napsal: Guillaume Erard
Tento rozhovor byl pořízen během vzpomínkové akce k výročí narozenin Jigoro Kanō, která se konala 29. listopadu 2022 v Kodokanu v Tokiu. Tato událost byla také zároveň oslavou 140. výročí založení Kodokanu. Sensei Motonari Sameshima je starším radou Kodokan Jūdō Institutu s 8. danem a byl tak laskav, že si uprostřed svého velmi nabitého dne udělal čas a odpověděl na mé otázky o Jūdō z pohledu aikidoka (studenta Aikidō).
Guillaume Erard: Sensei, představte nám prosím tuto událost.
Motonari Sameshima: Sensei Jigoro Kanō se narodil 28. října, takže každý rok pořádáme zhruba tři dny před tímto dnem vzpomínkové akce, aby si lidé v Japonsku, i po celém světě, zavzpomínali na jeho přínos pro Jūdō i pro svět. Není to žádná velká akce, ale myslím, že by to tak mělo pokračovat, tiše a klidně. Kdybychom se z toho snažili udělat něco velkého, ztratilo by to svou sílu. Proto přemýšlím o tom, že bychom obsah, jako je jeho speciální výstava, hodiny kaligrafie a cvičení Jūdō s dětmi a rodiči, ponechali tak, jak je, po dlouhou dobu. Sensei Kanō neměl rád okázalé věci.
Guillaume Erard: Mohl byste nám říci něco o cvičební části akce?
Motonari Sameshima: V období narozeninových oslav umožňujeme účast nejen členům Kodokanu, ale vítáme i cvičence z řad široké veřejnosti. To je skvělý systém. Ve skutečnosti Jūdō není jen o házení a o tom, že je s někým házeno. Je to fyzická aktivita, která zahrnuje pohyb celého těla.
V dnešním publiku jsme měli lidi s černými pásky, lidi s bílými pásky, i lidi, kteří to nikdy předtím nedělali, matky, otce i děti. Vzhledem k tomu, že mezi rodiči a dětmi obvykle nemusí být příliš velká komunikace, napadlo nás to udělat na narozeninové oslavě. Je to jedna z důležitých součástí této narozeninové oslavy. Proto partnerkou senseie Shimoyamy (6. dan), kterého jsem na hodině učil, byla jeho vlastní dcera a opravdu se při tom bavili, takže si myslím, že to bylo fantastické. Myslím, že v jiných sportech není mnoho příležitostí, aby se rodiče a děti takto smáli a komunikovali spolu. Rád bych v tom pokračoval i v budoucnu.
Guillaume Erard: Děti dnes opravdu vypadaly, že se dobře baví! Jaké jsou přednosti Jūdō jako výchovného systému ve srovnání s jinými sporty?
Motonari Sameshima: Škoda, že jsem neměl více času, ale byla to jen hodina. No, možná je dobře, že máme takový kompaktní hodinový formát, protože i když si myslím, že to dnes byla velká zábava, kdybychom to dělali trochu déle, lidi by to mohlo bolet.
Guillaume Erard: Potřebovali by znát trochu víc ukemi…
Motonari Sameshima: Ano. Může to začít bolet, že? Proto si myslím, že sport by měl být především zábavný. Vláda i ministerstvo školství, kultury, sportu, vědy a techniky uznávají Jūdō jako sport. Na střední škole se provozuje spousta sportů a Jūdō je jedním z nich. Kdyby se mě však někdo zeptal, jaké jsou charakteristiky Jūdō, řekl bych, že je to prvek tanren [disciplinovaný trénink]. Proto máme kangeiko [trénink v polovině zimy] a shōchō geiko [trénink v polovině léta]. Ačkoli si lidé myslí, že všechny sporty mají úžasné přínosy pro jejich životy, myslím si, že právě onen prvek, jako je trénink, který je pro Jūdō specifický, ve srovnání s míčovými hrami a jinými událostmi, by neměl ztratit své japonské rysy.
