Pátý stupeň: Bojová umění ve stáří
Co se děje s bojovníkem, když zestárne
Většina bojových systémů pečlivě popisuje, jak se z nováčka stává zkušený praktik. Co ale přijde potom, když tělo začne vypovídat službu a lidé, kteří šli před námi, už nejsou? Proč někteří staří mistři i v nemocničních pantoflích dokážou ubránit střed místnosti, zatímco jiní se “rozpadají”? A jak se mění vztah k mladým žákům, ke sparingu a k vlastnímu zdraví, když se z bojovníka stává člověk, který víc vidí, než dělá?
Každý, kdo začal cvičit bojové umění jako mladý člověk, dostal do vínku mapu. Na ní byly vyznačeny pásky, zkoušky, techniky a stupně. Mapa ale má jednu zvláštnost: čím dál po ní jdete, tím je prázdnější. Kdo dnes překračuje sedmdesátku a cvičí půl století, zjišťuje, že pro tuto část cesty neexistují skoro žádné pokyny. Důvod je prostý a trochu krutý: lidé, kteří šli před námi, už většinou nejsou mezi námi, aby nám to vyprávěli.
O to víc se o stáří mluví z úst mladých. Mladí cvičenci mají často jasnou představu, co by měli starší praktici dělat a jak by měli trénovat. Něco z toho je k smíchu, něco připomíná názory, které jsme sami kdysi měli. Tento text se pokouší podívat na stárnutí v bojových uměních zevnitř – očima lidí, kteří trénují desetiletí a teď sami vstupují do období, o kterém jim nikdo nic říct nedokázal.
Dveře bez návodu
Některé školy karate spojovaly mistrovské stupně s etapami životního vývoje. Inspirace přicházela z buddhistických a šintoistických představ. Jeden takový systém, jak se předával v okruhu žáků mistra Cutomu Óšimy, rozlišoval pět úrovní:
- Pevná půda pod nohama. Člověk získává základy a první tušení, o čem celá věc je.
- Nebojácnost a zapálení. Období horlivosti, kdy se cvičenec vrhá do všeho po hlavě.
- Intuice a sebeovládání. Roste schopnost vycítit situaci a ovládnout sebe sama.
- Vliv na druhé. Už nejde jen o vládu nad sebou, ale o schopnost ovlivnit skupinu. Je to stupeň učitele, člověka, který tichým slovem něco prosadí a ostatní naslouchají. Patří sem péče o komunitu a o rodinu.
- Duchovnost. Jediné, co se o ní říkalo: jsou to dveře. Přijdeš k nim, otevřeš je – a jsi tam.
Jiný návod k pátému stupni neexistoval. Praktická náplň zkoušky pro tuto úroveň ale nebyla nijak mlhavá. Zkoušelo se znání životně důležitých míst na těle, oživovací techniky a další věci související se zdravím. Vedle nich stály jemnější cvičení – například sparing na velmi krátkou vzdálenost, kdy oba stojí těsně proti sobě, jeden se pokusí o jediný úder a druhý jej musí vykrýt a odpovědět. Při takové vzdálenosti už není čas na úvahy ani na velké pohyby. Zůstává jen vnímání a okamžitá reakce.
Zpětně se ukázalo, že tyto stupně nebyly jen poetickou ozdobou. Kdo cvičil celý život, poznal je na vlastní kůži jako skutečné etapy, kterými prošel.
Licence, svitky a řidičský průkaz
Staré japonské školy, jejichž kořeny sahají do 17. století, mají vlastní systémy osvědčení. Ellis Amdur, který je nositelem licencí ve školách Araki-rjú a Tenšin Bukó-rjú, je popisuje velmi střízlivě.
V Araki-rjú začíná cesta stupněm kirigami, což doslova znamená „odstřižený papír“. Obraz je názorný: žák dostal část učiva, jako by se ze svitku odřízl kus a předal se mu. Když později obdrží zbytek, obě části se symbolicky slepí dohromady – značí to, že se naučil celou tradici. Následuje mokuroku a nakonec inkadžó, termín buddhistického původu, který označuje potvrzení osvícení. Spolu s ním se obvykle předává i nejvyšší licence.
Na nejvyšších stupních se pracuje se symbolikou esoterického buddhismu šingon. Mnozí z toho usuzují, že jde o duchovní učení. To je ale omyl. Není to spiritualita v tom smyslu, jak ji běžně chápeme. Je to způsob, jak „hacknout“ vlastní nervovou soustavu, aby byl bojovník účinnější. Amdur to přirovnává k situaci, kdy se v kostele strhne rvačka a někdo strhne ze zdi kříž a použije ho jako kyj. Z pohledu buddhisty je takové využití posvátných tradic k ovládnutí druhých vlastně znesvěcením. Bohové se v těchto školách zmiňují, ale slouží jako nástroje. Jedna ze škol má dokonce úvodní prohlášení, podle něhož Japonsko upadlo a skrze meč velkého boha z Kašimy se má obrodit a zaujmout místo přední země světa. Je to ideologie imperiální, nikoli mravní.
V Tenšin Bukó-rjú se stupně jmenují šoden (první krok), čúden (prostřední krok), okuden (hluboký krok) a dai mokuroku (velký souhrn). Zní to jako pevný standard, ale není. Když Amdur poslal jednoho ze svých žáků do Japonska, zástupce hlavy školy (sóke dairi) prohlásil, že by mu klidně udělil okuden. Amdur sám ho přitom hodnotil zhruba v polovině čúden. Každý učitel posuzuje úroveň žáka samostatně a často jen podle citu.
Nejvyšší stupeň v tomto pojetí neznamená vrchol. Znamená, že učitel může odejít: žáci slyšeli všechno, co o systému ví.
