Hakkó rjú: Skrytá tvář džúdžucu

Dnešní svět bojových umění je plný nablýskaných medailí, jasně stanovených pravidel a měkkých žíněnek. Mnoho lidí proto vnímá tyto disciplíny především jako sportovní utkání, kde proti sobě stojí dva soupeři s cílem získat body. Tento zjednodušený pohled však zcela opomíjí hlubokou, komplexní a často velmi drsnou realitu původních (tj. tradičních) systémů boje zblízka. Když poodhrneme oponu běžných cvičebních osnov a ponoříme se do zapomenutých vrstev historických učení, objevíme svět, kde neexistují žádná pravidla, kde se pracuje se skrytými zbraněmi, destrukcí tělesné struktury a hlubokým pochopením lidské anatomie i psychiky. Pojďme společně nahlédnout do původní podoby umění, které nebylo vytvořeno pro zábavu publika, ale pro přežití v těch nejvyhrocenějších situacích.

Konec sportovní iluze

V prostředí populárních úpolových sportů často zaznívají odvážná prohlášení o tom, který styl či systém je absolutně nejlepším způsobem boje. Velmi často je na tento piedestal stavěno džúdžucu. Abychom však vůbec mohli takto silná tvrzení posuzovat, je naprosto nezbytné nejprve přesně definovat, co tento pojem vlastně znamená. Většina laické veřejnosti má tendenci spojovat si bojová umění s tělocvičnami, rozhodčími, časomírou a váhovými kategoriemi. Zápasníci excelují na žíněnce, boxeři neomezeně vládnou prostoru mezi provazy ringu, mistři džúdó jsou suverénní ve svém vlastním sportovním odvětví a karatisté dosahují naprostého vrcholu v dynamických úderech. Každý sport tak má své nezpochybnitelné mistry.

Původní historické systémy (korjú budžucu) však do této kategorie vůbec nespadají. Stejně jako se ze smrtonosného umění boje s mečem (kendžucu) postupem času vyvinulo moderní a bezpečné kendó s bambusovými meči, tak i populární a celosvětově rozšířené džúdó zrcadlí sportovní evoluci, jež vzešla ze syrových kořenů džúdžucu. Skutečné, původní umění nepodléhalo žádným sportovním pravidlům. Nemělo sloužit k pobavení diváků na tribunách ani k testování fyzické zdatnosti v kontrolovaném prostředí. Bylo to ryze pragmatické umění boje a přežití, a tento svůj charakter si, navzdory pronikání na Západ ve dvacátém století, naštěstí uchovalo.

Čtyři podoby boje zblízka

Abychom plně pochopili šíři tohoto odkazu, je důležité si uvědomit, že v historickém kontextu neexistovalo pouze jedno jediné, univerzální bojové umění pro všechny. Významný učitel Kendži Šimazu velmi výstižně rozděluje původní metody boje zblízka do čtyř hlavních kategorií, z nichž každá odrážela naprosto odlišnou životní realitu a potřeby svých nositelů.

1. První kategorií je Ippan jawara, což lze volně přeložit jako systém určený pro běžné obyvatelstvo a civilisty. Zahrnuje metody obrany beze zbroje v běžném civilním oděvu (často označované jako suhada). S touto formou se v moderní době setkáváme nejčastěji, neboť je nejlépe přenositelná do našeho současného běžného života.
2. Druhou, zcela odlišnou kapitolou je Ašigaru jawara. Ašigaru byli pěší vojáci na japonských bojištích. Jejich způsob boje se nevyznačoval elegancí ani hlubokou filozofií; šlo o brutálně efektivní, přímočaré a nemilosrdné postupy, jejichž jediným cílem bylo rychle eliminovat nepřítele v chaosu bitvy.
3. Třetí úroveň představuje Buši jawara. To už je umění vyhrazené pro elitní válečníky z řad samurajů. Tady se setkáváme s vysoce propracovanými strategiemi, hlubokým pochopením mechaniky lidského těla a dokonalou integrací zbraní do každého pohybu.
4. A nakonec existovala Taišó jawara, exkluzivní a vysoce sofistikovaná úroveň vyhrazená pro velitele, generály a admirály. Tento systém v sobě spojoval nejen fyzický boj, ale i taktické velení, psychologickou převahu a pochopení širších souvislostí boje.