Myslím, že jsou lidé, kteří se naopak od Jūdō odklánějí, protože je v něm prvek disciplíny, ale bez disciplíny se podle mě člověk nemůže stát silnějším člověkem. Koneckonců je důležité být odolný. Protože je spousta lidí, kteří si myslí, že být odolnými je dobré, ale říkají si jen to, co chtějí, nebo jedí to, co chtějí, ale to k pokroku, či rozvoji lidské bytosti nepovede. To se nedá vyčíslit. Vzdělání se nedá kvantifikovat. Také trvá nějakou dobu, než se ve vzdělání objeví nějaký výsledek. I kdybychom to dnes dělali třeba hodinu, nebude to výchovný zážitek jako takový. Byla to zábava, ale myslím si, že k rozvoji lidského charakteru prostřednictvím Jūdō je ve skutečnosti třeba několik let praxe.
Guillaume Erard: Mohl byste nám vysvětlit, co znamená kaligrafie senseie Kanō?
Motonari Sameshima: Dnes je také výročí založení Kodokan Jūdō senseiem Kanō. To je znázorněno v následující kaligrafii: “Optimální využití energie“ a „Vzájemná prosperita“. Myslím, že ti, kteří usilují o studium Jūdō, tyto koncepty již znají. Síla, která umožňuje co nejefektivnější využití těla a mysli. Říkáme, že vzájemná prosperita pro nás a ostatní přinese prosperitu všem. Jūdō není o vítězství nebo prohře. Shihan Jigoro Kanō ho vytvořil jako výukovou metodu, díky níž se navzájem učiníme šťastnými. Pokud budeme my i ostatní společně prosperovat, povede to k celosvětovému míru.
Guillaume Erard: Jak sensei Kanō zamýšlel, aby se tyto koncepty projevily u praktikujících Jūdō?
Motonari Sameshima: Hlavní myšlenkou senseie Kanō je, že nejde jen o to, abychom byli sami šťastní. Šťastná by měla být i naše rodina. A nejen naše rodina, ale i lidé ve vedlejším domě a ostatní lidé by měli být šťastní. Když se nad tím zamyslíte v širším smyslu, Japonsko nemůže být šťastné a v klidu samo o sobě. Proto má například na japonský národ dopad i mnoho problémů, které jsou způsobeny ruskou válkou na Ukrajině, včetně nedostatku potravin, ropy a elektřiny. Myslím, že přesně tohle učil sensei Kanō. Mám pocit, že nemůžeme říkat slova “jsem šťastný”, dokud tu existuje válka, jako je ta mezi Ukrajinou a Ruskem.
Guillaume Erard: Jak se tato uvědomělost projevuje v technice, zejména v soutěživém prostředí?
Motonari Sameshima: Při tréninku Jūdō pracujeme ve dvojicích, myslím, že Aikidō se cvičí ve větší vzdálenosti, i když samozřejmě jsou chvíle, kdy se do kontaktu dostanete. V Jūdō to děláte společně, takže můžete pochopit protivníkovy pocity v danou chvíli, a techniky Jūdō se používají k házení protivníka, blokování jeho kloubů a provádění škrcení. Můžete také provádět techniky pák a kontroly protivníka na zemi. To je technická struktura Jūdō. Pokud ale přitom nemáte pocit respektu k soupeři, je to jen hloupé násilí. Takže když házíte, musíte házet tak, aby se soupeř nezranil. Proč vůbec existuje technika škrcení nebo třeba nějaká smrtící technika? Je to technika, která umožňuje ovládnout soupeře v jednom okamžiku, ale je to také technika, která umožňuje soupeře uškrtit, či upáčit, ale přitom ho chránit tím, že budeme techniku “utahovat” pomalu. Když mu nasadíte páku rychle a tvrdě, velmi pravděpodobně jej zraníte, že? To jsou ale přitom i zároveň techniky, kdy můžete pochopit pocity toho druhého a stát se nakonec přáteli. To je technika Jūdō. Zápasy na olympijských hrách nebo mistrovství světa jsou tedy jen malou částí tohoto celkového cíle. Nejde jen o to, kdo získal zlaté medaile. Ten, kdo získal zlatou medaili, prostě jen vyhrál soutěž…a co? Pokud se zamyslíme nad tím, jestli měl sensei Kanō na mysli hlavně takto vysoce zkušené lidi, pak ano, ale měl na mysli i ty, kteří dosud tak zkušení nejsou a právě prostřednictvím Jūdō na sobě mohou systematicky pracovat.
