Šaman, válečník a etika síly
Morihei Uešiba bez svatozáře
Zakladatele aikidó si mnozí představují jako laskavého světce, který proměnil válečné umění v nauku o lásce. Skutečný Morihei Uešiba byl však mnohem složitější: hledač, který se vystavoval krajnímu strádání, aby se dotkl skrytých sil, horlivý stoupenec kontroverzní sekty, krajně pravicově smýšlející muž – a zároveň tvůrce cvičení, v němž se každý učí od každého. Tento článek sleduje, odkud se vzala jeho mimořádná síla, proč mu sedí spíš slovo šaman než světec, a hlavně co z toho plyne pro dnešního cvičence: síla bez odpovědnosti je jed, síla s odpovědností je soucit, který jedná.
Hostem v cizím domě
Příběh, který nás dovede k zakladateli aikidó, začíná u člověka, jenž aikidó nejdřív miloval, pak opustil a nakonec se k němu vrátil jako host. Ellis Amdur začal aikidó cvičit v roce 1973. O dva roky později žil zhruba rok přímo v newyorském dódžó Terryho Dobsona a potom odjel na pět let do Japonska. Trénoval šest až osm hodin denně. Nezřídka během jednoho dne objel tři různá dódžó, takže byl buď ve vlaku, anebo na žíněnkách.
Pak přišlo zklamání. Aikidó, které bylo celým jeho životem, ze dne na den přestal cvičit. Obrátil se ke klasickým japonským školám a stal se plně oprávněným učitelem dvou z nich, Araki-rjú a Toda-ha Bukó-rjú. Vedle toho prošel řadou čínských bojových umění. Jeho cesta tedy nevedla od měkkého k tvrdšímu, ale od jednoho druhu tvrdosti k jinému.
Zpět k aikidó ho přivedla náhoda a… dluh. V roce 1990 v Americe trénoval v dódžó přítele, kde se čtyři nezávislí učitelé dělili o jeden sál. Přítel odjížděl a požádal ho, aby za něj vzal hodiny aikidó. Důvod byl velmi lidský: bál se, že mu jeden z kolegů mezitím přebere žáky. Tolik k aikidó jako umění lásky. Amdur odpověděl, že aikidó nemá rád. Přítel mu připomněl, že je mu zavázaný. A dluhy se splácejí.
K vlastnímu překvapení poté zjistil, že ho aikidó znovu zajímá. Zajímavé bylo hlavně to, co po něm vyžadovalo. Musel respektovat umění dle jeho vlastních podmínek. Nesměl zpochybňovat cíle hodiny ani předělávat techniky. Mohl jen hledat, jak techniku posílit, aniž by ji změnil. Přirovnal to k chování hosta: v cizím domě nepřestavujete nábytek, ale můžete do něj přinést, co umíte, a být dobrým hostem.
Aikidó pro něj od té doby zůstává hádankou – zvláštním slepencem různých vlivů. Z jednoho krátkého eseje pro časopis o tom, jak se role partnera v aikidó liší od klasických bojových umění, vyrostla spisovatelská dráha a dnes má na kontě již 24 knih. Právě tento pohled zvenčí a zároveň zevnitř je klíčem k tomu, jak se dá dívat na Moriheie Uešibu, zakladatele aikidó, kterému žáci říkají Ó-sensei, „Velký učitel“: ne jako na ikonu, ale jako na člověka.
Proč šaman, a ne světec
Označení „Ó-sensei šaman“ vzniklo skoro z rozmaru. Uešiba šamanem v tom přesném smyslu slova nebyl. Přesto tento pojem pomáhá pochopit, čím byl a čím nebyl.
Šamanismus je pravděpodobně nejstarší podoba náboženství, která jde dál než za prostý pocit „tam venku je něco, co mě děsí“. Šaman byl prostředníkem mezi lidmi a neznámými silami. Většina kultur do této role vybírala lidi, kteří byli nějak tělesně nebo duševně odlišní či postižení. Důvod byl praktický. Nejlepšího lovce kmen nemůže poslat hledat duchy, protože někdo musí obstarat jídlo. Kmen tedy našel uplatnění pro ty, kdo nebyli okamžitě užiteční jinak.
Cesta k neznámému vedla přes krajní strádání: hladovění, nedostatek spánku, vystavování se živlům, někdy i sebetrýznění. Tak tvrdě, jak to jen šlo. V téměř každé kultuře pak najdeme zprávy o lidech, kteří v takové chvíli, někdy na prahu smrti, navázali kontakt s bohy či přírodními duchy. A přinesli zpět něco, co pomohlo kmeni přežít – moudrost nebo informaci. Známým příkladem jsou „vizionářské výpravy“ severoamerických indiánů.
