Pohyb a biomechanika 📚 Část série Příběh lidského těla: Evoluce zdraví a nemoci · díl 1

Opičák ve městě a pravěk v nás

Proč naše těla nestíhají tempo moderního světa

Představte si makaka rhesuse, který se jednoho dne ocitne v ulicích floridské Tampy. Přesně to se stalo v roce 2012. Tento uprchlý opičák, jemuž místní začali přezdívat „Tajemný opičák“, žil více než tři roky na předměstí. Živil se zbytky z popelnic a odpadkových košů, obratně se vyhýbal autům na rušných silnicích a s neuvěřitelnou vynalézavostí unikal frustrovaným ochráncům přírody, kteří se ho snažili chytit. Stal se z něj místní fenomén. Když se pak ve městě konal velký politický sjezd, opičí příběh získal mezinárodní ohlas. Každý si ho vykládal po svém. Zastánci osobních svobod v jeho nepolapitelnosti viděli symbol instinktivní touhy po nezávislosti. Konzervativci zase v marných snahách úřadů spatřovali metaforu pro nekompetentní a plýtvající státní aparát. Většina běžných lidí si ale prostě jen kladla otázku: co dělá divoký makak na floridském předměstí, kam zjevně vůbec nepatří?

Pokud se však na tuto situaci podíváme optikou biologie a evoluce, zjistíme, že se v ní zrcadlí naše vlastní, velmi naivní a nekonzistentní chápání toho, jaké je vlastně místo člověka v přírodě. Makak rhesus se původně vyvinul v jižní Asii. Jeho schopnost najít si potravu z mnoha různých zdrojů mu umožňuje žít na travnatých pláních, v lesích i v horských oblastech. Skvěle se mu daří i ve vesnicích, městech a velkoměstech. Z tohoto pohledu není schopnost opičáka přežít na floridských odpadcích vlastně vůbec překvapivá. Opičák z Tampy byl totiž dokonalou ukázkou toho, jak zvířata dokážou bravurně přežívat v podmínkách, pro které původně vůbec nebyla přizpůsobena.

Obecné přesvědčení, že divoké zvíře do moderního města zkrátka nepatří, odhaluje naši vlastní slepotu. Zcela nám totiž uniká, že naprosto stejnou logiku bychom měli uplatnit sami na sebe. Z evolučního hlediska nebyla přítomnost makaka v Tampě o nic nepatřičnější než přítomnost drtivé většiny lidí žijících v dnešních městech, na předměstích a v jakémkoliv jiném moderním prostředí.

Od lovců k obyvatelům klimatizovaných kanceláří

Vy i já dnes žijeme zhruba stejně daleko od našeho přirozeného prostředí jako onen zatoulaný makak. Ještě před pouhými šesti sty generacemi byli všichni lidé na planetě lovci a sběrači. Až do relativně nedávné doby – což je z hlediska evolučního času pouhé mrknutí oka – žili vaši předkové v malých tlupách, které čítaly méně než padesát lidí. Neusadili se na jednom místě, ale pravidelně se přesouvali z jednoho tábora do druhého. Přežívali díky tomu, že sbírali jedlé rostliny, lovili zvířata a chytali ryby. Dokonce i poté, co bylo před zhruba deseti tisíci lety vynalezeno zemědělství, žila většina rolníků stále v malých vesnicích. Každý den museli tvrdě fyzicky pracovat, aby vyprodukovali dostatek jídla pro vlastní obživu. Nikdy by si nedokázali představit způsob existence, který je dnes na místech, jako je Florida, naprosto běžný. Běžný život, ve kterém bereme jako samozřejmost auta, splachovací toalety, klimatizaci, mobilní telefony a neustálý přebytek vysoce průmyslově zpracovaných, na kalorie neuvěřitelně bohatých potravin.

Měli bychom se tedy znepokojovat tím, že drtivá většina dnešního lidstva existuje – stejně jako onen opičák – ve zcela nových, nepřirozených podmínkách, pro které naše těla nebyla původně vůbec uzpůsobena? V mnoha ohledech je odpověď překvapivě uklidňující: „velmi málo“. Život na počátku jedenadvacátého století je totiž pro průměrného člověka docela dobrý. Náš druh jako celek vzkvétá, a to z velké části díky obrovskému sociálnímu, lékařskému a technologickému pokroku, kterého jsme dosáhli během několika málo posledních generací. Na světě žije více než sedm miliard lidí a obrovské procento z nich může oprávněně očekávat, že se oni i jejich děti a vnoučata dožijí více než sedmdesáti let. I země, které se potýkají s rozšířenou chudobou, dosáhly obrovského skoku. Například v Indii byla v roce 1970 průměrná délka života kratší než padesát let, zatímco dnes přesahuje šedesát pět let. Miliardy lidí budou žít déle, vyrostou do větší výšky a budou si užívat mnohem většího pohodlí, než jaké měli k dispozici téměř všichni králové a královny v historii.

Paradox pokroku: Nahrazení úmrtnosti nemocností

Jakkoli se zdá, že se věci vyvíjejí skvělým směrem, existuje spousta pádných důvodů, proč si dělat starosti o to, jaká budoucnost naše těla čeká. Nejde jen o hrozby spojené se změnami klimatu. Čelíme totiž masivnímu populačnímu růstu, který je spojen s takzvaným epidemiologickým přechodem. Co to znamená v praxi? Vzhledem k tomu, že lidé žijí mnohem déle a stále méně jich umírá v mládí na infekční choroby nebo podvýživu, exponenciálně roste počet lidí středního a staršího věku, kteří trpí chronickými, neinfekčními chorobami. Tyto nemoci přitom dříve bývaly velmi vzácné, nebo dokonce zcela neznámé.

Vyspělé země, jako jsou Spojené státy nebo Velká Británie, jsou dnes pohlceny přebytkem všeho. Výsledkem je, že většina dospělých v těchto zemích má nadváhu a postrádá základní fyzickou kondici. Výskyt dětské obezity celosvětově raketově stoupá, což je neklamnou předzvěstí toho, že v nadcházejících desetiletích budou po světě chodit další miliardy obézních lidí bez kondice. Špatná tělesná zdatnost a nadváha s sebou ruku v ruce přinášejí srdeční choroby, mrtvice a různé druhy rakoviny. Stejně tak způsobují celou řadu nákladných chronických onemocnění, jako je diabetes 2. typu (cukrovka) a osteoporóza (řídnutí kostí).

Struktura toho, co nás trápí, se mění znepokojivým způsobem. Stále více lidí po celém světě trpí alergiemi, astmatem, krátkozrakostí, nespavostí, plochýma nohama a mnoha dalšími problémy. Zjednodušeně řečeno: nižší úmrtnost (mortalita) je nahrazována vyšší nemocností (morbiditou). Do jisté míry je tento posun logický, protože méně lidí umírá v mladém věku na přenosné nemoci. Nesmíme si ale plést nemoci, které se stávají častějšími jednoduše proto, že je více starších lidí, s nemocemi, které jsou skutečně způsobeny samotným procesem normálního stárnutí. Zásadní je, že nemocnost i úmrtnost v každém věku jsou významně ovlivněny naším životním stylem. Muži a ženy ve věku od čtyřiceti pěti do sedmdesáti devíti let, kteří jsou fyzicky aktivní, jedí dostatek ovoce a zeleniny, nekouří a konzumují alkohol jen střídmě, mají v průměru čtvrtinové riziko úmrtí v daném roce ve srovnání s lidmi, kteří mají nezdravé návyky.