Zbraň jako nedílná součást těla

Jedním z nejčastějších omylů dnešní doby je představa, že tyto historické metody se omezovaly výhradně na boj holýma rukama. Opak je pravdou. Boj beze zbraně a boj se zbraní tvořily vždy naprosto neoddělitelný celek. Systémy boje zblízka obsahovaly obrovský, velmi pestrý a často překvapivý arzenál klasických nástrojů, které byly specifické pro různé rodinné a učitelské linie (rjúha).

Představte si, že vstoupíte do konfliktu s člověkem, který na první pohled vypadá neozbrojeně, ale v záhybech oděvu má ukrytou celou řadu možných překvapení. Od těžkých železných tyčí s háky a chrániči rukou (džutte), přes krátké zbraně pro údery na nervové body (tenaraši, suntecu, bašin), až po plnohodnotné krátké meče (kodači) a dlouhé čepele (katana, naginata). K tomu můžeme přidat dlouhé hole (bó), krátké tyče (hanbó, tanbó), zbraně podobné srpům (kama), skryté vrhací bodce (bó šuriken), těžké útočné dýky (tantó) nebo ocelové řetězy se závažími (fundogusari). Menší nástroje byly záměrně navrženy tak, aby je bylo možné snadno a nepozorovaně skrýt na těle. Uvědomíme-li si přítomnost těchto nástrojů v každé konfrontaci, okamžitě pochopíme, proč žádné sportovní pojetí nedokáže plně zachytit podstatu tohoto umění. Pohyb, který ve sportu slouží k získání bodu, by v realitě znamenal naběhnutí přímo na ostří skryté čepele.

GIGAI HIGI (儀外秘技) – Mapa není území: Skryté vrstvy učení

Pokud se chceme dostat k samotnému jádru, musíme pochopit rozdíl mezi tím, co bylo předáváno veřejně, a tím, co tvořilo skutečnou podstatu umění. Skvělým příkladem tohoto historického faktu je systém Hakkó-rjú (八光流, Škola osmi světel), který roku 1941 založil Šodai Sóke Rjúhó Okujama (初代宗家奥山龍峰). Po celá desetiletí znala veřejnost pouze určitou a velmi omezenou podobu tohoto učení. Byla to jasně daná struktura technik a postupů. Avšak to, co tvořilo oficiální osnovy, byla pouze povrchová slupka určená široké veřejnosti.

Za touto veřejnou oponou existoval mnohem rozsáhlejší a propracovanější svět pokročilých znalostí, označovaný termínem Gigai Hiki (儀外秘技). Slovo „Gigai“ doslova znamená něco, co leží zcela mimo běžný formální rámec výuky. V původních svitcích je dokonce uvedena zmínka o stovkách dalších principů a metod, které se standardně vůbec nevyučovaly. Nešlo přitom o nějakou nesourodou sbírku náhodných a nesmyslných “tajných triků”. Byla to hluboká koncepční vrstva určená výhradně pro plně prověřené a pokročilé jedince, kteří už ovládali základy natolik, aby těmto skrytým principům dokázali porozumět.

Představte si to jako rozdíl mezi jednoduchou turistickou mapou, na které jsou vyznačeny jen hlavní cesty, a detailní vojenskou topografickou mapou, která ukazuje všechny skryté pěšiny, nadmořské výšky, pasti a zdroje pitné vody. Samotný svitek s certifikátem, který student obdržel, nebyl jen kusem papíru potvrzujícím jeho zkoušku. Byla to technická mapa plná kódovaných výrazů, záhadných odkazů na zbraně, tajných názvů a náznaků ústních vysvětlení. A právě Gigai Hiki byl tím klíčem, který tuto složitou šifru dokázal přečíst. Znalost tohoto klíče vysvětluje, proč mnozí pozdější žáci mohli velmi přesně kopírovat zevnějšek pohybů, ale přitom zcela ztratili vnitřní logiku celého systému.

Tato skrytá vrstva obsahovala například umění kombinací (Henka-waza, 変化技), umění kontratechnik (Kaeši waza, 返し技), tzv. skryté/alternativní aplikace technik (Ura-waza, 裏技 ), metody páté mistrovské úrovně (Godan Gi, 五段技), aplikace i obranu proti zbraním, likvidační techniky, ale také hluboké lékařské znalosti, práci s dýcháním, koncentraci tzv. životní energie, mentální trénink a kultivaci ducha.