Kdyby zemřel nebo ho „unesli mimozemšťané“, nic se neztratí. Je to přenos dat – a co s nimi žáci udělají dál, je na nich. Sama nejvyšší licence, často nazývaná menkjo kaiden, je tak spíš řidičským průkazem. Dostanete oprávnění vyjet na silnici, ale tím cesta teprve začíná.
Tradice bez hodností
Úplně jinak vypadá filipínská tradice, kterou předává Maija Soderholmová, držitelka linie visajského stylu eskrimy mistra Sonnyho Umpada. Umpad se narodil v poválečném Cebu a všichni jeho učitelé prošli válkou a bojovali v ní. Nebylo tu nic kodifikovaného. Existovaly kluby, kde se scházeli muži, kteří se znali, a teprve později z nich vznikly školy s pevnějším řádem. Původně šlo o „zahrádkový“ a rodinný styl: jdi se učit k strýci, tamhle za rohem.
Učební plán v pravém smyslu neexistoval. Žák směl sedět u toho, když někdo dělal svou věc, a odkoukat triky a práci se zbraní. Hlavně se učil výměnou úderů. Malý kluk dostal ratanovou hůl, protivník měl druhou a bil ho, dokud se nenaučil bránit. Kdo neutekl a měl bojovného ducha, tomu se ukazovalo dal. Umpad sám opakoval:
„Já tě neučím. Ukazuju ti, co dělám. Pak je na tobě, aby sis to vzal a udělal to svým.“
Hodnosti nebyly žádné. Měřítkem pokroku bylo, jak často tě učitel dokáže zasáhnout – čím méně, tím lépe. Proto ve filipínských bojových uměních existuje tolik různých názvů systémů. Přirozeným „absolutoriem“ bylo, že od učitele odešel, pojmenoval vlastní systém a nesl za něj odpovědnost. Když pak někde prohrál souboj, nebyla to učitelova vina. Seděl vedle něj, učitel byl skvělý – a tím to končilo. Plán pro stáří tu nedával nikdo. Jak to s nadsázkou shrnuje Soderholmová:
“…prostě zestárneš, jsi čím dál mrzutější, upiješ a ukouříš se k smrti a pak o tobě lidé vyprávějí historky.“
Co dělali staří mistři
Když se zeptáme, jak žili staří muži filipínské tradice, odpověď je nepohodlně upřímná. Měli spoustu přítelkyní, hodně pili a hráli o peníze. Kdo chtěl jejich umění, zaplatil. Tak to pokračovalo až do smrti. Filipínská kultura bojových umění byla plná řevnivosti, učitelé se navzájem nesnášeli a neustále se vyzývali. Jedinou úlevou, kterou stáří přinášelo, byla možná ta, že po určitém věku už starého muže nikdo tolik nevyzýval na souboj. Vlastní učitel Soderholmové se ani tak vysokého věku nedožil – zemřel mladší, než je ona dnes.
Generace, která prošla druhou světovou válkou, měla zvláštní povahu. Cebu je přístavní město a v takových městech kvetl černý trh, veškeré čachrování a zločin. Jedni udržovali pořádek zákonnou cestou, druzí svým vlastním způsobem – vybíráním výpalného. Staří muži z té doby byli zlí, každý se jich bál a měli ostrý, nepříjemný humor. Žádné systémy neměli. Mladý muž přišel, řekl „ukaž mi, co děláš“, a starý odpověděl „bojuj se mnou“. Úkolem mladých bylo vytáhnout informace z člověka, který byl evidentně nebezpečný, ale nedokázal nic vysvětlit. Podobní byli i filipínští přistěhovalci, kteří už ve dvacátých a třicátých letech přicházeli do Spojených států jako zemědělští dělníci a museli chránit svou komunitu před rasismem. Vztah k takovým starším byl jiný než dnes: stál před vámi muž, který dělal kdovíco, ale nikdo o tom nemluvil.
S věkem těchto mužů je potřeba zacházet opatrně. Váleční veteráni byli v té době spíš kolem padesátky – ne starci, ne ctihodní patriarchové, ale lidé zocelení bojem, kteří se vrátili do běžného života a naučené věci v něm uplatňovali. Filipínští bojovníci měli podle všeho dva osudy: buď se dožili vysokého věku, nebo zemřeli kolem padesátky, možná na mrtvici z příliš mnoha úderů holí do hlavy.
Jak se z japonského mistra stal starý mudrc
V Japonsku se role starého učitele vyvíjela jinak. Dlouho byly staré bojové školy (korjú) uzavřené a výlučné. Každá skupina žila sama pro sebe, souboje mezi školami se sice odehrávaly, ale většinou šlo o samostatné světy.
Pak přišel Západ a dopadl na Japonsko jako náklad cihel. Japonská odpověď zněla: musíme se zvednout, vzít si ze Západu, co se dá, aby nás příště již neovládnul, a přitom si nějak zachovat své japonství. Země se stala imperiální mocností a začala vyhazovat staré věci. V letech kolem 1890 až 1900 mnoho starých škol nenávratně zmizelo.
Přišlo ale oživení a jeho původcem byl překvapivě Němec. Erwin Bälz, osobní lékař císaře, začal trénovat v jedné ze starých šermířských škol. Pro Japonce bylo ohromující, že se cizinci líbí to, co sami zahazovali, a znovu to v nich probudilo zájem. Bälz se zajímal i o džúdžucu, což dalo impuls tomu, z čeho později vzniklo džúdó. První obrodu japonských bojových umění tak v podstatě můžeme připsat Němci.
S nástupem nacionalismu se zbylá umění začala používat k tomu, aby všem Japoncům vtiskla ducha bojovníků imperialismu. Vznikaly spolky na ochranu tradic, které sdružovaly školy ke společným ukázkám. To byl nový jev. Dříve školy společně nevystupovaly a necvičily – nebyly to vysloveně nepřátelé, ale rozhodně to byly konkurenti.
