Judo – samurajský odkaz 1/2

Raná léta Jigoro Kano

Júdó nelze správně pochopit bez náležitého pojednání o jeho tvůrci, Jigoro Kano. Kanó byl pozoruhodný člověk, který vyrůstal v době intenzivních změn v Japonsku, jež byly podtrženy rozsáhlými proměnami v oblasti ekonomiky, kultury a společenské modernizace. Byl skutečným renesančním mužem restaurace Meiji: kromě toho, že byl mistrem jújutsu, byl profesorem ekonomie a politických věd, lingvistou, spisovatelem, politikem, nadšeným kaligrafem a hudebníkem. Ovlivnil a zavedl řadu reforem v oblasti vzdělávání a je považován za klíčovou postavu moderního japonského vzdělávacího systému. Působil také jako faktický ministr zahraničí Japonska ještě předtím, než tento úřad vůbec vznikl, a byl uznávaným a vlivným členem Mezinárodního olympijského výboru.

Jigoro Kanó se narodil 28. října 1860 ve vesnici Mikage (dnes součást Kóbe) v bohaté rodině sládka saké. Jako chlapec byl Kanó sice křehký, ale zároveň i temperamentní. Jako předčasně vyspělý student nastoupil v pouhých patnácti letech na dnešní Tokijskou univerzitu (která je považována za nejprestižnější vysokou školu v Japonsku). Naneštěstí byl záhy poté šikanován starším studenty, kteří s oblibou šikanovali své mladší spolužáky.

Během studia na univerzitě se Jigoro seznámil se starobylým uměním jújutsu od Baiseie Nakaie, starého rodinného přítele. Nakai byl bývalým členem šógunovy stráže a jednoho dne se mladému Kanovi zmínil (spolu s krátkou ukázkou), že jújutsu je umění, které může člověku s malou fyzickou silou umožnit překonat většího a silnějšího protivníka. Byl to pro něj významný objev. Kanó požádal Nakaie, aby ho tomuto umění naučil, ale byl odmítnut s odůvodněním, že jde o zastaralou praxi z minulé éry, která je v moderním světě po samurajích již bezpředmětná. Jigoro přesto začal hledat mezi svými známými další lidi, o nichž věděl, že byli v určitém období spojeni s jújutsu, ale i oni ho odmítli.

Navíc se o Jigorově záměru dozvěděl jeho otec a ostře se proti jeho záměru studovat jújutsu postavil. Základní problém, s nímž se Kanó potýkal, spočíval v tom, že s příchodem restaurace Meiji v roce 1868 (stalo se tak, když mu bylo osm let) vstoupila země do zrychleného období „pozápadnění“. Nešťastným, i když dočasným vedlejším účinkem tohoto procesu bylo, že v prvních letech éry Meiji byly původní tradice (včetně bojových umění) potlačovány a odsouvány na okraj zájmu společnosti. Zejména jújutsu si získalo špatnou pověst a mnozí ho začali považovat výlučně za záležitost rváčů. V době Kanova mládí se jújutsu stále praktikovalo, ale počet cvičenců výrazně poklesl a nebylo snadné ani najít školu, kde by se nový student mohl tomuto umění naučit.

Když bylo Jigorovi sedmnáct let, zapsal se na katedru literatury na Tokijské univerzitě. Právě v této době začal znovu cílevědomě hledat školu jújutsu. Nějak se dozvěděl, že mnoho bývalých mistrů jújutsu se přizpůsobilo post-samurajské době tím, že se přetvořili na chiropraktiky. To se docela dobře hodilo k jejich dovednostem, protože odborné znalosti a metody pro nastavování zlomených kostí a napravování vykloubení si mistři jújutsu osvojovali souběžně s praxí „umění lámaní kosti“.

Vyzbrojen těmito informacemi se Kanó zaměřil na hledání učitele jújutsu tak, že navštívil co nejvíce chiropraktiků, které v Tokiu našel, a požádal je o tipy na mistry jújutsu. Nakonec našel cestu k mistru Hachinosuke Fukudovi, odborníkovi školy Tenshin Shinyo ryu, který ho přijal za studenta. Psal se rok 1877, který znamenal začátek Kanova formálního výcviku v jújutsu.

