Přivítat s úctou, udeřit bez varování
Co tradiční japonské školy boje vědí o skutečném boji
Klasická japonská bojová umění bývají často vnímána spíše jako „ladné rituály s mečem a vějířem“. Skutečnost je ale mnohem drsnější.
Ellis Amdur, nositel učitelské licence ve dvou starých školách, Araki-rjú a Tenšin Bukó-rjú, ukazuje, že kata nejsou divadlo, ale platforma pro výcvik nervové soustavy, že základní cvičení z mnoha škol vymizela a že grappling s předpokladem, že útočník má skrytý nůž, vypadá úplně jinak než sportovní zápas. Článek nás provede jeho cestou od prohrané rvačky přes japonská dódžó až k práci s lidmi v krizi.
Od prohrané rvačky k japonským mistrům
Mnoho celoživotních cest v bojových uměních začíná nenápadně. U Ellise Amdura to byla prohraná rvačka. Následovalo karate na zahradě za domem, pak trénink v odnoži skupiny, kterou založil Alan Lee, jeden z prvních učitelů čínských bojových umění na východním pobřeží USA. Lee své umění otevřel i lidem nečínského původu. Dva roky cvičil v oddíle, který byl spojen s hnutím Nation of Islam – a s nadsázkou říká, že tam právě potřebovali jednoho Žida.
Zlom přišel kolem roku 1973, kdy vešel do dódžó aikidó. Japonská bojová umění ho přitahovala čistotou a přesností pohybu. Po vysoké škole nějaký čas bydlel přímo v newyorském dódžó a pak odjel do Japonska. Aikidó ho zajímalo i jako průsečík modernity a tradice – spojení tradičního bojového umění s novějším šintoistickým duchovním nadšením.
Roku 1976 však v Japonsku vstoupil do Araki-rjú, své první tradiční školy. O dva roky později přidal Tenšin Bukó-rjú, protože chtěl cvičit něco společně se svou manželkou. V obou školách dnes má učitelskou licenci. Vedle toho si pro vlastní potřebu doplňoval další zkušenosti: džúdó na střední škole, která vychovávala zápasníky pro univerzitu Tokai, jednu z nejsilnějších džúdó univerzit v Japonsku; čínské umění sing-i u mistra Su Tung-čchenga; trochu thajského boxu.
Po návratu do Spojených států se vedle udržování starých škol soustředil na dvě oblasti. První je takzvaný trénink vnitřní síly z různých úhlů pohledu. Druhá je „arrestling“ – název vznikl spojením anglických slov pro zatýkání a zápas. Jde o smíšený bojový systém, který Don Gulla vyvinul přímo pro policisty. Zaměřuje se na situace, s nimiž se ve sportovním zápase nesetkáte: co dělat, když někdo sahá po vaší zbrani, což je smrtelná hrozba; co dělat, když na vás někdo zblízka vytáhne nůž; a jak přitom dodržet pravidla použití síly, která se řídí tím, jak bezprostřední je hrozba. Představa, že by stačilo, aby každý policista uměl brazilské jiu-jitsu, a svět by byl v pořádku, podle Amdura neplatí – přestože brazilské jiu-jitsu považuje za skvělý trénink a za svou krátkou zkušenost s ním je vděčný. Profese strážce zákona však vyžaduje vlastní nástroje.
Co je korjú a proč není přehlídkou elegance
Slovo korjú označuje tradiční japonská bojová umění založená před průlomem moderní doby, tedy před převratem Mejdži roku 1867, který Japonsku otevřel cestu k modernizaci. Překlad „stará škola“ je výstižný: jde o systémy, které vznikaly v době, kdy bojová dovednost rozhodovala o přežití, ne o medaili.
Ve výuce těchto škol převažují, i když ne výhradně, nacvičené vzorové sekvence nazývané kata. Téměř všechny se cvičí ve dvojicích. Laik si při pohledu na ně často představí pevně danou choreografii, kterou dva lidé opakují jako taneční figuru. Ve skutečnosti je výcvik v mnoha školách mnohem volnější, než se obecně předpokládá – a právě tento rozpor mezi vnějším dojmem a vnitřním smyslem prosté celé téma.
Klíčové je pochopit, že každá stará škola má vlastní „osobnost“: vlastní způsob, jak organizovat tělo, vlastní představu o tom, jak vypadá střet, a vlastní psychologické nastavení. Dvě školy, které Amdur vyučuje, jsou v tomto směru téměř protiklady. Právě na jejich srovnání je dobře vidět, jak různorodý svět korjú je.
