Historie jujutsu – původ

Přečteno: 1710

Původ jujutsu aneb historie stylů, které (z)formovaly jujutsu

Zeptat se, může na chvíli znamenat zahanbení, ale nezeptat se vůbec, znamená žít v hanbě celý život.“

Jigoro Kano

V tomto díle zjistíme, že vývoj jujutsu byl v mnoha věcech podobný vývoji člověka, který byl zpočátku soustředěn také čistě na přežití a až s rozvojem civilizace se začal orientovat na maličko jiné…vyšší a hlubší cíle…

Chikara kurabe

Poprvé se neozbrojený boj zmiňuje v japonské kronice Kojiki, která byla dokončena někdy kolem roku 712 našeho letopočtu. Popisuje boj dvou bohů Takeminakata a Takemikazuchi, kteří spolu bojovali o kontrolu nad provincií v Japonsku. Jejich souboj se v kronice nazýval Chikara kurabe, což se dá volně přeložit jako „Zkouška síly“. Nakonec vyhrál  Takemikazuchi díky hodu přes boky (pravděpodobně nějaká variace judistického hodu O goshi).

Ve druhé knize Nihon Shoki, což je druhá nejstarší dochovaná kronika Japonska, se vypráví podobný příběh. Dva válečníci Kuehaya a Sukune spolu bojují z rozkazu císaře Suinina. V tomto příběhu vyhrál válečník Sukune, který dobře mířeným kopem zlomil Kuehayovi žebra a následně jej dupnutím na hrudník zabil.

Výše uvedené souboje považují odborníci za první zmínky jak o bojovém umění jujutsu, tak i japonském zápasu sumo.

Sumai / sumo

Jako i v jiných zemích po celém světě, i v Japonsku existovala forma zápasu.  V Japonsku se jednalo o sumo (někdy také známé jako sumai) a tento zápas byl využíván jako prostředek buď k získání fyzické síly (pak hovoříme o tzv. Renbu-sumai, tedy sportovním sumo), anebo k boji (pak hovoříme o tzv. Buke-sumai, tedy bojovém sumo).

Právě bojové sumo (Buke sumai) zažilo svůj největší rozkvět během vojenské vlády Kamakura bakufu v letech 1185-1333. Techniky byly již dobře známé, jak je vidět například v knize Genpei Seisuiki (u nás vyšlo pod názvem Příběh rodu Taira) z počátku 13. století, kde je zmíněno tzv.  Shijuhatte – seznam „48 technik sumai“.  Většina z těchto technik se používala pro shození protivníka na zem, kde mohl být následně odzbrojen či zlikvidován. Je důležité si uvědomit, že tehdejší forma sumai ani zdaleka nepřipomínala sumo, které můžeme vidět v současnosti. Nebojovalo se v kruhu a ani nevyhrál ten, který druhého vytlačil z kruhu. Původní forma zahrnovala hody, kopy i údery. Buke sumai se později stalo známější pod pojmem kumi uchi, což se dá volně přeložit jako „zápas“.

Senjó kumi uchi / Kassen kumi uchi (zápas na bojišti)

Ještě předtím, než se Japonsko seznámilo s mušketami, byl japonský neozbrojený boj znám jako Kumi uchi (zápas) nebo také Yoroi kumi uchi (zápas v brnění). Techniky zápasu (pozor neplést s evropskou představou zápasu) se používaly v situacích, kdy válečník o svou zbraň přišel, ztratil, případně se mu rozbila (zlomila, apod.). Zbroj, kterou samuraj nosil, chránila válečníka dokonale proti kopům, úderům a pravděpodobně i proti hodům, které byly hlavní zbraní většiny škol jujutsu, jak si později vysvětlíme.

Nejčastějším útokem v té době bylo dostat se k hledí samuraje, chytit jej za něj a hodem dostat na zem, kde jej samuraj ukončil úderem či kopem do méně chráněných míst na těle válečníka. Mnoho technik senjó kumi uchi se upravovalo dle nejnovějších trendů ve vývoji brnění.

Samozřejmě měli i svou vlastní zbraň, kterou se již během tohoto zápasu snažili vytáhnout a použít. Jednalo se speciální typ nože tanto, kterému se říkalo yoroi doshi a útočilo se s ním na nechráněná místa protivníka. Použití yoroi doshi však vyžadovalo velkou zkušenost, protože bojovník musel současně udržet vlastní rovnováhu a vyvést z rovnováhy svého soupeře tím, že jej kontroloval jednou rukou, zatímco druhou sahal po noži.

