Hýbat se, či nehýbat

Proč nás mozek nutí sedět a jak ho obelstít

Mnoho z nás denně bojuje s pocitem, že bychom měli cvičit, ale naše tělo i mysl se tomu urputně brání. Nejsme v tom sami a není to projev slabé vůle. Náš organismus byl po miliony let utvářen k tomu, aby šetřil energii na přežití a rozmnožování. Dobrovolný pohyb bez jasného cíle je z pohledu naší evoluční historie naprostý nesmysl. Jak tedy můžeme překonat své vlastní instinkty v moderním světě, který nás nenutí k žádné fyzické námaze?

Mýtus jménem „Prostě to udělej“

Všichni známe ten pocit. Zazvoní budík, venku je tma a zima, a my víme, že bychom měli vstát a jít si zaběhat nebo vyrazit do posilovny. Většinou se však přistihneme při tom, že budík zamáčkneme a spíme dál. Společnost nám neustále předkládá představu, že cvičení je jen otázkou silného odhodlání. Hesla nabádající k tomu, abychom „to prostě udělali“, na nás křičí z reklam i motivačních příruček. Tento přístup ale hrubě ignoruje základní biologické nastavení lidského druhu.

Cvičení je z definice dobrovolná a nepovinná fyzická aktivita, kterou provádíme za účelem zlepšení zdraví a kondice. A právě v tom spočívá hlavní kámen úrazu. Lidské tělo se nikdy nevyvinulo k tomu, aby vykonávalo pohyb jen tak, pro samotný pohyb. Po nespočet generací se naši předkové probouzeli s vděčností, že vůbec přežili do dalšího dne. Neměli na výběr. Museli trávit hodiny chůzí, hledáním potravy, kopáním kořínků a další vyčerpávající prací, aby nezemřeli hlady. Občas sice tančili nebo se věnovali hrám, ale to mělo primárně sociální a společenský význam.

Jakékoli jiné vydávání energie, které nebylo bezpodmínečně nutné, představovalo smrtelné riziko. Naše těla se vyvinula v prostředí, kde byl neustálý nedostatek kalorií. Každá zbytečně spálená kalorie znamenala méně energie pro to jediné, na čem z pohledu evoluce skutečně záleží: na reprodukci a zachování rodu. Výsledkem tohoto dlouhého historického vývoje je hluboký paradox dnešní doby. Naše těla sice potřebují celoživotní fyzickou aktivitu, aby fungovala správně a byla zdravá, ale naše mysl se nikdy nevyvinula k tomu, aby nás k pohybu donutila, pokud to není nezbytně nutné, vysoce příjemné, nebo jinak bezprostředně odměňující.

Když se s tímto pradávným nastavením ocitneme v moderním, postindustriálním světě, narazíme na obrovský problém. Snažíme se nahradit přirozenou nutnost pohybu cvičením – chováním, které je volitelné, a upřímně řečeno, často dost nepříjemné. I když nás lékaři, trenéři a učitelé tělocviku neustále přesvědčují o nutnosti pohybu, naše podvědomí se mu brání. Podle rozsáhlého průzkumu americké vlády z roku 2018 si téměř všichni dospělí uvědomují, že cvičení prospívá zdraví. Přesto neuvěřitelných 50 procent dospělých a 73 procent středoškoláků nedosahuje ani naprosto minimální úrovně fyzické aktivity. Celých 70 procent dospělých pak přiznává, že ve svém volném čase necvičí vůbec.

Švédský experiment: Když je pohyb povinný

Pokud jsme se tedy vyvinuli k pohybu pouze ve chvílích, kdy to bylo nevyhnutelné nebo nesmírně zábavné, nenabízí se jednoduché řešení? Co kdybychom cvičení udělali povinným a zároveň ho přeměnili ve společenskou událost?

Tato myšlenka zní teoreticky skvěle, ale v praxi naráží na odpor. Přesto existuje místo, kde se tento experiment odehrává v reálném čase. Ve Stockholmu sídlí oděvní společnost Björn Borg, pojmenovaná po slavném tenistovi. V jejím čele stojí generální ředitel Henrik Bunge – muž, který vypadá jako vikingský hrdina a drží rekord v cestě na lyžích na severní pól. Pokud chcete v této firmě pracovat, musíte přistoupit na jedno naprosto nekompromisní pravidlo: povinnou sportovní hodinu.