Araki-rjú: umění pěšáka, ne šlechtice
Araki-rjú je umění boje na blízko. Používá zbraně, ale jedním z jeho hlavních cílů je dostat se k soupeři a chytit ho. Hodně zbraní, hodně boje holou rukou – a vždy s předpokladem, že někde ve hře se dříve či později objeví čepel. Vzdálené kořeny této školy lze podle Amdura vystopovat až k otci slavného šermíře Mijamota Musašiho.
Už postoj prozrazuje, o jaké umění jde. Je nízký, pevně usazený v zemi, až opičí. Chodidla jsou rovnoběžně a nikdy se nestaví za sebe do jedné linie. Je to postoj zápasníka. I když držíte zbraň, držíte ji s uvolněnýma pažema jako zápasník, ne v elegantní póze. Všechno je uspořádáno tak, aby se pohyb se zbraní dal přímo převést do zápasu beze zbraně. Amdur to využívá i ve výuce: když studentům nějaká technika nejde, nechá je chytit se do pevného zápasnického úchopu, pak je rozdělí, dá jim do ruky zbraň – a oni stojí v dokonalém postoji.
Mentalita školy je násilná a techniky účelné až na dřeň. Lze říct, že se v ní probouzí zvířecí mysl. Se soupeřem, se zbraní i bez ní, se nezachází jako s partnerem v souboji, ale spíš jako s kořistí, kterou drtíte: neustálý tlak, žádný prostor k nadechnutí.
Přesto platí důležitá výhrada. Bojovník Araki-rjú nikdy nejde do útoku na 110 procent. Mnoho bojových umění si představuje boj takto: soupeř zaútočí ze všech sil, já uhnu, on ztratí rovnováhu a já ho dokončím. Amdur to vysvětluje na symbolu jin a jang: v černé polovině je bílé oko a v bílé černé. Bojovník má být stoprocentně odhodlaný, a přesto si nechat druhou stranu v záloze. Když mine nebo neuspěje, musí být schopen bez zaváhání plynule navázat dalším pohybem, místo aby sám ztratil rovnováhu.
Číše na podnosu a skrytý nůž
Nejlépe mentalitu Araki-rjú vystihují první tři techniky, které se žák učí. V tradičních japonských školách techniku „přijímá“ učitel: žák cvičí proti němu. Učitel klečí na zemi. Žák k němu opatrně přichází s tradičním podnosem, na kterém stojí šálek – trojdílná sestava z podstavce, tácku a šálku. Elegantně se před ním snáší do dřepu. A ve chvíli, kdy učitel natáhne ruku pro šálek, ho žák buď chytí a udělá mu něco strašného, nebo vytáhne skrytý nůž a zabije ho.
Tradiční rčení říká, že se tyto tři techniky cvičí tři roky. Je to spíš metafora než doslovný údaj – nikdo necvičil tři roky jen tohle. Vypovídá to však o váze, kterou škola těmto technikám přikládá. Na svitcích školy se u některých názvů objevují poznámky ústního učení, japonsky kuden. U těchto technik stojí: takto se porazí lepší šermíř.
Z toho jediného řádku je jasné, že Araki-rjú není systém pro souboje ve smyslu duelů. Nejde o to někoho vyzvat a změřit s ním síly podle předem stanovených pravidel. Do boje se člověk dostal jen tehdy, když k tomu byl vážný důvod – a pak žádná pravidla neplatila. Když proti vám stojí někdo, kdo je se zbraní lepší než vy, nemáte se s ním měřit v jeho disciplíně. Máte ho zaskočit tam, kde to nečeká.
Výcvik této techniky měl i bolestnou psychologickou stránku. Když Amdur přicházel s číší k učiteli, nesměl dát najevo žádný záměr, který by přesahoval upřímné „buďte vítán, dovolte, abych vám nabídl nápoj“. Pokud učitel v jeho těle takový záměr zachytil, vytáhl z opasku dřevěný nůž, tantó, a udeřil ho jím přes obličej. Amdur měl zpočátku jednu bouli a modřinu vedle druhé.
Smysl byl jednoduchý a zároveň hrozný: utajit jakýkoli čitelný úmysl. Člověk měl být schopen vítat druhého s naprostou upřímností – a přitom mít v úmyslu ho zabít. Zní to dramaticky, ale taková byla mentalita umění postaveného výhradně na přežití. Lze to přirovnat k pokerovému hráči, který nesmí prozradit své karty ani mrknutím – jen s tím rozdílem, že tady se nehrálo o peníze, ale o život.
Dva učitelé, dvě těla: naginata a Tenšin Bukó-rjú
Amdurův učitel Araki-rjú byl člověk, se kterým ostatní těžko vycházeli. Nakonec mu jako poslední žák zůstal právě on – žid z Pittsburghu. Američany přitom moc neměl rád. Při prvním setkání mu řekl, že se mu podíval do očí a uviděl opravdu podivného Američana. A protože je sám podivný Japonec, usoudil, že by mohlo být zajímavé mít ho poblíž.