Tělo, které myslí samo

Jednou z nejhlubších a nejtěžších myšlenek k pochopení pro začínajícího cvičence je fakt, že si nemá vybírat techniku. V běžném učení vás instruktor naučí: “Když tě chytí takto, udělej tohle.” Je to logický a nezbytný proces na začátku. Ale v pokročilých vrstvách systému panuje zcela jiné pravidlo. Skutečný mistr nepřemýšlí nad tím, jaký chvat právě provede. Nesnaží se vnutit do situace svůj vlastní plán.

Představte si, že stojíte v silném proudu řeky. Pokud se budete snažit vodu zastavit rukama, smete vás to. Pokud ale uvolníte tělo, voda sama svými proudy určí, kam se vaše ruka pohne. Stejným způsobem funguje pokročilý obránce. Útočníkova síla, směr jeho pohybu, míra jeho odporu, jeho ztráta rovnováhy a načasování úderu naprosto přesně diktují, jaká technika se z dané situace “narodí”. Cvičenec doslova pluje na vlně útočníkovy energie, místo aby se s ní přetlačoval. Znamená to obrovskou svobodu, protože mysl už není zatížena přemýšlením a listováním ve vnitřním katalogu naučených pohybů. Od základních stupňů (Šodan) až po ty mistrovské (Godan) je cílem dosáhnout stavu, kdy tělo plynule přechází z jedné formy do druhé bez sebemenšího zaváhání.

HIRJÚ-WAZA (飛龍技) – Pohyb letícího draka

Tento koncept nepřetržité plynulosti je úzce spojen s principem takzvaných technik letícího draka (Hirjú-waza). Abychom tomu lépe porozuměli, použijme starou východní vizuální paralelu. Drak, jak ho vnímá asijská kultura, není jen mýtické zvíře s křídly; je to nezastavitelný přírodní živel, který prolétá mraky. Na okamžik se zaleskne jeho šupina, vynoří se dráp, ocas, ale nikdy nevidíte celou bytost ostře ohraničenou na jednom místě. Než dokážete přesně zaměřit svůj zrak, drak už je jinde.

Nejde o žádnou prázdnou poezii. Je to naprosto přesný taktický model pro pokročilý pohyb, správné načasování a kontrolu situace. Pro útočníka se stáváte nečitelným a nepředvídatelným. Pokud nejste uvězněni v předem dané sekvenci kroků (příkrok vpřed, otočka, úchop a hod), útočník nedokáže odhadnout váš záměr. Nemůže si vytvořit pevný cíl, na který by zaútočil. Objevujete se a mizíte v jeho obraně, neustále měníte úhly a vzdálenosti, přesně tak jako mytický tvor proplouvající mlhou.

SENPENBANKA (千変万化) – Tisíc změn a deset tisíc proměn

Žádný plán nepřežije první kontakt s nepřítelem. Tato stará vojenská poučka platí v boji zblízka dvojnásob. Co se stane, když vám nevyjde dokonalé načasování, které jste cvičili v tělocvičně stovky hodin? Co když útočník není amatér, ale velmi zkušený jedinec, který na váš pohyb zareaguje vlastním nečekaným odporem? Co když uprostřed vašeho dokonalého pohybu náhle změní směr, vytáhne nůž, nebo vás kopne?

Odpověď na tyto krizové momenty se ukrývá v principu známém jako Senpenbanka (千変万化), což můžeme přeložit jako „tisíc změn a deset tisíc proměn“. Celý tento (tajný) systém je vlastně postaven jako odpověď na jedinou otázku “co když”. Zatímco začátečník při selhání techniky strne a snaží se tlačit silou přes útočníkův odpor, aby svou techniku přeci jen prosadil, pokročilý praktik na vzniklý blok zareaguje okamžitou, zcela přirozenou proměnou celého pohybu.

Učebnicová forma se rozsype, ale obránce neztrácí klid ani svou tělesnou strukturu. Skutečným cílem pokročilého tréninku totiž nikdy nebylo zapamatovat si stovky nových pohybů nazpaměť. Šlo o vybudování schopnosti se nekonečně adaptovat a měnit formu podle potřeby. Je to jako hrát jazz. Když hudebník uprostřed sóla zahraje falešný tón, nezastaví kapelu, ale tento tón plynule včlení do nového a naprosto geniálního motivu.

