Ruce, které učí padat i uzdravovat
Kitajamovo umění dechu, léčitelství a vzpomínky pražských pamětníků
Pro Džunjúa Kitajamu neexistovala ostrá hranice mezi bojem a léčením – obojí vycházelo ze stejného hlubokého porozumění lidskému tělu, dechu a mysli. Zatímco na žíněnce v poválečné Praze učil své žáky, jak jediným přesným pohybem a naprostým uvolněním vyvést z rovnováhy mnohem těžšího soupeře, v soukromí dokázal svýma rukama ulevit od bolestí zad a kloubů tam, kde běžná medicína selhávala. O jeho léčitelských schopnostech i neobyčejném vnitřním klidu vypovídají nejen dojemné vzpomínky pamětníků, jako byli Dobromila Doubková či René Srdínko, ale překvapivě i strohé záznamy Státní bezpečnosti.
V tradiční japonské kultuře platilo po staletí jednoduché pravidlo: kdo se chce stát skutečným mistrem boje, musí nejprve porozumět tomu, jak lidské tělo funguje, co ho oslabuje a jak mu vrátit ztracenou rovnováhu. V poválečném Československu tuto prastarou jednotu ztělesňoval muž, který působil na první pohled téměř nenápadně. Džunjú Kitajama byl menší postavy, nosil kulaté brýle a mluvil tichým, klidným hlasem. Přesto dokázal na žíněnce bez viditelné námahy odhodit mnohem těžšího soupeře a v soukromí ulevit lidem od bolestí, s nimiž si lékaři nevěděli rady.
Pohled do dochovaných svědectví jeho žáků, přátel i do archivních svazků komunistické tajné policie odhaluje pozoruhodný obraz člověka, pro něhož byly práce s tělem, vědomý dech a léčitelská péče přirozeným pokračováním jeho filozofické i buddhistické životní cesty.
Dvě strany jedné mince: Anatomie boje a anatomie uzdravení
Abychom pochopili, jak mohl buddhistický mnich a univerzitní profesor filozofie léčit lidi, musíme se podívat k samotným kořenům jeho výchovy. Kitajama vyrůstal v Japonsku v rodině s hlubokou samurajskou tradicí a od dětství jej jeho dědeček – proslulý japonský šermíř – učil klasickému umění boje beze zbraní, džúdžucu.
V tradičních japonských školách nebylo džúdžucu pouhým souborem pák a hodů. Jeho nedílnou součástí byla podrobná znalost lidské anatomie, kloubních spojení, svalových úponů a takzvaných citlivých bodů. Je to podobné jako u zkušeného hodináře: člověk, který dokonale rozumí každému kolečku a pružince v hodinovém strojku, dokáže strojek jediným dotykem zastavit, ale stejně tak jej umí šetrně seřídit a znovu uvést do chodu.
V japonské tradici se schopnost zasáhnout citlivé body (známá jako atemi) vždy doplňovala s uměním oživování a nápravy těla (známým jako kappó či tradiční tlaková masáž). Kitajama tyto znalosti nejen ovládal z praxe, ale v knihách, na nichž se podílel – včetně slavné poválečné příručky Sebeobrana sepsané společně s Vladimírem Lorenzem, kladl mimořádný důraz právě na pochopení stavby lidského těla a mechanismu pohybu. Pro něj nebylo lidské tělo mechanickým strojem, ale citlivým celkem, v němž se každé fyzické napětí okamžitě odráží v psychice a každá psychická úzkost se naopak propisuje do zatuhlých svalů a zablokované páteře.
Dech jako most mezi tělem a myslí
Zásadním nástrojem, který Kitajama používal jak při výuce džúdó a sebeobrany, tak při své léčitelské praxi, byla práce s dechem a hlubokým psychickým uvolněním. Evropští sportovci v padesátých letech byli zvyklí chápat trénink především jako dřinu, zatínání svalů a překonávání odporu silou. Kitajama jim však ukazoval pravý opak: zatnutý sval je pomalý, neohebný a zranitelný.
Vysvětloval svým žákům, že klíčem k uvolnění těla je vědomé řízení dechu. Když člověk zažívá strach, bolest nebo stres, jeho dýchání se zrychlí, přesune se do horní části hrudníku a stane se mělkým. Tělo na to automaticky reaguje křečovitým stažením ramen, šíje a zad. Pokud se však člověk naučí vědomě zpomalit výdech a vést dech hluboko do oblasti břicha, nervový systém dostane jasný signál, že nebezpečí pominulo, a svalové napětí samo povolí.
Právě na tuto stránku Kitajamova učení s obdivem vzpomínal jeden z jeho žáků, René Srdínko. Ve svých vzpomínkách na výuku džúdó v poválečném Československu popsal, že profesor Kitajama se zdaleka neomezoval jen na nácvik chvatů a pádů. Na trénincích systematicky vedl své svěřence k duševnímu soustředění, vnitřnímu zklidnění a práci s představivostí. René Srdínko tuto Kitajamovu metodu přirovnal k tomu, co moderní psychologie a medicína označují jako autogenní trénink – tedy cílené navození stavu hlubokého tělesného i duševního uvolnění pomocí soustředěné pozornosti a klidného dechu. Cvičenci se tak na žíněnce učili ovládat vlastní emoce, odbourávat trému i strach a reagovat s klidnou, soustředěnou myslí.