Zajímavé je, že právě v tomto roce bylo potlačeno poslední samurajské povstání v Satsumě. V jistém smyslu se dá říci, že Kanó převzal štafetu samurajského dědictví od Saiga Takamoriho (který zemřel na bitevním poli), protože z velké části právě Kanova neúnavná zásluha nakonec vedla k tomu, že po skončení samurajských časů začal být tento jedinečný aspekt samurajské kultury nakonec přijímán většinovým Japonskem.

Každopádně, když se vrátíme ke Kanova zasvěcení do jújutsu, měl docela štěstí, že našel právě mistra Fukudu, protože se ukázalo, že Fukudovy vynikající schopnosti v jújutsu byly vysoce ceněny, a to i vlivnými lidmi ve vládě Meiji. Když v roce 1879 navštívil Japonsko americký prezident Ulysses Grant, byl Fukuda požádán, aby pro tohoto významného návštěvníka připravil ukázku jújutsu. V té době už byl Kanó Fukudovým vynikajícím žákem a byl požádán, aby se demonstrace také zúčastnil. Před Grantem vystoupili dva mistři jújutsu a dva studenti (včetně Fukudy a Kana) a na amerického prezidenta prý tato ukázka udělala velký dojem. Krátce po této slavnostní události však mistr Fukuda tragicky zemřel. Kanó nevěděl, že ho Fukuda před smrtí označil za svého nástupce, a tak se stalo, že Jigoro Kano v pouhých 20 letech převzal odpovědnost za vedení dójó svého zesnulého učitele.

Jako Fukudův nástupce proto i zdědil důvěrné písemné pokyny školy. V samurajských dobách se totiž podrobnosti o bojových technikách uchovávaly v tajných svitcích, které střežil mistr školy. Tato tajemství – srovnatelná s průmyslovými tajemstvími v moderní době – poskytovala konkurenční výhodu v boji s nepřátelskými klany na bitevním poli.  Bylo velmi pečlivě střeženo i před těmi spřátelenými klany, protože v historii Japonska je známo mnoho případů, kdy nějaký klan měnil spojence (a tím pádem i nepřátele), tak jak se mu to právě hodilo. Podobné zděděné interní školní tajemství byly základem velkého počtu stylů jújutsu, které se vyvinuly v období Edo (podle některých údajů jich byly stovky). Styly jújutsu však měly mnoho společného, protože se zabývaly stejným základním účelem a také proto, že mnoho technik bylo možné zpětně odvodit z pozorování.

Poté, co se Kanó stal vedoucím školy Fukuda, nastoupil také do školy mistra Masatoma Iso jako pomocný instruktor. Iso byl mistr jújutsu, který spolu s mistrem Fukudou vystupoval pro amerického prezidenta, a pokračoval ve výcviku Kana v rámci Tenshin Shinyo ryu. Bohužel asi o rok později (1881) i Iso zemřel, a Kanó opět potřeboval si najít nového učitele.

V roce 1881 se Kanó znovu zapsal na Tokijskou univerzitu, tentokrát na postgraduální studium filozofie. Díky svým kontaktům na univerzitě nakonec vytrvalý Kanó získal doporučující dopis pro Tsunetoshiho Iikubo, mistra v Kito ryu jújutsu. Iikubo Kana přijal jako studenta a zanedlouho se Kanó stal mistrem i ve stylu Kito. Kito ryu bylo mnohem více zaměřeno na techniky hodů než Tenshin Shinyo ryu a mnohem častěji využívalo randori (sparring). Toto seznámení s různými školami se ukázalo být pro Kana klíčové, protože mu poskytlo vzácnou příležitost k detailnímu srovnání stylů, což výrazně posunulo jeho celkové znalosti jújutsu. Nakonec (v roce 1883) udělil Iikubo Kanovi licenci plného předání (menkyo kaiden) náplně školy spolu s dalšími tajnými svitky školy.

Kanova reinterpretace jújutsu

V roce 1882, po čtyřech letech intenzivního studia jújutsu, se mladý profesor Kanó ocitl připraven nabídnout novou definici starobylého umění jújutsu, která by odpovídala moderním hodnotám nastoleným érou Meiji. Tato reinterpretace později významně podpořila popularitu a opětovné přijetí i jiných bojových umění v Japonsku.