Tento prudký nárůst počtu lidí s chronickými onemocněními nepřináší jen eskalaci lidského utrpení, ale také astronomické účty za lékařskou péči. Například ve Spojených státech se ročně utratí za zdravotní péči více než osm tisíc dolarů na osobu. To dohromady tvoří téměř 18 procent hrubého domácího produktu celé země. Obrovská část těchto peněz padne na léčbu nemocí, kterým by se dalo zcela předejít – jako je právě diabetes 2. typu nebo srdeční choroby. Jiné země sice vydávají na zdravotní péči méně peněz, ale i jejich náklady stoupají znepokojivým tempem (například Francie dnes vydává na zdravotnictví přibližně 12 procent svého HDP). Jak se budou státy jako Čína, Indie a další rozvojové země stávat bohatšími, jak se s těmito nemocemi a obrovskými náklady vypořádají? Je zřejmé, že musíme snížit náklady na zdravotní péči a vyvinout nové, levné léčebné postupy pro ty miliardy současných i budoucích nemocných. Nebylo by ale ze všeho nejlepší těmto nemocem hned v zárodku předcházet? Ale jak na to?

Je návrat do doby kamenné tou správnou cestou?

Tím se vracíme k příběhu našeho makaka z Tampy. Pokud úřady považovaly za nutné odstranit opičáka z předměstí, kam z evolučního hlediska nepatří, možná bychom měli i jeho lidské sousedy vrátit do nějakého biologicky normálnějšího stavu, který by více odpovídal přírodě. Lidé, podobně jako tito makakové, dokážou přežít a množit se v obrovském spektru prostředí (od laboratoří až po vilové čtvrti). Těšili bychom se ale lepšímu zdraví, kdybychom jedli stravu, ke které jsme se postupně vyvinuli, a kdybychom se hýbali tak, jak to dělali naši dávní předkové?

Myšlenka, že evoluce primárně uzpůsobila člověka k tomu, aby přežíval a rozmnožoval se jako lovec a sběrač (a nikoliv jako zemědělec, dělník v továrně nebo úředník sedící u počítače), dnes inspiruje rostoucí hnutí takzvaných moderních jeskynních lidí. Zastánci tohoto přístupu ke zdraví tvrdí, že byste byli mnohem zdravější a šťastnější, kdybyste jedli a cvičili spíše jako vaši předkové v době kamenné. Radí, abyste začali s takzvanou paleodietou: jedli hodně masa (samozřejmě jen zvířat krmených trávou), ořechy, ovoce, semínka a listovou zeleninu. Naopak se máte velkým obloukem vyhnout všem průmyslově zpracovaným potravinám obsahujícím cukr a jednoduché škroby. Ti opravdu radikální přidávají do stravy hmyz nebo červy a striktně odmítají jíst obilí, mléčné výrobky nebo cokoliv smaženého. Doporučují také zařadit do denní rutiny „paleolitické“ aktivity. Tedy každý den ujít nebo uběhnout 10 kilometrů (nejlépe naboso), občas vylézt na strom, házet kamením, vyhýbat se židlím a spát na tvrdé desce místo na měkké matraci.

Abychom byli spravedliví, zastánci tohoto prvotního životního stylu po vás obvykle nechtějí, abyste dali v práci výpověď, přestěhovali se do pouště Kalahari a vzdali se veškerých výdobytků moderního světa, jako jsou toalety, auta a internet (který mimochodem nutně potřebují k tomu, aby mohli o svých zážitcích z doby kamenné psát blogy pro podobně smýšlející lidi). Jejich hlavním cílem je, abyste přehodnotili způsob, jakým používáte své tělo, a to zejména v oblasti stravy a pohybu.

Mají ale pravdu? Pokud je životní styl odpovídající době kamenné prokazatelně zdravější, proč podle něj nežije více lidí? Kde jsou háčky a nevýhody? Které potraviny a aktivity bychom měli skutečně opustit a které si ponechat? Je sice naprosto zřejmé, že lidé nejsou špatně uzpůsobeni k tomu, aby se cpali nezdravým jídlem a celý den se jen rozvalovali v křesle. Na druhou stranu, naši prapředkové se také nevyvinuli k tomu, aby konzumovali domestikované plodiny a zvířata, aby četli knihy, polykali antibiotika, pili kávu nebo běhali bosí po ulicích plných skla.

To vše nás přivádí k absolutně zásadní otázce: Pro co jsou vlastně lidská těla adaptována?

Odpovědět na tuto otázku je nesmírně obtížné a vyžaduje to pohled z mnoha úhlů. Tím hlavním je prozkoumat samotný evoluční příběh lidského těla. Jak a proč se naše těla vyvinula zrovna do této podoby? Na jakou potravu jsme se vyvinuli? K jakým činnostem? Proč máme velké mozky, tělo bez srsti, klenutá chodidla a další specifické rysy? Odpovědi jsou často překvapivé a jdou proti selském rozumu. Než se ale pustíme do konkrétních detailů, musíme se popasovat s mnohem hlubší a ošidnější otázkou – co to vlastně slovo „adaptace“ (přizpůsobení) znamená. Koncept adaptace je proslulý tím, jak zrádné je ho správně definovat a aplikovat. To, že jsme se vyvinuli ke konzumaci určitých potravin nebo k vykonávání určitých činností, ještě automaticky neznamená, že jsou pro nás dobré, nebo že nějaké moderní alternativy nejsou dokonce lepší. Jak tedy koncept adaptace vychází z teorie přírodního výběru a co skutečně znamená pro naše těla dnes?

Jak vlastně funguje evoluce a přírodní výběr

Podobně jako sex, i evoluce vyvolává velmi silné emoce. Na jedné straně stojí ti, kteří ji profesionálně zkoumají, a na straně druhé ti, kteří ji považují za tak mylnou a nebezpečnou, že by se o ní podle nich děti vůbec neměly učit. Přesto by samotná myšlenka, že evoluce probíhá, neměla budit žádné kontroverze. Evoluce je zkrátka definována jako pouhá změna v čase. Dokonce i ti nejzarytější zastánci stvoření (kreacionisté) uznávají, že Země a druhy na ní žijící nebyly vždy naprosto stejné. Když Charles Darwin v roce 1859 publikoval své zásadní dílo „O původu druhů“, vědci už tehdy velmi dobře věděli, že části někdejšího oceánského dna, plné mušlí a mořských fosilií, byly geologickými procesy vyzdviženy až do vysoko položených pohoří. Objevy zkamenělých mamutů a dalších vyhynulých tvorů byly jasným důkazem, že svět se hluboce změnil. To, co bylo na Darwinově teorii skutečně radikální a převratné, bylo jeho dechberoucí a komplexní vysvětlení toho, jak k těmto změnám dochází – a sice prostřednictvím přírodního výběru, aniž by za tím stál jakýkoliv vnější hybatel či zásah.

Přírodní výběr je ve své podstatě pozoruhodně jednoduchý proces. Je to nevyhnutelný výsledek tří naprosto běžných přírodních jevů. Tím prvním je variabilita (rozmanitost): každý organismus se liší od ostatních členů svého druhu. Členové vaší rodiny, vaši sousedé i lidé na ulici se značně liší svou tělesnou hmotností, délkou nohou, tvarem nosu, osobnostními rysy a tak dále. Druhým jevem je genetická dědičnost: některé z těchto odlišností, které se v každé populaci vyskytují, se dědí, protože rodiče předávají své geny potomkům. Vaše tělesná výška je mnohem dědičnější než vaše osobnost, a například to, jakým mluvíte jazykem, nemá genetický základ vůbec žádný. Třetím a posledním jevem je rozdílný reprodukční úspěch: všechny organismy, včetně lidí, se liší v tom, kolik vyprodukují potomků, kteří pak sami přežijí a dále se rozmnoží. Tyto rozdíly v reprodukčním úspěchu se mohou zdát na první pohled malé a bezvýznamné (například když má váš bratr o jedno dítě více než vy). Mohou se ale stát naprosto dramatickými a určujícími ve chvílích, kdy jednotlivci musí skutečně bojovat a soutěžit o přežití. Každou zimu zahyne asi 30 až 40 procent veverek ve vašem okolí. Podobně obrovská procenta lidské populace vymírala během velkých hladomorů a morových ran – vzpomeňte si na černou smrt, která v letech 1348 až 1350 vyhladila minimálně třetinu obyvatel Evropy.

