Cesta poddajnosti
Jak přeměnit sílu protivníka ve vlastní vítězství a vybudovat pevný charakter
Skutečné mistrovství v bojovém umění nespočívá v hrubé svalové síle ani v touze někoho zranit. Když slabší člověk dokáže bez námahy položit na lopatky mohutného protivníka, nepoužívá magii, ale dokonalou souhru těla, mysli a přírodních zákonů. Principy vytvořené profesorem Džigoró Kanóem ukazují, jak lze staré vojenské dovednosti přetavit v moderní systém tělesné i duševní výchovy, který slouží celé společnosti.
Síla ukrytá v jemnosti a ústupnosti
Představte si mohutný dub a pružný rákos ve vichřici. Dub se vzpírá každému poryvu větru celou svou masou, až pod náporem praskne a vyvrátí se z kořenů. Pružný rákos se naopak větru podvolí, ohne se přesně tím směrem, kterým vzdušný proud tlačí, a jakmile bouře poleví, narovná se zcela nepoškozený. Právě tento obraz dokonale vystihuje podstatu rčení, že poddajnost a jemnost snadno získávají převahu nad hrubou a nepružnou silou.
Běžný přístup k fyzickému střetu staví na prosté rovnici: větší svaly, větší hmotnost a větší úder znamenají automatickou převahu. Pokud se však střetnou dvě protichůdné síly čelně, vyhrává pouze ta početnější či objemnější. Skutečné umění boje ale začíná v momentě, kdy odmítneme hrát soupeřovu hru. Když na vás útočník zatlačí vší silou, přirozený instinkt velí zatlačit proti němu. Co se ale stane, když místo odporu jednoduše ustoupíte a zatáhnete jej přesně ve směru jeho vlastního pohybu? Soupeř, poháněný vlastní setrvačností, ztratí rovnováhu a zřítí se k zemi. Bojové umění není pouhým uplatněním brutální fyzické síly; jeho podstatou je využití těla i mysli co nejúčelnějším způsobem.
Rozdíl mezi původním bojovým systémem (džúdžucu) a jeho moderní, zušlechtěnou formou (džúdó) tkví v posunu od pouhé fyzické techniky k celoživotní cestě. Doslovný překlad starého názvu vyjadřuje „jemnou techniku“ či „jemnou dovednost“, zatímco nový název znamená „jemnou cestu“. V původní praxi hrála hlavní roli ryze bojová složka – snaha zneškodnit protivníka. V nově uspořádané škole Kodokan džúdó však bojová stránka netvoří celou náplň, ale představuje pouze jeden z dílčích prvků. Lze to přirovnat k boxu: v boxu tvoří samotný boj a výměna úderů celou podstatu disciplíny, zatímco v moderní jemné cestě je zápasový prvek pouze jedním rozměrem z mnoha a není mu přikládán přehnaný význam.
Tři pilíře harmonického rozvoje
Bojová metoda přetvořená pro moderní společnost stojí na třech základních pilířích, které musí fungovat v naprostém souladu:
- Rovnoměrný tělesný rozvoj a vytrvalost: Cvičení působí na všechny části lidského těla vyváženě. Nerozvíjí pouze izolované svalové skupiny, ale buduje celkovou fyzickou zdatnost a odolnost, a to s minimálními nároky na čas i finanční prostředky.
- Duševní bystrost a intelektuální pohotovost: Cvičenec se učí vnímat prostor, bleskově vyhodnocovat měnící se situaci a nacházet řešení pod tlakem.
- Mravní a charakterová výchova: Návyky správného jednání vyrůstají z neustálého souběžného zapojování mysli a těla. Člověk se učí pečlivé rozvaze spojené s rychlým jednáním, zásadám čestného jednání (fair play) a odhodlání odvádět za všech okolností to nejlepší, čeho je schopen.
Součástí této filozofie je i estetické vnímání existence – například hodnota spočívající v tom, že člověk raději přijme elegantní a důstojnou porážku, než aby zvítězil surovým násilím. Tělesná cvičení a morální zásady se tak stávají nástrojem pro přetvoření celé osobnosti.