V této atmosféře splynula role starého učitele s představou starého mudrce. Ke stáří se připojila úcta, duchovní dosažení a konfuciánská myšlenka, že minulost je lepší než přítomnost. K tomu taoistická obrazotvornost starých mistrů. Starý muž byl tedy z definice lepší než mladý. Japonská společenská struktura navíc vedla mladé, aby s takovým starým mužem vědomě či nevědomě spolupracovali a nechali ho navenek vypadat dobře. Nebyl to skutečný souboj, ale spíše tanec – a starý mistr si to často ani neuvědomoval.
Staří učitelé proto většinou neodcházeli na odpočinek. Byli viděni lidé v pokročilém stádiu Alzheimerovy choroby, kteří byli vyvedeni na celonárodní ukázku, s mladým pomocníkem po boku. Snažili se zasunout meč do pochvy obráceně, zakřivení nesedělo a oni nechápavě hleděli, proč to nejde. Přihlížejícího v ten okamžik zamrazí, jestli si při tom neuříznou ruku.
Je krásné, že japonská společnost je tolerantní a takovému člověku se nesměje – na Západě by se to stalo. Jenomže důsledkem je, že starí lidé v mnoha školách „sedí na vrcholu“ a neodejdou. A mladší začnou napodobovat pohyby starých lidí, “protože to je přece mistr“.
Linie jako břemeno
Existuje i jiný postoj. Linie, kterou člověk zdědí, je spíš břemeno než poklad. Dostal ho ve chvíli, kdy byl někdo tak laskavý, že ho učil, ač nemusel. Obětoval hodiny pro otravného člověka a nic si nenechal pro sebe. Kdo za nás takto změnil svůj život, tomu dlužíme totéž vůči dalším.
Cíl je proto jasný: jak rychle a účinně předat všechno. To neznamená házet vědomosti na každého, lidé si je musí zasloužit. Ale nic nezadržovat. Amdur to říká s humorem: nechce být tím starým chlápkem, u kterého si všichni povzdechnou: „Probože, zase Ellisova historka číslo 32.“
Mýtus starého muže s holí
Každý zná ten obraz. Na scénu se přibelhá starý muž o holi, nějaká vnitřní síla jim proteče, porazí s ní všechny kolem a pak se sehne, zvedne hůl a odkulhá. Můžeme mu říkat mýtus Mistra Yody. Existuje takový člověk doopravdy? Odpověď zní: tak trochu ano.
Jeden zkušený praktik pa-kua trpěl vrozenou revmatoidní artritidou a chodil o holi, belhavě. Když vstoupil do kruhu, odložil hůl a předvedl svou formu skvěle. Jakmile skončil a vycházel z kruhu, kolena se mu doslova začala podlamovat.
Amdur může použít jako příklad sám sebe. Po dvou operacích kolen s částečnými náhradami zažil tři krásné měsíce a pak se ozvala dlouhodobá zranění páteře: zúžení páteřního kanálu a posunutý obratel, který tlačí na nerv. Jediná chvíle, kdy ho nic neboli, je při cvičení Araki-rjú. Tato škola používá nízký, přikrčený postoj, skoro opičí, a v něm bolest mizí. Bolí to jen ve vzpřímené poloze. Před jedním seminářem ho cesta z auta do dódžó bolela tak, že to chtěl celé zrušit. Vstoupil na žíněnku, „naskočil program“ a odučil celý den. Pak by si nejraději půjčil jednu z holí v dódžó, aby se dobelhal zpátky k autu.
Jak to vysvětlit? Když si člověk vtiskne soubor pohybů a skutečně je spojí s přežitím vlastního organismu, naučí tím nejstarší, „ještěří“ část mozku, že právě tyto pohyby jsou cestou k přežití. Pokud trénink obsahoval skutečnou výzvu, riziko zranění a konfrontaci – v té míře, jaká je v civilizovaném světě možná – pak tato část mozku přebere řízení. Projde tělo jako technik poškozenou elektroinstalaci: tyto nervové dráhy nefungují, ale musíme přežít, tak vedeme obchvat jinudy. Počítačovým jazykem: spustí se záložní systém. Když bojovník opustí kruh, vrátí se do své civilizované podoby, nekrčí se jako opice a řízení převezme běžný, návykový mozek. A bolest je zpátky.
Pokud jde o romantickou představu mudrce, platí střízlivá pravda: vynikající lidé mají šanci stát se vynikajícími starými lidmi. Většina bojovníků je ale průměrná – a ve stáří jsou průměrní a k tomu staří.
Mistr v pantoflích
Důležitou roli hraje také nastavení mysli. Lidé, kteří mají „vypínač“, se ve chvíli, kdy přepnou do režimu dravce, promění. Tělo jako by přestalo být důležité. Kdo proti nim stojí, cítí zvenčí, že má před sebou něco jiného. Mimo žíněnku už to nejsou titéž lidé.
Sonny Umpad prodělal mrtvici a operaci mozku, nepodařilo se však odstranit všechno. Lékaři mu dali šest měsíců a on po šesti měsících skutečně zemřel. Po celou dobu v hospicu ale se žáky trénoval. Soderholmová si ho pamatuje v malých pantoflích, kterým říkala „zajíci“. Řekl: „Tak pojď,“ skoro se nepohnul, zaujal střed kruhu s mačetou a vyzval ji, ať ho zkusí zasáhnout. Nebylo možné ho trefit, aniž by – v přeneseném smyslu – zemřela. Mohla by do něj prostě vrazit, ale nenašla úhel, ze kterého by ho skutečně dostala. Každý jeho nepatrný pohyb jí něco vzal. Působilo to skoro jako čtení myšlenek. V tom smyslu byl ztělesněním starého mistra z legend: téměř se nehýbal, a přesto se na něj nedalo dostat.