Druhou školu, Tenšin Bukó-rjú, vedla učitelka, jíž bylo přes šedesát let. Hlavní zbraní je zde naginata: dlouhá tyč se zakřiveným ostřím na konci, podobná čínským zbraním s čepelí na dlouhé násadě. Konkrétně jde o typ s příčným hákem, kagicuki naginata. Když na vás někdo zaútočí třeba kopím, příčkou ho odrazíte z linie útoku a hned sekáte.
Filozofie pohybu je však úplně jiná než v Araki-rjú. Bukó-rjú je vždy útočné a vždy jde vpřed, ale má v sobě eleganci. Pohybujete se tak, abyste při zásahu soupeře nikdy nebyli v dosahu jeho tělesných tekutin, které z něj po vašem záasahu mohou tryskat. Nesnažíte se s ním zápasit. Neustále uhýbáte stranou tak, abyste na něj dostali ostří, ale přitom stále zůstali od něj co nejdále. Zatímco Araki-rjú soupeře drtí zblízka, Bukó-rjú ho seká z bezpečné vzdálenosti.
Pro Amdura to znamenalo téměř rozpolcený úkol. Jeden den cvičil s určitou organizací těla a určitou mentalitou, druhý den s úplně jinou. Přenášet cokoli z jednoho umění do druhého by bylo k oběma učitelům nesmírně neuctivé, a tak je musel od sebe držet přísně oddělená. Bylo to o to těžší, že jeho povaze mu bylo nejbližší aikidó, kterým původně začínal.
Vnější podobu Bukó-rjú zvládl natolik dobře, že se stal asistentem své učitelky, paní Nitty, v Japonsku. A přesto podle svých slov ani jednou nezacvičil kata této školy správně. Teprve asi po deseti nebo jedenácti letech jednou provedl sek a najednou cítil, jako by se mu v celém těle posunula řada dominových kostek. Poprvé to pochopil – a uvědomil si, jak odlišné je to umění na čistě tělesné úrovni. Při volném sparingu se mu obě umění přirozeně prolínají. Při tréninku je však dodnes drží naprosto odděleně.
Ztracené základy
V čínských bojových uměních existuje pojem pro základní cvičení – jednoduché, stále opakované pohyby, kterými se buduje tělo a jeho schopnost vyvíjet sílu. Většina klasických japonských škol tuto vrstvu tréninku však již opustila. Kdysi nepochybně existovala, ale dnes se žák zpravidla rovnou učí kata. O tom, jak správně používat tělo, se přitom měl dozvědět jakoby osmózou: pozorným sledováním učitele a postupným vstřebáváním toho, co dělá. Dnes bychom řekli, že se učil pomocí zrcadlových neuronů – nervových buněk, které se aktivují, když pozorujeme pohyb druhého, podobně jako když ho provádíme sami. Tyto buňky popsal tým Giacoma Rizzolattiho v polovině devadesátých let (Rizzolatti a kol., 1996, Cognitive Brain Research).
V Amdurově případě neexistovalo kromě základních seků zbraní nic dalšího. Základní cvičení si proto musel vytvořit nebo převzít z jiných systémů. Když si všiml, že způsob vytváření síly se podobá tomu, co se naučil v sing-i, začal v obou svých školách používat třesení tyčí. Zařadil také cvičení podobné čínskému „navíjení hedvábí“, tedy plynulým spirálovitým pohybům celého těla.
Tomuto tématu věnoval knihu Hidden in Plain Sight (“Skryto všem na očích”, brzo také výjde v češtině). Sledoval v ní dva cíle. Prvním bylo vystopovat skrytý vliv čínských bojových umění na ta japonská před stovkami let. Druhým bylo ukázat, že japonská bojová umění svá základní cvičení ztratila – a že to, co považujeme za „pouhé základy“, je ve skutečnosti již samotné tajemství. Podstatu vnitřní síly se nelze naučit jen v zápalu nácviku sekvencí. Naučíte se ji v základech.
K tomu přistupuje další problém: naše těla jsou jiná než těla lidí, pro které stará umění vznikla. Před dvěma sty lety lidé v Japonsku všude chodili pěšky. Na záchode seděli ve dřepu. Kdo patřil k nižší vrstvě, pracoval téměř celý den tělem. Měl silné nohy a pružné kyčle. Bojová umění byla stavěna právě pro takové tělo – a to dnešní člověk nemá. Musí ho proto nahradit doplňkovým tréninkem. Platí to i jinde: dnešní cvičenec stylu Čhen tchaj-ťi je jiný člověk než ten, kdo před pěti generacemi dřel ve vesnici Čchen-ťia čtrnáct hodin denně po kolena v blátě.