Úchop je pouze začátek bouře

Jednou z fatálních chyb je vnímání konkrétního útoku izolovaně. Představte si, že vás někdo prudce chytne za ruku, rameno, nebo vás chytí za vlasy či límec bundy. Běžný laik se okamžitě soustředí pouze na tento úchop. Snaží se vysmeknout, páčit ruku, odstranit ohrožení. Mistrovské systémy však zdůrazňují jedno klíčové pravidlo: samotný úchop není útokem. Úchop je jen ukotvením lodi před bouří.

Ten, kdo vás chytí, se jen snaží zajistit, abyste mu neutekli. Skutečný útok – zničující hák na čelist, drtivý kop kolenem do slabin, úder loktem nebo bleskové vytažení čepele – bude následovat ve zlomku vteřiny poté. Izolované vnímání úchopu znamená prohru. Právě z tohoto důvodu původní osnovy obsahovaly tolik alternativních aplikací technik (Ura-waza), kombinací (Henka-waza) a kontra-technik (Kaeši-waza). Obyčejné základní formy pohybu Kihon (基本, základ) byly pouhou startovní čarou, abecedou, ze které se teprve musela poskládat opravdová, taktická věta plná smyslu.

Když se obrana stává útokem

S předchozím principem úzce souvisí myšlenka neustálého protitlaku. Tréninkový proces nesmí být nikdy chápán jako statické představení, kde jeden poslušně zaútočí, druhý se poslušně ubrání a oba se poté ukloní. Původní metodika obsahuje ucelený způsob, jak kontrovat oponentův kontr. Je to živý, dýchající organismus.

Začnete základní technikou (Omote). Pokud se protivník zachytí a vytvoří přirozený odpor, plynule přejdete do alternativní reakce (Ura), kterou bychom pro snadnější pochopení mohli nazvat “Plánem B” . Když se však i na tuto úroveň dokáže oponent adaptovat a pokusí se vaši obranu rozbít, následuje naprosto devastující protiútok zvaný Kaeši. Změna střídá změnu, vlnu překrývá ještě větší vlna. Zde končí rigidní drilování a začíná skutečná, nespoutaná svoboda pohybu Džijú (自由, svoboda) .

MECUBUŠI (目潰し) – Zkáza zraku a narušení struktury

Na scénu nyní přicházejí mnohem temnější a syrovější nástroje původního bojového systému. V bezpečí dnešních sportovišť je útok na oči buď přísně zakázán jako hrubý faul, nebo je transformován do podoby jakéhosi měkkého, symbolického pohlazení či jen náznaku útoku rukou. Systémy vyučované skrze metody Gigai Hiki ovšem zachycují naprosto jinou realitu. Útok na oči, označovaný jako Mecubuši, nebyl pouhým zvednutím ruky.

Tato oblast tréninku obsahuje několik přesně definovaných druhů formování rukou, rozličné metody doručení úderu, přesné výpočty úhlů a celé na sebe navazující strategie, jak tohoto šoku využít. Mnohdy se propojovala koncentrace vnitřní energie s hrubou mechanickou silou a údery připomínající údery bičem. Účelem nebylo jen způsobit bolest; šlo o kompletní taktické ochromení. Útok na oči donutí nepřítelovu hlavu reflexivně trhnout dozadu. Tam, kam jde hlava, jde i zbytek těla. A tam, kam jde tělo, ztrácí svou oporu v nohou. Tím, že napadnete zrak, zasáhnete nejen oči, ale vykořeníte soupeřovo těžiště, resetujete jeho mysl a zničíte jeho schopnost pokračovat v boji. Teprve po takovém šoku následuje skutečný konec konfliktu.

Když už je protivník vychýlen, přichází na řadu další, často velmi drsná fáze – takzvané drtivé metody neboli Cubuši (潰し). Běžný člověk si pod pojmem “hod” představí situaci, kdy oponent elegantně opíše oblouk ve vzduchu a dopadne na měkkou žíněnku s hlasitým plesknutím dlaní. V metodách jako je Nage-cubuši (投げ潰, drtivé či drtící hody) je naopak veškerá fyzika pohybu zcela záměrně upravena tak, aby k žádnému bezpečnému dopadu nemohlo dojít. Namísto kontroly pádu je veškerá zničující energie hodu nasměrována přímo do oponentovy hlavy, krční páteře, ramene nebo celé horní poloviny těla. Tyto ničivé principy, ukryté v tajných spisech pátých ročníků (Godan Gi), ukazují, jak obrovská propast zeje mezi původními formami určenými k záchraně života a pozdějším, naředěným obrazem džúdžucu coby neškodného páčení zápěstí.