Velmi podobnou praxi zná i japonská válečnická tradice. Bojovník se snažil, aby ho posedli horští duchové zvaní tengu. Měl takzvaně vstřebat jejich sílu a nebojovat vlastní vůlí – mělo ho ovládnout něco jiného. Dnešní psychologie by řekla, že získává přístup k prastarým vrstvám nevědomí.
O Uešibovi víme, že se podle dochovaných příběhů v některých obdobích života podroboval mimořádně tvrdému asketickému výcviku, tzv. šugjó. Náboženství, ke kterému se především hlásil, šintoismus, má šamanské kořeny. Nejsnazší cesta, jak si představit tento původní šintoismus, je film Rašómon. V jedné scéně šamanka přivolává ducha mrtvého samuraje a divák vidí celý rituál posednutí.
Pojem šaman má ještě jednu výhodu: zachovává Uešibovi lidskost. Od šamana se totiž nečeká, že bude dobrým člověkem. Někteří šamani dokázali z jiného světa vytěžit poznání, a přesto svou moc zneužívali a byli velmi manipulativní. Kdyby byl Uešiba jen šamanem, mohl by být právem zván špatným člověkem. Byl ale víc než to, a právě proto je zajímavý. Není to světec ani kněz. Je to zápasící hledač, který se v některých ohledech hnal až za hranice, aby zjistil, co dalšího na tomto světě – nebo za ním – může najít.
Šingon, Ómoto a vyvolávání sil
Uešibovo duchovní hledání nezačalo až setkáním s duchovním vůdcem. Už dřív měl víc než jen náhodný zájem o bojová umění a chtěl být silný. Byl také politicky aktivní: zapojil se do kampaně, která měla pomoci místním svatyním udržet si nezávislost na státním šintoismu. A studoval buddhismus, konkrétně školu šingon.
Buddhistických škol je mnoho. Rituály školy šingon jsou téměř totožné s rituály tibetského buddhismu – oba proudy patří k učení zvanému vadžrajána. Jazyk se liší, ale tibetský mnich by se mohl šingonského rituálu zúčastnit a šlo by přitom v podstatě o totéž. Šingon usiluje o osvícení ještě v tomto životě, a to pomocí takzvaných dovedných prostředků. Znamená to, že neexistuje jeden katechismus a jeden rituál pro všechny. Výcvik je šitý na míru povaze žáka. Každý dostane jiné praktiky a jiné meditace.
Některé z nich jsou velmi intenzivní. Ezoterická praxe zvaná mikkjó je zrychlená cesta, která neustále zvyšuje intenzitu – a je možné se jejím prostřednictvím dovést až k šílenství. Je to trochu jako horolezectví bez lana: dostanete se výš a rychleji, ale pád je hlubší.
Některé šingonské rituály převzalo nové náboženské hnutí Ómoto-kjó, k němuž se Uešiba později připojil. Jeho praxe činkon kišin, „utišení ducha a návrat k bohu“, vykazuje se šingonským učením souvislost, která rozhodně není náhodná.
Podstatný je ale rozdíl v tom, jak k podobnému rituálu přistupuje buddhista a jak šintoista. V rámci učení šingon můžete meditací vyvolat jinou bytost, třeba božstvo. Ta se pro vás stane doslova živou a má účinek v tomto světě. Buddhistickým úkolem však je následně prohlédnout, že ji stvořila mysl, a uvidět její neexistenci. Šintoismus tento krok nezná. Vyvoláte sílu a dovolíte jí, aby se vás zmocnila.
O Uešibovi existují zprávy, které připomínají spiritistické seance s otřásáním stolku. V místnosti se náhle ozývaly zvuky, věci začaly vydávat hluk a on byl, chcete-li, posednut. Dnes bychom mohli říct, že vlastně vyvolával nevědomí – starší vrstvy mozku, kterým se nepřesně říká „primitivní“ – a získával tak přístup k silám, které běžně leží ladem. Včetně síly tělesné.
Síla berserkera a doba otřesů
Japonská bojová umění odjakživa znají techniky, jak se dostat k síle, kterou bychom mohli nazvat silou berserkera. Seveřané to slovo znají. Běžná představa o běsnícím bojovníkovi bez rozumu je ale mylná. Věrohodné zprávy o berserkerech popisují chladnou, až účelovou mysl. Člověk v tomto stavu využije veškerou svou sílu a ještě něco navíc, bez jakéhokoli zaváhání. Není to bezmyšlenkovitost. Je to stejná síla, o které slyšíme, když někdo v krizi zvedne auto ze zavaleného člověka. Je zřejmé, že v boji má taková schopnost obrovskou cenu.