Neexistují žádné výjimky. Tento rituál platí pro členy představenstva i pro běžné návštěvy. Každý pátek v jedenáct hodin dopoledne se chod společnosti zastaví. Zatímco mezi devátou a desátou hodinou panuje ve firmě takzvaná „tichá hodina“, kdy všichni mlčky přemýšlejí nad svými cíli, úderem jedenácté se atmosféra zcela promění. Generální ředitel, manažeři i pracovníci z podatelny popadnou sportovní tašky a hromadně se přesunou do nedaleké tělocvičny.

Nepředstavujme si ale halu plnou vrcholových atletů. Většina zaměstnanců jsou obyčejní lidé středního věku, někteří mají nadváhu, účastní se i těhotné ženy. Úderem jedenácté trenérka pustí hlasitou, pulzující hudbu a zahájí se intenzivní kruhový trénink. Lidé cvičí ve dvojicích, tahají a zvedají činky, manipulují s těžkými míči, dělají dřepy a soutěží. Všichni se vzájemně povzbuzují a na konci jsou propocení, vyčerpaní, ale smějí se. Ve dvanáct hodin hudba utichne a všichni se vracejí ke svým pracovním stolům.

Tento přístup je extrémně neobvyklý a vyvolává řadu etických otázek. Když Henrik Bunge tento režim zavedl, zhruba dvacet procent zaměstnanců podalo výpověď. Nelíbila se jim představa, že by je zaměstnavatel měl nutit potit se a cvičit. Ti, kteří zůstali, ale dnes tvrdí, že přínosy dalece převažují nad negativy. Pro mnohé je to jediný pohyb za celý týden. Společné cvičení navíc láme bariéry. Jak poznamenal jeden ze zaměstnanců, Švédové jsou povahou plachý národ a k otevřenosti obvykle potřebují skleničku alkoholu. Společné fyzické vyčerpání však funguje mnohem spolehlivěji, buduje pocit komunity a vzájemné podpory. Úroveň kondice všech pracovníků se navíc dvakrát ročně měří, aby vedení (v anonymizované rovině) vidělo reálné výsledky.

Hranice naší svobody a libertariánský paternalismus

Švédský model je efektivní, ale v mnoha ohledech problematický. Filozoficky naráží na principy svobodné vůle. V západní společnosti si velmi ceníme práva na špatná rozhodnutí. Dospělý člověk má nezpochybnitelné právo jíst nezdravě, kouřit, nenosit v zimě čepici a stejně tak má právo sedět celý den na gauči.

Moderní společnost často spoléhá na koncept takzvaného „libertariánského paternalismu“. Zní to složitě, ale princip je jednoduchý: instituce by nám měly pomáhat dělat ta nejlepší možná rozhodnutí pro náš život, ale nesmí nám sebrat svobodu volby. Tento přístup upřednostňuje nenápadné pošťuchování před tvrdým nátlakem. Místo toho, aby vláda zakázala kouření, uvalí na cigarety obrovské daně a polepí krabičky děsivými obrázky. Místo toho, abychom se museli složitě přihlašovat k dárcovství orgánů, jsme dárci automaticky a musíme se aktivně odhlásit, pokud s tím nesouhlasíme. Zastánci tohoto přístupu tvrdí, že stejně jako máme právo ničit si zdraví kouřením, máme plné právo ničit si ho i nedostatkem pohybu.

Proč dobré rady a moderní technologie selhávají

Představme si ředitele firmy, který vidí, že jeho zaměstnanci jsou nemocní z nedostatku pohybu, ale nechce volit tvrdou švédskou cestu příkazů. Nebo rodiče, který se marně snaží odtrhnout teenagera od obrazovky. Jaké mají možnosti?

Běžné prostředí k pohybu nevybízí. Máme-li na výběr mezi měkkým křeslem a propoceným tréninkem, křeslo téměř vždy vyhraje. Pomalá, racionální část našeho mozku sice chápe zdravotní přínosy, ale instinkty křičí: „Raději ne.“ K tomu se přidávají vnější překážky – chybějící čas, stres, města bez chodníků, špatně dostupná schodiště. Svou roli hraje i genetika. Vědcům se v laboratořích podařilo vyšlechtit myši, které jsou buď instinktivně závislé na běhání v kole, nebo k němu naopak mají hluboký vrozený odpor. I studie na lidech ukazují, že někteří z nás zkrátka podědili předpoklady k mírně nižší ochotě se hýbat.