Tajemství páté úrovně a ztracená rovnováha

Skrytá úroveň přenosu informací byla mnohem komplexnější, než je dnes všeobecně známo. Nepředstavovala pouze pár izolovaných triků. Její součástí bylo obrovské množství principů. Patří sem i tak zvané “Tajemství koně” (馬之秘, Uma no Hi). Jde o vysoce specializovaný způsob, jak fatálním způsobem narušit oponentovu stabilitu a rovnováhu (崩し, Kuzuši). Narušení stability zde neprobíhá tak, že byste oponenta silou zatlačili dozadu. Je to jemnější, hlubší proces, při kterém se jeho vrchní část těla zcela mechanicky odpojí od opory, kterou mu poskytují vlastní nohy.

Tento princip se primárně uplatňuje při takzvaném zadržení zepředu (Mae Dori) a velmi elegantně vyvrací moderní mýty, které tvrdily, že tato stará škola nedisponovala žádnými funkčními teoriemi pro porušování rovnováhy. Historická realita zaznamenala minimálně čtyřicet mistrovských technik a pět specializovaných svitků plných ústně předávaných pouček, které tyto mýty spolehlivě bourají.

IRIMI NAGE HIGI (入身投秘技) – Tajné metody vstupu

V situaci, kdy útočník využije obrovskou setrvačnost a brutální sílu, stává se jakýkoliv pokus o čelní střet sebevražedným. Zde nastupuje princip tajného vstupu do těla protivníka (Irimi Nage Higi). Pokročilý praktik nepostaví zeď. Naopak. Stane se takzvaně “lítačkami v restauraci” – uvolní cestu, nechá rozzuřenou sílu útočníka propadnout do prázdna a následně nekompromisně vstoupí do jeho oslabeného prostoru z naprosto jiného úhlu.

KAIKEN NO KOTO 懐剣之事 —Přechod ke skryté dýce

Kombinace tohoto hlubokého proniknutí s útokem na zrak způsobí totální odříznutí oponentova vědomí od dění. A jak potvrzují staré záznamy o utajených metodách zbraní (Kaiken no Koto, 懐剣之事), v extrémních chvílích se tento plynulý vstup neobešel s prázdnou rukou. Pohyb se ideálně snoubil s použitím umění boje s krátkou, skrytou dýkou (Kaikendžucu,懐剣術). Toto nebyla pouhá obrana proti ozbrojenému útočníkovi; šlo o sofistikovanou metodiku jejího efektivního nasazení. Zbraně nebyly vnímány jako nějaké vnější, cizí nástroje přidávané k běžnému pohybu, ale jako pevnou a integrální součást bojové strategie.

HAKKÓ NO KAMAE (八光の構) – Postoj, který ovlivňuje mysl

Důležitost postoje (Hakkó no Kamae, 八光の構) by neměla být podceňována. Pro nezkušené oko se může zdát postoj pouhou strnulou pózou, dekoračním doplňkem před začátkem akce. Ve skutečnosti je to nabitá zbraň. Každý detail má svou zcela pragmatickou funkci. Pozice prstů, ostrost očního kontaktu, naprosté vyrovnání páteře a svalů, záměr a dokonce i mentální projekce energie působí jako psychologický nátlak. Konečky prstů mohou směřovat k očím, k bodu Džinčú (人中, rýha pod nosem), na hrudník, do oblasti srdce nebo na jiné cíle. Tělo obránce vytváří neprostupnou bariéru a přebírá kontrolu nad protivníkovým vnímáním dávno předtím, než vůbec dojde k prvnímu fyzickému střetu.