Proč se mistři formy rozpadají rychleji
Starých lidí, kteří prostě chátrají, je mnoho. Nejrychleji podle zkušenosti chátrají mistři kat, tedy předepsaných forem. Pokud člověk nebyl nikdy testován v náhodných situacích, pak se s úbytkem svalové hmoty těla prostě přestane být tím bojovníkem, kým býval. I baletní mistr musí jednou odejít do důchodu.
Kdo ale vycvičil nervovou soustavu tak, aby formu používal ke zvládání na první pohled nepředvídatelných sil, tomu to vydrží skoro do konce života. Rozdíl je podobný jako mezi řidičem, který jezdil jen po cvičišti, a tím, kdo jezdil v náledí a v hustém provozu. Když oba zestárnou a zhorší se jim reflexy, ten druhý pořád umí “číst” silnici.
Čistota pozornosti
Je to meditace? Spiritualita přítomné chvíle? Taková slova lze použít, ale podstatou je něco jednoduššího: naprosto čistá pozornost.
Jeden známý japonský učitel šermu se rád chlubil, že dosáhl úrovně, kdy si při cvičení formy může v duchu sestavovat nákupní seznam. Zní to skvěle. Jenomže takový postoj funguje jen tehdy, když člověk věří, že protivník neudělá nic nahodilého. Proti skutečně zkušenému soupeři by si žádný nákupní seznam nedovolil. Musel by mít čistou pozornost, jinými slovy být TADY a TEĎ, pro člověka před sebou, jinak by trpěl – a možná by trpěl i tak.
Když se starý mistr typu Sonnyho Umpada skoro nemůže hýbat, nejenže věnuje pozornost soupeři, ale nedělá to vědomě. Jeho „elektroinstalace“ přebere řízení a sama mu řekne: můžu se pohnout jen o tolik a o tolik, a když budu stát právě tady, jsem v bezpečí.
Proč je boj krásný
Dlouho zůstávala nezodpovězena otázka: jak může být krásné něco, co bylo v podstatě vymyšleno k zabíjení lidí? Kdo viděl pohybovat se skutečného mistra, cítil obě věci zároveň – nebezpečí i krásu.
Nejlepší vysvětlení zní takto. Mistr je v naprostém souladu s vlastním tělem a zároveň se pohybuje v přítomném okamžiku s druhým člověkem, jako by vše bylo jednou věcí. On, gravitace, meč/mačeta, prostor, čas i protivník jsou propojeni. Nic není odtržené. To, co působí krásně, je právě tato vztahovost: člověk se zapojil do děje, který se odehrává, a splývá s ním. Podobá se to vztahu zaříkavače a hada – dvě bytosti spolu pracují v trojrozměrném, ba dokonce čtyřrozměrném, prostředí.
Kde končí síly
I ten nejzkušenější starší praktik zná své hranice. Dlouholetý učitel karate a historického evropského šermu, který právě oslavil sedmdesátku, popisuje rozdíl velmi konkrétně. Při lehkém sparingu dokáže tři hodiny unavovat jednoho žáka za druhým a vydrží déle než většina z nich. Při tvrdém sparingu, například v takzvané „medvědí jámě“, kde vítěz zůstává uprostřed a střídá se s dalšími, zvládne porazit tři či čtyři soupeře a vydrží asi půl hodiny. Pak to začne ztrácet. Žákům s úsměvem říká, že nejchytřejší je udělat třikrát či čtyřikrát něco nečekaného a ve chvíli, kdy vás začnou prokoukávat, prohlásit: „Jsem starý chlap, musím si sednout.“ Je v tom kus pravdy. V některých situacích se dokáže chovat jako starý mistr z legend, v jiných cítí, že některé věci už nezvládne. Netrápí ho to. Tuhle stránku intenzity rád pustí.
Amdur má jiný postoj. Spoustu věcí už nezvládne, postupně je odlupuje: „Tohle jsem naučil jiné a já už to sám nedělám.“ Ale nikdy nechce být „učitelem na židli“, který jen sedí a ukazuje prstem. Sám sebe ve vlastní hlavě za starého nepokládá. Je spousta lidí, kteří by ho porazili, o to nejde. Jde o to, že se stále musí zlepšovat. Pátý stupeň, na kterém by někam „dorazil“, pro něj neexistuje. Nejvyšší licenci bere jako řidičák – bránu, za kterou se teprve začíná pracovat. A s odzbrojující upřímností přiznává, že k tomu patří i touha pořád umět lidi porazit.
Sparing ve stáří: potřebuji někoho, kdo mě najde
Soderholmová cvičí styl, který skutečně do hloubky ovládá jen hrstka lidí. Ti se navzájem znají, a právě proto se netlačí na doraz. Jsou k sobě přehnaně zdvořilí – nebo si možná každý potají myslí, že je lepší, a nikdo to nechce zjistit. Proto hledá soupeře mimo svůj systém: mezi šermíři historického evropského šermu i ve sportovním šermu. S cizinci ale roste riziko zranění a lidí, se kterými je zábava a kteří se neurazí a nezvrhnou souboj v ošklivost, není mnoho.
S věkem se tak stává opatrnější a zcela vědomě pozoruje, jak jí dovednosti odcházejí. Potřebuje totiž lidi, kteří ji skutečně chtějí zasáhnout, aby poznala své mezery. Zároveň musí soupeř jednat jako skutečný člověk. Nejde jí o zápasový sport s pravidly, ve kterém se „vyhrává body“. Řez na ruce je pro ni skutečné zranění, kterému se chce vyhnout. Souboj s někým, kdo si necení vlastního života, je jako boj s blázném – i to má hodnotu, ale omezenou: s takovým člověkem by v reálu nestála s mačetou, ale utekla by. Proto používá hliníkové nebo tupé či změkčené čepele a chce partnera, který se v technice chová, jako by v ruce držel ostrou zbraň. S ostrými čepelemi cvičila jen s několika málo lidmi, kterým důvěřuje. Její dovednost v boji se dvěma zbraněmi upadá, protože přátelé, kteří to umí, se vidí zřídka. Její krédo je jednoduché: „Musím být špatná, abych našla díru, kterou pak zalátám.“ Klade si ale i nepohodlnou otázku, zda není opatrnost jen výmluvou stárnoucího člověka, který se stahuje do sebe.
