napsal: Hayward Nishioka
V roce 1853 vplul komodor Matthew Perry se čtyřmi válečnými loděmi poháněnými parou do přístavu Edo (dnešní Tokio). Spojené státy měly za úkol otevřít Japonsko okolnímu světu a příjezd této flotily způsobil v Japonsku totální chaos. Ten trval až do následujícího roku, kdy se Perry vrátil a bylo dosaženo neochotného kompromisu mezi Východem a Západem.
Perryho parníky byly nesporným důkazem toho, jak daleko zbytek světa pokročil, zatímco Japonsko hibernovalo pod dvou půlstoletou nadvládou Tokugawů. Bylo zřejmé, že ostrovní stát již nemůže žít v relativní izolaci, jak tomu bylo od roku 1600. Výsledkem byla Kanagawská smlouva, která otevřela dveře do Japonska a zároveň zavřela dveře tehdy ještě panujícím Tokugawům.
Odmítání feudalismu nabralo v roce 1865 na síle a frakce pokrokově smýšlejících Japonců usilovala o obnovení císaře jako nejvyššího vládce. V roce 1868 se mladý císař Meiji ocitl opět u moci a stál před nelehkým úkolem pomoci své zemi dohnat svět.
Japonsko se začalo vynořovat z těsného zámotku a proměňovat se v moderní stát. Tato proměna však neprobíhala hladce. Bylo třeba zavrhnout staré způsoby a přijmout nové západní metody. Dříve vládl šógun, jeho daimjóové kontrolovali léna a samurajové udržovali pořádek mezi obchodníky a majiteli obchodů. Nyní měla být třída samurajů zrušena; už nesměli nosit dva meče ani na veřejnosti nosit svůj specifický účes. Poslední šógun odstoupil a tyto změny urychlily regionální války v celém Japonsku. Film Poslední samuraj je dobrým obrazem této doby zmatků.
Není již potřeba bojových umění?
Navzdory všem těm obtížím císař Meiji pokračoval v zavádění myšlenek ze Západu, aby vlil nový život do starobylého Japonska. A aby podpořil svou vládu, povolal první moderní národní armádu.
Pro efektivnější mobilizaci vojsk, zlepšení obchodu a budování infrastruktury nechal vybudovat první celostátní železniční systém. Aby propagoval výhody těchto nových cest, podporoval vydávání novin.
Další jeho prioritou bylo zlepšení veřejného vzdělávání, které mělo zajistit budoucí generace vzdělaných občanů. Do té doby si vzdělání v klasických oborech mohli dovolit pouze bohatí lidé, nyní měl mít každý možnost získat alespoň maturitu.
Během tohoto převratu byla bojová umění zavržena. Zdůvodňovalo se to tím, že kdo potřebuje nože, kopí, srpy, šípy a meče, když pušky, granáty a bomby mohou nepříteli na bojišti zničit den?
Mnohá umění byla považována za přežitek. Kenjutsu, jujutsu, bojutsu a další systémy sice nebyly zakázány, ale jejich popularita významně poklesla.
Nakonec se však bojová umění, která měla být původně zavržena, začala považovat za nedílnou součást i nového vzdělávacího systému – díky úsilí jednoho muže. Ten byl vzdělán v čínských klasicích a současně i v západním vzdělání. Studoval filozofii, politologii a angličtinu, aby později vystudoval Tokijskou univerzitu.
Mimo studia se věnoval jujutsu, aby kompenzoval svou malou postavu, rychlou povahu a větší protivníky. Po ukončení studia přijal místo učitele, nejprve na univerzitě Gakushuin a poté na škole pro děti z vyšších vrstev. Později se stal ředitelem pedagogické školy.
Jak jeho kariéra postupovala, pokračoval v tréninku jujutsu. Zdokonalil své dovednosti natolik, že byl dokonce požádaů, aby krásy jujutsu demonstroval pro amerického prezidenta Ulyssese S. Granta a další hodnostáře. Možná stejně důležitá jako jeho schopnosti v jujutsu byla i jeho znalost angličtiny, která se mu vyplatila, když byl díky svému narůstajícímu politickému vlivu v japonské společnosti, i rostoucím kontaktům se západním světem, zván na společenské akce, kde se diskutovalo o myšlenkách učenců z celého světa. Tyto myšlenky později využil k přetvoření japonské společnosti.