Jedna z nejpoužívanějších metod zápasu se nazývala yotsu gumi a sestávala v symetrickém zrcadlovém úchopu. Následně válečníci využili svých boků k vychýlení protivníka a jeho hodu na zem, kde jej zabili čímkoliv, co právě měli po ruce (kámen, klacek, zlomený šíp…).

Údery a kopy se v té době prakticky nepoužívaly, protože úder holou rukou do bojovníka ve zbroji zranilo spíše toho, kdo úder vykonal, než kdo jej inkasoval a proto se spíše rozvíjely techniky zápasu dle principů popsaných výše. Nicméně to neznamenalo, že se úderové techniky (atemi waza) vůbec nepoužívaly.

Jen místo rukou a nohou se používaly například zbraně se speciálně upravenými konci (ishi zuki), jako například na halapartně (naginata), která umožnila proniknout brněním a způsobit protivníkovi vážná zranění.

Největší rozvoj tohoto systému boje logicky nastal v období válčících států (15. – 16. století), kdy brnění začalo být lehčí, aby se v něm mohl samuraj lépe pohybovat (tóseigusoku). To umožnilo rozvoj technik na lámání rukou a nohou, včetně technik hodů, jelikož brnění již nechránilo tolik samuraje před následky pádů na zem. Úderové techniky patřily stále ještě v té době k nepříliš často užívaným technikám boje, protože jediné relativně dostupné místo k úderu rukou či loktem byla nechráněná tvář válečníka.

Proto se válečníci spíše soustředili na techniky hodů soupeře na zem (často padali spolu s ním, aby zvýšili účinnost dopadu) a tam jej následně usmrtili nožem, anebo jej spoutali tak, aby se stále ještě mohl hýbat, ale nemohl již zaútočit (na tyto techniky se specializoval jujutsu systém hobaku). K hodu používali chycení kraje protivníkova brnění nebo kraje jeho helmy, aby s ním mohli manipulovat a případně i zapáčit hlavu. V rámci kontra technik na takto provedené útoky se naopak učili na zemi dát co nejdříve nohy před sebe, aby si vytvořili prostor mezi sebou a protivníkem a následně rychle vstát ze země.

Nicméně kromě senyó kumi uchi, tedy válečného zápasu, existovala ještě forma civilního zápasu – heifuku kumi uchi / suhada kumi uchi, která vyučovala boj v případě, že na sobě neměl válečník své brnění (nestihnul si obléci, protože byl protivníkem zaskočen, apod.). To umožnilo širší použití úderů a kopů (atemi waza) a cílení na citlivá místa lidského těla (kyusho).

Vyučovaly se techniky boje proti ozbrojenému i neozbrojenému útočníkovi. V případě ozbrojeného útočníka se samuraj primárně učil zabránit tasení meče. To mohl dokázat tím, že kontroloval ruce protivníka, anebo tak, že mu omezil pohyb (taisabaki). Omezit pohyb mohl buď tím, že mu znemožnil uchopit svůj meč za rukojeť (tsuka), anebo manipuloval se soupeřovou pochvou meče (saya). Tyto techniky byly později začleněny i do souboru technik, které se učili tělesní strážci daimjóa, šóguna či císaře a nalezneme je i v mnoha současných školách jujutsu. V rámci zakončení techniky pak většinou obránce použil klacek, kámen, či cokoliv, co našel poblíž a úderem do hlavy protivníka zneškodnil. Velmi časté bylo i použití tzv. skrytých zbraní (kakushi buki), které zvyšovaly šanci přežití konfliktu s ozbrojeným protivníkem.

 

Yawara ge

Existuje metoda zápasu, která se nazývá yawara ge (ve volném překladu „mírový vyjednávač“) a je známa například ve škole Katori shinto ryu. Tato metoda zápasu je používána v případě, že oba dva bojovníci již nemají k dispozici svou hlavní zbraň (meč, kopí, či luk), případně se rozhodli svou zbraň z jakéhokoliv důvodu nepoužít (například pokud nechtěli svého protivníka z nějakého důvodu usmrtit).

Jiná škola Muso jikiden ryu používala podobně znějící metodu zápasu zvanou yawara gi (ve volném překladu jako „pokora“), která obsahovala přesně sto technik zápasu s velmi podobnými pravidly jako yawara ge metoda.