Souboj, nebo zkouška?
Japonská tradice rozlišuje dva druhy střetnutí. Tarjú-džiai je souboj dvou lidí z různých škol. Cílem je zlomit soupeřovu školu, vzít mu čest. Není to vražda, ale je to vážné a smrt je možná. Tameši-ai znamená vzájemné zkoušení. Zbraně mohou být stejné a nebezpečí stejně velké, ale oba se dohodli, že společně prozkoumají své silné a slabé stránky.
Rozdíl je v otázce, kterou si člověk klade. V souboji se ptá: jaká je moje nejsilnější technika a kde je soupeř nejslabší? Ve zkoušce říká: zkusím ten nízký postoj se sečem zdola a uvidím, co se stane.
Amdur takhle jednou zkoušel klam z jedné tradice: vysoký náznak a pak sek nízko na kotník. V kata to funguje skvěle. Při sparingu s fukuro-šinai – štípaným bambusem v koženém pouzdru, dost tuhým – provedl krásný náznak, soupeř se nechal úplně oklamat. Amdur se spustil dolů a soupeř v panice ustoupil a jen tak strčil zbraní před sebe. Trefil ho přímo do očního důlku. Kdyby byl hrot o kousek užší, Amdur by oslepl. Poučení? Proti zbrani stejné délky už tohle nikdy. Jak říkal jeden z jeho učitelů:
“…pokusíme se jeden druhého zabít, ale zkusme se přitom nezranit.”
Jedinou konečnou zkouškou by byl boj na život a na smrt – a do toho nikdo z nich jít nechce.
Výsečový sparing: Jak trénovat naplno a nezmrzačit se
Existuje způsob, jak v tréninku udržet maximální intenzitu a zároveň si nezničit tělo. Škola Araki-rjú stojí na výbušné síle. Nejde o tupou hrubost, ale o ráz a hybnost, které protivníka okamžitě smetou. Pokud člověk není dost pevný nebo rychlý, technika na něj vůbec nezabere – a bez skutečného odporu nedává smysl. Spousta technik totiž vypadá nádherně a plynule jen ve chvíli, kdy oba cvičenci spolupracují. Jakmile však útok přijde opravdu naplno, iluze dokonalosti se okamžitě rozpadne.
Odpovědí na toto dilema je tzv. výsečový sparing.
Funguje to jednoduše: uprostřed předepsané sestavy (kata) se otevře prostor pro tři konkrétní varianty útoku. Útočník si spontánně vybere jednu z nich a obránce musí bez zaváhání rozpoznat, co přichází, a okamžitě zareagovat.
Díky tomu, že je pole možností omezené na předem danou „výseč“, mohou oba cvičenci bezpečně nasadit sto procent síly i rychlosti. Je to jako “krájet kulatý dort”: necvičíte celý “dort” najednou, ale vezmete si jen jeden konkrétní díl. Ten sice představuje jen zlomek celku, ale vede až do samého středu. Technika se tak brousí v reálné, syrové intenzitě, aniž by se trénink zvrhl v bezhlavou řežbu.
Cílem není vyhrát
Systém, který Soderholmová zdědila, je postavenzcela jinak oproti běžným bojovým uměním. Cílem není zvítězit, ale nenechat se zasáhnout. Přežít. Všechno ostatní je vedlejší: pokud soupeř nepřestává, je třeba udělat další krok. Pokud to myslí vážně, je nutné ho vyřadit. Nepřítel není někdo, koho musím zničit, ale někdo, kdo mi stojí v cestě. Můžu ho zastavit fyzicky, nebo tak, že už nechce pokračovat.
Právě tady se rodí etika bojového umění – ne z předsevzetí být laskavým člověkem, ale z prosté logiky přežití. Kdo bezdůvodně vezme život člověku, který má rodinu, spíše se dočká pomsty. Kdo dokáže protivníka porazit, aniž by ho zbytečně zranil, ten si pomstychtivé nepřátele nevyrobí. Dává smysl přežít a nechat nepřítele žít, pokud už nemůže škodit.
Pověst, amulety a „bitevní magie“
Vyšší úroveň boje se neodehrává na fyzické úrovni, ale v hlavě soupeře. Na Filipínách k tomu sloužily amulety anting-anting, rituální zpěvy a zaříkávání. Když jste vyzvali starého mistra s děsivou pověstí a on před vás předstoupil pokrytý podivným tetováním, zatímco si polohlasně cosi prozpěvoval, nejspíš jste znejistěli. V takové chvíli se dá z boje vycouvat, dokud ještě nezačal. Mistr tak mohl soupeře psychicky porazit dříve, než padla první rána.
Tato „magie“ má dvě úrovně. První je čistě kulturní: když vidím rituál, který v mé kultuře znamená smrtelné nebezpečí, podvědomě se podle toho zachovám. Kdybyste však do stejné situace postavili brazilského rváče s mačetou, amulety a zpěv starého muže by na něj neudělaly žádný dojem.