Během desetiletí proběhly stovky experimentů s cílem najít zaručený recept, jak lenochy zvednout ze židle. Zkoušelo se všechno. První skupinou jsou informační kampaně – přednášky, letáky nebo rozdávání chytrých hodinek a náramků, které počítají kroky. Další přístup je behaviorální – lékaři vypisují recepty přímo na konkrétní dávky cvičení, rozdávají se permanentky do posiloven zdarma, lidem se za pohyb platí, nebo jsou naopak pokutováni, pokud necvičí. Poslední variantou jsou změny prostředí – budování cyklostezek a architektura, která lidi navádí ke schodům místo k výtahům.

A výsledek? Občas se dostaví dílčí úspěchy. Výborným příkladem je pečlivě vedená studie z Nového Zélandu z roku 2003 (publikovaná v British Medical Journal). Vědci sledovali devět set velmi neaktivních lidí ve věku od čtyřiceti do sedmdesáti devíti let. Polovina z nich dostávala běžnou péči. Druhé polovině lékaři předepsali konkrétní cvičení, v průběhu tří měsíců jim několikrát volali a pravidelně jim poštou zasílali materiály od sportovních specialistů. Po roce snažení byl výsledek následující: skupina s předepsaným pohybem cvičila v průměru o 34 minut týdně více než kontrolní skupina.

Zní to jako úspěch, ale ve skutečnosti to znamená méně než pět minut pohybu denně navíc. Obrovské množství energie, peněz a práce zdravotníků přineslo jen velmi drobný posun. Když projdeme stovky podobných špičkových studií, narazíme stále na stejný závěr – tyto zásahy často zcela selžou, a pokud už zafungují, jejich efekt je malý. Nástroj, který funguje v jedné studii na vysokoškolácích v Los Angeles, naprosto selže u časově vytížené matky na předměstí Tokia nebo u starší paní v Londýně. Lidé jsou příliš rozmanití na to, aby na ně platil jeden univerzální recept.

Výzkumy, které se snaží profilovat typického člověka, jenž pravidelně cvičí, došly k dost banálním závěrům: cvičí lidé, kteří už cvičili v minulosti, jsou zdraví, nemají nadváhu, mají vyšší vzdělání, věří si a hlavně – pohyb je prostě baví. Je to asi tak objevné zjištění, jako fakt, že do galerií chodí lidé, kteří mají rádi umění.

Skutečná podstata nutnosti a zábavy

Pokud chceme lidem skutečně pomoci hýbat se, musíme se přestat křečovitě usmívat a přiznat si krutou pravdu: cvičení pro zdraví a kondici je nepřirozené, moderní a navíc nepovinné chování. Musíme se zaměřit na to, proč nám v dnešní době chybí dvě základní věci: pocit nevyhnutelnosti a pocit odměny.

Začněme nevyhnutelností. Miliarda lidí na světě, která nemá dostatek pohybu, moc dobře ví, že by měla cvičit. Jenže mezi slovy „měl bych“ a „potřebuji to pro přežití“ je obrovská propast. Člověk nepotřebuje cvičit, aby se dožil zítřka. Mnoho lidí žije bez jakéhokoli cvičení poměrně dlouhý život. Ano, nedostatek pohybu prudce zvyšuje riziko srdečních chorob, cukrovky a dalších civilizačních nemocí, ale ty obvykle udeří až ve středním věku a moderní medicína je dokáže do jisté míry léčit. Ve Spojených státech polovina populace prakticky necvičí, ale průměrná délka života se tam drží kolem osmdesáti let. Náš mozek zkrátka vyhodnocuje bezprostřední rizika, nikoliv ta, která nastanou za třicet let.

Moderní svět navíc zničil veškerý mimovolný, nutný pohyb. Dnes je možné prožít celé dny, týdny i roky, aniž bychom byť jen na minutu zrychlili tep nebo se zapotili. Sedneme do auta, vyjedeme výtahem, pracujeme na židli. Vodu máme otočením kohoutku, jídlo nám doveze kurýr, prádlo vypere pračka a podlahu vyluxuje robotický vysavač. Většinu těchto vynálezů milujeme právě proto, že nás zbavily úmorné fyzické dřiny, které se naši předkové snažili celou evoluci vyhnout.

