Odvahu odhodit pohádkové představy a začít klást nepříjemné otázky. Možná, že jakmile se přestaneme křečovitě snažit následovat zidealizovanou vizi válečníka, který ve skutečnosti nikdy neexistoval, otevře se nám prostor pro mnohem svobodnější, hlubší a pravdivější cestu vlastního poznání.