Tasení meče jako tichý učitel
Jedinou běžnou výjimkou z kata ve dvojici je to, to, co veřejnost zná jako iai – v obou Amdurových školách nazývané battó-ken, doslova „rychlý meč“. Jde o tasení meče z opasku a okamžitý sek. Z hlediska bojové praxe jde ve skutečnosti o velmi neobvyklou činnost. Amdur se ptal odborníků na evropská bojová umění, zda se v evropské literatuře objevuje rychlé tasení zbraně s cílem někoho rovnou prvním sekem srazit. Nenašel ho. V souboji na ulici by se tasení zbraně jako první krok považovalo soudem za vraždu. A na bojišti máte mít zbraň už v ruce. Ve většině kultur tak bylo něco jako iai nepředstavitelné.
Proč tedy vzniklo právě v Japonsku? Prvním důvodem je bezpečná manipulace se zbraní. Zakřivený meč v dřevěné pochvě lze při tasení snadno špatně uchopit. Amdur to přirovnává ke svým začátkům se střelnou zbraní: víc než cokoli jiného se bál, že s ní něco udělá špatně – položí prst na spoušť ve špatnou chvíli nebo zbraň na někoho namíří. Tohle musíte mít zvládnuté, jinak můžete někoho omylem zastřelit. Iai bylo sólovou formou, která učila zacházet se skutečnou ostrou zbraní.
Druhý důvod je hlubší. Amdur je přesvědčen, že alespoň někteří mistři chápali iai jako obdobu čínského „navíjení hedvábí“. Pohyb lze popsat čtyřmi slovy: otevřít, zavřít, zvýšit, snížit. Když se podíváte na formu tasení, uvidíte vzestup, otevření, zavření a pád do seku. Při zasunování meče zpět se objevuje nejprve vzestup a pád, pak se zbraň natočí – otevření a zavření.
V těchto formách je tedy zabudován způsob, jak o samotě trénovat základní principy pohybu. Je to jako učebnice skrytá v rituálu: kdo umí číst, najde v ní lekci, kdo ne, vidí jen ceremonii. Právě takovým věcem Amdur říká „Skryto všem na očích“.
Kata není divadlo
Kata ve dvojici lidé často nechápou, protože oko v nich vidí buď dobré, nebo špatné bojové scénáře: ty uděláš tohle, já odpovím tímhle, pak ty tohle a já tamto. Ve skutečnosti jsou kata platformy, na kterých jsou za sebe řetězeny dvě, tři nebo i více technik. Každá z nich by při jiném úhlu nebo načasování mohla být smrtelná.
Jednoduchý příklad: sekneš mi na hlavu, já vyrazím vzhůru pod tvoje zápěstí, ty se tomu vyhneš a já tě seknu. To je samostatná technika. V kata ale ustoupíš dozadu, a tak se forma nese dál – místo seku do nohy sjede tvůj meč dolů a zbraně se střetnou. Pro nezasvěceného to vypadá jako řada ran za sebou. Ve skutečnosti je každý střet zastaveným okamžikem, kdy jeden z bojovníků mohl zemřít.
Na vyšší úrovni se kata „rozbíjí“. Zpravidla je to úkol instruktora: když vidí slabinu, zaútočí mimo scénář, úplně jinak. A pokud žák trénoval správně, dokáže zareagovat.
Z toho plyne důležité kritérium. Systém, který má vnitřní integritu, nesmí obsahovat tzv. “slepé techniky”. Pokud vzorová sekvence obsahuje pohyb, který – pokud se nezdaří – nepřechází do něčeho, co jste se naučili jinde, měl by být vyřazen. Takový pohyb by vytvářel “tréninkovou jizvu”: návyk, který zná jen úspěch nebo selhání, nic mezi tím. Příklad: soupeř má hůl a chystá se udeřit vysoko nebo nízko. Čekám vysoký úder, ale na poslední chvíli přijde nízký. Mám být schopen „pootočit“ svůj střed těla, oblast břicha, kterou čínští mistři nazývají tan-tchien, a jedním pohybem buď zablokovat úder dole, anebo seknout do jeho zápěstí. A naopak, když čekám nízký úder, musím zbraň plynule zvednout.
Zvlášť v zápasové části Araki-rjú se kata stávají výchozím bodem. Cvičí se základní forma, ale v kterémkoli okamžiku může ten, na koho je technika používána, začít kontrovat. Člověk tak může skončit v hodně podivné situaci: kopnete soupeře do hlavy, on se stáhne a pak vás chytí za druhou nohu. Volnost vzniká přirozeně a náhodně, ne tak, že si ťuknete pěstmi a řeknete „jdeme na to“. V Bukó-rjú se tento přístup používá méně, ale cíl je stejný: pomocí kata naučit nervovou soustavu reagovat přirozeně v rámci určitých mantinelů. Nejde o náhodnou sbírku technik. Všechny musí být navzájem logicky soudržné.