Druhá úroveň je ovšem univerzální. V mnoha japonských tradicích se jí žák učí od prvního dne, aniž by si to uvědomoval. Tím, že před ním učitel denně cvičí, se v žákově mozku aktivují tzv. zrcadlové neurony. Ty podvědomě snímají a napodobují cizí pohyb a záměr. Japonci tomu říkají „krást techniku“ (waza o nusumu). Málokdo to dokáže popsat, ale funguje to. Proto také existuje staré varování:
„Dej si dobrý pozor, koho si vybereš za učitele, protože se od něj nakazíš.“
A nikdo ti nezaručí, jak to nakonec dopadne.
Typickým příkladem je práce s postojem (kamae). Zaujmu vysoký, zdánlivě otevřený postoj, ale vnitřně jsem připravený nízko. Ty to vnímáš jako snahu mě převálcovat, ale zároveň vycítíš zdánlivou slabinu – a tak zaútočíš. O úroveň výš ti však tuto slabinu nabízím naprosto záměrně, abych tě k útoku vyprovokoval. Podobných psychologických pater a pastí je v boji celá řada. Odhadem devadesát procent dnešních japonských škol už ani netuší, že něco takového vůbec kdy měly. V dódžó, kde je tradice stále živá, se tyto věci předávají, ale nikdo si s vámi nesedne, aby vám je dopodrobna vysvětloval. Učitel prostě pozná, že to podvědomě zachytáváte, a teprve pak vás začne skutečně učit.
Vážnost záměru
Příbuzným jevem je to, čemu se říká „smrtelný záměr“ – tedy absolutní vážnost, se kterou se k tréninku přistupuje. Když mistr Cutomu Óšima učil Američany, byla jeho výuka nabitá tak intenzivní energií, že přirozeně přešla na jeho žáky a ti ji předávali dál. I tato energie se přenáší „nákazou“, pokud k tomu učitel vědomě vytvoří podmínky.
Ukázat se to dá na obyčejném cvičení s jedním útokem. V mnoha klubech karate se z toho stává jen bezduchá choreografie: předem určený úder na určené místo, předem určený kryt, žádný pocit skutečného ohrožení. Stačí ale změnit jedno pravidlo:
„Opravdu se tě pokusím trefit a dám do toho všechno. Radši uhni. Omluvím se ti jedině tehdy, když do toho nedám maximum.“
Roky takové praxe vtisknou tréninku úplně jinou váhu. Neznamená to, že se musíte neustále bezhlavě mlátit – stejnou vnitřní intenzitu lze získat i soustředěnou prací na postoji. Ellis Amdur říká žákům, kteří se bojí partnera zranit (nebo jsou sami limitovaní zraněním):
„Je mi jedno, jak pomalu se pohybuješ. Ale vnitřní intenzita musí být stoprocentní. Můžeš se hýbat zpomaleně, a přitom do toho dávat záměr, že mi chceš rozseknout lebku. Ta energie se nemění.“
Nejhlubší (a nejkontroverznější) vrstvou je učení, které některé japonské školy nazývají tengu-šó. Bojovník se v něm v podstatě nechá „posednout“ divokými přírodními silami či duchy. Musí být psychicky extrémně silný, aby tento stav přijal a dokázal ho kočírovat – jako by si pozval tygra do vlastního těla a posadil se mu na hřbet. Tygr pak ovládá jeho pohyby a spontaneity nevychází z jeho běžného, vědomého já. Kořeny této praxe sahají do prastarého šamanismu a riziko psychického poškození je zde obrovské.
Když to Amdur kdysi vykládal na semináři v Kanadě, italský mistr Marco Quarta, který vyučuje tradiční boj zblízka s čepelí, zůstal v úžasu stát. Přesně totéž totiž existuje i v jeho jihoevropské tradici boje se stiletem, kde se šermíř záměrně dostává do stavů hraničících s posednutím, při kterých dává všanc vlastní duši. Každé bojové umění, které má kořeny v šamanských kulturách, v sobě má podobné temné a divoké vrstvy, byť je moderní svět už téměř úplně ztratil.
Vztah k mladým: Dluh, nikoli trůn
S věkem se přirozeně mění i to, jak a koho starší praktik učí. Maija Soderholmová dnes vyučuje převážně individuálně a k tréninku eskrimy nepřijímá nikoho pod jednadvacet let. Na seminářích vidí svou roli hlavně v tom, aby lidem rozšiřovala obzory a probouzela v nich zvědavost. Změny ve svém přístupu k výuce ale připisuje spíše celkovému duchu dnešní doby než vlastnímu stárnutí. A s úsměvem přiznává, že vlastně netuší, jak ji mladí vnímají: „Jsem pro ně stará? Asi ano, ale já se tak necítím.“
Ellis Amdur už vedení své školy Tenšin Bukó-ryū (zaměřené na boj s halapartnou naginata) předal svým žákům v Řecku. Rád při té příležitosti vzpomíná na svou vlastní učitelku, která za druhé světové války zažila ničivé bombardování Tokia. Cestou na trénink tehdy míjela zuhelnatělá těla, a když dorazila na místo, našla dódžó vyhořelé. Nezbylo jí než jít pěšky třicet kilometrů za město k příbuzným. S vědomím toho, čím si prošli jeho předchůdci, vnímá předávání tradice jako absolutní závazek.
Pro lidi, kteří se chtějí učit, ale nemají možnost (nebo chuť) obětovat patnáct let tvrdé dřiny v tradičním systému, vytvořil Amdur model nazvaný Taikjoku (v překladu „velká témata“). Pracuje v něm se zavedenými skupinami, například s pokročilými zápasníky brazilského džiu-džitsu, kteří chtějí do svého stylu začlenit konkrétní principy z Araki-rjú. „Vykrojí“ pro ně specifický modul a naučí je ho bez jakéhokoli tajnůstkaření. Žáci tak dostanou funkční nástroj, aniž by museli nést tíhu celé historické tradice. Respekt se zde staví na dovednostech, etiketa je minimální, cvičí se v civilu a všichni si tykají. Pro Amdura je to mnohem upřímnější než tradiční provoz, který v dnešní době často hraničí s historickým divadlem a hraním rolí v kostýmech.