Pokud uznáte, že existuje variabilita, dědičnost a rozdílný reprodukční úspěch, pak musíte logicky přijmout i to, že dochází k přírodnímu výběru. Je to zkrátka matematicky nevyhnutelný výsledek fungování těchto tří jevů dohromady. Ať se vám to líbí nebo ne, přírodní výběr se prostě děje. Formálně řečeno k němu dochází vždy, když se jedinci, kteří v sobě nesou určité dědičné odlišnosti, začnou lišit v počtu přeživších potomků ve srovnání s ostatními jedinci ve stejné populaci. Často mluvíme o jejich relativní evoluční zdatnosti (fitness).

Přírodní výběr probíhá nejsilněji ve chvílích, kdy organismus zdědí nějakou vzácnou a vyloženě škodlivou mutaci – například hemofilii (poruchu srážlivosti krve) –, která drasticky snižuje jeho schopnost přežít a rozmnožit se. Takové vlastnosti mají jen pramalou šanci, že budou předány do další generace. Postupně tak z populace zcela vymizí. Tomuto filtru se říká „negativní výběr“ a velmi často vede paradoxně k tomu, že se populace v čase vlastně nemění – zachovává se status quo. Čas od času ale dojde k takzvanému „pozitivnímu výběru“. To se stane tehdy, když organismus čistou náhodou zdědí adaptaci – zcela nový, dědičný rys, který mu pomáhá přežít a rozmnožovat se lépe, než jak to dokážou jeho konkurenti. Tyto adaptivní vlastnosti mají už ze své podstaty tendenci se z generace na generaci četněji rozšiřovat. A to je přesně ten motor, který způsobuje evoluční změny v čase.

Ošidný koncept adaptace: Proč nejsme dokonalí

Na první pohled se zdá, že adaptace je jednoduchý koncept, který by se měl snadno dát aplikovat na lidi, na toulavé makaky i na všechny ostatní živé tvory. Zní to logicky: pokud se nějaký druh vyvinul v určitém prostředí, a je tedy „adaptován“ na určitou stravu nebo lokalitu, měli by být jeho zástupci nejúspěšnější právě tehdy, když jedí danou potravu a žijí v daných podmínkách. Nemáme sebemenší problém přijmout fakt, že lvi jsou skvěle adaptováni na africkou savanu, nikoliv na mírné opadavé lesy, pusté ostrovy nebo klece v zoologické zahradě. Nejsou podle úplně stejné logiky lidé primárně a optimálně adaptováni na život lovců a sběračů? Z mnoha pádných důvodů zní odpověď „ne nutně“. Když se podíváme na to, proč tomu tak je, hluboce to změní náš pohled na to, jak je evoluční minulost našeho těla relevantní pro naši současnost a budoucnost.

Vaše tělo disponuje mnoha tisíci naprosto zřejmými adaptacemi. Potní žlázy vám pomáhají ochlazovat se v horku, váš mozek vám pomáhá myslet a enzymy ve vašem trávicím traktu vám pomáhají trávit jídlo. Všechny tyto atributy jsou adaptacemi proto, že jsou to užitečné, dědičné vlastnosti, které byly zformovány přírodním výběrem a které aktivně podporují vaše přežití a rozmnožování. Tyto úžasné funkce bereme jako naprostou samozřejmost a jejich adaptační hodnotu si často uvědomíme až ve chvíli, kdy přestanou správně fungovat. Například takový ušní maz možná považujete za zbytečnou nepříjemnost, ve skutečnosti ale tyto sekrety velmi prospívají zdraví, protože mechanicky a chemicky brání infekcím ucha.

Rozhodně ale neplatí, že všechny vlastnosti našich těl jsou adaptace. Na ďolíčcích ve tvářích, chloupcích v nose nebo sklonu k zívání není nic vysloveně evolučně užitečného. Mnoho vlastností, které naše těla mají, zkrátka nejsou žádnými adaptacemi, a mnoho adaptací naopak funguje způsoby, které se vzpírají selskému rozumu. Rozklíčovat, pro co přesně jsme se vyvinuli, vyžaduje, abychom dokázali bezpečně identifikovat skutečné adaptace a správně pochopit, k čemu slouží. To se ale mnohem snáze řekne, než udělá.

Prvním velkým problémem je vůbec určit, co je adaptace a proč existuje. Vezměte si například váš genom. Ten tvoří sekvence zhruba tří miliard párů molekul, které kódují o něco více než dvacet tisíc genů. Každý zlomek sekundy po celý váš život tisíce vašich buněk tyto miliardy párů kopírují a replikují, a to pokaždé s téměř dokonalou přesností. Běžná logika by nám napovídala, že každá z těchto miliard řádků kódu musí být nějaká životně důležitá adaptace. Ukazuje se však, že téměř třetina vašeho genomu nemá zjevně vůbec žádnou funkci! Existuje v nás prostě proto, že se do kódu v průběhu věků nějakým způsobem náhodně přidala, nebo v průběhu milionů let ztratila svou původní funkci.

Také to, jak navenek vypadáte a fungujete – váš fenotyp –, je plné prvků, které možná kdysi měly užitečnou roli, ale dnes už ji dávno ztratily. Nebo jde jen o jakési stavební „vedlejší produkty“ toho, jak jste se vyvíjeli v děloze. Vaše zuby moudrosti (pokud je ještě máte) máte zkrátka proto, že jste je evolučně zdědili. Neovlivňují vaši schopnost přežít a plodit děti o nic více, než váš případný dvojitý kloub na palci, to, zda máte ušní lalůček přirostlý ke tváři, nebo fakt, že muži mají bradavky. Je tedy obrovskou chybou předpokládat, že naprosto všechno na našem těle je promyšlená adaptace. Navíc, i když je nesmírně lákavé vymýšlet si k různým rysům poutavé „bajky“ vysvětlující, k čemu slouží (tím nejabsurdnějším příkladem je tvrzení, že nos se nám vyvinul proto, aby nám z tváře nepadaly brýle), poctivá věda musí vždy tvrdě otestovat, zda je daná vlastnost skutečnou adaptací.

Naše těla jsou adaptacemi přesto doslova nabitá. To, co dělá adaptaci skutečně adaptivní (tedy že prokazatelně zlepšuje schopnost jedince přežít a předat geny), však velmi často závisí na konkrétním kontextu a vnějším prostředí. Právě toto zjištění bylo jedním z nejdůležitějších postřehů, které Charles Darwin získal během své slavné cesty kolem světa na lodi Beagle. Až po svém návratu do Londýna si Darwin uvědomil, že rozdíly ve tvaru zobáků mezi různými pěnkavami na souostroví Galapágy představují přímou adaptaci na konzumaci různorodé potravy. Během období dešťů pomáhají delší a tenčí zobáky ptákům snáze konzumovat oblíbenou potravu, jako jsou plody kaktusů a hmyz. Během sucha však kratší a tlustší zobáky umožňují ptákům louskat méně lákavou potravu v podobě tvrdých a méně výživných semen.