Dalším důvodem proti pohybu je časová náročnost. Poprvé v lidské historii platí paradox, že bohatší vrstvy se hýbou více než ty chudší. Lidé s flexibilní pracovní dobou a dostatkem prostředků si čas na trénink najdou. Ovšem ti, kteří dojíždějí hodiny do práce, mají pevnou pracovní dobu a starají se o děti a staré rodiče, nemají prostor. Když už přijde víkend a volný čas, nahromaděná únava z celého týdne udělá z představy cvičení noční můru.

A pak je tu otázka zábavy. Berme to selským rozumem – i ten nejzastavenější člověk si nakonec najde čas na to, co ho baví. Kdyby bylo cvičení přirozeně příjemné, lidé by si ho prioritizovali stejně jako sledování televize, sociálních sítí nebo klábosení s přáteli. Jenže pro netrénovaného člověka je námaha emocionálně prázdná a fyzicky bolestivá. Evoluce nás naprogramovala tak, abychom milovali chování, které vede k reprodukci – jídlo, sex, pocit bezpečí. Fyzická námaha, která nevede k zisku potravy nebo záchraně života, je mozkem vnímána jako trestuhodné plýtvání vzácnou energií. Pokud by se náš pravěký předek rozhodl z nudy uběhnout pět kilometrů, vážně by ohrozil svou šanci na přežití. Není tedy nic nelogického na tom, že dnešní neaktivní lidé odmítají cvičit. Cvičení je z pohledu přírody zbytečné, nepohodlné a bolestivé.

Extrémní podmínky a síla smečky

Představme si běžce, který se chystá na ikonický Bostonský maraton. Rok 2018 přinesl počasí, které se dalo popsat jedině jako katastrofální. Teplota klesla těsně nad bod mrazu. Celé hodiny prudce pršelo a foukal silný, ledový protivítr o rychlosti přes padesát kilometrů v hodině. Běžci čekali na startu promáčení na kost, hřiště u střední školy, odkud se vybíhá, se proměnilo v obrovské bahniště.

Rozumný člověk by v takovém počasí ani nevyšel se smetím. Kdyby šlo těm pětadvaceti tisícům lidem jen o to, aby uběhli dvaačtyřicet kilometrů pro své zdraví, zrušili by to a zaběhli si to o den později za slunečného počasí. Ale oni tam stáli, namazaní vazelínou proti odřeninám od mokrého oblečení, na nohou igelitové sáčky a v očích obavy z podchlazení. Závod se stal peklem, kde mokré boty těžkly s každým krokem a jedinou motivací nezastavit byl strach z toho, že při zastavení tělo okamžitě prochladne. Hned v cíli většina toužila jen po tom zalézt pod horkou sprchu a do postele.

Proč to udělali? Odpovědí je sociální tlak a pocit sounáležitosti. Běžci se necítili jako osamělí jedinci, ale jako součást vojenské jednotky, která sdílí extrémní utrpení. Maratony jsou tradicí, běžíte nejen za sebe, ale pro ty, kteří se dívají, i pro ty, s nimiž se dělíte o trať. Vzdat to znamená stát se zbabělcem v očích ostatních. Tlak vrstevníků je jednou z nejsilnějších motivačních sil v lidské psychologii.

Lidé jsou hluboce sociální tvorové. V celé naší historii jsme těžkou práci vždy vykonávali ve skupinách. Ženy lovců a sběračů hledaly potravu a vykopávaly kořínky společně a během toho si povídaly. Muži vyráželi na lov ve skupinách. Zemědělci obdělávali pole, seli a sklízeli společně, v týmech. Naše mozky jsou doslova naprogramovány k tomu, abychom si užívali činnosti vykonávané s ostatními lidmi, abychom si pomáhali a abychom se nesmírně starali o to, co si o nás ostatní myslí.

Proto všechny dobré rady nabádají k tomu, abychom necvičili sami. Když nám docházejí síly, ostatní nás povzbudí. Když chceme všeho nechat, přítomnost přátel nás udrží ve hře. Většina lidí nevstane brzy ráno na trénink kvůli sobě, ale proto, že předtím slíbili kamarádovi, že ho nenechají ve štychu.

