Džikišin-rjú: Kumi uči, Džúdžucu a nakonec Džúdó
napsal: Russ Ebert
Profesor Džigoró Kanó byl reformátorem vzdělávacího systému vlády v období Mejdži. Vytvořil japonskou formu pedagogiky, kterou nazval džúdó a která kombinovala moderní evropské principy výuky s tradičními školami džúdžucu.
Dnes je všeobecně přijímáno jako fakt, že název „džúdó“ vytvořil právě Kanó, ale ve skutečnosti tomu tak není. Džikišin-rjú, tradiční škola džúdžucu, kterou založil Kanemon Terada Micuhide, používala název „džúdó“ již asi 170 let předtím, než Kanó založil svou školu Kodokan džúdó.
V japonské kultuře a historii je spojení s minulostí považováno za jakýsi znak legitimity. Tato zásada přesahuje i rámec bojových umění a zahrnuje fakticky všechny aspekty života. Zemědělství, náboženství, obchod, tesařství, kovářství, hrnčířství, umění a další obory mají svůj „rodokmen“, který je spojuje s těmi, kdo tu byli před nimi. Tato linie poskytuje jakési „esoterické“ pověření, které naznačuje, že se majitel věnoval kultivaci „Cesty“ a vyjadřoval úctu i svým předkům.
Změny a inovace však nebyly neobvyklé a obvykle vedly ke vzniku nové školy, podniku nebo filozofie. Stejně tak se nepochybně posuzovala a diskutovala například matematika, přičemž nové matematické vzorečky byly veřejně vyvěšovány na branách svatyní nebo na veřejných na náměstích, kde se ukazovalo, co bylo objeveno nebo vylepšeno.
To je i případ Džikišin-rjú, které bylo založeno kolem 17. století žákem jiné tradiční džúdžucu školy – Kito rjú. Kanemon Terada Micuhide, zakladatel Džikišin-rjú, se narodil ve východní oblasti prefektury Šimane, na území bývalého panství Izumo han. Poté, co se od svého otce Sadanariho naučil Teišin-rjú a osvojil si všechna jeho tajemství, usiloval dále o mohem širší soubor dovedností. Proto se vzdal rodinného dědictví školy, přenechal ji svému mladšímu bratrovi Sadacugovi a vydal se na pouť za svým strýcem Jorišigem do Kjóta, kde následně studoval šerm školy Ryoišin-rjú (Fukuno-rjú), boj s kopím, lukostřelbu, jízdu na koni i strategii boje.
I po získání znalostí a zkušeností z těchto oblastí umění boje, stále cítil jisté mezery ve svém vzdělání, a tak pokračoval ve své Cestě, aby se pod vedením senseie Ibaraki Matazaemona naučil Kito rjú. Kito rjú byla silně ovlivněna konfuciánským učením a spiritualismem, a možná i proto se v rámci svého dalšího studia stáhl do ústraní do hor. Legenda uvádí, že ho jakýsi poustevník naučil Čosei-no-kata 長生 の方 [cestu věčného života] a on si tak uvědomil, že ona Cesta je vlastně nekonečná a díky tomu může uspokojit potřeby každého, kdo ji bude následovat.
Macuhide údajně studoval i zen u mistra Takuana a rozvíjel nebo zdokonaloval svou praxi meditací Fudotai – Fudoči 不動体-不動智. Studoval také konfucianismus u Hayaši Došuna a všechny tyto zkušenosti jej, i jím v budoucnu založenou školu džúdžucu, hluboce ovlivnily.
Macuhide nakonec vstoupil do služeb Macue ha, usadil se a následně se věnoval výuce džúdžucu ve své škole Kito rjú, kterou tehdy oficiálně nazýval Kito rjú kumi uči. Kumi uči označovalo boj v lehké zbroji a přesněji tak definovalo to, co se ve škole vyučovalo.
Termín Kumi uči byl zároveň i obecný název, který jste mohli nalézt u většiny tehdejších škol zápasu. Po roce 1600, kdy se vládcem Japonska stal šógun (za šógunátu Tokugawa), byl zaveden třídní systém. V důsledku toho se školy bojových umění začaly reformovat, aby se přizpůsobily novým společenským změnám.
Zhruba v roce 1624 se pak Matsuhide rozhodl vytvořit školu Džikišin-rjú džúdžucu 直心流柔術, která vycházela jak z Kito rjú, tak i z jeho zkušeností, které při svých cestách nasbíral. Tato změna názvu je oficiálně ověřena v knize „Jokušin-rjú džúdžucu Ohen“, napsané v roce 1721, kde je uvedená „přísaha/slib“ [kišomon] ze sbírky rodiny Kadžikawa, která školu výslovně nazývá Džúdžucu (viz fotografie níže).
Pro úplnost je ale třeba zmínit, že badatel japonské historie Nakajima Tetsuya vyslovil hypotézu, že původ Džikišin-rjú by mohl být ve skutečnosti přisuzován Teradovi Jorišigemu, Matsuhideho předchůdci v Kito rjú. Tato hypotéza vychází z jistých nesrovnalostí nalezených v textu dokumentu Džikišin rjú Yawaradžo 直心流柔 序 a ze skutečnosti, že Macuhide sám se nikdy neprohlásil za zakladatele a místo toho tvrdil, že se vše naučil od Jorišigeho.