Guillaume Erard: Budō jsou ningen keisei no michi (cesty seberozvoje). V Aikidō hovoříme o “Budō harmonie”. Zní to podobně jako to, co vysvětlujete, až na to, že v Jūdō se člověk zlepšuje prostřednictvím zápasů, že?
Motonari Sameshima: Jedním z aspektů tréninku Jūdō jsou zápasy. V zápase v zásadě pravidla říkají, kdo a za jakých podmínek nakonec vyhrál i kdo prohrál, takže tam vždy existují vítězové a poražení. V okamžiku, kdy se váš tréninkový partner stal soupeřem, můžete zažít pocit vítěze, pokud jej porazíte. A naopak ti, kteří prohráli, pokud k nim ten druhý projevil ohleduplnost, se budou chtít přesto znovu snažit dále na sobě pracovat. Takže když dojde na zápas, a v Aikidō je to stejné, pokud ten, kdo hodí toho druhého a tím zvítězí…a udělá poté nějakou vítěznou pózu, je to vůči házenému nesmírně neslušné. Takže pokud jste k tomu druhému ohleduplní, nemůžete dělat něco jako vítěznou pózu. Když si tyto věci opakujeme stále dokola, cílem zápasu by mělo být vzájemné posílení a učení. Ale dnes už to není bojové umění, je to sport. A cílem dnešních malých dětí se stalo hlavně pořadí na zlatém, stříbrném a bronzovém místě. To je často hlavním cílem i mládeže, mladších žáků, středoškoláků atd. A právě proto si myslím, že se Jūdō musí změnit. Jednou z těchto změn je, že Celonárodní japonská federace Jūdō zrušila zápasy na základních školách.
Je třeba být otevřenější, ale to je obtížné. Vždyť na začátku začínáme trénovat s myšlenkou na vítězství. Sensei Kanō si také myslel, že soutěže jsou užitečné pro zvýšení popularity Jūdō. Nelíbila se mu však myšlenka, že by jediným smyslem tohoto sportu bylo stanovit, kdo vyhrává a prohrává, protože by to nevedlo k rozvoji charakteru člověka. Lidé na celém světě, kteří Jūdō cvičí, by právě toto měli pochopit. Proto si v Kodokanu při výuce nikdy neklademe za cíl vyhrát nebo prohrát. Ale uznávám, že je to těžké. Pokud jde o rozvoj charakteru, jsme v procesu tréninku stále.
Guillaume Erard: Jsou tyto hodnoty jednoznačně sdílené po celém světě? Je to funkce Mezinárodní federace Jūdō?
Motonari Sameshima: Právě teď jsme v procesu vzdělávání Mezinárodní federace Jūdō i dalších organizací o správných postojích po zápase. Takže si myslím, že instruktoři Jūdō se nyní soustřeďují na to, aby jejich studenti nedělali vítězné pózy atd. Myslím, že to je opravdu důležitá část zanshin. A také, aby se při provádění techniky, i velmi dobře trénovaní lidé, při házení nezranili. Pokud však mladý házející žák základní nebo střední školy nesprávně spadne, může dojít k velké nehodě, například k vážnému zranění hlavy a krku. Proto si ten, kdo hází, musí i bezprostředně po hodu zachovávat pevný zanshin. To je to, co v současné době v Kodokanu učíme. Proto pak ten, kdo hází se zanshinem, nespadne nekontrolovatelně na házeného, a zároveň ten, který je házený, udělá ladné ukemi. Protože pokud házený přitáhne jūdōgi prudce k sobě, pak spadne i ten druhý. My se místo toho učíme, aby se oba pevně drželi jūdōgi toho druhého, protože pak se skvěle vyvažují a zatímco házený bezpečně spadne, házející zůstane stát. Nazval jsem to jakýmsi “záchranným lanem”, takže pracujeme na kombinaci tří aspektů – zanshin, čistota techniky a “záchranné lano”. Pokud budete dodržovat tyto tři věci, snížíte tím riziko zranění. Jūdō se cvičí proto, aby se zraněním předcházelo, proto zraňovat druhé je ostudné podobně jako tupé násilí.