Chemická laboratoř našeho mozku

Pokud se dostaneme přes počáteční odpor a skutečně cvičíme, naše tělo nás může odměnit koktejlem chemických látek, které vyvolají stavy podobné euforii, otupí bolest a zklidní mysl. Náš mozek vyrábí vlastní verze silných farmak, aby nás odměnil za to, že jsme dělali něco užitečného pro přežití. Má to ale jeden zásadní háček – vlivem špatného evolučního designu tento systém odměňuje převážně ty, kteří už jsou fit, a krutě trestá ty, kteří začínají od nuly.

Podívejme se na čtyři klíčové chemikálie:

Dopamin

Tato molekula je naprostým základem mozkového systému odměn. Funguje jako interní zpráva, která říká: „To bylo skvělé, udělej to znovu.“ Evoluce ho nasadila k odměňování sexu, jedení kalorického jídla a také pohybu. Jenže má tři vážné nedostatky, pokud se snažíte začít cvičit. Zaprvé, dopamin se uvolňuje až během cvičení. Nedonutí vás tedy vstát z gauče. Zadruhé, lidé, kteří nejsou zvyklí cvičit, mají dopaminové receptory mnohem méně aktivní než trénovaní sportovci. Zatřetí, obézní lidé mají dokonce prokazatelně méně aktivních dopaminových receptorů v mozku. Lidé s nadváhou a bez kondice tak musí bojovat měsíce, než se jejich receptory probudí natolik, aby jim pohyb začal dělat radost. Jakmile se to ale stane, může vzniknout až drobná závislost na cvičení – trénovaný člověk začne být po třech dnech bez pohybu nevrlý a podrážděný, protože jeho receptory si vyžadují svou dávku.

Serotonin

Tento neurotransmiter odpovídá za pocity štěstí a pohody, ale má na starosti i sebekontrolu a kvalitu spánku. Mozek ho produkuje při laskavém fyzickém kontaktu, péči o děti, pobytu na slunci, ale také při cvičení. Dostatek serotoninu nám pomáhá nepodlehnout špatným impulzům. Nízká hladina serotoninu naopak vede k úzkostem, depresím a nedostatku sebekontroly. Cvičení často zabírá na deprese stejně dobře jako silné léky. Ale znovu tu vládne bludný kruh: lidé, kteří necvičí, mívají nižší aktivitu serotoninu. Kvůli tomu jsou náchylnější ke špatné náladě a nemají sílu překonat impulz vykašlat se na trénink. Proto zůstávají neaktivní a jejich serotonin zůstává nízký.

Endorfiny

Přírodní opiáty, kterými si naše tělo otupuje bolest. Jsou slabší než morfin, ale fungují na stejném principu – tlumí diskomfort a vyvolávají pocity euforie. Umožňují nám jít na dlouhou túru, aniž bychom vnímali pálící svaly a puchýře na nohou. Problém je v tom, že endorfiny se do krevního oběhu začnou vyplavovat až zhruba po dvaceti a více minutách opravdu intenzivní, tvrdé práce. Zkrátka, musíte už mít slušnou fyzičku, abyste vydrželi tak dlouho a tak tvrdě pracovat a tuto opiátovou odměnu si vůbec vyzvedli.

Endokanabinoidy

Dlouho se věřilo, že za slavné „běžecké opojení“ (runner’s high) mohou endorfiny. Dnes už víme, že hlavní roli hrají endokanabinoidy – látky, které jsou tělu vlastní verzí účinné složky marihuany. Způsobují silné, slastné uvolnění a zvyšují smyslové vnímání. Předpokládá se, že se tato schopnost vyvinula, aby pomohla pravěkým lovcům udržet zostřené smysly při takzvaném vytrvalostním lovu, kdy zvíře dlouhé hodiny stopovali a štvali k smrti. Pro běžného začátečníka je to ovšem naprosto irelevantní. Kanabinoidy se spouští až po několika hodinách těžkého výkonu a ne každý člověk má vůbec geny, které by tento proces umožňovaly.