Proč nelze slepit všechno dohromady
Jaké jsou tedy mantinely, v nichž se volnost odehrává? První je kulturní a historický. V Araki-rjú se například netrénuje proti kordu, protože kord se ve středověkém Japonsku nevyskytoval. Mohlo by to být zajímavé i zábavné, ale tradiční bojové umění je vázáno kulturou a dobou, z níž vzešlo.
To ovšem neznamená, že by se principy nedaly použít v dnešním světě. Jednou ze zbraní Araki-rjú je krátký řetěz se dvěma závažími na koncích. Amdur někdy cestuje s opaskem, jehož přezka váží asi 800 gramů a je pravděpodobně z titanu. Letištní kontrolou projde bez problémů – a přitom je to výborný cep, který lze použít zhruba stejně jako tradiční zbraň.
Druhý mantinel je možná i důležitější: nelze převzít všechny techniky ze všech umění. Je nutné je protřídit tak, aby dávaly logický smysl. Kdyby někdo zkombinoval sing-i, karate, capoeiru a francouzský box savate, nejspíš by vznikl guláš, který se mu v nouzi nevybaví. Nereagoval by nervovou soustavou, ale nanejvýš hlavou – a to je v boji příliš pomalé.
Dobře je to vidět na vývoji smíšených bojových umění. Na začátku někteří závodníci boxovali, jiní dělali brazilské jiu-jitsu. Postupně se ale odstranilo vše, co nezapadalo do soudržného systému. Mezi jednotlivými tělocvičnami je sice mnoho variant, ale když Kron Gracie v jednom z nedavných zápasů stáhl soupeře do svého „guardu“, tedy do pozice na zádech s nohama obepínajícíma soupeře, lidé říkali, že to už do dnešního systému nezapadá a nefunguje.
Stejně tak může Amdur vidět skvělou techniku v jiné šermířské škole. Aby ji ale mohl používat, musel by opustit organizaci těla, která je součástí Araki-rjú. Bylo by to jako “přišít vlkovi lví tlapu”. Taková kombinace by nefungovala. Systém musí mít soudržnou organizaci od začátku do konce.
Nindžové, špioni a vojáci z bláta
Když člověk slyší o skrytém noži, podnosu s číší a zabití bez varování, svádí to k závěru, že Araki-rjú je uměním atentátníků, jakýmsi druhem nindžucu. To je podle Amdura omyl.
Za prvé: nindžové, pokud vůbec existovali, dnes neexistují a již předtím dlouho neexistovali. To málo, co o nich víme z historických pramenů, naznačuje, že nešlo primárně o bojovníky. Byli to především zpravodajci – a špioni se tradičně do bojů nepouštějí. Amdur to dokládá osobní zkušeností. Jeho otec sloužil za druhé světové války ve zvláštní zpravodajské službě, odnoži FBI působící v Jižní Americe. Když se ho syn, odchovaný filmy o Jamesi Bondovi, ptal, jestli se někdy dostal do boje, otec odpověděl, že byl úředníkem na ambasádě v Kolumbii a novinářem ve Venezuele. Do ničeho takového se nepouštěl. Výcvik boje zblízka měl jen asi dva týdny. Střílel sice skvěle, ale boj nebyl jeho prací. Nindži je proto lepší představovat si jako lidi, kteří se mohli nechat najmout třeba jako služebnictvo a v této roli získávali cenné zpravodajské informace.
Araki-rjú bylo naopak válečným uměním – uměním pěšáků. Lidí, kteří byli skutečně v blátě. Nebylo aristokratické ani elegantní. Ti, kdo na bojišti opravdu odváděli špinavou práci, dělali věci jako Araki-rjú.
Amdur to s vědomou nadsázkou, a s omluvou těm, koho by se to mohlo dotknout, srovnává se školou Jagjú Šinkage-rjú. Muži z takových škol byli těmi, kdo vojákům z Araki-rjú říkali: „Jděte tam a bojujte. Dobijte ten kopec.“ Rozdíl mezi školami tak částečně odráží rozdíl společenský – mezi důstojníkem a vojákem v první linii.
Staré džúdžucu, Kanó a zápas s nožem v zálohu
Tradiční japonské džúdžucu má jeden základní problém: to, co z něj zbylo, je jen stín toho, co existovalo před sto lety. Kanó Džigoró, zakladatel džúdó, je oprávněně obdivován. Nebyl to však on, kdo jako první zavedl volný zápas. Jeho způsobem bylo racionalizovat pravidla tak, aby volný trénink mohl být bezpečný a mohl se ho účastnit každý.