Guillaume Erard: Aikidō odmítá soutěživé myšlení, přesto si myslím, že občasné prožívání odporu soupeře nebo neúspěchu při provedení techniky může být pozitivní ve smyslu učení.
Motonari Sameshima: Ano, myslím, že ano. Proto jsem dříve řekl, že sensei Kanō věřil, že zápasy jsou nezbytné pro šíření a rozvoj Jūdō, ale jedná se o jednu z (několika) forem tréninku Jūdō. Pokud bude něco takového v Aikidō, bude se to pak stále více podobat Jūdō. Myslím, že kdyby něco takového v Aikidō bylo, i počet cvičenců Jūdō by se zvýšil a techniky by se také rozvíjely. Ale znovu musím zdůraznit, to není všechno. Jūdō i Aikidō jsou o rozvoji člověka a myslím, že o tom je i Budō.
Guillaume Erard: Do jaké míry dnes určují soutěžní pravidla, jaké techniky se na hodinách studují a jaké ne? Nehrozí, že se tím zmenší rozsah technického repertoáru?
Motonari Sameshima: Instruktoři Jūdō jsou nyní stále mladší, takže celkově se dá říci, že přibývá mladých lidí, proto vyučujeme techniky v rámci současných pravidel. Protože je stará atemi-waza nebezpečná, v současné praxi se nepoužívá. V pravidlech jsou také zakázány techniky, které prokazatelně způsobují častá zranění při zápasech. Víte, proto se domnívám, že je špatné učit techniky, které způsobují zranění ostatním. Existuje mnoho způsobů, jak učit, ale je špatné učit způsobem, který způsobuje zranění. Tak například při technice zvané o soto gari, když pustíte ruku toho, který vás hází, velmi pravděpodobně se udeříte do hlavy. To je chyba při cvičení. Ale když tuto techniku provádíte starým způsobem, který sloužil k zabití nepřítele, prostě ho hodíte ať již se vás drží nebo ne. Ale to je extrémně nebezpečné, že? Pokud tedy existuje taková nebezpečná technika Jūdō, musíme s tím okamžitě přestat. Rozhodčí má také pravidlo, že pokud je něco nebezpečného, musí zápas okamžitě zastavit tím, že hráči řekne “mate!“. Proto se opravdu snažíme předcházet zraněním, a i když v minulosti mohly existovat techniky, které způsobovaly zranění, dnes se již nepoužívají.
Guillaume Erard: Znamená to, že se staré techniky formálně nevyučují?
Motonari Sameshima: Staré techniky? Ne, není mnoho lidí, kteří by starým technikám rozuměli, takže je učit nemůžeme. Existují tak pouze moderní techniky.
Guillaume Erard: Říká se, že Budō se praktikuje celý život. Účastní se cvičenci, kteří dosáhnou vysokého věku, stále soutěží?
Motonari Sameshima: Myslím, že podmínky pro soutěžení existují, ale každý člověk je jiný. Ale zápas je turnaj, jako třeba celojaponský turnaj, olympiáda je turnaj, a zápasů se můžete účastnit do konce života, třeba jen v rámci přátelských zápasů, pro rekreační účely. Pokud tedy o soutěži uvažujete jako o pořadí v žebříčku, musíte být v neustále nejlepší možné formě, abyste mohli soutěžit. Takže když jste například olympionik a dosáhnete věku 30 nebo 35 let, pravděpodobně spadnete ze světové špičky, že? Ale například v Kodokanu se pravidelně koná turnaj vysokých danů, kde se odehrávají zápasy 5., 6., 7. a 8. danů. Zápasů se účastní i lidé, kterým je kolem 90 let. Zkrátka zápasy můžete mít v každém věku.
Guillaume Erard: Proč sensei Kanō přijal systém danů a jak se udělují?