O Uešibově neuvěřitelné tělesné síle se vypráví hodně. Část z ní nepochybně tvořila takzvaná vnitřní síla, práce s celým tělem jako jednotkou. Jinou částí však téměř jistě byla schopnost sestoupit do nevědomí a čerpat z něj sílu berserkera. Totéž studium, které sloužilo jeho duchovnímu hledání, tedy přenesl do bojového kontextu. Mělo pro něj hodnotu i v tom nejsyrovějším smyslu: lámat ruce a házet lidmi přes celou místnost.
Abychom pochopili, proč se Uešiba přidal právě k Ómoto-kjó, musíme se podívat na tehdejší dobu. Modernizace Japonska v období Meidži rozbila celé světy a světonazory. Lidé se s tím vyrovnávali různě. Někteří japonskou kulturu zcela zavrhli a bojová umění byla v raném období Meidži téměř opuštěna. Mistři chudli. Někteří se živili veřejnými exhibicemi gekken kógjó, které se víc než cokoli jiného podobaly spíše dnešnímu profesionálnímu wrestlingu. Dělali zkrátka cokoli, aby přežili.
A džúdžucu na tom bylo tak špatně, že ho zachránil až cizinec – lékař císaře Meidži jménem Erwin Bälz. Začal se o džúdžucu zajímat a Japonci si řekli: když se o to zajímá cizinec, možná bychom měli i my.
Bez tohoto oživení by džúdžucu pravděpodobně vymřelo….
V té době také vyrostla řada nových náboženství. Mnoho z nich založily charismatické ženy, některé bez vzdělání, které psaly automatickým písmem. Jednou z nejvýznamnějších byla Nao Deguči, zakladatelka Ómoto-kjó. Hnutí Ómoto se ale od ostatních lišilo. Jeho druhý vůdce, Onisaburó Deguči, byl silně politicky zainteresovaný.
Kdo si chce Onisaburóa snadno představit, může se podívat na indického gurua Bhagvána Radžníše. Podobnost je zřetelná: charisma, neuvěřitelný šarm, zábavnost, manipulace a možná i lehce psychopatické rysy. Onisaburó koketoval s revolučními hnutími. Když se k němu Uešiba připoutal, připoutal se i k muži, který prokazatelně manipuloval japonskou politikou a sám byl také manipulován. Kdyby se přidal třeba k nejmocnějšímu z nových náboženství, Tenrikjó, byl by prostě obdivovaným bojovníkem bez širšího společenského významu. Ostatních nových náboženství se vláda většinou nedotkla. Hnutí Ómoto však bylo rozdrceno, protože je považovala za hrozbu. Uešibu tedy přitáhlo náboženství, které mělo – v dobrém i zlém – společenský dosah a zároveň podporovalo praxe, jimiž se člověk dotýká vyšších, hlubších, nevědomých sil.
Ještě jednu věc je třeba poupravit. Uešibův učitel džúdžucu Daitó-rjú, Sókaku Takeda, bývá často odbýván jako hrubý, vznětlivý a paranoidní muž. Novější bádání ale ukazuje, že byl velmi hluboce zapojen do šingonské ezoterické praxe. Populární protiklad „brutální, neduchovní Takeda“ a „duchovní Ómoto“ tedy nejspíš neplatí. Netušíme bohužel, jaký dialog o šingonské praxi mohl Uešiba s Takedou vést jako součást svého výcviku.
Nebe, země, člověk
V západním světě se o aikidó mluví jako o umění lásky, soucitu a jednoty lidstva. Jak to jde dohromady s mužem, který měl před válkou i po ní vazby na armádu a který se podroboval tak drsnému výcviku? Odpověď je složitá a vede přes tělo i přes kosmologii.
Začněme tělem. Dlouho se vede spor o to, co je na aikidó jedinečné ve srovnání s džúdžucu Daitó-rjú. Dva učitelé, kteří si nemohli být vzdálenější – Dan Harden a Uešibův syn Kišómaru – to popsali stejně. Technika Daitó-rjú má soupeře „složit“ do tak malého prostoru, že v něm neudrží stavbu svého těla. Technika aikidó začíná stejně: soupeř je vychýlený z rovnováhy a začínáte ho “skládat”. Pak ho ale pustíte. Uvolníte ho tak, že se vám teoreticky rozvine. Roztahuje se i fyzicky: při druhé kontrolované páce, nikjó, jej přišpendlíte k zemi rozplácnutého jako hvězdici, a při hodu ho vyšlete do prostoru.