Stará pravidla byla totiž brutální. Když někdo přišel do cizí školy a zdvořile požádal o lekci (japonským zvoláním tanomó), ve skutečnosti školu vyzýval. Hostitelé ho pozvali dovnitř – a neupozornili ho, že například o čtyři prkna dál trčí z podlahy špatně zatlušený hřebík. Kdyby na něj spadl, byl to jeho problém. Bylo na něm, aby si dódžó prohlédl a nebezpečí odhalil. Pravidla určoval hostitel a nemusel mu je ani sdělit. Většinou se nepoužívaly údery, šlo hlavně o zápas. Když ale hosta hodili do zahrady na kameny a zlomil si kost, záleželo na jeho chování, jestli mu ji zpevní a nechají ho u sebe, než se uzdraví. Pokud byl nezdvořilý, poslali ho pryč i se zlomeninami. Kanó tento barbarský svět převedl do moderní podoby.
Na starých záznamech džúdžucu vidíme mnoho pák zápěstí a dalších kloubních pák, se zbraní i beze zbraně, ale přitom jen málo klasického zápasu. Důvod je prostý: zápasit ve stoje uměl každý, protože každý dělal sumó. Kromě profesionálního sumó ho jako děti dělali skoro všichni chlapci a mnoho dívek. Bylo to součástí života. Džúdžucu tedy přidávalo hlavně zbraně – Japonsko bylo ozbrojenou společností a obecně se předpokládalo, že lidé nosí nože. Mnoho pozic na starých filmových záznamech proto působí zvláštně: i když není žádná zbraň vidět, cvičící se chovají, jako by někde byla.
Většina klasických škol ovšem opustila živý trénink proti vzdorujícímu partnerovi. Postupně strnuly a formalizovaly se. Moderní oko pak často oprávněně vidí, že by to nefungovalo, že je to příliš toporné. Jen málo škol se dodnes skutečně prověřuje.
A jak to srovnat s brazilským jiu-jitsu? Představte si, že dva lidé zápasí na zemi. Jeden si soupeře stáhne do guardu (Do osae) – a ten má schovaný nůž. Ten první je mrtvý. Nebo získá plnou kontrolu v pozici mount (Tate šiho gatame), kdy sedí soupeři na hrudi – a ten vytáhne nůž. Opět mrtvý. Kdo počítá s možností, že soupeř má nůž, měl by se snažit oddálit v okamžiku, kdy ho soupeř cíleně přitáhne k sobě anebo strhne na zem. A když soupeře drží, má to být spíš kolenem na hrudi a pod úhlem, aby mohl zablokovat jeho paže a co nejrychleji ho zneškodnit.
Amdurovi žáci v Řecku, kde má hlavní dódžó Araki-rjú, někdy chodí zápasit do klubů brazilského jiu-jitsu. Používají tam však jen techniky, které jim pomáhají rozvíjet dovednost proti ozbrojenému soupeři – i za cenu, že sportovní zápas prohrají. Podobně trénuje Chris LeBlanc, dlouholetý policista s černým pásem v džúdó i v brazilském jiu-jitsu: vždy tak, aby soupeři co nejméně vystavil zbraně, které má na opasku. Nejjednodušší způsob, jak rozdíl pochopit, je proto stále si představovat, že ve hře je zbraň. Vypadne pak spousta věcí, které jsou v neozbrojeném zápase pohodlné a zábavné – ale dostaly by vás pod nůž.
Vnitřní síla a „síla babičky“
Vnitřní síla je téma, kolem kterého se vedou vášnivé spory. Amdur se k němu dostal přes aikidó. Myslí si, že zakladatel aikidó a možná pár jeho blízkých spolupracovníků takovou dovednost měli – získali ji z Daitó-rjú, předchůdce aikidó. Dalším generacím se ji ale předat nepodařilo. Navíc většina cvičení v aikidó začíná úchopem za zápěstí, takže i ti, kdo nějakou dovednost měli, ji uměli použít jen velmi omezeně.
Jako mladý muž se Amdur pohyboval v okolí Dona Draegera, známého badatele a praktika bojových umění. Díky němu se krátce setkal s Wang Šu-ťinem, který později žil na Tchaj-wanu, učitelem pa-kua, sing-i a tchaj-ťi. Wang byl tehdy už velmi starý a nemocný, ale Amdur viděl, jak dokázal udeřit způsobem typickým pro sing-i. Jeden z jeho žáků, šampion karate kjokušin, na něj zaútočil. Wang útok odrazil, přitáhl si ho k sobě a udeřil ho břichem tak silně, že se žák zhroutil. Amdur věděl, že tu něco je, ale neviděl smysl v pomalé sestavě tchaj-ťi, kterou měl napodobovat. Teprve později pochopil, že jednoduché opakované pohyby, které Wang brzy ráno cvičil sám v buddhistickém chrámu, nebyly zdravotní cvičení. Wang je dělal čtyři hodiny denně a byla to jeho základní cvičení – zdroj jeho síly.