Léčitel pod drobnohledem Státní bezpečnosti
Pověst o tom, že japonský profesor dokáže svýma rukama ulevit od bolesti, se v Praze rychle šířila. Zajímavé je, že nejde jen o ústní podání jeho obdivovatelů – tuto skutečnost nepřímo potvrzují i naprosto střízlivé a vůči němu krajně nedůvěřivé dobové dokumenty. V archivu bezpečnostních složek se dochoval rozsáhlý svazek, který na Džunjúa Kitajamu vedla komunistická Státní bezpečnost na přelomu čtyřicátých a padesátých let.
Tajná policie tehdy pečlivě sledovala každého cizince, a zejména občana bývalého válečného spojence Německa, který zůstal v Československu. Agenti zaznamenávali, kdo Kitajamu navštěvuje v jeho bytě (od roku 1951 bydlel v klidné pražské čtvrti v ulici Ve Střešovičkách), s kým se stýká a čím se zabývá. Ze spisů Státní bezpečnosti vyplývá, že k japonskému profesorovi docházela celá řada lidí, kterým pomáhal se zdravotními neduhy.
Pro vyšetřovatele tajné policie představovala tato jeho činnost jistou záhadu i důvod ke zvýšené ostražitosti – v prostředí, kde byl každý neobvyklý kontakt podezřelý, se k japonskému učenci obraceli lidé z nejrůznějších společenských vrstev s prosbou o pomoc při bolestech pohybového aparátu a dalších potížích. Záznamy z archivu Státní bezpečnosti tak dnes slouží jako nečekaný, ale zcela věrohodný historický doklad toho, že Kitajamova léčitelská praxe nebyla pouhou legendou, nýbrž reálnou součástí jeho každodenního života v Praze. Právě tato nezištná pomoc druhým mu navíc v těžkých dobách, kdy úřady v letech 1949 a 1951 usilovaly o jeho vyhoštění ze země, zajistila pevnou oporu mezi českými přáteli a žáky.
Očima pamětníků: Vzpomínky Dobromily Doubkové a Reného Srdínka
Nejcennější a nejživější obraz o tom, jaký Džunjú Kitajama skutečně byl jako učitel, léčitel i člověk, však uchovaly osobní vzpomínky lidí, kteří s ním trávili dlouhé roky. Patřili k nim především jeho nejbližší spolupracovník a asistent Vladimír Lorenz a jeho manželka Dobromila Doubková, stejně jako již zmíněný žák René Srdínko.
Z jejich svědectví vystupuje muž, který si nikdy nepotrpěl na vnější okázalost ani na nadřazené chování. Na žíněnce působil nenápadně, až skromně. Když však došlo na praktickou ukázku techniky, dokázal všechny přítomné ohromit. René Srdínko vzpomínal na to, s jakou lehkostí a přesností Kitajama pracoval s těžištěm a rovnováhou soupeře. Nepoužíval hrubou sílu ani prudké škubání – místo toho vycítil směr protivníkova pohybu, nepatrně uhnul a jemným, dokonale načasovaným dotykem jej poslal k zemi. Pro žáky zvyklé na silové pojetí zápasu to byl zážitek, který od základu změnil jejich pohled na možnosti lidského těla.
Stejně jemný a citlivý byl Kitajamův přístup i při léčení. Dobromila Doubková ve svých vzpomínkách popsala konkrétní zkušenosti s jeho léčitelskou pomocí. Kitajama dokázal přesným pohmatem odhalit zdroj bolesti, uvolnit ztuhlé svalstvo a pomocí tlaku na specifické body na těle odstranit potíže, které člověka trápily dlouhou dobu. Jeho ruce pracovaly klidně, bez spěchu a s hlubokým soustředěním. Nebyla to však jen samotná technika akupresury a nápravy těla, co pacientům přinášelo úlevu. Pamětníci se shodují v tom, že už samotná Kitajamova přítomnost, jeho vlídnost, trpělivost a hluboký vnitřní klid dokázaly člověka zbavit úzkosti a napětí.
Tento vnitřní klid neopustil Džunjúa Kitajamu ani tehdy, když pomoc potřeboval on sám. Na podzim roku 1961, v říjnu, jej postihly vážné srdeční potíže a musel být hospitalizován v pražské Thomayerově nemocnici. Dobromila Doubková, která za ním do nemocnice pravidelně docházela až do jeho úmrtí 19. ledna 1962, s dojetím vzpomínala na to, jak statečně a vyrovnaně svou nemoc snášel. Ani na nemocničním lůžku si nestěžoval, nepropadal sebelítosti ani strachu, ale přijímal své přátele s tichým úsměvem a vděčností za každé setkání.
Odkaz živé harmonie
Příběh Džunjúa Kitajamy jako učitele pohybu, dechu a léčitele ukazuje, že hranice mezi filozofií, bojovým uměním a péčí o zdraví existují jen v našem moderním, rozdrobeném pohledu na svět. V jeho podání šlo vždy o totéž: o pochopení přirozených zákonitostí lidského těla a mysli, o úctu k životu a o schopnost zachovat si vnitřní rovnováhu v jakékoli situaci.
Ať už stál v pražské tělocvičně a vysvětloval mladým cvičencům, jak se uvolnit v dechu, nebo v tichosti svého střešovického bytu ulevoval pacientovi od bolesti zad, jednal stále ve stejném duchu. Zanechal po sobě nejen odborné knihy a generaci českých japanologů a trenérů, ale především živou vzpomínku na muže, jehož ruce i slova dokázaly lidem vracet ztracený klid a sílu.
ZDROJ: https://www.kitayama-junyu.info/ (Petr Březina)