Zjednodušeně: dovedete člověka až na práh zničení – a pak otevřete dlaně. To je tělesná metafora morálního činu. Převezmete nad někým úplnou kontrolu, údajně z dobrých důvodů, a pak se té kontroly vzdáte. V Daitó-rjú sice tento prvek existuje také, ale aikidó ho mnohem více zdůrazňuje.
Nyní kosmologie. Uešiba obvykle nemyslel harmonii mezi dvěma lidmi, když o harmonii mluvil. Ne že by o ní nemluvil nikdy, ale jeho představa o sobě byla velkolepá, částečně i díky duchovní praxi. Pracoval s tradiční čínskou trojicí nebe, země a člověk. Člověk stojí uprostřed mezi nebem a zemí a je malým obrazem celého vesmíru. V čínském pojetí se dá vesmír zmapovat podle vzorců tělesné energie v člověku. Uešiba tuto myšlenku posunul. Viděl sebe jako třetí řídicí sílu: nebe a země jsou v nesouladu a lidstvo, ztvárněné v bytostech jako on sám, vesmír znovu uvádí do harmonie.
Aikidó pro něj bylo v jistém smyslu rituálním tancem, jaký šintoismus zná pod jménem kagura. Takové tance spojují lidi s bohy. Prováděním aikidó se tedy vesmír uvádí do pořádku. Uešiba dokonce řekl, že úkolem jeho žáků je dávat mu energii, aby mohl vykonávat svou životně důležitou práci v onom světě. Nebyl ale na svou roli žárlivý. Připouštěl, že i kdokoli další se může stát touž bytostí jako on.
A slova o lásce? Formulaci „aikidó je láska“ používal Uešiba sám. Tvrzení, že jeho poselství překroutili až jeho následovníci, tedy není pravdivé. Opravdu mluvil o sjednocování lidí, o životě v míru a o překonání války. Zároveň to byl však až do své smrti krajně pravicově smýšlející muž. Právě tyto protiklady z něj dělají tak zajímavou postavu.
Vzájemnost na tatami
Největší Uešibova inovace nemusí ležet v technice ani ve filozofii, ale v tom, JAK se na tatami cvičí. Abyste však plně pochopili tuto myšlenku, je třeba vědět, jak to chodí v tradičních japonských školách boje.
V tradičním bojovém umění je útočící partner tím starším, tedy učitelem. Učitel na žáka útočí přesně na hranici jeho možností. Učí tím, že vymýšlí stále náročnější útoky, které žáka nutí zlepšovat se. Je to cesta jedním směrem. Role útočníka je výsadou staršího ve smyslu zkušenějšího.
Jak přísně se v tradičních školách bojových umění dodržovala hierarchie, ukazuje příhoda ze školy Toda-ha Bukó-rjú. Při přípravě ukázky měl Ellis Amdur, tehdy nejmladší člen dódžó, předvádět techniku na starší ženě, která měla představovat útočníka. Jeho starší spolužačka měla naopak předvádět své dovednosti se svou učitelkou. Jedna z přítomných dam však poukázala na to, že zatímco starší spolužačka bude se svou učitelkou v roli toho, kdo techniku provádí, útočit na Amdura bude žena starší než on. Tato poznámka starší spolužačku natolik urazila, že z ukázky odešla. Zřejmě ji pohoršilo, že uspořádání rolí neodpovídalo jejímu postavení ve škole. Příhoda tak ukazuje, jak citlivou záležitostí bylo pořadí a postavení jednotlivých žáků a jak snadno mohlo dojít k urážce, pokud někdo nabyl dojmu, že jeho postavení není dostatečně respektováno. Podstata tohoto příběhu spočívá v tom, že v tradiční škole bojových umění nebylo důležité jen to, kdo co umí, ale také kdo má v hierarchii jaké postavení a jakou roli smí zastávat.
Uešiba tuto praxi změnil na vzájemnou. Každý cvičenec zná staříka, který ho jen popadne a hází s ním. A jen málo učitelů samo padá, i když výjimky existují – třeba Jasuo Kobajaši dělal partnera každému, komu techniku ukazoval. Základem cvičení aikidó je ale střídání rolí tam a zpět. Každý se učí od každého a každý každému pomáhá.
To je mocná metafora toho, jak spolu lidé mohou vycházet v napjatých a stresujících situacích. Vyžaduje, abychom se přizpůsobili skutečné existenci druhého člověka. Představte si to na konkrétním příkladu. Amdur měří skoro dva metry a váží asi 110 kilogramů. Pro mnoho cvičenců by mohl být velmi nepříjemným partnerem. Jeho odpovědností je zajistit, aby pro ně cvičení s ním mělo smysl. Zároveň je ale jeho odpovědností „nehladit je po srsti“ a nepadat, když technika nefunguje.