Tvary zobáků, které jsou geneticky dědičné a v rámci dané populace se liší, tak přímo podléhají nekompromisnímu přírodnímu výběru. Jak se srážkové úhrny mění (sezónně i meziročně), ptáci s dlouhými zobáky mají během sucha znatelně méně přežívajících mláďat, a naopak ptáci s krátkými zobáky zažívají propad porodnosti během vlhkých období. Díky tomu se celkové procentuální zastoupení obou typů zobáků v populaci neustále mění.

Naprosto stejné procesy samozřejmě platí i pro všechny ostatní druhy na planetě, včetně člověka. Mnoho lidských fyzických odlišností – ať už jde o výšku, tvar nosu, nebo schopnost trávit potraviny jako je mléko – je dědičných. Vyvinuly se u určitých populací čistě v reakci na velmi specifické podmínky jejich okolního prostředí. Například světlá kůže u Evropanů nevznikla proto, aby je nechránila před spálením od slunce, ale jde o specializovanou adaptaci, která pomáhá buňkám hluboko pod povrchem kůže syntetizovat dostatečné množství vitamínu D v oblastech mírného podnebí, kde je během zimních měsíců kritický nedostatek slunečního ultrafialového záření.

Evoluce přeřazuje na vyšší rychlost, když jde do tuhého

Pokud adaptace natolik závisí na kontextu, musíme se ptát: jaké kontexty hrají tu nejdůležitější roli? Zde se věci začínají výrazně komplikovat. Vzhledem k tomu, že adaptace jsou z definice ty vlastnosti, které vám zajistí více potomků, logicky z toho vyplývá, že evoluční tlak na jejich vznik bude nejsilnější tehdy, když je schopnost mít přeživší potomky nejvíce ohrožena. Zjednodušeně řečeno: adaptace vznikají a utvrzují se nejrazantněji ve chvílích, kdy jde opravdu do tuhého a nastanou kruté časy.

Podívejme se zhruba šest milionů let zpátky do minulosti. Naši tehdejší předkové se živili převážně ovocem. To ale neznamená, že jejich chrup byl adaptován čistě jen ke žvýkání měkkých fíků a hroznů. Pokud totiž udeřilo vzácné, ale drtivé období sucha a ovoce byl kritický nedostatek, ocitli se v obrovské výhodě ti jedinci, kteří měli o něco větší a silnější stoličky. Silnější zuby jim totiž umožnily sežvýkat i jinak naprosto nepreferovanou, náhradní potravu – tuhé listy, dřevnaté stonky a tvrdé kořeny. Stejnou logikou můžeme vysvětlit naši dnešní, téměř univerzální, touhu po tučném a kaloricky vydatném jídle (jako jsou dorty nebo cheeseburgery) a schopnost našeho těla ukládat přebytečné kalorie ve formě tělesného tuku. V dnešním světě, kde čelíme nekonečnému nadbytku potravin na každém rohu, je to silně kontraproduktivní a škodlivé. V minulosti, kdy bylo jídlo vzácné a celkově obsahovalo mnohem méně kalorií, to ale pro naše předky představovalo naprosto fatální výhodu, která rozhodovala o přežití zimy.

Každá adaptace má také svou cenu a vede ke kompromisům. Nikdy nemůžete mít všechno. Pokaždé, když nějakou schopnost získáte, jinou logicky omezíte. A jak se podmínky nevyhnutelně neustále mění, mění se v závislosti na kontextu i poměr nákladů a přínosů jednotlivých tělesných variací. Vraťme se k pěnkavám na Galapágách: tlusté zobáky jsou sice skvělé na tvrdá semena, ale jsou naprosto nepraktické pro konzumaci měkkých kaktusů. Tenké zobáky jsou špatné na drcení tvrdých semen. A zobáky střední velikosti fungují hůře na oba druhy potravy. U lidí například platí, že mít krátké končetiny je obrovskou evoluční výhodou pro udržení tělesného tepla v mrazivém podnebí. Extrémně vás to ale hendikepuje, pokud potřebujete efektivně chodit nebo běhat na dlouhé vzdálenosti.

Jedním z mnoha důsledků těchto nutných kompromisů je to, že přírodní výběr jen velmi zřídka (pokud vůbec někdy) dosáhne stavu naprosté dokonalosti. Prostředí kolem nás se totiž neustále mění. Srážky, teploty, dostupnost potravin, tlak predátorů i chování kořisti neustále kolísají. Každá individuální adaptace je proto vždy jen nedokonalým produktem nekonečné řady neustále se měnících kompromisů. Přírodní výběr sice neustále tlačí organismy směrem k dokonalé optimalizaci, ale této optimalizace je ve skutečnosti téměř nemožné reálně dosáhnout.

I když je dokonalost nedosažitelná, těla přesto dokážou fungovat překvapivě dobře v obrovské škále různých situací. Je to díky způsobu, jakým na sebe evoluce vrství jednotlivé adaptace. Funguje to velmi podobně, jako když doma postupně hromadíte nové kuchyňské náčiní, knihy nebo kusy oblečení. Vaše tělo je ve skutečnosti jeden velký historický slepenec adaptací, které se nabalovaly po miliony a miliony let. Výbornou analogií pro tento zmatek je takzvaný palimpsest. Jde o starověký pergamen nebo rukopis, na který se psalo vícekrát. Postupně tak obsahuje několik vrstev textu, které se postupem času začnou vzájemně prolínat a míchat, jak se starší vrstvy písma pomalu stírají, ale nikdy nezmizí úplně. Tělo je přesně takový biologický palimpsest. Obsahuje hned několik vzájemně propojených adaptací z různých časových ér, které se mohou dostávat do vzájemného konfliktu, ale v jiných situacích zase spolupracují tak úžasně, že vám umožní efektivně fungovat v nesmírně širokém spektru podmínek.

Zářným příkladem je naše strava. Lidské zuby jsou přímo fantasticky uzpůsobeny ke žvýkání ovoce. Důvod je ten, že jsme se vyvinuli z opic, jejichž jídelníček tvořilo převážně právě ovoce. Naše zuby jsou ale naopak naprosto tragicky neefektivní při snaze přežvýkat syrové maso, natož pak šlachovitou divočinu. Teprve mnohem později, v dalších evolučních vrstvách, jsme si vyvinuli jiné adaptace – konkrétně intelektuální a motorickou schopnost vyrábět štípané kamenné nástroje a ovládnout oheň k tepelnému zpracování potravy. Díky těmto novým vrstvám nyní dokážeme zpracovat, rozžvýkat a strávit maso, tuhé kokosové ořechy, kopřivy a zkrátka prakticky cokoliv, co není vyloženě jedovaté. Stohování mnoha vzájemně provázaných adaptací ale občas vyústí v nevyhnutelný kompromis. Jak víme, naši předkové se sice výborně adaptovali na vzpřímenou chůzi a běh po dvou nohách, čímž ale bohužel trvale poškodili naši schopnost velmi rychle sprintovat na krátké vzdálenosti nebo obratně šplhat po stromech jako lidoopi.

