Ztracené umění mistrů

Proč se skutečný boj nevyhrává svaly, ale myslí

Před více než sto lety přinesli mistři z Japonska do Evropy systémy, ve kterých mohl menší člověk s lehkostí překonat mnohem většího útočníka. Dnes jsou tělocvičny plné na každém rohu a výuková videa hltáme po milionech. Přesto se z mnoha původních tréninků vytratilo to nejdůležitější – hluboké porozumění tělu, mysli…a úctě.

Proč se původní jemné (ve smyslu přizpůsobivé) umění obrany na Západě často mění v hrubou silovou soutěž?

A proč i v době internetu existují věci, které vám dokáže předat pouze živý člověk s hlubokým napojením na staletou tradici? Pojďte s námi do světa, kde o vítězství nerozhodují svaly, ale stav mysli.

Když se před více než sto lety začali v Evropě objevovat první vyslanci japonských bojových umění, způsobili doslova pozdvižení. Evropa, zvyklá na hrubou fyzickou sílu zápasníků a přímočaré výměny úderů v boxu, náhle stála tváří v tvář něčemu, co popíralo běžné chápání fyziky a lidských možností. Menší, subtilnější muži z Dálného Východu s úsměvem a zdánlivou lehkostí posílali k zemi urostlé evropské obry. Nebyl to však nějaký magický trik. Byla to ukázka hlubokého pochopení lidského těla a mysli, systému, který se utvářel a piloval po staletí.

Dnes je situace na první pohled odlišná. Z exotických nauk se stal celosvětový fenomén. Bojová umění se cvičí v každém větším městě a některé z nich se staly i hrdými olympijskými sporty. Přesto se při bližším pohledu ukazuje, že to, co se dnes masově trénuje, má s původním odkazem starých mistrů společného jen velmi málo. Došlo k nenápadnému, ale zásadnímu posunu. Z umění se stal sport. Z cesty osobního rozvoje se stala honba za medailemi a světskou slávou.

Abychom pochopili, co přesně jsme ztratili a proč má i v moderní době smysl hledat učitele, kteří nesou původní tradici, musíme se podívat na samotné kořeny toho, co dělalo tradiční džúdžucu a další bojová umění tak výjimečnými.

Tři pilíře, které změnily svět

Proč vlastně evropští zájemci na počátku 20. století tak propadli východním systémům? Odpověď leží ve třech zcela unikátních konceptech, které tehdejší západní svět neznal.

Prvním z nich byla absolutní komplexnost. Běžné evropské styly se specializovaly. Boxeři uměli dokonale využívat pěsti, zápasníci mistrovsky ovládali boj na blízko a strhy na zem. Džúdžucu ale nabídlo ucelený balíček. Obsahovalo údery, které narušily soupeřovu rovnováhu i pozornost, následovaly hody, které využily jeho vlastní hybnost, a vše končilo kontrolními technikami, které protivníka bezpečně znehybnily. Byla to ucelená odpověď na jakoukoliv fyzickou hrozbu. Představte si to jako švýcarský armádní nůž ve světě, kde všichni ostatní používají jen obyčejné kladivo.

Druhým, a možná nejdůležitějším pilířem, bylo upřednostnění techniky před hrubou silou. Tradiční bojová umění nebyla stvořena pro sportovní utkání, kde se lidé rozdělují do váhových kategorií. Byla navržena pro realitu, a v realitě si svého protivníka nevybíráte. Velmi často je větší a silnější. Znalost pák, úhlů, biomechaniky a schopnost využít energii útočníka znamenala revoluci v přístupu k boji. Byla to triumfální ukázka toho, že inteligence a precizní načasování mohou překonat surovou váhu a agresi.