Je to jako u dobrého sparingového partnera v jakémkoli sportu: kdo jen padá, nic vás nenaučí, a kdo vás v ringu nebo na tatami rozdrtí, také ne. Tato náročná, ale hluboce lidská disciplína – chcete-li, nenáboženská spiritualita – vás nutí brát druhého člověka v potaz. Právě to je možná nejpozoruhodnější stránka cvičení aikidó, se kterou začal Uešiba.
Moc a etický soucit
Proč se zkušený bojovník k aikidó vůbec vrací? Odpověď začíná větou, kterou by mnozí řadili spíš do jiné doby. Amdurův učitel klasické školy byl velmi drsný až nesnesitelný člověk. Po dvanácti letech výuky mu řekl: „Jsi ztráta času. Ztráta mé námahy.“ A vysvětlil proč. Amdur přijel až do Japonska, opustil vlastní život, aby studoval moc – avšak nepoužívá ji, když ji studiem získal.
Pak přidal větu, která dnes může znít sexisticky: jediným smyslem mužova života je působit silou na svět. Kdo to nedělá, nemůže si ani říkat muž. Rozšiřme to na „člověk“ a můžeme se již pravděpodobně shodnout. Učitel dodal, že je mu jedno, jestli se z Amdura stane policista, nebo terorista. Hlavní je, aby svou moc ve světě uplatňoval.
Amdura ta slova zahanbila, protože učitel měl vlastně pravdu. Učil angličtinu na základní škole a psal technické manuály v továrně na etiketovací stroje. Nic důležitého. A přitom studoval velmi hluboké a mocné poznání. Usoudil, že když už moc získal, měl by ji použít smysluplně. Několik let hledal, až našel krizovou intervenci. Je to oblast psychologie, která pracuje s lidmi v sebevražedné krizi, s lidmi, kteří mohou kvůli duševní poruše ohrozit druhé, třeba v psychotickém stavu. Setkává se s nimi tváří v tvář. Používá tu moc, kterou má v sobě, aby je posunul do bezpečnějšího místa a případně ochránil ostatní.
Z této zkušenosti vyplynul střízlivý pohled na bojová umění vůbec. Pokud aktivně necvičíte moderní vojenské umění, třeba ve speciálních jednotkách, nebo jako policista, který se připravuje na zločince, jsou všechna bojová umění v podstatě stejná. Je jedno, jestli děláte MMA, aikidó, karate, šerm či kjúdó. Všechno je to studium „kdyby“ – co kdyby se něco stalo – na rozdíl od studia pro okamžitou praxi. Není to myšleno neúctivě. Děláme všichni totéž, ať si vybereme cokoli. Volba bojového umění je osobní věc. Důležité je, co s tím intenzivním studiem a s mocí, kterou nám dává, uděláme. Může to být i to, že budeme lepšími rodiči a ochráníme rodinu.
Odtud vychází pojem etický soucit. Většina lidí si soucit představuje jako lítost, starost nebo dobré přání: je mi tě líto, přeju ti to dobré. Etický soucit je něco jiného. Znamená mít moc a vůli udělat, co je nezbytné, aby se věci zlepšily a byly bezpečnější. Smí to zahrnovat i bojový zákrok, i sílu, i hodně síly. Někteří z Amdurových nejbližších přátel jsou policisté, kteří jsou v určitých situacích připraveni na člověka vystřelit. A patří k nejsoucitnějším lidem, jaké zná.
Etický soucit tedy není pacifismus. Je to něco, čím bojová umění živí odvahu. Právě ta odvaha dovoluje vstoupit do domu člověka v akutní psychotické epizodě. Nikdo neví, jaké zbraně v domě jsou. Zasahující jen zváží, zda je to dost bezpečné, že to není sebevražedný krok, vejde a pokusí se dotyčnému pomoci.
Co si přineseš domů
Jak souvisí duch s tréninkem na tatami? Je rituální tanec cestou k duchovnu, nebo jde jen o to, že vyčerpání těla vyvolá příjemný opojný stav? Odpověď má dvě části: biologickou a etickou.
Nejprve endorfiny. Jsou to přirozené látky, které si tělo vyrábí a které působí podobně jako opiáty. Přinášejí pocit pohody. Jejich vysoké hladiny najdeme třeba v mateřském mléce – to potvrzuje i studie hladin beta-endorfinů v lidském mateřském mléce. Když tělo zatížíme, endorfiny se vyplaví a cítíme se skvěle.
Pak je tu látka mnohem silnější: DMT, dimethyltryptamin. Je to velmi mocná psychedelická látka, možná nejsilnější, jaká takto působí na mozek. Kniha DMT: Molekula ducha vychází z kontrolovaného výzkumu, při němž dobrovolníci dostávali klinické dávky v bezpečném prostředí. Veřejně dostupná je studie psychiatra Ricka Strassmana a kolegů z roku 1994, z níž kniha vzešla.