Tím mužem je samozřejmě Jigoro Kano – filozof, státník, pedagog, inovátor, zakladatel juda a muž, který zachránil japonská bojová umění před zánikem. To se podařilo díky tomu, že Kano pochopil, že bojová umění nepředstavují jen prostředek k překonání protivníka, ale i způsob, jak vychovávat lepší lidi.
Hodnota her
Jedním z důvodů, proč se bojová umění těší svému současnému postavení ve společnosti, je skutečnost, že Kanova znalost angličtiny mu umožnila získat moderní koncepty vzdělávání z Velké Británie a Spojených států. Tyto koncepty použil i při formování japonského modelu tělesné výchovy.
Důležitou součástí tohoto úsilí bylo pochopení důležité role, kterou hry hrají ve společnosti.
Ve Velké Británii se již také dlouho vědělo, že hry pomáhají připravit zemi na konflikt a že jejich modifikace může účastníky dokonce i fyzicky vycvičit k obraně státu. Tento směr uvažování sahá až do středověku, kdy se rytíři věnovali kláním s mečem a rytířským soubojům.
V novější době se vévoda z Wellingtonu připomíná výrokem: „Bitva u Waterloo byla vyhrána na hřištích v Etonu.“
Jaké vlastnosti můžete najít na hřišti nebo v našem případě v dójó, kde se studují různá umění boje? Pěstování snahy zvítězit nad protivníkem nebo situací. Rozvíjení schopnosti taktizovat s cílem zvýšit výkonnost.
Poznání, že tělo lze vycvičit tak, aby splnilo prakticky jakýkoli požadavek. Nikdo v Japonsku tomu nerozuměl lépe než Kano. Právě to ho přimělo prohlásit: „Tělo je nástrojem pro život, bez něho nemáme nic“.
Přizpůsobení pro moderní společnost
Kano věřil, že přirozené pozitivní vlastnosti japonských bojových umění by měly být zachovány i v novém vzdělávacím systému. Aby toho však dosáhl, musel bojová umění učinit přijatelnými pro vládu a veřejnost. Nejprve musel zajistit, aby cvičení bylo bezpečné, a poté musel tyto pozitivní vlastnosti demonstrovat. U svého oblíbeného sportu juda Kano vyloučil nebezpečné techniky, jako jsou páky na nohy a všechny údery, které by mohly účastníky, kteří se v zápalu hry neovládli, trvale zranit.
Tímto způsobem formuloval pravidla chování pro sport – což bylo velmi potřebné, protože koncept organizovaného sportu byl v Japonsku většinou cizí. Rozhodně byl cizí i pro jujutsu, v němž se očekávalo, že zápas bude pokračovat, dokud jeden z účastníků nezůstane ležet na zemi.
Kano se také zasloužil o rozvoj juda i v dalších oblastech. Předtím se nosila obyčejná japonská kimona, která se však pravidelně trhala. Judo gi se nejspíše zrodilo z toho, že Kano dával přednost randori před kata a potřeboval se vypořádat s namáhaným oděvem.
Protože věděl, že musí existovat pevnější materiál, nechal se inspirovat silně tkanými kabáty happi, které nosili japonští hasiči. S přijetím jednotného gi pro judo se tím objevil i smysl pro uniformitu a vojenský řád, což obojí modernizující se národ přijal.
V Japonsku se kabáty happi tradičně nosily volně. Kano se rozhodl změnit i tento fakt. Před zavedením pásů, které si představoval, se v japonských bojových uměních používal systém menkyosho – písemné uznání znalostí a dovedností studenta, které označovalo, že student dosáhl určité úrovně znalostí.
Tyto dokumenty byly podepsány instruktorem a opatřeny datem. Problém byl v tom, že učitelé tyto dopisy svým studentům nabízeli jen zřídka a neexistovaly žádné jiné značky nebo rozlišení, které by odlišovaly začátečníky od expertů.
Kano rozdělil cvičence na dvě úrovně: začátečníky s bílým páskem a pokročilé cvičence s černým páskem. Později zavedl pět stupňů dan pro černé pásky a stupeň začátečníků rozdělil na šest stupňů zvaných kyu, z nichž polovina, tj. celkem tři stupně, měla hnědý pásek.
Více než jen fyzická zdatnost
Cvičitelé jiných umění znají Kana díky těmto páskům; cvičenci juda ho znají díky jeho univerzálním principům, či chcete-li maximům..