Třetím důvodem byl samotný systém výuky a osobního růstu. Zatímco evropské sporty často stavěly jen na počtu vyhraných zápasů, východní systémy přinesly propracovaný systém stupňů a barevných pásků. Tento systém funguje jako dokonalá mapa. Každý student v každém okamžiku přesně ví, kde se na své cestě nachází, co už zvládl a jaké kroky musí podniknout, aby se posunul dál. Dává to tréninku smysl, strukturu a dlouhodobou motivaci, která přesahuje pouhou touhu někoho porazit.

Ztraceno v překladu: Syndrom tiché pošty

Rozvoj těchto umění v Evropě však narazil na tvrdou historickou překážku – druhou světovou válku. Vazby mezi Evropou a Japonskem se přetrhaly. Japonští učitelé přestali do Evropy jezdit a mnozí z těch, kteří zůstali ve své vlasti, ve válce padli.

V samotném Japonsku po válce nastalo období hlubokého odporu ke všemu, co připomínalo armádu a militarismus, který zemi přivedl do zkázy. Mladá generace ztratila o tradiční umění boje zájem. Zatímco systémy jako džúdó nebo karate se dokázaly přetransformovat a získat si novou popularitu, tradiční džúdžucu přežívalo jen díky hrstce oddaných jednotlivců, kteří jej předávali velmi úzkému kruhu žáků.

V Evropě se mezitím začal odehrávat jev, který bychom mohli přirovnat k dětské hře na tichou poštu. Evropští cvičenci měli základy, které se naučili od prvních mistrů. Jak ale plynuly desítky let bez dalšího kontaktu se zdrojem, jemné detaily se začaly vytrácet. Původní evropské džúdžucu ztratilo obrovské množství svého drahocenného know-how.

Později, v 70. letech, se zrodila zcela nová moderní evropská verze, která už s tou původní neměla společného téměř nic. Vznikla jako hrubý mix populárního sportovního džúda a karate, ke kterému se zkrátka přidaly kopy a údery. Stala se z toho silová disciplína, ve které opět začala dominovat hrubá síla a fyzická kondice nad precizní technikou. Z hlediska původních tvůrců už toto nelze považovat za tradiční systém. Propast mezi tím, co se cvičí v Evropě, a jemným, ostrým uměním, které se potichu zachovalo v Japonsku, se každým rokem prohlubuje.

Zásadní nedorozumění západní mysli

Dnes žijeme v době nadbytku. Bojová umění může učit téměř kdokoli a držitelů vysokých technických stupňů jsou na Západě tisíce. Nabízí se tedy logická otázka: Proč by vlastně měl někdo v dnešní době vyhledávat učitele, kteří nesou přímou japonskou tradici? Co nám mohou nabídnout takového, co místní, snadno dostupný instruktor nedokáže?

Mnoho západních studentů k tomuto hledání přistupuje se dvěma hlavními motivacemi. První z nich je čistě pragmatická: věří, že tradiční mistři mají lepší techniku, a pokud se od nich budou učit, sami se stanou lepšími a silnějšími bojovníky. Tato pohnutka však v dnešní době sportovních utkání postupně ztrácí na významu. Statistiky ukazují, že západní sportovci dnes běžně porážejí ty japonské. Pokud je vaším cílem vyhrát turnaj, místní trenér sportovního směru vás na to připraví dokonale.

Zajímavější a mnohem hlubší je ale druhá motivace. Řada studentů si uvědomuje, že k dosažení skutečného mistrovství je potřeba cosi víc než jen pot a dřina v tělocvičně. Cítí, že potřebují rozvíjet i svou vnitřní stránku, dosáhnout duchovního klidu a vyrovnanosti. A právě zde dochází k obrovskému střetu dvou naprosto odlišných myšlenkových světů.

Západní člověk má tendenci pohlížet na vnitřní klid jako na nástroj. Myslí si: „Když zklidním svou mysl, budu se lépe soustředit, moje technika bude rychlejší a já díky tomu snadněji porazím svého soupeře.“ Je to však čistě účelové uvažování.

