Historie džúdžucu v Čechách 2

Pojďme se tedy podívat na počátky z pohledu zjištěných faktů a začněme maličko obšírněji. Před rokem 1907 nebyl na českých vysokých školách v Praze žádný samostatný organizovaný tělovýchovný program. To se změnilo až s příchodem Dr. Miroslava Tyrše, který byl docentem vysoké školy technické (1881-1884), kde přednášel dějiny umění výtvarných. Do té doby totiž většina sportovních aktivit fungovala „pouze“ v rámci Sokolů a/nebo sportovních klubů (jako například S.K. Slávia či S.K. Smíchov), kde se cvičil především tenis a šerm.
Počátky organizovaného vysokoškolského sportu se pojí se dvěma jmény – profesor A.Krištof a profesor František Smotlacha. Dne 1.4.1910 byl Dr. František Smotlacha jmenován „učitelem sportovních her při české univerzitě v Praze“ a jedna z prvních věcí, které tehdy vykonal, bylo založení vůbec prvního klubu džúdžucu, který pak fungoval v rámci právě tohoto Vysokoškolského sportu Praha. Klub čítal zpočátku asi 15 členů a scházeli se k tréninkům dosti nepravidelně. Dokonce zde byly i prokazatelně období, kdy klub nefungoval, takže maličko váhám s označením klub, ale buďme optimističtí 🙂

Mimochodem, kromě založení džúdžucu se dr. Smotlacha také zasloužil i o založení vysokoškolských klubů věnovaných lehké atletice v zimní tělocvičně, skautingu a táboření, vodnímu skautingu a tělocviku pod širým nebem. Je zde vidět silný vliv Dr. Miroslava Tyrše a jeho konceptu všestranného pohybu.

Od roku 1910 tak bylo džúdžucu zařazeno v rámci Vysokoškolského sportu Praha mezi tzv. úpolové sporty (spolu s boxem a řecko-římským zápasem). Abychom byli úplně přesní, nejednalo se o tradiční džúdžucu, ale o styl, který byl později znám jako Kodokan džúdó, anebo krátce jen džúdó. Hlavním zdrojem informací pro české nadšence byla kniha amerického cestovatele Irvinga Hanckocka The Complete Kanó jiu jitsu, která byla následně přeložena i do němčiny a vyšla v roce 1905 pod názvem Das Kanó Jiu Jitsu (prý vyšla i v češtině v roce 1920, ale nepodařilo se mi dohledat více informací).

Ukázalo se však, že to nebyl úplně nejlepší zdroj informací. Když v roce 1936 Džigoró Kanó přijel do Berlína v rámci svého celosvětového osvětového turné a viděl cvičit německé džúdžucuky (studenty džúdžucu), byl velmi zmatený i roztrpčený tím, co se v Německu vyučuje jako „Kanó jiu jitsu“ a řekl, že to ani s jeho stylem, ani s džúdžucu nemá vůbec nic společného (a jsme opět u toho nešťastného exportu džúdžucu na Západ). Irving Hancock totiž sice krátce studoval džúdžucu (Kito rjú), ale bylo to skutečně velmi krátce. A na základě svého krátkého pobytu v Japonsku pak napsal výše uvedenou knihu v mylném domnění, že jde o to samé, co po světě již prezentoval profesor Džigoró Kanó. Hancock zde nazýval džúdžucu techniky „triky“ a snad jediné plus, které kniha má, je fakt, že poprvé představil světu i další součást džúdžucu – kappo waza, což jsou metody resuscitace, jak jsme si již řekli dříve.

Nicméně zde na Západě se džúdžucu představoval jako jakousi japonskou formu zápasu, bez hlubších principů a souvislostí. Pokud bychom si odmysleli kimono (gi), pak bychom si knihu snadno mohli splést s knihou o řeckořímském či volném zápasu. Nu a přesně tento zdroj informací se následně dostal i k nám, takže si dokážete představit, o jak „autentické“ džúdžucu nebo i džúdó vlastně šlo. Z toho je vidět, v jakém chaosu se české džúdžucu vlastně rodilo. To se změnilo až po několika návštěvách Džigoró Kanó u nás v Čechách, který postupně zajistil, že se u nás alespoň začala vyučovat kvalitní džúdžucu škola Kodokan džúdó. Při své druhé návštěvě v roce 1936 měl přednášky na pražské vysoké škole a zde kromě jiného konečně vysvětlil i rozdíl mezi džúdžucu a džúdem.