Evoluci nezajímá, jestli jsme šťastní nebo zdraví

Poslední a absolutně nejdůležitější bod k pochopení adaptace je zásadní upozornění: žádný organismus není v prvé řadě adaptován k tomu, aby byl zdravý, dlouhověký, šťastný, nebo aby dosáhl jakýchkoliv jiných osobních cílů, o které dnes my lidé usilujeme. Musíme si neustále připomínat, že adaptace jsou rysy zformované slepým přírodním výběrem čistě jen proto, aby zvýšily reprodukční úspěšnost jedince. Z toho plyne šokující pravda: adaptace se vyvíjejí na podporu vašeho zdraví, dlouhověkosti nebo pocitu štěstí jen a pouze do té míry, do jaké tyto kvality přímo zvyšují vaši schopnost zplodit více přežívajících potomků.

Vraťme se k našemu dřívějšímu příkladu: jako lidé jsme se vyvinuli s výrazným sklonem k obezitě ne proto, že by nám přebytečný tuk přinášel zdraví, ale proto, že v pravěku radikálně zvyšoval šanci na plodnost a donošení dítěte přes těžké zimní měsíce. Ze stejného soudku pocházejí naše univerzální psychologické sklony k obavám, úzkostem a stresu. Způsobují nám v dnešní době nekonečné množství utrpení, neštěstí a depresí, ale z evolučního hlediska jde o nesmírně staré, hluboce zakořeněné adaptace k tomu, jak se vyhnout bezprostřednímu nebezpečí a jak reagovat na ohrožení. Jako druh jsme se také nevyvinuli jen k tomu, abychom radostně spolupracovali, komunikovali, vymýšleli inovace a láskyplně pečovali o své blízké. Naše mozky obsahují i tvrdě vypálené adaptace k podvádění, krádežím, lhaní a k vzájemnému vraždění, pokud to zajistilo reprodukční výhodu. Hořkou pravdou zkrátka je, že spousta lidských evolučních adaptací se vůbec nevyvinula proto, aby nám zajistila fyzickou či psychickou pohodu.

Pokusit se tedy finálně odpovědět na otázku „Pro co je vlastně člověk adaptován?“ je paradoxně velmi jednoduché, ale zároveň beznadějně pošetilé. Z toho nejfundamentálnějšího úhlu pohledu je člověk primárně uzpůsoben k jedinému úkolu: zplodit co nejvíce dětí, vnoučat a pravnoučat! Na druhou stranu, to, jakými způsoby naše těla reálně tento úkol na předávání genů plní, je už naprosto nejednoznačné a nepřehledné. Právě kvůli vaší nesmírně dlouhé, propletené evoluční historii totiž v žádném případě nejste adaptováni na nějaký jeden jediný, ideální způsob stravování. Neexistuje pro vás jeden ideální typ životního prostředí, jedno bezchybné sociální uspořádání ani jeden správný cvičební režim. Z přísného hlediska evoluční biologie zkrátka neexistuje nic takového jako koncept „optimálního zdraví“. Právě to je ale obrovská výhoda. Díky tomuto historickému zmatku a plasticitě lidé – úplně stejně jako náš prchající floridský makak – dokážou nejen stěží přežít, ale občas i fantasticky vzkvétat ve zcela nových, nečekaných podmínkách, na které se přitom vůbec nikdy přirozeně nevyvíjeli (jako je právě život na předměstí moderní Floridy).

Proč tedy záleží na naší evoluční minulosti? Případ cukrovky

Pokud nám evoluce neposkytuje žádný jednoduchý manuál, podle kterého bychom mohli maximalizovat naše zdraví nebo se bezpečně vyhnout nemocem, proč by se měl kdokoliv zajímat o to, co se dělo v dávném pravěku? Jaký vliv mají prehistoričtí lidoopi, neandrtálci nebo první zemědělci z neolitu na fungování vašeho konkrétního těla tady a teď? Důvody jsou dva: jeden se týká pochopení minulosti a ten druhý naší bezprostřední budoucnosti.

Každý člověk i každé lidské tělo v sobě ukrývá příběh. Vaše tělo jich má dokonce hned několik. Jedním z nich je biografie vašeho vlastního života: jací jsou vaši rodiče, jak se poznali, v jakém prostředí jste fyzicky vyrůstali a jak se vaše tělo zformovalo vlivem všech ran i radostí vašeho konkrétního osudu. Tím druhým je příběh hluboce evoluční. Jde o nepřetržitý, miliony let trvající řetězec fyzických proměn vašich předků, který sahá z generace na generaci. Právě tento příběh udělal vaše dnešní tělo odlišným od těla druhu Homo erectus, od ryby, i od obyčejné octomilky. Oba tyto příběhy sdílejí mnoho podobností – mají své hrdiny, padouchy, vliv slepé náhody, obrovské triumfy i hluboká utrpení. A k oběma můžeme přistoupit optikou vědecké metody: můžeme si stanovit hypotézy, jejichž fakta následně zpochybníme, potvrdíme nebo vyvrátíme.

Příběh evoluce lidského těla ale skrývá jednu zcela zásadní, praktickou hodnotu. Pomáhá nám zhodnotit, na co vlastně jsme (a na co naopak nejsme) přizpůsobeni. Jen tak totiž dokážeme reálně pochopit, proč jsme vůbec nemocní. A pochopení toho, proč onemocníme, je tou nejzákladnější podmínkou k tomu, abychom nemocem uměli předcházet a úspěšně je léčit.

Abychom pochopili logiku tohoto argumentu, podívejme se zblízka na diabetes 2. typu. Jde o onemocnění, jehož výskyt celosvětově dramaticky stoupá, přestože by se mu dalo téměř ze sta procent předcházet. Tato nemoc propuká ve chvíli, kdy buňky v celém vašem těle náhle přestanou reagovat na inzulín. Inzulín je klíčový hormon, jehož hlavní prací je odplavovat krevní cukr (glukózu) ven z krevního řečiště do buněk, nebo ukládat jeho nadbytek do tukových zásob. Když nastoupí takzvaná inzulínová rezistence, tělo se začne chovat přesně jako porouchaný topný systém, který ztratil schopnost rozvádět teplo z kotle do zbytku domu. Co se stane? Kotel se začne zoufale přehřívat a spalovat na maximální výkon, zatímco celý zbytek domu začne mrznout. U nemocného člověka to znamená, že hladina cukru v krvi začne stoupat do závratných výšin. Tento stav naopak nutí slinivku břišní – onen pomyslný kotel – produkovat ještě větší dávky inzulínu, avšak naprosto marně, protože buňky domu už na něj nereagují. Po několika letech takového brutálního provozu se dříve či později slinivka nenávratně vyčerpá a nedokáže už produkovat dostatek inzulínu. Hladina cukru v krvi pak zůstává trvale extrémně vysoká. Takové množství cukru v krvi je ale vysoce toxické, poškozuje cévy, způsobuje hrůzostrašné zdravotní problémy (od slepoty až po amputace končetin) a nakonec smrt. Moderní medicína je naštěstí dnes již natolik pokročilá, že dokáže příznaky cukrovky včas rozpoznat a velmi efektivně léčit. Udržuje tak miliony diabetiků při životě po celá desetiletí.

Zdálo by se tedy, že evoluční minulost lidského těla je pro léčbu takového pacienta naprosto bezpředmětná. Vzhledem k tomu, že pacienti s cukrovkou potřebují bezodkladnou a nákladnou péči, tisíce špičkových vědců dnes logicky zkoumají především bezprostřední mechanismy této nemoci: detailně studují to, jak přesně obezita způsobuje rezistenci buněk na inzulín, proč přesně se přepracované inzulínové buňky slinivky vyčerpají a přestanou plnit svou funkci, a které konkrétní genové struktury předurčují některé z nás k náchylnosti vůči této nemoci.