Motonari Sameshima: V Jūdō, pokud jde o výzvu, vytvořil sensei Kanō systém hodností dan. Pokud se dostanete na 5. dan, je vaší výzvou 6. dan, pak se vaší výzvou stane 7. dan atd. Vytvořil tuto cestu. Takže pokud například usilujete o 3. dan, můžete si myslet, že 3. dan je dostatečný, ale jakmile ho získáte, budete se znovu pokoušet o 4. dan. Takže si myslím, že sensei Kanō tyto lidské instinkty velmi dobře pochopil, a myslím, že stále je to úžasný systém. K tomu, abyste se posunuli o dan výš, je potřeba čas, například ze 7. na 8. dan to trvá 12 let. Také se pořádají turnaje a na ně potřebujete 10 bodů. Za výhru dostanete 1 bod, za remízu 0,5 bodu. Je to tedy velmi obtížný systém, jak postoupit o hodnost výš. Lidé jsou schopni přijmout takové výzvy, nejsem si jistý, kolik lidí z celé země se tohoto turnaje o vysoké hodnosti, který se koná jednou za rok, zúčastní, snad 1.500? 0 bodů za prohru, 0,5 za remízu, 1 za vítězství, nakonec budete muset získat 10 bodů, a na to máte 12 let, a pak je potřeba rozhodcovských schopností. Do vyšší hodnosti můžete být povýšeni pouze tehdy, když splníte i řadu dalších podmínek.
Guillaume Erard: Dřív bylo Jūdō ve Francii velmi populární, ale s tím, jak se děti obracejí k jiným sportům, to upadá. Jaká je situace v Japonsku, pokud jde o mládež? Čím Jūdō mladé lidi stále přitahuje?
Motonari Sameshima: Ve skutečnosti jsem byl několikrát ve Francii, abych se podíval do klubů Jūdō. Proto si nemyslím, že by byl pravdivý údaj o tom, že by populace judistů ve Francii byla větší než v Japonsku, jak někteří lidé tvrdí, protože skutečná čísla jsou jiná. V Japonsku je 2,4 milionu lidí, kteří mají černý pásek. Ve skutečnosti je to 2,1 milionu lidí, kteří jsou stále naživu. Takže když porovnáte tyto populace, poměr počtu je úplně jiný. V tomto smyslu jsem navštívil Francii, abych pozoroval Jūdō, a ve Francii jsem i učil. Bylo to tam takto: “Dnes mají děti Jūdō, zítra fotbal, v další den basketbal, a v jiný den mají plavání.” Myslím, že tímto velmi dobrým způsobem skvěle pěstují všestrannou pohybovou aktivitu u dětí. To se může stát i v Japonsku. Když se však podívám na děti, které přicházejí do Kodokanu, vidím, že u většiny z nich jsou to spíše rodiče, kteří chtějí, aby jejich děti studovaly Jūdō, a i když jejich cílem může být samozřejmě stát se silnějšími, mnoho z nich přichází do Kodokanu kvůli etiketě a disciplíně. Nemyslím si, že by to bohužel bylo opravdu to, co by děti v první třídě nebo v mateřské škole chtěly dělat samy od sebe. Ale je to vzdělávací systém, takže rodiče dávají svým dětem tuto šanci. A myslím si, že Jūdō by mělo být jednou z možností, jak se rozvíjet, a to nejen v Jūdō, ale i ve fotbale, plavání a basketbale, podobně jako ve Francii. A i když se člověk stane šampionem v Jūdō na základní škole, tak na střední škole nebo na gymnáziu jeho dovednosti již často nestačí. Proto, i když teď studujete Jūdō, vždycky můžete přejít i k jinému sportu. Chceme, aby lidé měli různé zkušenosti. Nemyslím si proto, že je nutné říkat: “Dělej to, co děláš, a pokračuj v tom po zbytek života.” Myslím si, že je velmi důležité nyní dobře trénovat mysl a tělo a pak v životě dále získávat zkušenosti i s dalšími sporty.
Guillaume Erard: Aikidō populace určitě stárne, a co Jūdō?