Pro tradiční chápání východních bojových umění (budó) je to přesně naopak. Fyzický trénink, zvládnutí technik, pot a námaha nejsou cílem samotným. Jsou pouze prostředkem k tomu, aby člověk dosáhl vnitřního klidu a duchovní vyrovnanosti. Dokud bude student vnímat práci s myslí jen jako vylepšovák pro svůj fyzický výkon, nikdy skutečného klidu nedosáhne, protože jeho ego bude stále upřené na touhu po vítězství a dominanci.

Lekce, které nás naučilo filmové plátno

Tento složitý vztah mezi učitelem a žákem a skutečný smysl tréninku velmi přesně, byť beletristicky, vystihl kultovní film Karate Kid. Vztah mezi starým panem Miyagim a jeho žákem Danielem není jen hollywoodským klišé, ale odráží velmi reálné principy tradičního předávání dovedností.

• Skutečný mistr si své žáky vybírá: Nevyučuje masově kohokoliv, kdo zaplatí členský příspěvek. Učí jen ty, u nichž rozpozná čistý úmysl a potenciál stát se pokračovatelem tradice. Výuka není produkt na prodej, je to zodpovědnost za přenesení dědictví.
• Nezištnost jako ideál: Ačkoliv to v dnešní ekonomické realitě není vždy stoprocentně možné a i instruktoři musí z něčeho žít, základním étosem je, že výuka nemá být primárně zdrojem zisku. Peníze nesmí být hlavní motivací.
• Aktivní hledání vědomostí: Vzpomeňte si na slavnou scénu s natíráním plotu a mytím aut. Mistr nevysvětluje techniku přímo. Nenakreslí graf na tabuli a neřekne „takhle to udělej“. Žák je nucen zapojit svou plnou pozornost, být naprosto bdělý a uvědomit si záměr, který se za úkolem skrývá. Student nesmí pasivně čekat, až ho někdo něco naučí; musí se aktivně snažit pochopit.
• Rodinné pouto: Pouto mezi učitelem a jeho vybraným žákem překračuje hranice obyčejného klientského vztahu. Stávají se rodinou. Jen takto pevný svazek zaručuje, že tradice bude předána s patřičným respektem a nezdeformuje se.

Co když ale nemáte to štěstí, abyste byli vybráni jako přímí pokračovatelé rodové linie? Má stále smysl hledat učitele, kteří z těchto tradic vycházejí? Odpověď zní absolutně ano. I řadový student totiž může načerpat tři zásadní prvky, které na běžném sportovišti nenajde.

Tři lekce, které nelze získat na běžném tréninku

1. Reisetsu: Více než obyčejná slušnost

První z těchto věcí je Reisetsu – hluboká úcta, etiketa a smysl pro integritu. V tradičním pojetí je Reisetsu hodnoceno stejně vysoko, nebo dokonce výše, než samotná technická zdatnost. Člověk může mít techniku blesku a sílu medvěda, ale pokud nemá úctu k ostatním, není považován za skutečného mistra.

Zářným příkladem je moment z olympijských her v Tokiu roku 1964. Nizozemec Anton Geesink tehdy ve finále porazil japonského favorita a stal se prvním ne-japonským šampionem. Hala plná holandských fanoušků šílela nadšením a dav se chystal vtrhnout na tatami, aby svého hrdinu oslavil. Geesink však zvedl ruku a oslavující dav rezolutně zastavil. Věděl, že zápasová plocha je posvátná a že takové chování by bylo hrubým porušením Reisetsu vůči jeho poraženému soupeři. Neoslavoval triumfálně, nepovyšoval se. Právě pro toto jedno jediné gesto zvednuté ruky si získal v Japonsku trvalý respekt. Ukázal, že pochopil samotnou podstatu umění.