DMT se přirozeně vyskytuje i v mozku, v šišince. Někteří jí říkají „třetí oko“. Jejím hlavním úkolem je vyplavovat melatonin a serotonin. Večer přijde vlna melatoninu a jsme ospalí. Ráno světlo pronikne zavřenými víčky, vyplaví se serotonin, který melatonin přebije, a my se probudíme. Proč tedy, když máme DMT v hlavě, nejsme neustále v opojení? Zjevně se uvolňuje jen v krajních stavech: při porodu, při umírání, možná při narození a v obdobích strádání – hladovění, vystavení živlům. Je tedy velmi dobře možné, že se šamani vystavovali strádání právě proto, aby vyvolali jeho uvolnění. (Poznámka k ověření: přítomnost DMT v mozku savců, včetně šišinky, potvrdila studie Deana a kolegů z roku 2019, prováděná na potkanech. Jeho vyplavování při krajním stresu u lidí však zatím zůstává stále jen hypotézou.)
Jedni v tom vidí prosté opojení. Jiní, a jsou mezi nimi významní teoretici, se domnívají, že DMT otevírá přístup k jiným stavům vědomí, v nichž vnímáme skutečné bytosti nebo skutečné stavy bytí. Tak či onak, k účinkům, jaké nejspíš zažíval Uešiba, je potřeba výcvik šugjó mimořádné intenzity.
To ale není hlavní otázka. Jeden rabín a kabalista napsal, že nepochybuje o tom, že kněží inkvizice vnímali přesně totéž co on ve svých mystických stavech. Otázka nezní, co vidíš. Otázka zní, co si přineseš domů. A domovem je tělo s jeho touhami a agresivními pudy, které nezná morálku.
Spiritualita a morálka jsou dva různé stavy. Spiritualita znamená, že jednotlivec zahlédne jednotu veškeré existence. Etika je vědomí, že venku je někdo jiný, kdo nejsem já a za koho nesu odpovědnost. Filozof Emmanuel Lévinas to vyjádřil větou: etika předchází ontologii, tedy učení o bytí. Ještě před samotným bytím se rodíme do etického vztahu k těm, kdo nás zplodili. Kdo tohle nechápe, může být velmi duchovní – a zároveň naprosto nemorální.
Trénink na tatami proto dělá dvě věci najednou. Může vás dovést k opojné úrovni síly. Slovo opojný je tu přesné, protože v angličtině „intoxicating“ v sobě skrývá slovo toxický, jedovatý. Čím výš se dostanete, tím snazší je ztratit kontrolu. „Jejda, zranil jsem tě, neznám svou sílu.“ Otázkou tedy je, jak se při tom chováte k partnerům.
Nejlépe to ukazuje příběh Amdurovy matky. Byla první ženou, která v Americe zpívala jako kantorka v synagoze. Zeptal se jí, jestli při zpěvu vnímá Boha. Podívala se na něj a řekla: „To nesmím.“ Její odpovědností bylo svými modlitbami a zpěvem pomoci druhým, aby se k Bohu přiblížili. Kdyby se v tu chvíli Boha dotkla sama, ztratila by melodii. Cítila etickou odpovědnost, která byla větší než vlastní setkání s Bohem – ideál bódhisattvy. Tvrdý výcvik nás tak může činit stále mocnějšími. Zároveň by nás měl činit i stále odpovědnějšími.
Učení nákazou a krok ven
Pokud je aikidó rituální tanec, který vyjadřuje Uešibovo vnitřní poznání, potřebujeme k jeho pochopení jinou metodu? Například šingon nebo zen? Je docela dobře možné, že aikidó není tou nejlepší cestou, jak dosáhnout aikidó.
Důvod je prostý. Kdo vstoupí do šingonské sekty nebo do zenového kláštera, najde tam učební plán. Nemusí být rozepsaný krok za krokem, ale existuje cesta, po níž se postupuje. Uešiba své rituály předváděl před lidmi, ale nevedl je jimi.
Učil metodou, které se říká „krást techniku“. Výstižně by se dala nazvat učením prosakováním či nákazou. Kdo stráví s učitelem dost času a nechá se jím „nakazit“, může se učit velmi hluboko. Samozřejmě vše prochází i jeho vlastním vnímáním. Manželka Amdurova učitele Araki-rjú jednou poznamenala, že nemůže uvěřit, jak moc se mu Amdur v pohybu podobá. Přitom učitel měřil asi 173 centimetrů a Amdur skoro dva metry. Jejich těla, boky i stavba byly úplně jiné. Amdur se ale nechal nakazit.