Mitsuhideho nejstarší syn Terada Heiemon Sadacugu zdědil otcovu školu a pokračoval v jeho učení jako druhá generace. Poté v rámci třetí generaci přenechal školu svému žákovi Inoue Kuroemonovi Micuhidemu. V roce 1724 Inoue v knize „Džikišin Rjú Doho“ napsal: „Džúdó je způsob života podle ctností jemnosti a laskavosti, které jsou přirozeně přítomny v člověku“. Po celý svůj život pokračoval ve výuce školy Džikišin-rjú džúdžucu, ale postupně do ní začal zapracovávat své vlastní tréninkové metody a měnit i celkovou filozofii školy. Do výuky džúdžucu například začlenil to, čemu říkal „džúdó“, a tento přístup získal již za jeho života na velkém významu. Význam tohoto vývoje podtrhuje čtvrtý rok po sobě generace této školy, Inoue Kuroemon Masanaga, který napsal: „V předmluvě k ústřednímu svazku mého učitele Macuhideho vážně a upřímně prohlásil, že džúdó je zákon, který nelze porušit. Uprostřed oživení slumů naší doby byly zásady džúda zpochybněny a stejně tak byla oživena i morálka, která je nyní každodenní snahou. Můj učitel naříkal, že je třeba reformovat (džúdžucu na) džúdó.“ [Z knihy ‚Monjin Horie shi Seionki‘, 1734].
Ve svazku ‘Jikishin ryu Judo Techniques Volume, Volume 1‘ se také píše o filozofii: „Mezi všemi bytostmi, vysokými či nízkými, existuje existuje morálka mírnosti a laskavosti, která je jim přirozeně dána. Následovat ji je to, čemu se říká džúdó“.
Spolu s tím se zdá, že ve čtvrté generaci se učení ve škole označovalo jako džúdó a spolu s tím přišla i změna názvu z Džikišin-rjú džúdžucu 直心流柔術 na Džikišin-rjú Džúdó 直信流柔道. Masanaga tehdy napsal, že „Džikišin rjú džúdžucu zůstalo po celé věky nezměněno, a proto bylo nyní opravováno, doplňováno a reorganizováno“ (…aby odpovídalo jeho učení).
Po této změně došlo i k pozoruhodnému nárůstu technik, které řešily nošení lehčí (na rozdíl od těžké) zbroje, stejně jako prostého, každodenního oblečení. K těmto významným změnám došlo na konci období Edo ve 30. letech 19. století. Z dochovaných dokumentů vyplývá, že počet technik a strategií se výrazně zvýšil na 90, přičemž v počátcích školy bylo známo přibližně 40 technik.
Zdá se však, že navzdory celkovému nárůstu technik byly vyřazeny a ztraceny nejméně dvě kategorie technik, které se týkaly boje v (těžké) zbroji.
Výše uvedený dokument z doby Edo, který používá název Džikišin Rjú džúdó z rodiny Kajikawa Kito rjú, v 18. století pod vedením Suzuki Seibei Kuninoriho byl již inspirován novou filozofií Džikišin-rjú. Přizpůsobil ji, a navíc přidal vlastní rodinnou „Džinmu no Miči“ [cestu Jinmu]. Když tak učinil, přejmenoval „Kito rjú Kumi uči“ na „Kito rjú džúdó“ s tím, že (v Kito rjú) „dovednost je umění a technika, cesta je přímá a trénink je ctnostný a dobrý“, což znamená, že člověk by měl zvládnout morální a správnou cestu v tréninku a v životě. Myšlenka „Cesty“ spočívala v dosažení tohoto stavu jednoty mezi duchem, ctností a cestou, po které jdete.
Kito rjú kata, sestavená z technik ve svitcích v tomto období, má 21 technik ve zbroji, které jsou popsány jako techniky „zaměřené na principy házení s využitím přirozeného pohybu – využití síly protivníka jako jeho slabiny k vyvedení z rovnováhy“.
Zmiňuje se také o používání úderových technik jako přechodu k technikám hodů. Techniky Yoko sutemi waza, při níž se strhává soupeř přes hlavu stržením vlastního těla, byla velmi ovlivněna technikami z původní Kito rjú. Hovoříme například o technice Joko-wakare [boční oddělení], která byla později začleněna i do Kodokan džúda. Kromě těto se v judu objevuje technika Juki-ori [rozbíjení sněhu] z Kito rjú, přehození soupeře přes rameno proti útoku zezadu. A v Kodokan judu bychom nalezli i další techniky a metody z původní školy Kito rjú, například dnešní Seoi-nage.
Šihan Džigoró Kanó považoval kata z Kito rjú za důležité jak po technické, tak i po teoretické stránce, a proto je zachoval v rámci pokročilé úrovně kat v Kodokan džúdó. Zajímavé však je, že žádné z technik, jež Džigoró Kanó použil při tvorbě Košiki no kata, neexistovaly v Džikišin-rjú v 19.století, takže musely být pravděpodobně převzaty z jiných džúdžucu škol.