Dnes Amdur vychází z přístupu Mika Sigmana a pracuje se třemi pojmy. První je ťin: koordinovaný pohyb řízený záměrem. Druhý je čchi: práce s dechem, která rozvíjí pojivové tkáně těla tak, aby se daly záměrnou vůlí pohybovat a posilovat. Třetí je tan-tchien, střed těla v podbřišku, který funguje skoro jako převodovka v autě – rozděluje a koordinuje pohyb všech končetin.
K tomu přidává ještě čtvrtou vrstvu, která se čínsky někdy nazývá šen – slovo tak mlhavé, že se blíží pojmu božství. Amdur ji chápe jako přístup k síle berserkrů. Berserkry si obvykle představujeme jako šílence, kteří běží nazí do boje a zakusují se do štítů svých nepřátel. Nejstarší prameny však podle něj popisují čistý stav mysli dravce: stav naprostého soustředění, kdy bojovníkovi nic nestojí v cestě.
Srozumitelně to vysvětluje na „síle babičky“. Z auta sklouzne zvedák a babička zvedne auto z vnuka. Tuto sílu běžně nepoužíváme, protože nás poškodí – babička si přitom způsobila tři únavové zlomeniny bederní páteře. Máme pojistky, které nám v takové síle brání. Pokud ale člověk tělo vnějším i vnitřním tréninkem připraví na takovou extrémní zátěž a dokáže vstoupit do mysli dravce, otevírá se mu další rozměr síly.
V praxi Amdur často cvičí třesení kopím. Po desce stolu posunuje v různých vzorcích pytel se závažím o hmotnosti asi osmnácti kilogramů. Cvičí s gumovou holí, která mu po celou dobu klade odpor, a přitom pracuje s dechem. Podobně jako u cvičení citlivých rukou jde o to, zda dokáže zároveň udržet uvolnění a pevnost v tahu.
Nesnaží se však nikoho přesvědčovat. Co dělají jiní, je mu jedno; nesnaží se nikoho “konvertovat na svou víru”. Tuto metodu dokázal přenést do japonských umění bez jakékoli změny techniky – jen s větší silou a ladností. Je mu 71 let, některé věci kvůli starým zraněním už nezvládne, ale v mnoha ohledech se pohybuje lépe než před třiceti či čtyřiceti lety. Mluví raději o „pozoruhodném silovém tréninku“: cest k posilování běžné síly je mnoho, některé si odporují, a člověk se musí pro jednu rozhodnout. On zvolil tu, která nejlépe ladila s tím, o co se ve svých uměních snaží.
Setkání v dešti: lekce o charakteru
O tom, jaký význam má v bojových uměních charakter, vypovídá Amdurovo první setkání se Su Tung-čchengem. Jeho tehdejší manželka chodila večer na tchaj-ťi a on mezitím hlídal malé dítě. Jeden z cvičenců se ho zeptal, jestli nechce cvičit také. Amdur odpověděl, že dělá jiná umění a zajímá ho sing-i. Muž mu doporučil Su Tung-čchenga – a dodal, že ten zhruba před měsícem prostrčil někomu hlavu ventilátorem při rvačce na diskotéce. Amdur si se sebeironií přiznává, že právě to ho přesvědčilo.
Na první trénink do dívčí školy s volejbalovou halou přišel předem a začal prudký liják. Dveře byly otevřené, ale z Japonska si přinesl zásadu, že do cizího dódžó se nevstupuje. Na pozvání dovnitř odpověděl, že počká na učitele – což bylo správné chování, ale zároveň trochu drzost. Su, napůl Japonec mluvící japonsky i čínsky, ho pozval dovnitř. Po deseti minutách k němu přišel a zeptal se, jestli si chce zasparovat. Jeho logika byla jednoduchá: nevím, kdo jsi, dokud se s tebou nestřetnu; a pokud jsi přišel dělat potíže, vyřiďme to hned.
Začali něčím, co připomínalo cvičení citlivých rukou, ale škola Chung I-sianga, z níž Su pocházel, do něj přidává údery a podmety. Su Amdura dvakrát tvrdě zasáhl do jater. Napotřetí Amdur provedl strh za paži, dostal se mu za záda, nasadil škrcení zezadu, spadl s ním na zem a zahákl nohy. A pak zaváhal: kolem stojí dvacet studentů jako ve špatném filmu o kung-fu. Buď ho uškrtí, nebo ho pustí a uvidí, co bude. Nakonec ho pustil.