Nákaza má svá nebezpečí. Kdo je učiteli takto otevřený, nevstřebává jen pohyby, ale i všechny vady jeho povahy. Je to jako s houbou: nasaje čisté i špinavé. V aikidó je to skutečný problém. Existují skupiny kolem charismatického učitele, kde všichni převzali spolu s jeho krásnými pohyby i to nejhorší z něj.
Pokud je známo, Uešiba výslovně učil jen jediného člověka – svého synovce Jukawu, muže obrovské síly. Rindžiró Širata vzpomínal, že se Jukawy vyptávali, co je Uešiba-sensei učil. Existují i náznaky, že něco předal synovi Kišómaruovi. Dochoval se záznam, jak Kišómaru učil několik lidí techniky ve starém stylu Daitó-rjú pro případ, že by se někdo pokusil dódžó „zničit“. To se musel bezpochyby naučit od otce.
Nejlepším příkladem toho, co se ztrácí s každou generací, je sólo forma s holí džó. U pláže v Kamakuře Amdur viděl šintoistický rituál pro bohyni moře. Kněží v něm používali repliku rituálního kopí hoko. A byly to Uešibovy pohyby – některé prvky jasně patřily do oné formy s holí. Uešiba nejspíš vzal tento polotaneční rituál s napodobeninou zbraně a znovu ho „zbojovnil“. Dodal mu pohyby s bojovou integritou. A pak to prostě předváděl před lidmi. Dnes mnozí tuto formu cvičí tak bezduchým způsobem, že je to až bolestivé sledovat. Chybí v ní bůh i síla.
Aikidó je hádanka. Je to bojové umění….a přitom zároveň i není. Není to náboženství, ale má náboženské rysy. Je to společenská výchova, a přitom není. Jediný způsob, jak se přiblížit tomu, o co Uešiba usiloval, je vykročit ven. Studovat něco duchovního, třeba šingon, nebo jiná bojová umění. A pak se ptat: jak to zapadá do aikidó, které cvičím?
Měřítkem zůstává účinný pohyb aikidó s tělesnou integritou. Funguje jako tesařské měřidlo nebo rám kolem obrazu. Cokoli se naučíte, musí se vejít do jeho parametrů. Jinak byste mohli přečíst padesát knih a studovat padesát disciplín a nikam se nedostat.
Sám Uešiba neměl s takovými výpravami problém. Jeho žáci chodili studovat jinam, Terry Dobson třeba trénoval čínská vnitřní umění, a Uešibu to spíš bavilo. Jako by říkal: jen do toho, uvidíme, co přineseš. Nejspíš věděl, že to z člověka dělá někoho, jako je on: i on musel vykročit ven z toho, co dostal. Ti, kdo jen věrně opakovali techniky a nikdy neopustili dódžó, nejspíš nepatřili k jeho nejlepším žákům. Jak jinak vysvětlit místo, které měli Minoru Močizuki nebo Kendži Tomiki? Nebo Šódži Nišio, který řekl: mluvíte o holi, ale neučíte ji, tak se ji naučím jinde; a stejně tak meč. Nišio dokázal, že se člověk může uklonit a přitom stát rovně. Když nemůžeme kráčet přesně v Uešibových stopách, musíme hledat obdobu těch stop: vlastní studium a vlastní cestu.
Změnil se po válce?
Oblíbený příběh zní takto: Uešiba byl tvrdý bojovník, po válce odešel do Iwamy, tam prožil duchovní procitnutí a stvořil umění míru. Skutečnost je však mnohem složitější.
Když srovnáme filmové záznamy z let 1936 a 1950, technika se příliš nezměnila. Nejde o záznamy z vysokého stáří, kde Uešiba jen mává rukama a lidé padají. Jde o chvíle, kdy někoho skutečně uchopí a dojde k fyzickému kontaktu. Nedávno se objevil i nejstarší známý film s Uešibou, natočený při ukázce v ústředí Ómoto-kjó. Ani ten neukazuje velký rozdíl.
A pak jsou tu nepohodlná fakta. V roce 1949 Uešiba v Iwamě skrýval před Američany Taku Mikamiho, jednoho z vrahů japonského premiéra Inukaie. Jeden z duchovně nejzaloženějších učitelů aikidó popsal, jak Uešibu v té době navštívil a byl tomuto muži představen. Uešiba byl jistě otřesen válkou a jejími důsledky. Je ale otázkou, nakolik ho otřáslo to, co se stalo v Číně. Mnohé oblasti Číny se staly jakousi Osvětimí pod širým nebem. Japonská armáda tam prováděla pokusy s chemickými zbraněmi na lidech a vyhlašovala pásma, kde se smělo střílet na kohokoli. Uešiba nikdy nevyjádřil lítost.