Takový výzkum je naprosto kritický pro vylepšování stávající léčby. Ale co snaha této nemoci v prvé řadě úplně předejít? Abyste zabránili vypuknutí složitého problému, nestačí vám totiž znát jen jeho bezprostřední a fyzikální mechanismy (takzvané proximátní příčiny). Potřebujete nutně odhalit i jeho mnohem hlubší, skryté kořeny. Proč k němu vůbec dochází? Proč jsou lidé k této nemoci z ničeho nic tak neuvěřitelně náchylní? Proč naše úžasně adaptovaná těla najednou tak fatálně selhávají tváří v tvář modernímu životnímu stylu? A proč jsme z evolučního pohledu tak zoufale neúspěšní v naší snaze přesvědčit lidi, aby zkrátka jedli zdravější stravu a více se hýbali?

Snaha odpovědět na tuto hlubokou kaskádu otázek “proč?” nás chtě nechtě směřuje k evoluční historii našeho těla. Nikdo nevyjádřil tento základní imperativ lépe než průkopnický genetik Theodosius Dobzhansky, který proslul svou větou: „Nic v biologii nedává smysl, pokud to nevidíme ve světle evoluce.“ Důvod je ten, že podstatou života je samotný proces, při kterém živé organismy využívají energii k tvorbě dalších živých organismů. Takže pokud opravdu chcete vědět, proč vypadáte, fungujete a navíc stůněte jinak než vaši prarodiče, soused odvedle nebo opičák z Tampy, musíte znát celou biologickou historii – dlouhý řetězec procesů, díky nimž jste se zformovali. Důležité detaily tohoto epického příběhu navíc sahají tisíce a tisíce generací do minulosti. Různé adaptace vašeho těla totiž přírodní výběr zformoval k tomu, aby napomohly přežít a rozmnožit se ne jedné, ale hned celé řadě vašich dávných inkarnací. Nenesete v sobě jen historii lovců a sběračů, ale i prehistorických ryb, prvních opic, velkých lidoopů, starodávných australopitéků a o něco později i vůbec prvních zemědělců. A všechny tyto nakumulované adaptace striktně definují – a zároveň bolestně omezují – limity toho, jak vaše tělo normálně funguje, ať už jde o trávení, reprodukci, schopnost přemýšlet, vzpřímeně stát, spát či dlouze běhat.

Z toho vyplývá zásadní myšlenka: zamyšlení nad touto dlouhou historií nám přímo vysvětluje, proč vy i kdokoli jiný s vysokou pravděpodobností utrpí zranění či onemocní, kdykoli po svém těle vyžaduje chování a výkon v prostředí, na které je uzpůsobeno jen velmi chabě.

Hypotéza evolučního nesouladu

Tímto se vracíme k záhadě epidemie cukrovky druhého typu. Z pohledu evoluce neleží odpověď jen v mikroskopických mechanismech na úrovni našich buněk. Skutečný, hluboký důvod, proč je cukrovka tak gigantickým globálním problémem, spočívá v tom, že naše těla (mimochodem úplně stejně jako těla zajatých primátů v zoologických zahradách) byla kdysi perfektně adaptována na diametrálně odlišné podmínky. A to z nás dnes dělá tvory naprosto nepřipravené a neadekvátně vybavené na to, abychom se dokázali se ctí vyrovnat s moderní stravou plnou cukru a s dlouhými hodinami fyzické nečinnosti u počítačů.

Představte si to: miliony let brutálního přírodního výběru jasně zvýhodňovaly ty předky, kteří přímo prahli po potravinách maximálně nabitých energií – včetně těch, které obsahují jednoduché sacharidy (cukry). Tyto živiny byly v drsné přírodě obrovskou vzácností. Kdo je snědl a kdo dokázal každý takový drobný nadbytek prchavých kalorií bleskově a efektivně uložit ve formě vlastního tělesného tuku, ten přežil zimu, nemoci a hladomory. Úspěšně se rozmnožil. A tento prastarý, k dokonalosti dovedený mechanismus, máme od nich plně zachovaný i my dnes! Navíc prakticky nikdo z vašich dávných předků nikdy nedostal příležitost dopracovat se k cukrovce tím, že by po dlouhé dny vůbec nevykonával žádnou fyzickou námahu a pravidelně zapíjel přeslazené koblihy litry sladkých limonád.

Očividně jsme bohužel neprošli žádnou silnou evoluční selekcí, která by nás připravila a včas adaptovala na smrtelné příčiny těchto překvapivě nedávných nemocí a fyzických omezení – ať už jde o kornatění tepen, ztrátu kostní hmoty nebo zhoršený zrak do dálky. Fundamentální odpovědí na to, proč dnes obrovské zástupy lidí marodí dříve nesmírně vzácnými a ojedinělými neduhy, je skutečnost, že spousta prvků a vlastností našeho těla byla dokonale adaptivní pouze v tom specifickém prostředí, pro které jsme se zrovna vyvíjeli. Tyto dříve život zachraňující vlastnosti se ale vzápětí staly obrovskou přítěží a hrozbou – staly se „maladaptivními“ – v úplně nových, naprosto odlišných podmínkách, které jsme si pro sebe jako lidé sami vytvořili. Tato klíčová myšlenka se ve vědeckých kruzích označuje jako hypotéza evolučního nesouladu (mismatch hypothesis). Jde o absolutní jádro fascinujícího, zcela nového vědního oboru zvaného evoluční medicína, který propojuje principy evoluční biologie a aplikuje je na naše pochopení otázek zdraví, dlouhověkosti a chorob.

Abychom ale byli schopni opravdu bezpečně a správně identifikovat, které nemoci jsou (a které naopak nejsou) čistým důsledkem tohoto evolučního nesouladu s naším prostředím, nemůžeme klouzat jen po povrchu evoluční historie. Už jsme narazili na poněkud zjednodušující aplikaci této hypotézy v podobě „jeskynní“ paleodiety – na myšlenku, že jelikož jsme se celou dobu vyvíjeli jako primitivní lovci a sběrači, naše ideální zdraví vyžaduje, abychom žili jako lovci a sběrači. To často vede k extrémně naivním předpisům odvozeným z toho, co prý domorodí Křováci v poušti Kalahari nebo Inuité na zmrzlé Aljašce rádi jedí a dělají.

Takový přístup má několik podstatných háčků. Zaprvé, sami dnešní lovci a sběrači rozhodně nejsou vždy zdraví, neboť trpí celou škálou vlastních problémů. Zadruhé, vykazují mezi sebou obrovskou diverzitu. To proto, že žijí ve velice rozmanitých prostředích: od hlubokých pouští přes neprostupné deštné pralesy a řídké lesy až po severskou tundru. V prehistorii zkrátka neexistoval jen jeden jediný, ideální způsob, jak být stoprocentním lovcem a sběračem. Kde není jedna původní šablona, nemůže být jedna platná odpověď. Nejdůležitější ale je znovu si zopakovat, že slepý přírodní výběr vůbec nenaprogramoval dávné lovce a sběrače – a upřímně ani nikoho jiného – k tomu, aby se těšili zářivému zdraví. Vše fungovalo jen k jednomu cíli: aby zplodili co nejvíce dětí, které pak vydrží dostatečně dlouho naživu, aby se mohly na oplátku také hned množit.