Džúdžucu se však postupně dostává i do světa ozbrojených sil, když v roce 1922 zařadila Československá armáda do své vojenské tělovýchovné školy výuku džúdžucu. Tu vedl nejdříve (nejmenovaný) anglický instruktor z londýnské Budokwai (organizace založená roku 1918 na podporu džúda v Evropě) a později již štábní kapitán Novák ve spolupráci s náčelníkem České obce sokolské Františkem Pechátem.

O tři roky později (1925) vydává Ministerstvo národní obrany v učebnici “Služební předpisy branné moci” kapitolu s názvem “Sebeobrana“, která pojednávala o použití džúdžucu pro vojenské účely.

Ve stejném roce (1925) pořádá Vysokoškolský sport Praha i první samostatný kurz džúdžucu, což spustilo vlnu zájmu o tento „japonský zápas“. Co se týká literatury, tak mezi první české, či do češtiny přeložené, knihy řadíme (poznámka = neuvádím reedice, pouze jejich první vydání):

• 1919 – Edmund Vary – Jiu-jitsu (umění japonské sebeobrany a tělesného zocelení)
• 1920 – Edmund Vary – Umění sebeobrany na ulici a v domě
• 1932 – Hugo J. Slípka – Umíte se bránit? (Zápas Jiu-jitsu), YMCA
• 1932 – Viktor Mikolášek – Jiu-jitsu (Kniha pro ty, kdož se chtějí státi nepřemožitelnými)
• 1935 – Viktor Mikolášek – Džiu džitsu – umění sebeobrany
• 1937 – S.F. Dobó – Základy jiu jitsu
• 1944 – Šíma, Krákora – Džiu džitsu
• 1946 – Karel Zrůbek – Dokonalá sebeobrana Džiu džitsu
• 1946 – Josef Drobeček – Jiu jitsu
• 1947 – Viktor Mráček – Jiu jitsu sebeobrana (ne tak, ale tak to musí dopadnout), Junák Plzeň
• 1957 – Antonín Matras – Sebeobrana
• …..

Někdy v letech 1928-1930 byly v Praze v prostorách Akademické menzy Strakovy akademie zahájeny pravidelné tréninky džúdžucu (pouze) pro studenty akademie a pod vedením studenta obchodní akademie Adolfa A. Lebedy, o kterém jsem se zmínil již dříve.

V roce 1930 zahájil Vysokoškolský sport Praha kurzy sebeobrany džúdžucu i v rámci Ústředního tělovýchovného ústavu Karlovy univerzity v tělocvičně Marathon v Černé ulici 7a, Praha 2, které vedl učitel gymnastiky František Pecháček spolu s cvičiteli Josefem Kořínkem a ing. Radovanem Šimůnkem.

V roce 1933 vznikl v Praze v rámci Vysokoškolského sportu Praha první samostatný oddíl džúdžucu pod vedením Ing. Otakara Pecáka, který byl již otevřen i veřejnosti. V říjnu 1936 roku byla v Plzni svolána na základě inzerátu v novinách schůzka zájemců džúdžucu  a výsledkem bylo založení odboru džúdžucu při Boxing Clubu Star Plzeň, který měl hned již na počátku 43 členů. Ve stejném roce byl pak uspořádán v Plzni i veřejný kurz, který vedli F.S. Dobó (maďarský závodník, vlastním jménem István Fülöp) a Alois Cígner.

F.S. Dobó v té době už měl v džúdžucu (džúdó) nejvyšší žákovský stupeň 1.kjú (zkoušky absolvoval v londýnské Budokwai) a proto byl považován za nejvyšší dostupnou kapacitu pro území Československa.