Některé yoroi kumi uchi techniky jsou zachovány i v judistické katě (sestava) Koshiki no kata, která dříve nesla název Kumi uchi kata. Tyto techniky pochází ze školy Kito ryu jujutsu, kterou Jigoro Kano studoval ještě předtím, než následně vytvořil svou školu jujutsu, která se postupem času přetransformovala do bojového sportu judo. Další známá škola, která původní yoroi kumi uchi techniky vyučovala, se nazývala Tsutsumi hozan ryu a první písemné záznamy o této škole pochází již z 15. století.

Wajutsu

Další varianta čtení znaků pro „yawara“ bylo „wa“. „Wa“ se dá volně přeložit jako mír, harmonie a pak tedy Wa jutsu můžeme volně přeložit jako „Umění míru / harmonie“. Bylo by zajímavé vysledovat spojitost s Morihei Uyeshibou, školou Aikido a jeho knihou Umění míru.

Obecně řečeno je nutné si uvědomit, že název není možné brát doslova a představovat si, že šlo o nějaké hippie bojové umění. Název nic neříká ani o technických aspektech systému. Tento termín se poprvé objevil v roce 1616 ve spojitosti s Oguri Niemonem (žák Yagyu Shinkage ryu), zakladatelem školy Oguri ryu jujutsu. Techniky původně vycházely z Yoroi kumi uchi, které následně upravil tak, aby je bojovníci mohli použít i v případě, že na sobě brnění neměli. Je známo, že Oguri Niemon tento styl postavil na vlastních zkušenostech z bojiště a jednalo se o tzv. sógó bujutsu (válečnické umění boje zahrnující zacházení s mečem, lukem, jízdou na koni o neozbrojený boj).

Kempo / Kenpó

Nicméně jujutsu bylo ovlivněno i systémy ze zahraničí, i když nikterak zásadně. Mezi tyto systémy řadíme například čínský systém chuan fa (jižní čínská pěst), který se v japonštině vyslovuje jako kempo.

Chin Gempin (v čínštině Chen Juan Pin; 1587-1674) byl Číňan, který žil v Japonsku v prefektuře Aichi (předtím nesla název Owari). Podle legendy Chin Gempin naučil chuan fa styl boje tři róniny (samuraje bez pána). Tito róninové se jmenovali Fukuno Shichiroemon, Miura Yojiemon a Isogai Jirozaemon. Ti poté založili školu (ryu), která obsahovala jak (čínské) techniky kempo, tak i (japonské) techniky jujutsu. Japonci nazývali čínské metody boje hakuda nebo shuhaku a oba názvy v překladu znamenají „porazit rukou“.

Shrnutí

Pokud si to tedy shrneme, pak zápasové systémy klasických bojových systémů se nazývaly souhrnným názvem kumi uchi. Díky vládě Tokugawů se v zemi rozhostil mír a tehdy se čistě válečnické bojové systémy začaly postupně „civilizovat“, aby cílem nutně nebyla co nejrychlejší likvidace protivníka, ale spíše jeho kontrola. Právě v této době (historicky zde hovoříme o období Edo (1603-1868)) se začínají objevovat první pokusy, které mění zápasové techniky kumi uchi na to, co je později známé jako jujutsu. Nesmíme totiž zapomínat, že v té době již v Japonsku panoval relativně dlouho mír a tak nebylo nutné se učit techniky boje proti protivníkovi v brnění. Za nejstarší známou školu jujutsu se považuje Take uchi ryu (Take no uchi ryu).

Jujutsu tedy vzniklo velmi pravděpodobně po této linii:

Chikara kurabe Sumai/Sumo Yoroi kumi uchi Kogusoku / Koshi no mawari Kumi uchi jujutsu

Je však důležité zmínit, že to nebylo takto přímé, kdy něco se přímo vyvinulo z toho předchozího a to poté zaniklo (podobně jako evoluce člověka). Mnoho škol se rozvíjelo (a zanikalo) paralelně a několik starých škol (které přispěly k rozvoji systému jujutsu) existuje dodnes, ačkoliv nejsou tak známé jako například nejpopulárnější sportovní verze jujutsu, která se nakonec počátkem dvacátého století plně osamostatnila a v současnosti je známá pod názvem judo. To je však jiný příběh….

 
Požité zdroje a fotografie: viz první díl cyklu