Pamatujte také na naši analogii lidského těla (a samozřejmě i těl oněch dávných lovců) jako starého, vícenásobně přepsaného rukopisu (palimpsestu). Tělo je obrovská sbírka stovek adaptací, postupně modifikovaných, rušených i znovuobjevovaných během nekonečných generací v nesčetných prostředích. Naši předkové vůbec nebyli rovnou lovci a sběrači. Než se jimi stali, chodili milion let jako vzpřímení lidoopi připomínající šimpanze. Předtím, než byli velkými opicemi s opěrnými klouby rukou, existovali jako opice žijící vysoko ve větvích. Ještě předtím fungovali jako drobní tvorové připomínající zavalité myši. Navíc platí, že od momentu, kdy jsme poprvé vstoupili do éry lovců a sběračů, některé skupiny populace nezahálely a začaly intenzivně pracovat jako zemědělci a pastevci – což je mimochodem donutilo, aby se evolučně velmi rychle opět adaptovaly na zcela jiné potraviny (například obiloviny či mléko). Důsledkem je, že zkrátka neexistuje žádné jednolité, původní životní prostředí, ve kterém by se formovalo to konečné, ultimátní lidské tělo. Odpovídat na otázku, na co jsme adaptováni, tím, že budeme sledovat jen zvyky izolovaných hrstek sběračů, je naprosto stejné jako snažit se pochopit výsledek a průběh dramatického fotbalového utkání tak, že se podíváme jen na posledních pět minut celého zápasu.

Pět velkých skoků lidstva

Přes všechny tyto slepé uličky máme obrovskou šanci mnohé získat, pokud se nespokojíme s povrchními radami a podíváme se do útrob toho, proč vůbec těla máme. Jako každá pořádná rodinná historie, i dějiny našeho biologického rodu v sobě ukrývají ohromné obohacení. Pravdou ovšem je, že sestavit přesný rodokmen našich vlastních předků je tak zmatené a plné mezer, že se vedle toho luštění rodinných propletenců v románu Vojna a mír zdá být triviální hračkou pro děti. Přesto však za více než sto let tvrdého pátrání desítky vědců dospěly ke srozumitelnému, ucelenému a celosvětově uznávanému obrazu toho, jak se náš rod po miliony let přetvářel. Nechme nyní stranou mikroskopické debaty o tom, který drobný poddruh nakonec zplodil jakého, a omezme fantastický příběh lidského těla na celkem pět zásadních zlomů, proměn a transformací. U každé z nich si uvědomte, že ani jedna se nemusela odehrát. Ale stalo se to a pokaždé tento skok naše těla kompletně změnil – získali jsme nové adaptativní vlastnosti, zatímco zbytek ztratil smysl.

  1. Zrození bipeda: V úplném počátku se historická linie našich nejranějších předků navždy rozešla s pralesními opicemi. Místo toho, aby se stále přidržovali stromů nebo se opírali o přední klouby, začali se pomalu vzpřimovat a chodit trvale pouze po dvou končetinách.
  2. Mistři rozmanité stravy: Po lidech stojících vzpřímeně přišli jejich zdatní následovníci – mohutní australopitékové. Už se neomezovali převážně na sladké lesní ovoce, ale dokázali si vyvinout dokonalé adaptace chrupu a zažívání k tomu, aby získávali a nekompromisně žvýkali obrovskou škálu dalších potravin (jako tvrdé oddenky a semena).
  3. Zrození lovců: Přibližně před dlouhými 2 miliony let přicházejí na scénu průkopničtí tvorové spadající rovnou do našeho rodu Homo. Měli už mírně zvětšenou mozkovou kapacitu a jejich trup s končetinami začal velmi nápadně připomínat tělo moderního člověka. Tato fyzická a mentální kombinace byla klíčová – právě z nich se tak mohli vyklubat ti úplně první opravdoví lovci a usilovní sběrači.
  4. Tlusté mozky a velká těla: Starodávné zástupy loveckých kmenů postupně opustily Afriku a začaly hromadně osidlovat drtivou část obrovského starého světa. Úspěšně se množili a v průběhu let u nich došlo k selekci, která způsobila obří nárůst mozkové hmoty. Zároveň si tito lidé vyvinuli celkově mnohem pomaleji rostoucí tělesné parametry i mnohem větší finální velikost těla.
  5. Neomezená moc spolupráce: Pátým monumentálním krokem v čase bylo objevení se zástupců našeho vlastního druhu – tedy moderního člověka. Tito tvorové konečně rozvinuli ohromující, zcela specializované kapacity pro budování rozvinuté kultury a jemné komunikační jazykové dovednosti, a to vše s jedním jediným masivním cílem: efektivní týmové spolupráci. Právě to z nás udělalo jedinou žijící lidskou rasu, která bleskově ovládla zbytek celého globálního glóbu.

Neproklouzneme: O čem vlastně rozhoduje kulturní evoluce

Domníváte se možná, že studiem pěti prehistorických zlomových bodů končí veškerý přesah evoluce do našich dnešních životů a dál je to jen historie mrtvých fosilií? Bylo by chybou spoléhat se na zúženou slovníkovou definici, podle které se diverzifikace organismů odehrála jen kdesi hluboko v historii Země. Evoluce se přece jen tak nevypnula, když skončila éra paleolitu. Skutečný přírodní výběr nadále běží s obrovskou neoblomností jako dokonale namazaný motor, a hned tak se určitě nezastaví. Zůstane s námi navždy, přesně tak dlouho, dokud budou lidé nadále dědit sebemenší odlišnosti, jež jim dávají byť jen zlomek mikroskopické výhody pro úspěch s vlastní rodinou a pro samotné reprodukování a bezpečí budoucích potomků. My nejsme stejní tvorové jako naši prapředci z doby před několika stovkami generací, ale pozor – naše budoucí rodové větve, sto, tisíc, deset tisíc generací v budoucnosti se na nás, své starobylé pradědečky, budou tělesně podobat mnohem méně, než bychom sami věřili.

Je zde navíc jedna obrovská skutečnost týkající se přežití v našich betonových džunglích plných neonů. Nejde tu totiž jen a pouze o ryzí biologickou podstatu věci. Ještě mnohem, mnohem větší a mocnější proměnnou (nyní dost možná vůbec nejdrastičtější transformační silou v dějinách celého obrovského zemského povrchu) je lidská evoluce kulturní! My a naše těla teď přímo žijeme v jejím vleku.

Zatímco biologie a zvířecí geny posouvají laťky vlivem dlouhodobých, chladných náhodných přírodních změn (a trvá to poměrně mučivě dlouho), samotná lidská kultura představuje všechno to ohromné obrovské množství věcí a dovedností, které jedinci dokážou vědomě okoukat, napodobit a záměrně zdokonalovat, předávat a šířit, a to nehledě na svůj vlastní úzký kmen nebo fyzické rodiče!

I když kulturní pokrok u člověka začal dávno v prehistorii na afrických pláních se štípaným pazourkem a jiskřičkou zažehnutého plamene v noční tmě, nevídaným způsobem tento obrovský proces zařadil rychlostní páku, zhruba před méně než 200 000 lety s prvním úspěchem našeho vlastního lidského anatomického modelu. Dnes tato zběsilá snaha o rychlost stoupá k tak děsivým a nezadržitelným obrátkám, ze kterých se opravdu svírá hrudník a točí hlava. Je nezbytné podívat se zpět jen o skutečně mírný, nedávný počet několika desítek, možná stovek lidských pokolení do historie lidského úspěchu, a sepsat k těm pěti prehistorickým skokům také poslední dvě mocné společenské přeměny. Ty obě se naprosto nesmazatelně, brutálně hluboko vryly do samotného chodu lidského organismu, protože naše životy obrátily stoprocentně vzhůru nohama:

  1. Zemědělský zlomový moment (revoluce polních plodin): Čas radikální změny paradigmatu přežití – člověk hromadně upustil od lovení na divoko se svou tlupou a místo toho trvale zůstal stát připoutaný ke slunci a začal jídlo usilovně systematicky a cíleně pěstovat sám a obírat úrodu.
  2. Tovární, průmyslový kolotoč (revoluce továrních komínů a oceli): Člověk nastartoval věk páry, ohně, fosilních uhelných dolů a bleskových montážních pásů s jediným obřím důsledkem – zapojil a sestavil tvrdé mechanické součástky jako přímou obří náhradu do té doby jen holou fyzickou páteří utáhnuté otrocké tělesné dělnické moci a práce svých těl a zvířecích společníků!