HAKKÓ-DORI (八光捕) – Jeden princip pro meč i ruku

Celé tělo bojovníka a jeho práce se zbraní stojí na totožném mechanickém principu. Studium odhaluje fascinující souvislosti mezi specifickými neozbrojenými chvaty (Hakkó-dori (八光捕), původními metodami Aiki-waza (合気技)) a tradičním japonským šermem (Hakkó-rjú kendžucu, 八光流剣術). Proces, při kterém obránce pozvedá ruce k ochraně a přijímá protivníkův úchop, je naprosto identický s pohybem, kdy válečník zvedá těžký meč k seknutí a vzápětí ho s drtivou přesností sráží dolů, aby roztříštil protivníkovu rovnováhu. Pochopení této paralely mezi tělem a ocelí zásadním způsobem usnadňuje pochopení tak abstraktních konceptů, jakými jsou jemné principy zvedání (Aiki Age (合気上げ ) a klesání Aiki Sage (合気下げ) těžiště těla.

Samotné mistrovské tituly a ucelené předání vědomostí (Kaiden, 皆伝) byly mnohdy jen ochutnávkou těchto komplexních propojení. Nebyly to konečné body na mapě poznání, ale pouhé příklady zastupující nesrovnatelně větší kategorie od obrany vůči meči či noži až po čelení přesile několika útočníků.

ŠÚJAKU-KEN (集約拳) – Koncentrovaná pěst

Úder rukou se v běžném pojetí rovná zatnuté pěsti hnané vpřed silou ramen a prsních svalů. Hluboké vrstvy těchto tradičních systémů (Šújaku-ken, 集約拳) však představují docela odlišnou vizi. Prsty se do sebe skládají a zamykají s takovou přesností a napětím, že se veškerá energie celého těla usměrní do jediné, neochvějné zbraně.

Vnitřní motor a diamantová síla

Tento princip tvoří dokonalý most k vnitřním silovým tradicím, mezi kterými vyčnívají metody, které proslavil Harumicu Hida (肥田春充 ) – systém posilování Hida-šiki kjókendžucu (肥田式強健術). Jde o vybudování takzvaného vnitřního motoru. Pouhá svalová hmota je k ničemu bez strukturální podpory celého pohybového aparátu. Tomuto zpevnění se říká diamantová síla (Kongóriki,金剛力). Trénink probíhá primárně prací ze samotného středu těla (Tanden, 丹田). Bojovník se nejprve musí naučit kontrolovat svou dechovou kapacitu, stabilizovat centrální strukturu, vytvořit nesmírně silný tělesný rámec a sjednotit fyzickou schránku s psychikou. Teprve když je tento mohutný motor postaven a perfektně seřízen, může se jeho obrovská síla uplatnit v neozbrojených úderech i v boji na blízko. Fyzický dril aplikací v samotném džúdžucu je tak vlastně druhotný.

Léčitel a válečník v jedné osobě

Tento ohromný důraz na pochopení mechaniky, rovnováhy a toku energie v těle neměl pouze destruktivní účel. Nese s sebou druhou, stejně podstatnou stranu mince. Analýzou zapomenutých textů odkrýváme těsné spojení s myšlenkami Hiraty, s rozložením tělesných zón, znalostmi meridiánů, s napravováním kosterního aparátu (Seitai, 整体) i s metodami léčivého tlaku na přesné body těla (Šiacu, 指圧). Všechny tyto terapeutické postupy stály u vzniku rozsáhlého léčebného odvětví zvaného Císařská metoda tlaku prstů (Kóhó šiacu igaku, 皇法指圧医学).

Základní myšlenka je ohromně logická: bojové a léčebné umění nejsou dvě oddělené větve stromu, ale dva odlišné způsoby použití stejného nástroje. Tělo, které prošlo tvrdým tréninkem budování síly z centra a zvládá s dokonalou přesností rozbíjet protivníkovy klouby a ochromovat jeho vitální body, má tu samou hlubokou anatomickou znalost potřebnou k nápravě, regeneraci a uvolňování těch samých bodů ve prospěch léčení. Není to nic neobvyklého; kdokoliv, kdo je schopen tělo rozebrat a zničit, se musel logicky nejprve dokonale naučit, jak funguje, a získat tím stejnou moc a znalosti jej případně i opravit. Léčebná aplikace byla integrální a posvátnou součástí systému a představovala nezbytnou rovnováhu.