I to z něj dělá člověka: jako každý z nás si rozdělil pozornost do přihrádek. Změnil se důraz jeho řeči. Před válkou mluvil o duchovnu spíš jako o sjednocování vesmíru a o lidstvu málo. Po válce mluvil o lidstvu mnohem víc a o přetváření světa. Technicky ale zůstal téměř stejný.
Umění šedých zón
Co tedy lidi přitahuje k aikidó dnes? Aikidó je bojové umění šedých zón. Lidé v civilizované společnosti, kde platí právo, se s násilím denně nesetkávají. Kdo žije v prostředí, kde jemu nebo jeho blízkým denně hrozí smrt a nemůže odejít, potřebuje bojové umění černé a bílé – a nejspíš i zbraň.
Učitel aikidó Larry Berry vyprávěl o čtyřech dospívajících bratrech, kteří přišli do jeho dódžó v Detroitu. Jeden mluvil s ním a ostatní tři stáli čelem ke třem zbývajícím světovým stranám. Poslouchali, ale nedívali se na něj. Vysvětlili mu, že žijí ve čtvrti plné gangů, odpřísáhli si, že se k žádnému nepřidají, a proto si navzájem hlídají záda. Kdo takto žije, potřebuje jasné a tvrdé umění. My ostatní se ptáme jinak: učiní nás naše umění schopnějšími v jednání s lidmi a užitečnějšími pro ostatní?
Proč tedy nechodit rovnou do kostela nebo na setkání nějakého etického spolku? Protože spolupracovat s někým, z koho máte trochu fyzický strach – a kdo se možná oprávněně bojí vás – je zvláštní zkouškou morálky a odpovědnosti za druhé. A současně se učíte lépe chránit sami sebe. Bojová umění jsou jako šachy s lidským tělem. Na aikidó přitahuje hlavně ono napětí: jak je účinné, jak ho zefektivnit, jak dosáhnout etických cílů, o nichž mluvíme – a jak snadno se od nich dá odchýlit. Lidé přicházejí s nejlepšími úmysly a končí jinde.
Každodenní praxe
Amdur nemedituje a nemá žádnou náboženskou praxi. Jeho „praxí“ je práce: učí lidi, jak uklidnit agresivního člověka. Jeden den školí americké pohraničníky, druhý den sociální organizaci, která pomáhá imigrantům bez dokumentů. Jeho politické názory nejsou podstatné. Podstatné je, jak pomoci jedněm i druhým, aby se nestali oběťmi násilí. Mluvit k lidem z velmi odlišných světů, nepodbízet se nikomu a uchovat si integritu – to je zkouška, zda jsou jeho hodnoty žitelné. Je to jakési „lidské randori“: volný zápas s lidmi, kteří vás nikdy nebudou mít rádi ani vám důvěřovat a s nimiž přesto musíte eticky jednat.
Tělesně trénuje asi dvě hodiny denně. Část tvoří silová práce. Staří mistři byli většinou rolníci a dřina na poli jim dávala proměnlivé zatížení. Kdo nepracuje na poli, musí to nahradit jinak – kettlebelly nebo třeba pomocí „slosh tube“. To je trubka o průměru 10 centimetrů a délce přes tři metry, naplněná do poloviny vodou, vážící asi 40 kilogramů. Voda se v ní přelévá a trubka se chová jako živý partner. Vnitřní sílu cvičí s kopím a s pružnou gumovou tyčí, kterou mírně zkroutí, aby udržel stálé napětí v celém těle, a v tom napětí se pohybuje. Cviky každý den obměňuje, protože stejnou rutinu by brzy opustil.
Kopí má zvláštní místo. Takzvané třesení kopím učí použít celé tělo jako jeden celek a poslat kopím vlnu. Kopí je těžší a vzdálené od těla, a tak učí zvládat předmět, který se s vámi „hádá“. Cílem je, aby se nejen tělo sjednotilo samo v sobě, ale aby se s ním sjednotilo i kopí.
A tak se kruh uzavírá. Uešiba hledal sílu za hranicí lidských možností a našel ji. To, co si z toho můžeme převzít my, ale není jeho šamanské posednutí. Je to jeho vynález vzájemného cvičení a otázka, kterou nám zanechává: co se sílou, kterou získáme, uděláme pro druhé.
ZDROJ:
- Ellis Amdur in Dialogue. O SENSEI – THE SHAMAN, Morihei Ueshiba, the man. (Part 1)
- Ellis Amdur in Dialogue. Part 2