Od policejních chvatů k moderní výchově
Zrod tohoto celistvého systému byl odpovědí na společenské změny i osobní hledání. Mladý Džigoró Kanó nebyl od přírody obdařen mohutnou postavou; byl to neduživý mladík s bledou tváří a chabým svalstvem. Měl však nezdolného ducha. Právě jeho tělesná slabost jej přivedla k hledání mistrů starých bojových škol v době, kdy japonská společnost odvracela tvář od vlastních tradic jako od přežitku a mladí lidé se nadšeně věnovali evropským sportům a gymnastice.
Jeho první učitel patřil k džúdžucu škole Tendžin Šinjó (Tenjin Shinyo), jejímž hlavním cílem bylo učit policisty zneškodnit a zadržet zločince bez jejich zranění. Později hledal vedení u mistra džúdžucu školy Kitó (Kito), jež se specializovala na ovládání a porážení protivníků v těžké válečné zbroji. Po zvládnutí těchto dvou zcela odlišných a krajních přístupů začal zkoumat další směry – vyhledával poslední žijící pamětníky feudálních vojenských tradic a studoval staré rodinné písemnosti a dokumenty předávané po generace.
Z tohoto důkladného zkoumání vzešlo poznání, že staré formy, vytvořené pro feudální společnost, nemohou v nezměněné podobě vyhovovat moderní mírové době. V červnu roku 1882 byla v buddhistickém chrámu v tokijské čtvrti Šitaja otevřena soukromá tělocvična nazvaná Kodokan. Původní vojenské řemeslo bylo přetvořeno v systém tělesného a mravního vzdělávání. Odpor konzervativních kritiků, kteří namítali, že bojové praktiky nemají v civilizovaném státě své místo, byl překonán tím, že se bojový prvek podřídil vyššímu výchovnému cíli. Systém nezůstal uzavřenou dogmatickou naukou; sám zakladatel otevřeně přiznával, že jeho škola není v každém detailu dokonalá, stále ji rozvíjí a zkoumá, protože na světě neexistuje věc, kterou by nebylo možné zlepšit.
Když technika překoná hrubou sílu: David a Goliáš na tatami
Účinnost jemného principu v praxi dokládají skutečné střety s představiteli západních silových sportů, kteří spoléhali výhradně na svou mohutnost.
V roce 1885 se stal prvním zahraničním žákem školy Kodokan americký učitel angličtiny, doktor F. W. Eastlake. Tento urostlý zápasník těžké váhy s jistotou prohlašoval, že bez sebemenších potíží zvládne tři běžné Japonce najednou. Byla dojednána výzva s jasnou podmínkou: Američan se utká s jedním z nejmenších žáků tělocvičny, a pokud prohraje, vstoupí do učení. Na žíněnkách se tak střetl americký Goliáš s drobným japonským Davidem. Mohutný vyzyvatel okamžitě sevřel malého soupeře za paže a ramena ve snaze uplatnit drtivý stisk. Místo paniky a přetlačování však drobný obránce vyčkával. Během několika sekund začaly svaly v rukou útočníka pod vlivem napětí ochabovat a unavovat se. V momentě, kdy sevření polevilo, malý David bleskově vyvlékl svou levou ruku, obepnul pas soupeře a v jediném okamžiku byl mohutný Američan složen na zem. Zaskočený zápasník překonal svůj údiv, uznal převahu principu a nadšeně zatleskal.