KIAIDŽUCU (氣合術) – Síla hlasu a dechu

I zvuk se může stát silou. V tomto pokročilém studiu se nachází ucelené vzdělávání zaměřené na uvolnění enormní energie za pomoci koncentrovaného tělesného projevu (Kiaidžucu, 氣合術). Nejedná se o bezmyšlenkovitý a nekontrolovaný řev, na jaký jsme občas zvyklí u začínajících bojovníků snažících se zvednout si sebevědomí. Jeden z principů Kiaidžucu lze shrnout jako Futoku, Fukaku, Midžikaku, Hajaku 太く深く短く早く – silně, hluboko, krátce a rychle. Jde o systematický způsob rozvoje síly dechu a hlasu, nikoli o náhodné pokřikování.

Je to naprosto přesně cílená technologie práce s dýcháním a myslí. Cvičenec musí nejprve nashromáždit energii a dechovou kapacitu ve svém nejnižším bodě stability (Tanden, 丹田) a teprve poté uvolnit specifický vokální impuls. Tento projev se řídí striktními instrukcemi, které ho definují jako silný, hluboký, krátký a neuvěřitelně rychlý. Je to jako výstřel z pistole. Zvukový ráz, který z nitra vyletí, dokáže protivníka mentálně zastavit a na zlomek sekundy narušit jeho stabilitu. Stejně tak přesahují metody tréninku hranice běžného zápasu; vstupují do sféry duchovní. Praktikant se učí askezi (Šugendó, 修験道), vizualizaci (Kannen, 観念) a dokonce vědomému ovlivňování základních autonomních funkcí vlastního organismu. Je zřejmé, že mistr Rjúhó Okujama tvořil svůj odkaz pod obrovským vlivem širokého japonského světa budó, starobylé medicíny, přírodních věd i prastarých náboženských proudů a duchovních praxí (Reidžucu, 霊術 ).

HIFU (皮膚) – Kůže není hranice

Vrcholem celé této spletité filozofické architektury je zcela revoluční koncept vnímání hranic vlastní tělesné schránky. Všichni žijeme v přesvědčení, že naše kůže představuje absolutní hranici mezi naším „já“ a zbytkem vesmíru. Zmíněné staré záznamy toto chápání však naprosto popírají. Úspěšné a skutečné zvládnutí tohoto učení vyžaduje změnu tohoto způsobu vnímání. Mistr se učí vnímat, že fyzické tělo sahá daleko za svou viditelnou slupku. Ať už tento fenomén vysvětlujeme jako silové pole, psychologický prostor, prostorovou empatii nebo vysoce citlivé čtení vibrací okolí, podstata zůstává stejná: obránce komunikuje s přírodou, prostředím a protivníkem v oblastech, kterých se prsty ani zbraň ještě nedotkly. Právě zde končí hrubá mechanika džúdžucu a začíná opravdové umění kontroly konfliktu. Není to nic ezoterického, je to “jen” hluboká znalost psychologie.

Závěr: Návrat ke komplexnosti

Z tohoto obsáhlého přehledu je naprosto evidentní, že původní, nezředěný systém umění boje obsahoval nesrovnatelně víc vrstev, jemných nuancí, destrukčních úderů a medicínských principů, než dokázalo přežít v moderních západních zjednodušených a sportovně zaměřených učebnicích pro masy.

Během dekád, které následovaly, došlo díky dílem nepochopení a dílem nedokonalému předávání komplexnívch znalostí k obrovské redukci a úpravám celých celků.

Cílem současného bádání, zprostředkovávaného organizacemi jako jsou Yakushin a Yotsume, není pošpinit památku a snahu pozdějších generací. Cílem je ochrana historické pravdy. Je nesmírně důležité pochopit myšlenky starých svitků, propojit tyto střípky s lékařskými komunitami, dochovanými starými fotografiemi a manuskripty i přímým předáváním od přeživších mistrů z Japonska.

A to nejdůležitější ze všeho? Tyto nedávno odhalené vrstvy nejsou jen jakýmsi nudným katalogem dalších triků, které je potřeba se nabiflovat na tréninku. Jde o komplexní manuál k osobní proměně člověka. Ukazují cestu, jak se naučený pohyb mění v nekonečnou vlnu variant. Učí nás, jak se chovat jako letící drak – nenutit nepříteli svůj úmysl, nebojovat s jeho přicházející silou, ale naprosto přirozeně a s ohromnou lehkostí splynout a plout na ní tak dlouho, dokud sama neodhalí cestu k naprostému, nevyhnutelnému a konečnému vítězství.

ZDROJ: Yotsume Dojo