O rok později (19. 05. 1937) se odbor osamostatnil pod jménem AC jiu jitsu klub. A již od počátku propagoval sportovní formu džúdžucu, tedy džúdó. Trénink o celkové délce cca 70 minut sestával z gymnastiky (30 minut), nácviku pádů a chvatů sebeobrany (30 minut) a z provádění úderů malíkovou hranou dlaně a kopů prováděných na stěnu a podlahu (10 minut).

Jelikož profesor Smotlacha usiloval o to, aby se u nás časem neobjevily „lokální“ výklady džúdžucu/džúdó, pověřil dohledem nad jejich rozvojem právě maďarského mistra F.S. Dobó. Celkem tak dohlížel na následující oddíly:

• Oddíl jiu jitsu Adolfa A.Lebedy ze Strakovy akademie v Praze
• Klub jiu jitsu Vysokoškolského sportu v Brně, který vznikl v roce 1933
• Oddíl jiu jitsu Vysokoškolského sportu v Praze pod vedením Ing. Otakara Pecáka (dříve se věnoval těžké atletice)

V dubnu roku 1935 v Praze vznikl z popudu Dr. Smotlachy i “Propagační výbor pro džudo“, který pak po celé republice uspořádal řadu přednášek, veřejných vystoupení a kurzů. Již v létě uspořádal Vysokoškolský sport Praha letní tábor v Únhošti u Kladna výcvikový kurz džúdžucu, který vedl anglický mistr z Budokwai Trevor Pryce Leggett spolu s mistrem z Německa Martin Pampell a z Rumunska Julius Fleck.

Na podzim (září / říjen) pak Pryce Leggett byl pozván Vysokoškolským sportem Praha znovu, aby realizoval ještě další výuku jednak pro vysokoškoláky a jednak i pro studenty z SK stráž bezpečnosti.

3. dubna 1936 byl v prostorách Policejního ředitelství v Bartolomějské ulici v Praze I ustanoven valnou hromadou Československý svaz Jiu-Jitsu a jeho prvním předsedou se stal jeho neúnavný propagátor prof. Dr. František Smotlacha. Záštitu nad svazem převzal japonský velvyslanec Dr. Noboru Ogawa.

Ladislav Pikhart (bývalý předseda Českého svazu Džúdó) tuto událost popsal takto: “Ten den navečer, v Černé ulici ve středu Prahy, okna Marathonu svítila do temné uličky, jejíž název jako by ji patřil už pro tu její temnotu, a vítala vzácné hosty. Přijížděli a přicházeli ve svátečním. Hosté, jejichž jména tehdy byla zvučná, se měli stát svědky slavnostního založení Československého svazu ju-džucu. Mezi prvními přišel profesor František Smotlacha, hlavní aktér a iniciátor. Vítal zástupce pozvaných institucí a úřadů, předsedu Československého Olympijského výboru i zástupce japonské ambasády.Po projevech profesora Smotlachy, předsedy Československého Olympijského výboru Dr. Grusse a zástupce Ministerstva kultury a školství byl Československý svaz ju-džucu oficiálně prohlášen za založený.”

Členové výboru byli jak profesoři Univerzity Karlovy, tak i vysocí policejní činitelé, kteří viděli v džúdžucu možnost vzdělávání svých policistů a četníků. Svaz zpočátku sdružoval následujících pět klubů:

• Vysokoškolský sport Praha
• Vysokoškolský sport Brno
• SK stráž bezpečnosti Praha
• SK Typografů Praha
• AC jiu jitsu Plzeň

Ve stejný měsíc dorazili do Prahy i japonští mistři Dr. Ichiro Hata a prof. Sugijama a spolu s anglickou mistryní Sarah Mayer (1. dan) a velvyslancem Japonska – dr. Noburo Ogawa nejdříve pro vysokoškolské studenty ve Strakově akademii krátký kurz o šesti lekcích a pak v rámci propagačního večera Vysokoškolského sportu Praha předvedli ukázky džúdžucu i džúda i v pražském Radiopaláci.