Na opačném pólu pak stojí případ nedávného mongolského šampiona v tradičním zápase Sumó. Tento muž dosáhl nejvyššího možného titulu a technicky patřil k nejlepším bojovníkům moderní historie. Trpěl však absolutním nedostatkem úcty. Jeho skandály nakonec vyvrcholily brutálním násilím, kvůli kterému byl z federace s ostudou vyloučen. Zajímavé je, jak na to reagovala západní veřejnost. Mnozí lidé v Evropě si mysleli, že ho vyhodili proto, že byl „příliš silný“ a nikdo ho nedokázal porazit. Vůbec nechápali, že o sílu zde vůbec nešlo. Šlo o selhání lidského charakteru.

Tento případ navíc ukazuje ještě jednu důležitou věc: vinu nenese jen samotný agresor, ale i jeho učitel, který ho nedokázal formovat, a federace, která dlouho zavírala oči ve jménu komerce a sportovní popularity. Pouhý původ tedy nezaručuje kvalitu. Zdaleka ne každý rodilý učitel dokáže Reisetsu skutečně předat. Student musí pečlivě vybírat, komu svou důvěru svěří.

2. Kuden: Tajemství skryté v dotyku

V dnešní době chytrých telefonů a platforem plných instrukčních videí se může zdát, že se lze naučit cokoliv z pohodlí obývacího pokoje. Učíme se z obrazovek vařit, opravovat auta i cvičit. Proč by to nemělo fungovat u složitých fyzických dovedností?

Tradiční přístup používá systém zvaný Kuden – přímé, ústní a především fyzické osobní předávání od člověka k člověku. Tradiční džúdžucu je postaveno na neuvěřitelně křehké rovnováze. Představte si jemnou mechaniku švýcarských hodinek. Pokud jedno ozubené kolečko posunete byť jen o nepatrný kousek, celý stroj se zastaví.

Při provádění těchto starých technik platí absolutně to samé. Uchopíte-li paži protivníka byť jen o pouhý jeden jediný centimetr vedle správného bodu, technika okamžitě ztratí svou nebezpečnou ostrost. Pokud aplikujete tlak jen v nepatrně jiném úhlu, bolest, která měla útočníka ochromit, se sníží na minimum. Tyto až mikroskopické odchylky nelze vyčíst z knihy, nelze je rozeznat z fotografie a ani sebelepší video vám nedokáže zprostředkovat pocit pnutí ve svalu nebo směr, kterým působí páka.

Kuden vyžaduje trénink z ruky do ruky. Učitel musí chytit žáka, žák musí cítit techniku na vlastním těle a naopak učitel musí cítit, jak žák techniku provádí. Vyžaduje to od studenta stav maximální, stoprocentní bdělosti, schopnost naslouchat a vnímat detaily, které jsou očím neviditelné. Když se pak evropští cvičenci setkají se skutečným, nezkresleným provedením technik (například takzvaných Aiki technik, které využívají vnitřní energii a strukturu těla místo hrubé síly), bývají šokováni. Zjišťují totiž, že celá ta léta cvičili spíše hrubou napodobeninu.

3. Zanšin: Boj, který nikdy nekončí

Třetím a pravděpodobně nejhlubším prvkem, který odlišuje sport od cesty k mistrovství, je koncept zvaný Zanšin, což se dá přeložit jako „přetrvávající duch“ nebo „neustálá bdělost“.

Sportovní zápas má svá jasná a bezpečná pravidla. Má svůj začátek a má i svůj konec – zazní gong nebo rozhodčí odpíská konec. V ten okamžik všechno napětí opadne. Vítězný sportovec vyskočí do vzduchu, roztáhne ruce a začne divoce slavit.

Jenže skutečné situace venku na ulici, nebo bitevní vřava z minulých staletí, žádný gong nemají. Pokud bojovník zneškodní útočníka a okamžitě povolí ostražitost, aby mohl slavit, stává se v tu vteřinu tou nejsnadnější obětí pro útočníka druhého, nebo pro zoufalý poslední výpad toho prvního.