Poté už Su Amdura nenechal přiblížit. Za následujících zhruba dvacet výměn ho asi dvacetkrát trefil, aniž by se ho Amdur dotkl. Pak se usmál a přiznal, že mu takovou věc ještě nikdo neudělal – a že je na své studenty naštvaný, protože na Tchaj-wanu by ho jeho žáci za to ukopali. Pak mu ukázal základní pohyb pa-kua: chytit hlavu, vykopnout vnější nohu a strhnout soupeře dolů, aniž by šel sám na zem, kde je zranitelný. Když Amdur přiznal, že to neumí, Su mu nabídl, že ho to naučí.
Amdur v tom viděl důkaz skutečné síly charakteru. Místo aby se za chvilkové ztrapnění před studenty pomstil něčím ošklivým, zůstal něpřítelem pouze v rámci sparingu. Neudělal z toho rvačku, ani se nevymlouval, že nebyl připravený. Sparring ukázal, kde je soupeř silný a kde slabý. Amdur u něj pak trénoval s přestávkami asi deset let – Su měl rád alkohol a jejich vztah byl v mnoha ohledech třaskavý. Dodnes ho ale obdivuje: byl jediným člověkem z čínských bojových umění, u něhož viděl, že si dokáže udržet dokonalou formu i v reálném volném boji. Mnoho lidí má krásné sestavy, ale jakmile přijde tlak, začnou máchat rukama jako děti. Su zůstával stále stejný.
Od dódžó k lidem v krizi
Po návratu do Ameriky roku 1988 se Amdur rozhodl, že se již nechce živit bojovými uměními. Učit dokáže jen lidi, se kterými si opravdu rozumí a o kterých ví, že vydrží dlouhodobě. Koncept modrních škol, zvaný “otevřené dveře” (tedy mohl přijít kdokoliv) mu nesedí. Vystudoval psychologii, ale místo klasické terapie zamířil na krizovou intervenci. Jako člen výjezdového týmu navštěvoval domy lidí, kteří mohli být v ohrožení života nebo nebezpeční druhým v akutní psychóze. Snažil se je rozhovorem dostat do bezpečnější situace, a když to nestačilo, zajistit jim pomoc i proti jejich vůli.
Později léta zpracovával pro soudy posudky v případech týrání dětí, často při návštěvách v odlehlých místech. Velmi rychle začal používat psychologické principy z bojových umění – jen obrácené naruby. Tytéž principy, které slouží k tomu, aby člověk soupeře uvedl do nevýhody a vyřadil, mohl použít k tomu, aby přečetl charakter druhého a dostal ho do stabilnějšího stavu, ve kterém bylo méně pravděpodobné, že na něj zaútočí. Je to podobné jako u techniky se šílkem čaje: čtení záměru a práce s ním, jen s opačným cílem.
Když měl pro místní policii připravit výcvik komunikace s lidmi s duševním onemocněním, půl roku jezdil třikrát týdně na hlídky se zástupci šerifa. Dohodl se, že co napíše, musí odsouhlasit právě oni – nikoli vedení. Z jednorázového kurzu se stal obor: Školení taktické komunikace pro policii, pěstounské rodiny, terapeuty, probační úředníky i firmy. Spolupracoval s vyjednávačskými týmy při braní rukojmí a podílel se na projektu americké vojenské agentury DARPA nazvaném The Good Stranger. Ten hledal způsob, jak komunikovat s lidmi, kteří budou vždy vašimi nepřáteli – udržet si taktickou výhodu, a přitom jim stále projevit co největší respekt.
Táž myšlenka prostupuje i Amdurovými romány. V jednom z nich zpracovává zkušenost z práce s týranými dětmi: nejednou seděl proti člověku, o kterém věděl, že dítěti udělal něco hrozného, a hlavou mu proletla myšlenka, proč s ním jednoduše neskoncuje. Tu myšlenku nechal odplynout, protože měl profesní odpovědnost a pokud chtěl děti skutečně chránit, nemohl se nechat nechat se ovládnout pocity. Díky tomu, že vyrůstal v harmonické rodině, si nenesl vážná osobní zranění, a tak dokázal udržet rovnováhu i v nenávisti a jednat s tím člověkem profesionálně a s respektem.
Právě tady se kruh uzavírá. Stará škola, která učí přivítat druhého s naprostou upřímností a nezradit záměr ani pohybem očí, není jen školou zabíjení. Je to škola sebeovládání, čtení lidí a práce s vlastním nitrem. Kdo ji pochopí do hloubky, může její nástroje obrátit – a použít je k tomu, aby někoho ze střetu dostal živého.
ZDROJ: Koryu With Ellis Amdur