Celý tento chemický systém tvoří začarované kruhy. U sportovce, který pravidelně běhá, mozek vyplavuje radost a usnadňuje další běh. U člověka se sedavým způsobem života je systém odměn zakrnělý. Náš mozek, vyvinutý pro aktivní lovce, prostě neumí správně odměnit gaučového povaleče, který se rozhodl poprvé po letech zvednout činku.

Jak mozek oklamat: “Nudges” a “Shoves”

Základním pravidlem tedy je: Přestaňme si namlouvat, že cvičení je od počátku čistá zábava. Pokud se snažíte začít, musíte si vybrat pohyb, který nenávidíte ze všech nejméně, a mozek během něj co nejvíc rozptýlit. Pomáhá hudba, audioknihy, cvičení v krásném venkovním prostředí nebo návrat k hravosti skrze tance a hry. Zaměřte se na časové cíle (vydržím tam 30 minut) místo výkonnostních (uběhnu 5 kilometrů), abyste nebyli hned zklamaní.

To nejtěžší ale zůstává – jak udělat z pohybu něco nutného? Švédský ředitel na to šel nátlakem. Naštěstí existují i cesty dobrovolného donucení sama sebe, které můžeme rozdělit na měkké pošťuchování a tvrdší tlak.

Měkkému pošťuchování budeme říkat „Nudges“ (šťouchance). Nemění vaši svobodu volby, jen dělají ze cvičení jednodušší, výchozí variantu. Připravíte si večer sportovní oblečení k posteli, aby bylo to první, co ráno uvidíte (někdo v něm dokonce rovnou spí). Nastavíte si pevný blok v kalendáři, využíváte aplikace s upozorněními nebo si cíleně vybíráte trasy, kde musíte jít po schodech.

Tvrdší variantou jsou „Shoves“ (postrčení). Je to forma nátlaku, ke kterému se dobrovolně uvážete předem. Klasickým příkladem je domluvit si trénink s celou skupinou, zaplatit si drahé startovné na závod ještě předtím, než začnete trénovat, nebo veřejně oznamovat své výsledky na sociálních sítích. Geniálním a extrémním příkladem je využití finančních smluv. Existují platformy (např. StickK.com), kam pošlete obnos peněz a uzavřete závazek. Jedna paní, která léta marně bojovala se cvičením, tam vložila tisíc dolarů s podmínkou, že bude denně chodit čtyři míle. Jejím rozhodčím byl její manžel. Za každý týden, kdy by cíl nesplnila, by systém automaticky odeslal pětadvacet dolarů Národní střelecké asociaci (NRA) – organizaci, kterou tato konkrétní paní z duše nenáviděla a zásadně odmítala její hodnoty. Vidina toho, že její peníze půjdou na nákup zbraní, ji donutila obout tenisky i v ty nejhorší dny. Skutečně tak zvládla chodit celý rok. Je to nátlak? Ano. Ale nátlak vytvořený ze svobodné vůle na sebe sama.

Tento přístup kopíruje tři nejstabilnější sociální instituce: manželství, náboženství a vzdělávání. Všechny tři stojí na veřejném slibu, závazku ke společenství, na podpoře okolí, ale také na jasném odsouzení v případě, že selžete.

Ztracená generace: Děti, školy a pohybová chudoba

Zatímco u dospělých váháme nad tím, zda smíme k pohybu někoho nutit, u dětí máme jasno. Proč? Protože děti ještě nedokážou činit informovaná rozhodnutí ve vlastním zájmu. Nutíme je jíst zeleninu, jít včas spát, chodit do školy a sedět v autosedačkách.

Přesto jako společnost v oblasti dětského pohybu tragicky selháváme. Náš organismus se řídí pravidlem spotřeby: buduje kapacity pouze tam, kde cítí poptávku (zátěž). Minimálně hodina střední až vysoké fyzické aktivity denně je pro dítě absolutně nezbytná, aby se mu správně vyvinuly svaly, srdce, cévy, trávení, kosti a co je nejdůležitější, i samotný mozek. Pohybově aktivnější děti se lépe učí, jsou chytřejší, vykazují vyšší pocity štěstí a mnohem méně trpí depresemi.