Třebaže nám tahle dvě velice nedávná monstra nezplodila absolutně zbrusu úplně nové zvířecí živočišné formy (pořád z nás přece dál nevylezlo nějaké úplně jiné tělo jako kdysi z opic u opuštění divočiny vzpřímených pralidí v Africe), pro naše vlastní lidská těla a jejich každodenní fyzické útroby znamenaly nevídanou hrozbu obrovské změny všeho naprosto absolutně. Tyto společenské veletoče naprosto nevratně překopaly do posledního kořínku to, co jíme do svých dutin, jak se moříme během fyzického odříkání, v jaké noční temnotě přerušujeme svůj spánkový cyklus, jak izolujeme a zahříváme vrstvy svého masa od výkyvů podnebných otřesů, nebo jak často či málo se stýkáme fyzicky mezi sebou navzájem jako milující druh zástupců tlupy v naší nové přelidněné, chaotické společnosti, a ano – upřímně ovlivnily i základní lidský způsob toho obyčejného každodenního vyprazdňování a odkládání všech fyzických přebytečných fekálií, což na první moment ani nezní jako úchvatná a strhující důležitost pro vývoj dějepisu nemocí a těla.

I když velká většina těchto ohromných neustálých změn přece jen nastartovala několik hlubokých selektivních biologických krizí přírodního mechanismu selekce na planetě, obří množství z nich zanechalo nevídaně tvrdou a bolestnou odezvu a jizvu uvnitř nás, se kterou si neustále nejsme stoprocentně schopni dodnes poradit a absolutně vyrovnat se svou obří lidskou moudrou logikou. Mnohé tyto brutální kulturní dopady – jako bezpochyby naše drasticky zvednuté populační možnosti porodnosti – nás ohromně nabudily. Jiné z nich měly ale fatální dopad v hluboce propletených nákazách chorob z městské těsnosti, nárůstu brutální podvýživy (i přes přežírání plodin z pole plného cukru bez velkého pestrého proteinu) i nárůstu pasivity našich dříve stoprocentně hybných končetin. Před nedávnem jsme spoustu z nich pochopili, utlumili jsme léky brutální úmrtnost na infekce – jenže hned vzápětí jako děsivý had vyskočil obrovský a temný zástup staronových potíží naprosto čistě postavených a usazených v propastné obezitě jedinců a propastném nesouladu celého lidského organismu s moderním blahobytem nečinosti. V každém z těchto případů si můžeme jednoznačně vsadit – evoluce samotného našeho těla nezastavila čas! Dál prožívá nebezpečnou strmou propast plynoucí z nečekaného setkání se svými bleskově raketově letícími novými návyky a objevy, a stále na ten prudký civilizační skok dál neztrácí svoji neúprosnou moc odplácet.

S klidným svědomím bych k slavnému heslu dobzhanského o světle zářivé síly evoluce v lidském fungování – kde žádný mechanismus neznamená v těle pro doktora absolutně nic, pokud se nevyšetřuje společně v tomto zřetelně obřím světle – doplnil ten velký nezapomenutelný poznatek: týká se to se stejnou úderností také zkoumání dopadů revoluce kulturních. Vlastně bych zašel nekompromisně hluboko. Právě rychlý vývoj lidské vědy, kultury a znalostí působí v téhle divoké době obrovskou a drtivou zkázu a tlak jako hlavní dominantní spouštěč nemocí těla v dnešní lidské populaci. Je to ten nejrychlejší klíč k odpovědi, proč si s sebou naše stárnoucí společnost pořád do svého nekonečně pohodlného důchodu vláčí plné a plné vleky nezadržitelných vleklých neinfekčních zátěží plynoucích ze starého a špatného uzpůsobení – takzvaných nemocí „mismatch“, evolučního chybného zacyklení a nesouladu s naším prostředím vybudovaným mozkem tvůrce, nikoliv stoprocentní opičí přírodou plnou slunce v africké prohnilé džungli, na kterou byl zvyklý ještě floridský makak.

Mnohdy funguje děsivá dynamika velmi zřetelných po sobě se otáčejících pádů v lidském těle na plné obrátky dál takto: Za prvé tvrdě se sesypeme na jakékoliv neinfekční drastické selhání plynoucí pouze z nedokonalosti, nesouladu a drsné a neslučitelné neadaptability našeho chabého tělíčka na to strašidelné moderní přeumělkované pozadí naší zhoubné lidské tvořivosti – to na tu naši nepřiměřenou a plnou kulturu. Posléze naprosto fatálně a prokazatelně padáme neúspěšně při léčbě tváří k ústupu – proč si raději rovnou nevykořeníme a úplně navždy nesejmeme z cesty tyto obří nové příčinné jedy prostředí hrající prim na hřišti neadaptace? Ano, to proto, že buď vůbec stoprocentně nevíme, jak na ten zbrusu zbrusu cizí problém zatlačit (kde to sídlí v samotném genetickém jádru), nebo nám ten obří nápravný návrat dělá nepřekonatelné bolavé utrpení zbavit se těch svých pohodlných moderních luxusů zažraných v samotném kořenu tohoto hnisavého prostředí zrozeného z našich inovací. V tak zoufalých momentech paradoxně plně nechtěně umocňujeme naše fyzické pády – hýčkáme se totiž obří medikací zaměřenou zas a jen a pouze na bolest těla v příznacích, nikoliv v léčbě spouštěčů. To my lidi z těchto obřích začarovaných neuzavíratelných kol, do kterých strkáme klacky do vlastních loukotí prapředka bez léčby těchto prvotních obřích škrtičů z městských hradeb, vlastně vesele udržujeme naše drsné tělesné neduhy neustále se strmě tyčit a dál po koberci bujet mezi sebou pro budoucí zástupy vlastního pokolení dětí. My tyto prohnilé nesoulady už pochopitelně naprosto nepředáváme dál pouhým fyzickým otiskem naší biologické genetické zárodečné tkáně a evoluční stopy z otce na plod! Nikoliv – my tyto hrůzné nemoci předáváme našim potomkům čistě skrz kulturní evoluci! Ano, vkládáme těm našim křehkým mladým nadějím přímo do úst stejné hnijící způsoby, zvyky, mravy a strašidelně umělá civilizovaná betonová prostředí, která tyto obrovské chybné pády lidského nesouladu v našich slaboučkých starodávných tělech s obrovským třeskem sama přivolávají zpět pokaždé hned zase od samotné první ranní vteřiny našeho velkolepého bytí!

ZDROJ: The Story of the Human Body Evolution, Health, and Disease (Daniel E. Lieberman)

Autor

  • Jarda Kolcun

    Jarda Kolcun vede se Zdendou Novákem tréninky džúdžucu v Roztokách u Prahy od roku 2012. Držitel černého pásu v džúdžucu (JJIF, 2016), hlavní instruktor FAST Defense pro ČR, trenér II. třídy. Tři roky přednášel na FTVS UK. Na bojovky.info píše o historii, metodice a psychologii bojových umění.

    View all posts