Proto musí každé provedení tradiční techniky, každá takzvaná kata, skončit ve stavu Zanšin. Student provede hod nebo nasadí páku, ale jeho mysl musí zůstat naprosto ostrá. Nesmí polevit, nesmí podlehnout uspokojení z dobře odvedené práce. Zůstává v pozici, která je připravena okamžitě reagovat na jakoukoliv další hrozbu. Zabraňuje tím vzniku situace, která se nazývá Yudan – okamžiku smrtelné nepozornosti a lhostejnosti.

Tento koncept je pro naši mentalitu, formovanou sportovním pojetím úspěchu a bezpečnými tělocvičnami, nesmírně obtížně pochopitelný. V západním světě je hlavním cílem prosté zvládnutí fyzického pohybu. Cvičenec zvládne techniku na zkouškách a myslí si, že má vyhráno. Traduje se historka o slavném zkušebním komisaři, který v Evropě neudělil vysoký mistrovský stupeň (4. Dan) kandidátovi, ačkoliv ten provedl všechny požadované techniky naprosto bezchybně a plynule. Komisař ho nenechal projít, protože student ani v jediném okamžiku nepředvedl Zanšin. Udělal jen pohyby, nikoliv umění.

Zanšin není jen o postoji těla; je to stav vědomí, tradice, kterou se člověk neučí rozumem, ale musí ji doslova nasát pozorováním drobných nuancí – toho, jak učitel chodí, jak se otáčí, s jakou grácií a přítomností se pohybuje po místnosti. Dokud nevyroste dostatek generací žáků, kteří tento stav mysli plně přijmou a vstřebají, bude osobní příklad nositelů tradice nenahraditelný.

Odkaz dvousetletého míru

Smutnou realitou současnosti je, že organizací, které toto původní pojetí zachovávají, je málo a jejich vliv často končí na hranicích jejich státu. Drtivá většina západních škol se tak vyvinula zcela po svém, odděleně od kořenů. Sytí trh tím, co lidé chtějí nejvíce – soutěžemi, medailemi, adrenalinem a vidinou rychlých fyzických úspěchů. Dokonce i v samotném Japonsku se občas objevují hlasy volající po tom, aby se umění přizpůsobila světovým sportovním trendům ve jménu zachování mezinárodní konkurenceschopnosti.

Tento přístup je ale obrovským krokem zpět a popřením toho nejcennějšího, co budó nabízí.

V Japonsku trvalo období rodu Tokugawa přes 268 let. Byla to doba nevídaného míru. Představte si celoživotní bojovníky, samuraje, kteří trénovali každý den s vědomím, že své smrtící dovednosti pravděpodobně nikdy v životě v reálném boji nepoužijí. Museli si položit naprosto klíčovou otázku: Proč vlastně cvičíme rozsekání člověka mečem, když tu není žádná válka? Proč se učíme lámat kosti a škrtit protivníka, když žijeme v míru?

Odpověď, ke které dospěli, povýšila pouhý hrubý soubor smrtících dovedností na národní kulturní poklad.

Zjistili, že skutečným smyslem není příprava na zničení jiného lidského života, ale prostředek k absolutnímu ovládnutí sebe sama.

Cvičení se stalo zrcadlem, v němž člověk čelí svému vlastnímu egu, strachu a lenosti. Džúdžucu a další cesty tak slouží ke kultivaci zklidněné mysli, kterou nerozhází nečekaný stres nebo krizová situace – ať už na válečném poli, nebo v běžném každodenním životě.

Dnešní svět je plný možností, jak si zpevnit svaly nebo se naučit se bránit. Ale pochopit, jak proměnit trénink těla v cestu k neochvějnému vnitřnímu klidu, vyžaduje pokoru a ochotu učit se od těch, kteří si tuto moudrost předávají z generace na generaci.

ZDROJ: 【Series of Budo Essay vol.1】The Best Way to Learn BUDO: Is It Still Best to Learn It from Japanese Masters？ [First Half] a 【Series of Budo Essay vol.2】The Best Way to Learn BUDO: Is It Still Best to Learn It from Japanese Masters？[Second Half]