V září stejného roce pak ještě dorazil na svou třetí návštěvu Prahy (1912, 1920 a 1936) i Džigoró Kanó (v rámci propagace džúda na OH v Berlíně), který teoretickými i praktickými přednáškami zahájil vysokoškolský školní rok 1936/37 ve VŠ Praha a pak také přednášel o džúdžucu a japonské tělesné výchově i v pražské Městské knihovně na Mariánském náměstí.

Roku 1937 proběhl v Plzni další džúdžucu kurz, který vedl anglický mistr Pryce Leggett z Budokwai. Na kurzu se tentokrát zaměřil na vysvětlení Nage no katy a Katame no katy.

Roku 1938 proběhl další měsíční prázdninový kurz džúdžucu na letním táboře v Ledči nad Sázavou, který vedl František Šíma spolu s anglickými mistry Layonsem a Stokesem. Na návrh anglického mistra Stokese pak byl udělen londýnským Budokwai Františku Šímovi titul mistr džúdžucu. Koncem srpna do Prahy přijel i major Maki, člen japonské vojenské mise v Berlíně a držitel vysokých stupňů džúdžucu. Zde instruoval studenty džúdžucu, kteří se připravovali na závody.

Druhá světová válka již klepala na dveře a to se samozřejmě odrazilo i na dění v džúdžucu. 10. Března 1939 se mění název Československého svazu Jiu-Jitsu na Český svaz Jiu-Jitsu a o letních prázdninách byl již pod vedením nového mistra Dr. Františka Šímy a Karla Zrůbka uspořádán tímto svazem v Řadově u Brandýsa nad Orlicí instruktorský kurz v rámci letního tábora Vysokoškolského sportu Praha.

Koncem roku byly založeny ještě džúdžucu odbory při NSK Praha, ČAK Vinohrady a Radostně Vpřed. V roce 1940 se čeští závodníci (převážně z klubu NSK Praha) zúčastnili prvního Mistrovství Protektorátu Čechy a Moravy v džúdó, který byl pod záštitou nového japonského velvyslance Dr. Kozo Ichige. Celkovým vítězem se pak stal vynikající Karel Zrůbek.

V květnu 1942 je tělovýchovnou sekcí ministerstva vnitra uspořádán šestidenní kurz džúdžucu v Třeboni, který vedli Ing. František Šíma, Dr. Bedřich Krákora, Miloš Tůma a Remann. Po kurzu byl následně založen Odbor džiu džitsu při SK Jihlava.

Hlavní zlom přichází v roce 1943, kdy je kompletně přeorganizován závodní řád i Český svaz jiu jitsu. Od té doby se veškeré aktivity definitivně orientují čistě na sportovní džúdó. V roce 1944 je založen i Sbor rozhodčích a k tomuto datu Svaz sdružoval 21 klubů s více jak 2.000 studentů. Z nich bylo 260 registrovaných závodníků a 34 žen.

V roce 1944 ještě vyšla kniha Džiu džitsu, kterou napsal Ing. František Šíma spolu s Dr. Bedřichem Krákorou, ale již je zde znatelný přechod k judu. Pak dlouho nic o džúdžucu nevycházelo až do roku 1957, kdy Antonín Matras vydal knihu Sebeobrana. Byla však určena především našim policistům a vojákům. „Džúdžucu“ se tak postupně vyučovalo pravděpodobně pouze na vojenských či policejních školách.

Ačkoliv i toto je sporné, pokud si uvědomíme, že na Západ se skutečné džúdžucu v té době rozhodně nedostalo a vše, co zde bylo prezentované jako džúdžucu, ve skutečnosti bylo Kodokan džúdó. Další větší rozvoj džúdžucu u nás začal až v roce 1989, kdy se otevřely hranice na Západ a my jsme tak dostali příležitost poznat skutečné džúdžucu a nikoliv jen „ohnutou“ verzi džúda, které se říkalo džúdžucu, avšak ve skutečnosti se často jednalo o neumělý mix aikida, karate a džúda….