Čísla jsou ale neúprosná a hrůzná. Světová zdravotnická organizace (WHO) uvádí, že na celém světě nedosahuje 81 procent dětí ani minimálního hodinového limitu denního pohybu. A situace se s věkem horší – čím starší děti jsou, tím víc sedí. Dívky cvičí ještě méně než chlapci. Příčin je celá řada. Obrazovky všeho druhu si uzurpují volný čas, cesty do školy pěšky prakticky vymizely, ulice nejsou vnímány jako bezpečné pro dětské hry.

Největší podíl viny ale nesou vzdělávací instituce. Školy naprosto neomluvitelně omezily tělesnou výchovu. Ve Spojených státech jen 11 procent základních škol zachovává pravidelné pohybové přestávky a u středních škol toto číslo padá na děsivá 2 procenta. Mnohde byl tělocvik obětován na oltář přípravy na standardizované testy. Například stát Massachusetts formálně v zákonech vyžaduje tělesnou výchovu, ale úřady před lety zrušily povinné minimum hodin, aby zbylo víc času na biflování k testům. Výsledek? Děti zde mají tělocvik zhruba 18 až 22 minut denně a více než polovinu tohoto času stráví neaktivně – čekají v zástupech nebo sedí na lavičce, než na ně přijde řada. Je to absurdní situace, protože právě dostatečný pohyb vede ke zvýšení studijních výsledků a zlepšení disciplíny, nikoli k jejich propadu. Fyzické tělo a racionální mysl zkrátka nelze oddělit.

Zcela nefunkční je v mnoha případech i podpora sportovních talentů na školách. Zcela se převrátil smysl pohybu do takzvaného inverzního systému. Funguje to tak, že čím více studenti sportují, tím větší je pravděpodobnost, že budou postupně vyřazováni a usazováni na střídačku, zatímco ve hře zůstane jen hrstka těch nejlepších reprezentantů, pro které je vybudována infrastruktura.

Tato epidemie sedavosti se bohužel plně promítla i na půdu univerzit, které by měly být nositelem pokroku. Většina vysokých škol v minulosti pohyb povinně vyžadovala – například i slavný Harvard, který tělocvik zavedl v roce 1920. V roce 1970 od něj ale potichu a plošně upustil. Univerzity dnes obhajují zrušení pohybu tím, že jejich úkolem je tříbit mysl a že nutit dospělé studenty cvičit je neetické a hraničí to s diskriminací obézních studentů. Ale to je obrovská chyba. Vysokoškoláci procházejí bezprecedentní krizí duševního zdraví, čelí lavině depresí a úzkostí. Přitom jen velmi krátké a úderné cvičení dokáže vědecky prokazatelně zvýšit schopnost učení a koncentrace. Kdy jindy by měli studenti pěstovat návyky, než na univerzitě? Data jasně říkají, že 85 procent studentů, kteří na univerzitě sportovali, pokračují v pohybu i ve stáří, zatímco 81 procent neaktivních studentů zůstane lenochy až do konce života. Samozřejmě, je nutné vyloučit jakékoliv ztrapňování tloušťkou, nesmí jít o nekompetentní vybírání do týmů, kde nešikovní jedinci trpí ponižováním, ale rezignovat na samotný princip je civilizační chybou.

Závěr

Nedostatek fyzické aktivity zabíjí ve Spojených státech podle zpráv Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) přibližně 300 000 lidí ročně. To je třicetkrát více než při dopravních nehodách. Celosvětově má nedostatek pohybu na svědomí 5,3 milionu mrtvých, což je srovnatelné s počtem obětí kouření. Přesto neexistují zákony, které by nás nutily se hýbat, tak jako musíme nosit v autě bezpečnostní pásy. Oběť autonehody totiž vidíme hned, je to krvavá a hlasitá tragédie. Infarkt nebo selhání orgánů o desítky let později v tichu nemocničního pokoje nikoho tolik neděsí.

Z pohledu přírody jsme perfektní stroje navržené k sezení, uchovávání energie a sdružování se do kmenů. Naší jedinou šancí v dnešním světě blahobytu je neponechat pohyb náhodě a vůli. Musíme si kolem sebe postavit umělé sociální struktury, najít si k sobě lidi, zavázat se k pevným krokům a obelstít svůj vlastní pravěký mozek dříve, než nás naše vrozená a zcela pochopitelná pohodlnost definitivně zahubí.

ZDROJ: Exercised: The Science of Physical Activity, Rest and Health