Učitel šermu, který v sedmdesáti letech ukončil pravidelné kurzy pro začátečníky, popisuje podobný posun. Každý učitel má ucelený balík vědomostí, který se časem mění jen minimálně. Po několika letech intenzivního tréninku vám předá všechno, co ví, a pak už může jen společně s vámi bádat. U karate byla hierarchie a trvalá závislost žáka na učiteli vyžadována, ale u šermu se tomu vždy bránil. Na začátečníky, kteří teprve zápasí s vlastní koordinací a disciplínou, už dnes nemá energii:
„Začátečníkům často chybí schopnost držet slovo – slíbí, že přijdou, a pak nepřijdou. Není to cynismus, je to prostě vlastnost mládí. Lidé nevědí, co chtějí, dokud to prostě nezjistí.“
Dnes ho mnohem víc láká „tanec“ s pokročilým jednotlivcem, který přijde a řekne: „Chybí mi tahle konkrétní věc a myslím, že mi s ní dokážeš pomoct.“ Takový člověk už ušel kus cesty sám.
Amdur se nikdy nepovažoval za klasického „učitele“. Kdyby jím byl, nekonečný koloběh nováčků by byl jeho celoživotním zaměstnáním. Vnímá se spíše jako praktik, který má povinnost předat to, co se sám naučil. Jakmile to udělá, jeho dluh vůči předkům je splacen. (V současnosti chodí do dódžó hlavně se svým sedmiletým vnukem, který na něj útočí dřevěným mečem a ptá se, zda může být jeho posledním žákem.)
Podle Amdura je nejtěžší fází učitelství umění mlčet:
„Když žáka konečně osamostatníte a pak vidíte, co a jak dělá, občas se vám chce křičet. Ale je to jako s dětmi – taky jim pak nekecáte do toho, jak vychovávají své vlastní děti.“
Zajímavým příkladem moderní práce s mládeží je program Budo Accelerator, který založil Josh Gold (nástupce Stanleyho Pranina v Aikido Journal). Tento projekt využívá principy bojových umění k rozvoji vůdčích a etických dovedností u středoškoláků a vysokoškoláků. Program je otevřený pro jakýkoli styl, ale všichni instruktoři procházejí přísnou prověrkou. Gold klade obrovský důraz na to, aby toto vedení nesloužilo žádné ideologii: „Svolat mladé lidi, kteří jsou v podstatě vaším publikem, a zneužít charisma učitele k tomu, abyste do nich hustili své osobní či politické názory, je naprosté zneužití bojového umění.“ Pokud chce mladý člověk vybudovat skupinu na podporu politika, kterého jako učitel nemáte rádi, vaším úkolem je i přesto mu pomoci – s důvěrou, že etické a vůdčí principy, které v dódžó získal, z něj udělají lepšího a zodpovědnějšího člověka.
V praxi to vypadá tak, že se vezme konkrétní fyzický princip – například postoj (kamae) – a přenese se do života:
„Jak se fyzicky stavím k lidem ve skupině? Jak svým postojem vyjadřuji své hodnoty? Jak stojím, když mám strach? Zkus ten postoj změnit a sleduj, co se stane s tvou psychikou.“
Jde o změnu zvenčí dovnitř, nikoli zevnitř ven. Bojové umění zde zůstává tím, čím mělo vždy být – nástrojem pro kultivaci charakteru.
Zdraví, bolest a nová pravidla
Vadí stárnutí? Maija Soderholmová odpovídá bez obalu: „Ano, je to divné a všechna ta klišé o stárnutí jsou stoprocentně pravdivá.“ Zranění k dlouholeté praxi neodmyslitelně patří. Artróza v prstech u nohou po starých zlomeninách, opotřebované šlachy v rukou, bolavé rameno – to jsou věci, které už nikdy nezmizí. Do údržby těla se dá investovat spousta úsilí, otázkou však je, kolik energie tomu člověk chce a může věnovat.
Její technika naštěstí nepotřebuje hrubou sílu. Se zbraní v ruce se dá bojovat s minimální námahou, přesně tak, jak to předváděl Sonny Umpad ve svých pověstných pantoflích. Strategie, schopnost číst soupeře a ovládat prostor se dají rozvíjet neustále. Fyzická rychlost s věkem ztrácí význam, klíčem je správné načasování (timing). A to může mít člověk skvělé i v devadesáti. Je úplně jedno, jak rychlý je váš soupeř, pokud jeho úder mine prázdné místo. „Pokud dokážu v devadesáti řídit boj tak, že bez kapky fyzické síly zvítězím, pak jsem se teprve opravdu něco naučila,“ říká Soderholmová. Přesto přiznává, že cítí, jak se mantinely jejího těla zužují: koleno zabolí, záda se unaví dřív. Cílem je tak stát se „ještě starší a zrádnější“.
Učitel šermu k tomu dodává zásadní pravidlo: „Uměním tohoto věku je nedopustit, aby se tělesné chřadnutí proměnilo v chřadnutí ducha.“ Člověk se nesmí vzdát, ale zároveň nesmí trénovat jako ve čtyřiceti. Kdyby se snažil o stejný zápřah, tělo by nestíhalo regenerovat a postupně by se úplně zničilo. Jako teenager složil přísahu, že zjistí, jaké to je cvičit bojové umění po celý život. Tuto přísahu stále plní, jen změnil prostředky.
Dnes se věnuje cvičením na mobilitu a rozsah pohybu, inspiruje se přirozeným pohybem (aby si udržel to, co jako mladý dělal automaticky), posiluje s vlastní vahou a dělá shyby. Jednou týdně cvičí sám a v neděli ráno se schází se žáky k volnému sparingu. Sparuje s kýmkoli, většinou bez chráničů, ale boj na zemi už zcela vynechává – v těle při něm až příliš mnoho věcí nebezpečně „lupá“.