Podobná situace nastala během cesty parníkem přes Indický oceán do Evropy. Na palubě lodi se plavil obrovský, svalnatý ruský zápasník, který vyzýval na souboj kteréhokoliv z cestujících. Jediný, kdo výzvu přijal, byl drobný japonský profesor. Rus měl dokonce ze soucitu k jeho postavě obavu, aby si drobný vyzyvatel zbytečnou odvahou neublížil. Kolem provizorního zápasiště na palubě se shromáždili přihlížející. Bez zdlouhavých manévrů byl obrovský muž nadzvednut na zádech drobného protivníka a přehozen přes rameno. Těžce dopadl na palubu, avšak zvítězivší mistr pohotově vložil svou vlastní paži pod soupeřovu hlavu, aby ztlumil náraz a předešel nebezpečnému úrazu. Ačkoliv poražený silák několik dní zklamáním s nikým nepromluvil, nakonec se mezi oběma muži zrodilo pevné přátelství.
Tyto příběhy jasně ukazují hranice možností: bojové umění nečiní zázraky a nikdo nemůže zcela uniknout svým fyzickým a morálním limitům. V rámci těchto přirozených mezí je však pozoruhodné, jakých výsledků lze dosáhnout, pokud člověk jedná v souladu s mechanikou pohybu a nenechá se unést vztekem.
Šíření myšlenky ve světě a úskalí nepochopení
S rostoucím zájmem o japonské bojové dovednosti se po celém světě začaly objevovat první tělocvičny. V Evropě stálo v čele bádání a praxe především Anglie, následovaná Německem a Francií; zprávy o cvičení přicházely i z Maďarska, zatímco ve Spojených státech vznikala střediska zejména na západním pobřeží pod vedením japonských přistěhovalců.
Šíření skutečného ducha této disciplíny na Západě však naráželo na zásadní překážku – nedostatek způsobilých učitelů. Aby mohl instruktor plnohodnotně předat hloubku systému cizincům, musí bezpodmínečně splňovat tři kvalifikace:
- Dokonalé porozumění praktické stránce umění,
- Úplné zvládnutí jeho teorie a filozofie,
- Dostatečnou znalost cizího jazyka pro přesné vysvětlení myšlenek.
Mnozí tehdejší učitelé ovládali praxi i teorii, ale nedokázali své myšlenky jazykově vyjádřit. Jiní měli teoretické vědomosti a jazykové schopnosti, ale postrádali hlubší praktickou zkušenost. V důsledku toho západní veřejnost často vnímala cvičení pouze jako exotický sport či soubor triků pro sebeobranu, nikoliv jako celistvý nástroj pro zušlechťování člověka.
Zatímco domácí studenti přistupovali k tréninku s naprostou vážností a vnitřním přesvědčením, mnozí cizinci začínali cvičit spíše ze zvědavosti. Existovaly však výjimky. Mezi zahraničními studenty v Tokiu vynikal pan Steers z Anglie, který pro studium projevil nevídané odhodlání: ve své vlasti nenašel nikoho, kdo by mu mohl zprostředkovat hlubší znalosti, a proto prodal dům, urovnal veškeré rodinné záležitosti a odcestoval do Japonska s jediným cílem – plně se zasvětit studiu jemné cesty.
Zajímavé je i fyziologické srovnání cvičenců: lidé ze Západu mají zpravidla mohutnější stavbu těla a disponují větší silou v horní polovině trupu, avšak bývají slabší v dolní části těla, zejména v oblasti pasu a středu těla, což je pro udržení rovnováhy a provádění hodů klíčové.
Pohyb pro celý národ, nikoliv elitu
Smysl tělesné kultury přesahuje hranice sportovních kolbišť. Když se národ účastní mezinárodních sportovních událostí, hlavním smyslem je sblížení kultur a posílení vzájemných vazeb mezi Východem a Západem. Mezinárodní soutěžení sice může dodat impuls národnímu tělovýchovnému rozvoji, ale vrcholný sport nesmí být samoúčelný.
Skutečným cílem výchovy není vytvářet úzkou skupinu vybraných špičkových atletů a rekordmanů. Prvořadým úkolem je všeobecný tělesný a mravní rozvoj celé společnosti. Zdokonalení těla a vytříbení charakteru musí být dostupné každému, od školní mládeže po dospělé, aby každý jednotlivec dokázal využít svůj potenciál ve prospěch mírového a spořádaného soužití.