Tři z nejznámějších jsou jiko no kansei (sebezdokonalování), jita kyoei (vzájemné blaho a prospěch) a seiryoku zenryo (maximální účinnost s minimálním úsilím). Tyto vlastnosti, rozvíjené při tréninku juda, jsou nejen nezbytné pro sport, ale lze je snadno přenést i do každodenního života a pomáhají tak zlepšovat společnost. Maximy navíc zdůrazňují nový smysl a cíle toho, co bylo kdysi tradičním jujutsu.
Sebezdokonalování: V judu je to patrné vždy, když se snažíte zlepšit nějakou techniku. Rychle zjistíte, že existují stupně sebezdokonalování, které jsou pro každého jiné, a dokonce i pro stejného člověka v různých obdobích. Házení spolupracujícího soupeře je zcela jiné než házení vzdorujícího soupeře a obojí je jiné než házení sportovce světové třídy na olympiádě. Při provedení v nejvyšší formě lze každý z nich označit za dokonalost; liší se kvůli okolnostem. Důležité je usilovat o dosažení této dokonalosti na jakékoliv úrovni, o kterou usilujete.
Vzájemné blaho a prospěch: Judo se nemůžete učit bez partnera, ať už ten spolupracuje, nebo ne. Vzájemný prospěch existuje i tehdy, když proti vám soupeř soupeří. Pokud prohrajete, je pro vás přínosem zažít chybu. To je paralela se životem, kde nikdo z nás není sám, musíme neustále komunikovat s jinými lidmi.
Maximální efektivita s minimálním úsilím: To lze nalézt téměř v každém hodu juda. Dokonce i proti neochotnému soupeři se vám může stát, že si řeknete: „To vypadalo, jako bych nevynaložil žádné úsilí“. K tomu dochází, když jsou všechny části vašeho těla ve správný čas v souladu, zatímco části těla vašeho soupeře nikoli.
Pochopení hlubšího významu těchto maxim vyžaduje úsilí, cvik, pevnou vůli, disciplínu a pomoc druhých. Důležité je, že ukazují principy, které platí v životě, nejen v judu. Jako takové pomáhají budovat lepší občany a lepší společnost – což bylo přesně to, co si Kano představoval.
Rozšíření po celém světě
Ačkoli máme to štěstí, že jsme se narodili do doby sportovních událostí a bojových umění, nebylo tomu tak vždy. Teprve v polovině a na konci 19. století vzniklo mnoho sportů, které máme rádi – včetně baseballu, fotbalu, softbalu, basketbalu a volejbalu. V této době také v Americe nastala éra tělesné výchovy, doba, kdy učenci na univerzitách začali předávat informace o významu tělesné kultury.
V Japonsku Kano nejen podporoval začlenění juda, kenda a dalších bojových umění do japonského vzdělávacího systému, ale také prosazoval přijetí západních sportů jako prostředku k vštěpování pozitivních vlastností. Jeho úsilí mu vyneslo titul „otec moderního sportu“ v Japonsku. Později se stal prvním asijským zástupcem v Mezinárodním olympijském výboru.
Kanovi vděčíme za to, že zachránil odkaz japonských bojových umění tím, že přeměnil bujutsu (bojové umění) na budo (bojové způsoby), a tím ušetřil všechny starobylé bojové systémy před jejich zánikem. Stejně jako moderní sporty i budó přežilo, protože posilovalo pozitivní aspekty fyzických aktivit – vlastnosti, které se promítají do zlepšení života a společnosti, a nejen to, co je potřeba k vítězství v boji.
Bojová umění nám slouží jako mikrokosmos, v němž se učíme a trénujeme, abychom byli lepšími lidmi, než bychom byli v případě, kdybychom se nevydali Cestou boje. Pozitivní vlastnosti se rozvíjejí efektivněji, protože při chybách ve hře je riziko pro ego nižší než při chybách v reálném životě.
V srdcích mnoha lidí se to odráží i v úklonách, které děláme v judu. Úklona je o projevení respektu. V Japonsku se dělá obvykle při setkání nebo pozdravu, ale také jako projev uznání.
Pro studenty budó je to uznání vděčnosti, kterou cítí vůči svému instruktorovi, svému dójó a někdy i zakladateli svého umění – člověku, bez jehož přispění by japonská bojová umění pravděpodobně již neexistovaly.
ZDROJ: How a Small-Statured Scholar Saved Japan’s Martial Arts Legacy!
