napsal: Russ Ebert
Profesor Jigoro Kano byl reformátorem vzdělávacího systému vlády v období Meiji. Vytvořil japonskou formu pedagogiky, kterou nazval judo a která kombinovala moderní evropské principy výuky s tradičními školami jujutsu.
Dnes je všeobecně přijímáno jako fakt, že název „judo“ vytvořil právě Kano, ale ve skutečnosti tomu tak není. Jikishin-ryu, tradiční škola jujutsu, kterou založil Kanemon Terada Mitsuhide, používala název „judo“ již asi 170 let předtím, než Kano založil svou školu Kodokan judo.
V japonské kultuře a historii je spojení s minulostí považováno za jakýsi znak legitimity. Tato zásada přesahuje i rámec bojových umění a zahrnuje fakticky všechny aspekty života. Zemědělství, náboženství, obchod, tesařství, kovářství, hrnčířství, umění a další obory mají svůj „rodokmen“, který je spojuje s těmi, kdo tu byli před nimi. Tato linie poskytuje jakési „esoterické“ pověření, které naznačuje, že se majitel věnoval kultivaci „Cesty“ a vyjadřoval úctu i svým předkům.
Změny a inovace však nebyly neobvyklé a obvykle vedly ke vzniku nové školy, podniku nebo filozofie. Stejně tak se nepochybně posuzovala a diskutovala například matematika, přičemž nové matematické vzorečky byly veřejně vyvěšovány na branách svatyní nebo na veřejných na náměstích, kde se ukazovalo, co bylo objeveno nebo vylepšeno.
To je i případ Jikishin-ryu, které bylo založeno kolem 17. století žákem jiné tradiční jujutsu školy – Kito ryu. Kanemon Terada Mitsuhide, zakladatel Jikishin-ryu, se narodil ve východní oblasti prefektury Shimane, na území bývalého panství Izumo han. Poté, co se od svého otce Sadanariho naučil Teishin-ryu a osvojil si všechna jeho tajemství, usiloval dále o mohem širší soubor dovedností. Proto se vzdal rodinného dědictví školy, přenechal ji svému mladšímu bratrovi Sadatsugovi a vydal se na pouť za svým strýcem Jorishigem do Kyóta, kde následně studoval šerm školy Ryoishin-ryu (Fukuno-ryu), boj s kopím, lukostřelbu, jízdu na koni i strategii boje.
I po získání znalostí a zkušeností z těchto oblastí umění boje, stále cítil jisté mezery ve svém vzdělání, a tak pokračoval ve své Cestě, aby se pod vedením senseie Ibaraki Matazaemona naučil Kito ryu. Kito ryu byla silně ovlivněna konfuciánským učením a spiritualismem, a možná i proto se v rámci svého dalšího studia stáhl do ústraní do hor. Legenda uvádí, že ho jakýsi poustevník naučil Chosei-no-kata 長生 の方 [cestu věčného života] a on si tak uvědomil, že ona Cesta je vlastně nekonečná a díky tomu může uspokojit potřeby každého, kdo ji bude následovat.
Matsuhide údajně studoval i zen u mistra Takuana a rozvíjel nebo zdokonaloval svou praxi meditací Fudotai – Fudochi 不動体-不動智. Studoval také konfucianismus u Hayashi Doshuna a všechny tyto zkušenosti jej, i jím v budoucnu založenou školu jujutsu, hluboce ovlivnily.
Matsuhide nakonec vstoupil do služeb Matsue ha, usadil se a následně se věnoval výuce jujutsu ve své škole Kito ryu, kterou tehdy oficiálně nazýval Kito ryu Kumi uchi. Kumi uchi označovalo boj v lehké zbroji a přesněji tak definovalo to, co se ve škole vyučovalo.
Termín Kumi uchi byl zároveň i obecný název, který jste mohli nalézt u většiny tehdejších škol zápasu. Po roce 1600, kdy se vládcem Japonska stal šógun (za šógunátu Tokugawa), byl zaveden třídní systém. V důsledku toho se školy bojových umění začaly reformovat, aby se přizpůsobily novým společenským změnám.
Zhruba v roce 1624 se pak Matsuhide rozhodl vytvořit školu Jikishin-ryu Jujutsu 直心流柔術, která vycházela jak z Kito ryu, tak i z jeho zkušeností, které při svých cestách nasbíral. Tato změna názvu je oficiálně ověřena v knize „Jokushin-ryu Jujitsu Ohen“, napsané v roce 1721, kde je uvedená „přísaha/slib“ [kishomon] ze sbírky rodiny Kajikawa, která školu výslovně nazývá Jujutsu (viz fotografie níže).
Pro úplnost je ale třeba zmínit, že badatel japonské historie Nakajima Tetsuya vyslovil hypotézu, že původ Jikishin-ryu by mohl být ve skutečnosti přisuzován Teradovi Yorishigemu, Matsuhideho předchůdci v Kito ryu. Tato hypotéza vychází z jistých nesrovnalostí nalezených v textu dokumentu Jikishin ryu Yawarajo 直心流柔 序 a ze skutečnosti, že Matsuhide sám se nikdy neprohlásil za zakladatele a místo toho tvrdil, že se vše naučil od Yorishigeho.