Ellis Amdur se jednou ráno uviděl v zrcadle a s povzdechem prohodil: „Panebože, já vypadám jako starý chlap v županu.“ Jeho manželka bez váhání opáčila: „Však ty jsi starý chlap v županu.“ Sám Amdur však svá omezení s pojmem „stáří“ nespojuje. Když si v šestnácti letech jako basketbalista ošklivě vyvrtnul koleno a musel zůstat na střídačce, necítil se starý, ale prostě jen zraněný. Přesně tak se na své tělo dívá i dnes.
Ještě donedávna trénoval sám v průměru hodinu a půl denně, přičemž se zaměřoval na specifická cvičení pro rozvoj vnitřní síly (změnu mechaniky pohybu a zapojení hlubokých struktur těla). Tato cvičení mu v podstatě darovala druhý život. Bez nich by jeho vrchol jako bojovníka přišel kolem pětačtyřiceti až padesáti let.
Funkčnost této metody se potvrdila před časem, když den před odletem na seminář do Řecka dostal pupeční kýlu. Kdyby byla trhlina příliš velká, museli by mu lékaři voperovat síťku a břicho by už nikdy nebylo plně ohebné. V Řecku proto musel cvičit s úplně „odpojeným“ středem těla (v oblasti podbřišku, čínsky tan-tchien) a veškerý pohyb přenášet jinudy. Najednou byl jen o vlas lepší než jeho žáci a během tréninku se několikrát ocitl na hranici zranění. Po úspěšné operaci se však o půl roku později vrátil a byl opět o třídu jinde.
Kvůli potížím s páteří dnes Amdur pečlivě analyzuje každý cvik a pohyb, který zná. Ty, které mu způsobují bolest, nekompromisně vyřazuje jako škodlivé a skládá si nový, šetrný tréninkový režim. Pokud se chce vyhnout dalším operacím, musí být extrémně kreativní v tom, jak se nezničit, a přitom dál dělat to, co miluje.
Soderholmová v tom vidí velkou pozitivní stránku stárnutí: „Omezení mohou být tou nejlepší inspirací. Tohle už mi nejde – jak to tedy můžu obejít?“ Takové bádání člověka udržuje v neustálém kontaktu s vlastním tělem. Zkoumáte, jak se věci hýbou, jak na sebe navazují, zda je rozdíl mezi levou a pravou stranou. Je to vědecká zvědavost, která stojí v přímém protikladu k paralyzujícímu strachu, že „tohle už se nikdy nezahojí“. Toho strachu je potřeba se zbavit a držet se zvídavosti.
Štěstí a co dál
Jsou lidé, kteří celý život zasvětili boji, nakonec šťastní? Ellis Amdur rozhodně ano. Počítá s tím, že má před sebou ještě dobrých třicet let života a spoustu rozepsaných románů. Na otázku, o co by měl člověk v životě usilovat, odpovídá, že netuší – v kolektivních kategoriích nepřemýšlí. On sám chce být hlavně menš (z jidiš: slušný, charakterní člověk). A to nejen ve své soukromé bublině. Kdykoli se s někým potká, chce jednat férově a mít pozitivní vliv na lidi kolem sebe.
Maija Soderholmová je spokojená, i když si občas klade nepříjemné otázky. Možná je to její evropská, protestantská krev, která se neustále ptá, zda dělá dost: „Jsem opravdu spokojená, nebo jen líná?“ V takových chvílích jí pomáhá vnější pohled a vědomí odpovědnosti. Cítí hluboký závazek udržet odkaz Sonnyho Umpada živý a předat vše, co se sama naučila. Napsala dvě knihy, třetí je u editora a svůj cenný archiv plánuje odevzdat instituci, která ho uchová pro budoucí generace. Uvědomuje si, že její role na tomto světě má své jasné hranice, a to jí přináší klid. Určité nevědění je vlastně v pořádku – je to motor, který člověka nutí hledat dál.
Učitel šermu, který právě překročil sedmdesátku, popisuje své stáří jako nesmírně zajímavé období. Nějaká jeho část se sice stále cítí na šestnáct, ale vědomí, že vstoupil do úplně jiné životní éry, je silnější. Vidí věci s větším odstupem, je trpělivější a lidská hloupost ho už nedokáže tak snadno vyvést z míry. Učí se pokoře a tomu, jak postupně opouštět roli toho, kdo musí všechno řídit a na vše mít názor, ve prospěch role tichého pozorovatele. Roli někoho, kdo je tu pro ty, kteří možná přijdou s otázkou, na kterou dokáže odpovědět už jen starý člověk.
Jako dítě považoval starou paní sedící v houpacím křesle na verandě za neužitečnou. Dnes v ní vidí někoho, kdo má díky nadhledu obrovské porozumění pro svět kolem. V tomto životním období na člověka čeká celá řada dovedností, které teprve čekají na své objevení. Život je zkrátka záhada a zůstane jí až do úplného konce.
Když byl mladý, dostala se mu do rukou drobná knížka taoistických výroků o kung-fu, kterou pak někomu půjčil a už se mu nikdy nevrátila. V paměti mu z ní však navždy utkvěl jeden výrok, který celé toto téma dokonale vystihuje:
„V záři zapadajícího slunce lidé buď zpívají a děkují, nebo naříkají a bědují nad přicházející tmou.“
Ellis Amdur k tomu s úsměvem přidává poslední verš staré básně z Pyrenejského poloostrova, kterou napsal židovský bojovník v islámských službách:
„I zranění lvi stále umí řvát.“
ZDROJ: The Fifth Level: Aging in the Martial Arts