Motonari Sameshima: Když říkáme “staří lidé”, o jakém věku mluvíme? V Japonsku je stále těžké rozlišovat mezi sporty a bojovými uměními, ale myslím, že nejznámějšími japonskými atletickými sporty jsou Jūdō a Kendō. Nicméně studenti včetně současných vysokoškoláků a mladých lidí, kteří už vysokou školu dokončili, a nevím, kolik jim je let, mají jedno společné: myslím, že stále touží po Jūdō. Pokud máte silné Jūdō, stanete se silnou a odvážnou osobností. Ale pokud nemají odvahu projevit ji zde v dójó, nebudou mít odvahu projevit ji ani v běžném životě. Domnívám se, že tu je v budoucnu možnost, že se odkloníme od toho čistě japonského pojetí, protože i přesto, že se Jūdō mladým lidem může líbit, nebude pro ně Jūdō ve skutečnosti sportem, kterému by se chtěli věnovat….v porovnání s basketbalem či třeba fotbalem. Proto, i když Jūdō původně vzniklo v Japonsku, existují tu dobré tréninkové postupy a nápady i z jiných zemí, takže už není nutné se držet čistě japonského přístupu k výuce Kendō nebo Jūdō jako bojového umění…a já si myslím, že je to tak v pořádku.
Guillaume Erard: Zdá se, že pandemie negativně ovlivnila počet členů, ale také vedla k určitým změnám, kdy se lidé zaměřili na sólový trénink. Jaké byly dopady pandemie na Jūdō, ať už pozitivní, nebo negativní?
Motonari Sameshima: [Cvičit] sám, že? Je to přesně tak, jak jsi říkal. I v Kodokanu. Bylo období, kdy se v samotném dójó přestalo cvičit. Ale když se počet studentů v rámci jedné lekce snížil, bylo pak v pořádku přijít do Kodokanu. Definovali jsme několik fází, kdy se zpočátku cvičilo samostatně. Zjistili jsme, že díky tomu se těla dětí skvěle zpevnila. Do té doby děti vždy spoléhaly na svého partnera, který s nimi pracoval. Jejich rovnováha atd. byla závislá na partnerovi, ale díky sólo tréninku se jejich core základna těla stala pevnější. Také například, když během skupinových lekcí všechni děti dělaly kliky, musely jich udělat celkem 10, ale ve skutečnosti jich udělaly jen asi 5. Jenže v případě sólo tréninku, což byl jeden čas jediný dostupný trénink, jich dobrovolně udělaly 10 samy. Takže si nemyslím, že by pandemie měla nutně až tak negativní vliv. Samozřejmě to mělo i spoustu negativních aspektů, ale viděl jsem i ty pozitivní. Děti se díky sólo tréninku opravdu zocelovaly. Naopak věřím, že díky tomu i pochopily, že Jūdō se nedá cvičit bez soupeře, a že jim také došlo, jak důležitá je fyzická osoba jako soupeř. Jsem přesvědčen, že se nám během COVIDu podařilo poskytnout i takové vedení. Proto si myslím, že jsme udělali maximum, co jsme mohli udělat z hlediska lektorské činnosti. Nyní jsme již v jiné pozici, ale po třech letech, kdy jsem vedl toto dójó, včetně oněch dvou let pandemie, jsem již unavený.
Musíme se zamyslet nad současným systémem výuky Jūdō tak, aby i nadále bylo atraktivní pro děti. Za starých časů stačilo Jūdō učit a děti přišly. Bez dětí jako studentů jsme jen obyčejnými lidmi a jako učitelé Jūdō máme smysl pouze tehdy, když máme nějaké studenty. Pociťoval jsem důležitost (intelektuálního a duchovního) růstu dětí a byl jsem proto pokaždé velmi vděčný za jejich přítomnost v dójó. Vlastně si myslím, že právě proto byli všichni naši instruktoři dětem opravdu vděční.
Guillaume Erard: Děkuji vám, Sensei.
Zdroj: Interview with Sameshima Motonari, 8th Dan Judo Senior Councilor of the Kodokan Judo Institute