Kanó se původně věnoval jújutsu jako prostředku sebeobrany, ale časem si všiml, že trénink jújutsu přináší řadu výhod, a to jak fyzických, tak duševních. Po několika letech cvičení se například jeho křehké tělo změnilo ve svalnaté a jeho kdysi vznětlivé a hádavé chování v trpělivé a uvolněné.

Kanó miloval jújutsu a velmi na něj zapůsobila jeho silná vazba na starobylé kulturní praktiky i na idealistické bojové tradice, jako je bushidó. Jako pedagog však nesouhlasil s některými jeho základními zásadami, zejména z etického a pragmatického hlediska. Techniky jújutsu se dochovaly z dob války a jejich hlavním cílem bylo zabít nebo zneškodnit protivníka (někdy i natrvalo).

A i navzdory částečné adaptaci na mírové časy, kterou bojová umění prošla v období Edo, se v tradici jújutsu jen velmi málo dbalo na bezpečnost. To platilo zejména pro soutěže, při nichž nezřídka docházelo k vážným zraněním účastníků, nebo dokonce ke ztrátě života. Tento přístup boje „bez pravidel“ v jújutsu byl hlavní příčinou jeho neoblíbenosti a dalšího úpadku v období Meiji.

Dalším aspektem jújutsu, který byl v rozporu s Kanovou vizí, bylo to, že šlo v podstatě o soubor bojových technik, které se sice řídily podobným schématem, ale neexistoval tu žádný jasný základní princip, který by je sjednocoval. Zkrátka za tímto uměním boje nestála žádná strukturovaná výuková metoda či věda.

Profesor Kanó viděl, že jújutsu je na ústupu, a pochopil, že se musí změnit, aby přežilo. Rozhodl se vytvořit nejen novou školu, ale i novou metodu výuky. Tak se zrodilo Kodokan Júdó. Kanó založil své nové dójó Kodokan v buddhistickém chrámu Eishóji v roce 1882.

Kanó měl jasné představy o účelu své nové školy, pokud jde o vzdělávání, ale zároveň si přál zachovat i četné tradice starých stylů. Viděl, že přeformulované jújutsu lze využít mnoha způsoby: k sebeobraně, ke zlepšení zdraví a tělesné kondice, jako zajímavou volnočasovou aktivitu i k budování charakteru.

Tento zvýšený rozsah měl být zachycen jednotnou a konzistentní metodou neboli „způsobem“. Proto svůj výtvor pojmenoval „Júdó“, což znamená „jemná cesta“. To je v kontrastu s „jújutsu“, což znamená „jemné umění“.

Východiskem pro vývoj juda byla pro Kana důvěrná znalost dvou stylů jújutsu Tenjin Shinyo ryu a Kito ryu. Přestože Tenjin Shinyo ryu obsahovalo také techniky hodů, zaměřovalo se především na techniky škrcení, techniky pák a techniky držení. Naproti tomu Kito-ryu bylo nepřekonatelné v technikách hodů, ale přitom kladlo jen malý důraz na techniky škrcení, pák i držení a kontroly protivníka.

Co se týče tréninkových metod, obě školy používaly kata, což jsou formální pohybové vzorce cvičené s partnerem, který se nebrání. Kata byla hlavní tréninkovou metodou většiny škol jújutsu, protože mnoho technik bylo natolik nebezpečných, že se musely cvičit dle domluvených vzorců.

Kito ryu však kladlo důraz i na další tréninkovou metodu zvanou randori, při níž dva navzájem si odporující protivníci cvičili útok a obranu pomocí volně aplikovaných technik hodu a držení.

Profesor Kanó tyto dvě ryu pečlivě analyzoval, zjistil jejich silné stránky a oblasti, které jim chyběly, kompenzoval studiem jiných škol jújutsu, se kterými poté přišel také do styku. Při svém výzkumu bral v úvahu i zdroje mimo jújutsu – například západní zápas i japonské sumo.

Protože jedním z Kanových cílů bylo stanovit jasné hlavní zásady pro své júdó, formuloval axiom „maximální účinnosti“ (seiryoku zenyo). Díky tomu se júdó stalo samostatným funkčním a komplexním uměním, a nikoliv pouze různorodou sbírkou technik.

ZDROJ: Judo: A Samurai Legacy (David Monteverde)

DOKONČENÍ PŘÍŠTĚ