Mitsuhideho nejstarší syn Terada Heiemon Sadatsugu zdědil otcovu školu a pokračoval v jeho učení jako druhá generace. Poté v rámci třetí generaci přenechal školu svému žákovi Inoue Kuroemonovi Mitsuhidemu. V roce 1724 Inoue v knize „Jikishin Ryu Doho“ napsal: „Judo je způsob života podle ctností jemnosti a laskavosti, které jsou přirozeně přítomny v člověku“. Po celý svůj život pokračoval ve výuce školy Jikishin-ryu Jujutsu, ale postupně do ní začal zapracovávat své vlastní tréninkové metody a měnit i celkovou filozofii školy. Do výuky jujutsu například začlenil to, čemu říkal „judo“, a tento přístup získal již za jeho života na velkém významu. Význam tohoto vývoje podtrhuje čtvrtý rok po sobě generace této školy, Inoue Kuroemon Masanaga, který napsal: „V předmluvě k ústřednímu svazku mého učitele Matsuhideho vážně a upřímně prohlásil, že judo je zákon, který nelze porušit. Uprostřed oživení slumů naší doby byly zásady juda zpochybněny a stejně tak byla oživena i morálka, která je nyní každodenní snahou. Můj učitel naříkal, že je třeba reformovat (jujutsu na) judo.“ [Z knihy ‚Monjin Horie shi Seionki‘, 1734].
Ve svazku ‘Jikishin ryu Judo Techniques Volume, Volume 1‘ se také píše o filozofii: „Mezi všemi bytostmi, vysokými či nízkými, existuje existuje morálka mírnosti a laskavosti, která je jim přirozeně dána. Následovat ji je to, čemu se říká judo“.
Spolu s tím se zdá, že ve čtvrté generaci se učení ve škole označovalo jako judo a spolu s tím přišla i změna názvu z Jikishin-ryu Jujutsu 直心流柔術 na Jikishin-ryu Judo 直信流柔道. Masanaga tehdy napsal, že „Jikishin ryu Jujutsu zůstalo po celé věky nezměněno, a proto bylo nyní opravováno, doplňováno a reorganizováno“ (…aby odpovídalo jeho učení).
Po této změně došlo i k pozoruhodnému nárůstu technik, které řešily nošení lehčí (na rozdíl od těžké) zbroje, stejně jako prostého, každodenního oblečení. K těmto významným změnám došlo na konci období Edo ve 30. letech 19. století. Z dochovaných dokumentů vyplývá, že počet technik a strategií se výrazně zvýšil na 90, přičemž v počátcích školy bylo známo přibližně 40 technik.
Zdá se však, že navzdory celkovému nárůstu technik byly vyřazeny a ztraceny nejméně dvě kategorie technik, které se týkaly boje v (těžké) zbroji.
Výše uvedený dokument z doby Edo, který používá název Jikishin Ryu Judo z rodiny Kajikawa Kito ryu, v 18. století pod vedením Suzuki Seibei Kuninoriho byl již inspirován novou filozofií Jikishin-ryu. Přizpůsobil ji, a navíc přidal vlastní rodinnou „Jinmu no Michi“ [cestu Jinmu]. Když tak učinil, přejmenoval „Kito ryu Kumi uchi“ na „Kito ryu Judo“ s tím, že (v Kito ryu) „dovednost je umění a technika, cesta je přímá a trénink je ctnostný a dobrý“, což znamená, že člověk by měl zvládnout morální a správnou cestu v tréninku a v životě. Myšlenka „Cesty“ spočívala v dosažení tohoto stavu jednoty mezi duchem, ctností a cestou, po které jdete.
Kito ryu kata, sestavená z technik ve svitcích v tomto období, má 21 technik ve zbroji, které jsou popsány jako techniky „zaměřené na principy házení s využitím přirozeného pohybu – využití síly protivníka jako jeho slabiny k vyvedení z rovnováhy“.
Zmiňuje se také o používání úderových technik jako přechodu k technikám hodů. Techniky Yoko sutemi waza, při níž se strhává soupeř přes hlavu stržením vlastního těla, byla velmi ovlivněna technikami z původní Kito ryu. Hovoříme například o technice Yoko-wakare [boční oddělení], která byla později začleněna i do Kodokan juda. Kromě těto se v judu objevuje technika Yuki-ori [rozbíjení sněhu] z Kito ryu, přehození soupeře přes rameno proti útoku zezadu. A v Kodokan judu bychom nalezli i další techniky a metody z původní školy Kito ryu, například dnešní Seoi-nage.
Shihan Jigoro Kano považoval kata z Kito ryu za důležité jak po technické, tak i po teoretické stránce, a proto je zachoval v rámci pokročilé úrovně kat v Kodokan judu. Zajímavé však je, že žádné z technik, jež Jigoro Kano použil při tvorbě Koshiki no kata, neexistovaly v Jikishin-ryu v 19.století, takže musely být pravděpodobně převzaty z jiných jujutsu škol.